Anotace: pokračování

Život na internátu začal být konečně normální.
Ze všech spadl strach, každý si oddechl, že už nemusí tančit a zpívat podle Orságových not.
Otec měl pravdu, když říkal, že pořádek si musí zjednat každý sám.
Teď to připadalo tak jednoduché, stačilo překonat v sobě ten pitomý strach a nebát se někomu rozbít hubu. Kdo jej nemá, ten kecá. Tak je to.
Překonal jsem sám sebe, ale s rozhodnutím, že se už nebudu s nikým bít.
Budu se jen bránit, což je přirozené každému když je napadený, ale musí se překonat ten strach

Škola mě začala bavit ještě víc.
To první pololetí nestálo za nic. Ani u mne, ani u spolužáků.
Každý se přiznával, že se nemohl soustředit na vyučování, protože nás všude pronásledoval ten strach, co bude po vyučování, co si na nás připraví večer páni mazáci.
Po večeru, který znamenal vysvobození od šikany, se změnil náš přístup k vyučování.
Učitelé a profesoři žasli nad tou proměnou a měli z nás radost.
Měl jsem tu výhodu, že jsem se nemusel nijak zvlášť učit a připravovat, stejné to bylo už na ZDŠ. Pamatoval jsem si probíranou látku z hodiny, a když jsem chtěl být lepší, sedl jsem si k učebnicím a studoval. Projevilo se to jak v sešitech při písemkách, tak u tabule.
Sbíral jsem jedničky s dvojkami jako lovec trofeje, takže na závěr 1. ročníku jsem měl vyznamenání, protože jsem se chtěl učit, na rozdíl od hodin v ZDŠ.
S vyznamenáním přišlo také vyšší kapesné pro následující 2. ročník od školy, tak i od rodičů, což bylo příjemné.
Učarovala mi doposud neznámá věda, jakou byla mikrobiologie a biochemie, ale i ostatní předměty byly nesmírně zajímavé.

Pivovar v Hradišti vařil pivo klasickým způsobem, vyráběl sedmičku, desítku, dvanáctku a na vánoce speciální čtrnáctku, vařil pivo světlé i tmavé, ale hlavně svoji jedinečnost, desetistupňové pivo kvasnicové.
Když jsem si chtěl s chutí vypít, dával jsem přednost kvasničáku nebo černé desítce.
Během prvního roku jsem se tak seznámil s výrobními postupy a procesy, které proměnily vodu, slad a chmel ve vynikající pivo.
Panebože ta jiskra, ta plná chlebová chuť, ta nasycenost, ta čistá pěna a síla při napití se, to všechno bylo naše poctivé pivečko!
Proto jsem pivo tak rád pil.
Dalo by se říct, že každý den při praxi a později stejně tak, když skončilo vyučování.
Ani přes mé častější a častější opilosti jsem neztratil schopnost dobře se učit a škola mě začala bavit čím dál víc. Pivovarská praxe také.
Vzpomněl jsem si, že jsem ji začal na varně, jak jsem se snažil dostat z varny pryč během prvního půlroku, jak jsem chtěl záměrně chodit na nepopulární střediska, kde jsem ale mohl nabírat sílu do svalů, což tehdy nikdo nechápal, o co mi jde.
Když jsem si však srovnal účet s Orságem, tak jsem milerád přenechal práci na sudové stáčírně, při nakládce beden s láhvovým pivem, nebo v požahovně jiným klukům.
Mistr odborného výcviku vybral mě a také kluky z našeho pokoje pro varnu.
Ostatní poslal na jiná výrobní střediska. Do sladovny, do ležáckého sklepa, na spilku, a když bylo potřeba vypomoci v sudové stáčírně s nakulováním sudů, tak i tam, ale to byla jaksepatří dřina.
Nikdo z nás neměl ani potuchy k čemu jsou na varně ty obrovské měděné kotle, pánve, a co se zde vlastně děje.
Každopádně mi zde bylo horko a jen ta vůně varny se mi líbila.
Hlavní vařič si nás pohledem jen změřil a zavolal na svého pomocníka.
„Přišli bažanti, tak jim ukaž varnu, co tu kde je, aby nám tu nezabloudili.“
Vařičův pomocník byl popitý.
Když promluvil tak jsem to na něm poznal, ale provedl nás, jak vařič řekl.
Zaměstnanci v pivovaru uměli pořád stát na nohách, i když si během pracovní doby dost vypili, ale nepadali dopředu ani dozadu, jako třeba někteří podnapilí hosté v hospodě.
Byli opilí, ale normálně pracovali.
My jsme se všechny ty jejich zkušenosti a dovednosti měli také za ty tři roky naučit.
Jak dobře pracovat a umět pít.
„Tady je, učni, vystírka, vystírací pánev. Do ní se nasype navážené množství rozšrotovaného sladu, který si vyrábíme ve vedlejší sladovně, tam se taky dostanete. Pak se napustí teplá voda a pomalu zahřívá, to aby ten škrob, co je ve sladu, zcukrovatěl. Následuje přečerpání do rmutovací pánve, tam se to vaří a vaří. Pak zase přečerpá do tady toho, to je takzvaná mladinová pánev, to se k tomu rmutu přidává dávka chmele, cukru, kuléru a vaří a vaří, pak až je hotová várka, tak se scedí tady těmi kohouty v té baterii a pošle se to na spilku, ale to vám řeknou zase tam, co s tím udělají.“
Vařič na pomocníka křikl, aby nás zavedl nad varnu, že bude potřebovat cukr.
Odešli jsme nad varnu.
Byla tam spousta velkých pytlů s hnědým cukrem. Tak zvláštně voněl. Prý je z Kuby.
Navozili jsme rudlem metrákové pytle s cukrem k výtahu. Vzadu nám ukázal na jakýsi stroj. Byl to šrotovník na slad. Až tu na varně budeme déle, tak nás seznámíme s jeho obsluhou. Dřeli jsme se s metrákovými pytli cukru a čekali na to, co ještě na varně zažijeme.
V hlavách nám znělo vystírání, scezování, chmelovar, rmutování, sladina, mladina, a na konci směny jsme stejně nevěděli nic.
Jak jsme bouchli pytlem o dřevěnou podlahu, tak se odněkud vyrojily stovky černých brouků. Švábi.
Milovali toto pivovarské prostředí na varně i na sladovně, stejně tak na šatnách.
Nachystané pytle cukru pomocník svezl výtahem na varnu a nás poslal ven, na dvůr, ať tam na něj počkáme, že pojedeme s károu pro chmel.
Když za námi přišel, držel v ruce svazek klíčů a hledal v něm klíček od zámku, který visel v rezavém řetězu, kterým byla kára zajištěna.
Odemkl zámek a hodil ho i s řetězem do káry, popadl ji za madlo a pomalu jsme vyjeli ke skladu chmele.
Byl plný velkých vonících žoků se slisovaným chmelem.
Nejen náš pivovar používal pouze místní moravský chmel.
Jiný druh chmele, mnohem kvalitnější žatecký červeňák se vyvážel do pivovarů po celém světě.
Vašek velkým nožem odlamoval z načatého žoku pláty chmele, podával nám je, abychom je dali do pytle položeného na váze.
Odvážil potřebné množství na várku a pak pytel zavázal.
Pytel jsme naložili na dvoukolák a vyjeli ven ze skladu.
Vašek zamkl sklad, kárka byla s nákladem těžká, nechtělo se mu s ní dřít, tak nám přikázal, ať ji my tlačíme a pojedeme s ní zpátky k varně.
U dveří varny jsme pytel z káry sundali a odnesli k výtahu. Čekali jsme na Vaška.
Dával káru na místo.
Jakmile za námi přišel, přivolal výtah. Otevřel bezpečnostním klíčem jeho dveře, strčil dovnitř pytel s chmelem a řekl, že máme jít po svých a počkat na něj nahoře na chodbě.
Pomalu jsme kráčeli po schodech na chodbu varny.
Vašek seděl před výtahem na pytli s chmelem.
Když nás uviděl přicházet, tak mlčky ukázal na pytel a na mladinovou pánev, což pro nás znamenalo, že k ní máme pytel odnést.
„Tak kluci, výborně! Chmel je tu, tak si uděláme malou přestávku.“ zavolal na nás vařič.
Ze skříně vytáhl velký měděný korbel s pivem a podal nám ho.
„Nenapít se, jak byste mohli hergot pivo dělat?", řekl vařič.
Dívali jsme se po sobě, kdo pozvedne korbel jako první. Kluci dělali drahoty, tak jsem začal já.
Pivo bylo odstáté, nemělo pěnu, ale pořád bylo tak akorát k pití, i když by mně více chutnalo chladnější.
„No brzdi, brzdi! Splávek máš dobrý, ale nech tam něco i pro nás!“řekl mi vesele vařič.
Tak začal první den odborné praxe.
Někteří kluci se teprve tady napili piva poprvé.
Dvoulitrový korbel byl v mžiku prázdný.
„Půjdete tady s pomocníkem Václavem pro čerstvé pivo na stáčírnu, taky mi zase nějak vyschlo v krku.“
Bodejť ne, na varně bylo na mě šíleně horko, nesnášel jsem letní pařáky, natož tady takový hic. Vašek popadl korbel a mávl rukou. Za mnou, učni!
Vedl nás z varny přes ležácký sklep na sudovou stáčírnu.
Ležácký sklep, je místo v pivovaru, kde pivo dozrává v dřevěných sudech a v ocelových tancích.
Do sudů a tanků dostane ze spilky, kde jsou zase velké kádě, do kterých se z varny přečerpá mladina a po odkalení se čerpá do těch kádí. Přidají se do ní pivovarské kvasnice s názevem Saccharomyces carlbergensis. Znělo to jako nějaký honosný titul.
Pak proběhne spodní kvašení.
Po hlavním kvasném procesu pivo dozrává v ležáckém sklepě deset i více dnů, podle toho jakou má stupňovitost. Nejdéle je ve sklepě vícestupňové pivo.
Než se dostane dobré pivo do hospody a na stůl před hosta, tak je toho v pivovaru opravdu hodně moc na práci.
Před námi je dlouhá cesta k poznávání výrobních postupů.
A nekonečná řada plných korbelů s pivem, které při tom vypijeme při naší odborné praxi.

Vašek pozdravil partu chlapů na stáčírně. Sedl si na sud, na vaťák a řekl, že jsme tento týden na varně a že budeme chodit pro pivo místo něj.
Chlapi mu dali hltnout z flašky kořalky Karpatské hořké a zase ji schovali za sudy.
Načepovali piva do našeho korbele a šli jsme s ním zpátky sklepem, jako s nějakou svátostí, jen abychom nevylili pivo na podlahu, přestože už byla mokrá a nějaká slizká.
Sklepem se táhly dlouhé gumové hadice, ve kterých teklo sem a tam pivo, jak se přečerpávalo ze sudů a tanků, nebo od směšovačů a filtrů. Občas při spojování hadic pivo uteklo a bylo na podlaze.
Někomu to ve sklepě vonělo, jinému smrdělo.
Mně pivovar voněl. A pivo ještě víc.
Když jsme se vrátili zpět na varnu, měl pro nás vařič práci.
Kluci dostali za úkol vydrhnout podlahu varny.
Práce pro mne byla obtížnější. Po scezení sladiny zůstala na dně pánve vrstva z mláta, které se z ní muselo odstranit a káď důkladně vyčistit a vymýt.
Poslal mě dovnitř pánve, abych mláto vyhrnoval a pak pánev umyl a vystříkal vodou.
Mláto skončilo v zásobníku a do pivovaru si pro ně jezdili z farmy, kde s ním krmili prasata.
Bylo v ní horko, když jsem byl hotový, poskládal jsem po dně scezovací plechy a vylezl z ní ven. Mokrý od vody a potu. Vysvlekl jsem si promáčené tričko, dal ho přes židli, aby mohlo uschnout.
Vařič mi přitom dal radu. Příště se mám vysvléct do půl těla!
Podíval jsem se na něho vyčítavě.
„Děkuju za radu…“
Proč mi to neřekl hned?

Vašek vzal korbel s pivem a do džberu napustil horkou vodu.
Na chvilku do něho postavil korbel, prý aby se pivo odrazilo, nebude tak ledové, a dal mi napít. Jednou rukou jsem přidržel dno a druhou si nakláněl korbel k ústům.
Pil jsem dlouze, byl jsem z té práce vyprahlý a pil jsem, protože mi to tak moc chutnalo.
Vybavil jsem si, jak jsem chodil se džbánkem Moravcovým pro pivo a cestou tajně upíjel jejich oblíbeného plzeňského piva, dvanáctky.
Tady bylo piva, co hrdlo ráčilo!
S korbelem jsme šli na stáčírnu několikrát.
Podle toho to pak také na konci směny vypadalo.
Kluci měli v kuli, byli napohled opilí a motali se a já byl normální, normální jako vařič a jeho pomocník.
Byl jsem opilý, ale stál jsem na nohách.
Vařič to dokázal ocenit.
„Z tebe bude dobrý pivovarský!“
Když nám skončila naše pracovní Odborná doba, tak šatna připomínala hospodu a z ní odcházející hosty.
Někteří kluci se motali až moc, ale příchod na internát zvládl každý.
A nikdo nám neřekl nic, že jsme pili a vraceli se v podnapilém stavu.
Bylo to normálně nenormální.
Pivo se pilo během směny na láhvové stáčírně, na spilce, ve sklepě, na sudové stáčírně i sladovně.
Pili bednáři, pili vrátní, pili údržbáři a jistě pil i soudruh ředitel.
Pil každý, pil kolik kdo chtěl a kolik vydržel.
K pivu se pila oblíbená kořalka, Karpatská hořká, tajně, přestože se tvrdý alkohol do práce přinášet nesměl.
Pilo se a nikomu to nevadilo, nic nechybělo, jen musela být řádně odvedená práce a hlavně nesměl někdo udělat nějaký průser, to by bylo pak zle!
Tak ubíhal týden za týdnem, škola se střídala s praxí, opilost se střízlivostí.
Začal jsem častěji chodit na pivo do hospody.

Když jsem záhy pochopil záměry pánů mazáků, začal jsem pít ještě víc.
Pivo bylo neodolatelně dobré, jak to černé tak i ten kvasničák.
Pil jsem pro tu jeho chuť, pil jsem jen tak od radosti a pak častěji a častěji proto, že když jsem byl podnapilý, nemohli se na mně mazáci vyřádit, nebyl jsem schopen stát a oni mi „něco“ udělat.
Byla to má nejhloupější sebeobrana, se kterou mi pomáhal Ďábel.
Tak jsem popíjel, až jsem nakonec pil jak Dán.
To „něco“ bylo lozit po večerech po hromosvodu pro cigarety a kořalku, nechat se zmlátit orságovci, nechat se u nich zavřít do šatní skříně a dělat ze sebe musicbox.
Mazák zatloukl pěstí na skříň a poručil si, aby mu bažik zasraty zazpíval nějakou oblíbenou písničku. Když zpíval špatně, tak dostal několik ran pěstí do obličeje a s rozbitou pusou musel zpívat znovu.
Nebo si musel vylézt na stůl a lehtat v lustru žárovku, aby se smála a s ní i lidé, pracující v elektrárně.
Kluci, kteří nepili tak ze sebe dělali idioty a otloukací panáky mazakům častěji než já.
Když jsem byl opilý, nebyl jsem z toho schopen udělat nic.
Když mě ztloukli, bylo mi to jedno, nevnímal jsem je tolik, jako když jsem byl střízlivý.
Zuřili, ale nic se mnou nenadělali, kazil jsem tím jejich radost.
Tak to šlo od září do prosince.
Doma jsem o mazáctví, o šikaně ani o mém pití nemluvil.
Byl to jednak falešný stud a obava.
Když jsem se tehdy rozhodl mazákům postavit, začal jsem tajně chodit do boxu, abych se naučil bránit i útočit, že si to už od nich nenechám jen tak líbit. Vyplatilo se mi to.
Mistrovi odborného výcviku jsem říkal, že chci jít třebas nakládat sudy na stáčírnu, bedny s flaškovým na auta, nebo jít požahovat sudy. Vybíral jsem si nejtěžší práce, jen abych při nich nabral svaly a sílu.
Pití mi v tom nepřekáželo.
Co se dělo během naší odborné praxe, co se odehrávalo po nocích na internátě, že by o tom neměl nikdo tušení?
Kdepak! Všichni to věděli. Nikdo ale nic nenamítal, nikdo nezasahoval.
Stále totiž nikdo neudělal pořádný průser, dostávaly se prémie a na dosah byl i Rudý prapor.
Všechno doposud fungovalo a tak jsme se mohli dál učit a ti, co chtěli i pít.

Sotva jsme se v praxi naučili dělat něco samostaně, využívali toho zaměstnanci k tomu, že se jednoduše zašili na šatnu a my jsme pracovali za ně.
Takto získaný čas využili k hraní mariáše na šatně.
Zanedlouho jsme se to také naučili, věděli jsme, kdy se ztratit a na jak dlouho, aby nás nehledali.
Zašívali jsme se také.
Když bylo venku chladno tak na půdách sladovny, leželi jsme na hromadách voňavého ječmene a v létě jsme si vylezli na střechu stáčírny, někdo z nás zašel na láhvovou stáčírnu, vzal tam bednu piva a odnesl ji za námi. Lenošili jsme, kecali pitomosti a hlavně přitom pili pivo.
Když byla bedna prázdná, vrátili jsme ji zpátky na stáčku a šli pokračovat v práci.
Mohli jsme si dělat, co jsme chtěli, všichni to zase věděli a nikdo nic nenamítal.
Říkali jsme tomu zlaté časy.
Mistrovi odborného výcviku stačilo předvést, co jsme se při praxi naučili. Spokojeně zapsal hodnocení do učňovské knížky a bylo to.

Týden školy byl nakonec také oblíbený.
Nevím, co si o nás ale mohli myslet vyučující, když nás potkávali navečer ve městě, jak jdeme z hospod na internát cik cak.
Když jsme později dostali ještě bonus, od profesora biochemie, hodinu degustace, tak to jsme se nestačili divit zase my!
Z pivovaru se dovezly do třídy dvě bedny piva, někomu dal deset korun, aby šel do bistra a koupil za ně tvrdý sýr, jako společné degustační sousto.
Každému ukrojil kousek sýra a do skleničky nalil pivo, dělal to tajně, abychom nevěděli, co rozlévá za pivo, jakou má stupňovitost.
Ukousli jsme si ždibec sýra a napili jsme se.
Každý nahlas zhodnotil chuť piva, barvu, pachuť, pokud ji cítil a plnost. To zvládl každý.
Zlatým hřebem hodiny však bylo určit, jestli pijeme sedmičku, desítku či dvanáctku.
To jsme zapisovali na papír. Mnozí jsme to k jeho spokojenosti časem zvládli a tak později obstaral piva z jiných míst.
Dokázal jsem rozpoznat pivo olomoucké, přerovské a hanušovické.
Každé se vyznačovalo jinou intenzitou hořkosti a plností.
To naše bych poznal pokaždé, bodejť taky ne, když jsem ho degustoval celé týdny a měsíce přímo v pivovaru.
Jednoho dne jsme ho strašně dopálili.
Někdo přišel na to, že si pěkně popijeme v degustační hodině.
Pan profesor jako obvykle poslal pro sýr některého z nás, a když byl sýr přinesen, rozjelo se degustování.
Ne jako obvykle.
Dnes nikdo nemohl správně určit, co má za pivo ve skleničce nalito!
Každý schválně říkal, že má dvanáctku a ve skleničce byla pouhá sedmička a podobně.
Tak nám pořád naléval a naléval a my pořád ne a ne správně určit druh degustovaného vzorkupiva. Nemohl to pochopit.
Co se to dnes s vašimi chuťovými buňkami stalo?
Nechal tak rozdat třídě celé láhve, jen abychom zatraceně poznali, co je v láhvi za pivo!
Mohlo mu byt jasné, že čím více pijeme, tím více budou naše rozpoznávací schopnosti horší a horší.
Teprve teď když nás viděl, jak spokojeni obracíme lahváče do sebe, pochopil, že jsme si z něj udělali dobrý den, že jsme si chtěli jen užít a pořádně se napít v hodině.
Následující degustace byly zcela skromné, zato s vynikajícími výsledky.

Co ale dělat když byla chuť na pivo a neměli jsme na něho peníze?
Žádný problém! Tak jak si pořádně vypít?
Cesta k pivu se našla. Přes vrátnici v pivovaru.
„Dobrý den pane vrátný, jak se máme? Dobře? Tak, aby to vydrželo a nepršelo. Jo, pane vrátný, jak budeme fasovat bednu deputátního, nechcete ho za mne? Já bych se s ním musel tahat k vlaku, až pojedu domů.“
A co na to pan vrátný?
„Kluci, vy jste zlatí, děkuju vám!“
Vrátný měl bednu piva navíc k té své a my měli volnou cestu přes závoru tam i zpět.
Tak začal nekonečný mejdan.
Vrátný nám jen zasalutoval při procházení přes vrátnici, když jsme řekli, že jdeme na výpomoc na sudovou stáčírnu.
Chvilku jsme skutečně chlapům na odpolední směně pomohli nakulovat sudy ke stáčecí jehle.
Za odměnu nám podali korbel s pivem, koloval hned z ruky do ruky, a když byl prázdný, tak jsme si ho mohli okamžitě zase naplnit lahodným pivem a pít dál.
Měli za sudy schovanou láhev kořalky, ale tu nám nenabídli, protože se na pracovišti alkohol přece pít nesměl.
Takový korbel měla všechna střediska, snad jen kromě sladovny, tam byl přísný sladmistr, nechtěl vidět někoho ze svých zaměstnanců popitého, a na láhvové stáčírně, tam by byl zbytečný, tam se pilo pivo láhvové.

Když jsme dali dost peněz dohromady, chodili jsme do hospody.
Stačilo mít stovku na útratu a z hospody nás mohli vynést. Nás ale nikdy.
Číšníci dobře věděli, že ještě nemáme osmnáct let, chodili jsme však jen do určitých „pivovarských´“ hospod a jako „ti pivovarští“ jsme neměli nikdy žádný problém s nalitím.
Pil jsem často.
Zpočátku vlastně jako na svoji obranu před mazáky, pak pro tu neodolatelnou chuť, později pro ten báječný pocit, který přinášela opilost.
Být opilý, to bylo ocitnout se najednou v jiném světě.
Kde mě nikdo nebuzeruje, nemlátí, kde ze sebe nemusím dělat kašpara, kde mne nikdo neponižuje. Byl to můj svět, ve kterém jsem byl sám sobě pánem, svobodný, spokojený.
Svět bez hranic, jen vstoupit s krýglem piva v ruce.
Těšil jsem se na to, jak budu opilý.
Nikdy jsem nepoznal pořádnou kocovinu, těšil jsem se na každé napití a z každé opilosti. Cítil jsem se skvěle, povzneseně.
S pitím jsem měl život snadnější, krásnější a všechno to bylo jako jedna velká sranda.
Nikdo nevěděl, jak jsem se parádně rozjel, rozpil.
Nechlubil jsem se s tím, považoval jsem pití za něco samozřejmého, vždyť okolo pili všichni, tak proč bych nepil i já?
Jen doma se nepilo.
Když jsem přijel na víkend domů tak jsem pil tajně, málo, ale po návratu na internát jsem si ten půst s radostí vynahradil.

Publikoval(a): Tonyend, 19.3.2013