SMLOUVA S ĎÁBLEM 6
SMLOUVA S ĎÁBLEM 6
6
Za co? No přece za mé peníze!
Když by mi pochybělo, musel bych si vybrat zbytek od kluků na pokoji.
Pak jít k do hospody U Bílého koníčka, tam nakoupit a jít zazvonit na školníka, aby mi otevřel vrata a prosit jej, aby mě nenapsal do hlášení, pro pozdní příchod na internát, což by mohlo mít vliv na snížení kapesného, už tak ubohého.
Potom přijít za pánem mazákem, odevzdat nákup a s hlavou skloněnou čekat pár ran pěstí místo poděkování.
Nadechl jsem se a postavil se do bojového postoje.
„Ne!“
Řekl jsem to nahlas a důrazně. Poprvé jsem se rozhodl Šéfovi vzdorovat!
Uslyšel to velmi dobře, ale tvářil se, že ne.
Spláchl ze sebe mydliny, vodu nechal téct a sebejistě vylezl ze sprchy.
Pomalu se ke mně pootočil.
Tak tohle už znám! Byl jsem připraven na jeho výpad.
Bleskově se otočil a zaútočil pravým hákem na mou bradu.
Měl smůlu.
Byl jednak popitý, neodhadl správnou vzdálenost svého úderu, neodhadl, že se pohnu, nepočítal s tím, že jednoduše jeho ráně uhnu, že nebudu stát jako fackovací panák, do kterého bude tlouct jako dříve.
Uhnul jsem té ráně, Orság se prohnul, znovu jsem se rychle narovnal.
Byl jsem připravený bojovat.
Orság promáchl svoji ránu těsně vedle mé brady a v okamžiku, kdy se jeho tělo protáhlo ve směru úderu, jsem zaútočil pro změnu já.
Adrenalin se spustil a s ním i má zábrana praštit někoho pořádně do nekrytého obličeje.
Nečekal to, ještě se mu nikdy nestalo, aby se nějaký bažik zasraty postavil na odpor, aby se s ním dokonce chtěl porvat tváří v tvář, ne na férovku, kterou tak miloval.
Férovka spočívala v tom, že ten, kdo na ni byl pozván, sotva zavřel dveře sprch, dostal od několika mazáků nakládačku.
Moje první údery, které dostal, byly nasměrovány na nechráněná žebra, přesně tak, jak mě to učil trenér v oddíle boxu.
Nemohl po nich dost dobře dýchat, dostat se do tempa, a když se bolestí předklonil k nádechu, aby si mohl posílit tělo kyslíkem, dal jsem mu dvě rány na solar.
Levou i pravou rukou. Vůbec to nechápal, nemohl pochopit, co se to děje.
Bolestí se ještě více předkláněl, už už šel málem do kolen, s očima vytřeštěnýma na mne.
Mohl jsem mu dát několik ran do ledvin, to by byl hotový v ten šup, ale ovládl jsem se.
Nebylo by to fér, ale co on, on byl někdy férový? Hajzl jeden!
Nás mlátil, kam se mu zalíbilo.
Promítl jsem si celou dosavadní mazáckou šikanu.
To naše ponižování a vydírání, nejen mé, ale všech bažantů, jak jsme z nich, mazáků, zasraní strachy.
Jak byl sehnutý, zasadil jsem mu sevřenýma rukama zvedák na bradu.
To jej postavilo na nohy.
Začal jsem do něj nemilosrdně bušit, jako do boxovacího pytle na tréninku.
Levou, pravou, na bradu ani tak ne, jen cíleně do obličeje.
Podařilo se mi otevřít jeho pravé obočí, rozbít mu nos a roztrhnout rty. Začal silně krvácet.
Krev. V ringu stop, konec souboje, pokud soupeř krvácí a nevidí dobře.
Tady ale nebyl ring, tady se střetla má dlouhodobě potlačovaná nenávist s ním, to on byl pro mne ztotožněním všeho zla na internátu.
Krev z něj crčela, klouby na rukách jsem měl rozbité a nevěděl jsem, jestli je ta krev má, či je jeho.
Pohled na krev mě ještě víc rozzuřil.
Upadl na dlaždičky a já do něj stále mlátil a zasahoval ho údery již zbytečnými, i když zůstal nehybně ležet. Abych ukázal své vítězství, nakopl jsem Orsága do prdele.
Přesně v tom okamžiku se náhle otevřely dveře do koupelny a objevili se v nich Daněk s Brůnou. Šéfovi supi a nohsledi.
„Tak pojďte dovnitř a rychle za sebou kurva, ale rychle, kurva, rychle zavřete ty zasratý dveře!“ zařval jsem na ně.
Oba byli ohromeni tím, co uviděli a jakým tónem s nimi mluvím.
Okamžitě poslechli.
Stáli vedle sebe oněmělí hrůzou a ani nedutali.
Přistoupil jsem k nim a jedinou ranou pěsti je trefil přes brady.
Krev z mé ruky se rozmázla po jejich tvářích.
Nemohli uvěřit, že Šéf před nimi leží nehybně sténající na mokrých dlaždičkách v kaluži krve. Najednou pochopili, že nemusím ani nic říkat.
Je to konec Šéfa a znamená to i konec mazáctví.
A že taky dostali přes držku od bažanta Ajfela!
Umyl jsem si zakrvácené ruce a utřel se do Šéfova ručníku.
„Umyjte si ksichty a běžte Hejkalovi nahlásit, že Orság ve sprchách upadl a poranil se!“ řekl jsem a odhodil ručník k jejich nohám.
Nechal jsem je ve sprše, aby si s ním dělali, co umí, a odešel jsem na pokoj, celý rozechvělý nečekaným vítězstvím.
Zahanbení šli tuto mimořádnou událost nahlásit Hejkalovi nahlásit do vychovatelny.
Hejkal byl jako obvykle zamčený, pomalu odemkl a otevřel dveře.
„Co se děje, chlapci?“
„Běžte se podívat do sprch! Orságovi se udělalo asi špatně, uklouzl a poranil se při tom…"
Hejkal zavřel a zamknul dveře a spěchal do koupelny.
A ještě rychleji z ní zpátky do vychovatelny aby zatelefonoval pro sanitku.
Zatímco všichni spali, odvezla přivolaná sanitka Orsága do nemocnice k ošetření.
Přivezla jej v noci zpět hodně otřeseného.
Vrátil se a měl zašitý roztržený ret i obočí, nos neměl naštěstí přeražený. Obličej mu otekl tak, že vypadal jak malý kopačák, ozdobený vybarvujícími se monokly kolem očí.
Ještě dlouho se nemohl po mém výprasku pořádně najíst.
Když jsem klukům řekl, co se stalo ve sprchách, tak na mě nevěřícně hleděli.
Poprvé jsem na internátě usnul beze strachu.
Stejně mi ale nevěřili, že jsem Orsága zmlátil.
Následující ráno o tom přesvědčilo nejenom je..
Mazáci i bažanti viděli zmasakrovanou Orságovu tvář.
Dívali se po sobě a nemohli tomu uvěřit, co se mu jenom mohlo stát, jak to jen vypadá?
Od Daňka a Brůny se to dozvěděli napřed mazáci, pak ta zpráva pronikla rychlostí blesku mezi bažanty.
Wolf zmlátil Orsága ve sprše!
Bylo to neuvěřitelné, ale potom, co uviděli, pochopili, že je to pravda, že se jim to nezdá.
Přesto se mu nikdo nesmál, nikdo nevěděl, co bude následovat.
Nestalo se nic.
Od toho večera se všechno změnilo.
Žádný z mazáků si nedovolil převzít roli Šéfa.
Mazáctví na internátě končilo výpraskem Orsága.
Na internátu konečně zavládl klid a normální atmosféra.
Už se nestalo, aby si některý mazák od nás dovolil vzít něco násilím, už na nás nevyžadovali dárečky, už nás neponižovali před lidmi ve vlaku, už nás pro „něco“ neposílali.
Cítil jsem, že teď mají pro změnu strach oni ze mne.
Tou nakládačkou jsem si vysloužil uznání a respekt jak bažantů, tak mazáků.
Orságovi nohsledi a supi nevěděli, co mají dělat, co bude následovat.
Ale od toho večera jsem to již nebyl já.
Byl jsem sebevědomější, rozhodnější a snad dospělejší.
Co se tu noc stalo, věděli už všichni.
Věděl to i ředitel, kterému se říkalo Pan Neviditelný, věděli to naši vyučující.
Ředitel nic nevyšetřoval, obešlo se to bez policajtů, nebylo žádné ublížení na těle, stala se jen obyčejná rvačka a Orság raději mlčel, nepřiznal, s kým se porval.
Na odvetu se nikdy nezmohl. Strach ze mne jej dostal.
Byl jsem přesvědčen o tom, že všichni moc dobře věděli, jak jsme od mazáků šikanováni, ale neudělali proti tomu nic.
A mohli, ale dělali se, že o ničem neví, a když, tak že je to klukovská věc jen mezi námi, abychom si ji vyřešili sami. Byla to lhostejnost.
Ta je začátkem, podhoubím, pro podobnou šikanu všude.
Vedení školy u mě ztratilo úctu za tu zbabělost a nečinnost.
Svět dospělých jsem nechápal.
Přesto jsem do něj spěchal, s každým vypitým pivem.
Byla to zvláštní doba, ta léta šedesátá a sedmdesátá.
Jak měli lidé zpočátku zájem na tom a o tom, co se u nás děje, tak jej pomalu, ale jistě ztráceli. Přišlo vystřízlivění z euforie Pražského jara, přišel šok z upálení Palacha a Zajíce, byl cítit chlad, který přišel s okupačními vojsky, umístěnými u nás prý dočasně.
Venku se přestalo křičet a ani v hospodě se nevedly řeči u piva jako před tím, nenadávalo se jako dříve.
Začali si opět vyskakovat zarytí soudruzi, zase začal být Sovětský svaz náš vzor a přítel největší. Nevěděl jsem, komu a čemu mám věřit.
To můj otec, ten v tom měl jasno.
Měl odvahu, nebo nerozum, ale vystoupil z KSČ.
Měl obrovské štěstí, že byl konec politickým procesům, soudruzi již vybrali svoji krvavou daň a už nevěšeli, jen zavírali.
Strana jej za to potrestala jinak.
Nesměl mašínfírovat vlaky na hlavní trati Břeclav-Přerov-Praha.
Jezdil jen na naší lokálce.
Mohl být rád, že neskončil v kriminále.
To by taky mohl jezdit, být to o pár let dříve, místo své milované lokomotivy jen s vozíky naloženými uranovou rudou, jako jiní mukli v uranových dolech, nebo být zavřený v nějakém jiném kriminálu.
Nikdy se k tomu rozhodnutí nechtěl vracet, a když k tomu něco řekl, tak jen to, že nikdy v životě neudělal nic špatného a o politice nechtěl nic slyšet.
Vzpomněl jsem si na sebe, co jsem vyvedl ve škole.
Viděl jsem Oldovu ruku s posraným pionýrským šátkem.
I to byla forma politického protestu.
Slyšel jsem odsuzující slova učitelky o zneuctění Rudého šátku, symbolu…
Jak se ocitly některé mé práce z hodin výtvarné výchovy na nástěnce, ale jen do doby, než jsem začal kreslit, sice hezky, ale určitě ne v duchu nastávající doby, válečné výjevy.
Pilot Luftwafe se svým ME -109 sundal z nebe sovětský letoun, nebo jak německý tank Tiger zničil výstřelem sovětský T 34. Soudružka učitelka se chytala za hlavu.
„Takhle ne, tak ne, to je docela špatně, to přece sovětský hrdina toho …“
Bylo mi zcela jedno, co by udělal sovětský hrdina. Za tu kresbu, přestože byla hodně povedená, jsem dostal pětku do žákovské knížky.
Výkresy si ode mne rádi brali spolužáci.
Pro mne v okamžiku mé kresby vítězil Němec.
Asi to bylo i tím, že děda byl německé národnosti. O ruských vojácích jako o hrdinech nemluvil.
Když od Němců osvobodila Rudá armáda Vidlákov, tak se ti sovětští hrdinové opili slivovicí, kterou někomu ve vesnici ukradli a pak stříleli slepice jen tak pro zábavu.
Prý ale prováděli lidem i mnohem horší věci.
Mám tak hezké moravské příjmení.
Wolf. Po otci, který byl Čech.
Vnukové se prý podobají ale svým dědům.
Asi jo, já totiž jdu neomylně v dědových stopách.
Publikoval(a):
Tonyend, 18.3.2013