Anotace: Střílení z koltu s Effendym skončilo dobře, nikdo na ně nepřišel. Na vizovickém nádraží spatří Tony dvě dívky. A jedna z nich se stane pro něj osudnou.

Chvěl jsem se, jako bych provedl něco špatného, má nervozita byla strašná.
Dívky vstaly z lavičky a šly k nejbližšímu vagónu. Měl jsem naději, že když si nastoupí, tak si sednu tak, abych na ně viděl.
Sklouzl jsem ze zábradlí a zamířil ke druhým dveřím vagonu, u kterého se zastavily. Stál jsem a vyčkával, až si nastoupí.
K mému zděšení se však chytila madla jen blondýnka a stoupala po schůdkách vagonu nahoru k otevřeným dveřím a vstoupila dovnitř. Zmizela mi z dohledu, ale netrvalo to ani minutu a otevřela okno.
Má krásná hnědovláska zůstala stát na nástupišti.
Když to spatřila, tak rychle přišla k vagonu a stoupla si pod okno, aby slyšela, co jí chce ještě říct.
Blondýnka se z něj nakláněla a povídala si s kamarádkou, která neměla v úmyslu vlakem odjet.
Naskočil jsem na stupátko schodů a prošel vagonem a sedl na volnou lavici opodál blondýnky. Otevřel jsem si okno. Vystrčil jsem hlavu a předstíral, že se koukám jen tak ven.
Tak to byla asi ta moudrá odvaha.
Nechtěl jsem poslouchat, o čem si vypráví, chtěl jsem ji jenom stále vidět.
Tu krásnou hnědovlasou opálenou dívku s účesem Kleopatry.
Najednou se ozvala píšťalka výpravčího, vlakvedoucí zatroubil na trumpetku a potvrdil mašinfírovi a průvodčímu povolení k odjezdu vlaku.
Bylo slyšet hlasité bouchnutí dveří u vagonu, které za sebou nastupující cestující nezavřeli, a nadávání průvodčího, který je zavíral za ně.
Lokomotiva zabrala, na chvilku jako by se jí protočila naprázdno kola po kolejnicích, odfoukla páru a vlak se pomalu rozjížděl.
Blondýnka stačila na hnědovlásku ještě zakřičet, že zítra ráno s desátým vlakem zase přijede, aby ji čekala na nádraží a zavolala Eričko ahoj!
Erika. Tak ona se jmenuje Erika.
Erička! Jaké má hezké jméno.
Erička jí mávala a neušlo mi, že určitě zamávala i mně, že se dívala i na mne, jak odjíždíme a mizíme za zatáčkou mezi stromy. Byla v tom naděje, že ji ještě uvidím?
Zavřel jsem okno a blondýnka v ten samý okamžik také. Pohlédli na sebe tak nějak provinile, když jsme si sedli na tvrdá dřevěná sedadla. Měl jsem tisíc chutí jít za ní a zkusit se na Eriku zeptat, aby mi o ní řekla více.
Zavrhl jsem to. Tak to raději nebudu zkoušet. Moudro přece říká, nikdy se nesmíš ztrapnit.
Stačilo mi ke štěstí, že vím, že se jmenuje Erika.
A navíc, vždyť já zítra pojedu za Effendym také tím vlakem z Brodu v deset hodin, tak ji zase uvidím stát na vizovickém nádraží. A tím, že nenastoupila, to mohlo znamenat, že bydlí ve Vizovicích, nebo je tam u někoho na prázdninách.
No jo, ale co z toho?
Tak děsně sklíčeně jsem se dlouho necítil. Tak šťastný a nešťastný zároveň, to snad není možné.
Vlak byl před brodským nádražím.
Vstal jsem a prošel jsem vagonem kolem té blondýnky, abych se postavil ke dveřím. Neušlo mi, že málem vyprskla smíchy, ale rychle si dala ruku na pusu a dělala, že nic.
Mohl jsem se jen domnívat, co jí bylo k smíchu. Co asi. Jen já.
Cítil jsem se trapně.
Vlak zastavil, blondýnka vstala z lavice a stoupla si za mne. Otevřel jsem dveře vagónu, aby se s nimi nenamáhala a vystoupili jsme.
Nikam jsem nespěchal. Rychle mě předešla, a když byla na konci nádraží, tak se otočila, podívala se na mne a zamávala. Mně? Proč?
Jako ve snách jsem zůstal stát a díval jsem se za ni.
Stál jsem na peróně a přemýšlel, co udělat.
První nápad byl rychlý. Bufet! Pivo!
Vešel jsem do bufetu. Jestli bude Jarmila za výčepem, tak si řeknu o pivo. Dá mi ho bez placení. Raději jí řeknu o dvě. Ne. O tři.
Jarmila byla v práci. V bufetu sedělo za stolky několik lidí. Měli před sebou talířky, na nich párky s hořticí a rohlíky. Opodál u pultíků stáli chlapi, pili pivo a štamprle kořalky na stojáka.
Zamířil jsem k výčepu, abych ji pozdravil.
„Tak už jsi zpátky? Kde máš kamaráda? Chceš pivo?"odpověděla mi Jarmila namísto pozdravu.
„Kamarád zůstal ve Vizovicích, zítra za ním zase pojedu. A to pivo bych si fakt dal!"
Pomalu čepovala pivo do krýglu a sledovala mne. O čem asi přemýšlí? O mlsání u ní v bytě?
„Tony, na, vem si pivo, je na mne. A stoupni si k pultu, ať to nevidí pokladní. Kdy zase příjdeš, hm?"
Nemýlil jsem se. Zachtělo se jí mlsání se mnou, zase bych jí byl dobrý jako další zahradník, obdělávající tu její černou zahrádku…
„Fakt nevím, co bude, ale někdy se zastavím, někdy, jo? Dík za pivo!"
Vzal jsem sklenici piva a stoupl si vedle chlapů k pultu. Vypil jsem ho na ex. Podívali se a uznale kývli hlavami. Pane jo! To je splav!
Odešel jsem s prázdným půllitrem k výčepu a nenápadně se zeptal Jarky, jestli bych mohl dostat ještě jedno pivo. Zakroutila nechápavě hlavou, ale pivo mi podala.
„ Něco se ti přihodilo, Tony?"zeptala se.
„ Ne. Jen mám strašnou chuť na pivo."
Proč bych jí něco říkal o tom, co prožívám, jaká muka jsou ve mně a já nevím co s tím dělat.
Mohl jsem se opít. A na chvíli na všechno zapomenout.
Jenže pak by to, proč piju, vyplulo na povrch. A zase se opít a pořád dokola. Ne. To by bylo jako na internátě. To je hovadina. Dost. Dvě piva pro dnešek stačí.
Já nechci utopit vzpomínku na Eriku.
Co vlastně chci? Jít domů! Dnes se nechci opít a nechci spát v sušárně.
Pomalu jsem pivo vypil. Sklenici jsem odnesl k výčepu a postavil ji na mokrou desku výčepu.
„ Díky, Jarmilko, bodlo mi to moc. Ahoj!"
Otočil jsem se a šel ke dveřím a už jsem se za ní nepodíval. Otevřel jsem dveře bufetu a vyšel jsem ven. Pomalým krokem jsem šel k domovu.

Bylo mi zase úplně jedno, že ze mne doma můžou ucítit pach piva.
No, a co? Tak jsem vypil pivo, no bóže.
Bylo zamčeno.
Otec tedy není doma. To je dobré. S mámou prohodím pár slov, něco si dám k jídlu a zavřu se v pokojíku.
Odemkl jsem si dveře a v chodbě jsem zavolal, že už jsem doma.
Vyzul jsem se, obul si pantofle a šel jsem se vysvléknout do pokojíku.
Pověsil jsem kalhoty na ramínko, stejně tak teplé triko a bundu. Navlékl jsem se do tepláků, nátělníku a šel do kuchyně.
Máma zůstala v obýváku.
Dveře měla otevřené. Seděla v křesle a pletla svetr, prý pro mě na zimu.
Díval jsem se na ni, jak kmitá s jehlicemi hladce obratce a dokola.
Klubíčko vlny, které jsem jí nedávno pomáhal namotat, poskakovalo neposedně v košíku. Chyběla už jen koťátka, která by si s ním hrála.
Díval jsem se a mlčel.
Vlna, z které tak ráda pletla, mě strašlivě kousala na kůži. Nestál jsem o svetry ani šály, ale nosil jsem je, abych jí udělal radost, že její práce má smysl.
Musí to být pro ni velkým trestem, být pořád doma, hopsat o berlích, nejít mezi lidi, nejít do kina, do divadla. Nejít někam do kavárny a tančit v ní, bavit se.
Já bych se z toho asi zbláznil, kdybych byl doma jak ve vězení.
Jen sedět v křesle, plést, mlčet, to když byla doma sama a otec v práci a já kdoví kde.
Něco uvařit, oprát prádlo, žehlit, podívat se na televizi, poslechnout si dechulku. Co to je proboha za život?
Je, je to život, ale jaký? Pravda, když jsem doma, tak jí pomáhám, jak můžu, tím jí všechno ulehčím. Umyju nádobí, nakoupím, pověsím prádlo a pomáhám s vařením.
Otec vydělává peníze. Dělba práce.
Přestával jsem mámě rozumět v tom, jak se modlí za zázrak, který stejně nikdy nemůže stát.
Aby mohla chodit, jako když byla mladá, před tou nepodařenou operací.
Jak tomu modlení jen může věřit, když jí už ani ty patáčky, ty tabletky, co neustále užívala, od její bolesti nepomáhaly? Ale přál bych jí, aby mohla zase dobře chodit, běhat a tančit jako jiné maminky. Aby ty berly strčila do sklepa, někam do kouta a už je nikdy nevytáhla.
Proč ty Algeny užívá každý den a přede mnou je schovává v sekretáři?
Když nepomáhá ani chemie, jak může pomoct modlení?
Ale alespoň má v něco, nějakou víru.
V co věřím vlastně já? Na dobré pivo v hospodě.
Dodnes jen na to, abych si dopřál piva, co hrdlo ráčí, a čas od času abych se opil.
Ale také jsem chtěl uvěřit, že skutečně je, a poznat opravdovou lásku. Zamilovat se a milovat.
Takhle jsem myslím ještě nepřemýšlel ani nad mámou, ani nad sebou.
Co se to se mnou děje? Obrátil jsem se k mámě.
„Mamí, co je k jídlu?"
Odložila jehlice do klína. Podívala se na mě. Dívala se tak, jako kdyby přečetla mé předchozí myšlenky. Chtěla vstát.
„Ne, klidně seď dál, jen řekni, co si mám vzít k jídlu."
Zůstala sedět v křesle a vzdychla si.
„V troubě je upečený bůček a kastrólek se zelím. Knedlík je v ledničce, tak si pořádně nalož a ohřej si to. Nádobí nemusíš umývat, udělám to až zítra, večer příjde táta z práce, tak ještě nádobí bude. Poslouchej, vypadáš nějak divně, stalo se ti něco? Jen kápni božskou!"
Nikdo mi nikdy nedokázal vysvětlit, že ženy na mužích vždy poznají, že se s nimi něco děje.
„Víš, mámo, já ti to teda řeknu. Já jsem se dnes asi zamiloval!"
Tak a bylo to venku. A žádné lhaní. Mluvil jsem pravdu a čekal jsem, co na to řekne.
„A Toníku znáš ji, co o ní víš, hm?"
„To je to, proč jsem asi divný. Já o ní nevím nic, vlastně jen to, že se jmenuje Erika. Jo, a já to nádobí udělám ráno než odejdu!"
Zasmála se, ale nebyl to výsměch, smála se, jako by mi rozuměla.
Neřekla víc nic. Zmatený jsem šel do kuchyně a nachystal si jídlo.
Příliš pozdní oběd.
Po pivu mi vyhládlo, dal jsem si na talíř dva plátky bůčku, naběračku zelí a šest knedlíků. Neobtěžoval jsem se ani s tím, abych si jídlo ohřál. Všechno jsem snědl studené, talíř s příborem jsem hodil do dřezu, napil jsem se z konvice dobrého čaje a odešel do svého pokojíku.
Zapnul jsem magič, nasadil kotouč s Pink Floydy a spustil. Lehl jsem si na postel, zavřel jsem oči a nechal na sebe valit tu silnou dávku psychodeliky.
Parádně se mi u té hudby snilo.
V myšlenkách jsem přelétl na nádraží do Vizovic a vrátil jsem si zpět těch dvacet minut, které jsem seděl na zábradlí a pozoroval...
Koho jsem pozoroval?
Holku, která se mi tolik líbila.
Neznám ji, neznámou.
Dívala se mi do očí. Nebyl jsem jí tedy lhostejný.
Teď je možná také doma, třeba jen tak leží v posteli a …
Co když i ona myslí na mě?
Bylo těch dvacet minut mých planých nadějí, nebo rozhodla setina vteřiny, která stačila k výměně našich pohledů, že jsme se navzájem do sebe zamilovali na první pohled?
Zítřejší dopoledne mnohé napoví.
Hlavou mi znělo a vibrovalo dokola její jméno. Erika. Erika. Erička!
Usnul jsem a spal šťastný jako nikdy.
Pod hlavou jsem zmuchlal a obejmul polštář. Stejně tak, jako kdyby to byla Erika a já ji objímal.

Probudil jsem dříve, než jsem zamýšlel.
Posadil jsem se na postel, houpal bosýma nohama a přemýšlel nad dnešním dnem. Včera jsem si vyčítal, že jsem mohl, ale nevyužil těch dvaceti minut na vizovickém nádraží k oslovení Eriky.
Chyběla mi ta seznamovací odvaha.
Utvrzoval jsem se, že když budu mít i dnes podobnou příležitost, tak v sobě seberu všechnu odvahu, co mám, odhodím stud a Eriku prostě oslovím a zkusím použít moudro zkušenějších, a někam ji pozvu.
Kam? To se uvidí až podle toho, jaká bude její odezva.
Zapnul jsem si tranzistorák.
Pokoušel jsem se vyladit rádio Luxembourg, ale bylo silně rušené, tranďák hvízdal a škrčel, z poslechu by nic nebylo. Nezbyl nic jiného, než naladit některou z našich stanic.
Nejčistěji vysílal Československý rozhlas, stanice Praha.
Sotva dozpívala Simonová s Chladilem, zazněla typická znělka stanice před zazněním gongu, oznamujícím přesný čas.
Tramtada tradá, tram tram tram. Kupředu levá, zpátky ni krok.
Časové znamení ohlásilo osm hodin. Dobrý den, vážení posluchači, vysíláme zprávy.
Na včerejším zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Československé projednal soudruh. Ihned jsem tranďák vypl. Škoda baterií na takové bláboly. Jen si, soudruzi projednávejte, co chcete.
Já mám dnes jiné starosti.
Vysvlékl jsem se a zamířil do koupelny. Pustil jsem si sprchu a mydlil jsem se pod teplou vodou.
Naše obyčejné mýdlo mi nevonělo jako to „fáčko", které používala Jarmila.
To krásně vonělo, ale po bonech.
Opláchl jsem se od mýdla a namočil jsem své dlouhé vlasy. Popadl jsem tubu s Březovým šampónem, vymáčkl z ní do dlaně zelenou žížalu a vetřel jsem si ji do vlasů. Šampón pár minut působil, pak jsem jej spláchl z vlasů proudem vody. A ještě jednou jsem to zopakoval, protože teprve napodruhé se vytvořila na vlasech bohatá pěna.
Předklonil jsem hlavu a nechal dlouze téct vodu po vlasech, až byla pěna ze šampónu docela pryč.
Utřel jsem se do ručníku a přistoupil k zrcadlu.
Díval jsem se pod nos, co dělají mé vousky. Rostou!
Namydlil jsem si tváře a holil se, abych vypadal dobře.
Rozčesával jsem si vlasy, ale drhly se o hřeben. Tak to půjde lépe s máminým fénem.
Fénoval jsem si vlasy střídavě horkým i chladným vzduchem, až byly vysušené. Teprve nyní jsem se mohl pořádně učesat. Hotovo.
Můžu se jít obléknout a nasnídat.
Otevřel jsem skříň a vyndal z ní ramínko s včerejším oblečením.
Jo mít tak rifle, to bych mohl udělat lepší dojem, než v manšestrácích. Jo, ale to bude až jindy, na svatého Dindy. Oblékl jsem se a šel do kuchyně.
V ložnici rodičů bylo ticho. Postele nevrzaly. Asi spali.
Otec přišel večer z práce, když já už spal.
Máma na něj vždy čekala. Hned jak otevřel dveře, už škrtala sirkou a zapalovala plynový hořák sporáku, aby mu ohřála jídlo. Měla ho moc ráda.
Uvařil jsem si do hrnku pořádný čaj, ne ten otcův dobrý ocťák.
Ukrojil jsem si z pecnu chleba ne jeden, ale hned dva krajíce a ty jsem si namazal máslem. V ledničce jsem objevil plátky sýru ementálu, tak jsem si dopřál lepší snídani.
Marmelády jsem měl už po krk. Jenže byla levná, tak byla v ledničce pořád.
Po snídani jsem napustil do dřezu horkou vodu a nechal v ní na chvíli odmočit nádobí ze včerejška. Kápl jsem do vody trochu saponátu na nádobí a dal jsem se potichu do umývání. Talíře o sebe cinkaly, jak jsem je skládal na sebe na stůl vedle dřezu. Do umytého kastrólku od zelí jsem dával příbory. Ještě opláchnout i s mým hrnkem a mám hotovo, můžu utírat.
„Dobré ráno Toníku!"
Jak jsem byl zabraný do práce, ani jsem si nevšiml, že se ve dveřích objevila máma.
Trhl jsem sebou, jak mě vylekala. Málem mi vypadl talíř na zem.
„Jsi moc hodný, když mi pomáháš, děkuju ti."
„To nic, mami, není! Já tě vzbudil? To jsem teda nechtěl, ale když už jsi vzhůru tak bych tě chtěl moc moc poprosit, jestli bys mi mohla dát nějaké peníze. Něco mi ještě zbylo, ale víš, jak je to bez peněz…"
Zapřemýšlela a ukázala na svoji kabelku položenou na židli.
„Je v ní peněženka tak si vytáhni pětadvacetikorunu, ale neutrácej zbytečně, šetři si, ať máš i napozději!"
Utřel jsem si ruce do utěrky a otevřel jsem kabelku, našel v ní peněženku a vzal si bankovku. Páni, jsem zase v balíku!
Dal jsem mámě pusu na čelo.
„Maminečko, mockrát ti děkuji, víš, jedu zase do těch Vizovic, a kdybych náhodou..."
Smála se.
„Já vím. Já vím!"
Jak to jen ty ženy dělají, že ví, co si mužský myslí?
Je to nějaké divné. Ale je to tak a funguje to.
Bylo půl desáté.
Učesal jsem se a potřel jsem si tváře Pitralonem.
Žádná extra vůně, ale doma nic jiného není, jen mámina kolínská voda a ta mi smrděla ještě víc. Obul jsem se a hlasitě se rozloučil, že přijedu nevím kdy. Zabouchl jsem za sebou dveře.
Asi jsem tím prásknutím předčasně vzbudil otce.
To jsem byl už ale venku a neuslyšel, jak možná nadává, a spěchal jsem na vlakové nádraží.
Bufetu jsem se velkým obloukem vyhnul.
V hlavě jsem měl jen Vizovice. Žádné pivo. Žádná Jarmilka.
Nemyslel jsem už ani na Effendyho, na střílačku, ale jen na ni jedinou.
Na Eriku, Eričku. Kdyby se Erika stala mojí holkou, se kterou bych vážně chodil, tak bych za ní nikdy nešel popitý.
Bylo Čertovo moudro, které jsem si dobře zapamatoval. Holky nesnáší chlastání.

Rozhlížel jsem se po perónu, ale její blonďatá kamarádka ještě asi nepřišla.
Podíval jsem se k osobním pokladnám.
Ani tam nebyla.
Blížila se desátá hodina, vlak stál připraven k odjezdu a ona nebyla nikde vidět.
Zpanikařil jsem.
Co když si včera večer zatelefonovaly a řekly si, že tam dnes nepojede?
Tím pádem jsem v prdeli, Erika na nádraží čekat nebude, to dá rozum! A já už ji neuvidím! Zůstanou mi jen oči pro pláč.
Nastoupil jsem do vagónu a stál u otevřeného okna a do poslední chvíle před odjezdem jsem vyhlížel, jestli náhodou nepřiběhne na poslední okamžik a naskočí do některého vagónu.
Vlak se rozjel bez ní.
Objal mne smutek a držel až do příjezdu na vizovické nádraží.
Vystoupil jsem z vlaku s hlavou smutkem skloněnou k zemi.
Když jsem ji pozvedl, smutek utek a rozklepala se mi kolena.
Zůstal jsem stát na nástupišti.
Erika byla před nádražím, seděla jako včera na lavečce a vyhlížela kamarádku.
Když nádražím prošel poslední cestující z vlaku, zůstala nevěřícně hledět na mne, jak tam stojím jako přikovaný u vagónu.
Nadechl jsem se a řekl si teď, nebo nikdy a zamířil jsem si to k ní.
„Ahoj, díval jsem se, ale v Brodě tvá kamarádka nenastoupila. Tak jsem místo ní přijel za tebou já!"
Snažil jsem se být vtipný a bylo to všechno, co ze mne v tu chvíli vypadlo snad moudrého.
„Můžu si sednout?"
„Proč bys nemohl, místa je tu dost."
Odpověď zrovna povzbuzující nebyla. To její „místa je tu dost“, taky mohlo znamenat, že si mám sednout na jinou lavičku, ale nesednout vedle ní.
Přes tyto pochybnosti jsem si za ní přisedl.
Seděli jsme skoro vedle sebe a mlčeli jsme.
Nevěděli jsme jak začít náš rozhovor, a bylo na nás jistě poznat, jak moc bychom chtěli.
Převzala iniciativu.
„Fakt jsi přijel za mnou? Co, kdybych tady ale nebyla, co bys udělal? Hm?"
„Byl bych doopravdy moc smutný, kdybych tě už neuviděl.
Ale trošíčku jsem ti lhal, když jsem řekl, že jsem přijel jen za tebou. Já přijel za kamarádem, už včera jsme tu byli spolu, a on zůstal u dědy na noc. Ale když jsem tě včera viděl poprvé, tak jsem se..."
Krásně se usmála a skočila mi do řeči.
„ Co je za tím tvým -tak jsem se- no, dopověz to, jsem na to moc zvědavá!"
„Tak jsem se do tebe zamiloval!“
A bylo to venku. Hleděl jsem na ni a nevěděl co říct víc.
Přestala se smát, náhle zvážněla a zadívala se mi do očí.
„Vždyť mě ani neznáš, nevíš, kdo jsem, co jsem zač. A jak ti mám věřit, že je pravda, co mi říkáš?"
Sklopil jsem hlavu, jak jsem se styděl a tiše řekl, že to pravda je.
Nelhal jsem, nic jsem si nemusel vymýšlet. Jak ji ale přesvědčím?
Pomohla mi sama.
„Tak jsi mne viděl, tak asi půjdeš za kamarádem, že?"
V jejím hlase bylo cítit napětí a snad i lítost, že prostě odejdu. Pochopil jsem, že nastala má příležitost.
„Ne, ne! Chtěl bych zůstat tady s tebou a sedět, jen tak si povídat, nebo si někam můžeme zajít, já nevím co, ale chci být s tebou! Nepůjdu přece za kamarádem, když jsi tady se mnou, ty, Eriko..."
„Jak to, že víš mé jméno?"
„Slyšel jsem, jak na tebe včera volala tvá kámoška z okna vagónu Eričkó! Celou noc jsem si ho opakoval…"
„A já neznám tvé jméno, jak ti říkají?"
„Sigi."
„Co je to za jméno, to je nějaká zkratka?"
„Né, tak mi říkají kmoši na čundru. Jmenuji se Antonín. Máma mi říká Toníku, nebo Tony. Tony, Tondo mi říkají skoro všichni, tak mi můžeš říkat, jak chceš, co se ti bude víc líbit.
„Tony. Tony, to se mi líbí!"
Poprvé mě oslovila Tony.
Znělo to jako pohlazení, bylo to jako první polibek.
Ani jsme si to neuvědomili, ale začali jsme se spolu bavit, jako kdybychom se znali od nepaměti. Mluvili jsme o všem možném a zapomněli jsme na čas.
Těch včerejších dvacet minut, to čekání na odjezd vlaku, ta včerejší setinka vteřiny vzájemného pohledu do očí, nebyla promarněna.
Vzplála má první velká láska.
Erika se podívala na hodinky.
„Tony, já musím jít domů, řekla jsem mamce, že příjdu domů s Katkou, tak se jmenuje má kamarádka, co nepřijela. Nechce se mi, ale musím, když nepřijela."
Napadlo mě jediné.
„Když musíš, tak musíš. Ale co kdybys přišla odpoledne, třeba o půl druhé tam na náměstí? Já teda půjdu za kamarádem a o půl druhé bych tě tam počkal na lavičce, příjdeš, můžeš přijít, prosím?
„Příjdu! Příjdu a moc ráda."
Mozek mi pracoval na plné obrátky, pouštěl jedinou informaci.
Líbím se jí! Je to na dobré cestě!
Zvedli jsme se z lavičky a odcházeli spolu z nádraží.
Chtěl jsem jít tou ulicí, po které mě včera vedl Effendy.
Erika řekla, že můžeme jít jinudy, že to bude mít pak blíž z náměstí k domovu a já stejně půjdu z náměstí dál za kamarádem.
Šli jsme vedle sebe a mlčeli. Najednou nám došla řeč.
Občas jsme na sebe jen pohlédli a usmáli se.
Pak jsem se jako nechtěně dotkl její ruky.
Ucukla.
Pak udělala to samé mně.
Ucukl jsem já.
Tak jsme si hráli hru na doteky, až jsme se spontáně chytili za ruce a společně se vedli ulicí a smáli se.
Bylo mi to tak příjemné, držet ji za její hebkou ruku.
Na ten první stisk ruky, stejně jako na první polibek a první milování, na to se nedá zapomenout.
Přivedla mě bočními uličkami na náměstí. Rozloučili jsme se s tím, že se tady sejdeme o půl druhé před autobusovou zastávkou.
Erika odcházela k e svému domovu. Díval jsem se za ní, jakým ladným krokem kráčela. Pak se jednou otočila a než zmizela za rohem jednoho domu tak mi zamávala.
Podíval jsem se na hodinky. Bylo už půl dvanácté.
Effendy bude hodně zklamaný, že nepříjdu včas.
Už mi ale vůbec nezáleželo na tom, zda si zastřílím, kdybych mohl, popohnal bych Čas, aby bylo už půl druhé.
Spěchal jsem za Effendym.

Přišel jsem k domku, ve kterém bydlel Effendyho děda.
Otevřel jsem si branku a přistoupil jsem ke dveřím.
Krátce jsem zazvonil a Effendy okamžitě přišel otevřít dveře.
„Človeče, kde jsi? Měl si tu už dávno být! Vlak měl zpoždění, či co?"
Přivítal mě celkem naštvaný. Nedivil jsem se.
Nadechl jsem se, že mu povím pravý důvod mého zdržení.
„Effendy, když já se včera seznámil na nádraží s jednou holkou z Vizovic, dnes tam byla zase, tak jsme si povídali a tak..."
„Tak ty máš holku z Vizovic? To koukám! No máš, tak máš, někdy mi ji snad ukážeš. Zavři dveře a pojď za mnou."
Prošli jsme chodbou, z kuchyně byly slyšet hlasy jeho dědy a babičky.
Rychle jsme proběhli přes dvůr k dílně.
Effendy otevřel dílnu, vešel dovnitř a přinesl tašku s koltem a náboji.
Dveře nechal otevřené, abychom se do ní po střelbě opět rychle schovali.
Stejně jako včera jsme se zavřeli do stodoly a stříleli.
Dnes každý dvakrát vystřílel bubínek.
Byla to kanonáda jak u Verdunu.
Po střelbě posbíral všechny prázdné nábojnice, kolt zabalil do hadry, zavřel krabičku se zbylými nábojnicemi a strčil všechno do tašky. Zavřel vrata od stodoly a šli jsme do dílny.
Srdce nám bušilo vzrušením. Pane jo, to je něco, taková střílačka!
Malou chvilku jsme počkali raději v dílně a pak šli jako nic do domu.
Babička mně nabídla oběd. Odmítl jsem.
Effendy si oběd dal.
Králík na smetaně voněl, ale hlad jsem neměl.
Počkal jsem, až se naobědvá.
Řekl jsem, že už budu muset jít, že se mám s tou dívkou setkat na náměstí.
Effendy se rozloučil s dědou a babičkou. Přes rameno si dal sportovní tašku a odešli jsme.
„ Kdy se máte setkat?" zeptal se.
Podíval jsem se na hodinky. Byla jedna hodina.
„Za půl hodiny mám čekat na náměstí, jestli příjde, tak s tebou do Brodu nepojedu, zůstanu s ní co nejdéle."
Už se na nic neptal. Přišli jsme na náměstí.
Zeptal jsem se, kam se dá ve Vizovicích jít.
Vyjmenoval mi Valašský šenk, Sokolovnu, Vizovický sklípek, hotel Lidový dům, a další tři hospody. Nechtěl jsem ale jít s Erikou napoprvé zrovna do hospody. Taky, že jsou tu dvě cukrárny.
„Nic jiného?"
„Ale jo, dá se zajít do Vizovického zámku. Má nádhernou zahradu s rybníčkem, spoustou tichých zákoutí. Ona ti tam cestu ukáže. Tak ahoj a zase někdy!"
Zamířil k nádraží, ani nepočkal, aby ji uviděl, až za mnou přijde, co mi na ni řekne.
Posadil jsem se na lavičku a netrpělivě jsem se díval na hodinky. Jak se pomalu vlečou minuty k půl druhé.
Přišli nějací lidé, přisedli si vedle mne a čekali na autobus.
Díval jsem se na malé náměstí.
Dominantou byl hotel Lidový dům a vedle budova kina, jinak samý starý barák, obchod a jinak nic. Kromě několika vzrostlých stromů a budovy hotelu bylo náměstíčko o ničem.
Přijel autobus od Vsetína.
Vystoupila z něj jedna paní a čekající lidé se zvedli z lavičky, aby nastoupili do autobusu.
Dveře zasyčely, zavřely se, řidič vyhodil levý blinkr a odjížděl pryč.
Zůstal jsem na lavičce sám.
Bylo něco po půl druhé a Erika nikde.
Smutek mě opět objal.
Seděl jsem s hlavou skloněnou a nebylo mi do řeči a do smíchu už vůbec.
Tak to je konec mé sladké naděje na lásku.
V tom mi někdo zezadu rukama zakryl oči.
Ucítil jsem teplo a hebkost rukou. Bezpečně jsem je poznal.
Bože, jak se mi ulevilo!
Za mnou stála Erika a zakryla mé oči.
Vstal jsem rychle z lavičky a uchopil její ruce.
„Tony, Tony, co se tak tváříš, vypadáš jak hromádka neštěstí, co?"
„Nezlob se, já už myslel, že nepříjdeš, že sis ze mne udělala dobrý den."
„Já vás viděla přicházet, jak odešel tvůj kamarád, tak jsem se schovala za zastávku. Schválně. Pozorovala jsem tě, jak budeš reagovat na to, že tu nejsem. Zesmutněl jsi. Řekneš mi důvod? No, a pak jsem ti zakryla oči a jsem tu!"
Tak a co udělat nyní?
Další poznané moudro říká, musíš ji někam pozvat!
Ale kam?
Jsem tu podruhé a nevím, kde co kde je, co je mi to platné znát jména hospod, když nevím kudy k nim vede cesta a stejně bych do hospody nerad šel. Mohl bych dostat chuť na pivo a to by nevypadalo dobře. Musím na to jít jinak.
„Eriko, můžu tě pozvat do cukrárny? Na pohár se zmrzlinou?"
„Jéé, tak to s radostí přijímám!"
„Je v tom ale malý háček, když já nevím, kde tu nějakou cukrárnu máte."
„Ale já to vím, pojď, zavedu tě do ní.“
Otočila mě a ukázala na vývěsní štít velký jak vrata.
CUKRÁRNA.
Měli jsme ji hned za zády.
Vešli jsme dovnitř.
Chtěl jsem jít k pultu objednat dva poháry, ale řekla, abych si sedl, že za námi příjde obsluhující paní a u ní si objednáme. Posadili jsme se k umakartovému stolku. Hned u nás stála ta paní.
„ Dobrý den, tak co si dáte dobrého?"
„ Dva jahodové poháry se šlehačkou a nahoru ještě zmrzlinu, nějakou míchanou."
Běhen chvilky přinesla poháry a postavila je před nás.
„ Dobrou chuť!"
Mlčky jsme se pustili do mlsání.
„Jejda, Tony, to byla dobrota!"
Erika si utřela pusu ubrouskem.
Přišla paní a zaplatil jsem. Zeptal jsem se, jestli neprodává i cigarety.
„ Ne. Ty mají jen v hospodě, třeba na hotelu hned vedle."
Sotva jsme byli venku, tak se Erika zeptala, jestli kouřím.
„Jo, někdy kouřím".
Ani jsem moc nelhal.
Erika zavrtěla hlavou.
„Tak já kuřáky nesnáším, smrdí mi."
Rozhodl jsem se, jako správně zamilovaný, ihned.
Přestanu kvůli ní kouřit. S tím problém nebudu mít.
Vlastně měla pravdu, co je přitažlivého na chodícím popelníku? Asi by mi také vadilo, líbat se s holkou, která těsně před tím típne vajgla.
„Ale já teď kouřit nemusím, jen mě to tak ze zvyku napadlo…“
Stáli jsme před cukrárnou jako dva svatí. Tak kam teď?
„Slyšel jsem, že tu máte pěkný zámek."
„No tak se tam můžeme zajít podívat!"řekla Erika.
Vedla mě přes celé náměstí, pak uličkou nahoru a před námi se objevila v dlouhé nízké masivní zdi těžká dřevěná vrata, pobita železnými hřeby.
Otevřel jsem je a před námi byla cestička ze žlutého písku, která vedla k průčelí vizovického zámku. Na první pohled nebyl ničím zvláštním.
„Tony, máš zájem o prohlídku zámku?" zeptala se.
„Ne, nemám. Eriko, pojďme se raději projít zámeckým parkem, prý je tam rybník s kapry."
Vzpomněl jsem si na ty dva rybáře z Ostrožské Nové vsi.
No jo, že bych začal uvažovat, že se k rybářům přihlásím?
Šli jsme těsně vedle sebe a zase hráli tu hru na nechtěné dotyky.
Skončila než jak jinak, že se naše ruce spojily.
Vedla mě do dlouhé aleje stromořadí.
Byly to nevysoké stromy zastřižené v koruně, jejichž větve se vzájemně prorůstaly, takže vytvářely jako by nízký zelený tunel, protože byly vysázeny těsně vedle sebe po obou stranách chodníčku.
„A teď se otoč zpátky k zámku!“ řekla mi Erika, „vidíš ty dvě sochy bojovníků, jak jdou proti sobě s dýkou v ruce? Pověst o nich vypraví, že když se dostanou k sobě, tak se probodnou a nastane konec světa."
Smál jsem se tomu, ale Erika to myslela smrtelně vážně.
Pokračovali jsme dál v procházce parkem.
Dole pod námi se objevila louka s rybníkem.
Zastavili jsme se u rybníka. Spíš rybníčku. Uviděl jsem v něm pár kaprů, jak stojí těsně pod hladinou.
„Podívej se támhle, no tam, jsou tam pěkní kapříci u hladiny."
„Kde je vidíš, já vidím jen vlnky a slyším šustit rákosí. Ty jsi rybář?"
Objal jsem Eriku okolo ramen a druhou rukou namířil na vodu.
„Tam stojí a dívají se na nás. Rybář nejsem, ale určitě se k nim jednou přihlásím."
Nebránila se mému objetí, cítil jsem, že se ke mně ještě víc přitulila.
Tělem mi proběhlo milión voltů.
Takový skvělý pocit jsem neznal.
Ruka mířící na kapry spadla dolů.

Publikoval(a): Tonyend, 27.3.2013