Anotace: pokračování

1.

Rok 1958.
Bylo mi pět let.

Nastalo překrásné léto, byl čas žní. Přes vesnici jezdily sem a tam vozy tažené koňmi. Svážely z polí snopy obilí k družstevní mlátičce v místním JZD. Od mlátičky odjížděl bafající traktor s vlečkou plnou vymláceného zrní k sýpce.
V ovzduší voněla sláma a vrabci měli hody. Zobali v prachu cesty zrní, které spadlo z vozů a vlečky na zem.
Holubi poplašeně vzlétali a zase usedali na střechy domů, na dráty telegrafního vedení a sbírali v sobě odvahu slétnout dolů, aby se také zúčastnili těchto nečekaných hodů.
Byla nádherná srpnová sobota.
Děda šel po obědě do Horní hospody, jak vždy říkal: „Na jedno a velkou borovičku.“
A také na karty. Hrál dobře mariáš a taroky.

Hrál jsem si s kluky celé odpoledne na Četníky a zloděje.
Dostal jsem velkou žízeň. Přerušil jsem hru a šel se domů napít té naší skvělé vody ze studny.
V chodbě stál smaltovaný kýbl s vodou. Nabral jsem si vody do hrníčku a žíznivě ji pil.
Máma byla nahoře v kuchyni.
Slyšel jsem, že umývá nádobí. Prošel jsem chodbou a zamířil ke kuchyni.
Otevřel jsem dveře a díval se, jak umývá nádobí ve škopku.
Máma uviděla, jak stojím ve dveřích.
Na chvilku přerušila práci a pozvedla si cíp zástěry až k čelu a utřela si z něj pot. Otočila se a v ruce držela utěrku na nádobí.
„Toníku, chceš mi pomáhat s nádobím?“
Řekla to s úsměvem a zamávala na mne utěrkou.
„Ano, maminko, pomůžu ti.“
Vzal jsem utěrku a stoupl si vedle ní.
Podávala mi talíře, hrnky, příbory a nakonec hrnce. Utíral jsem nádobí a máma je skládala do bílého kredence. Když bylo všechno uklizené, máma v kredenci otevřela jedny dvířka, za kterými něco chvilku hledala.
Uslyšel jsem zašustění sáčku s bonbony. Usmála se a podala mi jeden mentolový bonbon. Poděkoval jsem a strčil si ho do pusy. Jak krásně se s ním dýchalo.
Máma dala sáček bonbonů zpět na místo a vyndala krabičku se svým lékem. Jeden si vzala, položila na jazyk a zapila jej vodou.
„Ty máš bonbon za odměnu a já prášek proti té bolesti.“
Zaklonila hlavu a rychle tabletku spolkla.
Bonbón jsem naopak, co nejdéle převaloval v puse.

Odmalička mě učila všechny možné domácí práce.
Později to přišlo vhod. Umím vařit, upéct koláč i prát. Jen žehlení mi nešlo. Nechlubím se, ale kolik chlapů o sobě může říct, že se o sebe dokáže postarat?
Otec, ten mne učil na slovo poslouchat. Do jisté doby.
A udělat ze smrkového špalku třísky na podpal v kuchyňských kamnech, taky polínka, a jak správně natlouct dřevěné piliny do patrony pro kamna.
Natlouct piliny okolo středového kolku tak, aby když budou v noci hořet, aby nebouchly.
A jak se vyznat ve vlakovém jízdním řádu, kde a kdy přesedat na další vlak.
Věděl jsem, co znamená každý symbol u vlakového spoje.
Odmalička mě brával sebou na výlety vlaky.
Znal jsem tak jako malý kluk všechna velká vlaková nádraží.
Cestovali jsme vlakem po celé republice, ale nikdy jsme se nešli podívat do města, do kterého jsme přijeli. Stačilo poznávat nádraží.
Máma s námi nádraží neobjevovala.
Schodky do vagónů byly pro ni příliš velkou a hlavně vysokou překážkou.
Proto byla doma, nasmažila nám řízky na cestu a já s otcem cestoval vlaky, když měl volno a náladu někam si vyjet.
Nádraží, tunely, lokomotivy, vagóny, semafory a kolejnice, návěstidla a všechny možné značky okolo kolejnic, to byl otcův svět, který miloval nade všechno.
Byl to ale jen jeho svět.
Ne můj.
Jenže to bylo pro můj život málo.
Piliňáky jsem uměl dobře natlouct, ale mohl mě taky naučit, jak někoho ztlouct, jak se bránit násilí. Vlastně mě nenaučil ničemu.
Neměl na mě čas.
Neměl čas sednout si, vzít si mě na klín a povídat si.
O čem? To by bylo úplně jedno.
Ale povídal by si se mnou. Neudělal to.
Škoda. Jeho i moje.

Nádobí bylo umyto, utřeno a uklizeno.
Posadil jsem se na své malé štokrle a díval jsem se na mámu, jak se chystá k přípravě večeře.
„Toníku, už nepůjdeš ven?“
„Ne, budu doma. Venku je moc horko.“
Z kostelíku na návsi se rozezněl zvon. Líbil se mi jeho tón.
Ohlašoval do širokého okolí, že je čas klekání.
Blížil se večer a děda se z hospody nevracel.
Máma se podívala na hodiny visící na zdi.
„Toníku, běž prosím do hospody a řekni dědovi, že už má jít domů, že chystám večeři.“
Proč tam nešla sama? Nevím, proč se takto rozhodla.
Poslechl jsem a šel pro dědu do hospody.
Kdo by to tušil, jak tohle rozhodnutí poznamená můj život.
Ale i kdybych tam ten večer nešel, stejně by byla podobná situace nastala později.
Děda by se o to jistě postaral.

Prošel jsem dole chodbou na verandu a vstoupil jsem na dvorek.
Otevřel jsem vrátka na stodole a tím, že bylo ještě hodně světlo, nebál jsem se stodolou projít.
Kdyby byla tma, nebo jen šero, bál bych se do ní vstoupit.
Každý předmět v ní vrhal podezřelé stíny, které mi naháněly strach.
Rychle jsem proběhl stodolou a otevřel si zadní malá vrátka, kterými jsem se dostal na dvůr Horní hospody.
Zavřel jsem je za sebou na petlici a šel přes k bočnímu vchodu hospody.
Na dvoře měl hospodský, pan Branecký, svého psa. Vlčáka Rona.
Ron byl uvázaný na řetězu u boudy. Budil respekt.
Ležel na zemi a chlemtal vodu z misky, aby se osvěžil v tom horku. Podíval se na mě, ani neštěkl na pozdrav.
Byl z toho vedra tak líný, že nezaštěkal ani na chlapy, kteří se vypotáceli ven z hospody a šli čůrat na venkovní záchod. Tím záchodem byla zeď, čímsi načerno natřená, s odvodním kanálkem.
Kolem ní to šíleně páchlo močí.
Z hospody se nesl hluk.
Srdce se mi rozbušilo. Měl jsem vstoupit do hospody sám.
Dveře byly dokořán.
Hospodský větral.
Prošel jsem dveřmi a stál jsem v sále.
Nálada v hospodě mně hned učarovala.
Vzduch tam voněl i smrděl zároveň.
Pivem, kořalkou a šedomodrým dýmem z cigaret, viržínek a fajfek.
Taky pokmínovanými tvarůžky, které byly pod skleněným poklopem.
Vedle něj byly vyskládány v celofánu zabalené dlouhé, křupavé, solené tyčinky a také cukrovinky.
Chlapi seděli za stoly s pobryndanými ubrusy.
Popíjeli pivo a kořalku.
Někteří hráli karty. Hádali se při hře o pár haléřů a povykovali při tom podle toho, kolik kdo měl vypito.
Stál jsem a díval se na pana Braneckého, hospodského, jak dovedně roztáčí mosaznou pípou na výčepním pultu piva do krýglů.
V koutku úst měl zavěšenou dlouhou fajfku, ze které občas zabafal, aby nevyhasla.

Stál tam jako král u svého trůnu.
Královstvím byla Horní hospoda, jeho oddaní a věrní byli místní štamgasti.
Drába nepotřeboval. Pořádek si sjednal sám.
Když se některý z věrných poddaných začal chovat nepřípustně, tak jej vzal jednoduše za límec, za kšandy či řemen a vyhodil ho z hospody ven.
Nechápavě se na mě podíval. Jak to, že přišel sám?
Malé děti mohly přijít do hospody jen v doprovodu dospělých.
Pochopil, že jdu pro dědečka.
Mávl rukou směrem dozadu, ukázal mi tím gestem, kde je děda.
Pomalými kroky jsem zamířil ke stolu, u kterého seděl.
Rozhlížel jsem se kolem sebe.
Chlapi si občas odplivli na dřevěnou podlahu. Nikomu to zřejmě nevadilo.
Stejně tak, když někdo vylil trochu piva z krýglu na zem když si s nimi připíjeli na zdraví.
Děda seděl u zadního stolu u otevřeného okna a hrál se sedláky taroky, karetní hru, kterou perfektně ovládal.
Podle toho, jak se na židli kymácel, bylo jasné, že to nebylo jen jedno pivko a borovička, na které si po obědě zašel.
Když mě uviděl, kývl rukou, abych si sedl na židli u vedlejšího stolu, který byl volný.
Trochu jsem se bál.
Pro chlapy si chodily jejich ženy, a my, děti, jsme se tomu venku před hospodou smály, když jsme viděly, jak si je vlečou domů opilé a cestou jim spílají.
Za týden seděli chlapi v hospodě zase.
Teď jsem ale stál před dědou sám.
„Dědo, maminka vzkazuje, že už máš jít domů, že chystá večeři!“
Rozhněval se.
„Cóó? Mně sakra nebude nikdo rozkazovat, kdy mám jít z hospody domů!“
Ukázal na židli a poručil, abych si sedl.
Poslechl jsem.
Děda se otočil k hospodskému a zavolal, že objednává tři piva a tři borovičky. Pro sebe a spoluhráče. Pak se na mě najednou tak divně zadíval.
V očích mu hrály plamínky. Zase měl dobrou náladu. Usmál se.
Zavolal na pana Braneckého, že objednává ještě jednu velkou zelené kořalky!
Hospodský po chvíli přinesl všechno objednané na tácu ke stolu. Pití vyskládal před chlapy.
Vzali do rukou plné krýgle s pivem a hlasitě s nimi o sebe třískli, až z nich šplouchla na špinavou podlahu nejen pěna.
S výkřikem „Na zdraví“ vypili pivo na ex a stejně tak štamprle borovičky.
Utřeli si brady a dál hráli karty. Nevšímali si mě.
Na rohu stolu zůstala stát jedna velká štamprle zelené kořalky.
Svítila jako magické zelené oko.
Děda mi ji podal.
„Tu máš, na, vypij to!“
Měl jsem strach se napít. Co když mě děda jen tak zkouší?
Znova zopakoval, abych si štamprli vzal a vypil ji.
Zavládla ve mně silná touha napít se a poznat tak „co“ to ti chlapi v hospodě pijí, že jim to tak chutná, že vydrží vysedávat v hospodě až do večerní zavírací doby.
Ta touha byla silnější, než byl ten strach.
Vzal jsem si od dědy štamprli a pozvedl ji ke rtům. Podíval jsem se přitom na dědu.
„Pij!“
Poslechl jsem dědu.
Ucítil jsem nádhernou vůni mentolu, tak voněly mé oblíbené bonbóny.
Štamprli jsem vypil podle vzoru, jako oni, na ex.
Vypil jsem ji stejně, jako kdybych pil limonádu Rubín.
Chlapi se tomu začali smát.
Nevěděl jsem, co je na tom tak směšného, veselého. Vždyť to také pili a nesmáli se jeden druhému, ale oni se teď smáli, až jim tekly slzy po zarostlých tvářích.
Děda mi podal krýgl, byla v něm ještě trocha piva.
„Pořádně se napij piva!“
Byl těžký, držel jsem ho oběma rukama a pil jsem z něj studené, lahodné pivo.

V ten okamžik, v mých pěti letech života, kdy jsem neuměl počítat, psát a číst, v ten okamžik, kdy jsem vypil jednu velkou štamprli zelené kořalky a trochu piva, se mi zjevil Ďábel.
Spatřil jsem ho jen já.
Řekl, že jsem s ním právě podepsal Smlouvu.
Smlouvu s Ďáblem na celý život.
K podpisu nevyžadoval, abych se řízl do prstu a podepsal se vlastní krví, třeba třemi křížky.
„Ale když já ale ještě neumím psát ani číst, nevím, co je v té Smlouvě!“
Odpověděl mi s úsměvem.
„ To nevadí, že neumíš číst, psát a počítat. Důležité pro mne je, že budeš pít. “
Místo podpisu bylo tedy mé první vypití alkoholu. Uznal to za právoplatné.
Byl nadmíru spokojen. Takového klienta neměl každý den. V Pekle bude pochválen, že dokázal tak mladou dušičku svést na cestu k zatracení.
Já však netušil, po jaké cestě mě mé pití povede.
Ďábel, než zmizel, pošeptal do mého ucha, co je v té Smlouvě napsáno.
„Od této chvíle budeš ve svém životě pít! Pít víc a víc. A můžeš mi věřit, na mě je po čertech dobré spolehnutí, já nelžu, že ti budu věrně sloužit.
Ale nikdy ti nedám nic dobrého. Naopak. Dám ti jen to špatné a zlé!
A všechno dobré, co kdy budeš mít, to ti budu stále brát. Když budeš na samém dně, a já si nebudu mít co vzít, pošlu k tobě svoji vzdálenou příbuznou.
Sestřenici Smrt. Pak Smlouvu roztrhám.“


Z toho pití se mi náhle zatočila hlava.
Děda si vzal zpět krýgl a postavil jej na stůl.
Znovu objednal pití.
K odchodu se nechystal.
Zůstal jsem sedět na židli a najednou se mým tělem začala rozlévat zvláštní horkost.
Na jazyku bylo cítit sladkost i pálení po peprmintu, mentolu, kterým byla tato kořalka známa.
Byla to chuť mých oblíbených bonbonů. Bylo mi to velmi příjemné.
Byl to zlomový okamžik v mém životě. Chtěl jsem odejít.
Slezl jsem ze židle, že půjdu domů za mámou.
Ano, já chtěl, ale ono to najednou z ničeho nic nešlo.
Nic nešlo, jak jsem chtěl já!
Chtělo se mi, nevím proč, létat, i když jsem neměl křídla. Nemáš křídla? Žádný problém. Stačí mávat rukama a už se poletí vzhůru ke stropu. Naštěstí jsem nemával asi dost silně, vysoko jsem nevzlétl a spadl jsem na uslintanou podlahu hospody.
Létání nefungovalo.
Vstal jsem a pokoušel jsem se odejít.
Má chůze byla nejistá, šel jsem cikcak od stolu ke stolu, ztrácel jsem rovnováhu.
Nohy vůbec neposlouchaly. Já chtěl jít a ony ne a ne!
Hlava se mi motala a vůbec, všechno okolo mě se začalo roztáčet, jako velký kolotoč na pouti. Nechápal jsem proč tomu tak je a bylo mi to jedno.
Kdybych se mohl otočit a podívat dozadu k dědovu stolu, uviděl bych ty chlapy, jak se smějí ještě více, než když jsem ten alkohol vypil. Utírali si uslzené oči do posmrkaných kapesníků, do rukávů, jak se nasmáli, a plácají dědu po zádech.
„Fando, krucifix, toto se ti teda povedlo, dívejte se na něho, jak je ten kluk ožralý!“
Propotácel jsem se hospodou ne k bočnímu vchodu, kterým jsem přišel, ale kličkoval jsem, nevím proč k hlavním dveřím do ulice.

Nevěděl jsem, kam jdu, ale chtěl jsem domů, za mámou.
Jakmile jsem se ocitl na horkém vzduchu, tak to se mnou praštilo a válel jsem se po zemi.
Zůstal jsem ležet v prachu cesty u masivních dveří do Horní hospody a nebyl schopný pohybu.
Vnímal jen hluk z hospody.
Nemohl jsem mluvit, jen jsem si něco brumlal a bručel nesrozumitelného.
Zvedal jsem své dětské ruce k mosazným klikám dveří.
Snažil jsem se napodobovat hospodského Braneckého, představoval jsem si, že jsou to mosazné pípy a chtěl jsem také čepovat pivo do krýglů. Dvakrát doleva, jednou doprava, zavřít pípu, počkat až sedne bílá pěna a dotočit. Pak bude sklenice plná zlatého moku s nádhernou bílou čepicí nahoře. Nevím, jak dlouho jsem tam mohl ležet. Pokusy vstát a odejít jsem vzdal. Nešlo to.
Poprvé v životě jsem byl opilý.
Nevěděl jsem, čí jsem, proč ležím u dveří.
Nevěděl jsem, že mě tam uviděla sousedka Šestáková. Prý si myslela, že si tam hrajeme s kluky.
Ale žádné jiné neviděla. Jen mne. Ze zvědavosti se na mě přišla podívat.
Proč tam ležím, proč se nehýbám?
Náhodou šla kolem také Musilová. Myslely si, že jsem asi upadl a udeřil se do hlavy, možná jsem v bezvědomí. Zvedly mě a odnesly k nám domů.
Naštěstí jsme bydleli hned vedle hospody.
Jenže ono to bylo mnohem horší, než kdybych upadl a rozbil si hlavu!

Nevím, jak jsem se ocitl ve své posteli.
Probudil jsem se až v neděli pozdě dopoledne.
Máma seděla u mé postele a plakala.
Dlouho, dlouho jsem spal.
Zdály se mi neuvěřitelné sny, plné sytých barev, prapodivných krajin a nestvůr.
Takové sny jsem před tím neměl. Bylo mi zle od žaludku, měl jsem ukrutnou žízeň, potil jsem se a třásl zimou, přestože bylo léto.
Poprvé v životě jsem měl pocit jakési viny a strachu z nevysvětlitelného.
Nevěděl jsem, že za ten stav může má opilost a následné střízlivění.
Nevěděl jsem, že se ještě v ten večer pohádala máma s dědou a vyčetla mu, že mě mohl tím sviňským chlastem zabít!
Bylo by mi to fuk.
Chránil bych dědečka, kterého jsem obdivoval, i když mě mohl zabít.
Já ale žil a měl svoji první zkušenost s alkoholem a opilostí.
Nemohl jsem tušit, jak mě to poznamenalo.
Má Smlouva s Ďáblem byla podepsána a potvrzena první opilostí.
Ďábel byl nadmíru spokojen, jen se smál s hubou od ucha k uchu.
V pěti letech jsem se poprvé opil a vystřízlivěl.
Na Smlouvu jsem zapomněl.
Ďábel ne. Ten nezapomíná.
Čekal trpělivě na další vhodnou příležitost, aby ji mně připomněl.

Publikoval(a): Tonyend, 12.3.2013