Anotace: pokračování

4.

Stalo se však něco neobvyklého.
Děda přesvědčil mé rodiče, že nejlepší bude, když se půjdu učit do pivovaru.
Pivovar, to je budoucnost!
Pivo se bude vařit a pít pořád.
Po skončení prázdnin jsem se měl začít učit vařit místo svíčkové na smetaně pivo.

Jednoho dne jsem nasedl v Brodě s otcem do vlaku a odjeli jsme do Loučky.
Šli jsme tam do místního vyhlášeného pivovaru.
Přijali mne jako učně a podepsali jsme Učňovskou smlouvu.
Po podpisu nás nějaký soudruh v slušivém obleku provedl pivovarem.
To prý abych viděl, do čeho jdu. Moc se divil, že otec odmítl korbel s čerstvým pivem na stáčírně.
Prohlídka pivovaru byla zajímavá. Nádherně to tam vonělo vším možným, hlavně však pivem. Zapamatoval jsem si, co bylo napsáno na zdi varny.
„Dej Bůh štěstí!“
Kdybych to býval byl věděl dříve, tak bych tam nikdy nevkročil jedinou nohou.
Mně Bůh v pivovaře štěstí rozhodně nechystal.


Prázdniny se chýlily ke konci.
Jednoho dne jsme se s naší partou moc nudili.
Menší kluci z ulice si hráli na schovávanou.
Přidali jsme se k nim z legrace a zahráli si také.
Hra na schovávanou se pro mne stala moc důležitou.
Změnila se na poznávanou.
Schoval jsem se v jednom domě do sklepa.
Sotva jsem se ukryl za zeď, vstoupila do sklepa Eva.
Starší holka, která v tom domě bydlela.
Nesla koš s prádlem, které šla pověsit do sušárny.
Rozsvítila světlo a pořádně se mě lekla.
„Co tu děláš?“
„Ticho, hrajeme na schovávanou, tak mě neprozraď…“
„Nechceš mi pomoct pověsit to prádlo? V sušárně tě hledat nikdo nebude.“
„Tam by mě hned našli…“
Dostala nápad.
„Tondo, já tě schovám do našeho sklepa“.
Otevřela sušárnu a položila na zem koš s prádlem a dveře zavřela.
Zhasla světlo a šla odemknout jejich sklep.
„Rychle si tam vlez!“
Schoval jsem se do jejich sklepa.
Ale Eva také.
Zamkla dveře a byli jsme spolu v šeru sklepa.
Najednou se ke mně přitiskla a políbila mě. Začal jsem zrychleně dýchat.
„Holku jsi ještě nelíbal, co?“
„Ne.“
Líbala mě a pak vzala moji ruku a přitiskla si ji na prsa.
Svojí rukou vedla tu mou, abych s ní začal ošahávat a hladit její prsa pod halenkou.
Pak mi šáhla do rozkroku. Oba jsme vzrušením sotva dýchali.
Byl jsem z toho zmatený.
Doposud jsem takto se žádnou holkou nebyl.
Bylo to nesmírně příjemné a vzrušující, takto se Evy dotýkat.
Bylo to něco nového, krásného a tejemného.
Probudila ve mně sexuální touhu.
Přesto se po chvíli ovládla a dala moji ruku pryč ze svého mladého těla.
Upravila si vlasy a nevinně se zasmála.
„Už musím jít pověsit to prádlo!“
Zůstal jsem stát, neschopný slova.
„Tak polez ven, musím zamknout sklep! Líbíš se mi. A co děláš zítra dopoledne? Přijdi k nám. Budu sama doma. A osprchuj se, než za mnou příjdeš.“
Klidně věšela v sušárně prádlo a mě si nevšímala.
Když prádlo pověsila, zamkla sušárnu a zmizela na chodbě.
Jako omámený jsem naslouchal klapotu jejích bot po schodišti. Nahoře otevřela dveře a pak je tiše zabouchla.
Nečekal jsem, jestli mě kamarádi najdou nebo nenajdou.
Vyběhl jsem ze sklepa a oznámil, že už nehraju, že jdu domů.
Ta noc, která přišla, byla nekonečná.
Zdálo se mi o ženách, o jejich tělech. Nemohl jsem dospat a dočkat se rána.
Co bude, až přijdu k Evě domů?

Snídal jsem schválně pozdě, abych za ní přišel, když už budou její rodiče v práci a Eva bude sama doma. Máma se divila, že se ráno sprchuji.
Udiveně se za mnou dívala, když jsem odešel z domu ven.
Spěchal jsem do domu, ve kterém Eva bydlela.
Vyběhl jsem nahoru po schodech a zazvonil u jejích dveří.
Otevřela a rychle mě vtáhla dovnitř.
„Honem, ať tě neuvidí sousedka.“
Zavřela za mnou dveře a zamkla.
Byla oblečena do lehkého županu.
Vyčnívaly z něho její štíhlé bosé nohy.
Pohladila mě po vlasech, které jsem měl ještě vlhké od sprchování.
„To je fajn, že jsi osprchovaný.“
Zavedla mě do svého pokoje a řekla, abych nestál a svlékl se. Ukázala na postel.
Jako ve snu jsem se pomalu vysvlékl z košile a kalhot. Zůstal jsem před ní stát jen v trenýrkách.
„Vidím, že jsi ještě nebyl s holkou v posteli. To je dobře!“
Stáhla ze mne trenky, takže jsem zůstal stát nahý.
Zálibně si mě prohlédla.
Shodila ze sebe župan a stála přede mnou nahá bez sebemenší známky studu.
Lehla si na postel a stáhla mě k sobě.
„Mám zatáhnout roletu?“
Zašeptala mi do ucha a přitiskla se ke mně.
„Ne. Chci se na tebe dívat…“
Přitulila se ke mně a začala mě líbat.
„Já tě něco naučím, nemusíš se ničeho bát…“
Dělal jsem všechno, co mi řekla, co mě učila, že mám dělat.
Poprvé jsem se miloval. Poznal jsem zblízka ženské tělo
Eva byla mojí první učitelkou sexu. Byla moc dobrá učitelka.
Myslel jsem, že spolu budeme chodit.
Dala mi ještě dvě lekce v další dva dny.
Vyvedla mě ale z mého omylu.
„Nikomu to nesmíš říct. Slib mi to.“
Tak jsem to slíbil.
Od té doby se ke mně neznala. Divná holka, napřed mě chce a pak mě nechá.
Toužil jsem se zase pomilovat, ale neměl jsem s kým.
Poznal jsem zblízka ženské tělo a byl to nádherný pocit.
Bylo to něco jiného, než se dívat dírkou v převlékací kabince na holky na Zeleném koupališti, jak se svlékají a převlékají do plavek.
Poznáním skutečného sexu a ženského těla, vůně ženy, skončilo mé dětství.
Začalo mé dospívání. Důležité pro mě bylo, že už nejsem panic.
Později jsem se od jiných kluků dozvěděl, že Eva byla učitelský talent.
Naučila sexu hodně kluků a ráda.
Bylo to milování, ale milování bez skutečné lásky, bez hlubšího citu.
Jaké je to skutečně se zamilovat do holky, jaká je opravdová láska, jak je nádherná, jak člověka změní a jak bolí, o tom jsem se měl zanedlouho přesvědčit.


Hradiště

1. září 1968 jsem šel brzy ráno na brodské vlakové nádraží a s otlučeným hnědým kufrem plným oblečení jsem měl dorazit vlakem do městečka Hradiště, kde jsem se měl nahlásit v internátní škole Středního odborného učiliště, ve které jsem se měl za tři roky vyučit v oboru sladovník- výroba piva spolu s dalšími vybranými adepty pivovarnického řemesla z celé Moravy.
V Otrokovicích jsem přestoupil do vlaku směřujícího na Přerov.
Z Přerova jsem jel dalším spojem do Hradiště, cíle mé cesty.

Vlak se skřípěním zastavil ve stanici Hradiště.
Vystoupil jsem s kufrem v ruce a šel pomalu k východu z vlakového nádraží. Postávajícího posunovače jsem se zeptal na cestu k internátu. Ochotně mi vysvětlil, jak se k němu dostanu zkratkou. Prý přes nedaleký park.
Prošel jsem parkem, mávnul v něm na pozdrav soše soudruha Lenina, která jej zdobila, a byl jsem na náměstí.
Internátní škola byla stará, majestátní budova, postavená ještě za císaře pána na tři patra.
Mohutná dřevěná vrata byla otevřená, uvnitř v chodbě byl nějaký starší muž, který ji zametal koštětem.
Nevšímal jsem si jiných kluků, kteří také přijeli tím samým vlakem co já a přicházeli k internátu.
Byli to moji budoucí spolužáci v prvním ročníku.
Zastavil jsem se před vraty a dotázal toho neznámého, jestli je to Střední odborné učiliště.
„Ano je, jsi tu správně.“
Odpověděl muž a pokračoval v zametání chodby.
Ani se neotočil a dodal, abych šel do prvního poschodí, tam se nahlásím u vychovatele, který mě ubytuje a později všechny seznámí s internátem.
Popadl jsem kufr a vstoupil do chodby. Něco na mne v ní zlověstně dýchlo.
Cítil jsem zde jakési skryté zlo.
Internát se stal mojí noční můrou.
Ne ta budova, ve které školu s internátem zřídili.
Ta za nic nemohla, ale kdyby mohla vyprávět, nebylo by to nic veselého k poslechu.
Ale jen pro několik mazáků, o rok starším klukům z druhého ročníku, kteří nám, prvákům, měli zanedlouho provádět na internátě šikanu.
Před nimi šikanu dělali jejich mazáci a tak to pokračovalo, šikanování se předávalo každý rok.

Hradiště nepostrádalo kouzlo starého města.
Mělo nádherné staré domy, tmavá podloubí, krásný barokní kostel, náměstí s Morovým sloupem, dva parky, řeka Morava protékala Hradištěm, to všechno dodávalo městečku zvláštní klid.
Později jsem objevil, že tak malé městečko má hodně hospod. Asi proto, že v něm byl pivovar, ve kterém jsme měli mít praxi.
Škola s internátem byla naproti náměstí a nejbližší hospůdka U Bílého koně byla za rohem.
Jakmile jsem vystoupil z vlaku na hradišťském nádraží, ihned jsem ucítil v závanu východního větru tu nezaměnitelnou vůni pivovaru.
Vonělo mi to stejně jako tehdy v Loučce, při podpisu Učňovské smlovy.
Tak umí vonět na dálku varna, sladovna i stáčírna piva. Celý pivovar nádherně voní. Mlátem, chmelem a hlavně pivem.

Z domu jsem odejel s kufrem šatstva, nějakým jídlem, pár korunami v kapse a vybaven dobrými radami, které mi vštěpovala máma.
Měj vždy úctu ke starším!
Nezapomeň zdravit, slušnost je pozdravit a povinnost odpovědět!
Nikdy se s nikým neper!
Když budeš ty slušný k druhým, budou slušní i oni k tobě!
Ach maminko! Od prvního dne, první noci na internátě jsem všechny tvé dobré rady a všechno, co jsi mi říkala, to všechno jsem musel v sobě zapřít a dávat průchod věcem, které bys jistě nechtěla, abych dělal. Od tohoto okamžiku byl mým jediným přítelem a spojencem Ďábel a já nehleděl doleva doprava, jak velkou cenu budu nucen zaplatit za jeho služby.
Nabízel možnost každý den se napít, možnost opít se. Napít se a opít a nevnímat nic z toho, co se kolem mne odehrává. Byla to výhodná služba a Ďábel za ni prozatím nic nechtěl.
Přijal jsem ji proto s lehkomyslnou radostí.
Kostky byly vrženy.

Vyšel jsem po schodišti do prvního patra, zastavil se u dveří kanceláře s nápisem Vychovatelna a nesměle zaklepal. Dveře se okamžitě otevřely.
Objevil se v nich muž, tak čtyřicetiletý a za ním stála žena stejného věku.
Byli to vychovatelé na internátě.
„Počkej zatím tady, až vás příjde víc tak začneme s ubytováním a zaklepejte na nás, ano?"
Chodba byla nejednou plná kluků s kufry v rukách a s nejistým pohledem v očích, co bude.
Znovu jsem zaklepal a naši vychovatelé vyšli z vychovatelny na chodbu.
„Dovolím se vám přestavit. Jmenuji se Hejda a má kolegyně se jmenuje Novotná. Jsme vaši vychovatelé, jsme tu pro vás, tak se na nás můžete kdykoli s důvěrou obrátit, když budete něco potřebovat.
A ten pán dole, co vás vítal, to je pan Kopeček. Náš školník i správce budovy.
No a teď bych vás požádal, abyste vstupovali po jednom do kanceláře, provedeme formality nutné pro ubytování a až budete všichni na svých pokojích, tak se tu sejdeme, řekněme za dvacet minut a já vás provedu budovou, abyste věděli, co kde je, ano? Slyšeli to všichni a rozumněli?"
I když se nám představili svými jmény, stejně po čase od nás získali své přezdívky, takže On byl pro nás Hejkal a Ona Marie.
Během dopoledne se ubytovalo všech 28 kluků prvního ročníku, včetně mě.
Pokoje byly na konci prvního poschodí a já byl přidělený na pokoj č. 5
Říkal jsem si, fajn, to je dobré znamení. Pětka bylo číslo dne, kdy jsem se narodil.
Každý pokoj měl čtyři kovové postele, čtyři nočními stolky, dvě velké šatní skříně, stůl a čtyři židle.
Hodil jsem kufr na postel, otevřel a začal si vybalovat věci. Dával jsem si je na místo ve společné skříni a do svého nočního stolečku. Postupně přišli na pokoj tři kluci.
Podávali jsme si ruce a představili se.
Honza byl z Grygova. Jeho koníček bylo malování a vzpírání.
Měl ohromnou sílu a přesto se i on stal terčem šikany. Měl sice svaly, byl však jak beránek, který si nechal od mazáků také všechno líbit.
Aleš, pocházel z Ostravy a Jarek byl z nějaké vesnice u Kroměříže.
Ti dva mne ničím nezaujali, byli stejně obyčejní, jako jsem byl já.
Z každého z nás čišela nejistota.
Stejně tak i z Honzíka, kterému každý ale říkal Fryštenský.

Když jsem přijel na internát, bylo mi 15 let. Měřil jsem 185cm a vážil 65kg.
Byl jsem štíhlý, samá ruka samá noha. Byl jsem ze všech kluků prváků nejvyšší.
Zanedlouho jsem od nich dostal přezdívku Ajfel.
Mé tělesné proporce byly dobré v atletice. Na běhání a plavání.
Byl jsem fyzicky odolný, měl jsem výdrž, ale neuměl se bít.
Odmalička jsem neměl rád násilí.
Bohatě postačilo to, které mi uměl udělat otec.
Vycvičil mě snášet bolest, když mne trestal.
Ale to bylo něco jiného, než nějaká bitka pěstmi do obličeje.
Nechápal jsem, jaký to má smysl, když se někdo takto s někým porval až do krve.
Věci byly uklizené do skříní a stolečků.
Odešli jsme před vychovatelnu. Přede dveřmi dveří už byli všichni kluci z jiných pokojů.
Nějaký kluk na dveře dvakrát zaklepal.
Objevil se v nich Hejkal.
„Tak jsme tu všichni? Pokud ano, tak vás provedu internátem, abyste věděli, co tu máme, kam a kdy budete chodit. Komu to nebude jasné, může se kdykoli na nás obrátit s čímkoliv, jinak má každý z vás možnost si přečíst Denní řád, který máte na pokojích. Tak a můžeme jít."
Marie se zavřela v kanceláři.
Kráčeli jsme potichu, beze slov za Hejkalem.
Zavedl nás do sklepa. Ukázal na šatny.
„Zásadně se budete přezouvat ve vlastním zájmu do domácí obuvi, ve svém vlastním zájmu proto, neboť si šatnu budete uklízet sami, uklízečka má jiné úkoly.“
Ze sklepa jsme se dostali do hlavní chodby.
Vychovatel ukázal na velká vstupní vrata.
„Tak tyto vrata se pro vás každý den zavírají zásadně ve 20 hodin, ale pokud půjdete na kulturní akci, například do kina, divadla nebo na koncert a příjdete z akce později, tak vám otevře v takovém případě pan školník Kopeček.
Jinak je každý pozdní příchod na internát přestupkem a on je nucen nám to nahlásit, viz Denní řád, proto si jej prostudujte velmi pečlivě!
A můžeme pokračovat dále. Zde, na konci této chodby je kuchyně a jídelna.
Zítra ráno vás poprvé probudí zvonění na chodbě, což jak již správně tušíte, bude to budíček, takže vstanete a provedete v koupelně osobní hygienu, ustelete si postele, uklidíte pokoje.
A v 7 hodin budete všichni v jídelně na snídani a to pokaždé, pokud budete mít v týdnu školu.
Pokud však budete mít v týdnu odbornou praxi, tak až o půl osmé, abyste se vystřídali s těmi, co budou mít vyučování, což znamená se žáky druhého ročníku.
Školní rok a tedy vyučování zahájíte právě vy, takže tu budete v sedm hodin a po vyučování příjdete na oběd ve 13 hodin.
Z praxe příjdou k obědu na 13.30 hodinu. Je v jednání, že byste ale chodili na obědy v pivovaru. Večeři máte v 17.30 a žáci druhého ročníku v 18 hodin. Ostatně, všechno podstané najdete zásadně v Denním řádu.“
Odmlčel se a ukázal, že máme jít po schodech nahoru.
Jako stádečko jsme vyšli po schodech do prvního poschodí a zůstali stát na chodbě.
„Tady je vaše patro, na kterém máte své pokoje, vzadu na konci chodby je koupelna s vanou a sprchami, opodál WC a také dveře do kulturní místnosti vybavené s rozhlasem, gramofonem a televizí, do které máte přístup zásadně jen ve svém osobním volnu. Sledování televize skončí nekompromisně v 21.30 hodin. Klíč je k dispozici ve vychovatelně. A tady nalevo od schodiště je vaše učebna, místnosti pro vyučující a sborovna."
Rukou ukázal na schody vedoucí do druhého patra a zároveň tím naznačil, abychom zůstali stát.
„Nahoru zásadně nesmíte! To poschodí je výhradně pro žáky druhého ročníku, stejně tak oni nesmí zásadně chodit dolů zase na vaše pokoje. A ve třetím poschodí je byt našeho pana ředitele, tam je zákaz vstupu pro všechny! Pro žáky 3. ročníku, jsou ty samé pokoje, které mají žáci z druhého ročníku. Třeťáci se ve škole zdrží jen jeden týden v měsíci a ten je, když budou druháci vykonávat praxi ve svých mateřských závodech. Rozuměli tomu všichni?"
Zamručeli jsme na souhlas.
Už už nás chtěl nechat rozejít se na pokoje.
„Ještě jsem zapomněl upozornit, že je ve sklepě místnost pro tělocvik, ale ten, kdo bude mít zájem cvičit s čínkami, tak může zásadně ve svém osobním volnu, no a to by bylo pro dnešek asi všechno, můžete jít na pokoje a oběd dnes bude mimořádně posunutý o půl hodiny, takže vy budete v jídelně o půl druhé a až se dostaví všichni žáci druhého ročníku, tak půjdou na oběd po vás, stejné to bude s večeří. Rozchod!"
Všechno bylo „zásadně“ a připadlo mi to poněkud přísné, ale jak se ukázalo, zdání klame všude. Co mělo být tak zásadní, nakonec stejně -zásadní - nebylo.
Odpoledne se na internátě začali objevovat další noví kluci.
Odcházeli však ihned na své druhé patro a na nás se jen tak zle podívali.
První nepříjemné setkání bylo, když jsme se s nimi střídali v jídelně na oběd.
Šli jsme z jídelny pohromadně a tak všichni kluci uslyšeli z jejich strany poznámku.
„Tak vás tady vítáme!“
A jejich pohrdavý smích.
Až do tohoto okamžiku jsem neměl ponětí, kdo a co je to Mazák.

Publikoval(a): Tonyend, 15.3.2013