Anotace: nene, žádná dojemná slátanina :)))

JAK JSME RODILI POPRVÉ

Je to tady!

Maminko posaďte se u nás.. jméno, příjmení, průkazku máte? Počkejte chvilku, přijde doktorka a vyšetří vás.. poslouchám jakoby z dálky, zatímco mou pozornost nechtěně upoutává, řekla bych, až přehnaná hysterie právě rodící matky..

Nevím čím to bylo, možná právě onou hysterkou, která stačila během pěti minut poslat do pr*ele celkem dvě asistentky a jednoho doktora.. že jsem se začala cítit zvláštně.. Nejdřív mi to nedocházelo.. Až okolo oběda jsem začala chápat.. Aaauu.. dusím v sobě.. V šest hodin večer mi porodní asistentka sděluje, že je na čase zavolat drahému, že už se TO blíží..

Poslušně plním rozkaz a volám šampionovi, ať okamžitě naběhne, dělat mi duševní tu…………. oporu, jak slíbil! Vzal to velmi zodpovědně.. Už v šest deset slyším na schodech dusot, jako když se nemocnicí právě prohnalo stádo koní.. Z dálky ke mně doléhá funění rozzuřeného býka v aréně.. rozrazí se dveře, sestřička, která nestihla uskočit odlétne stranou a v nich.. ON.. mého srdce šampiooon..

Aaahhoojjjaaaauuuu.. mile jsem vítala svého manžela, aby z toho taky něco měl.. Ten mi na oplátku začal vysvětlovat, že se nemám flákat po chodbách, ale že bych už měla "makat" na sále. Ať to tedy laskavě nezdržuju, páč on je děsně napjatej.. Než jsem se stihla napřáhnout, abych mu dala za ty jeho vtípky pěstí.. odtáhla ho prozíravě milá asistentka do sesterny, odkud jsem jen mezi stahy zaslechla útržky vět typu.. „Sakra chlape.. na dětský lyže tu nejsme vybavený.. tu nohu usekneme nebo to raději absolvujete v ponožkách? Bože můj Máňo, nemáme tu plášť na mamuta? Já toho vysokýho pána nemůžu do ničeho narvat. Jarunko.. aspoň ta rouška mu padne.. uff..“ Šutr v tu chvíli spadl ze srdce snad všem..

Chtělo by se mi smát, ale teď to vážně nejde.. ležím přikurtovaná na křivce u otevřenýho okna, protože je mi děsný vedro.. (v lednu.. je asi mínus pět). Vedle mě se konečně usadil můj, zimou se klepající miláček, házející po mně psí pohledy doprovázené drkotáním zubů a smlouvající tak o zavření okna. Při pohledu na mě, kdy už dokážu jen nekoordinovaně vrčet, raději brzy sklapne a jen mi aktivně oznamuje, že TEĎ, teď se připrav, přijde stah.. (šiš mám chuť zabíjet, proč jen jsem tak bezmocná?) Ale je milej, chce mě držet za ruku a já sbírám zbytky svojí ztracený energie a celkem razantně ho přes ní fláknu.. Nesahat!!! Nesnesu žádný dotyk a moje láska si jde raději dát cígo na uklidnění.. Fajn, mám chvíli klid!

Když se vrací, jsem už na sále, jak mi radil.. rukou se snažím bušit do druhé tam, kde se nosí hodinky v domnění, že můj vzdělaný muž pochopí, že bych ráda znala čas.. Od asistentky mám totiž slíbeno, že už jen max. dvě hodiny a budu to mít za sebou.. Nechápe.. opora moje. Jde na další cigáro.. Zatímco on si spokojeně hulí, postaví mi mezi nohy úplně cizího tatínka.. super pocit, řeknu vám.. zvláště, když potom zjistíte, že jste spolu chodili do školy..

Aauuu ... , cvoku, blázne.. na co ses to těšila!!! To máš za to!!!

Maminkooo zatlačte..

Nechte mě být, chce se mi spát.. nějak to ze mě dostaňte ven a už neotravujte.. spáááát..

Maminkooo zatlačte, teď!!!

Šiš tak jooo ... !!! Když na tom trváte.., hlavně v klidu.. aaa ... uuu ... aaa ... ..!

Kdosi mi skočil neohlášeně na břicho, za což se jim malej odvděčil srdceryvným řevem a já vyraženým dechem.. Jen jsem stačila zaregistrovat totální dojetí šampiona a na slova.. „maminko, máte kluka..“ jsem si pod fousy tak soukromě zamumlala něco ve smyslu.. tak si ho nechte!

Moje odhodlání vydrželo cca 30 dalších sekund, kdy jsem na ně z plných plic zařvala.. „tak dá mi konečně někdo toho kluka?!“


.........................................................

JAK JSME RODILI PODRUHÉ

Uprostřed noci mě vzbudí podezřelé pocity. Aha. Je to tady!

První pokus

Jemně šťouchnu do svého drahého, který právě za šíleného řevu motorových pil, kácí les plný statných stromů. Ozve se něco jako „chrocht“ a já se na pár sekund ocitám na osamělé prasečí farmě. Drahý se otočí na druhou stranu a směle pokračuje v kácení.

Plna sebevědomí počínající druhorodičky, ho milostivě nechám ještě chvíli dřít v lese a jdu si hodit prádlo do pračky. Následně si, za hlasitého klení, pokouším oholit nohy, abych náhodou místo na porodním sále neskončila ve veterinární ambulanci, která je opodál. No, to víte, dědit jisté znaky po tatínkovi, to taky není zrovna výhra, kterou se chcete chlubit. Naštěstí já zdědila jen orangutaní nohy, segra prsa. Takže dobrý.

Cítím, že porod postupuje a tak, když mám vše hotové, pokusím se drahého znovu přivést k životu, abychom konečně vyrazili do porodnice.

Pokus číslo dva

„Budeme rodit taťko.“ Zašeptám.

Povzbuzen naší první rodící zkušeností mi v polospánku odpoví. „Jo, jo, jasně.. žádnej spěch, do rána to vydrží.“ Musím se pousmát. Což o to, já bych i posečkala, ale XYpsilonkovi se zrovna moc vyčkávat nechce. Je nad ránem a tak jdu raději vzbudit ABéčko, které má už ve svých šesti letech pro to, co se právě děje, mnohem větší pochopení, než tatínek a s radostí vylézá z postele a chystá se do školky.

Pokus číslo tři

„Vypadni z tý postele, už to nevydržím!“ Svá slova podpořím hrníčkem plným ledový vody, kterou mu nemilosrdně chrstnu do tváře.

...

Jedeme!

Celou cestu v autě se snažím o jediné. Aby Xypsilonek nevypadl za jízdy na podlahu našeho auta, které se šine do porodnice rychlostí závodního šneka. Nevím proč se právě tuhle středu všichni rozhodli, že vyvenčí svý veterány.

V porodnici nemají nic jinýho na práci, než mě buzerovat rozcvičkou na velkým míči. Nejraději bych do toho kopla, ale tak jo. Oni vědí, co dělají. Po hodině enyky benyky kliky bé, se sotva doplazím na porodní stůl a už se na celej svět rozkřikuje XYpsilonek. Tak trošku ignoruji poznámku porodníka, který se mě ptá, zda nejsem fanynkou Harryho Pottera. Pointa mi dochází ve chvíli, kdy mi přijdou ukázat toho mýho ušatýho skřítečka. Je jedinečnej, nádhernej. Jako z pohádky.. o Harrym Potterovi.

Publikoval(a): Amelie M., 27.9.2017