Anotace: Tony nad pitím ztrácí velmi rychle kontrolu. Erika mu nepíše. Proč? Trápí ho to. Do toho přijde tajemná slečna Naďa, která s ním bude pracovat.

Otevřel jsem láhev a kyselku vypil až do dna. Prázdnou láhev jsem dal zpět na skříňku, zítra ji koupím v kantýně a vrátím.
Žízeň jsem zahnal, ale pocítil jsem chlad na těle. Bodejť ne.
Ležel jsem tři hodiny v mokrých prošívákách na pryčně, jak to prase ve vantrokách.
Rychle jsem se vysvlékl, obul se a zamířil k umývárce. Vyzul jsem si přede dveřmi boty, postavil k nim židli, hodil přes ni svůj ručník a šel jsem si dát sprchu.
Dlaždice studily do chodidel. Pustil jsem na sebe vodu, byla tak příjemně teplá, postavil jsem se pod plechovou růžici sprchy a nechal ji na sebe stříkat. Zahřál jsem se, cítil jsem se však jak rozlámaný.
Podruhé se to nesmí opakovat.
Strčil jsem hlavu pod proudy vody. Rukou jsem zašmátral nahoře na zídce. Oddělovala sprchy od sebe. Našel jsem na ní čísi mýdlo. Sláva, umyji si háro.
Namydlil jsem si vlasy a nechal pěnu z mýdla působit. Bylo to nejobyčejnější mýdlo, o něco lepší než to s jelenem, co je na praní prádla. Vzpomněl jsem si na sprchu u Jarmily, na její voňavé mýdlo značky Fa. Teď si mydlím hlavu s takovým nějakým sajrajtem.
Několikrát jsem si musel vlasy propláchnout, pomáhal jsem si prsty, třepal jsem hlavou jak nemocný osel, jen abych se zbavil vody. Vlasy byly konečně zbavené mýdla, nedrhly mezi prsty a byly hebké.
Tak hlava je z venku čistá, kdyby to tak šlo, propláchnout si ji taky zevnitř. Několikrát jsem si proto dal na střídačku teplou a studenou sprchu. Konečně jsem se cítil být jakž takž fit. Vylezl jsem ven ze sprchy a připadal si, jak vytažená ryba na břehu. Spíš, jak leklá ryba.
Utíral jsem se do ručníku s tímto pocitem. Měl jsem v sobě neklid.
Přistihl jsem se, že si nepamatuji, jak jsem se dostal na šatnu.
Poprvé jsem měl takové velké opilecké okno.
Dostavil se pocit viny. Proto ten vnitřní neklid.
Nevyvedl jsem něco v tom draku? Asi ne. Asi?
Pociťoval jsem vnitřní neklid a napětí. Nebyl jsem si jistý s tím, jestli jsem třeba někomu neřekl něco pitomého.
Být pěkně opilý je fajn, dokud si člověk všechno pamatuje.
Důkladně jsem si vytřel vlasy. Škoda, že tu není fén. Opatrně jsem našlapoval na mokré dlaždičky, abych sebou neplácl do pomalu odtékající louže vody. Shromažďovala se u odpadního kanálku. Nejspíše na něm byla ucpána mřížka vajgly a vlasy.
Hlavně abych nechytl nějakou plíseň na nohy. Byl jsem naboso, bez přezutí do sprchy.
Sedl jsem si na židli a utíral si mokré nohy. Jsem suchý, šup do bot a můžu se obléknout a jít na internát. Ještě si pořádně rozčesám dlouhé vlasy, učesu je na pěšinku a vlasy dám co nejvíce dozadu za uši až ke krku. Tam se můžou vlnit, jak chtějí. Prý mi to sluší. Stejně se nechám zase ostříhat nakrátko, je to tak lepší. Když ne lepší, tak určitě praktičtější.
Odcházím ze šatny. Otočím vypínačem na zdi, taky už jej mohli vyměnit za modernější. Tento byl porcelánový knoflík z první republiky. Je zhasnuto, můžu jít, jako by se nic nestalo, na internát.
Mávnu vrátnému na pozdrav. Vychází ven z vrátnice. Alespoň si protáhne tělo.
„Co tak dneska pozdě?"
„Vše pro zdárné splnění plánu, tak jsem dělal přesčas!"
Kroutí hlavou, hochu tak to ti nevěřím.
Nevěř! Stejně, jsem lhal.
Kdybych řekl, že jsem byl na šrot, tak by se jen zasmál.
Přicházím k internátu.
Bažíci se rychle učí. Stojí na rohu budovy a kouří. Někteří z opatrnosti schovávají cigaretu do sevřené dlaně, aby nikdo neviděl cigaretu v jejich ruce. My jsme před rokem stáli v pozoru a mazáci plenili naše stolky.
Tak jen si pokuřujte, nikdo vám doufám cigarety nevezme.
Vcházím do vrat a zvoním na školníka. Otevřela manželka.
„Dobrý den paní Kopečková, jdu se..."
Nenechala mě ani domluvit. Věděla, co bych tak rád. Dopis. A dopis ne ledajaký. Dopis od mé milované Eriky.
„Tak bohužel, v poště jsem pro tebe dnes nic nenašla.
Wolf se jmenuješ, že, to se dobře pamatuje. Zastav se zase zítra. A co jsi tak smutný, však ona ti jistě napíše..."
Zavřela dveře.
Pro dnešek se stejně tak zavřela má naděje, že si přečtu dopis od Eriky.
Nasraný jsem se šel přezout do šaten.
Najednou jsem se dostal do podivného stavu.
Nahoru na pokoj šlo jen mé tělo, ale tělo bez duše.
Ale co tak blbne, ta má duše? Kam mi to utíká? Kdo, jí co udělal?
Tělo si otevřelo dveře pkoje a lehlo si oblečené na postel. Neřeklo přítomným klukům jako jindy ani čáo, ani ahoj.
Kdyby se podívalo na kluky, mohlo uvidět, že si významně ťukají na čelo.
Šuškali a ptali se, co se to s tím děje? A jak se dneska ukázkově ožral!
Ještě, že přišel na internát.
Kdo mě v poledne opilého neviděl, nic by na mně odpoledne nepoznal.
Já, že by přišel na internát opilý? To se vám něco muselo zdát!
Trénink se vyplácí.
Ve sportu, ve všem. I v chlastu.
Tělo odpočívalo na posteli a duše jednoduše na ten čas vyšla do světa.
Bylo jí tam samotné smutno, tak se raději vrátila do těla.
Co je to ale za tělo, které je bez duše?
Co ale dělat s tělem, kterému duše ochuraví?
Tělo bylo bez duše až do večera.

„Vstávej, Tondo, no tak prober se, je čas jít na večeři!" Aleš stál nade mnou a tahal mě za ruku.
Posadil jsem se na postel.
Rozhlédl jsem se kolem sebe, abych si uvědomil, kde jsem.
Jsem na pokoji. Kruci jak jsem se sem ale dostal?
Jarek a Honzík stál mezi dveřmi a čekali na nás.
„No tak, klucí, už pojďte, mám hlad," naléhal na nás Honzík.
Hlad. To je ono! Mám hlad. Vždyť jsem dnes pro opilost ani neobědval.
Vstal jsem z postele a hledal zmateně své pantofle.
„Kopl sis je pod postel!" Prozradil mi Jarek, kde je mám hledat.
„Díky. Hned se obuju a můžeme jít."
Slezl jsem z postele a obouvám se. Kluci mě sledují.
Cítím to na sobě, že se na mě potají dívají.
Proč?
Odcházíme do jídelny.
Mám velký hlad a chuť na teplé rizoto s čalamádou. Rizotem ostatní kluci opovrhují. Je v něm prý málo masa. Tak znechuceně odchází od stolů a shrnují svoje porce z talířků do prázdné konve od mléka. Konev se zaplnila rizotem.
Nejvíc se těším ale na čalamádu. Ta mě spraví báchory.
Rizoto bez masa nikomu nejede. Snědl jsem celou porci a pustil se do misky s čalamádou.
Je ostrá a příjemně kyselá. Snědl jsem plnou misku. Jdu si jí ještě přidat. Čalamáda je po draku jak živá voda.
Dojedli jsme. Zvedáme se s kluky od stolu, odnášíme tácy s talířky k druhému okénku kuchyně. Skládáme talíře, tácy a misky na sebe, použité příbory hážeme do přepravky, která je položena na židli. Pomocnice kuchařky všechno nádobí po skončení večeře v kuchyni umyje a uklidí.
Konev se zaplnila rizotem. Kuchařce je to jedno. Občas k nám pronesla uštěpačnou poznámku, prý, hlad na vás, uličníci! Hladem netrpěla, stejně tak její rodina, každý den si odnášela z kuchyně domů v tašce několik porcí jídla.
Zbytky z kuchyně nashromážděné v konvi od mléka vozí školník Kopeček komusi pro čuníka.
Dostává pak za to výslužku ze zabíjačky. Dobrý kšeft. Zbytků je každý den dost.
Mohl by nám dát taky třeba jitrničku. Bez nás by svého čuníka dotyčný nevykrmil tak rychle.
Jdeme na pokoj a kluci se mě zde bez obalu začnou vyptávat.
„Můžeš nám říct, co ti je? Vypadáš totiž dost divně. Nebo se spíš začínáš divně chovat.
A z toho, že najednou nekouříš, z toho to určitě nebude. Tak co tě žere a sere?"
Mlčím a nevím jak mám odpovědět. Nebudu si nic vymýšlet a lhát.
„Vy, volové, já jsem tak strašně zamilovaný, ani si to nedovedete představit, co to je! Ona mi měla poslat dopis a pořád nic... Tak mě to vzalo, že pomalu nevím, čí jsem! Nejraději bych se šel zase ožrat."
Kluci se na sebe podívali. Nevypadali, že bych je tou odpovědí uklidnil. Už se ale dál na nic neptali.
Nikdo z nich totiž zamilovaný ještě nebyl.
Třeba nám fakt nekecá.

Jsem nějaký unavený. Vysvléknu se a jdu se umýt. Za sebou zase uslyším, že si mám umýt i ploutve. Nesprchuji se. Jen si opláchnu si tvář a umyju nohy. Utřu se a dívám se na sebe do zrcadla.
V mých očích je cosi neznámého.
Divně se sám na sebe dívám. Zuby si nečistím. Na co? Zítra je taky den.
Nějak o sebe nedbám.
Na pokoji pověsím ručník na madlo nočního stolku, pantofle zasunu pod postel a klukům popřeji dobrou.
Takto mě neznají.
Přemýšlí nad tím, jestli se mají vůbec zamilovat, když to s jedním tak zacvičí. Stojí to za to?
Ležím pod přikrývkou a přemýšlím nad sebou.
Tuším, že je něco špatně. Ale co?
Jak to, že jsem si nepamatoval, jak jsem se dostal na šatnu?
Jak to, že jsem nevěděl, jak jsem přišel na pokoj?
Proč mám pořád větší chuť na pivo?
Proč mám ale vůbec takovou žízeň?
Koho se na to zeptat?
Nikdo zkušený tu není a kdo ví, kdy se uvidím s Čertem, ten se vyzná v tlačenici, i když pracuje na patologii.
Ještě, že byla ta čalamáda. Kyselé mi udělalo moc dobře.
Usínám plný neklidu a hlavou se mi ve snech zdají děsné kraviny.
Říkám si, že to všechno bude asi nejspíš tím, že jsem dneska dlouho střízlivěl. Jo. To bude tím.
Tak budu muset pít o něco míň a uvidím, jestli to bude tak, jako dříve.
Ve 22 hodin je na internátu všude tma.
Bažanti spí, a spí spokojení.
Nikdo z nich nedostal přes držku.
Žádný z nich nemusel předvádět artistický výkon, sestup z prvního patra po ocelovém lanku hromosvodu na zem. Bažanty nikdo neokrádá ani vyloženě neponižuje.
Mazáci spí také. Někteří jsou unavení z práce, jiní unaveni z vypitého piva.
Jen v kanceláři vychovatele svítí na stole noční lampička.
Svítí vedle budíčku natočeného na pět hodin ráno.
Spí ale i vychovatelka Marie, která má noční službu. Proč by taky nespala?
Budíček jí zazvoní v 5 hodin a ona vstane z pohovky, bude celá rozlámaná a bude si naříkat ach jo, ty noční, ty mi dají zabrat!
Do deníku služeb napíše bez závad.
Spí i Kopečkovi.
Spí i pan ředitel, kterého tak málokdy vidíme, že dostal přezdívku Pan Neviditelný.
Spí nahoře nad třetím poschodím.
Ten spával tvrdě, i když se něco na internátu dělo. Má ale recht.
Není nad to o ničem nevědět a dobře se vyspat.
Vrata internátu jsou zamčena na dva západy velkým klíčem, který má školník Kopeček.
Internát spokojeně a klidně spí.
Proč také ne.
Vždyť se přece ani dnes nic zvláštního neudálo.
Jen pár učňů se opět opilo.
Spal jsem až do drnčení zvonku na chodbě oznamujícího, že je budíček.
Leželi jsme v postelích, zívali jsme a říkali si, že ještě chvíli, ještě chvíli.
Nějak se nám nechtělo vstávat.
Stejně jsme museli a následoval kolotoč, jako každý den.
Na záchod, umýt, ustlat, obléknout, posnídat.
Odchod!
Jedni do lavic, druzí do gumáků.

Přišel jsem na šatnu a uviděl své prošíváky, jak se válejí po zemi.
Já idiot je včera nedal na sušárnu!
Dnešní šichtu budu muset vydržet v promáčených hadrech.
Do prdele, to v nich bude ale kosa.
Jdu znechucen do sklepa.
Sklep má typickou vůni. Stále takovou nakyslou.
Varna voní sladem, mlátem a chmelem. Varna je nasládlá.
Vůně sklepa se mi líbí. Praští přes nos každého hned po otevření dveří.
Sklepáci, jako každý den roztahují gumové hadice po podlaze. Sklepmistr prochází sklepem, svým královstvím. Obchází každý den obří sudy a tanky s notýskem, tužkou a bílou křídou.
Zapisuje si jak pivo zraje, odebírá vzorky, podle toho později určí, které z nich se budou stáčet.
Pivo ve sklepě zraje od deseti do třiceti i více dnů, podle stupňovitosti.
Leží v sudech, tancích a pomalu tady zraje. Dvanáctka zraje a leží nejdéle. Proto se také sklepu říká ležácký.
Když pivo dozraje, tak se stáčí, směšuje, filtruje, a putuje hadicemi a skleněným potrubím na stáčírny.
Prázdné sudy a tanky označí bílou křídou. Nakreslí na ně bílý kříž. Ty se pak musí důsledně vyčistit a umýt.
A tak je tomu den co den.
Volá, abych počkal na ostatní v kumbále.
Kumbál. To je ale slovo!
Co všechno je v těch šesti písmenech skryto. Kdyby uměl mluvit, co ten už všechno viděl a zažil.
Scházíme se v kumbále, v té malé chladné místnosti, která je vybavena jen tím nejnutnějším. Korbelem, ze kterého pijeme pivo, který má obsah dvou litrů, džberem na teplou vodu, rozviklaným stolem a sedmi malými pivními soudky, štěňaty, které nám slouží místo židlí.
Když člověk vysedává na pivním soudku a pije pivo celé dny, týdny, měsíce, roky, přiroste mu k srdci tak, že začne jeho žilami proudit.
Někomu pak naroste z piva v břichu malý sud.
Vzadu ve výklenku, stojí třílitrová láhev od okurků.
Okurky sklepáci snědli již dávno. S první pečínkou haf haf.
Sklenice mohla být vyhozena, rozbita na střepy a skončila by v popelnici.
Ale tady slouží dál. Spojila svůj osud s pivem.
A pravými Olomouckými tvarůžky. Jsou nadrobno nakrájeny, mírně posoleny a pokmínovány, vloženy do sklenice a zality pivem. Topí se v pivu a jako každá mrtvola smrdí, ale tato se dá jíst s chlebem, sice zapáchá, ale náramně chutná a pivo do člověka teče, jak voda do kanálu.
Jsou zde věci nepodstatné pro pití piva, jen pro technologickou čistotu sklepa.
Rýžové kartáče, škrabky na šlem, pozinkované kýble a desinfekční prostředky.
Seděl jsem na štěněti a takto viděl kumbál.
Přemýšlel jsem nad tím, jestli znali dávní Féničané tvarůžky, třeba fénické, jestli si je také dávali do nějaké nádoby z pálené hlíny a utopili je svým pivem. Pivo je staré, vaří se a pije od pradávných dob.
Přichází kluci a sklepáci.
Sedíme a korbel dostal zelenou.
Putuje z ruky do ruky, od úst k ústům. Sklepák mi jej podává, abych si přihnul, dokud v něm něco je. Kdo korbel dopije, ten pak jde na stáčírnu pro čerstvé pivo.
Něco v mé hlavě mně ale říká Nepij!, ale je to přehlušeno chutí napít se.
Dopil jsem zbytek piva a chtěl jsem odejít pro nové.
To prý počká, máme sedět, za chvíli příjde sklepmistr a bude asi porada.
Vzadu bouchly dveře od sklepa.
Někdo k nám přicházel. Vlastně přicházely dvě postavy. Sklepmistr a vedle něj šla nějaká holka s šátkem na hlavě.
„Chlapi, tak toto je naše nová síla, nevím, jak dlouho tu s námi bude, všechno jí ukažte, kde co máme a tak. A chovejte se slušně, bude tu s vámi žena. Seznamte se a pak do díla!"
Podíval se na mne. „Hergot Wolfe, včera jsi to přehnal, dávej si větší pozor... Já zaslechl nějaké řeči, nechce se mi o tom vůbec mluvit, ale vy to kluci nevidíte, ale bohužel, časy se zase začínají jaksi měnit, tak bacha, bacha... Mohlo by se to jednou dotknout i vás, jasný?“ Prstem mi zahrozil, ty ty ty!

Domluvil a to kázání bylo určeno sice jen mně, ale slyšeli je všichni.
Moudro pro mne.
Pij si, ale s mírou.
Ta holka stála před kumbálem a bylo na ní vidět, že se jí dovnitř nechtělo.
Měla na sobě stejné prošívané kalhoty a kabát jako my, jenže ještě čisté. Na hlavě šátek s červenými květy, kterým zakrývala své vlasy. Na nohou měla taky černé gumové holínky.
Dívala se po nás a my po ní.
Kdyby měla přes kabát kabelu s červeným křížem a byla obuta do ruských bot válenek, vypadala by jako ruská ošetřovatelka Máša někde u zasněženého Stalingradu. Ale tady byla připravena k ošetřování vyprázdněných sudů od piva. Vstali jsme a po jednom jsme se jí jmény představili. Někdo Nadi nabídl místo na štěněti.
„Jmenuji se Naďa,“ řekla, když se posadila,“ a je mi dvacet dva roků a mám tady pracovat, přihlásila jsem se na sladovnu, ale prozatím mám být tady."
Rozhlížela se kolem sebe.
Jedna holka a sedm chlapů.
Někdo mě vyzval, ať nestojím a jdu pro pivo.
„Naďo, piješ pivo?" Zeptal se Nadi.
„No...Já spíš víno...Někdy."
„My tady ale pijeme pivo, víno nemáme, tak když budeš mít žízeň, tak tady v tom korbelu bude stát pivo, můžeš se napít kdy chceš."
Když jsem odcházel s korbelem pro čerstvé pivo a míjel ji, podíval jsem se do jejích očí.
Páni, vždyť ona má ty čuráčí oči! Jako Jarmila. To je věc.
Běhen chvilky jsem byl zpátky.
Voda ve džberu byla připravena, jen korbel ponořit do horké vody a nechat pivo odrazit. Jeden ze sklepáků korbel po chvilce vyndal, nechal okapat vodu a nabídl Nadi, aby se napila.
Byl na ni celkem těžký, přidržovala si jej u hrdla oběma rukama a trochu se napila. Usmála se.
„Je to docela dobré!" Podala korbel jednomu sklepákovi.
Vzal korbel, napil se a podal ho dalšímu žíznivci.
Objevil se mistr.
„No tak vážení, já myslím, že jste se už seznámili, tak můžeme schůzi rozpustit a dáme se do díla!
A tady Wolf s Vajdou si vezmou na starost slečnu Naďu a předvedou jí, co bude její náplní práce, ostatní rozchod. Jo, Karle, skoč na údržbu, zasekává se tam jeden ventil na směšovači, musí ho přijít ihned vyměnit." Schůze byla rozpuštěna tak odcházíme s Naďou do vyznačeného oddělení.
Jdeme sklepem, je sice osvětlený žárovkami, ale je v něm hodně míst, zvláště uličky v jednotlivých odděleních, kde je přítmí a kdo neví, jak jsou podlahy zrádné, mokré a místy slizké, může upadnout a polámat se. „Naďo, dávejte dobrý pozor, ať nespadnete a...“Chtěl jsem před tím možným pádem Naďu varovat. „Tak budeme si ale tykat, jo? Bude to tak lepší, ne?“ Navrhla nám Naďa. Souhlasili jsme.
„Naďo, kamkoliv ve sklepě půjdeš, dávej si dobrý pozor na to, co máš pod nohama, všude jsou hadice a tak. Abys nespadla. Třeba uklouzneš a nic se ti nestane, ale budeš hned špinavá a mokrá. Horší, kdybys sebou někde sekla na podlahu a byla tam sama a měla třeba rozbitou hlavu. Kdo ví, za jak dlouho by tě někdo našel, víš? Mokrá a špnavá sice budeš i tak, však uvidíš, až si vlezeš do sudu."
„Počkej, já budu v nějakém sudu?"
„Pojď a uvidíš, co tě čeká a nemine."
Přišli jsme do čtyřky. Mistr v tomto oddělení označil prázdné sudy. U těch jsme se zastavili.
„Každý prázdný sud je označený bílým křížkem, pivo se odčerpalo a na dně zůstalo pár litrů piva s vysráženými kvasnicemi. Sud má malá dvířka, musí se otevřít a nechat vyvětrat. Pak si do něj vlezeme a hráblem vyhrneme zbytek kvasnic ze dna do kyblíků, ty se vylejí do džberů a odnesou do kvasničárny. Do přípravny. Pak se suší, ale to tě nemusí zajímat. Důležité je vlézt dovnitř, vyhrnout ten bordel a sud důkladně rýžovým kartáčem vyrajbovat a pak vymýt horkou vodou. A při tom se namočíš a zašpiníš, ať chceš, nebo nechceš, tak to tu prostě chodí. Budeš se na nás napřed dívat a pak můžeš pracovat sama, nic to není. Pokaždé to děláme dva, to kvůli bezpečnosti.“
Pootvírali jsme dvířka a nechali spodní řadu vyvětrat.
„Máme na to čas, můžeme se jít napít. Jestli kouříš, tak si můžeš v klidu dát cigárko."
Vrátili jsme se do kumbálu a sedli si na štěňata. V korbelu bylo dost piva pro tři. Nabídl jsem Nadi. Odmítla. Aleše nenapadlo nic lepšího, než vzít sklenici s tvarůžky a zeptat se jí, jestli nechce naši specialitu, po níž dostane chuť na pivo každý.
„ A co to je?" Zeptala se zvědavě.
Aleš odšruboval víčko.
Bylo to podobné, jako když Aladin pohladil kouzelnou lampu a vylétl z ní Džin.
Jenže ze sklenice vylétl zápach tvarůžků naložených v pivu a ty splňovaly jedno jediné přání, velkou chuť na pivo. Kumbálem se prohnal strašný smrad.
Naďa se chytla za břicho a zhluboka se nadechovala. Málem se pozvracela.
„Vy tohle to, fakt jíte? Prosím tě, rychle tu láhev zase zavři, to je děsný zápach! Spíš šílený smrad! Fůůůůj. A ty mi dej rychle napít toho piva!"
Aleš jí chtěl udělat radost, ale neudělal.
Zapamatoval jsem si to. Bylo to poučení, ne moudro. Že i člověk, který běžně pivo nepije, dostane chuť na pití piva, když ucítí i nějaký nepříjemný zápach.
Jak jsou na tom s pitím lidi, třeba v takové chemičce?
Vyrábí se tam různé věci, které nevoní, spíš smrdí. Třeba čpavek. Načichají se ho za směnu až až. Ten smrdí ještě víc.
Nebo takový hrobník, který kope hrob a narazí na tlející kostru.
Tak co, pijou víc, než my v pivovaru?
Naďa vytáhla krabičku cigaret. Kleopatry. Výborný egyptský tabáček.
Nabídla Aleši, vzal si cigaretu a přivoněl k ní, nabídla i mně, ale odmítl jsem, že přestávám kouřit.
Zapálili si, seděli na štěňatech a do šera kumbálu žhnuly ohníčky z doutnajícího tabáku jejich cigaret. Příjemně ten dým voněl, zahlodalo ve mně pokušení také si zapálit a vyfukovat obláčky modrého kouře.

Publikoval(a): Tonyend, 6.4.2013