Anotace: Klukům chybí peníze. Chodí po městě a hledají co by se dalo odvézt do Sběrných surovin. Staré baterie do aut přišly vhod a krádež olova z tiskárny přinesla ještě více peněz.

„Byli jsme v Ostrožské, jen na nádraží se mě jeden ptal, kde mám helmu, jinak dobré, a už jsme domluveni na příští pátek, že nás vezmete na Půlčinské skály.“
„ Tak to se tam uvidíme, mějte se! Jo, jestli chcete, kámoška vám vyšije nášivku na rukáv. Když nejste v žádné trampské osadě, budete tam mít vyšitý oheň a nad ním TS.“
„ No, a na co, to tées, budeme mít? Co znamená to tées?“
„To je, Tramp samotář, že k nikomu nepatříte.“
„ Jak to, že k nikomu, vždyť jsme s váma?“
„ Sigi, my hledáme nějaké místo, kde si společnými silami postavíme naši boudu, zvolíme šerifa, založíme osadu a tam budeme jezdit a zvát jiné kamarády na potlachy, jenže nám nechtějí dát potřebné povolení na úřadě. Mají strach, že tam budeme dělat bordel a tak. Proto, když někam jede naše parta, tak jsme o suchu, aby nebyl nějaký malér…“
„ Jak o suchu? Nám jste dali radu, abychom si vodu s sebou brali i do kanystru…“
Hadži se smál.
„To je, že jsme na vandru bez chlastu! Tady si vypijem, ale venku ne, je to železná zásada a platí pro všechny, kdo s námi jedou, jasný?“
Bylo mi to jasný, ale divný. Vždyť pít venku by chutnalo zrovna tak, jak tady v hospodě!
Zaplatili jsme útratu, rozloučeli se s kamarády a šli na trolejbus.


Do příštího pátku bylo daleko.
Šel jsem k Berkovým, zeptat se kluků, jestli vyrazíme zase někam na lup. Doma byl jen Olda s Mirkem, Láďa musel jít tátovi koupit dva litry třešňáku.
„ Ahoj kluci!“
„ Ahoj Sigi!“
Oslovoval jsem je stále jmény, neboť nikdo z nich neměl ještě přezdívku, já už byl pro každého jen Sigi.
„ Kluci, jdu se zeptat, jestli se půjdem poohlédnout po něčem, co bysme mohli zpeněžit ve sběrně. Zbylo mi něco od minulé výpravy, ale jestli budeme jezdit do konce prázdnin, tak budeme potřebovat furt peníze na vlak, autobus, potraviny a cigára. Tak co?“
Olda se podíval na Mirka. Ten byl náš kápo. Proto také rozhodl.
„ Tak v pět hodin v Kotvě, a obejdeme zase nějaké garáže.“
Odešel jsem domů.
Otec spal po noční směně.
Doma musel být klid, aby se vyspal.
Máma hopsala po kuchyni bez berlí a vařila.
„ Jééé…Tady to voní, co bude dnes dobrého?“
Zastavila se u sporáku a něco míchala v kastrólku. Podívala se na mne a usmála se.
„ Toníku, dnes bude specialita. Uzené, knedlík a trnčenica omáčka.“
Na uzené jsem dostal chuť, ale že bych musel mít tu sladkou omáčku ze švestkových povidel?
Tak tu ne.
Sedl jsem si na židli a nabídl mámě, že budu míchat těsto na knedlík.
Odvážila mouku, postavila na stůl hrneček s trochou vlažného mléka a cukru.
Přidala do něj kvasnice na kvásek.
Když se kvásek zvedl, vylila jej do mísy k mouce a mohl jsem míchat a míchat.
„ Tak to už stačí, teď dáme těsto vykynout.“
Podal jsem jí mísu s těstem, aby ji dala na sporák. Uzené se stále vařilo, tak tam bylo teplo a těsto rychleji vykynulo. Šel jsem do pokojíku.
Na chodbě se objevil otec. Právě vstal a mířil do koupelny.
Ve tváři byl nepřirozeně pobledlý, což ještě více zdůraznily jeho jako uhel černé vlasy.
S takovou barvou v obličeji přicházel pokaždé z práce, když někoho lokomotivou přejel.
Přestože v Německu za války viděl stovky mrtvých a musel je pomáhat odklízet, nikdy neměl pocit viny, že to způsobil on.
Ale tady, na železnici, když řídil lokomotivu, tady měl pocit viny, i když za to vlastně ani nemohl. Nikdy o tom nemluvil, že tam byli těžce zranění nebo mrtví.
Ale už jsme jej znali a z jeho tváře jsme to vyčetli.
Stejně jsem se to doslechl od jiných lidí, že byl na trati zase smrťák.
Lehl jsem si na postel jen tak a zavřel jsem oči.
Snil jsem o tom, jaký bude náš další čundr, představoval jsem si, co při něm zažiji a kde objevím něco hezkého.
Do těchto myšlenek mi jako nůž vjel ten silný pocit, jít někam na pivo.
Co jsem byl doma, jsem pít nemohl tak jak bych chtěl.
Chybělo mi to blažené opití.
Musel jsem se spokojit s tím, že si občas koupím jedno dvě piva v obchodě a vyžahnu je v Kotvě, nebo zajdu na jedno točené k Pavelcům.
„ Oběd! Tatínku! Tony! Pojďte k obědu!“
Můj polospánek přerušil mámin hlas. Volala nás do kuchyně k obědu.
Posadili jsme se na svá místa, já měl to své u okna, ze kterého jsem měl výhled do zahrady.
Máma nachystala každému talíř s plátkem uzeného, šest knedlíků a porci černohnědé sladké omáčky. Poděkovali jsme Bohu za ty dary, pokřížovali jsme se a mlčky jedli.
Podíval jsem se na otce. Už nebyl bledý, vypadal ustaraně a mlčel. Jindy by si při jídle s mámou povídal.
„Toníku, můžeš prosím uklidit stůl a umýt nádobí?“ zeptala se máma.
„Oběd byl fakt dobrý!“ povídám.
„Tak to mě těší, ale neodpověděl jsi mi na ten úklid!“
„Ale mamí, to víš, že ti budu pokaždé pomáhat, tak proč se na to ptáš?“
Otec s mámou odešel do obývacího pokoje.
Posbíral jsem ze stolu nádobí a dal do dřezu. Napustil jsem do něj teplou vodu, přidal kapku saponátu a začal umývat nádobí. Za chvilku jsem s ním byl hotový. Vyskládal jsem ho do odkapávače a měl jsem volno.
Utřel jsem si ruce a šel jsem si zpátky lehnout.
Zapnul jsem si magneťák a marně přemýšlel, kdo by mohl mít ty Greenhorny, nebo nějakou jinou trampskou hudbu a kdo by mi gramodesky nebo pásky mohl půjčit. Z rádia byla občas country slyšet, ale ztěží bych si během poslechu písniček jejich texty zapamatoval.
Před pátou hodinou jsem šel za kluky do Kotvy.

Na konci naší ulice jsem zahnul doprava, prošel další dvě ulice a přešel přes nechráněný železniční přejezd.
Abych si cestu zkrátil, šel jsem po železničním náspu vedoucím podél parku.
Zanedlouho jsem byl v před tím naším Doupětem, úkrytem, který jsme tady kdysi objevili, abychom byli schováni před zvědavci.
Doupě vytvářely tři vzrostlé keře zlatého deště, které rostly do půlkruhu. Vstup do něj byl pouze od náspu železniční trati.
Okolo rostla vysoká tráva.
Uprostřed Doupěte byl prostor tak dva krát dva metry. Od jara do podzimu jsme tam byli zašití před zraky lidí, procházejících parkem, v zeleni zlatého deště a vysoké trávy.
Kluci tam už v něm byli.
K mému příjemnému překvapení přinesl Láďa láhev třešńáku, otec to prý nepozná, jestli má o flašku méně, opil se a stejně si nebude pamatovat, kolik toho vypil.
Bylo mi to divné, že měli na čundru tak velkou obavu dát si jedno pivo, ale když byli schovaní, tak pili beze strachu.
Někdo se za to, že se rád napije, asi hodně stydí, tak se raději někam schová, a pije tajně.
Otevřel láhev a každý z nás si přihnul. Víno bylo přehnaně sladké a rychle lezlo do hlavy.
Když jsem pil já, pil bych a pil, ale musel jsem se spokojit s tím, co na mě zbylo v láhvi.
Dvě decky, dobré dvě decky a ty přinesly do mé mysli pocit uspokojení po alkoholu. Zapálili jsme si startky a radili se, co půjdeme obhlédnout.
Byli jsme malí zlodějíčci, ale že nás nikdo nechytl, tak nám to bylo jedno.
A vedoucí Sběrných surovin byl zrovna takový zlodějíček, jako my.
My kradli socialistický majetek a on okrádal nás, tím, že navážil jednoduše méně, než na váze bylo. My jsme byli spokojení s tím, co nám vyplatil a on s tím, co získal pro sebe.
Víno bylo dopito, flašku jsme schovali do trávy, až jich bude víc, tak je vrátíme a budeme mít na další čučo.
Dokouřili jsme a vylezli z doupěte ven.
Mirek navrhl, abychom se šli podívat na Burešov, je tam hodně garáží, je to dost daleko, tak někdo třeba nechá autobaterii před garáží a ta bude naše.
Šli jsme schválně pomalu, abychom tam přišli v době, kdy si řidiči už zaparkovali svá auta.
Měli jsme kliku. Viděli jsme asi pět baterek u vrat garáží. Nebyly stejné, dvě z nich byly menší.
Rozhlíželi jsme se dokola. Nikde nikdo! To byla naše chvíle.
Rychle jsme každý jednu vzali a běželi jsme za garáže a tam je schovali do trávy. Mirek se musel vrátit i pro tu poslední. Plácli jsme si rukama. Jo! Vyšlo nám to.
Vrátili jsme se ke garážím s kárkou pro náš lup, abychom jej příští den hned ráno zavezli do sběrny. Baterie jsme zakryli pytlem od brambor a jeli s kárkou k Berkovým. Doma jsem byl, jak jsem slíbil v osm hodin. Otec to měl rád, dodržet slovo!

Kluci přijeli ráno s kárkou naloženou bateriemi za sběrnu těsně před tím, než ji vedoucí otevřel.
Museli jsme autobaterie jako obvykle rozbít, abychom dostali z obalu olověné destičky.
Zvedl jsem baterii nad hlavu a praštil s ní o zem, aby se rozbila a mohla z ní vytéci do země kyselina. Jenže mně tentokrát ošplíchla kalhoty. V tu ránu byly díravé.
No nazdar, jak to mámě vysvětlím, říct, že krademe baterie a mám to od kyseliny, nešlo.
Něco si vymyslím.
Byli jsme s rozbíjením a vybíráním olova hotovi. Bakelitové úlomky jsme schovali do trávy k plotu Sběrny. Olovo jsme naložili na kárku a vyjeli k vratům sběrny.
Olovo jsme vyskládali na váhu, pan vedoucí jen pozvedl obočí a odešel do kanceláře. Mirek za ním jako starý známý.
Vytlačil jsem kárku ven a s kluky počkal na Mirka.
Přišel a ukázal 120 Kč. Dobrých 30 kaček na každého.
Kárku jsme zavezli zpátky na jejich dvůr. Bez ní by nebyly naše loupeživé výpravy tak úspěšné.
Po příchodu domů jsem mámě raději hned ukázal poničené kalhoty.
Aby se moc nevyptávala, nalhal jsem jí, že jsme pomáhali ve sběrně a tam na mě cákla kyselina.
Řekla jen, že tam nemáme co dělat, že to nemá jak opravit.
Dříve jsem tam chodil pomáhat a vedoucí zavíral oči nad tím, když jsem si odtud odnášel různé knihy, které nebyly v knihovně, které dal někdo do sběru.
V těch haldách papíru byly kolikrát i pěkné knihy.
Po obědě jsem šel opět za kluky.
Měli pro mě překvápko.
Odněkoho se dozvěděli o místě, kde je spoustě olova.
Tím místem byla tiskárna Na Balkáně. Olovo je tam prý uloženo v několika dřevěných bednách, které ležely volně ve dvoře, ale kolem dvora je cihlová zeď. Zaručeně to tam nikdo nehlídá.
Večer bude stačit vzít kárku a zajet si pro ně.
Vydali jsme se jen tak k tiskárně, abychom to omrkli.
Zeď byla necelé dva metry vysoká, tak to nebyl žádný problém se přes ni dostat do dvora. Domluvili jsme se na devátou, abychom měli jistotu, že venku bude málo lidí, když budeme mít kliku, nikdo nás neuvidí a hlavně při krádeži nechytne.

Doma jsem se vymluvil, že musím k Berkovým.
Už na mě čekali venku před vraty s kárkou.
Mirek byl fakt kápo, myslel na to, jak to olovo dostaneme přes zeď a i kdyby nás někdo potkal, tak bude schováno na kárce v pytli.
Obstaral taky látkové pytlíky. Jednoduše doma odřezal ze starých kalhot nohavice, svázal je a měl dva pytlíky.
Přijeli jsme k tiskárně. Široko daleko ani noha. Láďa hlídal.
Olda nám udělal kozu. S jeho pomocí jsme s Mirkem překonali zídku a plížili jsme se dvorem k bednám.
Otevřeli jsme dřevěná víka a spatřili, že některé bedny byly plné olověné strusky a jiné byly naplněny po vrch plátečky s písmenky, zřejmě od předchozího tisku.
Nevěděli jsme, co budeme krást.
Struska se nám zdála být pro nás bezpečnější, než ty plátky.
Plnili jsme pytlíky struskou, pak je přehodili Oldovi a Láďovi za zeď, oni strusku vysypali do pytle od brambor a hodili nám prázdné pytlíky zpět.
Pytel byl naplněn, kárka jen vrzala a prohýbala se pod tou tíhou a ujížděli jsme s ní k nim na dvůr. Šlohli jsme jistě metrák olověné strusky a těšili se na peníze.
Řekli jsme si, že v osm hodin bude sraz u sběrny a šli jsme spát.

Byla v nás malá dušička, co na to řekne vedoucí tentokrát.
Neřekl jako obvykle nic strašného.
„Zase to bylo na nějaké černé skládce? Tohle ale není čisté olovo, vypadá to, že je v něm asi cín…“
„Bylo. A vadí to, že není čisté?“ zeptal se Mirek.
Vedoucí se zatvářil přemýšlivě a mávl rukou k váze.
Chytili jsme společně pytel a položili ho na váhu. Ručička okamžitě vyletěla k ukazateli 110 kg.
Byli jsme zvědaví, kolik peněz dostaneme za tohle nečisté olovo.
Vedoucí vzal Mirka do své kanceláře. Když se za námi Mirek vrátil, mával zvesela rukou nad hlavou. Držel v ní třistovky!
Na každého z nás tak vyšlo 75 korun, dost na čundr, který se blížil.

Od starších brášků jsme dostali přesné instrukce, jak se dostaneme na Půlčínské skály. Tentokrát budeme cestovat autobusem.
Vodu si s sebou brát nemusíme, je tam studánka i potok.
Že tam bude tentokrát pěkně veselo!
Z Brodu přijede nejméně dvacet trampů a přijedou i kamarádi z Krnova.
Na Půlčínských skalách měli svou osadu kamarádi z Ostravy. Říkali jí Ancona.
Když tam nebyli, kdo tam přijel, mohl používat jejich zařízení.
Neexistovalo něco poškodit či ukrást.
A taky ať si sebou vezmeme nějakou kačku navíc, kamarádky uvaří v kotli vepřový guláš, na jeho přípravu se všichni složíme.
Ten bude ale až v sobotu na oběd.
Ale žádný alkohol!
To mě štvalo, byl bych dvě noci z domu, mohl jsem se pěkně potichu opít.
Dali nám radu nejcennější.
Netahejte se s minerálkami, kupte si sypaný čaj, vezměte si do krabičky cukr, plechový hrnek a máte vystaráno! Taky že jo.
Že jsme na to nepřišli sami. I když nás to vlastně napadlo na prvním čundru u jezer.
Peníze jsme si opatřovali drobnou krádeží, ale říkali jsme si, že nejsme zloději, že vlastně pomáháme národnímu hospodářství, když venku hledáme a vozíme druhotné sběrné suroviny k dalšímu zpracování.
Měli jsme dost peněz na potřebné potraviny, na cigarety a ještě nám zbylo.
Bylo páteční dopoledne, čas jít do obchodu nakoupit potřebné.
Koupil jsem si dvě oblíbené čínské vepřové konzervy, pár buřtů, krabičku sypaného indického čaje, pecen voňavého chleba, čtvery tatranky a dvoje startky. To mi na čundr bohatě stačilo.
Po příchodu domů jsem položil tašku s nákupem na stůl a šel do sklepa pro telacko a uniformu.
Máma se na mě podezíravě dívala.
„ Můžeš mi povědět, kde na to bereš peníze, když my ti v poslední době žádné nedáváme?“
Nezaskočila mě tím. Pohotově jsem odpověděl.
„ Ale mamí, už jsem ti říkal, že chodíme a hledáme kdejaký odpad, který můžeme odnést do sběru, tak to mám ze sběru…“
Nebyla mojí odpovědí nijak uklidněna, ale co mi jiného zbývalo, než říct tuto lež.
Těšil jsem se na oběd.
Po obědě půjdu pro kluky, společně zamíříme na autobusové nádraží a tramtatadá směr Lidečko.
Odtud pak pěší túra lesem k Půlčínským skálám. A dvě nádherné noci pod širákem!
Po obědě jsem se oblékl do uniformy, naskládal jsem si proviant do telacka, naposledy zkontroloval, jestli mám všechno potřebné. Obul jsem si mrzutě tenisky. Na pořádné kanady jsem pořád neměl dost peněz. Když jsem byl ve dveřích a loučil se s mámou, zeptala se, jestli jsem si nezapomněl ten bílý smaltovaný hrnek na čaj.
Jasně, že zapomněl. Vrátil jsem se a znovu balil telacko.
Teď mám všechno, můžu jít za kluky.


Stáli připraveni před vraty, nažhavení na náš druhý vandr. Pozdravili jsme se a vyrazili.
Kráčeli jsme ulicemi k autobusovému nádraží.
Proti nám šli dva policajti. Jak nás zmerčili, nespouštěli z nás oči.
Ani ne tak z kluků, ale nejvíce ze mě.
Když jsme prošli kolem nich, jeden se otočil, možná po nás něco chtěl, ale ten druhý jej zatahal za rukáv a kráčeli dál ulicí a nás si nevšímali. Oddechl jsem si a snad neměl proč.
Nic špatného jsem nedělal, co na tom, že mám na sobě uniformu padlého německého vojáka?
Na autobusáku už stálo šest kamarádů, které jsem vídal u Plášilů.
„Ahój,“ volali, když nás uviděli přicházet.
Čekali jsme na autobus.
Když přijel k nástupišti, zvesela jsme se hrnuli dovnitř.
Šofér, když nám prodával jízdenky, se po nás nedůvěřivě podíval.
„Pánové, ta zavazadla všechna na zem, nic neodkládat na sedáky! Ať mi to nezaserete…“
Smáli jsme se.
„ My jsme čistotní!“
„To se uvidí, až se budete vracet. Ta poslední parta mi to tady dokonce pozvracela!“
„Pane, my ale nepijem!“.
„Tož to vám budu věřit. Vždyť se jezdíte do lesů jen ožrat! Co jiného tam budete dělat, no co?“
Nemělo cenu se s ním o tom bavit, že každá parta je jiná.
Jen jsme ho poprosili, jestli by nám mohl zastavit na rozcestí před Lidečkem.
Zabručel, že jo, aby mu to někdo ale připomněl, že tam zastávku nemá.
Když jsme byli kdesi před Lidečkem, vstal jeden kamarád, který tu cestu na skály znal, a šel připomenout řidiči, aby na nás nezapoměl.
Autobus zastavil na rozcestí. Vystoupili jsme a děkovali za zastavení.
Zavřel dveře a pomalu se rozjížděl směrem ke Vsetínu.
Díval se na nás do zpětného zrcátka, jak šlapeme podél cesty.
Zamával jsem mu.
Šli jsme za sebou jak husy směrem k lesní pěšině, která nás měla zavést na vrchol kopce, kde byly Půlčínské skály. Na místo, kde strávíme dvě noci.
Nebylo nijak teplo, noci budou chladné, pomyslel jsem si. No a co, bude táborák!
Kamarádi nás spolehlivě vedli a říkali, abychom si dobře zapamatovali, kudy jdeme, až sem pojedeme sami, abychom nesešli z cestičky. Jinak si hodně zajdete a do takového kopce to není nic příjemného.
Ten kopec jakoby neměl konce.
Šlapali jsme snad půl hodiny, než jsme byli na místě. Ta námaha ale za ten pohled stála. Najednou se před námi objevilo údolíčko, klokotal v něm potok, kolem samý les a z něj vystupovaly nádherné tvary Půlčínských skal. Uff, tak jsme tady.

U potoka bylo upravené ohniště, ohraničené velkými šutry.
Ve skalách u jednoho převisu, stála srubová bouda.
Tak to je těch Ostraváků. Ancona.
Dnes ale nepřijedou.
Dorazí sem za námi jen kluci a holky od Krnova. Tak je to dopředu domluveno.
Stále jsem si nemohl zapamatovat všechna ta jména, ty přezdívky, kterými se mi kamarádi představovali.
Kupodivu moji přezdívku Sigi znal každý. Díky uniformě wehrmachťáka.
Na ni si každý hned vzpomněl, jak jsem tehdy v hospodě zakřičel z legrace to Sieg!
Starší a zkušení kamarádi nám řekli, abychom si dali věci do trávy před boudu.
Našli ukrytý klíč nade dveřmi, otevřeli boudu a vstoupili dovnitř.
Vyšli ven s pilou na dřevo.
„ Tak a kdo se dnes hlásí dobrovolně na dříví?,“ zeptal všech silným hlasem kluk, kterému se říkalo Džery. Byl to brodský šerif.
Dívali jsme se na sebe, nikomu se do práce moc nechtělo, nakonec jsem se přihlásil s Oldou a Láďou.
„ Tak si vezměte pilu, kdo má s sebou sekerku, tak tu také, a půjdete tady s Harym shodit nějaké dvě pěkné sušky, jak to budete mít, dáte nám vědět, příjdeme za vámi, pořežeme kmen na polena a dotáhneme je k ohništi. Uděláme zásobu dřeva na táborák a snad zbude i na další oheň.“
Přistoupil k nám kluk, tak to je jistě Hary, řekl jsem si, toho si už budu pamatovat.
Vzal od Džeryho pilu, my jsme si vzali naši sekerku a šli jsme do nedalekého smrkového lesa.
„ Ty, Harry, co je to ta suška, pro kterou jdeme?“ zeptal jsem se cestou.
Kluci se na mě podívali a zakroutili hlavami.
„ Ty vole, Sigi, to je prostě uschlý smrk, ale může být i tak napůl, dobře hoří kvůli pryskyřici!“ zasmál se Hary.
Tak jsem zase chytřejší. Copak můžu za to, že to kluci už věděli?
Hary objevil dva vysoké smrky, usoudil, že jsou to sušky a začal jeden po druhém podřezávat. Pak vzal sekeru, několikrát s ní v jistém místě zasekl a strom se skácel k zemi s pořádným žuchnutím. Pak padl i ten druhý smrk.
Řekl, abychom odsekali přebytečné haluze.
Práce nás bavila, vystřídali jsme se při odsekávání.
Když jsme byli hotoví, řekl Hary ólrajt!
Můžeme jít pro kluky, aby šli a stromy pořezali na polena.
My jsme náš úkol splnili.
Sedli jsme si před boudu a odpočívali.
Ostatní kluci odešli do lesa a za chvilku s hekáním přinášeli smrková polena k ohništi.
Ti zkušení nám poradili a ukazovali, jak polena správně skládat na hranici, aby byl náš táborový oheň, jak má být a aby, když se žhavá polena propadnou dovnitř do ohniště, aby dlouho žhnula a dávala teplo.
Bylo to vzrušující, něco neznámého, co jsem neznal a mněl jsem to poznávat s mými kamarády.

Postupně přicházelo víc trampů. Někteří byli od Plášilů, ty jsem znal od vidění.
Ostatní byli krnovjáci. Také sebou měli kytary, mandolínu, banjo.
Pozdravili jsme se, podávali si ruce a představovali se jmény.
Najednou tu byla trojička jmen Hary, dva Džeryové, nějaký Dan, Skot, Majda, Berta a další a další. Zapamatoval jsem si jich jen několik, což ale vůbec nikomu nevadilo.
Na palouku najednou bylo hodně přes dvacet kluků a holek, ve věku od patnácti do třiceti roků. Dva nejstarší kamarádi měli hlavní slovo jako šerifové. Od nás Džery a za krnovské to byl Medvěd. Proč dostal náš Džery svoji přezdívku to jsem netušil, ale proč ji měl takovou Medvěd, to bylo jasné na první pohled. Byl velký a silný, prostě jako medvěd.
Poslouchali jsme je bez výhrad, protože to co řekli, to mělo hlavu a patu.
Dokud bylo světlo, tak si každý hledal místo kde bude spát.
Někdo dal přednost fleku pod skalním převisem, tam by byl v suchu, kdyby třeba začalo během noci pršet, ale většina z nás si nachystala spacáky nebo celty jen tak nedaleko táboráku, od kterého by do noci sálalo příjemné teplo.
Nemohl jsem se dočkat setmění.
Šerif z Krnova zapálil jednou sirkou hranici táboráku.
Zahořelo několik malých plamínků, ale zanedlouho vzplál oheň a ozářil nás, jak jsme seděli kolem, jako těch pohádkových dvanáct měsíčků. Oheň zářil do nadcházející noci, dřevo hořelo a praskalo, vystřelovalo gejzíry jisker do výšky, kde zhasínaly.
Měli jsme nachystány dva kýble s vodou, to kdyby nedej bože začalo hořet mimo ohniště.
Byli jsme připraveni na všechno.

Kamarádi zpívali Vlajku, trampskou hymnu.
Znal jsem ji, ale neznal všechna slova, tak jsem jen bručel, jako že také zpívám.
Časem jsem se naučil hodně trampských písniček.
Jedna mi z nich mi utkvěla v hlavě nejvíce.
Jižánská hyma. Montgomery.
Když jsem byl opilý, pokaždé jsem si ji zpíval, zpíval a brečel dojetím.
Nevěděl jsem proč, ale já se v jejích slovech nějak viděl.
Kluci hráli na kytary, mandolínu a banjo a najednou jsem byl naplněn pocitem neskonalého štěstí a pohody. Kam se na toto vystoupení hrabe Hendrix nebo Black Sabath.
Tohle byla pro mne hudba nejkrásnější! Trampská!
Hrálo se a zpívalo dlouho přes půlnoc, postupně ale začali někteří odpadat únavou.
Zalezli do spacáků, nebo se jen tak zabalili do celt a usínali.
Nechtělo se mi spát, seděl jsem u dohořívajícího ohně a dlouhým klackem jsem pošťuchával hořící a doutnající oharky z polen, aby byl oheň stále živý.
Jiskřilo to, jako když na lokomotivě přidal pomocník do kotle uhlí a foukl vzduchu, to pak z komína vylétlo do vzduchu jisker, jako tady z tohoto ohně.
Oheň doutnal a žhnul do noci vrstvou žhavých uhlíků a stále dával do okolí příjemné teplo. Nakonec jsem si šel lehnout i já. Oheň bude do rána možná ještě doutnat, pak se zase přihodí dříví a holky budou vařit pro všechny vepřový guláš.
Velký začuzený kotel byl v boudě Ostraváků k dispozici.
První noc byla báječná a jako všichni jsem se i já těšil na následující den.
Zalezl jsem do spacáku, přehodil přes sebe celtu, to abych nebyl mokrý od ranní rosy a usnul.

Probudil mne křik a zpěv ptáků, který se nesl nejen od lesa. Nádherné probuzení!
Byla sobota. Začal druhý den čundru na Půlčinách.
Vylezl jsem ze spacáku mezi posledními.
Celta byla navlhlá od padající ranní rosy. To znamenalo, že bude krásný slunečný den.
Oblékl jsem se a obul se do tenisek, které jsem si dal na noc, podle rady, do igelitového sáčku, takže byly suché.
Protáhl jsem si ztuhlé tělo a viděl kluky a holky, jak se umývají v potoce.
Rozložil jsem celtu po trávě a dal větrat spacák, dělal to tak každý.
Šel jsem k potoku, pozdravil je a také se umyl v ledové vodě.
Někdo přidal do ohniště dřeva. Oheň byl malý, žádný táborák, jako včera.
Byl tak akorát, že Džery přinesl z boudy trojnožku, zapíchl ji kolem ohně a na hák pověsil malý kotlík s vodou. Kdo měl zájem, mohl si vařící vody vzít na čaj.
Přinesl jsem si ešus, nabral jsem si do něj vřící vody a šel jsem ke svému spacáku.
Z telacka jsem vyndal krabičku s čajem, odsypal si z ní trochu do ešusu a čekal jsem, až se vylouhuje. Potom jsem jej opatrně přeléval do hrnku, aby mi v čaji neplavaly kousky z lístků. Nasypal jsem si do hrnku lžičku cukru, zamíchal a popíjel horký čaj v chladném ránu.
Hlad jsem neměl.
Ale ozvala se silná chuť na pivo.
Když byl kotlík s vodou na čaj prázdný, Džery ho sundal z háku trojnožky a odnesl do boudy.
Po chvilce přicházel k ohni a nesl velký kotel, černý od sazí.
Kamarádky nám v něm budou vařit k obědu vepřový guláš.
Dvě už loupaly a krájely na hrubo cibuli a než byly hotové, tak se mohly uplakat, jak jim slzely oči. Jakmile dokrájely poslední cibuli, vyskočily jak srnky a letěly k potoku, propláchnout si uslzené oči.
Fery u potoka právě umýval maso na guláš a čichal k němu, bylo sice zabalené do igelitových sáčků a bylo ponořené do ledové vody v potoce po celou noc, ale co kdyby zasmrádlo.
Ale nebylo mu nic, bylo jako vytažené z ledničky.
Holky se vrátily ke své cibuli. Hodily kostku sádla do kotle, počkaly, až se rozpustí a pak tam přidávaly nakrájenou cibuli.
Ferin hodil maso na prkno od cibule a začal je krájet na větší kousky.
Jak bůček, tak plecko.
Když cibulka zesklovatěla, přidal k ní nakrájené kostky masa.
Orestoval je, aby se pěkně zatáhlo. Přidal pořádnou porci sladké papriky, mletého pepře a podlil vodou. Na prkně bylo ještě dost silice z cibulí, tak začal nadávat a protírat si oči.
Musel se jít umýt k potoku a pak už jen seděl vedle holek, dívali se do ohně, oči jim přitom přestávaly slzet a gulášek v kotli bublal. Holky jej sem tam promíchaly, aby se nepřichytl. Táborem se táhla libá vůně guláše a Džery nás obcházel.
„Chceš guláš? Ano? Tak do klobouku dáš pětku a budeš mít plný ešus!“
To dopoledne se kromě vaření guláše nic nedělo.
Do oběda daleko, tak jsem vyzval kluky, že bychom si mohli vylézt na vrchol skal. Byli pro.
Prolézali jsme opatrně skalními průrvami.
Když jsme zdolali vrchol, naskytl se nám úchvatný pohle dolů na náš tábor, tak i na okolí. Kochali jsme se tím pohledem a docela přehlédli, že tam u zakrslé borovice sedí jedna holka od krnovjáků.
„ Ahoj kluci, co tu hledáte?“
„ Vlastně kromě toho pohledu ze skal nic,“ povídám jí i za kluky.
Viděl jsem, že v ruce drží malý notes a něco si do něj kreslí. Aha, nějaká malířka.
„ Chceš se podívat, co jsem namalovala Harymu do cancáku? Jestli máš sebou cancák, tak ti také něco nakreslím a napíšu.“
„ Tak to nepůjde!“
„ A proč by to nemělo jít?“
„ No protože já sebou nemám žádný notýsek a už vůbec ne ten, no ten cancák, jak jsi říkala!“
Začala se smát. Napřed tiše, pak vyprskla a smála se jako by byla na grotesce s Chaplinem.
„ Tak hele, žádný notýsek, ale cancák je to, do čeho teď kreslím, cancák je vlastně čundrácký památníček, ale trochu jiný, než mají třeba holky.“
Docela jsem ji pobavil. Dívala se na mne se zvědavostí v očích.
„ Sedni si vedle mne a na, tady máš můj cancák, tu je tužka a něco mi můžeš namalovat a až budeš hotový, tak tam napiš svoje jméno a že je to pro Dáju.“
Seděli jsme vedle sebe a já začal do toho jejího cancáku kreslit.
Podívala, aby viděla, co kreslím.
„ Páni, ty teda válíš! To je nádhera, to je teda něco!“
Už už jsem jí chtěl říct, jaké maluji německé tanky a letadla, ale zavčasu jsem se zabrzdil. Vole, tady nejsi na školní besídce, vzpamatuj se!
Namaloval jsem pohled na údolí a husté smrkové lesy a jí se to moc líbilo.
Věnováno kamarádce Dáje. Půlčínské skály a datum. Sigi.
Díval jsem se na ni a byl zvědavý, jak se jí bude můj výtvor líbit.
Zářila neskrývanou radostí, že jsem ji tou kresbou potěšil.
Dája. Dája byla hezká holka, měla asi tak osmnáct roků, hádal jsem, míň určitě neměla.
Zase se tak hezky zasmála. Také se na mě dívala.
Kluci seděli opodál a sledovali, jak si s ní povídám. Odpočívali a kouřili.
„ Sigi, jak se jmenují tvoji kamarádi?“
„ Ten nejsilnější je Mirek, dělá box, ten menší je Láďa a ten uprostřed je kominík Olda.“
„ Jé, oni nemají přezdívky?“
„ No ještě nemají.“
Dívala se na ně a přemýšlela.
„ Už to mám! Olda je kominík, ti přece nosí lidem štěstí, tak bude Štístko, Mirek boxuje, tak dostane přezdívku Alí a ten co přišel poslední, ten se loudal, tak bude Louda.“
„Dájo a to bude platit, že jsi jim ty dala jen tak přezdívky?“
„Jasně!“
Tak se od této chvíle každému představovali pod těmito jmény a všichni jim tak říkali.
Ono, kdo nemá nějakou přezdívku, o kom se nemluví, tak ten jako by nebyl.
Tak je to.
Na čundru i v civilním životě!
A my jsme byli. Přezdívky jsme měli.
Zdola se ozvalo volání, že je čas k obědu.
Slezli jsme dolů, umyli si v potoce ruky a šli si pro ešusy.
U kotle už stála fronta na gulášek.
Holky ho nabíraly velkou hliníkovou naběračku, každému daly velkou porci.
Seděli jsme do kruhu kolem ohně, a bagry, což je jinak běžná polévková lžíce, jedli vynikající guláš a přikusovali krajíce chleba.
Po obědě se dala zase vařit voda na čaj a na umytí nádobí.

Když bylo vše umyto a uklizeno, bylo oznámeno, že se budou konat táborové dovednostní hry, kdo má zájem, ať se hlásí u Džeryho a Medvěda.
Já, Štístko, Alí a ani Louda jsme se nepřihlásili.
Nevěděli jsme, o co půjde. Byli jsme vděčnými diváky.
Kluci, kteří se v minulosti her někde jinde zúčastnili, ti nám předváděli, jak umí ovládat laso, kolik umí udělat různých uzlů, pak vzali nože a házeli je jak cirkusáci, snažili se je zabodnout do kusu smrkového kmene, na kterém byl připevněn terč.
Nakonec tamtéž házeli sekerkou, ale to se už stačilo jen trefit a sekerku zaťat do toho kmenu. Vítěz byl odměněn dřevěnou plackou, na které byl čímsi vypálený obrázek Půlčínskýc skal. Všichni mu zatleskali a volali co nejvíce nahlas „Umííííííííí !“
A kamarádi to uměli opravdu moc dobře.
Dája seděla celou dobu vedle mě a fandila všem klukům, kteří zápolili v souboji o tu placku, řvala to „Umíííí.“
Zůstávali jsme spolu a kecali jsme o všem možném a nemožném.
Cítil jsem, jak mě přitahuje, jako magnet a nevěděl jsem co s tím.
A já ji také.
Vzpomněl jsem si, jak mě tenkrát svedla Eva do postele, jak jsem už nebyl panic.
Jak to bylo fajn, vyspat se s holkou.
Měl jsem najednou pocit, že mě i Dája svádí.

Publikoval(a): Tonyend, 21.3.2013