SMLOUVA S ĎÁBLEM 15
SMLOUVA S ĎÁBLEM 15
Anotace: Tony prožívá s Erikou první velkou lásku. Prázdniny pomalu končí a čeká ho stejně jako jeho další spolužáky návrat na internát. Jak se zachovají vůči svým bažantům? Spí v nich myšlenka odveta za jejich šikanu? Zažijí ji i jejich bažanti a jak?
Tak budu čekat, až příjde.
Seděl jsem na lavičce a díval se do strmé ulice, která vedla k nádraží, zda ji spatřím přicházet. Sluníčko se dralo vysoko na nebe a rorýsi létali sem a tam s typickým pokřikem.
Miluji ptáky.
Závidím jejich svobodu a nevím, proč mě napadlo, že jim také závidím, že nemusí kouřit a pít.
Najednou jsem přestal vidět.
Už jsem tou náhlou tmou nebyl překvapený. Hebké dlaně Eriky bych poznal i potmě. Chtěla mě překvapit jako na náměstí, byla schována v nádražní budově a chtěla vidět, jak moc budu nešťastný, smutný, že ji neuvidím, jak na mě čeká.
Proto mi zakryla oči.
„Kdo je to? Kdo to jen může být?"hádal jsem.
„Kdo by to měl být, no, jen to nahlas řekni!"
„Je to... Erika!"
„Uhádl jsi, jsem to já. Tak vstávej, kam jsi to koukal, co je na nedělním nebíčkutak zvláštního?"
Vstal jsem z lavičky a protáhl si záda.
„Ptáci. Rorýsi. Rád se koukám na všechno, co má peří a lítá. Závidím ptákům jejich svobodu,"odpověděl jsem Erice a objal ji kolem ramen.
„Ty jsi ale zvláštní kluk," zašeptala mi do ucha a zlehka políbila na tvář.
Navrhl jsem, abychom šli napřed do cukrárny a pak do zámeckého parku.
„Beru! Můžeme jít."
Ani jsem se nenadál a sama mě vzala za ruku a vedli jsme se tak až k cukrárně.
Posadili jsme se k umakartovému stolku, kdyby na něj dali nějaký ubrus, vypadalo by to hned lépe. Ke stolku přišla paní, která nás obsluhovala i minulou neděli.
„Co to bude dnes?“
Objednal jsem dvakrát jahodový pohár se šlehačkou a zmrzlinou a dvakrát pomerančový džus. Obsluhovala stejně rychle jako minule, netrvalo to dlouho a už jsme měli ty dobroty před sebou.
Pochutnávali jsme si na pohárech, zmrzlina příjemně chladila kousky jahod na jazyku.
Pomalu jsme popíjeli pomerančový džus. Studené pivo by bylo mnohem lepší, pomyslel jsem si.
Na můj vkus byl málo vychlazený.
Po zaplacení útraty mi v peněžence zbylo pár korun, ale to mi bylo šumafuk.
Pro Eriku dám všechno, ať to stojí, co to stojí.
Vyšli jsme z cukrárny ven.
„ Eriko, rád bych tě příště pozval i někam jinam, jestli chceš…“ navrhl jsem, aby ode mne uslyšela, jak moc o další setkání stojím.
„ To mě těší! Ráda přijímám tvé pozvání. Ale dnes tě já pozvu do zámeckého parku, ano?“
„To se nedá odmítnout! Ten park jsem si, jak se říká, také zamiloval. Cítím se v něm báječně.“
Tentokrát zvolila docela jinou trasu a řekla, abych si ji zapamatoval.
Cestou jsme se domluvili, že když přijedu, tak na mě bude čekávat v parku. Nebude muset chodit na nádraží, má to do něj z domu přece jen kus cesty a já z nádraží jen pár minut.
„Tony, já jsem se také zamilovala. Do parku ne. Ale do tebe."
Znělo to tak hezky, když mi to řekla.
Našli jsme lavičku ukrytou mezi keři a posadili se.
„O čem si budeme dnes vyprávět? „
„Vyprávěj mi, jak jsi prožil letošní prázdniny, pak budu povídat zase já tobě."
Nevěděl jsem, jak a čím mám začít. Hlavně abych neřekl nějakou blbost. Třeba spojenou s mým pitím.
„Tak co je s tebou? Proč mi nic neříkáš?“
„Tak třeba, Eriko, mám partu kamarádů ze školy, ze třídy, a scházíme se v jednom parku. A co jsme dělali? Hledali jsme staré železo a také barevné kovy, vozili jsme to jako vyhozené věci na skládku do sběrny a dostali za to peníze a ty jsme potřebovali zase na čundr. Jezdili jsme spolu a s jinými kamarády na ven. Naposled jsme byli na Půlčínských skálách.
A tam jsem poznal jednu, jednoho, vlastně chci říct, že víc kamarádů z Krnova, pozvali nás k nim na potlach."
Musel jsem podruhé, nebo už potřetí, Erice zalhat.
Neviděl jsem žádný důvod, abych se zmínil o noci s Dájou.
„Jinak nic, co by stálo za řeč, normální prázdniny,“ dodal jsem.
„Opravdu už nic hezkého nebylo?“
„To nejlepší jsem zažil na samý závěr!"
„Smím vědět, co to bylo nejlepší?"
Díval jsem se na ni, díval jsem se do jejích nádherných očí, měla je hnědé jako já, a nejraději, kdyby to nějak šlo, vlezl bych si celý do ní a byl v ní navždy ukrytý.
„ To je, že jsem potkal tebe, že můžu být s tebou."
Nezalhal jsem ani slůvko.
Chytla mě za vlasy, přitáhla mě k sobě a dala mi rychle pusu na tvář. Tak to se nebudu týden umývat, jen ať tu pusu stále cítím! Políbila mě sama od sebe, má mě ráda, má. Já ji mám také rád, ale políbit ji nesmím.
„A teď vyprávěj o sobě zase ty."
„Já nemám velice co povídat. No, rozešla jsem se s tím klukem, Radkem. Z jakého důvodu, to už jsem ti ale řekla. A už se o něm víc nechci bavit, je to pryč a je to tak dobře. Já nikam nejezdím. A mám v Brodě jednu kamarádku, tu Katku. Ona hraje perfektně na klavír, tak mě doučuje ve hře. Já sama také hraji, ale chci se zlepšit. Jako budoucí učitelka budu muset umět hrát na hudební nástroj.“
„To jsi dobrá! Já neumím hrát na nic, ale mám hudbu moc rád, jen nesnáším dechulku."
Zasmála se.
„Jakou dechulka?"
„No to je přece dechovka. Bumtata bum ta tata bum!"
Smála se ještě víc. Jak krásně se směješ, Eriko!
„Mně nevadí."
„To kdyby mě někde zavřeli do nějaké místnosti a já v ní poslouchal například Spadl lístek z javora, tak spáchám sebevraždu."
„Tak nemluv. Život je krásný s každou hudbou. A co tedy posloucháš, co se ti líbí?"
„Pink Floyd, Doors, Led Zepelin, Black Sabat a tak. Ani nevím, o čem zpívají, ale ta hudba se mi moc líbí. Ale mám rád taky trampskou hudbu, nejvíce naši, té rozumím."
Málem jsem se prořekl, že mojí nejoblíbenější písničkou je Montgomery.
Že se při jejím poslechu málem rozbrečím a mám chuť se opít.
V hlavě mi zněla její slova.
Déšť ti holka zmáčel vlasy, z tvejch očí zbyl prázdný kruh, kde je zbytek z tvojí krásy, to ví dneska snad jen bůh, na kopečku v prachu cesty, leží i můj generál, v ruce šátek od nevěsty, jenže ruka leží dál, tvář máš šedivělou strachem, zbylo v ní pár hezkejch chvil, proužek krve stéká prachem, déšť smejvá, co liják lil, déšť ti šeptá jeho jméno, šeptá ho i listoví, že tě měl rád nade všechno.
Musím se konečně naučit celý text.
„ A poslouchal jsi někdy vážnou hudbu? Jako Wágnera, Čajkovského nebo Beethovena?"
„Tak to jedině ve škole v hodině hudební výchovy, nebo když jsme museli jít na výchovné koncerty do Velkého kina. Ale jo, něco se mi líbilo, co vím, no jak se to jen jmenovalo, no třeba ta Píseň pro Elišku, to je paráda, to mě chytlo za srdíčko, je v tom něco nádherného, nebo ta Osudová, nebo Kreutznerova sonáta, ale jinak nevím. A ještě rád poslouchám něco, kde slyším hru na varhany. A třeba opera, to je jak dechulka, tu nesnáším."
„Myslím si o tobě, že jsi citlivý kluk, že máš dobrou duši, když takto mluvíš o hudbě." Přitulili jsme se k sobě, jak to nejtěsněji šlo. Mlčeli jsme.
Hlavou mi prolétla jediná myšlenka. Ježíšimárija, Eričko, mlč! Já ji nemám vůbec čistou, kdybych ti řekl všechno, tak tu se mnou nesedíš ani minutu.
Erika na sobě měla zase lehký svetřík a bylo při tom tak krásné počasí.
Všiml jsem si, jak si jej, když má volnou ruku, přitahuje až ke krku.
Docela nechtěně jsem se dotkl jejích ňader. Poprvé a nebyl v tom žádný úmysl.
Ruka mi jen tak sklouzla z ramene.
Trhla sebou, jako bych ji píchl špendlíkem.
Udělal jsem něco, co jsem neměl?
Sklopila posmutněle oči. Vzala moji ruku a přiložila si ji přes ten svetřík na svá prsa a zlehka přitiskla.
Měla je docela malá. Tak proto se brání něžnostem, tak proto chodí pořád ve svetru, aby se zamaskovala a nebylo na ně vidět.
„Já nemám skoro žádná prsa, jiné je mají velká. Stydím se v plavkách ukázat na koupališti.“
„Ale Eričko, ať mají jiné holky prsa třeba jak Bardotka, já se zamiloval do tebe, do takové, jaká jsi, taková se mi líbíš, já se nezamiloval do nějakých dvou prsů, ale do tebe. Já nechci chodit s velkými prsy, ale s tebou, s tebou! Miluji tě takovou, jaká jsi, tak se netrap, nemáš proč! Miloval bych tě stejně moc, i kdybys neměla prsa žádné, o tom přeci láska není, nebo se mýlím?"
Pustila moji ruku a objala mne, jako nikdy před tím.
„ Tony, Tony…"
Dala mi polibek na rty. Zavřel jsem oči překvapením.
Tělem prolétlo zase na milión voltů, jaký to byl nádherný pocit, kolik v tom polibku bylo něžné nevinnosti.
Osmělil jsem se a začal ji vášnivě líbat také.
Hladil jsem ty její krásné dlouhé vlásky, líbal ji a chtěla, abych položil ruku na její holá ňadra pod blůzkou.
Z ničeho nic se dala do tichého pláče.
Plakala mi na rameni a já nevěděl proč.
Aniž bych chtěl, vyhrkly slzičky i mě.
„ Proboha, Tony, proč pláčeš?"
„ Asi jsem něco pokazil, když jsi začala plakat."
Vytáhla z kapsy riflí kapesníček a utírala mé slzy.
„Tony, no tak přestaň, ty nemáš důvod," vzlykala, „ já se rozplakala štěstím, že jsem tě potkala!"
Kdyby nás někdo pozoroval, mohl by si myslet, no jó, taková to byla asi láska a rozchází se!
Ale my se teprve našli a na rozchod neměli žádné pomyšlení.
Bylo to poprvé v životě, kdy jsem zažil takový nálet citů. Navíc znásobený tím, že byly společné.
Cítil jsem se však hloupě, že jsem brečel s ní.
Kdo ví, co mi a nám ještě láska připraví za překvapení.
Nebyl jsem si jistý ničím, byl jsem skutečně zamilován poprvé a jedno moudro říká, že láska je slepá a druhé, že i hory přenáší.
Nerozuměl jsem ani jednomu, ani druhému, tak jsem si to za uši nezapsal.
Třeba je jednou, všechna ta moudra pochopím a můj život bude bezchybně moudrý.
Erika se podívala na hodinky.
Věděl jsem, co příjde, co mi řekne.
„To nám to dneska ale uteklo, to už je zase tolik hodin, já budu muset domů."
„Chceš, abych tě doprovodil až k domu?"
„Tony, ne, nemusíš. Až někdy jindy."
Chápal jsem ji. Nechtěla se moc ukazovat s klukem, kterého vlastně dobře nezná, před rodiči.
Ale byl jsem vděčný, že zase řekla to až někdy jindy.
Prošli jsme srostlým stromořadím, tím přírodním zeleným tunelem a přišli k zadnímu traktu zámku.
„Co tě zaujalo, kam koukáš"
„Dívám se na ty dva bojovníky, jestli nejsou o nějaký centimetr blíž k sobě, nechtěl bych, aby byl z ničeho nic konec světa. Teď tedy rozhodně ne!"
Nemusel jsem nic vysvětlovat. Velmi dobře tomu rozuměla.
Zamiloval jsem si zámecký park, znal jsem v něm každý chodníček, a snad i kamínek, pokud ho někdo nenakopl a neletěl někam do trávy, každou lavečku, keř a strom.
Zámecký park se stal němým svědkem mé největší životní lásky. Aby mi byl blíž, tak jsem si v Papírnictví koupil podoby čtyř ročních období, reprodukce od Alfonse Muchy. Připomínaly mi ten park, jak vypadá během celého roku. Nejvíce se mi líbila postava ženy, znázorňující Paní Zimu.
Stáli jsme venku před tou těžkou dřevěnou bránou. Ruce jsme dali před sebe a opřeli se. Mohlo to vypadat, jako bychom se přetlačovali. Cítil jsem, jak přes její ruce jde do mého těla nekonečný proud pozitivní energie. Jako by věděla, že ji budu strašně potřebovat a tak mi ji dávala, kolik jen mohla a měla.
„Tony, já vážně už musím jít, nechci, aby se mamka zlobila. Jen ti chci říct, že příští týden začnu s přípravou do školy, tak se spolu neuvidíme, ale neboj, já jsem napsala na lístek moji adresu, budu moc ráda, když mi napíšeš dopis. Na, schovej si ho a hlavně neztrať! Do dopisu nezapomeň napsat adresu, na které budeš přes týden, já ti ihned odepíši. Tak se domluvíme, kdy za mnou můžeš přijet, ano?"
„Jsi zlatá, ještě že jsi na to myslela!"poděkoval jsem a lístek s adresou složil a dal do peněženky.
Dlouze jsme se políbili, když se spolu nějaký čas neuvidíme.
Tak ještě poslední ahoj a šli jsme každý jinam, přesto jsme byli v myšlenkách stále spolu. Šestnáctiletá láska se tváří tak dospěle a přitom je dětinsky naivní a zranitelná.
Spěchal jsem na vlakové nádraží, dnes tolik času nemám, využili jsme každou minutu, abychom byli spolu co nejdéle.
Tak snad mně vlak neujede před nosem, čekat zbytečně na další spoj se mi nechtělo.
Přišel jsem včas.
Lokomotiva byla přepřažená, cestující seděli ve vagónech, vyhoupl jsem se na stupátko posledního vozu a otevřel jsem si dveře.
Krásné Vizovice, tak zatím na shledanou!
Zavřel jsem dveře a posadil jsem se do dřevěného nepohodlného sedadla. Výpravčí foukl do píšťalky, lokomotiva zabrala a rozjeli jsme se. Podřimoval jsem.
Co mě čeká, co mě nemine? Uvidím. Každopádně dnes napíši do diáře červeně Vizovice, Erika.
To bude poslední prázdninový zápis.
Co bude v Hradišti, tak to do diáře nikdy nenapíši.
To, co se odehrávalo tam, tak to si zapisoval Ďábel a schovával k poslednímu vyúčtování.
On je to velmi schopný úředník, vhodný do každé doby.
Elegantně oblečený, luxusní kožená aktovka, vyšší třída na první pohled.
S vrozenou etikou vám podá ruku, mírně se ukloní.
„Dovolte, abych se představil. Mé jméno je Ďábel, jsem zde pro Vás, vždy k dispozici, na telefonu dvacet čtyři hodin nonstop, soboty, neděle, svátky, třistašedesátpět dnů v roce, žádnou zálohu předem neberu, detailní vyúčtování vám připravím, než řeknete švec, vždy k službám. Jen mně to tady prosím podepište, ano, sem, tak a je to v pořádku."
Smlouvu sepíše s každým.
Nečiní rozdílu mezi dítětem, klukem, holkou, mladým mužem, mladou dívkou, mužem či ženou. Služby poskytuje někdy i párům a rodinám.
Nikdo jiný neposkytuje takový servis. To umí jen Ďábel.
Klientela se mu zdárně rozšiřuje, pije se čím dál víc, nemusí se podbízet slevovými akcemi.
Když vám vezme všechno Dobro a Dobré, co v životě máte, zbyde vám holý život. Myslí i na něj.
Nemáte co dát?
Tak k vám pošlu exekutorku.
Ta si ráda vezme váš holý život. Jo vy nevíte, kdo je ta exekutorka?
Je to moje vzdálená sestřenice, vzdálená, ale přesto fungujeme jako rodinná firma. Dovolte, rád vás představím a seznámím s ní.
Tak to je Smrt.
Že se vám nelíbí?
Prosím vás! Krása přece není všechno, já si u ní cením její důslednosti, a že nikdy nedělá rozdíly! Ale i s ní je možná nějaká domluva, jako na pozdější odklad, ale to víte, nerada to dělá.
Vlak brzdí, zastavuje. Nádražní amplion oznamuje stanice Brod.
Vystupuji a spěchám domů. V peněžence mě pálí lístek od Eriky s její adresou.
„Tak jsem doma!" hlásím se mámě na chodbě.
„Budeš jíst, mám ti nachystat?"
„Ne! Nemám hlad, ale chci se zeptat, nezůstala ti dopisní známka, obálka a jeden papír?"
„Určitě se něco najde, podívám se a zavolám."
Po chvilce hledání je v sekretáři našla.
„Tony, pojď si pro to, mám!"
Zachránila mě. Podává mi známku, obálku i papír a dávám za to mámě pusu na čelo.
„Díky!"
Letím do pokojíčku, beru do ruky propisku a začínám psát celý rozechvělý první dopis Erice.
Vlastně úplně první dopis holce v životě.
Bude se určitě smát, jak se opakuji, ale mi to nevadí.
Miluji, miluji, miluji tě k zbláznění!
Olízl jsem dopisní známku, připlácnul ji do pravého rohu na obálku a ještě večer jsem dopis šel vhodit do poštovní schránky.
Cestou zpět jsem znejistěl.
Panebože, napsal jsem tam adresy? Domů i na internát? Modlím se, aby tam byly a mohla mi odepsat. Jak hezky se mi usíná, jaké pěkné sny o ní budu mít tento večer.
Poslední prázdninový týden.
Pomalu se psychicky připravuji na to, že nastanou povinnosti ve škole a v práci. Konec zahálky. Sbohem prázdniny!
Nechodím ani za kluky. Odolávám nikotinovému svádění. Vážně nekouřím.
Je neděle 31. srpna 1969.
Máma mě napakovala jídlem a oblečením, loučím se a jdu na vlakové nádraží.
Cílová stanice Hradiště, nástup do 2. ročníku!
A pozor, přijíždíme na internát jako mazáci.
Jenže já se zařekl, že žádné mazáctví nebude.
Cestou přistupují v Přerově do vlaku kluci z mého ročníku.
Prochází se vagóny a tipují, kdo by mohl přijíždět na náš internát jako adept na bažanta.
Mně je to jedno.
Ani na jednoho Bažanta ruku nevztáhnu a nebudu od nich nic vyžadovat.
Nechám je žít.
Jsme ve druhém poschodí na pokojích našich bývalých mazáků.
Bažanti jsou ubytováni na našich.
Teď bychom mohli večer potichu seběhnout na bažantské poschodí a taky se jim předvádět a okrást je.
My jsme vaši mazáci, rozumíte? Ne? Tu máš jednu do držky a naval sem, co máš…
Vidím ale, že si už v prvních dnech někteří kluci neodpustí nějakou drobnou mazákovinu vůči bažantům. Ale ne šikanu, kterou jsme zažívali my.
Zvláštní však je, že naši bažíci jsou o mnoho ofrklejší, než jsme byli my. Kluci jim ale naznačili, jaké mají mantinely a doporučili, aby je raději ve vlastním zájmu nepřekračovali.
Bože můj, co jsem si všechno musel vytrpět!
Naši mazáci jsou ve třetím ročníku, jsou z nich supermazáci.
Mají dlouhé tři týdny odborné praxe v mateřských pivovarech, v měsíci přijedou na týden do školy a pak odjedou zpátky.
Pak je nás tu pohromadě moc a z toho vyústily konflikty, při kterých padlo i pár ran pěstí, naštěstí se situace velmi rychle uklidnila. Za všechno mohl pokaždé alkohol.
Orság se tvářil při setkání se mnou, že na tu nakládačku zapoměl.
Kdyby si chtěl proti mně něco zkusit, tak mohl. Proč ne? Odvahu bít se by dostal nejspíš, když by měl pěkně vypito. Já se už ale dávno nebál někoho udeřit pěstí do obličeje.
Kluci jdou kouřit.
„ Ajfel, jdeš si s námi zapálit?"
„ Nejdu. Nekouřím!"
„Nekecej, fakt nekouříš a jak dlouho jsi neměl cigaretu?"
„ Už ani nevím, je to už …dávno."
Kecám, není to zas tak dávno, co jsem se rozhodl, že s kouřením skoncuji, ale dají mi alespoň pokoj a nebudou mi podsírat cigarety.
Vrátili se a fakt smrděli kouřem.
Tak nesmím, nesmím si už zapálit.
Stačila by mi jedna jediná vykouřená cigareta a má snaha by spadla, jak domeček z karet.
Lítal bych v tom zase. To je další moudro, které jsem si zapsal za má šestnáctiletá ušiska.
Po večeři ležíme na postelích a jeden přes druhého si vyprávíme dojmy a zážitky z prázdnin. Trvá do dlouho do noci.
Publikoval(a):
Tonyend, 3.4.2013