Anotace: Nejistota pokračuje a problémy rostou...

„Tondo, ty fakt nechceš? Ne? No to seš teda dobrý, já se o to snažila už několikrát seknout s tím i tam, ale když jsem vydržela bez cigarety dva tři dny, už jsem z toho měla absťák jak hrom. Tak kouřím dál." Rozpovídala se Naďa.
„Poslyš a co je to vlastně ten absťák? Já jsem to slovo už někde slyšel."
„Ty to nevíš? No, to je jako tak nějak, že třeba u těch cigaret, kouříš a kouříš. Pak třeba jsi doma, ležíš v posteli nemocný a nemáš ani jednu cigaretu. Delší dobu. Týden. Tvé tělo je navyklé na ten nikotin. A když si delší čas nezapálíš, tak tě tělo žádá, abys mu dodal zpátky to, na co je zvyklé, chybí mu ten nikotin. A když si nezapálíš, je ti blbě a tak nějak divně. To samý je, když někdo často pije, taky si jeho tělo zvykne žít s alkoholem a když se nenapije, tak má taky absťák."
Přemýšlel jsem.
Tak já přestal kouřit a blbě mi nebylo a není, žádný absťák jsem teda neměl, tak co je to za blbost, co to tady žvaní?
„To je divný. Já nekouřím skoro tři týdny a blbě mi nebylo a není, proč teda nemám také já, ten absťák?"
Popotáhla si z cigarety a zakuckala se při tom.
„Tak asi proto, že jsi nekouřil pořád a nebyl jsi na cigaretách úplně závislý, tak to tvému tělu nechybělo a nechybí. Neboj se, jinak by se o tu svou dávku pěkně nahlas hlásilo! Znám to. Holky mě tam musely sehnat cigarety."
Dopíjeli jsme pivo a Naďa s Alešem típli cigarety. Vajgly do popelníku! Popelníkem byla plechovka od sardinek.
Máte dokouřeno, tak se vrátíme, jak říká mistr, k dílu.
Vracíme se do oddělení čtyři k sudům. Aleš natáhl prodlužku, žárovka pod skleněnou baňkou a drátěným košíčkem svítí sílou šedesáti wattů. Ukazuji Nadi, jak se nasoukat do úzkého otvoru v sudu.
Aleš mi podává hrablo a světlo. Ještě nedávno si zaměstnanci museli vystačit se zapálenou svíčkou.
Měla dva úkoly. První byl dávat v sudu světlo a druhý, že pokud by zhasla, byl by to signál rychle rychle opustit sud, je v něm hodně nebezpečno, není pořádně odvětraný. Pomalu vyhrnuji dávku usazených kvasnic v kalu piva.
Kysličník uhličitý stále nepříjemně píchá do nosu, ale není to na omdlení.
Kvasnice jsou venku ve džberu.
Opřu se o stěnu sudu a čekám, až mi podá kartáč a hadici s vodou, abych sud vydrhl a pořádně vymyl. Hotovo. Můžu vylézt. To je první sud spodní řady.
„Tak a to je celé.“ Říkám Nadi, která nemůže uvěřit, že se tím malým průlezem dá dostat dovnitř sudu.
„Teď spolu vyčistíme další, já tam vlezu první, jak budu uvnitř, tak vlezeš za mnou a já ti ukážu jak dávat ruce, aby ses nezašprajcovala, jo? A dívej se, jak to dělám."
Skloním se před průlezem, levou ruku natáhnu před sebe, prostrčím hlavu a snažím se dovnitř nasoukat trup. Pak už jen narovnat pravou ruku, kousek po nich popolézt a v sudu jsou i nohy.
„Na co čekáš, ničeho se neboj, fakt to nic není. Kam dostaneš hlavu, tam ti vleze celé tělo, tak je to.Tak dělej."
Nadi se očividně do sudu nechce a Aleš se směje. Po chvilce váhání strčí ruku do sudu, pak vidím její hlavu v šátku, jak se snaží podél těla narovnat druhou ruku.
„Dobrý, dobrý, natáhni ji a musíš se na rukách ještě posunout kousíček dopředu a pak už sem jen vtáhneš nohy!"
Stojím nad ní a dívám se, jak se neuměle snaží plazit. Dno sudu je však kluzké a tak jí ruce podklouznou a Naďa se rozplácne tváří do té blátivé louže z kvasnic a piva.
„Kristepane, já jsem celá mokrá a pusu mám od čehosi hnusně hořkého, fůj,fůj..."
Chytnu ji za límec prošíváku, nadzvednu a vší silou ji táhnu dovnitř, až je tu celá.
„Nic si z toho nedělej, každý se napoprvé vykoupe. To jsou jen kvasnice v troše piva. A postav se, místa je tu habaděj. Poslouchej mě.
Když vlezeš do sudu a zničeho nic se ti zatočí hlava, musíš hned k průlezu a nadýchat se u něj vzduchu, dokud ti nebude fajn, rozumíš?
Hlavně nikdy nezpanikař! To na chvíli omámí kysličník uhličitý, který je součástí kvašení a zrání piva. Kdybys ale spadla hubou do kvasnic, můžeš se v nich utopit. Tak bacha! Z bezpečnostních důvodů to děláme dva. Jasný?"
Sundala si šátek a utřela si s ním obličej. Vypadá jak myš spadlá do smetany. Tato je ale odporná, hnědá a hořká. Stojí nejistě rozkročena a dává si pozor, aby do ní nespadla celá.
„Děkuji ti. To je dobrý... Už si dám pozor. A co teď?"
„Tak se dívej, co budu dělat a pak to zkusíš sama. Nic to není..."
Aleš mi podal světlo a hráblo. Podám světlo Nadi a vyhrnuji spodek do džberu, který má na starosti Aleš. Po chvilce strčím hrablo Nadi do ruky, aby pracovala i ona. Volám, aby nám podal hadici a pustil vodu. Vypláchujeme sud od všech zbytků. Teď kartáč! Aleš nám podal rýžový kartáč. Ukazuji Nadi, že se musí pořádně přitlačit a vykartáčovat celý sud. Snaží se i ona. A teď už jen jaksepatří vypláchnout a máme hotovo. Stejným způsobem lezeme ven.
Stojíme v chodbě a oba jsme mokří a zasraní od kvasnic.
„Tak co, jak se ti to líbí?" Podle toho, jak vypadala a jak se tvářila, tak jsem se nemusel ani ptát.
„Nic moc.Kristepane, já teda vypadám..."
„Do oběda budeme makat a po obědě je už leháro. Možná uděláme i nějaký tank, ale tam se leze snáz. Jdu se napít a musím ještě zajít do kantýny koupit kyselku, než zavřou, včera jsem ji na šatně někomu vypil, tak ji půjdu vrátit."
Jdou se mnou do kumbálu. Sednou si na štěně a zapálí si egyptku. Zvedám korbel. Je prázdný. Sakra. Kdo to nešel pro pivo, když pil poslední, co?
„Alešku, zajdi pro pivo. Já si skočím zatím do kantýny a na šatnu, hned se za vámi vrátím."
Kantýna je prázdná. Koupím jednu láhev Hanácké kyselky a jdu ji dát na šatnu, aby někdo neřval, že jsou mezi námi zloději, že mu ji někdo vypil.
Jak je dnes venku krásně. To je počasíčko na čundr jak vyšité. A já se čmáchám tady ve sklepě.
Vrátil jsem se do sklepa. Nakouknu do kumbálu a už tam nejsou. Asi je mistr vyhnal makat.
Zato korbýlek je naplněný lahodnou desítečkou! Pořádně si přihnu a jdu za nimi.
Stojí před sudy a baví se.
„Nemusíte na mě čekat, tak Naďo, kleknout si, jedna ruka, hlava, druhá ruka..."
Pochopila, jak na to, vlezla si do sudu a ani se moc nezmáčela. Stejně to není práce pro holky.
Dlouho tu nevydrží. Není o co stát. Každý den zima, vlhko, mokro a prošíváky zalepené od kvasnic.
„Podejte mi světlo a to hrablo!"
Soukám se za ní do sudu.
„Budeme to dělat spolu. „
„Jo? Budeme to dělat spolu?" Směje se s jasnou dvojsmyslnou narážkou.
Aleš jí podává světlo, já si vezmu do ruky hrablo a jedem, ať to odsýpá!
Pak nám strčí dovnitř hadici a kartáč. Dívám se, jak jen šudlí kartáčem po stěnách.
„Tak ne, říkal jsem ti, že se musí pořádně přitlačit! Takhle!"
Držím ji za ruku a společně rajbujeme stěny sudu. Vypouštěcí kohout je otevřený a voda z hadice vytéká na podlahu.
„Ty jsi dobrý učitel."
„To nevím, to mi nikdo ještě neřekl. Ale učitelku jsem měl dobrou." Aniž bych chtěl, odpověděl jsem také dvojsmyslně.
„Fakt byla tak dobrá...?"
Vzal jsem jí kartáč z ruky a mlčky objížděl stěny sudu. Rozhlédl jsem se po něm. Čistý.
„Na něco jsem se zeptala. Neodpovíš...?"
Podíval jsem se na ni.
Co ty jsi zač? Odkudud jsi sem přišla? Chvilku jsem mlčel.
„Vezmi si hadici a pořádně to vystříkáš, já lezu ven, tak to dodělej sama, ať nejsme mokří oba."
Makali jsme spolu až do jedenácti hodin, do času oběda.
„Naďo, my jdeme na šatnu, shodíme ze sebe ty mokré hadry, převlečeme se do suchých a půjdeme do jídelny na oběd. Pak se vrátíme, zase se převlečeme a počkáme tě v kumbále. Jestli chceš jít s námi, tak se běž taky převléct na šatnu, počkáme na tebe venku a zavedeme do jídelny. Můžeš si koupit stravenky a chodit na teplé jídlo. Vaří tu dobře."
„A do čeho se oblečete?"
To snad není pravda.
„No přeci do suchých montérek, už jsem to řekl, do suchých, takto zasraní tam jít nemůžeme, to by bylo v jídelně jak u prasat. Ty nemáš nic na převlečení? Něco musíš mít!"
„Já vyfasovala jen tento komplet a gumáky..."
„Víš co, běž na babskou šatnu a porozhlédni se tam, nějaké suché montérky tam taky budou, tak si je půjčíš a je to. Spěchej, čas letí."
Stáli jsme na nádvoří a byl jsem jakýsi podrážděný a nervózní.
Hergot kde je? Už jsme mohli být i po obědě.
Dveře budovy šaten se otevřely a objevila se v nich Naďa.
Bez šátku, v sepraných montérkách, barchetové čtverečkové košili a teniskách.
„Ty vole, podívej se na ni, fíííí!“ Řekl Aleš a drcl do mě.
V prošívákách vypadala jak Máša od Stalingradu, jen ty její čuráčí oči zářily, ale teď se ukázala v celé své kráse. Pane jo, to je holka krev a mlíko, to je ale kus!
Dívali jsme se na ni, jak se k nám blíží, jak se nese, jak se vlní v pase a jak se houpou její kozy pod košilí.
Chlapi, co vycházeli z jídelny, tak zpomalili a dívali se na ni také.
Jak jelo auto od stáčírny naložené sudy, tak se na ni díval šofér i závozník, šofér na ni troubil a závozník křičel z otevřeného okénka slečno, slečno, raději pode mnou, než pod autem!
A Naďa, ta mrška, vědomá si, že upoutala pozornost chlapů, přišla k nám, vzala nás každého pod paži a chlapů si nevšímala.
„Tak snad tu nebudeme stát a zavedete mě do jídelny, mám docela hlad!"
Jako červ v jablku, tak se proháněl mojí hlavou červ pokušení při pohledu na Naďu.
Proháněl se na ozvěně její otázky. „Fakt byla tak dobrá učitelka?“
Hned jsem si vzpomněl na odpoledne, jak mě Jarmila učila sexovat.
Ano, byla dobrá učitelka!
Naďa by rozhodně stála za hřích. Ale ne za můj.
Miluji jen Eriku a milovat ji budu do smrti.
Aleš byl šťastný, že se může vést s takovou holkou, nevěděl kam se dívat dřív.
Šli jsme do jídelny a já raději mlčel, ale bylo to příjemné, jít vedle Nadi.
Postavili jsme se do řady k výdeji obědů.
Naďa si koupila stravenky a vystála řadu za námi.
Sedli jsme si ke stolu, popřáli dobrou a jedli. Dukátové buchtičky se šodó. Tak po nich určitě nebudu mít chuť na pivo.
Oběd byl sladký, ale byl dobrý.
Když jsme odnášeli tácky s talířky a příbory na místo, tak se za námi dívali chlapi, co obědvali.
No za námi ne, co by viděli na dvou učních, ale za Naďou.
Panečku, to je kus, to by bylo žrádlo!
Nahlas to ale nikdo neřekl, ale stejně si to mysleli, když jsme vypadli ven z jídelny. Mají se o čem bavit. Šli jsme po nádvoří k šatnám
„Tak co, vaří dobře, že? Však jsem ti to říkal. Stravenka za čtyři kačky, to jde. V kantýně by sis za to koupila tak tři rohlíky a deset deka salámu. Tak máš teplý oběd. Teď se půjdeme zase převléknout a vrátíme do sklepa. Máme počkat, nebo tam už trefíš sama?"
„Raději počkejte, já budu ze šatny dole hned!"
Odešli jsme se převléknout na mužskou šatnu.
Moc se nám do mokrých hader nechce. Ale musíme.
Zase mám tu protivnou žízeň.
„Alešku, dal by sis říct, kdyby tě chtěla? Jeden můj známý k tomu má takovou bezva průpovídku.
„Jedenkrát mi o to řekni a já ti to dvakrát udělám!" Dobrý, co?
Schválně se ptám. Aleš se nedávno přiznal, že ještě s holkou nebyl.
Svlékl si montérky, otočil se ke mně zády a rychle na sebe natáhl prošíváky.
Přede mnou se stydět nemusíš, že ti stojí péro. To je normálka, je vidět, že jsi zdravý chlap... Dělám se, že jsem to nepostřehl a taky se převlékám.
Dívám se na hodinky. Paráda. Za hodinu a půl máme padla. Pracujeme jen do půl jedné. Zaměstnanci do půl třetí.
Seběhneme ze schodů a jsme venku.
Naďa čeká, opřená o zeď, oblečena do prošívaného kompletu. Nohavice kalhot má narvané do gumáků. A s šátkem na hlavě vypadá zase obyčejně.
Jo, šaty dělají člověka.
Jdeme ke dveřím sklepa a mizíme v chodbě. Naše kroky vedou do kumbálu. Kam taky jinam. Sklepáci se mlsně dívají na Naďu. Museli ji zahlédnout v jídelně, viděli, že vypadá fakt dobře.
Sedíme na štěňatech a do díla se nikomu už moc nechce.
Po obědě toho na práci tolik není. Kuřáci si zapálili cigárka a s velkou chutí z nich potahují a šlukují dým. Už mi nikdo nenabízí cigaretu, abych si zapálil, a jsem tomu rád. Ani si nemusím vtloukat do hlavy Nebudeš kouřit a Nebudeš kouřit! Jde to do ní samo.
Nevěděl jsem, že to půjde tak snadno. Ale ty egyptky voní, jen co je pravda.
Pořád mám žízeň.
Je mi jedno co vypiju, vodu, čaj, bílou kávu nebo pivečko. Furt mám žízeň. Podám si korbel a zhluboka piju. Buchtičky nebuchtičky, budete plavat v pivu. Po uzeném by pivo chutnalo ale více.
Dnes se s pitím brzdím, nechci dopadnout jako včera. Kurva to musel být drak, když jsem si nic nepamatoval! Poprvé jsem měl takové okno, takovou výkladní skříň. Podávám korbel dalšímu žíznivému.
Teprve při vzpomínce na včerejší opilost, jsem si vzpomněl na Eriku.
Panebože, jak to, že jsem si na ni za celý den nevzpomněl? Proč, neodepsala? Tak proč?
Sedla na mne blbá nálada. Neměl jsem na nic náladu. Mlčel jsem a tvářil jsem se, jako kdyby mi ulétly včely i s úlem.
Naďa si toho hned všimla.
Nechtělo se mi čuchat kouř, tak jsem se zvedl a řekl, že se jdu podívat, jestli máme nachystaný prázdný tank.
„Co se mu stalo?" Zeptala se Aleše.
„Já nevím, co přijel na internát, tak se začal chovat chvilkami, no, nějak divně... Nic, tipnem to a jdeme za ním."
Vylezl jsem po železném žebříku na tank, abych se přesvědčil, že je odvětraný.
„Tady jsem, na horním, uděláme ho a máme padla.
Vlezl jsem dovnitř a Naďa za mnou.
„Páni, to je tady tak velké?" Její hlas se dunivě rozléhal od stěn tanku.
„Jo, je. Je s tím víc práce, ale tank má výhodu v tom, že se stěny snáze umývají, než v sudu. Tak do toho!"
Za dvacet minut jsme byli venku. Aleš odvezl plnou káď kvasnic do sušárny. Usuší se a jézeďáci si pro to jezdí a krmí s tím dobytek, vysvětluji Nadi, co se s tím dělá. A jdeme si sednout do kumbálu.
Korbel je zase plný. Tady pivo nestačí zvětrat.
Piju a pivo mi stéká po bradě. Podávám korbel Nadi. „Chceš se napít?"
„Ani ne, není to špatné, ale já raději trochu vína."
„Tady se pije pivo a sem tam kořalka. Karpatská hořká. Chlapům s pivem šmakuje. Já raději vodku."
„Jak to, že klidně pijete, to už máš osmnáct roků?"
„Tady pije každý, chlapi i ženské, no ty tolik ne, ty mají rády černé pivo a to já ale taky. A kvasničák..."
„Kolik máš roků?"
„Proč tě to zajímá? Bude mě sedmnáct."
„Vypadáš ale starší. Ne jako Aleš. Bude to tím knírečkem, co ti raší pod nosem."
„Jak se to vlastně jmenuješ?"
„ Copak jsi to už zapoměla? Tonda přece. Na intru mám přezdívku Ajfel, protože jsem z nich největší. Na čundru zase Sigi a doma třeba Antek, Toník nebo Tony."
„Jak ti mám říkat já?"
„Mně je to jedno..."
„Tak Tony! Tony se mi líbí nejvíc."
Jak řekla Tony, uviděl jsem hned Eriku. Eričko, kde jsi, proč nepíšeš?
„A neva, Tony, že ti budu tak říkat?"
„To jako to tykání? Nevadí! Sama jsi ho navrhla. No a jak bysme se měli oslovovat? Soudružko a soudruhu? To snad ne, i s chlapy si tykáme. Jo, klidně mi říkej Tony!" Odsekl jsem vztekle.
„Z čeho jsi tak nervózní, řekla jsem snad něco špatného?"Dotírala dál, ale jistě to nemyslela špatně.
„Já, ale nejsem nervózní!" Vybuchl jsem.
„Promiň, už se na nic nebudu ptát, i když jsem chtěla. Mlčím.“
Tak prosím mlč a vyser se na mně.
Co na mně sakra každý vidí, proč bych měl být nějaký nervozní?
Půjdu se raději ještě napít piva do kumbálu, než se odebereme na šatnu a zmizíme na internát.
Piju a cítím úlevu od žízně. Ale ta chuť na další piva nemizí. Naopak.
Zítra je čtvrtek 4. září. Jestli ani zítra nedostanu dopis, tak se asi zase pěkně opiju.
V pátek už to nepůjde, pojedeme domů. To musím přijet střízlivý. A sedět doma jak blb.
Nebude ani čundr, ani Erika. Všechno stojí za hovno.
Měl bych doma zajít za kluky a jít s nimi šlohnout tak metrák olova z tiskárny, aby byly prašule. Sběrna má otevřeno i v sobotu. Mohl bych si příští týden koupit toho Kryla.
Beze slova rozloučení mizím ze sklepa na šatnu.
„Ale, panáček je živý!" Slyším uštěpačnou poznámku někoho u skříňky. „Co jsi včera vychlastal, že jsi byl kožený?"
Pomyslel jsem si, hleď si svýho vole, a neodpověděl jsem.
Vysvlékl jsem se z prošíváků a šel si je dát usušit. Dneska jsem si mokra užil jaksepatří.
Narychlo jsem si jen opláchl obličej a ruce. Nevím na co se pořád koupat.
Podíval jsem se do zrcadla. Na tváři strnišťátko. Seru i na holení, času je dost.
Vlasy uschly, byly cítit kvasnicemi, ale rozčesat šly. Tak ještě si vlasy načesat dozadu za uši a je to. Stejně bude nejlepší je ostříhat, nebo svázat vzadu gumičkou do copánku. Měl jsem předtuchu, že příjdu za školníkem Kopečkem a on mi zamává dopisem před nosem. To by byla úleva.
Spěchal jsem na internát jak blázen.
Zadýchán zvoním na školnický byt. Dveře se rozletí a v nich stojí pan Kopeček.
„Co chceš?"
„Já, já... Čekám, že mi příjde dopis! Chci se zeptat, jestli mám poštu."
„Jméno?"
„ Antonín Wolf!" Taky by si mě už mohl zapamatovat, jako jeho žena.
„ Ne, není tady na to jméno nic, ani pohlednice..."
Zavřel dveře a mám zase po naději. Proč ale, proč? Proč mi Erika neodepsala?
Nejraději bych šel nahoru v botech, ale ať je klid, jdu do šatny a přezuji se.
Po schodech jdu zase jak tělo bez duše, ale dneska mi nic není. Duše se mi do mozku nevysrala. Těším se i na večeři a jak si po ní půjdu hned lehnout.
Žádné karty, žádná televize. Stejně mě sledování televize nebaví. Zaspím smutek a nechám si raději něco pěkného zdát.
Netušil jsem, že láska tak bolí.
Ale stačil by jeden jediný dopis a bylo by mi hej. Utěšuji se, že třeba zítra dopis dostanu a všechno ze mne spadne.
Nad ránem mě probouzí žízeň. V poslední době nějak často.
Tiše vstanu a plížím se ke dveřím, nechci probudit kluky, spí, jako když je hodí do vody. Dveře raději za sebou nezavírám.
Na chodbě svítí noční světlo, tak se dívám na hodinky. Ještě není ani půl čtvrté. Potichu, jak zloděj, scházím po schodech až do přízemí. Mířím do jídelny.
Představuji si, co by bylo, kdyby šel zrovna teď vychovatel na hajzlík. Kdo by se vylekal víc, já nebo on. Ale celý internát zase pokojně spí.
Spí učni, spí vychovatel, spí školník i paní školníková, spí i pan ředitel ve svém bytě nad třetím poschodím, kam nesmí noha učně vkročit.
Noc nic neruší.
Ani mé kroky na schodišti.
Jdu jen tak naboso. Nepříjemně to studí, ale představa, že se pořádně napiji dobrého jahodového čaje, mě láká.
Šahám na kliku, stisknu a nic. Smůla. Paní, co umývá nádobí, nevím proč, včera jídelnu zamkla. Doprdele práce. Jdu zase tiše zpět.
Nezbývá mi, než jít na umyvárnu a napít se tam studené vody z kohoutku. Čaj by byl chutnější. Voda je těžká do žaludku, tlačí v něm jak kámen, když jí vypiju víc.
Dveře umývárny zavrzaly při otevření.
Nechal jsem je otevřené dokořán, aby šlo dovnitř trochu světla z chodby a abych lépe viděl na kohoutek studené vody. Otevřel jsem jej a nechal na chvíli odtéct vodu.
Voda tekla malým praménkem, přesto kdesi za zdí slyšitelně hlučela v trubkách.
Pil jsem vodu, jak ze studánky, z dlaní. Žízeň byla, zdá se, uhašena nejméně litrem chladivé vody.
Na pokoji za sebou zavírám dveře co nejtišeji a lehnu si. Převaluju se na posteli, usnout ne a ne.
Do budíčku nespím, a když zvonek na chodbě ráno burcuje spáče, aby se probudili, tak já už sedím u stolu oblečený. Kluci se probouzí a nechápavě na mě civí. Snad mu z té lásky začíná vážně hrabat.
Snídani odmítám a odcházím sám do pivovaru.
Mistr mě pochválí.
Nikdo z nás nikdy do práce nespěchá.
Není důvod se v práci přetrhnout, jen tam být a udělat nejnutnější. Stejně nedostaneme víc peněz kapesného, i kdybychom se přetrhli. Jen ve vlastním zájmu se však vykonává práce dobře, jinak se nic nenaučíme.
A když to ale jde, tak se na chvíli jdeme někam zašít. Dokud to jde.
Dveře od šatny jsou mimořádně otevřené, nějaká dobrá duše nechala šatnu větrat.
Odemknu svoji skříňku, vysvleču se, pověsím si do ní oblečení a jdu si pro prošíváky na sušárku. Na šatně se do nich navléknu a přemýšlím nad tím, jak dlouho bude trvat má praxe ve sklepě. Kdy začnu dělat něco odbornějšího, než rajbovat prázdné sudy?
Konec 2. školního roku je daleko. Varnu mám za sebou, teď mámsklep, tak zbývá spilka a sladovna. A makat na sudové, nebo láhvové stáčírně, na to jsem nemusel chodit do školy.
Ve třeťáku to už bude o skutečné odborné práci, slibuje mistr. Už aby to bylo a práce by mě více bavila.
Jsem ale ve druháku, tak nazout gumáky a můžu jít čistit sudy.
Krok po kroku k pokroku. Třeba v ležáckém sklepě.
Sklepmistr nevěří vlastním očím, když mě uviděl. Podíval se na hodinky a uznale pokýval hlavou. Tak brzy sem asi nikdo z učňů ještě nepřišel.
„Dobré ráno, pane mistr!"
„Jen aby bylo! Děkuju ti. Kde jsou ti dva?"
Myslí tím Aleše a Jarka.
„Za chvilku příjdou. Já dnes nešel na snídani, tak jsem tu spíš."
„Snídat se musí. Člověk, se hned lépe cítí po ránu."
„Když já už nejím tak jak loni. O to větší mám ale žízeň..."
„Napij se, ale už jsem vám to řekl, hoši dávejte si bacha, fakt velkého bacha. Časy se mění a všechno může být jinak, než jsme zvyklí...Týká se to vás i nás."
„Mistře, co by se mělo změnit? Že by k nám vtrhli Mongoli, aby pomohli rusákům upevnit u nás socialismus?"
„Zavři hubu, a podobně blbě mi tu už nikdy nemluv!" Odpověděl mistr podrážděně.
„No dobrá... Už se tak vyjadřovat nebudu."
Mistr se kolem sebe rozhlédl. Chtěl mít jistotu, že jsme sami a nikdo jiný nás neslyší.
„Může to být ještě horší, než vpád Mongolů! Ale, už dost. Nechci mít tady vedle sudů politické agitátory. Já jsem pro dílo, ne politiku..."
Přemýšlel jsem, co horšího by mělo přijít.
Nic jsem nevymyslel, na nic nepřišel.
Ale je fakt, že jsou lidi jinačí.
Ztichli. Jen více pijí.
Asi chtějí spláchnout se chcánkami rok 1968 do pisoárů hospod. Čím víc se pije, tím častěji se chodí čůrat.
Já také chodím častěji, než dřív.
Dříve jsem šel po osmém pivu, dnes už jdu na hajzlík po pátém.
„Tak co budu dělat dnes? Čistit sudy? Když ano, tak s kým?"
„Naďa drhne kanálky, tak běž za ní, ať toho nechá a vezmi si ji k sobě. Aleš bude s Jarkem čistit hadice. Máte ale času dost, dnes toho moc nebude."
Jdu hlavní chodbou a nakukuji do jednotlivých oddělení sklepa.
Až vzadu se svítí a je slyšet šustění rýžového kartáče, jak s ním někdo jezdí po zemi.
Vidím Naďu v předklonu, nad odtokovým kanálkem, jak jej přepečlivě drhne. Kolem to smrdí dezinfekčním prostředkem. Čistota musí být.
Je do práce zabrána tak, že mě neviděla a neslyšela přicházet.
„Baf!“ Štěknu jí za zády, abych ji postrašil.
Trhla sebou pěkně.
„Ty jsi ale pako! Co kdybych se lekla a tady na tom uklouzla?"
„Tak bych tě chytl!"
„Co chceš?"
„Jdu si pro tebe. Budeme spolu dělat zase sudy. Máme ale na to čas. Zastav vodu a kartáč tu klidně nechej. Půjdeme do kumbálu, můžeš si zapálit."
V kumbálu jsme sami. Sedíme na štěňatech a mlčíme. Naďa kouří egyptku a dívá se na mě. O čem asi přemýšlí?
Rozhlížím se, kde je korbel s pivem. Na cigaretu nemyslím, nechybí mi, ale pořádný lok piva příjde po ránu vhod.
Každé ráno začínám s pivem. Bez napití jsem nějaký podrážděný.
Jak se napiju, hned se cítím lépe.
Ten, kdo vymyslel pivo, ten by měl dostat Nobelovu cenu. Co by to byl za život bez piva?
Pořádně se napiju a nabízím korbel Nadi. Odmítá. Ale po obědě, že si asi dá. No má raděj víno, to vím, ale to zase nemusím já.
„Tak co, půjdeme, nebo si zapálíš ještě jednu?"
„Néé ! Jedna stačí, pojďme." Je veselá.
Hledám, v kterém oddělení na nás čekají sudy s křížky.
„Já je budu dělat a ty budeš odebírat kvasnice do džberu. Budeš o něco míň mokrá. Nakonec je odneseme do přípravny. Tak jdeme na to!"
Děláme pomalu, práce moc není. Tak častěji chodím do kumbálu, abych se napil. A také na hajzlík. Do oběda mám malou opičku a uvažuji, že bych šel po práci s kluky na kulečník.
A hlavně na pivo. Na vyhrané nebo prohrané malé rumy nemyslím. V hlavě se vynořuje otázka, proč jen Erika nepíše?
Na oběd jdeme spolu s Naďou. Když ze sebe svlékne ty prošíváky, tak je to moc hezká holka.
Co ale hledá za štěstí tady v pivovaru, to nevím. Nikdo o ní vlastně nic neví, najednou je prostě tu. O sobě nic neříká. Jmenuji se Naďa a je mi 22 let... Jen několikrát řekla to tam mě holky..."
Tak pracovala někde mezi samýma holkama.
Kde vůbec bydlí?
Jídelna dnes voní.
K obědu je vepřový řízek s bramborovým salátem.
Zaměstnanci sedí u stolů a s chutí jí. Příbory jim rytmicky cinkají o talířky.
Tak se k tomu orchestru také přidáme.
„Dobrou chuť Naďo!"
„Tobě taky, Tony."
Oběd byl výborný. Jako od mámy.
Chlapi zase mlsně Naďu očumují, když odcházíme od stolu a z jídelny.
Myslí na jediné, že by stála za přefíknutí.
Ale ona si nikoho nevšímá a tiché narážky přehlíží s nadhledem. Aby je podráždila ještě víc, tak se do mě zase zavěsí a takto vycházíme ven z jídelny.
Co na tom klukovi vidí? Jak to, že se nebaví s ženskými?
Chlapi kroutí nechápavě hlavami a ládují se řízky a salátem. A každý se už těší, jak si po tak dobrém obědě dá pivo.
Jdeme se převléknout a sraz bude v kumbálu. Nechci ji čekat na nádvoří, ještě se dostaneme do pitomých řečí.
Po obědě celá směna sedí v kumbále a chlapi probírají fotbalovou ligu.
Kuřáci plní svoji normu a plechovku od sardinek na sto procent. Byl bych raději někde jinde, bez cigaretového kouře, ale tady je to fajn.
Korbýlek s pivečkem je po ruce, klídek a pohoda.
Práce je udělána, tak jen počkat, až bude padla.
Do půl třetí se čas vleče hlemýždím tempem. Chlapi se skládají po pětikoruně na flašku.
„Wolfe, skočíš nám pro karpatskou? Na, tady máš třicet korun."Cpou mi do ruky peníze.
„Tak jo, za chvilku jsem zpátky."
Okamžitě toho využiju.
Jdu na šatnu a vysvleču ze sebe mokré prošíváky. Hned je odnesu na sušárnu oděvů a jdu se umýt. Žádná sprcha, když, tak až na intru. Obléknu se do civilu a spěchám do Potravin. Obchod je v přilehlé ulici, kousek od brány pivovaru. Jdu přes vrátnici s úsměvem, hubu od ucha k uchu. Vrátný se diví, že tak brzy odcházím.
„Musím do lékárny pro medicínu, pane Šulc, za chvilku se ale vrátím!"
Dívá se za mnou a oba si myslíme to samé.
Jo. Do lékárny a pro medicínu! Vyprávěj to koňovi, ne mně.
Ale pane Šulc, vy kůň nejste, jste fakt dobrý vrátný.
Tak víte, že ta medicína bude ve velké láhvi.
Otevřu dveře obchodu a nad hlavou zacinká zvoneček. Uvědomuji si, že jsou skoro v každém obchodě tady v Hradišti.
„Dobré poledne! Paní vedoucí, mám koupit půllitru Karpatské hořké, máte ji?"
„Chlapci vám nějak chutná, dneska už jsi třetí z pivovaru. To víš, že ji mám, pro vás extra, jinak jde teď na odbyt hlavně rum a vodka. To lepidlo pijete myslím jenom vy, pivovarští. Dělá to dvacetosum korun."
Aha, to tu byli přede mnou kluci z varny a ze spilky. Zabalí mi flašku do papíru, strčím ji pod bundu a dvě kačky mám od cesty.
Procházím při návratu do pivovaru raději mimo hlavní budovu vrátnice.
„Tak se vracím, pane Šulc..."
Jdu okolo závory.
Pro jistotu, co kdyby byl s Šulcem někdo cizí na vrátnici.
Pokyne mi rukou, že o mně ví a čte si dál v Práci. Tak se dobře chlapci medicínou kurýrujte, jen aby vám po ní nebylo zase špatně!
Kdyby vrátní měli mít notýsek a do něj dělali čárky, kolik flašek se už proneslo přes vrátnici, to by byl pěkně hustý les.
Zapisovat to ale nemusí, zaznamenávají do služební knihy jen espézetky aut a traktorů, mířících do pivovaru.
Kořalka má vyjímku.

V kumbálku je nadýmeno z cigaret a panuje v něm i bez kořalky veselá nálada.
Předávám kořalku a odmítám se napít. Je to sladká kořalka, tak pro ženské.
Je to takové lepidlo, které ale chlapům z pivovaru náramně chutná v kombinaci s pivem.
Láhev koluje z ruky do ruky, Naďa s díky odmítne, kluci také. Těm stačí pivo.
Rozloučím se a spěchám na internát. Co když mě Kopečkovi potěší a dají mi dopis?
Spěchal jsem na internát, popoháněn nadějí, ve kterou jsem stále věřil.
Školník Kopeček zametal chodník před vraty. Byl ke mně otočen zády, takže neviděl, jak se blížím.
„Dobrý den!" Pozdravil jsem hlasitě.
„Zase se jdu zeptat, jestli mi náhodou nepřišel dopis."
Pan Kopeček se otočil. „ Á to jsi ty... Běž a zazvoň na moju, nějaké dopisy pošťačka přinesla, třeba bude mezi nima i ten tvůj!"
Poděkoval jsem a zmizel jsem za vraty. Zazvonil jsem u dveří školnického bytu a čekal jsem.
Po chvíli otevřela dveře školníkova manželka. Nenechala mě ani pozdravit. Poznala mne a usmála se.
„Tak ses konečně dočkal! Dopis tu máš, počkej, hned ti ho přinesu."
Srdce mi bušilo radostí, když jsem si jej od ní bral. Prohlížím si obálku, písmo neznám. Dívám se zblízka na známku a přes ni je razítko Krnov. Tak ani tento dopis neodeslala Erika, co by dělala v dalekém Krnově?
„Žádný jiný už nemám?" Ptám se skleslým hlasem.
„Ne, nemáš. A to je ti jeden dopis málo?" Diví se mi Kopečková. „ Někdo nedostane ani ten jeden a ty z něj vidím, velkou radost nemáš..."
Nemůžu jí povědět, že fakt radost nemám. Poskočil bych dva metry do vzduchu, kdybych na něm viděl razítko Vizovice.
„Tak vám děkuju," s těmito slovy si strkám dopis do kapsy v bundě a jdu před vrata.

Publikoval(a): Tonyend, 7.4.2013