Anotace: pokračování

2.

Soužití s dědou, se stávalo pro mé rodiče čím dál tím více nesnesitelnější.
V tu dobu dostal otec nabídku na nový služební byt v domě, který nechaly postavit v Brodě České dráhy.
Neváhal a začal připravovat naše přestěhování do města.
Pryč z Vidlákova!
Pryč od dědka!
Nastal den, kdy jsme se měli odstěhovat z Vidlákova do Brodu.
Přišli k nám sousedé a pomáhali otci vynášet nábytek a jutové pytle s věcmi před domek.
V domku zůstaly jen kamna na piliny, v ložnici a obývacím pokoji.
A v kuchyni kachlová kamna na uhlí. Bílou kuchyňskou kredenc, stůl a židle tam otec také nechal.
Nebe bylo zamračené, vypadalo to, že každou chvilku začne pršet.
Čekalo se na příjezd traktoru s vlečkou.
Děda nesl náš odchod z Vidlákova a vlastně od něj, velmi těžce.
Trucoval ve svém výměnku, vůbec se vystěhování nezúčastnil.
Zavřel se v něm a od rána popíjel 20% Bílou lihovinu, ten humus, jak říkala máma tomuto alkoholickému nápoji.
Děda se nemohl dočkat patnácté hodiny. V tu dobu otevře pan Branecký Horní hospodu.
Máma říkala, že tady sám nebude. Hned vedle má přece svoji hospodu.

Od JZD odjížděl starý traktor s vlečkou.
Zastavil před naším domkem.
Traktorista vypnul motor. Vylezl z kabiny a pozdravil se s otcem. Na něčem se domlouvali.
Sousedé pomáhali s nakládáním nábytku a všech těch pytlů s věcmi na korbu vlečky. Když bylo všechno na vlečce naloženo, otec poděkoval sousedům za pomoc. Přinesl láhev slivovice a podal ji, aby se napili. Láhev kolovala od úst k ústům. Díval jsem se na ně, jak pijí, jak se po napití otřepali a říkají otci: „Tonku, hergot, ta píše!“ Za chvíli byla prázdná. Slivovice krásně voněla.
Otec se ale nenapil.
Traktorista dokouřil cigaretu. Vajgla odhodil vysokým obloukem do trávy a vylezl do traktoru.
Posadil se do sedačky a nastartoval motor. Prošlapával plyn, aby zahřál motor.
Zavolal na otce, že budou muset vyjet. Otec si vylezl do kabiny a posadil se na malé sedátko na boku vedle řidiče.
Traktor se rozjel za silného bafání motoru směrem k Brodu.
Máma se pak rozloučila se sousedy.
Měla slzy v očích.
Já se s kluky rozloučil hned ráno.
Naposledy jsem si s nimi zahrál na Příhoně kuličky.
Vyhrál jsem tři olověnky a dvě barevné skleněnky. Pytlíček s hliněnkami jsem měl stále plný.
S kým si ale budu hrát v tom Brodě?
Jaké to tam bude a co mě tam čeká?
V Brodě čekali na příjezd otce jeho spolupracovníci, aby pomohli naše věci zase nastěhovat do nového bytu.
Ulice Záhumenní, ve které stál náš nový dům, byla nedaleko vlakového nádraží, parku a kostela.
Máma zamkla dveře a opřela se do berlí.
„Tak, Toníku. Můžeme pomalu jít na autobusovou zastávku. Počkáme na autobus a pojedeme za tatínkem do Brodu.“
K zastávce přijel autobus, kterému se říkalo kačena.
Řidič otevřel dveře, máma při nastupování hlasitě pozdravila nejen řidiče, ale i sedící spolucestující. Čekal, až se máma posadí.
Ukázala mu průkaz ZTPP. Sedl jsem si vedle mámy.
Z kabelky vyndala peněženku. Vzala z ní papírovou pětikorunu a podala ji řidiči.
Dal jí za ni jízdenku a vrátil hrst drobných mincí. Zavřel dveře, kouknul se do zpětného zrcátka a už jsme odjížděli k Brodu.
Ohlédl jsem se a viděl jsem, jak nám sousedé mávají a tím asi přejí mnoho štěstí v novém bydlišti.
Sbohem rodná vesničko!
Cesty Osudu jsou nevyzpytatelné.
Měly mne později přivést zpět do Vidlákova.

Přijeli jsme do Brodu na autobusové nádraží.
Nikdy před tím jsem v Brodě nebyl.
Autobus zastavil a řidič otevřel dveře. Počkal, až všichni cestující vystoupí, pak dveře zavřel a odešel do nádražní budovy.
Máma se opřela do berlí.
„Toníčku, jsme tady, teď půjdeme hledat, kde je ten dům, byt a náš nový domov“.
Určitě to řekla jen proto, abych neměl nějaké obavy, ale abych si s ní zahrál na to hledání.
Když se ten dům stavěl, jistě se tam byla s otcem podívat, aby věděla, kde a jak budeme bydlet.
Ostatně, kdo by nestál v životě o to, aby se vydal hledat a našel něco nového a pěkného. Třeba nový dům, ve kterém by našel nový domov.
Možná mi to řekla právě proto, abych se i já jednou nebál jít za změnou, která povede k mému lepšímu životu.
Přestože dobře věděla, kam máme jít, tak schválně zastavila kolemjdoucí a ptala se, kudy je to nejblíže k Záhumenní ulici. Lidé jí to ochotně vysvětlili.
Dala mi tím najevo, abych neměl zbytečný strach zeptat se někoho na něco, když to budu potřebovat zvláště v cizím, neznámém prostředí. Říkala, že si lidé musí pomáhat.
Šli jsme pomalu městem.
Dýchlo na mne celou svojí neviditelnou sílou.
Bylo hned cítit, že je to něco úplně jiného, než procházka po návsi ve Vidlákově. Všude okolo nás byla spousta lidí. Mladých i starých.
Po cestách jezdila osobní i nákladní auta a líbily se mi vrčící červenobílé trolejbusy.
Uprostřed jedné křižovatky stál policajt a řídil bílou hůlčičkou dopravu.
Od starších kluků jsem se později dozvěděl, že ten policajt má přezdívku.
Říkalo se mu Koňská hlava.
Netušil jsem ale proč. Jako kůň vůbec nevypadal.
Domy ve městě byly hodně vysoké.
Ale když jsme se blížili k naší ulici, tak v ní a okolní ulici byly podobné malé domky, jako na vesnici. A mezi nimi stálo několik nových patrových domů.
Měl jsem z města smíšené pocity. Byl to krok do neznáma.
Netrvalo to dlouho a stáli jsme před naším domem.
Byl vysoký. Měl tři patra.
Máma se u něj zastavila.
„Tak tady je, Toníku, náš nový domov!“
U vchodových dveří stiskla tlačítko zvonku se jmenovkou Wolffovi.
Otec nás už netrpělivě čekal. Po prvním zazvonění se objevil u dveří, aby nás přivítal.
Zdál se mi být jiný, než býval ve Vidlákově.
Usmíval se jak na mámu, tak i na mne.
Zřejmě byl šťastný, že jsme daleko od dědečka Františka.
Provázel nás bytem s určitou pýchou.
Byt, který dostal přidělený, byl v přízemí. Chtěl ho zde proto, aby máma nemusela chodit do schodů, do patra.
Byl velký.
Kuchyň byla situována s výhledem do dvora, ve kterém měl každý z nájemníků svoji malou zahrádku.
Za drátěným plotem na konci zahrádek byla nějaká ulice, vysoké stromy a za nimi vedly železniční koleje okolo velkého parku.
Kuchyni s novou kuchyňskou linkou a plynovým sporákem si pochvalovala máma.
Už žádné vynášení popela!
V kuchyni i koupelně tekla teplá i studená voda. Stačilo otočit kohoutkem a bylo to. Hned tekla. Teplou vodu ohřívala plynová karma v koupelně.
A záchod byl splachovací. Sbohem, studená dřevěná kadibudko na dvoře!
V koupelně byla bílá vana a sprcha. Paráda!
Rodiče měli pro sebe ložnici.
Já měl svůj menší pokoj, vedle obývacího pokoje.
Vesnici mi nakonec připomínalo jen to, že jsme v zimním období museli topit v ložnici a obýváku uhlím v kamnech.
V září nám přivezlo nákladní auto fůru hnědého uhlí a několik kol svázaného smrkového dřeva.
S otcem jsme je uklidili do našeho sklepa. Tak zase budu vynášet popel a čistit rošt v kamnech.

Seznamovali jsme se s našimi novými sousedy.
Na vesnici bylo nepsaným pravidlem, že když dítě potkalo dospělého člověka, tak jej pozdravilo.
Sousedy jsem tady potkal i několikrát za den.
Pokaždé jsem slušně pozdravil: „Dobrý den“!
Smáli se a poučili mě, že to stačí povědět jen při prvním setkání.
Město není vesnice. Všechno zde bylo jiné a bylo na mně, abych se co nejrychleji s městským životem sžil.
Bohužel, v celém domě jsem byl jediný kluk.
Bylo to neuvěřitelné, ale ti, kdo měli děti, tak měli samé holky. A ty byly o něco starší než já, tak si se mnou nechtěly hrávat.
Začal jsem proto podnikat odvážné výpravy do okolí našeho domu a ulice.
Chtěl jsem vědět a poznat, co se kde nachází, co kde je.
Časem jsem se seznámil s kluky z okolí.
S některými jsem se začal více kamarádit.
Když jsme se poznali, hrávali jsme si, ale neměl jsem to vůbec jednoduché.
Někteří mi dávali najevo, že jsem buran z dědiny, že nějak divně mluvím.
Mluvil jsem asi divně, ale doma to bylo normální, že se používalo nářečí.
Až když jsem začal chodit do ZDŠ, tak jsem začal mluvit spisovnou češtinou, jen někdy jsem se zapomněl a řekl v nářečí, třeba místo mají - majó.
Někteří se mi máli a já se červenal a v duchu si říkal, však i já budu mluvit jako vy!
Při svých toulkách okolními ulicemi jsem jednou potkal tři kluky Berkovy.
Byli staří jako já. Jmenovali se Mirek, Olda a Láďa.
Spolu jsme se dostali do první třídy ZDŠ.
Já byl doma sám.
Oni měli to štěstí, že měli starší bratry.
Mít šest starších bratrů, to je něco.
Doma jich bylo i s rodiči jedenáct. Víc, než těch havranů v té pohádce.
Tak si měli pořád s kým hrát.
Od první třídy se stali mými největšími kamarády a vytvořili jsme si tak naši nerozlučnou partu.

Do první třídy jsem přišel 1. září 1960 v doprovodu mámy.
Otec byl v práci.
Kdyby ale vedly ke škole kolejnice, tak by určitě přijel s lokomotivou před školu.
Kolejnice k ní ale nevedly, tak jezdil jen po lokální trati Vizovice - Brod - Otrokovice.
Neudělal si volno, aby se mnou do školy šel, jako jiní tátové se svými dětmi.
Práce mu byla nade všechno.
Vybral mi jen školu, která byla nejblíže k naší ulici.
Řekl, že budu chodit do Masarykovy školy, ale že jí tak říkat nesmím. Oficiální název měla 1. ZDŠ - Sportovní.
Nechápal jsem, proč nikomu nemám říkat, že chodím do Masarykovy školy.
Později jsem se ale nechlubil, že do ní chodím.
Protože ta škola měla dvě křídla.
V jednom byla moje škola a ve druhém byla Zvláštní škola.
Některé děti z jiných škol se posmívaly, že chodím do školy pro blbečky.
Nebyla to pravda.
Chodil jsem do normální školy a navíc do Sportovní.
Od první třídy se v ní kladl důraz na tělovýchovu.
Ta škola vychovala hodně vynikajících sportovců.
Někteří se dostali i do reprezentace v hokeji, lehké atletice a plavání.
Sám jsem se přihlásil do plavání a atletiky.
Záviděl jsem ale klukům, kteří si vybrali lední hokej.
Chodili do hokejové přípravy a trénovali na nezakrytém Zimním stadionu.
Když budou dobří, tak jednou budou hrát za první mužstvo Brodu, nebo za Rudou hvězdu Brno.
To byl sen každého kluka. Hrát hokej za Brno!
Otec mi k tomu řekl stručně a jasně.
„Hokej stojí spoustu peněz a času. Kdo na to má, tak tam kluka dá. Plavky a tenisky stojí pár korun.“
Tak jsem plaval a běhal.

Žili jsme z otcova platu a mizerného důchodu mámy.
Neměli jsme nikdy na rozhazování, žili jsme skromně.
Čas od času k nám přijel v neděli na návštěvu dědeček z Vidlákova.
Trucování jej přešlo.
Pokaždé přivezl v síťovce zabitého králíka, zabaleného do novin.
„To máte na přilepšenou.“
Podal mámě tašku s králíkem.
Králíka vybalila z novin a omyla studenou vodou. Pak namočila ve vodě s trochou octu čistou utěrku a dala do ní králíka.
Ledničku jsme neměli.
Položila ho v utěrce na podlahu do koupelny. Tam bylo chladno jako v ledničce.
Děda si sedl v kuchyni ke stolu.
Máma uvařila černou kávu a podala mu ji.
„To je jiná, než ta tvoje melta…Tohle je pravá arabika!“
Neřekl na to nic. Usrkával to dobré kafé od mámy, jako by to bylo to jeho oblíbené z melty.
Povídali si, co je nového tady a ve Vidlákově.
Hned jsem si vzpomněl na domek.
Na dvůr, na kotce s králíky, jak jsem je krmil mrkví, senem, a řepou.
A na to, jak to děda s králíky uměl!
Vytáhl z kotce toho nejvykrmenějšího, podržel ho levou rukou za uši a pak pozvedl vysoko pravačku.
Švihl s ní dolů a dal chudáku králíkovi jednu ránu za uši. Zlámal mu vaz.
Králík se ani nezatřepal, hned byl mrtvý.
Přivázal ho za zadní nožky provázkem na vrata stodoly.
Vzal ostrý nůž a podřízl mu hrdlo. Králík vykrvácel na zem.
Obě kočky to sledovaly zpovzdálí.
Pak nařízl kůži u nožiček a na bříšku. Lehce stáhl z králíka kůži.
Podal mi ji, byla ještě teplá, a řekl, abych ji dal na ohnutý drát.
Pak ji pověsil na vrata. Tam vyschla.
Až vyschne, až jich bude mít víc, tak je prodá kožkařovi, který projížděl vesnicemi a vykupoval od lidí králičí a jiné kožky.
Prý taky od kočiček.
Zastavil s autem a křičel, že vykupuje kožky.
Lidi vybíhali z baráků a nosili je k autu.
Dostali až tři koruny za jednu. Podle kvality.
Děda vyvrhl střeva z králíka a hodil je na nedaleké hnojiště.
Hned k nim přiběhly zvědavé kočky. Očichaly je a znechuceně odkráčely trávou do zahrádky.
Posadily se nejspíš u myší díry a vyčkávaly v pozici lovců.
Pak maso z králíka naporcoval a umyl ve studené vodě z pumpy.
Z hlavy a vnitřností si uvařil polévku.
Když zabil králíky dva, jednoho nám vždy dal.
Druhého si upekl sám. Uměl to.
Porce masa posolil, pokmínoval, přidal nakrájenou cibuli a hodně česneku.
Do pekáče vložil kus sádla a dal jej roztopit do trouby.
Pak dal maso do pekáče a pekl. To byla vůně! Sliny se mi sbíhaly.
Máma nahoře králíka taky upekla, ale víc mi chutnalo u dědy.
A když pozabíjel králíků moc, tak koupil kus bůčku, přidal ho ke králičímu masu a nadělal domácí klobásy.
Zatopil v udírně a klobásky tam pověsil.
Dědovy klobásky byly nejlepší na světě.
Děda uměl všechno.
Kdybych žil s ním, tak by mě naučil mnoha věcem.
Děda dopil kafé a šel si před dům zapálit cigaretu.
U nás doma se nekouřilo.
Když se vrátil do kuchyně, řekl mámě, že půjde do kostela a než pojede domů, tak že si zajde na jedno a borovičku do hospody k Pavelcům.
Máma pokývala hlavou. Jo, na jedno, já tě znám…
Rozloučili jsme se.

Když jsem začal chodit do školy, byl jsem moc rád, že mám ve třídě své kamarády a spojence, kluky Berkovy.
V sobotu po vyučování jsem za nimi chodil domů.
Bydleli nedaleko nás v malém domku, který vypadal, že každou chvíli spadne.
Byl postavený z cihel, nazývaných kotovice.
Měl pod střechou trhliny, ale nepršelo do něj a pořád stál.
Stál tam až do doby, kdy se museli nuceně vystěhovat.
Do té doby, dokud jejich starý domek stál na svém místě, jsem k nim chodil jako domů.
Dostali náhradou od města jiný dům. Z pálených cihel.
Jednou přijel k jejich domku velký bagr a strhl jej.
Paní Berková se na to přišla podívat s kluky.
Pan Berka se demolice nezúčastnil, protože byl opilý v novém domě.
Když zůstala z domku hromada suti, tak paní Berková moc a moc plakala.
Takovou rodinu, jakou byli Berkovi, jsem neznal.
Nikdo neměl tolik dětí, jako měli oni.
Divil jsem se, že se do toho domku všichni vejdou. Ale vešli se a byli spokojeni.
Drželi pospolu a žili stejně skromně, jako my.
U nich doma byl zvláštní klid a pohoda.
Můj vztah k nim byl vřelý asi i proto, že jejich tatínek byl taky invalida.
A invalida ne ledajaký!
Byl mnohem starší než můj otec.
Možná byl starý jako můj děda, protože také bojoval v té první světové válce a přišel v ní při výbuchu dělostřeleckého granátu o obě nohy.
Trafiku však jako pan Malošík z Vidlákova nedostal.
Můj děda byl taky v té válce, ale zraněn nikdy nebyl.
Ale několik vojáků pocházejících z Vidlákova se už domů nikdy nevrátilo. Na jejich památku se postavil na návsi kříž a na žulové desce byla napsána jejich jména.
Rozdíl mezi mojí mámou a panem Berkou byl v tom, že máma chodila za pomoci berlí.
Pan Berka nechodil, ale jezdil na invalidním vozíku.
Máma nekouřila a nepila.
Pan Berka kouřil stejně jako můj děda a taky hodně pil.
Ale jen laciné třešňové nebo jablečné víno.
Kluci je chodili kupovat do prodejny Ovoce a Zelenina.
Někdy vypil za den i tři láhve tohoto vína. Jak byl opilý, tak si zpočátku zpíval, pak sprostě nadával a nakonec usnul.

Můj otec prožil jen 2. Světovou válku.
Nebojoval nikde. Byl, jak říkal, totálně nasazený v Rajchu, ve městě Essenu.
Pracoval ve zbrojovce na soustruhu.
O nohy tam nepřišel ani v době nejsilnějších Spojeneckých náletů.
Těch šest let, co tam byl, jej poznamenalo jinak.
Asi tam ztratil to, čemu se říká cit.
Možná, že ne úplně.
Mámu měl rád, ale nedával to moc najevo.
Neuměl říct vlídné slovo a pohladit.
Máma byla jiná. Hodná.
Dovedla pohladit, vyprávět pohádky před spaním, políbit na čelo na dobrou noc.
Byla laskavá a cit by mohla rozdávat.
Od otce jsem denně slyšel, až do mých patnácti let, jen příkazy Musíš a Nesmíš!
K mé výchově mu postačil těžký kožený řemen, kterým mě mlátil hlava nehlava.
A facka? To je slabé slovo.
Výprask jsem dostal pokaždé, když usoudil, že se něco rozcházelo s jeho nároky a názory.
S oblibou používal k mému potrestání také ostrých smrkových polínek, na kterých jsem musel půl hodinu klečet.
Jinak jsme s nimi topili v kamnech. Dobře hořely, byly plné pryskyřice, která tak náramně při hoření voněla celým bytem.
Nevím, jestli to týrání odkoukal od Němců, nebo tak byl vychován svým otcem.
Byl to můj tatínek, ale nikdy jsem mu tak neřekl.
Pro mne byl buď Otec, nebo On.
Mámu jsem miloval. Ta byla hodná a trpělivá, stejně, jako byla paní Berková.
Ta ale nebyla pořád doma, chodila to tovární prádelny, ve které pracovala.
Moje máma chodila jen na nákupy. A v neděli s otcem, když nebyl ve službě, do kostela.
Nechtěla jít se mnou ani do blízkého kina Oko.
Nevím proč.

Pan Berka jezdil na vozíku.
Ale ne na tom obyčejném, se dvěma koly.
Ten jeho měl kola tři. Dvě zadní, mezi nimi byla kožená sedačka.
Vepředu bylo kolo třetí, kterým se vozík řídil.
Pohon byl ruční, dlouhým převodovým řetězem. Na řidítkách byly ručky, jako pedály na jízdním kole. Místo šlapání nohama se muselo točit pedály rukama. Pak se vozík rozjel. A jezdil hezky rychle, zvláště z kopce od jejich domku.
Když byl pan Berka opilý, kluci někdy vytlačili jeho vozík před vrata domku a vozili jsme se v něm po ulici.
Nohy jsme si zabalili do deky.
Kolemjdoucí se podívali a říkali si: „Tak malý, takový chudáček a už musí jezdit ve vozíku…“
Měli jsme z toho velkou srandu.
Berkovi měli za dvorkem malou zahrádku.
Pěstovali si zeleninu, pár řádků měli i brambor a taky pár keříků červeného rybízu.
Z jeho plodů si pan Berka vyráběl doma ovocné rybízové víno.
Na dvorku kvokalo pár slepic a v kotci měli králíky.
Měli tam extra záhon a na něm pěstovali pro tatínka zvláštní rostliny.
Tabák.
Z jeho usušených listů si pan Berka pak řezal tenké proužečky, které balil, jako můj děda, do papírků a šůlal si cigaret. Kouřil také stovku denně.
Kluci se mě ptali, jestli jsem už kouřil.
Ještě ne.
To bylo v době, kdy jsem chodil do 2. třídy.
Oni už občas kouřili.
Rozhodli se, že mě zasvětí do tajů kouření.

Publikoval(a): Tonyend, 13.3.2013