Anotace: pokračování

Chodili jsme do nedalekého parku, kterému se říkalo Kotva.
V něm jsme měli pod železničním náspem v hustém křoví zlatého deště vybudovanou skrýš, naše Doupě, do kterého jsme si vlezli, abychom byli skryti před zraky lidí, procházejících se parkem.
Vidět bylo do Doupěte jen od kolejí, ale po nich nikdo nechodil, bylo to nebezpečné, jak mi říkal otec.
Kouření velel jeden ze starších kluků Berkových, Slávek, který chodil do 9. třídy.
Obstaral cigarety i sirky.
Vlezli jsme si do Doupěte a Slávek rozdal cigarety Partyzánky.
Poučil mě, jak mám natáhnout kouř do plic ze zapálené cigarety.
Ale napřed jsem musel odříkat slib, že to nikomu neřeknu a pak vstupní formulku, abych se stal řádným kuřákem. Slib jsem dal a tak jsem mohl říkat vstupní formulku.
Dal jsem si pořádného šluka kouře do plic. Zadržel jsem dech a spustil.
„Správný kuřák řekne deset slov, než vypustí kouř ven z plic!“
Kluci pečlivě počítali, jestli jsem řekl deset slov. Pak jsem vydechl kouř z plic.
Hlava se mi zatočila a bylo mi nějak zle od žaludku. Necítil jsem se po prvním kouření nejlépe, ale nezvracel jsem, jako někteří jiní kluci, kteří to také zkusili.
Ti už nikdy nevzali cigaretu do pusy.
Já to ustál a byl jsem přijat do party.
Tak jsem občas s kluky kouřil Partyzánky. Nestály moc, jen 1.60 Kčs a sirky dvacetník. Peníze jsme si sháněli nejčastěji sběrem papíru a železa.
Prošmejdili jsme město v našem okolí, a co se dalo odnést, to jsme odnesli do Sběrny surovin. Co bylo těžké, na to měli kluci doma malý vozík, dvoukolák.
Starší brášci předávali své zkušenosti, kde se dá sběr sehnat, těm mladším.
V Doupěti jsme si někdy rozdělali malý ohníček a opékali na něm špekáčky.
Na cestu domů každý dostal po skončení kouření mentolový bonbón.
Sloužil k zamaskování dechu, aby nebylo poznat, že jsme kouřili. Máma to neomylně stejně poznala.
Dala mi výchovnou facku a radu, abych nekouřil.
Když na to přišel otec, tak pane jo, to byl zase výprask.
Cítil jsem se jako mučedník, jako mistr Jan Hus na hranici. Taky jsem neodvolal.
Partu jsem nezradil a dál s kluky chodil do našeho Doupěte kouřit.


Školní docházka byla bez problémů.
Vymýšlel jsem různé legrácky, za které mi třídní vyhrožoval dvojkou z chování, ale nikdy jsem ji až do 5. třídy nedostal.
Vysvědčení jsem měl docela pěkné. Prý kdybych byl více ctižádostivý a trochu přidal, byl bych studijní typ.
Já se ale spokojil s dvojkami a nějakou trojkou na vysvědčení.
A to na další studium nebylo.
Chtěl jsem být kuchařem na zaoceánském parníku.
Procestoval bych na něm celý svět, který jsem znal z knih, které jsem přečetl, které jsem si chodil půjčovat do Městské knihovny.
Knihy jsem si tam chodil půjčovat od chvíle, kdy jsem se naučil číst.
Když bylo venku špatné počasí, když jsem si nemohl jít ven hrát, zavřel jsem se do svého pokoje a četl a četl. Za týden jsem stihl přečíst někdy i deset knih.
Televizor jsme doma neměli, tak jsem si četl, nebo poslouchal rádio.

Když jsme se přestěhovali do Brodu, tak mě rodiče nutili, abych s nimi chodil do kostela. Nelákal mě.
Každou neděli ráno jsem s nimi do kostela šel. Oba byli silně věřící.
Já ani trochu.
Společně jsme vstoupili do kostela hlavním vchodem. Naučili mě, abych si namočil prsty pravé ruky v mramorové vaničce, ve které byla jakási svěcená voda.
Byla studená, jako ta doma, která nám tekla z kohoutku v kuchyni, nebo v koupelně. Pak jsem se musel pokřižovat a pokleknout. Potom si naši šli sednout do dřevěné lavice. Já ne.
Řekl jsem, že půjdu blíž k oltáři, abych lépe viděl na pana faráře.
Ale kdepak, abych na něj lépe viděl.
Rychle jsem se protáhl davem věřících a utekl jsem z kostela ven bočním vchodem.
Ani kázání pana faráře mě nepřesvědčilo, abych začal věřit v Boha.
Když byla mše u konce, vstoupil jsem zase do kostela a zůstal jsem stát u hlavních dveří a předstíral jsem, že jsem byl v kostele po celou dobu.
Naši moji lež neprohlédli.
Dostal jsem dvě koruny a mohl jsem jít s kluky do kina Oko na promítání filmu.
Věřil jsem, že je něco mezi nebem a zemí, ale že je to Bůh, tak to ne.
V Boha jsem přestal věřit ještě před školní docházkou.
Máma mi dala na svačinu chleba s máslem a jablko.
Šel jsem s chlebem a jablkem ven za kluky.
Jablko jsem snědl celé, ale chleba jen půlku. Rozhlédl jsem se okolo sebe, nahoru dolů, do všech světových stran, a když se nikdo nedíval, tak jsem tu půlku namazaného chleba máslem zahodil do kanálu.
Se sklopenou hlavou jsem čekal, co se stane, co mi udělá Bůh za to, že jsem pohrdl božím darem, jak doma o chlebu mluvili naši.
Nevím, kde v tu chvíli byl Bůh, ale nablízku rozhodně nebyl. Žádný trest nepřišel.
Měl jsem jen špatné svědomí a to byl asi ten trest za to, jak jsem s chlebem naložil.
Pochyboval jsem, že existuje Království nebeské.
Definitivně jsem v Boha přestal věřit, když Sovětský svaz vypustil do vesmíru prvního kosmonauta světa, majora Gagarina. To bylo slávy!
Doma jsem naštvaně prohlásil, že soudruh Gagarin byl ve vesmíru, vysoko nad zemí, kterou obletěl a do žádné Nebeské zdi nenarazil. Tak tam Bůh není.
Máma zalapala po dechu. Otec se zamračil a beze slova si vzal klíč od sklepa.
Šel tam naštípat pěkně ostrá polínka.
Během chvilky byl ze sklepa zpět s náručí polínek.
Vyskládal polínka na parkety do koutu v obýváku vedle kamen a poručil mi, abych si na ně klekl.
Půl hodiny jsem na nich za trest klečel.
Slzy mě tekly bolestí, ale trval jsem si na svém. Bůh není. Alespoň ne pro mne.
Nejvíc to mrzelo mámu.
Chodila do kostela a modlila se, aby zase mohla dobře chodit.
Modlila se k Bohu a ke všem svatým, ale zázrak se nekonal. Berle neodložila.
Ale ten zázrak bych jí přál.
Učitelé se mě vyptávali, jestli v Boha věřím.
Řekl jsem, že nevěřím. Měli radost.
Naočkovali mě už v Jiskřičkách, že jedině Čuk a Gek, Timur a jeho parta jsou ti praví, kterým můžu věřit.
Když jsem přešel z Jiskřiček do Pionýra, nosil jsem bílou košili a na krku rudý šátek. Povinně, jako ostatní spolužáci.
To mně zase říkali, že jedině komunisté a Sovětský svaz je pro celosvětový mír.
Až budu větším, že si místo bílé pionýrské košile obléknu modrou, svazáckou.
A až budu ještě větší, tak se stanu kandidátem Komunistické strany Československa. A u odvodu mám říct, že chci být na vojně jedině u vojska Pohraniční stráže.
S nabitým samopalem a vlčákem u nohy tam prý budu bránit a chránit naši drahou vlast před těmi západními záškodníky a vrahy.
A správný Pionýr že je ateista.
Nevěděl jsem, co to znamená být ateistou.
Soudružka vedoucí mě poučila.
Ateista nevěří v Boha. Nosí bílou košili a má správně uvázaný pionýrský šátek u krku.
Bílá košile a pionýrský šátek mně vydržely až do 5. třídy.
Ateismus mnohem déle.

Na školním záchodě jsme potkali nějakého kluka z 9. třídy.
Ten Pionýr nebyl.
Jak nás uviděl, tak nám řekl, že si máme s tím rudým hadrem vytřít prdel.
Že mu fotr dávno řekl, že je Pionýr komunistická obdoba nacistických Hitlerjugend. Že on bojoval proti Hitlerovi a teď podobně oblbujou lidi pro změnu komunisti.
Kouřil cigaretu Globus. Nabídl jednu i nám.
Byli jsme machři, tak jsme si ji zapálili a zavřeli jsme se do kabin.
Podávali jsme si ji pod plechovou stěnou záchodu z jednoho do druhého.
Cigareta glóbuska byla ale moc tlustá, dlouho jsme ji kouřili a tak jsme prošvihli začátek hodiny.
Co bylo nejhorší, objevil nás tam školník, který šel na záchod a ucítil tam cigaretový kouř.
Odvedl nás k řediteli.
Já, Olda, Mirek a Láďa jsme dostali poznámku do Žákovské knížky.
Poznámku ne ledajakou. Byla to Ředitelská důtka, od které byl jen malý krůček ke dvojce z chování.
Po škole jsme šli celí rozmrzelí do parku Kotva, do našeho oblíbeného Doupěte. Zapálili jsme si každý cigaretu partyzánku a rozebírali jsme naši situaci.
Nic jsme stejně nevymysleli.
Cestou domů jsme cucali mentolové bonbóny a připravovali si prdele na výprask, který nás čeká, až si rodiče přečtou poznámku.
Olda ale na něco přišel.
„Kluci, když máme mít průser, tak ať stojí za to! Zítra ráno přijdeme do školy bez bílých košil, ale šátky si vezmeme. Sraz před vyučováním na hajzlíku! Doma ale neserte, nechte to až na ten školní.“
Na druhý den po výprasku, jsme se sešli na záchodě.
Olda vstoupil do kabinky a stáhl si kalhoty.
Dveře nechal klidně otevřené.
Nevěděli jsme, co zamýšlí.
Vykadil se a místo toaletního papíru použil pionýrský šátek.
Byla řada na nás.
Jenže se na záchodě objevil spolužák Dlabajík.
Třídní šprt a neoblíbený donašeč.
Když uviděl, jak se v Oldově ruce proměnil rudý šátek na hnědočervený, nemeškal a utekl ze záchodu.
Řekl to naší třídní soudružce učitelce.
Všichni jsme byli z Pionýra okamžitě vyloučeni.
Byli jsme na ředitelově černé listině až do 9. třídy.
Byli jsme stádo černých ovcí mezi rudými.
Olda dostal za ten výtěr trojku z chování. Málem dostal i polepšovnu.
Ostatní dvojky z chování.
Soudružka učitelka udělala krátký proslov před celou třídou.
„Zneuctili jste symbol míru a pokroku. Rudý pionýrský šátek. Styďte se!“
Vyhodili nás z Pionýra.
Díky tomu jsme měli více volného času pro sebe.
Ta událost však neměla kupodivu doma tak dramatický dopad.
Máma mně položila otázku a vyslovila jedno moudro.
„V Boha jsi věřit nechtěl a Pionýru ano? Pionýru? Vždyť je to blbost. Jednou na to přijdeš sám, čemu máš v životě věřit.“
Za tuto dvojku z chování jsem výprask od otce nedostal. Divil jsem se.
Pan Berka dokonce kluky pochválil.
Ale to už měl v sobě dva litry třešňáku.
Nevěřil jsem v Boha ani v Pionýra.
Nezbylo mi, než začít věřit sám sobě.
To, co mi řekla máma, bylo asi první moudro, které jsem si zapsal za uši.
Jednou na to přijdeš sám, čemu máš v životě věřit!

Byly prázdniny, po kterých jsem měl chodit už do 8. třídy ZDŠ.
Na svůj věk jsem byl vysoký a hubený kluk.
Otrkal jsem se životem ve městě, ale hlavně v naší partě.
Vedle našeho domu stál dům, ve kterém bydleli Moravcovi.
Paní Moravcová byla vedoucí prodejny Ovoce a Zelenina.
Její muž pracoval ve své, ale dávno znárodněné zámečnické dílně, kterou měl ve dvoře.
Jednou mě zastavila a zeptala se, jestli si nechci vydělat nějakou korunu.
No jasně, že bych chtěl!
Vysvětlila mi, o co jí jde.
Stačilo k nim přijít v sobotu po obědě.
Dala mi peníze a dvoulitrový skleněný džbán a poslala mě do Zámecké restaurace pro pivo.
Pivo jsem přinesl a dostal jsem dvě koruny, někdy ještě navíc pomeranč, nebo kus ananasu.
Než jsem ale s pivem přišel, tak se na hrdle džbánku držela krásná hustá bílá pěna z plzeňské dvanáctky.
Aby náhodou nespadla, jen tak zbůhdarma na chodník, napadlo mě pozvednout džbán k ústům a pěnu olíznout. Byla příjemně hořká. Něco mi říkalo, že tu chuť přece znám.
Fouknul jsem do husté pěny.
Byla pod ní zlatá hladina piva. Neodolal jsem a znovu jsem zvedl džbán ke rtům.
Dal jsem si pár hltů chladného piva.
Mozkem mi projel jako blesk ten samý pocit, který jsem měl, když jsem se před mnoha lety poprvé napil alkoholu v Horní hospodě.
Bylo to tak příjemné.
Jen ta dobrá nálada a euforie se nedostavila. Bylo to jen pár hltů piva a trocha pěny.
Přesto se mi zjevil Ďábel.
„Jen se pořádně napij! Děláš dobře, že naplňuješ Smlouvu. Ale ten pravý čas teprve přijde.“
Zamával mi před očima Smlouvou, abych na ni nezapomněl a zmizel.
Tak jsem se znovu napil.
Po napití jsem dostal neodolatelnou chuť napít se zase.
Měl jsem ale strach, že to paní Moravcová pozná, že je piva ve džbánu málo.
Vynadá mi a nic mi nedá od cesty. Ale hned mě napadla pěkná výmluva, lež, že já za to nemůžu, to ten výčepní načepoval málo piva do džbánu!
Neušil jsem, že začínám dělat největší chybu v životě.
Nepřišlo mně nijak varující, že se začínám těšit na každou sobotu, na to jak půjdu pro pivo a jak se napiji.
Neuvědomoval jsem si, na jakou cestu se vydávám. Už mi nešlo o ty dvě koruny a nějaké dobré ovoce. Myslel jsem jen na to, že se zadarmo napiji tak dobrého piva.
Pro pivo jsem chodil pravidelně každou sobotu až do 9. třídy ZDŠ.
Když si paní Moravcová všimla, že je piva ve džbánu pořád méně, pochopila, že za to nemůže výčepní, ale já, a už jsem pro pivo nechodil. Nechtěla mne.


Z ničeho nic k nám začal děda jezdit na návštěvu častěji.
Na svůj věk byl neobyčejně čilý.
Život na Vidlákově jej začal unavovat, jak tam žil tak sám.
Bylo mu nějak smutno a tak k nám jezdil každou neděli dopoledne.
Přijel autobusem v 9 hodin na autobusové nádraží.
Tam jsem na něj čekal.
Doprovodil jsem ho k nám.
Pokaždé přivezl zabitého králíka.
Máma poděkovala a dala králíka do leničky.
Už jsme byli moderní. Měli jsme ledničku i televizor.
Uvařila dědovi dobrou černou kávu a vyprávěli si.
Po kávě si šel děda ven zakouřit.
Když se vrátil, řekl, že jde do kostela.
Abych šel také.
Nechtělo se mi, ale šel jsem.
Podváděl jsem dědu, stejně jako naše.
Do kostela jsme vstoupili s dědou hlavním vchodem a pak jsem se rychle ztratil mezi věřícími.
Okamžitě jsem utekl z kostela bočním vchodem.
Když vyzváněl zvon před koncem mše, tak jsem se do kostela vrátil.
Stál jsem zbožně u hlavních dveří a čekal, jak bude děda vycházet z kostela ven.
Po kostele jsme měli jít domů a děda měl u nás zůstat na oběd.
Jenže děda měl jiný plán.
Zamířil k nedaleké hospodě, do které rád chodil.
K Pavelcům.
Oběd nám prý neuteče.
Vešli jsme dovnitř a posadili jsme se k prvnímu volnému stolu.
Přišla za námi starší servírka.
Děda si objednal pivo a borovičku.
Když byla servírka na odchodu do výčepu, tak na ni zavolal, aby přinesla piva dvě.
Zeptala se jaké má to druhé být.
Čepovali totiž světlé a tmavé Litovelské pivo.
Děda se mě zeptal, jaké si dám.
„Já?“
„No ty!“
„Tak to tmavé, černé…“
Děda objednal pro sebe světlé a mně tmavé.
Servírka kývla hlavou, že rozuměla.
Když přišla ke stolu, měla na tácku dvě piva a panáka borovičky.
Na účtence nakreslila dvě velké čárky a jednu malou.
Postavila piva na stůl.
Před dědu dala tmavé a toho panáka borovičky.
Děda ukázal na to tmavé, abych si je vzal.
K sobě přisunul to světlé.
Servírka se usmála a odešla.
Děda se ke mně naklonil.
„Už jsi dost starý na to, abys pil pivo. Je to zdravé! Podívej se na mně, kouřím a piju celý život a jsem zdravý.“
„ Ale dědo, máma to na mě pozná.“
„Neměj strach. Z ničeho a nikdy. Rozumíš?“
Dopili jsme a děda zaplatil útratu. Šli jsme domů.
Nevím jak to, ale máma poznala, že jsem něco vypil.
Pochopil jsem jedno. Ženy vždy poznají, když muž pije.
Dědovi vynadala, aby mě neučil pít.
Já se však nijak dědovu vyučování nebránil.
Těšil jsem se na každou neděli.
Do kostelíčka a k Pavelcům na pivečko!

Mezi tím jsme začali v Doupěti s kluky sem tam otevírat láhev s ovocným vínem.
Byli jsme na litr vína čtyři.
Stačilo nám to k dobré náladě. Stačilo mít osm korun a víno jsme si bez problémů koupili u paní Moravcové v prodejně Ovoce a Zelenina.
Ovocné víno bylo příjemně sladké a rychle lezlo do hlavy.
Domů jsem začal proto chodit později. Místo jednoho sáčku mentolových bonbónů jsme si kupovali dva. Aby víno nebylo poznat v dechu, cucali jsme víc bonbónů.
Postupem času jsem se naučil ovládat řeč a chůzi, oklamal jsem sice své okolí, ale začal jsem obelhávat sám sebe. Namlouval jsem si, že nedělám nic špatného. Vždyť pije tolik jiných lidí. A po napití, to mi bylo vždycky tak fajn.
Neuvědomoval jsem si, že se vydávám na dráhu budoucího alkoholika.
Kdo by tomu uvěřil u kluka, kterému je patnáct let?
Byl poslední školní týden.
Za pouhý týden ukončím devítiletou povinnou školní docházku.
Do devátých tříd zavítal nějaký soudruh od Veřejné bezpečnosti.
Do naší třídy přišel také.
Tvářil se velmi vážně. Přinesl nám naše první Občanské průkazy.
Dovršili jsme patnáct let, dostali jsme své občanky.
Důstojník VB nás poučil, co to pro nás znamená.
Jsme od tohoto slavnostního okamžiku občany, máme práva a povinnosti.
Usmívali jsme se, když řekl, že můžeme chodit do kina na filmy mládeži přístupné od 15 let.
Do kina nás uvaděčka pouštěla na takové filmy běžně i bez občanky.
Přestali jsme se usmívat, když s vážnou tváří prohlásil, že když se dopustíme nějakého trestného činu, tak nás bude soud soudit jako mladistvé.
A můžeme skončit v Nápravně výchovném zařízení pro mladistvé.
Podal mně můj Občanský průkaz. Popřál mi hodně úspěchů v dalším životě. Poděkoval jsem a šel jsem se posadit do lavice.
Než ten důstojník VB odešel ze třídy, dal všem doporučení, abychom průkaz neztratili.
Bylo po slavnosti.
Čekala mě ale ještě jedna slavnost.
Měli jsme dostat závěrečné vysvědčení z 9. třídy.
Třídní učitel se s námi ten den rozloučil.
Popřál všem dobrý start do života.
Seděli jsme v lavicích a bavili jsme se o tom, jak nám ty školní roky uběhly. Vzpomínali jsme na nejlepší průšvihy, na své oblíbené učitele.
Už od 8. třídy byla ve škole cítit jiná nálada.
Všechno bylo takové uvolněné a přátelské. Nemuseli jsme tolik zdravit své učitele soudruhu, nebo soudružko, ale klidně pane a paní.
Oblíbil jsem si svého třídního učitele pana Slovenčíka.
To byl správný chlap. Nejlepší z učitelů na škole.
Na něj nikdy nezapomenu. Vždy, když ho ve městě potkám, tak se budu k němu hlásit.
Přestože naše třída nebyla studijní, někteří spolužáci se přihlásili na Střední školy.
Jinak jsme se většinou dostali do Středních odborných učilišť.

Před námi byly poslední velké prázdniny. Po nich měl skončit bezstarostný život školáka.
Když jsem odcházel ze třídy, zastavil mě jeden kluk.
Prý se mnou byla legrace. Napsal mi na papír svoji adresu a telefon.
Poděkoval jsem a napsal na oplátku svoji adresu.
Řekl mi, abych si jeho adresu i to telefonní číslo dobře schoval.
Že to možná budu potřebovat, až mě armáda pozve k odvodu. Nechápal jsem, kam tím míří.
“Když to všechno dobře dopadne, tak otec vydrží na svém vysokém postu v brodské Vojenské správě. U odvodu se pak odvoláš na jeho jméno a on ti zařídí Modrou knížku, která zaručuje, že nebudeš muset jít na dva roky na povinnou vojenskou službu.“
Poděkoval jsem a ten papírek jsem si doma schoval do krabice s důležitými věcmi a zamkl ji do šuplíku psacího stolku.
Mnohé spolužáky jsem v ten den viděl naposledy.
V těsném kontaktu jsem tak zůstal jen s kluky Berkovými.
Přes prázdniny jsme se dál v parku Kotva scházeli, zalezli jsme do houští zlatého deště, které nám tvořilo naše skryté Doupě.
Užívali jsme si každého dne posledních velkých prázdnin, jak se dalo.
Chodili jsme plavat na koupaliště „Zelené“.
Když začal Letní filmový festival a promítání filmů bylo v Letním kině, přihlásili jsme se u pořadatele, že budeme chodit po městě a budeme prodávat Festivalový program.
Peněz za to moc nebylo, ale dostali jsme navíc volné lístky do kina.
Jinak jsme sbírali starý papír a železo, abychom měli peníze na cigarety a taky na laciné ovocné víno, které jsme popíjeli v Doupěti.
Objevili jsme místa, kde se povalovaly autobaterie. Většinou u garáží a autoservisů. Večer vytáhli kluci kárku a jeli jsme ty autobaterie jednoduše ukrást.
Za budovou Sběrných surovin jsme baterie rozbili a vylili z nich kyselinu sírovou.
Čisté olověné plátky jsme odvezli do sběrny.
Za olovo bylo více peněz, než za papír a železo.
Měli jsme tak dost peněz na naše lumpárny.

21. Srpna 1968 vpadla do naší republiky, prý na bratrskou pomoc, vojska Varšavské smlouvyNikdo to nemohl pochopit.
Na jakou pomoc přijeli?
Ulicemi Brodu jezdila auta, ze kterých někdo vyhazoval letáky. Lidé se sbíhali a letáky si sbírali z cesty a četli je. Všichni všude odsuzovali okupaci.
Výkladní skříně obchodů se změnily na tabule, na kterých byly různé protiokupační nápisy.
Běž domů, Ivane!
Čeká tě Nataša!
1938 = 1968
Válka je vůl!
Tady rusky nemluvíme!
Sovětský svaz byl najednou naším nepřítelem.
Já jej nijak nemiloval ani před jedenadvacátým srpnem.
Městem se rychle rozkřiklo, že se blíží od Fryštáku a Vizovic kolony aut a tanků s vojáky.
Postavil jsem se k lidem na chodníku u hlavní ulice, po které vojáci museli do Brodu přijet z obou směrů.
Čekal jsem, co uvidím.
S hrozivým rachotem a duněním přijížděly tanky. Za nimi obrněné vozy a nákladní auta, plná vojáků.
Stáli jsme na chodníku a se zaťatou pěstí jsme všichni hrozili projíždějícím vojákům, kteří byli viditelně vystrašení, nejistí a nervózní z rozvášněného davu.
Plivali jsme na ně, řvali ze všech sil, abychom přehlušili rachot projíždějících vozidel. „Táhněte domů!“
Z davu na chodníku vylétla půlka cihly a dopadla na zadní část tanku.
Někdo se opovážil hodit po tanku kusem cihly.
V davu byli i policajti, kteří také plakali, jako jiní lidé, ale nikoho nenapomínali, že se chová neslušně a že sprostě nadává na adresu našeho nejlepšího přítele, na Sovětský svaz.
Nikdo neměl strach, všichni jsme jen stáli, hrozili jsme pěstmi a křičeli jsme sprostá slova na vojáky.
Nevěděli jsme, že vojáci jsou připraveni do nás střílet, zásobníky svých zbraní měli nabity ostrými náboji.
Klidně by stříleli do neozbrojeného davu lidí.
My jsme byli vyzbrojeni jen obrovskou zlobou a nenávistí.
Občas nějaký unavený voják na tankové věži výhrůžně rozhýbal do stran kulomet, samopalníci na nás namířili svoji zbraň, ale v Brodě nepadl naštěstí jediný výstřel.
V jiných městech takové štěstí neměli.
V Praze rozstříleli Muzeum. Prý omylem.
Okupanti neváhali a zahájili palbu i do shromážděných lidí.
Byli první mrtví a ranění.
Prý stříleli do kontrarevolucionářů.
O žádných jsem nevěděl. A ani je neviděl.
Jinde zase tankem na hlavní cestě najeli na osobní automobil a rozmačkali jej i s lidmi, kteří v autě cestovali.
Dospělí lidé to nechápali.
Já to nechápal také, co nevlastně děje.
Rozhlas stále informoval o vypjaté situaci.
Televize přestávala vysílat.
Rozhlasové i televizní vysílání vyzývalo obyvatele ke klidu a rozvaze.
A k návratu k poctivé práci pro socialismus.
Všichni vyvolávali jména politiků soudruha Smrkovského a Dubčeka.
Za pár týdnů se situace zklidnila.
Zase jsem to nechápal.
Z pěkného Pražského jara bylo najednou mrazivé léto.
Scházeli jsme se s kluky v našem parku a přemýšleli jsme, co bychom mohli proti okupaci udělat.
Olda dostal nápad.
Pro jeho realizaci jsme však potřebovali tři věci.
Kýbl, vápno a malířskou štětku.
Seženeme kýbl, někde na stavbě vápno, kdo ale obstará malířskou štětku?
Malířskou štětku jsem přinesl já.
Kluci sehnali na jakési stavbě kýbl a nabrali do něj hašeného vápna.
Štětku a kýbl s vápnem jsme si ukryli v Doupěti.
Večer jsme se v parku zase sešli a pod rouškou srpnové noci jsme se vydali k nejbližšímu domu, který sousedil na náměstí s městskou radnicí.
Vchodové dveře byly do domu otevřené.
Jako zloději jsme se dostali na půdu.
Mirek otevřel vikýř na střechu. Protáhl se přes něj a stál na střeše.
Podali jsme mu kýbl s vápnem a štětku.
Mirek z nás byl nejodvážnějším.
Chtěl se stát šampiónem v boxu.
Přihlásil se do boxerského oddílu. Strach neměl.
Přelezl z jedné střechy na druhou.
Když byl na střeše radnice, tak si klekl a na červené střešní tašky a napsal štětkou namočenou do vápna obrovský bílý nápis.
Okupanti, táhněte domů!
Pak se vrátil za námi.
Kýbl s vápnem jsme nechali ležet na půdě toho domu, já si však musel odnést domů malířskou štětku.
Otec ji dostal od nějakého malíře pokojů, kdyby ji nenašel ve sklepě, dostal bych výprask.
Scházeli jsme tiše dolů po schodech, jako myšky, a venku jsme se rozešli a mířili jsme k domovům.
Cítili jsme se, jak největší hrdinové.
Třeba to pomůže a Oni potáhnou domů!
Nejlepší pocit z té naší proti okupační akce jsme měli až následující den.
Nápisu na střeše radnice si všimli kolemjdoucí lidé.
Zastavovali se a četli si ten nápis.
Shlukovali se a někteří tomu zatleskali a vychvalovali toho, kdo to tam napsal.
Nikdo z nás se k tomu činu nikdy nepřihlásil.
A udělali jsme moc dobře, protože to netrvalo dlouho, a doba se začala zase měnit. Měli jsme už občanské průkazy a mohli nás za to odsoudit, jako mladistvé.
A ti co nejvíc křičeli proti okupaci, tak byli najednou potichu, nebo změnili názor.
Doba byla jakási nejistá.
Nikdo nevěděl, co přijde.
Během měsíce srpna jsem se stále rozhodoval, čím bych se měl vyučit.
Chtěl jsem být kuchařem.
Nejlépe na obrovské zaoceánské lodi. To byl můj klukovský sen. Vaření mě bavilo.

Publikoval(a): Tonyend, 14.3.2013