Anotace: Někdy stačí skutečně málo a život se navždy změní. Prosím o mírnou trpělivost případného čtenáře při čtení. Ale děj bude gradovat s každou další částí.

SMLOUVA S ĎÁBLEM


Jména i místa jsou smyšlená. Jejich případná podobnost je čistě náhodná.

Věnováno Pavle Mojžíšové, Vizovice



„Když se narodíte vedle hřbitova, tak z vás hrobař být nemusí. Já se narodil vedle Horní hospody. Alkoholik ze mne je.“
Tony Wolf, 1970






Úvodní kapitola


Vidlákov se může pochlubit malým kostelíkem postaveným na návsi, školou, mateřskou školkou, prodejnou potravin Jednota, má i dvě autobusové zastávky, a za vesnicí malým hřbitovem. Má také dvě hospody. Horní a Dolní.
Na takovou vesnici jakou je Vidlákov, jsou dvě hospody ažaž.

Narodil jsem se v malém domku, který sousedil s Horní hospodou, v pátek 5. února 1953.
Sanitka s lékařem přijela na poslední chvíli. Porod proběhl na místě. Odvezli mě s mámou do okresní nemocnice v Brodě. Za týden jsme byli z nemocnice zpět doma. Ale také nemuseli.
Mladý a nezkušený řidič sanitky vjel na železniční přejezd před Brodem v okamžiku, kdy se rozeznělo zabezpečovací zařízení, přikazující řidičům že musí zůstat stát, že se k přejezdu blíží vlak.
Řidič je však přeslechl či nerespektoval a projel přes kolejiště. Za několik vteřin po něm se přiřítil vlak, který nás mohl smést.
Zdálo se, že Sudičky byly ke mně nakloněny, přestože se říká – dítě páteční, dítě nešťastné.

V domku jsem bydlel s rodiči a dědečkem Františkem.
Máma byla v domácnosti, v invalidním důchodu. Po nezdařené operaci kyčelního kloubu. Chodila velmi špatně, i když měla na pomoc berle.
Otec pracoval u Českých drah jako strojvedoucí lokomotivy. Pracoval ve dne v noci, soboty neděle, svátky nesvátky. Svoji práci miloval nade všechno.
Bral ochotně směny navíc, jen aby vydělal pro rodinu více peněz.
Práce a zahradničení na malé zahrádce u domku byly jeho koníčky.
Byl výborný pracovník Českých drah.
Doma tvrdý, jako by byl bez citu.
Nikdy nekouřil a nebyl opilý.
Jen si občas po nedělním obědě, když neměl službu, otevřel jedno láhvové pivo. Sedmistupňové.

Máma byla hodná a starostlivá žena.
Nekouřila a nikdy nevypila ani sedmistupňové pivo.
Nesnášela dědovo chlastání a smrad z cigaret.
A nedej Bože, když si děda po důchodu dopřál a koupil v trafice u válečného invalidy Malošíčka doutníčky viržínka.
Měla v očích smutek z toho, že se u ní nepovedla operace kyčelního kloubu, že je invalidní a musí být doma.

Dědeček František byl zedník.
V dolní části domku měl pro sebe jednu místnost, výměnek.
Měl v ní jednu postel, šatní skříň, stůl, dvě židle a kachlová kamna, kterými si topil a také na nich vařil.
Na zdi u okna visel velký kříž s Ježíšem Kristem a obraz Panny Marie s děťátkem.

Od mládí pil.
Byl třikrát ženatý. Všechny své manželky přežil.
Měl nějakou smůlu na ženy.
Už se neoženil.
Ta poslední, Gertruda, zemřela, když bylo Tonyho matce 16 let.
Po smrti Gertrudy se o její výchovu staral sám a začal pít ještě víc, než doposud.
Pil pivo, borovičku a zednickou 20% Bílou lihovinu.
Pil moc.
Také moc kouřil.
Cigarety si balil do papírků z laciného tabáku Taras Bulba.

Každé ráno se brzy probudil a vstával s hrozným kašláním.
Máma mu domlouvala, aby toho kouření nechal a cigarety zahodil. Marně.
Pokaždé odpověděl, že je zdravý jako rybička.
Vyšel ven, aby se umyl v otřískaném lavoru u studny. I v zimě.
Když se oblékl, pomodlil v pokleku před křížem a obrazem.
Zatopil si v kachlových kamnech.
Na plotnu postavil konvičku s vodou. Do hrnku si nachystal Meltu a tři kostky cukru.
Když si uvařil kafé tak si ubalil a zapálil cigaretu. Přestal okamžitě kašlat.
Začal šůlat další cigarety.
Jakmile jich měl alespoň sto kusů hotových, naskládal je do dřevěné krabičky od doutníků.
Za den stihl vykouřit celou stovku cigaret, které si ráno nabalil.
Dědeček byl neustále v dobré náladě.
Byl asi narozený jako věčný optimista, nebo byl každý den naložený v lihu, jak o něm říkávala máma.
V dědečkovu výměnku, který sloužil jako ložnice a kuchyně zároveň, se neobjevovaly mouchy, ani komáři.
Kouřil si tam ty své cigarety ve dne v noci, takže by jim hrozila otrava kouřem.
Chodíval jsem dolů, za dědou do jeho světnice.
Kouř z cigaret mi voněl.
Byl jsem fascinován, jak děda uměl kouřit.
Seděl jsem vedle něj a s očima dokořán sledoval, jak vytáhl cigaretu z cigártašky, zapálil si zapalovačem, který sám vyrobil z mosazné nábojnice do pušky v zákopech 1. Světové války, kdesi v Itálii.
Popotáhl si a nasál nosem kouř do plic. Vypustil jej ven pusou, jako nějaký čert. Vrtalo mně hlavou, jak jen to dělá?
Měl jsem mnohokrát možnost vidět dědu, jak se vrací domů z hospody opilý přes stodolu.
Jak se motal, občas upadl na zem a pak, ač byl křesťan, který se každé ráno a večer modlí, tak docela nekřesťansky sprostě nadával. Líbilo se mi to.

Dědeček se staral o domácí zvířata.
U zídky na dvorku stály dřevěné kotce s králíky, vedle byl kurník pro slepice a úplně vzadu, měla svůj chlívek strakatá koza Líza.
Dvě černé kočky byly soběstačné, přesto i ony měly své misky na mléko.
Na dvorku bylo menší hnojiště, dřevěná kadibudka a opodál malá zahrádka.
V koutě dvorku byla studna s pumpou na vodu, která se používala na vaření a umývání.
Voda ze studny byla vynikající chuti.
Ze dvorku se vcházelo do přilehlé stodoly.
Byla plná sena, dřeva, uhlí a v samostatném boxu dřevěných pilin.
Pilinami se topilo v kamnech, která byla v ložnici a obývacím pokoji.
Stodolou se dalo projít.
Stačilo v zadních vratech otevřít malá vrátka a vstoupit na dvůr Horní hospody.
Tudy chodil střízlivý dědeček do hospody a opilý se zase vracel domů, do svého výměnku. Dědeček byl v širokém okolí považován za vynikajícího zedníka.
Ale také za pijana, alkoholika.

Takhle jsem vnímal a viděl domov, když mně bylo pět let.
Nemohl jsem tušit, že i já jednou budu pít pivo a kouřit.
Do mého života zasáhl osudově děda František.

Publikoval(a): Tonyend, 11.3.2013