Anotace: Tony se po prázdninách vrací na internát. Opět se může opíjet. Ale něco s ním není v pořádku. Nevěnuje tomu zvláštní pozornost. Je to první varovný signál. Myslí na svoji lásku, na Eriku a čeká kdy se mu ozve.

Přišla řada na mě a kluci ani nedutali, když jsem začal vyprávět.
Chtěli vědět víc o tom, jak jsem se vyspal s Dájou na čundru, jak jsem se nechal sbalit třicítkou z nádražního bufetu, to prý není možné, že kecám, ale ať vyprávím, co všechno jsme dělali v posteli.
Smáli se tomu, jak jsem si s kluky Berkovými vydělával sběrem peníze, to by je prý nenapadlo, takhle chodit po nocích krást a divili se mému opíjení a já se těšil, jak si dám pořádně do nosu v pivovaru. Jak vzpomněli popíjení, přepadlo mě silné bažení po alkoholu.
Zamlčel jsem jen seznámení s Erikou. Ona byla mé velké tajemství.
Někdo zašeptal klucí, dobrou noc. Ztichli jsme.
Usínal jsem a myslel na Eriku, ale i na pivo.
Nechci přijít o Eriččinu lásku ale stejně tak nechci přijít o své milované pivo.
Nějak to budu muset vymyslet.
Zaslechl jsem, jak se třepe kterási postel, a někdo si leští péro.
Jen lešti, ale žena je žena!
I když tu nebyla, cítil jsem vůni Eriky, cítil, jak nádherně voní ženské tělo.
Nejkrásnější vůně na světě, je vůně ženy. A hned za ní je vůně piva.
Mé vlastní moudro.

Zvonek na chodbě drnčí, vyzvání to své ven z postelí, ven z postelí, budíček!
Nikomu se ale nechce, doma, doma, to se to vyspávalo.
Rozmrzelý vstávám a spěchám na záchod.
Stejně se tam už vytvořila fronta jak na banány.
V koupelně to samé.
Do snídaně mám čas.
Bažanti se houfují u jídelny. Pokřikují na sebe a o nějakém strachu neví nic.
Doufám, že jim Marie s Hejkalem všechno vysvětlili.
A nezapomněli zdůrazňovat, že je na internátě všechno zásadní, tak jako tehdy nám.
Naštěstí je to pryč a všechno se změnilo k lepšímu.
Nedovedl jsem si představit, že bych ze sebe vydržel po celý bažantský rok dělat Fackovacího panáka, Oslíčka otřes se a Stolečku prostři se.
A dnes, plný nenávisti z toho všeho bych si vybil vztek na našich bažantech. Za to všechno příkoří nashromážděné za ten rok.
Bažanti jsou po snídani, rozcházejí se na pokoje.
Jídelna se vyprázdnila, tak se jdeme taky najíst.
Dívám se, co je k snídani.
Bílá káva, dva rohlíky, čtvereček másla a trojúhelníček taveného sýra.
Snídaně jsou na internátu pestřejší než doma. Babky z kuchyně dělají do konve rozhodně lepší čaj, než jaký doma připravil otec.
Sto lidí sto chutí. To je zase moudro mé mámy.
Čaj je k dispozici po celý den, ale nejvíc příjde někdy vhod až nad ránem, když tělo trápí opilecká žízeň.
Přemýšlel jsem nad tím, jak je to možné, že i když se vypije třeba deset piv, člověk dodá tělu tolik tekutiny a nad ránem má žízeň, jak zasypaný horník.
A když si vypije více, je žízeň ještě větší.


O něco později jsem se propíjel ke skoro vědecké práci, ve které jsem hledal během svého opíjení odpověď na otázku jak je možné, že se mi neustále vrací nad ránem ten splín, žal a smutek, přestože jsem se ho večer zbavil.
Z hospody jsem přišel na internát opilý.
Praštil jsem sebou na postel a nevěděl o ničem. Dostavila se úleva, má bolavá duše si to ale zamířila do mého mozku a v něm se vyvenčila jako pejsek, ale mně o tom nic neřekla.
Do rána jsem se z opice vyspal a splín, žal, smutek se odněkud záhadně vrátil.
Mozek je silně nespokojen s tím, co dostal od duše a volá na mě haló haló, já to tu nechci, pryč s tím, potřebuji se očistit!
A tak provedu další výplach a další.
Nic ale nepomáhá.
Pomalu ale jistě jsem se ocitl v té nekonečné spirále a vstoupil do bludného kruhu, který se začal nebezpečně roztáčet.
Jak se toho navždy zbavit, jak si očistit duši a mozek?
Neučinil jsem žádný velkolepý objev, jen jsem mnohem později přišel na to jak tento problém vyřešit a znal odpověď na tuto nelehkou otázku.
Musí se přestat s opíjením, nenaplňovat tak duši alkoholem, aby se nemusela chodit venčit do mozku.
Mozek musí být pořád čistý.
Nedat šanci na pořádání Mistrovství světa v plavání splínu, žalu a smutku.
Splín, žal i smutek totiž umí výborně plavat v alkoholu.
Jednoduše je nechat na suchu, pak zmizí a duše se uzdraví.
Má nevědecká práce se nedělala zrovna lehce.
Bylo to dlouhodobé bádání podložené velkým množstvím vypitého studijního materiálu sbíraného po hospodách IV. Cenové kategorie, v taneční vinárně U Malotů a v Doupěti v parku Kotva.
Vědět tohle v pěti letech, že po vypití jedné velké štamprle zelené kořalky v Horní hospodě u pana Braneckého budu jednou takto bádat po hospodách a později hledat způsob jak žít s čistým mozkem, mohl se můj život odvíjet zcela jinak a Ďábel mně nemusel dělat osobního tajemníka a poradce.

Vedení školy udělalo bažantům vstupní přednášku na učebně.
Odcházím do pivovaru na odbornou praxi.
Přede mnou je zase jeden dlouhý školní rok.
Po jeho ukončení jeden měsíc prázdnin a jeden měsíc praxe.
Mají to docela dobře vymyšlené. Jako by nám řekli, měsíc si doma užijte, dělejte si, co chcete.
Pak přijdete do práce. Zaměstnanci si vyberou dovolenou tak budete makat místo nich.
Úspora lidských zdrojů.
Můžeme se těšit na prémii k učňovskému žoldu.
Každému ale podle jeho zásluh.
Dobře se učíš a mistr odborného výcviku tě chválí? Tak budeš dostávat žold v maximální výši. Ten je ve druhém ročníku odstupňován, může být až stodvacet korun. Nechce se ti učit a v práci se nechceš snažit? Máš smůlu, dostaneš jen padesátku
Výše prémie za měsíc práce o prázdninách je různá, podle toho, kam nás výrobní náměstek zařadí. Se žoldem to však může být i 700 Kč a s tolika penězi si člověk ani neví rady.
Mít tolik peněz na začátku prázdnin, tak jsem nemusel s kluky Berkovými ani chodit na ty loupežnické výpravy.

Přicházím k bráně pivovaru.
Jak nádherná vůně se line z pivovaru. Hlava se z ní točí. Přistihuji se při pomyšlení, jak moc mi chyběla.
Zdravím pana vrátného, volá, že nás rád vidí, že jsme mu chyběli.
My asi ani ne.
Spíš ta bedna deputátního piva, kterou jsme jim nechávali.
Jenže to byl oboustranně výhodný obchod.
Vrátní nás za to nikdy nekontrolovali, jestli si při odchodu z pivovaru neodnášíme lahváče. Nekontrolovali nás ani po tom, co byl zrušen deputátní příděl piva zaměstnancům pivovaru.
Našel se způsob, aby zavírali své oči, když by viděli, jak jdeme mimo vrátnici s taškou plnou láhvového piva.
Za pár korun si každý zaměstnanec mohl koupit pytel splavků ze sladovny.
Splavky vznikaly při namáčení ječmene. Bylo to lehké, polámané a nekvalitní zrno, které by stejně nevzklíčilo.
Sbíralo se v odtoku, a když se usušilo, dávalo se do papírového pytle.
Splavky se kupovaly se na krmení slepic.
Ale stačilo nabrat do pytle kvalitního ječmene a pak ho dosypat nahoře podřadnými splavky.
Za pytel takových splavků nám nejen vrátní nabídli padesát korun.
No kdo by to nekoupil za ty prachy!
Jenom vás při tom nesměl načapat mistr sladovny. Zanadával, ale i on měl něco s očima, přivíral je stejně jako ti vrátní.
Měl na vesnici příbuzné a ti si také chtěli levně vykrmit své slepice.
Byla to dobrá doba na podobné přilepšování, ale kdyby měli chodit všichni ti, kteří najednou takto nic neviděli k očnímu lékaři, asi by se musel vyhlásit stav neznámé epidemie.
Jenže ta skvělá a dobrá doba, ty zlaté časy byly u konce a všechno se to plíživě měnilo. Nás se politika doposud nedotýkala.
Lidé byli vynalézavější a dělali všechno možné pro to, aby si tu a tam něco odnesli načerno z práce, naplňovali tím heslo komunistů, že všechno je naše.
Když je to naše, tak tím pádem je to i mé, tak si taky něco vezmu, mohl si každý říct.
Tak se kradlo, jak se dalo, když to bylo i naše a nikdo se tomu nedivil.
Podezřelý byl ten, kdo se neřídil nikde nezveřejněným heslem, že kdo nekrade, ten okrádá svou vlastní rodinu.
Nás se politika doposud nedotýkala.

Vlezl jsem na šatnu.
Byla společná pro učně i zaměstnance.
Do nosu mě praštil strašný smrad z mokrého oblečení a zpocených bot a fusklí.
Pracovní obuví byly především gumové holínky, ve kterých se potily nohy. Potily. To je slabé slovo.
Když se do nich dostala i porce všudypřítomné vody, tak to v nich přímo čvachtalo.
Po skončení směny se sice daly vysychat, ale kombinace potu a vlhka vytvořila odér, jak v Lošticích, ve výrobně tvarůžek, kde jsme byli na exkurzi. Vzduch na šatně, no to byla to síla. Ale stačilo si vypít pár piv a bylo po smradu. Nikdo o něm najednou nevěděl.
Všude vonělo jen zlaté pivečko a pivovar.
Našel jsem svoji skříňku.
Byla samý prach, dokonce i uvnitř na poličkách.
Šel jsem pro kýbl, napustil do něj vody, sebral kus hadru a začal si umývat skříň.
Uslyšel jsem čísi uštěpačnou poznámku, abych se prý jen z té čistoty neposral.
Neposral jsem se a skříňku si očistil.
Vysvlékl jsem se, pověsil si oblečení do čisté skříně a navlékl jsem se do zelených prošívaných kalhot, teplého svetru a zapnul si prošívaný kabát.
Na nohy jsem si omotal onuce a vklouzl do gumáků.
Připraven k výsadku!
Šli jsme ze šatny ven na dvůr, na čerstvý vzduch, na kterém si kluci zapálili cigarety.
Čekali jsme na mistra Odborného výcviku.
Jakmile přišel, sborově jsme ho pozdravili. Posbíral od nás Učňovské knížky, do kterých na konci týdne zapíše hodnocení.
Přivítal nás, popřál mnoho úspěchů ve škole a při práci.
Rozdal nám stravenky a vysvětlil, jak si je v jídelně máme správně orazítkovat, aby nám byl vydán oběd.
Podíval se po nás a řekl, kdo je na jaké středisko přidělený.
Protože nás dobře znal z prvého ročníku, věděl, jak je kdo u jaké práce šikovný a zdatný.
O mně věděl, že o práci na varně nestojím. Vařičem jsem ale být nechtěl vlastně jen kvůli tomu horku, které je na varně po celý rok. Horko jsem nenáviděl i venku.
„Wolfe, ty půjdeš za sklepmistrem, vidím, že jsi už na to i oblečený a s tebou ještě Valda a Kocháň."
To byl Aleš a Jarek, kluci z pokoje. Oba se s neskrývanou nechutí navlékli do prošíváků a obuli si gumáky.
Mistr ukázal na Nováka a Přecechtěla, naše největší zašíváky.
„Vy se hlaste na sudové stáčírně."
Podíval jsem se na ně a oba se tvářili, jako by je poslal na galeje.
No jen si to tam běžte kluci užít, je tam dřina, ale budete mít svaly jak ze železa! Já tam chodil sám dobrovolně, abych trénoval sílu.
Počkal jsem na Aleše a Jarka.
Když byli oblečení, vypadli jsme ze šatny ven, bylo nám jedno, kam pošle zbylé kluky, a zamířili jsme ke dveřím ležáckého sklepa. Tady na čerstvém vzduchu si kluci zapálili cigarety.
Když dokouřili, otevřeli jsme zelené plechové dveře od sklepa.
Našli jsme sklepmistra a hlásili se o práci.
„Tak jak je, kluci, po prázdninách, co, chce se vám do díla?"
„Ale mohly být delší, doma bylo dobře, co naděláme, už jsme tu zase," odpověděl Aleš za nás.
„To je dobře," řekl mistr a ukázal na Aleše a na mě.
„Běžte do jedničky a dvojky, jsou tam označené stočené sudy, vezměte si hrabla, tak z nich vybrat kvasnice, odnést je na sušárnu a sudy důkladně vymýt, rozumíte?"
Rozuměli jsme.
Stočené sudy byly označeny křížkem bílou křídou.
Na dně sudů byla hnědá břečka. V několika litrech nestočeného piva zůstaly pivovarské kvasnice, které jsme museli malými dvířky dostat ven do dřevěného škopku a pak sud důsledně vyrajbovat kartáčem a vymýt aby byl připraven na další použití.
Sud měl malá dvířka, která se po odčerpání piva otevřela a dovnitř sudu se muselo vlézt tímto úzkým otvorem a uvnitř si na práci svítit elektrickou prodlužkou.
Uvnitř sudu to klouzalo, a když při práci někdo uklouzl, tak se od té kvasnicové břečky pořádně zašpinil a promáčel si prošívané kalhoty. Nebylo to nic příjemného být po celou směnu v mokrých a slizkých kalhotách v chladném prostředí ležáckého sklepa. Ale i na tuto nepříjemnost se muselo zvyknout.
Když do sudu vlezl někdo dřív, než se pořádně odvětral od kysličníku uhličitého, tak mohl na chvíli ztratit vědomí a spadl hubou do té břečky a smrděl kvasnicemi až za ušima.
Obrovské sudy stály v řadě dole a nad nimi byla řada dalších sudů s menším obsahem.
V jiných odděleních byly ocelové tanky, které se čistily stejně jako sudy, jen v nich bylo více prostoru.
Jarka poslal sklepmistr vyčistit křemelinový filtr.
Úkoly jsme měli, tak jak s oblibou říkal, vzhůru do díla!
Ale práce není zajíc, ta neuteče.
Moudro zaměstnanců.
Jakmile sklepmistr odešel, pozvali nás do svého kumbálu.
Myslel jsem, že nám nabídnou tvarůžky z okurkové láhve, měli je v ní naložené v pivě.
Když se daly na krajíc chleba, tekly jak hustší marmeláda a zapáchaly jak bolavá noha, ale byla to specialita a docela dobrá, jen se musela překonat ta nelibá vůně, ale bez ní by to přece nebyly tvarůžky naložené do piva.
Dnes nám nabídli chleba s pečeným psím masem. Taky místní specialita.
Vzpoměl jsem si jak, jsem ji jedl poprvé a pochvaloval si, ta pečínka je vynikající!
Nevadilo mi ani, že je na ní víc kmínu a česneku, než když vepřové pekla doma máma.
Nechali mě v klidu dojíst a pak na mě někdo udělal hlasitě Haf! Haf, haf, haf!
Všichni, co byli v kumbále, se začali smát.
„ Tak prý vepřová! Hovno vepřová pečeně, žereš vlčáka!"
Žaludek mně vyskočil jak na trampolíně hodně vysoko, až do krku a začal jsem se nadavovat.
Ale stačilo vypít několik piv a už mi to bylo jedno, že pečínka byla ze psa.
Psí pečínku jsem snědl. Překonal jsem v sobě odpor k něčemu nezvyklému, chtěl jsem zkusit, jaké to psí maso je.
Později jsem si nabízenou porci vzal s naprostým klidem, stejně jako třeba guláš v hospodě.
Jen jsem přemýšlel, jestli je z vlčáka nebo z jezevčíka, čí ten pes asi byl, kde naposledy štěkal, no, musel to však být mizerný hlídač, když se nechal odvést od rodné boudy, aby skončil na rozpáleném sádle na pekáči v peci na vysoušení svářečských elektrod.
Ale stačilo vypít několik piv a už mi to bylo jedno, že pečínka byla ze psa.
Zvláštní moudro.
Stačí, aby člověk vypil třeba pár piv a je schopný udělat něco, co by za střízliva nikdy neudělal.

V kumbálu jsme seděli na vyřazených štěnětech.
Ne, nebyli to sirotci po těch psech, kteří se zde, v ležáckém sklepě snědli.
Byly to vyřazené obyčejné dřevěné soudky s obsahem 25 litrů, které se přestávaly používat v hospodách.
Kdo chtěl, dostal kus toho červeného upečeného masa na krajíc chleba.
Zahryzl jsem se do voňavého masa a přikusoval k němu chleba.
Pořádně jsem jídlo zapil lahodnou odraženou desítkou z korbele.
Kuřáci si dali cigáro.
„Co ty? Chceš cigaretu? Na, zapal si, jestli nemáš," nabídl mi jeden ze sklepáků krabičku s cigaretami.
„Nic mu nedávejte, prý přestal kouřit, jestli ale nekecá a nekouří tajně," vyhrkl Jarek.
„Díky, ale fakt nechci. Přestal jsem kouřit,“ odpověděl jsem sklepákovi,“ dal jsem totiž někomu své slovo, že už kouřit nebudu. Kvůli němu."
Bylo jedno, jestli jsem to slovo Erice skutečně dal či nedal, prostě jsem to řekl a hotovo. A od toho okamžiku nekouřím.
Ještě, že jsem jí nedal slovo, že nebudu pít.
Co pít, o to by jistě nešlo, no tak co, jedno pivo, dvě, to přece nikoho nezabije, svět se kvůli dvěma pivům nezblázní.
Já jich do sebe hodil deset a někdy i víc.
No a co se stalo?
Svět se nezbláznil ani nezbořil.
Tak jsem se trochu opil, no bóže.
Člověk se z toho vyspí a život jde dál.
A ukažte mi někoho, kdo dnes nepije.
Podal jsem mu korbel. Dopil zbytek piva a podal mi ho zpět.
„Doprdele synku, ty máš splav! Nechej příště něco i druhým, ano, nejsi na to sám, jo? No, nic ve zlém, ale zajdeš hned pro čerstvé!“
Vzal jsem prázdný korbel a za chvilku jsem s ním byl ze stáčírny v kumbálu zpátky.
Korbel byl i ve sklepě stále naplněn, připravený aby se strčil do džberu horké vody, pivo se v ní nechalo chvilku odrazit, aby nebylo tak ledové a pak už jen pijte moji braši! Na haf haf pečínku, nebo na vepřovou, či na tekoucí tvarůžky, na zdraví, na ženský, pijte, na co chcete!

Objevil se sklepmistr.
„Tak pro dnešek je konec žranice a honem do díla a vy kluci moc nechlastejte, ať nespadnete ze žebříku a není průser. Dokouřit a rozchod!"
Tak rozchod.
A myslet stále na to, neudělat chlapům nějaký průser.
Práce se musí udělat pořádně, i když se při ní pije, a musí se jen myslet na to, jen aby nebyl, kurva, nějaký zbytečný průser. To by nebyly prémie za obhájení Rudého praporu ROH a to by teda průser byl!
Aby byl i před letošními vánočními svátky v kulturním sále ROH slavnostně předán Rudý prapor nějakým soudruhem papalášem do rukou našeho soudruha ředitele, který prokáže papalášovi velkou radost z jeho obhájení, projeví soudružské dojetí z té náramné pocty a za bouřlivého a neupřimného potlesku všech zúčastněných odborářů bude Rudý prapor postaven do kouta na čestné místo. Papaláš bude mít krátký projev a po něm propukne veselí.
Řadoví členové odborů se však budou více radovat než z obdržené zástavy z toho, že dostanou zdarma pár chlebíčků, dvě decky vína, kafé se třemi kostkami cukru, kolekci a střechýle pro děti a hlavně ze slíbené prémie k platu.
Chlebíčky budou snězeny, všechno víno vypito, kafé dopito, kolekce a střechýle skončí v taškách. Některé děti z nich budou mít neskrývanou radost ještě ten den, jiné až ráno, to když se mnozí odboráři budou vracet pozdě v noci domů, protože si prodlouží oslavu v nějaké hradišťské hospodě.
A jako pokaždé ten krajský papaláš při svém odchodu ještě zavolá a zamává k hlučícímu sálu.
„Čest vaší práci, soudruzi! Děkuji vám a přeji hodně pracovních úspěchů a krásné prožití svátků vánočních.“
Nikdo ho už neposlouchá.
Zamíří k nablýskanému autu, ve které na něj trpělivě čeká jeho pánský kočí, řidič.
Volha se naklání na jednu stranu pod tíhou narychlo naložených beden s dvanáctkou, kterou soudruh dostal na cestu jako pozornost od našeho podniku. Rudý prapor se tak lépe obhajuje.
Pivo mu přijde vhod po štědrovečerní večeři.
Smaženého kapra a bramborový salát s ním zapije. Ryba má plavat a tak bude plavat ve dvanáctce. Odboráři vstávají, tleskají do taktu a kulturním sálem duní To bě ta ky, sou dru hu!
Do vánoc je daleko a učňů se oslava stejně netýká.
Tak jdeme s Alešem čistit sudy.
Je mu zima i v prošívaných kalhotách a kabátu. Kdyby se namočil, tak mi snad uteče za mistrem, aby dostal práci jinde. Navrhuji, že budu sudy umývat a on si vezme na starost odnášení kvasnic do přípravny. Nadšeně souhlasí a navíc nám jde ochotně orazit stravenky do jídelny.
Ani si neuvědomil, že bude od kvasnic i tak špinavý a postříkaný vodou, že v suchu určitě nebude.
Makáme až do přestávky na oběd.
Hlad nemám, pečínka haf haf byla výdatná.
Aleš chce jít na oběd, má ještě hlad.
Jdeme na šatnu. Vysvlečeme se z mokrých kabátů a kalhot. Házíme je ledabyle přes studené ústřední topení, vedle nich si dáváme vlhké gumáky.
Navléknem na sebe suché montérky, obujeme si tenisky a jdeme se umýt.
Ruce mám rudé, jsou jak uvařený rak. To je z chladu a mokra ve sklepě. Nijak mně to netrápí.
Po chvíli dostanou běžnou barvu. Váhám, jestli s ním mám jít. Přemlouvá mě tak dlouho, až mě přemluví a do jídelny spolu odcházíme.
Jídelna je poloprázdná a ta vůně v ní!
Jak procházíme kolem stolů k výdejnímu okýnku, tak se dívám, co kdo obědvá.
Polévka kroupová a kus uzeného masa, bramborová kaše a kyselá okurka. Tak to uzené tak nádherně voní! Tak to si dám také, to by byla škoda nevzít si dnešní oběd a stravenku jen tak vyhodit do koše.
Obědy už máme tady v pivovarské jídelně.
První změna na internátě. Do školní jídelny už chodí jen ti, kteří mají týden vyučování.
Obědy vydává paní Baláková.
Starší paní, která si tady v kuchyni jenpřivydělává malému důchodu.
Poděkoval jsem a usmál se na ni.
Nějak jsem jí padl asi do oka, protože mi později přihodí pokaždé k porci něco navíc. Místo pěti knedlíků mám na talíři osm, když je k obědu jeden plátek masa a má některé plátky v tom velkém hrnci polámané, přidá mi je také.
Odnášíme si na tácku talíř s polévkou a na druhém talířku kopec kaše s kusem uzeného masa ke stolu. Popřejeme si dobrou chuť a všechno sníme. Vstaneme a neseme nádobí k pultu, před paní, která je od nás bere, aby je umyla.
Vrátíme se na šatnu a už se nám nechce do špinavých prošíváků, ale musíme a jdeme do sklepa pokračovat v práci.
Po obídku máme žízeň, tak si vlezeme do kumbálu a pořádně se napijeme lahodné desítky. Objevuje se sklepmistr. Poodhrne si rukáv prošíváku a ukazuje na hodinky.
Rozumíme, pane mistr! Jen co dopijeme zbytek piva v korbelu tak půjdeme pracovat.
Čas rychle utíká.
Je půl jedné. Nám učňům pro dnešek padla.
Voláme na sklepáky, že odcházíme a čao zítra!
Dnes jsem toho moc nevypil. Možná pět piv. Nebo šest, víc určitě ne.
Zato na šatně je docela veselo.
Pár kluků se pěkně opilo a tak sedí na lavici u stolu, hlavy položené na pokrčených rukách. Když se trochu prospí, zvednou se, převléknou a jdou tou veselou opileckou chůzí na internát.
Převlékám se do civilu a jdu si odnést mokré prošíváky do sušárny oděvů.
To samé udělá Aleš.
Jak se umyjeme, tak na nikoho z opilých kluků nečekáme.
Zamkneme své skříňky a můžeme jít na internát.
Nikdo ze zaměstnanců si opilých kluků na šatně nevšímá.
Vyspí se, proberou se z opice a pak půjdou na internát.
Důležité je přijít na internát včas, to je stále zásadní!
Třeba po čtyřech, ale přijít. Hlavně nedělat bordel.
Lehnout do postele a spát.
Pak nikdo nic nevidí, nikdo nic neslyší.
Aby se mohli vychovatelé večer zamknout ve vychovatelně a měli od nás klid až do rána. Aby si mohli do deníku zapsat poznámku, že jejich služba byla bez závad!
Sejdeme po schodech dolů a kráčíme k vrátnici.
Dnes nepronášíme lahváče, tak jdeme přes její budovu, ne pod závorou.
Vrátný nás srdečně zdraví, my také.
Před námi je cesta na internát a volno do večerky.
Aleš si všimnul, že toho moc nenamluvím.
„Ajfel, co je s tebou? Přemýšlíš nad cigaretou?"
„Co by mi mělo být? Na cigarety seru, nemluv o nich. Jen nemám náladu. A fakt jsem přestal kouřit. Tak to bude asi tím."
Pokračovali jsme v chůzi a procházeli jsme uličkami Hradiště.
Cestou jsme nakukovali do výkladních skříní, co kde vystavují. Zastavili jsme se před prodejnou Supraphonu.
Uviděl jsem vystavenou gramodesku, elpíčko Karla Kryla.
Několikrát jsem ho už slyšel v rozhlase a líbil se mi jeho hlas a taky, že hraje na kytaru.
Když zpíval, tak mě jeho texty dokázaly oslovit a zaujmout.
Asi tím smutkem a hořkostí, kterou jsem v nich objevil.
„ Aleši, já se půjdu zeptat, kolik těch elpíček ještě mají.“
Šel se mnou, že se podívá, co tam ještě mají.
Kryl ho nezajímal.
Jo, kdyby měli nějaké anglické kapely, to by byla jiná!
Prodavačka mi na moji otázku, jestli je na desce písnička Bratříčku, řekla, že ano, že se tak přece jmenuje i to album. A ještě jich mají dost. Přehlédl jsem to.
Poprosil jsem ji, jestli mi ji může odložit, ale až do příštího týdne.
Odpověděla mně, že nerada, ale schová ji.
Vysvětloval jsem, že nemám na tento týden dost peněz.
Mohl jsem si od kluků půjčit, ale nevěděl jsem, kolik peněz dostanu doma.
Mohl bych taky každý den tajně odnášet z pivovaru prázdné flašky a vrátit je někde v obchodě a získal bych tak peníze. Na výhodný nákup a následný prodej pytle splavků, bylo ještě brzo.
Vyšli jsme ven. Hned jsem měl lepší náladu.
Prodavačce jsem lhal, že jsem bez peněz.
Peníze jsem ještě měl, desku jsem si mohl koupit, ale šetřil si je, abych měl na útratu v hospodě. Do konce týdne bylo daleko. Kdybych utratil peníze za to elpíčko, tak bych zůstal na suchu a pít se mi chtělo každý den.
V ulicích jsme potkávali místní holky.
Aleš se za nimi občas otočil.
Taky se mi líbily, ale já měl svoji holku, tak mě tolik nezajímaly.
Erika!
Jak se má, co dělá?
Možná už sedí v autobuse a jede ze Vsetína domů ze školy.
Možná mi napsala dopis a ten mi pošta doručí na adresu internátu!
Zrychlil jsem krok.
Řekl jsem Alešovi, že půjdu rovnou na internát, že nikam nepůjdu.
Nikam znamenalo, že nepůjdu do hospody.
Divil se, ale nevyptával se proč.
Sedl si na lavečku u podloubí jednoho domu a čekal na kluky, kteří odcházeli ze šatny po nás.
Slyšel jsem, jak za mnou volá, že si zajdou na jedno a zahrají kulečník, nebo mariáš.
Vrata internátu byla dokořán.
Šel jsem ke dveřím školníka Kopečka a zazvonil.
Objevila se jeho žena.
„Dobrý den, paní Kopečková, chtěl bych se zeptat, jestli jsem neměl v poště dopis? "
„Tak počkej, půjdu se podívat, nějaké pohledy a dopisy tam jsou."
Vrátila se a v ruce držela pohlednice a bílé dopisní obálky.
„Jakže se to jmenuješ?"
„Antonín Wolf!"
Držela je jako vějíř karet, jako věštkyně, přendávala je pomalu z levé ruky do pravé. Napínala mě.
Hořel jsem nedočkavostí, viděl jsem, že je všechny nepřečetla.
„A jo. Tady jeden dopis pro tebe přeci je. Jo, na obálce je napsáno Kamarád Antonín Wolf."
Podala mi ho. Poděkoval jsem.
Ostatní pohlednice a dopisy poskládala na sebe a zavřela dveře bytu.
Poskočil jsem radostí.
Erika mi píše, huráá! Ale jak to, že jsem pro ni najednou jen kamarád?
Běžel jsem do šatny, rychle se přezul do pantoflí a spěchal na pokoj.
Zavřel jsem dveře a praštil sebou na postel.
Prsty se mi chvěly od radosti, když jsem roztrhl obálku a vytáhl z ní dopis.
Přečetl jsem si záhlaví, datum a místo kdy byl dopis napsán, ale ledabyle a když jsem očima sklouzl na úvodní oslovení, má radost pohasla.
Ale ne! To mi nepíše Erika!
Na dopisním papíru bylo datum 30. Srpna, Brod.
Že jsem si toho nevšiml, já vhodil dopis pro Eriku v neděli večer 31. srpna, tak to jej dostane buď dnes, nebo zítra. A její odpověď dostanu snad v pátek.
Zklamán tímto poznáním, jsem se dal do čtení dopisu.
Ahoj kamaráde Sigi !
Byl jsem na slezině, ale zase jsi nepřišel. Tento víkend jsem nikam nejel, ale domluvili jsme se, že 5. září vyrazíme zase na Slovensko. Na Vršatec.
Je tam zřícenina hradu na vysoké hoře a nádherná příroda. Pojedeme vlakem, trasa je zjištěná a zpět se vydáme pěšky přes Sidónii do Brumova- Bylnice a odsud autobusem domů.
Alí mi dal tvoji adresu, tak ti to oznamuji, protože jsi na intru a na slezinu se nedostavíš včas.
Dal jsem tvoji adresu dalším kamarádům, protože se pak můžeme jedině přes dopisování domlouvat, kdy a kam pojedeme.
Když ti někdo z nich pošle dopis, odepiš mu a neztrať si jejich adresy!!!
Nevím, kdy se v pátek vrátíš do Brodu a jestli pojedeš s námi. Každopádně sraz je na vlakáču v Otrokovicích v pátek do 17 hodin. Vlak nám odjíždí v 17.10 hodin.
Dlouho jsem tě neviděl a jsem moc zvědavý, jak jsi na tom s tou babou z výčepu a tak vůbec.
Měj se fajn!
Ahoj tvůj kamarád Čert

Jiří Výmola
Sadová 13 Brod

Jedinou radost, kterou jsem z dopisu měl, byla ta, že mi píše Čert, a že patřím mezi čundráky a jeho kamarády.
Vstal jsem a vytáhl malý čistý sešitek ze stolku.
Do něj si budu zapisovat adresy kamarádů. První byla na Čerta.
Dopis jsem zmačkal a vyhodil do koše.
Pozvání bylo lákavé, ale nevěděl jsem, jestli se mi ozve Erika.
Jestli ano, tak to bych jel za ní, nebo šel do Vizovic i pěšky!
Na žádný čundr bych nejel.
Stejně bych ale musel v pátek z internátu odejít dříve, abych se stihl doma na čundr vypravit a být včas na otrokovickém nádraží.
Lehl jsem si zpátky na postel a podřimoval.
S očima zavřenýma jsem snil, jak jsem s Erikou.
Po pivu jsem dostal žízeň, tak jsem se šel do jídelny napít čaje.
Voněl po jahodovém sirupu a byl ještě vlažný.
Studené orosené pivo by bylo ale lepší.
Nabral jsem si čaj do hrnku a vypil jsem ho na ex.
Pak další hrníček, sakra to je žízeň, a ještě jeden.
Začínám mít v poslední době čím dál větší žízeň. Divný.
Opláchnul jsem hrnek a dívám se na vyvěšený jídelní lístek, co nám tento týden kuchařky nabízí.
Pondělí. Večeře. Studená! Gothajský salám s chlebem a ovoce. Ještě, že jsem se jaksepatří najedl v pivovaře.
A co bude zítra. Úterý. Snídaně. Čaj, trojúhelníček sýru, máslo a pečivo. Oběd. Pečené kuře, rýže a kompot, polévka kmínová. Tak to si bažanti pošmáknou! Večeře? Aha, kuchařkám zbyla rýže. Zeleninové rizoto a čalamáda. Kyselá čalamádka. Té si naberu do misky a vezmu sebou na pokoj. Nejvíc mi čalamáda chutná hned ráno, po probuzení. Po předchozích vypitých pivech udělá dobře v žaludku.
Do jídelny vbíhají nějací bažanti.
Hlasitě pokřikují a smějí se.
Když mě vidí, zmlknou, a rozestoupí se. Procházím mezi nimi.
„Tak jak se máte bažanti?"
Na slovo bažanti kladu silný důraz.
Najednou jsou bázliví, neví, co mi mají odpovědět.
Mají strach?
Ale z čeho? Já jim nic neudělám.
Kterýsi z nich tiše odpoví.
„Dobře, Pane mazák!"
Dívám se po nich a netuší, co příjde. Netuší, jestli jim něco neudělám.
Chvíli je nechávám postávat v nejistotě.
Nic nepříjde.
Schválně ale vypnu hrudník a zatnu svaly. Hezky se mi rýsují pod tričkem.
Natáhnu ruku a namířím na ně ukazováčkem. Ty! A ty!
Dívají se kolem sebe, zmateni, na koho to mířím, a říkají si v duchu, snad ne na mě?
Proč zrovna na mě? Zbije mě, nebo ne? Co bude chtít?
„Jak se jmenuješ?"
„Já su Pavel. Bévám v Prostějově,“ odpověděl mi ten, na kterého jsem ukázal poprvé.
Tak Pavel. Hanák jak poleno je z Prostějova.
„Já se jmenuji Viktor," říká druhý a oběma se hlas třásl rozčilením.


„Dobrá, to stačí,“ skočil jsem mu do řeči, „ já se jmenuji Wolf. Tonda. Když budete něco potřebovat, můžete za mnou přijít. Rozumíte, co myslím tím potřebovat? To znamená, kdyby se do vás bažantů někdo z mazáků příliš navážel tak si to s ním vyřídím, jasný?"
Oddechli si úlevou.
Rozprchli se do svých pokojů jak vrabčáci.
Stoupal jsem nahoru po schodech do dvojky.
No jó, tak někdo z mazáků bažanty hezky vylekal, tak proto se bojí.
Proto odpovídali Dobře, pane mazák!
Otevřel jsem dveře pokoje a viděl kluky, jak se převlékají do domácího.
„Tak kluci, kdo vyhrál v kulečníku? A nevíte náhodou, kdo dal bažantům nějaké školení? Jsou totiž nějak moc v pozoru..."
„Jako obvykle místní, jsou lepší, nám to moc nejde, oni tam dají i dvacítky a my jsme rádi, když uděláme nějakou desítku a nevyhodíme červenou na zem. Hráli jsme o malé štamprle rumu. A někdo si vyšlápl na bažanty? Tak my to nebyli, od nás mají pokoj," řekl Aleš.
„ Ajfel,nevíš co je na večeři?
„Bída, dělnický uherák s chlebem a čaj!"
„To si děláš prdel, fakt jen gothaj?"
„ Nekecám. A zítra bude rizoto se zeleninovým salátem."
Jenže po pivu člověku vyhládne.
Na večeři jsme šli všichni. Hlad je hlad a gothajský salám všem přišel vhod.
Po večeři jsme si na světnici hráli karty. Hru s názvem prší.
Karty mě ale vůbec nebavily.
Myšlenkami jsem bloudil po vizovickém zámeckém parku a dělal chyby.
Kluci na mě hleděli, co blbnu.
„ Toncku, co je to s tebou, hraješ to jak ponocný, buď hrej, nebo se na to vyser!"
Hodil jsem své karty na stůl.
Nehraju!
Vzal jsem si ručník, zubní kartáček, pastu a šel jsem do koupelny.
Drhl jsem si zuby a plival pěnu z pusy do umývadla. Umyl jsem se a utřel.
Rukou jsem si přejel tváře. Drobné strniště píchalo. Že já vůl se začal holit!
Mohl jsem mít od té protivné procedury klid. Nemohl jsem se dočkat vousů a knírku.
To mám za to.
Vrátil jsem se na pokoj, uklidil si věci do stolku a ručník pověsil na madlo. Posadil jsem se na postel, vyzul si ponožky a dal je do pantoflí.
„A co ty tvé vodní lyže, ty si je nemeješ?" zeptal se Jarek.
Honza s Alešem se smáli.
Byla to narážka na mé nohy, protože jsem je měl velké, měl jsem ze všech kluků největší velikost bot.
„Někomu smrdí sedmičky, já mám jedenáctky a mám kliku, nejsou cítit ani z těch pojebaných gumáků. Hleďte si těch svých. Dobrou noc!"
Lehl jsem do postele a otočil jsem se pod přikrývkou na bok, aby na mě nedopadalo světlo.
Slyšel jsem, jak se o mně baví. Že jsem od příjezdu na internát nějaký divný.
Usnul jsem.
Ještě před zazněním zvonku ohlašující budíček jsem musel vstát a jít se napít.
Přepadla mě žízeň. Ale jaká!
Nejblíže byla koupelna, tak jsem šel do ní, abych se napil.
Otočil jsem kohoutkem studené vody a nechal ji odtéct, aby byla co nejstudenější.
Tekla mi do pokrčené dlaně, příjemně chladila, bylo to jako u studánky, sklonil jsem se a lačně pil vodu protékající mou dlaní do umývadla. Když už jsem tady, tak jsem se taky umyl.
Podíval jsem se na sebe.
Zatřepal jsem hlavou, mé dlouhé kadeře se zavlnily. Dnes večer si dám sprchu a vlasy si umyju.
Nechtěně jsem při návratu bouchnul dveřmi.
„Co se děje?" ozval se Honza, „ to už je tolik hodin, že vstáváš?"
„Promiň, zašeptal jsem, mám mokré ruce, dveře mi ulétly. Ještě můžeš spát."
„Když jsi mě probudil, tak asi těžko. Ach jo."
Potmě jsem se utřel a oblékl. Posadil jsem se na židli ke stolu a přemýšlel.
Co bude dál, co bude, až za mnou bude druhý ročník.
Vzpomněl jsem si na slova třídního.
„Když se budeš učit dál stejně dobře, tak tě doporučíme na Střední školu, uděláš jen rozdílovou zkoušku a budeš chodit rovnou do 3. ročníku. Uděláš maturitu a máš před sebou Vysokou školu v Praze. Ty na to máš, tak se snaž a měl bys omezit chlastání. Nebo i z tebe bude notorik s výučním listem! Už na to poukazují někteří lidé ve městě, jak se prý na internátě pije a v jakém stavu se na něj vracíváte."
No a co, že si dáme pár piv?
V pivovaru pije kde kdo a notorik není. A co to vůbec je?
Notorik? Znělo mi to zrovna tak, jako třeba advokát.
Jenom jestli nekecal, kdoví, jak je to s tou Střední školou doopravdy.
Hlavou mi prolétla slova Eriky.
„ Opilci se mi hnusí!"
Zkouším přestat s kouřením. Celkem to jde, musím to vydržet ještě nejméně měsíc.
To prý příjde krize.
Když si ani pak nezapálím, můžu mít vyhráno. Ale taky nemusím, stačí si zapálit jednu startku a má snaha bude pryč.
Počítal jsem zpátky dny, kdy jsem bez cigarety. Nic moc, jen dvanáct. Ale kouř z cigaret mi fakt začal smrdět, tak to má Erika asi pravdu.
Zavřel jsem oči a vybavil se mi děda ve Vidlákově.
Jak sedí v té své špeluňce za stolem, šůlá a šůlá si cigarety z tabáku Taras Bulba.
Kouří celý život a nikomu to nevadí, stejně tak, že pije doma tu svou zednickou Bílou lihovinu a v hospodě pivo s borovičkou.
A mně bude kdosi vykládat, že mám omezit chlastání!
Jaké chlastání? Těch pár piv mi neuškodí.
Zvonek oznamuje budíček.
Vstávejte, probuďte se, budoucí notorici s výučním listem!

Publikoval(a): Tonyend, 5.4.2013