Anotace: Tony neodolá pokušení a vydá se za Jarmilou ale tam na něj čeká velké zklamání. Effendy přijde a nabídne se tak na všechno zapomenout, jenže...

Z čundru zřejmě nebude nic. Prší už dva dny, půda bude pořádně promoklá, pro spacák to vhodné není a stan nemám. Pojedu jen na slezinu. Něco se zase dozvím a budu moudřejší.
Kamarádi říkají, že se musím učit lesní moudrosti.
Přemýšlel jsem nad svými dosavadními úspěchy u žen.
Zjištění pravdy mě otrávilo.
Vždyť já úspěch nemám žádný. Nesbalil jsem ani jednu.
Ve skutečnosti se mnou všechny spaly jen proto, že to chtěly.
A jen tři. Dvě holky a jedna panička. Ale ta panička, Jarmilka, to je něco!
S ní bych si to rád zopakoval.
Ale to, co cítím k Jarmilce, to určitě nebude láska, ale jen touha po sexu.
Vybavilo se mi, co o tom řekla: „Já mám svůj život a ty máš svůj! Každý jdeme svojí cestou, a když budeme chtít, můžeme je zkřížit.“
Chtělo by to zajít na nádraží do bufetu za Jarmilkou a zkřížit cesty. Zkřížit je a pak šupky hupky do postele, jak říká.
Zavřel jsem oči a představoval jsem si holky, které jsem znal, jestli se mi některá líbí víc než ty jiné, jestli bych se do ní zamiloval.
Vždy se mi jedna líbila. Dagmara. Byla stará jak já, bydlela ve vedlejší ulici.
Byla hubená jak tyčka, neměla žádnou prdel, žádná prsa, měla nádherné, jak měděné, vlasy, krásné šedé oči, pihy jí zdobily tváře a nádherně se smála.
Jenže se smála i mně a tak jsem pokusy o sblížení vzdal.
Nechala však ve mně i tak navždy svoji stopu.
Přitahovaly mě holky brunety, ale zjistil jsem, že je to jedno, jaké má holka vlasy. Ve vlasech a o vlasech to není.
Navíc mi jeden kámoš řekl, že je potmě každá kráva černá!
To znamenalo, že je ve tmě každá žena stejná.
Bylo to moudré a tak jsem si to zapsal za uši.
Čím víc jsem myslel na holky, tím víc jsem zatoužil po milování.
Odpoledne mi to nedalo a šel jsem na nádraží do bufetu za Jarmilou.
Za výčepem stála jiná holka.
„ Paní Jarmila tu dnes není?" zeptal jsem se.
„Dnes i zítra má volno, já jsem tu jen na záskok."
Zklamaně jsem šel ven.
Krucifix, mohla mi dát pivo zadarmo, kdyby byla v práci! Třeba i dvě, tři.
Chuť na pivo trumfla touha po milování.
Šel jsem na trolejbus a jel za ní domů.

Dveře do věžáku nebyly zamčené.
Přivolal jsem si výtah a vyjel jsem do osmičky.
Hledal jsem dveře jejího bytu. Stiskl jsem zlehka tlačítko zvonku.
Z bytu bylo slyšet, že na gramofonu přehrává tu samou desku, jako když jsem byl u ní.
Byla to hezká hudba, příjemná, taková intimní.
Nikdo se mi neozval.
Zazvonil jsem znovu třikrát dlouze. To už přece musí slyšet!
V zámku náhle zarachotil klíč a dveře se otevřely.
Čekal jsem, že v nich uvidím Jarmilku, svoji kočičku a jak bude překvapená, že za ní přišel ten její sladký hlupáček, který by se zase rád namlsal.
Jenže v nich stál jakýsi chlápek a okolo pasu měl omotaný ručník.
„Co tady zvoníš, co tu chceš?" zeptal se mě nazlobeně. Nedůvěřivě si mne prohlédl.
Bezelstně jsem se usmál a pohotově zalhal.
„Dobrý den, pane Novák! Já se jen jdu zeptat, jestli už půjde Venca ven, jsme domluvení a furt nejde, tak jdu pro něj!" Nemohl jsem říct, co tu chci, protože on si o to už řekl přede mnou a on bude ten, kdo si s Jarmilkou zamlsá…
„To sis spletl asi poschodí, tady Novákovi nebydlí!"
„Promiňte, spletl jsem se,“ zmohl jsem se při odchodu k výtahu na slušnou odpověď.
Nejraději bych mu nahlas ale řekl no jasně, ty vole, to vím taky, že tu žádný Novák nebydlí!
Tak jo, Jarmilce dnes zkřížil cestu někdo jiný.
To je vždy tak, když má ženská ty čuráčí oči a je jedno jestli je má modré nebo zelené.
Kámoš měl pravdu, takové by šoustaly celé dny a je jim jedno s kým.
S jistým zklamáním jsem sjížděl výtahem dolů. A už jsem jisto jistě věděl, že Jarmilku nemiluji, že jí jde jen a jen o to vyspat se s chlapem, a ne o lásku, kterou já tak hledám.
Ach jo, těžko se získávají zkušenosti.
Trolejbusem jsem jel domů a zvažoval, jestli má vůbec cenu ještě někdy jít za Jarmilkou.
Prší a prší.
Jestli bude pršet pořád, tak zbytek prázdninových dnů budu zavřený doma.
To je špatná vyhlídka.
Kluci Berkovi museli někam odjet a nevím, kdy se vrátí.

Déšť neustávál. Přesto jsem jel odpoledne na slezinu. Měl jsem obavu, že bude sál prázdný.
Kamarádi a kamarádky ale přišli také, jako by venku nepršelo, ale pražilo slunko jak na rovníku.
U jednoho stolu jsem zahlédl sedět kamaráda, který mne pozval na pivo do Rybeny.
Přistoupiljsem ke stolu a všechny co u něj seděli a které jsem znal, jsem pozdravil.
Chtěl jsem ho také oslovit přezdívkou.
V tom mi blesklo hlavou, že ji nevím! Nebo že bych ji znal a zapomněl?
Zatahal jsem ho za bundu, zrovna když pil pivo.
„Co chceš?“ řekl, když si utřel bradu od piva.
„Ále, kamaráde, no, poslouchej, když já zapomněl tvé jméno!"
Odložil půllitr na stůl a postavil se.
Podal mi ruku a usmál se.
„ Sigi, já jsem Čert!
Tak se mi představil kamarád, kterého jsem si vážil ze všech nejvíce.
„Sigi, tak jsem jedno velké ucho, povídej mi o té babě, bylo něco, nebo nebylo? A běž si vedlejšímu stolu pro židli, co tu stojíš, přines si ji a přisedni za námi!“
Židli jsem si přinesl a posadil se na ni ke stolu vedle Čerta.
Čert byl jaksepatří zvědavý.
To je právě to, proto jsem dnes tady, pomyslel jsem si, na to bych se ho rád zeptal, co mám udělat, když něco mělo být, ale nebylo nic!
Objednal mi pivo.
„Tak začni povídat!“
Vyprávěl jsem mu všechno na rovinu, tak jak je to mezi kamarády, co se řekne, to se jiným nevykecává.
Jak jsem byl u ní, jak jsme se milovali a tak všechno, jak jsem na ni myslel, ale když jsem za ní zase šel, tak mi otevřel jakýsi cizí chlap. A že už na ni přestávám myslet.
„Sigi, ono je to tak, že na tu její zahrádku nejsi prostě sám."
„ Čerte, počkej, já s ní na žádné zahrádce nebyl, ona bydlí v paneláku!"
Smál se, až se mu slzy koulely po tváři.
„To snad není možný, já se z tebe snad poseru! Sigi, na to musíš přijít sám, ale smekám před tebou klobouk, děláš pokroky!"
Co je to obdělávání takovéto zahrádky, na to jsem fakt přišel sám a strašně mě to bavilo.
Byl jsem zase o něco chytřejší.
Ale že bych byl moudrý?
Možná, že kdybych dělal místo v pivovaru na patologii, jako Čert, pak bych mohl možná podobná moudra dávat jiným i já.
S Čertem jsme si padli do oka.
Později mě několikrát vzal sebou nejen do hudební vinárny U Malotů. Ukazoval mi, jak vypadá noční život v Brodě a seznamoval mě s ním.
Vinárna U Malotů, to bylo jedno z míst, kam chodily holky z Dívčích domovů večer tančit a lovit chlapy, jak se říká, na jednu noc.
Z nás se stala také několikrát kořist a nijak jsme se lovícím nebránili. Rychle jsme leželi na zádech a odevzdávali se všemu, co pak mělo přijít.
Byl domluven další společný čundr. Pokud přestane pršet, pojede se na Slovensko.
Rozloučil jsem se s kamarády a šel zaplatit k vrchnímu za čtyři piva.
Pomalu jsem šel na trolejbusovou zastávku.
Bylo mi jedno, jestli to na mně doma poznají, že jsem něco vypil.
Nepoznali. Takže když si dám čtyři piva, nic se neděje a je mi taky fajn.
Když se budu potřebovat napít víc, domů nepůjdu a vyspím se z opilosti v sušárně na válendě.
Nevím, jestli je to mé moudro, ale každopádně mě doma neuvidí opilého a to moudré je.
Nebo ne? Proč bych se měl v takovém podroušeném stavu doma ukazovat?


Počasí se nelepšilo. Stále poprchalo a ochladilo se.
Byl jsem pořád doma a mámě se zdálo, že jsem nějaký divný.
V neděli večer zadrnčel zvonek u našich dveří.
„Toníku, slyšíš, někdo zvoní, běž se tam podívat!" volala na mě máma z obýváku.
„Jo! Slyším, už jdu."
Obul jsem si pantofle a šel jsem otevřít.
Za dveřmi stál Effendy.
„Čao Sigi, jdu ti říct, že zítra v deset hodin pojedu vlakem k dědovi do Vizovic. A už mám ty náboje. Tak jestli máš zájem, přijdi ráno na vlakové nádraží a můžeš jet se mnou, jestli ne, tak nikomu o tom ani slovo, jasný?"
Byl jsem rád, že konečně přišel.
„Effendy, spolehni se, budu tam a těším se!"
Doprovodil jsem ho k hlavním dveřím. Podíval jsem se na večerní oblohu.
Byla stále zamračená, ale přestávalo pršet. Ani kanály v ulici už nesmrděly, bylo to dobré znamení.
„Na co se díváš?" zeptal se mě Effendy.
„Ale, dívám se, jak bude zítra, vypadá to slibně. Přestane pršet!"
„Jak to můžeš vědět, že nebude pršet?" divil se.
„Jak? Protože už není cítit kanály, když klesne tlak, tak prší a z kanálů jde smrad, vím to od kámoše a funguje to docela spolehlivě. Takže přestane pršet."
Chtěl jsem mu říct, že pořád sbírám nějaká životní moudra.
Effendy se divil ještě víc.
„Jo? To jsem teda nevěděl. No nic jdu domů, tak ahoj zítra na nádraží!"
Když jsem se vrátil tak byla máma zvědavá, kdo to za mnou večer přišel.
„To byl mami Effendy. Kluk ze školy, bydlí dole v ulici a přišel se mě jen zeptat, jestli bych s ním zítra mohl jet do Vizovic.“
„ Do Vizovic? A co tam budete dělat?“
„Ále, potřebuje s něčím pomoct u dědy, tak ráno pojedeme vlakem a odpoledne budu doma. Dobrou noc mami, půjdu spát."
Výhodou prázdnin je, že nemusím hlídat budíček.
Vstávám si, kdy chci a dělám si skoro všechno, co chci.

Ráno jsem se probudil po deváté hodině.
Oblékl jsem se do černých manšestráků, teplého trika a přemýšlel, co si mám ještě na sebe obléknout, aby mi nebyla zima.
Koncem měsíce srpna bylo venku docela chladno.
Otevřel jsem peněženku.
V peněžence jsem měl pár kaček, v poslední době jsme s kluky nebyli na žádné loupeživé výpravě, peníze z ní mizely s každým vypitým pivem.
Naštěstí za vlak neplatím a doma si nic nepotřebuji kupovat.
Budeme muset vyrazit na trestnou výpravu, aby byly zase peníze na naše lumpárničky.
Posnídal jsem klasiku.
Otcův dobrý čaj a chleba s máslem. Dnes bez marmelády.
Pohled na zeď, na visící hodiny na ní, mě popohnal do koupelny. Rychle jsem se umyl a očistil si zuby.
Obul jsem si boty místo tenisek, navlékl jsem na sebe silonovou bundu a byl jsem připravený vyjít ven. Dnes půjdu bez cigaret. Bez těch jsem vydržel, horší bylo ovládnout se v pití piva.
Ale když jsem si něco vypil, tak to jsem po cigaretě rád šáhl.
Byl čas jít na vlak.
Šel jsem pomalu k nádraží a díval jsem se, jestli náhodou nevychází z domuEffendy, ale neviděl jsem ho.
Třeba už bude na nádraží. Nebyl tam. Neviděl jsem ho stát na perónu ani u pokladen.
Zamířil jsem do bufetu.
Za výčepem jsem zahlédl Jarmilku.
Stoupl jsem do řady před výčepem, že si dám pivo.
„Jedno pivo, prosím,“ řekl jsem potichu.
Zvedla hlavu od pípy.
„Ahoj Tony, dlouho jsem tě neviděla. Co je s tebou, jsi nějaký zamlklý. Na, vezmi si pivo a stoupni si tady vedle k pultu, platit nic nemusíš, to je na mne. Jak se máš a co děláš?"
Bavila se, jako by se nic nestalo.
Pro ni se nestalo nic, pro mě se ale stalo něco zásadního, ale rozhodl jsem se, že jí o tom nic neřeknu.
Bral jsem toho neznámého chlápka, kterého jsem viděl u ní, jako její zradu.
„To je asi tím hnusným počasím, nemám na nic náladu. A čekám na známého, jedeme do Vizovic. Dík za pivo!“
Šel jsem si ho vypít na stojáka k pultu. Měl jsem na pivo šílenou chuť, tak jsem ho vypil na dvakrát a šel vrátit sklo k výčepu.
„Nechceš ještě jedno? A kdy za mnou přijdeš, ráda s tebou zase strávím odpoledne."
„Se mnou? Vážně se mnou?“ podivil jsem se nahlas.
Podíval jsem se na hodinky, měl jsem ještě čas do odjezdu vlaku.
S jídlem roste chuť a s pitím taky.
„Rád si ještě jedno dám! A někdy se zastavím, jo?"
Řekl jsem jí, že někdy, ale už jsem s ní nijak nepočítal.
Mohl jsem Jarmilce poděkovat, za to, že mě v sexu naučila to, co se mnou jiné holky nedělaly.
Ale už jsem netoužil ani tak po uspokojení svého chtíče, jako po skutečné lásce k holce, aby mě také ona měla ráda.
Napadlo mě, co kdybych zůstal u Jarmilky přes noc, až do rána, jaké bych měl asi sny v její posteli? A jestli by se mi splnily?
Popíjel jsem pivo pomalu.
Dveře bufetu se otevřely a stál v nich Effendy.
„Tady jsi!“ zavolal na mě, „a já tě hledal venku.“
Přišel ke mně.
„Ty piješ pivo? Já myslel, že jsi mi to řekl, jen abys byl zajímavějším, nebo že sice piješ, ale tajně a ty i v hospodě? Dopij a pojďme, za chvilku přijede vlak, musíme si jít koupit jízdenky."
„ Dobrá, dopiju a půjdeme, ale běž si koupit jízdenku jen ty, já ji, no, nepotřebuju, já mám průkazku, režijku.“
„ Co to je, ta režijka?“
Vysvětlil jsem, k čemu ta průkazka je, že otec pracuje na dráze, že mě tady ajznboňáci, tak že se zaměstnancům českých drah říká, znají.
Dopil jsem pivo. Sklenici jsem šel vrátit Jarmilce do výčepu.
Už jsem neměl strach z toho, že mě otcovi spolupracovníci uvidí v bufetu pít pivo.
Usmála se na mne a zase zatřepala prsty báj báj na rozloučenou.
Vyšel jsem ven z bufetu a šel za Effendym.
Stál na perónu a vyhlíželi náš vlak.
Nedaleko brodského nádraží zahoukala lokomotiva a za nedlouho přijížděl vlak k nástupišti.


Vlak se skřípěním brzd zastavil. Vystoupili z něj cestující.
Nastoupil jsem s Effendym do posledního vagonu, posadili jsme se do dřevěné lavice a čekali na odjezd. Když se ozvala píšťalka výpravčího, vagóny sebou trhly a už jsme jeli směr Vizovice.
Za dalším prázdninovým dobrodružstvím.
Effendy měl přes rameno malou sportovní tašku. Poplácal ji přede mnou a spiklenecky přikývl.
„Je tam! A také krabička nábojů, těšís se?"zeptal se tiše.
Pokýval jsem uznale hlavou.
„Těším, ale furt mám strach, aby nás někdo neviděl a nechytl."
„ Strach mít nemusíš, děda bydlí až na konci Vizovic a kolem je jen pár chalup. Mám to vymyšlené, tak se neboj!"
Vlak jel rychle, díval jsem se z okna, jak kolem ubíhá okolní krajina.
Po třetí zastávce byla stanice Vizovice. Konečná stanice. Dál už kolejnice nevedly.
Ale měly vést prý až na Slovensko, ale železniční trať nebyla po válce z nějakého důvodu dokončena.
Vlak zastavil. Brzdy skřípěly a ten zvuk mi nedělal dobře. Děsil mne.
„ Vizovice. Vizovice! Konečná stanice!" volal průvodčí na cestující, aby si vystoupili.

Vizovice.
Nikdy před tím jsem ve Vizovicích nebyl.
Přesto se Vizovice staly v mém dalším životě významným mezníkem.
Celý život je o poznávání nového a vlastně celá řada náhod. Šťastných i nešťastných.
Doposud jsem stále potkával nové lidi, sbíral ty náhody a získával jsem životní zkušenosti.
Jak se říká, moudra.
Effendy mě vedl ulicemi Vizovic. Bylo chladno a skutečně nepršelo.
Chtěl jsem mu to moudro o kanálech připomenout, ale připadlo mi to, jako bych se vychloubal, co všechno nevím a tak jsem byl zticha.
Šli jsme dost dlouho přes celé městečko, než se zastavil. Byli jsme na samém konci Vizovic. Ukázal na selské stavení, stojící na samotě a za ním byl smrkový lesík.
„Jsme tady. Tady žije děda s babičkou. Za domem je dvůr, na konci má děda dílnu a za ní je stodola. Však uvidíš, nikdo nás neuvidí, a když i uslyší, nebude vědět, odkud ty výstřely jsou."
Otevřel malou železnou branku a šli jsme k domovním dveřím po chodníku v předzahrádce. Zazvonil a ještě zabušil na dveře. Nikdo se neozval. Zazvonil několikrát za sebou dlouze a čekal.
V chodbě za dveřmi se ozvaly kroky a čísi hlas.
„Už jdu. Už jdu! Snad nehoří."
Dveře se otevřely. Stal v nich Effendův děda.
„Staníčku, to jsi ty, no jen pojď dál. A ty máš sebou kamaráda, tak pojďte jen dál. Jsem sám doma, dával jsem králíkům a slepicím žrádlo, babička je ve městě, příjde nevím kdy, tak jen pojďte, pojďte dovnitř!"
Prošli jsme chodbou a děda nám chtěl nabídnout něco k snědku v kuchyni.
„Dědo, až později,“ zarazil ho Effendy, „ já si potřebuji napřed něco udělat v dílně, víš? Pak za tebou přijdeme tak nás tam neruš, jo?"
Děda kývl na souhlas, že nás nebude rušit a šel do kuchyně.
Effendy mě vedl k dílně.
Když odemkl dveře do dílny, vstoupili jsme rychle dovnitř.
„Tady je všechno co nejen jápotřebuji,“ ukázal rukou kolem sebe, „děda byl soustružník v zépées a když odešel do důchodu tak si odkoupil ve fabrice vyřazené věci. Má zde malý soustruh, vrtačku, brusku, no všechno potřebné od řemesla. Já chodím na strojárnu, tak se mi to moc hodí, tady si budu moct něco vyrobit. Střílet budeme z tam té stodoly,“ řekl, a ukázal z okna dílny na stodulu „a jak dostřílíme, půjdeme se schovat sem do dílny, jako že jsme tu byli celou dobu, jasný?"
Vyšli jsme z dílny ven. Dveře nechal otevřené.

Pomalu jsme se kradli ke stodole.
Otevřel na ní malá vrátka a vklouzli jsme dovnitř.
Vonělo to tady, jako u mého dědy ve Vidlákově.
Už dlouho děda nepřijel, nevím co s ním je, měl bych se tam za ním možná zajet podívat, než mi skončí prázdniny.
Effendy vrátka zavřel a šel na konec stodoly a otevřel tam jen půlku vrat.
Naskytl se nám výhled do zahrady s ovocnými stromy.
Zahrada končila loukou a za ní byl smrkový lesík. Bylo to bezpečné místo, nikoho jsme nemohli ohrozit zbloudilou kulkou.
„Odsud budeme střílet. Jen se musím podívat po nějaké staré plechovce." oznámil Effendy a položil tašku na zem.
Chodil po stodole a hledal něco, co nám mělo dělat terč pro střelbu. Objevil starý plechový kýbl. Vzal jej a pomalu s ním kráčel ze stodoly k jedné z jabloní v zahradě a nahlas odpočítával kroky.
Když napočítal do dvaceti tak se zastavil, aby ten kýbl položil ke kmenu jabloně.
„Tak je to asi vzdálenost dvaceti metrů, to stačí, že?"
Přikývl jsem.
Vrátil se do stodoly a rozepnul tašku.
Vytáhl z ní kolt ráže 45 a papírovou krabičku s náboji.
Oba jsme byli napjati vzrušením.
Rozbalil krabičku a ukázal, že jsou v ní opravdové ostré náboje.
Vyklopil bubínek a vložil do všech šesti komor náboje. Rozhodl, že bude střílet jako první.
Zaklapl bubínek a natáhl spoušť.
Kolt držel jen v pravé ruce. Zvedl ji, natáhl před sebe a zamířil na kýbl.
Zastavil jsem ho.
„Effendy, počkej, nestřílej ještě, chytni jej pevně raději do obou ruk a pak střílej!"
Dával jsem mu dobrou radu.
„Nic se neboj, to zvládnu jednou rukou a hravě, vždyť chodím střílet z malorážky!"
„ Nedělej to! Viděl jsem, jak jeden také machroval a dostal zpětnou ránu do čela. To přece není stejné jako ta malorážka, ze které střílíte na střelnici!"
Poslechl a uchopil kolt do obou ruk. Pozvedl je, zamířil a stiskl kohoutek.
Ozvala se rána jako z děla. Okolím se nesla ozvěna po výstřelu.
Pak vystřelil podruhé, potřetí.
„Běž se tam podívat, jestli mám zásah!"
Odložil kolt na na tašku a čekal, až se vrátím.
„ Máš smůlu, všechno šlo mimo kýbl, jen do trávy..."
Na Effendym bylo poznat, že je naštvaný. Chtěl se přede mnou vytáhnout a nevyšlo mu to.
Vzal kolt a vystřílel zbylé náboje. Dvakrát kýbl poskočil po zásahu kulkou.
Trefil se z šesti ran dvakrát.
Tak co by nechtěl, když to střílení bylo poprvé?
Otevřel bubínek a vyprázdnil komory od nábojnic a nabil kolt pro mne.

Byl jsem na svazarmovské střelnici a také jsem měl možnost zastřílet si pár ran z malorážky.
To bylo něco jiného, než střelba z vojenské vzduchovky! Ta byla taky dobrá, ale střílet ostrými náboji, to je něco jiného.
Nyní mám možnost pálit z koltu, jak pistolník na Divokém západě.
Držel jsem pažbu v pravé ruce a levou jsem ji pevně zespodu stiskl.
Pozvedl jsem ruky do výše očí, rychle jsem zamířil na kýbl a stiskl spoušt.
Ruce se mi vyletěly nahoru.
Effendy se neubránil smíchu.
Kulka se zaryla do trávy. Špatný pokus.
Tak na to musím jinak.
Druhá rána byla již do kýblu. Poskočil po zásahu kulky a převrátil se na bok jak zajíc.
Rychle jsem vystřílel zbylé náboje a šli jsme se podívat na kýbl.
Měl v sobě celkem pět děr.
„Tak jsem byl o jednu trefu lepší, dáme si druhé kolo?" zeptal jsem se.
Effendy najednou už střílet nechtěl.
„Dneska už ne, nemusíme budit pozornost okolí. Jestli chceš, přijeď za mnou zítra zase tím vlakem v deset, já zůstanu u dědy na noc a můžeme si to zopakovat, chceš?"
Chtěl jsem a tak jsem řekl, že přijedu.
Stodolou se nesl obláček šedomodrého dýmu z výstřelů. Náramně mi voněl.
Effendy zabalil kolt a náboje zase do tašky. Dal si ji přes rameno a zavřel vrata stodoly. Vedl mne zpátky do dílny.
Chvíli jsme v ní ještě zůstali, jako že jsme v ní byli po celou dobu. Jakmile usoudil, že můžeme dílnu opustit tak jsme z ní vyšli ven. Zavřel dveře dílny a šli jsme za dědou do kuchyně.
Seděl v kuchyni u stolu a loupal brambory.
„Slyšeli jste ty rány, kluci? Že by střílel nějaký myslivec? Ale v tuto dobu? Babka pořád nejde, tak škrábu erteple k obědu. Nechcete něco? Staníku, budeš u nás na noc, nebo pojedeš domů?"
Effendy odpověděl, že zůstane na noc.
Já řekl, že děkuju, ale nechci nic. Ale cítil jsem, že vaří zřejmě domácí klobásky. Voněly údírnou, voněly jako ty, co dělal můj děda z králíků.
Effendy mě doprovodil ke dveřím a řekli jsme si čao zítra.
„A hlavně nikomu ani slovo, jasný?!"
Jo. Jasný. Zapnul jsem si bundu až ke krku.
Nebylo žádné teplo, konec srpna byl studený. Brrr. Ještě, že už neprší!
Odcházel jsem na vizovické vlakové nádraží.

Na lavičce u perónu seděly dvě holky.
Podívaly se na mne a dál si povídaly.
Odešel jsem k pokladnám zjistit, kdy pojede zpáteční vlak do Brodu.
Do příjezdu a odjezdu bylo necelých dvacet minut. Dvacet minut času.
Co všechno se dá stihnout za dvacet minut?
Vypít třeba pět piv, vykouřit několik cigaret, sníst oběd, pomilovat se.
Nebo se jen tak dvacet minut dívat na dvě holky, jak sedí na lavečce a baví se?
Opřel jsem se opodál o zábradlí a čekal na vlak.
Odtud jsem na holky dobře viděl a snažil jsem se být nenápadný, aby nepoznaly, že se na ně dívám.
Asi jsem nebyl.
Všimly si, že se na ně koukám a něco si šuškaly do ouška. Pak se zasmály.
Díval jsem se na dvě hezké holky.
Jedna byla blondýna, druhá hnědovláska.
Hádal jsem, kolik jim může být roků. Mohlo jim být patnáct, ale zrovna tak třeba osmnáct, u holek je to těžké poznat jen tak, kolik jim je.
Přistihl jsem se, že se dívám jen a jen na tu hnědovlásku.
Měla krásné dlouhé vlasy po ramena, byl to účes, jaký měla královna Kleopatra.
Velmi jí slušel.
Dokresloval její snědou opálenou tvář i výrazné oči a plné rty.
Byl jsem jako uhranutý.
Nemohl jsem od ní odtrhnout své pohledy a tak je zaregistrovala.
Zadívala se na mne několikrát stejně dlouze, jako já na ni.
Naše pohledy se vyměňovaly.
Těkal jsem očima sem tam, do země a pak zase jen do jejích očí.
Zase něco pošeptala své kamarádce a ta se směrem ke mně pousmála.
Najednou jsem se styděl, snad jsem byl červený jako rajčátko, snad jsem jim byl k smíchu.
Jenže kdyby byla černočerná noc, bylo by v ní vidět, jak velká jiskra přeskočila mezi mnou a hnědovláskou. Byl to hotový výboj, který nás zasáhl a měl jedno jméno.
Láska.
Láska na první pohled.
Neřekli jsme si ani jediné slovo, ty pohledy hovořily za všechno.
Tak takto, že by takto začínala ta pravá velká láska?
Co ale teď?
Vzpomínal jsem na moudra od mých zkušenějších kamarádů.
Jak mám teď být vtipný?
Kdybych šel za nimi, bylo by mi to trapné, stejně nevím, co bych vtipného mohl říct.
Být odvážný!
Co je ale v takové chvíli opravdu odvážné?
Zmítala mnou směsice nejrůznějších pocitů, ten poslední byla bezmocnost z toho, že nevím co udělat, jak se mám chovat.
Jedinou jistotu, jak jsem věřil, jsem měl jen v tom, že se na mne dívá, že jí nejsem lhostejný. Stejně jako já, i ona nevěděla, jak se chovat.
Kdyby tam nebyla ta její kamarádka, tak bych ji možná oslovil a zkusil navázat nějak hovor, ale před ní jsem se styděl.
Podíval jsem se na hodinky.
Co nevidět tu bude vlak.
Dvacet minut bylo tak dlouhých, nebo vlastně příliš kratkých, jak rád bych natáhl čas, jen abych se na ni mohl dívat dál.
V zatáčce před nádražím se objevil oblak páry a dýmu z přijíždějící lokomotivy, táhnoucí pár vagónů do nádraží.
Vlak zase nepříjemně skřípěl, jak brzdil, než se zastavil.
Slyšel jsem průvodčího, jak oznamuje, že Vizovice jsou konečná stanice, tak vystupovat…
Otevřely se dveře služebního vozu, z nich se vyklonil vlakvedoucí a hlasitě volal na přicházejícího posunovače, aby rychle odpojil lokomotivu.
Sledoval jsem posunovače očima při jeho práci.
Když byla lokomotiva odpojená od vagónů, tak odjížděla k vyhýbce a po druhé koleji přijela na druhou stranu vagónů, kde ji opět posunovač připřahl a vlak byl připraven k odjezdu do Brodu.
Na nástupišti se objevilo pár cestujících.

Publikoval(a): Tonyend, 25.3.2013