Anotace: Jen něco z mého milovaného světa. :)

Tma…
Ticho…
Teplo..
A klid !
Les se zdál temný, pustý a opuštěný, ale to jen pro člověka bez nadání a pocitu chápat. My jsme viděli krásné útočiště s hojnou nadílkou. Naše oči oplývající magií viděly domov. Už dlouho jsme putovali a schovávali se před lidmi, a proto jsme byli unavení a tady bylo tak krásně. Žádná obydlí ani jiný lidský ruch.
A proto jsme zůstali……..

Středověk je těžká doba a my nemáme mnoho míst pro klidný život. Lidé napadají naše jeskyně a obydlí. Pálí lesy, ve kterých žijeme. Můj rod stále přežívá v utajení, ale už je jen otázka času, kdy na nás přijdou, jako na ostatní rody. Jmenuji se Katy a jsem dcera bývalého vůdce smečky, který byl zabit v bitvě u Solné skály, když bránil smečku před sedláky. Jsme lidé, kteří se umějí měnit ve vlka a to se obyčejným lidem nelíbí. Jako jediný zástupce jsem musela jeho funkci převzít a teď jsem vůdkyní smečky z východního pobřeží. Ze začátku byla funkce vůdce fajn, ale poté začaly problémy.

„Přišli“ zakřičel.
………….
„ Kdo přišel Edi?“, zeptala jsme se.
„Sedláci, kácejí les a ohněm pálí vše, co jim přijde do cesty“ řekl Edi udýchaně.
Edi byl velmi mladý a já ho brala za svého bratra. Vzplál ve mně vztek, mé oči změnily barvu ze světle modré na ohnivě červenou. Jen pocit pouta a podpora mé smečky mi bránila vyrazit a pozabíjet sedláky, kteří vnikli do mého teritoria. Sebeovládání nepatří k našim kladným vlastnostem, protože máme blíž k vlkům než k lidem.
„ Svolejte všechny vlky, musíme se poradit, než cokoliv podnikneme“ řekla jsme s těžkým dechem a pokoušela se ovládnout.
Ti co se kolem nás s Edim shromáždili, se rychle vydali svolat všechny vlky k vážné poradě. Když jsem se podívala jakémukoliv vlkovi do očí, byla v nich vidět touha po zabíjení a krvelačnost, která je ovládla.
„ Edi, pojď, musím se dozvědět vše, co si viděl, abych mohla na poradě objasnit plán. Půjdeme ke mně, dáme si horké mléko a ty mi vše povíš.“
Edi na mě pohlédl, ale hned sklopil oči. Vím, co mi v nich viděl a věděla jsem, že se mě bojí. Bez odpovědi se vydal za mnou poslušně jako malý pudlík.
„ Tak mluv“ pobídla jsme ho něžně.
Chvíli si vše dobře rozmýšlel a ani jednou na mě nepohlédl.
„ Edi ty za to co se stalo, nemůžeš. Není tvoje vina, že vnikli na naše území. Nemůžeš je zastavit. Netrap se s tím.“ Řekla jsem něžně a dodala svému hlasu velké přesvědčení o tom, že vím, že to není jeho chyba. Edi to také poznal. S obdivem na mě pohlédl. Myslel si, že ho obviním a potrestám.
„ Tak mluv“ pobídla jsme ho znovu.
„ Byl jsem na hlídce jako obvykle. Vše bylo v pořádku a tak jsem si prodloužil obchůzku a vydal se k řece. K té, jak odděluje území smečky východního a západního pobřeží.“
„ Ano o té řece vím, ale ta je dost daleko.“ Měla jsem podezření, že tam nešel jen k řece.
„ Já vím“
„ No o tom si popovídáme později, kde si viděl ty sedláky?“
„ Už jsem byl skoro u řeky, když mě vyrušil hluk, který přicházel od západu. Byl docela slabý, takže si myslím, kdyby šli pořád rovně tak by k potoku došli tak za den. Nejdou moc rychle, ale určitě jich bude hodně, protože země duněla pořádně.“
S údivem jsem na něj hleděla, jak dokonale odhadl vzdálenost i čas, protože já v jeho věku měla s tímhle problémy. Poznal to a zakřenil se.
„ Dobrá máme informace, které potřebujeme, pojďme na poradu, mléko počká.“ Usmála jsem se, protože jsem viděla jak smutně pouští hrnek s vlažným mlékem.
Vylezli jsme ze stanu a zastavili se, protože se celá smečka shromáždila před ním.
„ Takže určitě jste slyšeli, co se stalo.“ Řekla jsem. „ A určitě jste slyšeli náš rozhovor s Edim, takže vám říkat nic nebudu a rovnou půjdeme jednat. Takže nějaký nápad?“ zeptala jsem se.
„ Zaútočit.“ V hloučku se ozval pevný hlas, který patřil mému zástupci Lucasovi, ze kterého dominance přímo vyzařovala, ale postrádal trochu zdravého rozumu. Do všeho padal rovnou po hlavě.
„Lucasi to asi nepůjde a ty to víš. Je jich moc takže o nás musejí vědět. Edi říkal, že to nebude malá skupinka sedláků, kteří chtějí nové pole. Tihle jdou jen po nás. “ Ostře jsem na něj pohlédla.
„ Nějaký jiný nápad?“ zeptala jsem se, a když mi nikdo neodpověděl, přišla jsem se svým plánem. „ Takže Bene ty vyrazíš k vůdci smečky západního pobřeží a povíš mu, že za úsvitu se sejdeme u pohraniční řeky. Vysvětli mu také, jak se celá věc má. Posilni se a vyraz co nejdříve. My se také najíme a za hodinu vyrážíme. Teď jděte. Zůstane tu April a Damian.“
Když všichni odešli, přistoupila ke mně April s Damien a měli v očích velké obavy.
„ Chci, aby jste vedli oddíl kolem Solné skály a k pohraniční řece se dostali s druhé strany a obklíčili je. Vezměte si padesát vlků, my se pak přidáme ke smečce ze západního pobřeží.“
Okamžitě jim obavy z očí zmizely a vydali se shromáždit svůj oddíl. A já se šla také připravit.

Vyrazili jsme….
Smečkou se táhly smíšené pocity. Touha, krvežíznivost, bojovnost, strach, zlost, někteří měli i radost z boje. Ale nejvíc smečku zaplňovala láska, přátelství a víra v sebe a ve smečku.
Při západu slunce jsme dorazili k řece. Samuelova smečka už tam čekala společně s Benem.
„ To je celá tvá armáda, která táhne do boje proti hromadě sedláků?“ zeptal se pobaveně.
Usmála jsem se, protože jsem tu reakci čekala a už se nemohla dočkat, až uslyší moji bojovou taktiku. „ Vyslala jsem většinu své smečky oklikou, přes Solnou skálu, aby je obklíčili.“ Potěšilo mě, jak ztuhnul při této poznámce a já měla radost, že jsem ho překvapila.
„ Chytrá holka.“ Odmlčel se, protože věděl, že prohrál. „ Vyslal jsem zvěda a ten zjistil, že sedláci se na noc usadili na velké pasece. Nemají příliš dokonalé zbraně. Většinou mají jen nějaké dýky a zemědělské nástroje. Ale všiml si, že někteří mají i meče.“ Odpověděl, ale do očí se mi nepodíval.
„ To je dobře. Asi bude dobré, když se proměníme a budeme bojovat jako vlci. Budeme tak mít větší šanci proti přesile.“ Byla jsem hrdá na své taktické schopnosti, které jsem zdědila po svém otci. Samuel ale tak hrdý nebyl. Štvalo ho, že jsem lepší než on. Známe se už od malička. Vždycky jsem byla lepší a on se s tím nikdy nedokázal vyrovnat.
„ Asi bude lepší, když bitvu povedeš ty“ řekl Samuel
Překvapil mě. Věděl to, proto se zakřenil.
Pohlédla jsem na něj, a když nic jiného neřekl, začala jsem se svlékat. Ostatní mě následovali. I vlci ze Samuelovy smečky se začali svlékat. Věděli, že jsem daleko dominantnější než on a mé slovo vůdce je daleko silnější než jeho, i když byl vůdce také. A navíc jsem odteď vedla jeho smečku já.
Proměna je rychlá a bezbolestná. Každý kdo mě viděl ve vlčí podobě, žasl. Jsem čistě bílá a mé modré oči mi dodávají půvab. Já sama ještě neviděla bílého vlka. V mé smečce žádný není a Samuel tam také žádného nemá. Ostatní vlci vypadali normálně jako prostý divoký vlk.
Byli jsme připraveni na boj. Pohlédla jsem na Samuela, který na mě hleděl s velkým zájmem. Vycenila jsem zuby a štěkla. Tím jsem dala jasně najevo, že můžeme vyrazit. Bylo úžasné, jak se smečky rychle spojily do jedné. Šli jsme se Samuelem vpředu a ostatní se shlukli za nás.
Vyrazili jsme.
Už byla tma, když jsme dorazili k pasece. Samuel měl pravdu, bylo jich opravdu hodně. Dralo se mi z krku vrčení, ale potlačila jsem ho. Oči jsem ale zamaskovat nemohla. Zase měli barvu rudě červenou, jako vždy když jsem se zlobila.
Nemělo cenu čekat, až usnou, protože nikdy nebudou spát všichni a pravděpodobně se budou měnit. Pohlédla jsem na Samuela a na smečku, která se táhla od jednoho rohu paseky k druhému. Byli odhodlaní jim zabránit, aby vstoupili na naše území. April a Damian už museli být také blízko, a proto jsem neváhala a začala výt. Samuel se přidal jen se vteřinovým zpožděním a za chvíli už jsme vyli všichni. Z druhé strany se ozvalo také vytí, takže jsem věděla, že April s Damianem už jsou také připravení. Sedláci nezaváhali a už se formovali do hloučku u sebe. V duchu jsem se usmívala. Jak já miluju vůni strachu. Vyšla jsem ze stínů, ale jen tak aby zatím smečka zůstala schovaná.
Podívala jsem se na sedláka, který upíral oči na mě.
„ Démon“ zakřičel. „ Vlk s červenýma očima“ zakřičel jiný sedlák.
Vycenila jsem na ně zuby a přidala ještě vrčení. Udělala jsem pár kroků a dala se do běhu. Smečka společně se Samuelem se také vyřítila ze stínů a následovali mě. Bylo vidět, že sedláci s takovým počtem vlků nikdy nebojovali. Nevěděli jak se chovat. Jejich pohyby se daly lehce předvídat. Během chvilky jsme měli na vrch, i když byla bitva dost krvavá. Největší potíže dělali ti muži s meči. Nebyli to sedláci, to bylo vidět, ale zase jich nebo tolik, aby nad námi vyhráli. Boj jsem si užívala, což bylo vidět i na ostatních. Svítalo, bylo po boji. Se sedláky a muži s meči jsme si poradili a zabili každého. Nedělám to ráda, ale kdybychom někoho pustili, mohl by z pomsty přivést vojsko. A to jsem nechtěla riskovat.
Z mé smečky padl pouze jeden vlk. Byla to Mary. Měla jsem jí ráda a byla dobrá v boji. Ze Samuelovy smečky padlo pět vlků. Samuel říkal, že nebyli tolik důležití, ale bude trvat, než jejich místa obsadí noví vlci. I když nám umřelo šest vlků, netížilo mě svědomí, protože každý padl za správnou věc se ctí. Nic víc si vlk nemůže přát než padnout za dobrou věc a v boji dosáhnou cti. Když jsme vlky pohřbili, rozloučili jsme se se Samuelem a se smečkou a odešli domů.
Když jsem se zaposlouchala, zase jsem vnímala ten starý dobrý les.
Ticho…
Teplo…
A klid!

Publikoval(a): Vlčice152, 10.6.2012