Anotace: Obecná škola a měšťanka - později přejmenované na národní a střední školu.

Ve Slukově (v pohraničí na Děčínsku), kam jsme se v roce 1945 přistěhovali, byla těsně před II. světovou válkou nově postavená dvoutřídní škola i s bytem pro učitele. Po skončené válce v roce 1945 škola již nebyla zprovozněná a to, že zde nenastoupil žádný učitel, ale hlavně pro nedostatek žáků, kteří by se zde měli učit.
Z tohoto důvodu jsem začal chodit do obecné školy (později národní) do 3 km vzdáleného Rychnova. Zde byla také dvoutřídní škola. V jedné třídě se současně učil 1,2 a 3 ročník, ve druhé třídě 4 a 5 ročník. Proč jsem nastoupil do školy již v 5. letech jsem se ptal později několikrát rodičů a bylo mi sděleno, že proto, že tamějším učitelům pro otevření této školy chyběl jeden žák pro splnění nějakého normativu pro první třídu, tak mě přihlásili a já nastoupil. Ve skutečnosti - dle vydaného vysvědčení z první třídy (a potvrzeného tamějším MNV) jsem do první třídy nastoupil až koncem března 1946 a toto vysvědčení jsem obdržel přesně v den mých 6. narozenin (nar. 28. 6. 1940). Od 6. let jsem tedy chodil již do 2. třídy. Zážitky z obecné školy mám takové útržkovité. Snad jen to, že cca do roku 1947 s námi z vesnice do Rychnova chodil vždy někdo dospělý, to proto, že jsme chodili podle lesa a v té době se zde i občas střílelo a po lesích se potulovaly skupiny různých lidí. Také proto, že v zimě nám prošlapávali cestu do školy.
Více vzpomínek mám, když jsem chodil do „verneřické měšťanky“ v roce 1950 jako 10. letý žáček. Tam mi pan ředitel školy J. Novák řekl, že nevadí, že jsem tak mladý, hlavně když se budu dobře učit jako můj bratr Karel, který tam měšťanku končil v roce 1947 a sestra Věra, která jí končila v roce 1950, kdy já nastupoval. V této době jsem bral i více rozumu a tudíž si více pamatuji.
Do Verneřic po silnici to bylo asi 4. km, přes kopec (jak jsme říkali), po polní cestě asi 3. km. Nejhorší cesta byla, když pršelo, nebo padal sníh. To na té úvozové cestě to klouzalo, v zimě byly závěje. Od jara do zimy, pokud to bylo možné do Verneřic jsem jezdil na kole. Do kopce se muselo vytlačit a z kopce až do školy se jelo. A kolo ? – říkali jsme tomu „plečka“. To bylo sestaveno z toho, co se sehnalo, převážně to byla kola našich rodičů z první republiky. Nová kola se neprodávala, anebo byla příliš drahá. V zimě jsem převážně jezdil do školy na lyžích. Kola, nebo lyže jsme si dávali do prázdného baráčku těsně nad školou. Nic se nezamykalo a ani si nepamatuji, že by se zde něco ztratilo.
Každé ráno od jara do zimy, než jsem šel do školy, tak jsem musel doma pomáhat. Tatínek s maminkou ráno vstávali v 5. hodin a ihned museli poklidit dobytek a podojit krávy, aby bylo na 7. hodinu ranní připraveno a vychlazeno mléko pro svoz do mlékárny ve Verneřicích. Já jsem vstával pravidelně v 6. hodin, nasnídal se a většinou i sám si připravil větší svačinu do školy. Na oběd do školní jídelny jsem nikdy nechodil. Snad na to rodiče ani neměli peníze. Nevím. Potom asi v půl 7. vyhnali rodiče dobytek ven ze stájí a já musel zhruba do půl 8. pást. Rodiče právě mezi tím připravovali mléko a poklízeli stáje. Potom maminka, nebo tatínek mi přivezli na pastvinu kolo s taškou do školy, vystřídali mne a já uháněl do Verneřic, abych byl včas na vyučování. V zimě to bylo lepší, to jsem mohl spát až do 7. hodin a potom pohodlně jet do školy na lyžích. V té době ještě nejezdil z naší vesničky žádný autobus. Ten tam nejezdil nikdy. Do školy jsme chodili i v sobotu.
Odpoledne ze školy jsem se většinou stavoval u rodičů na poli a potom cca od 4. hodin jsem musel znovu pást náš dobytek. Bylo to většinou 14 až 16 kusů. Na pastvině se páslo bez jakéhokoliv oplocení, na volno. Pokud jsme měli domácí úkol jen se něco naučit, tak jsem se to učil při pastvě. Horší to bylo s psaním domácích úkolů. Ten se mohl psát až po večerním poklizení celého hospodářství a po večeři. Tedy nejdříve po 8. hodině večer. Také se občas stalo, že jsem únavou u toho usnul a úkol dopisoval brzy ráno, nebo jej nenapsal vůbec. Takto pomáhali i ostatní spolužáci z vesnic. To se pokládalo za samozřejmé.

Publikoval(a): děda včela, 25.3.2016