Básničky, Poezie, Verše

v

Smlouva s Ďáblem 19

Smlouva s Ďáblem 19

Tonyend Romány » Zamilované, romantické

Anotace: Láska trvá, nejistota také, Tony se ale postupně propíjí k závislosti a objevují se nečekané zdravotní potíže.

Školník proháněl vrbovou metlu po žulových kostkách a blížil se ke mně.
„Už ses konečně dočkal? Dopis máš? Ono se říká, kdo si počká, ten se taky dočká."
Poplácal jsem si kapsu u bundy.
„Jo, mám ho tady schovaný."
Nebyl jsem vůbec zvědavý na to, kdo mi píše. Jasné bylo, že je to od nějakého kamaráda z čundru na Půlčínské skály. Vytáhl jsem peněženku a podíval jsem se, kolik mám peněz. Na tu bídu dost, abych si mohl jít koupit do obchodu půllitru vodky. Těch 32 korun jsem pořád měl.
Nebo si mám raději ještě deset korun půjčit od kluků a raději koupit to elpíčko Kryla?
Vyhrálo pokušení napít se před poslechem songů.

Zamířil jsem do Potravin a koupil jsem si láhev vodky. Schoval jsem ji pod bundu a šel jsem na internát.
Na pokoji jsme byli u stolu jen my dva.
Já a půllitr vodky.
Otevřel jsem šuplík nočního stolečku a hledal jsem kapesní nůž. Byl vybaven jednou čepelí a vývrtkou. Velmi praktická věc. Ostrou čepelí jsem strhl červenou umělohmotnou ochranu hrdla láhve a vrazil hrot vývrtky do korkového špuntu.
Ani nehlesl, bylo to jako vrazit dýku do ledvin a zatočit.
Točil jsem pomalu vývrtkou, až zajela dost hluboko do špuntu. Láhev jsem si dal mezi nohy, stiskl je k sobě, a pak jsem jen prudce škubl vývrtkou. Špunt vyjel z hrdla láhve a ozvalo se hlasité puknutí.
Znělo to jako na zdraví!
Já však chtěl pít na smutek, na zapomnění.
Žádné rozlévání do sklenice od hořčice. Tu skleničku měl každý ve stolku. Jen Honza ne. Náš vzpěrač chtěl žít pořádným životem mladého muže. Nepil a trénoval vzpírání. A já? Žádné troškaření. Když pít, tak rovnou z láhve.
Pil jsem vodku jak láhvové pivo. Vodka se pije dobře. Nepění. Dobře a rychle stéká krkem, jen pálí, ale na to si člověk rychle zvykne. Je lepší než slivovice. Není tak cítit. Otevřít si na pokoji láhev slivovice by se rovnalo návštěvě v pálenici. Slivovice smrdí dlouho ve vzduchu. Klukům ale chutná. Vodka je ideální pro takové tajné popíjení. Slivovice ne.
Vstal jsem a otevřel jsem si skříň. Vždyť mám v bundě dopis. Tady je. Tak někdo mi píše z Krnova, tak se mrknu, kdo.

Ahoj Sigi,
Jak se máš a co Alí, Štístko a Louda? Kam jezdíte a co jste pěkného viděli a zažili?
Já teď musím výjezdy omezovat kvůli škole.
Dostala jsem Tvou adresu od Prcka, adresy si předáváme dál.
A snad jsi už pochopil, proč jsem Ti řekla po té noci s Tebou, co jsem řekla.
Je to tak fakt lepší zůstat bez nějakých slibů a závazků. Ale já na Tebe nezapomínám.
Zase Tě ráda uvidím. Napiš mi, jestli přijedeš v říjnu na náš potlach.
Kdybys měl na Půlčinách sebou cancák, tak bych ti do něj napsala něco, co mám od kamaráda. Moc se mi to totiž líbí.
Bavili jsme se spolu o všem možném a toto je z té kategorie, tak ti to na závěr mého dopisu napíši.

Měj se fajn! Tvá kamarádka Dája
Darja Janasová
Pohraniční 71
Krnov


Večery

Viděl jsem večery ve vinárnách,
kde snobové platili za všechny,
byli chytří a moudří až z toho
pozvraceli bar,
kde dělníci s výplatou hráli si
na pány světa,
jejich světa
plného létajících skleniček vzduchem

Viděl jsem večery v krčmách,
kde smrděly záchody a pravda
z huby spolustolovníka,
kde ožralý šenkýř s cigárem
řval sprostý slova lidem
jen tak
pro radost

Viděl jsem večery v rodinách,
kde lidé nemají si co říci,
ve kterých zábavu nahradil
světélkující obdélník obrazovky,
kde nesmí se mluvit k vůli
hlavnímu hrdinovi
bezejmenného filmu

Viděl jsem večery
Pánů
Podřízených i vězňů
A tak jsem utekl k ohni
Věčného zatracení




Jo, hezká báseň.
Tak Dája si vzpomněla na spojené spacáky.
Dájo, to je od tebe fakt hezký.
A fakt škoda, že jsem neměl cancák. Ale i tak si dopis schovám na památku, je to pěkné. Já asi taky uteču k tomu ohni Věčného zatracení. Kde ho ale hledat, to nevím.
Malý ohýnek může být schovaný v láhvi s vodkou. Tak já přiložím.

Tak popojedem! Dlouze se napiju, ohryzek mi poskakuje, jak polykám mírně teplou vodku.
Hřeje v žaludku a tělem se mi rozlévá horkost. Polovina láhve je ve mně.
Piju na smutek a zapomnění, že to není dopis od Eriky, ale nestačí to.
Na opilost ano.
Schovám si dopis a rozpitou láhev do stolku. Oblečený si lehnu na postel a rád bych usnul. Na večeři dnes nepůjdu. Nemám hlad. Trochu jsem myslím i zhubnul. Místo večeře dorazím vodku a je to.
Hlava se mně příjemně točí a krev roznáší tělem alkohol až do mozku.
Být tak krásně opilý, to je hned svět růžovější, nic člověka netrápí, nic není problémem.
Nechceš mi psát? Tak nepiš!
Stejně na tebe budu Eričko myslet.
Ať chceš, nebo nechceš, ať se ti to líbí či nelíbí. Mám tě ve své hlavě a jsem rád, že jsi tam. Možná bys neměla radost, kdybys mě viděla takto, takového smutně veselého.
No tak jsem si vypil nějaká piva a láhvinku vodky. Mně stačí ta naše z Nivnice.
Ale já se potřeboval dneska napít víc, to čekání je strašné, to si neumíš představit, co to jsou za muka.
Fakt...Tak se nezlob, když ti to ale vadí, tak já pít nemusím, fakt... Eriko, kde jsi... No ještě že tu nejsi. Spatřila bys mě opilého. Já vím, opilci se ti hnusí.

Zdá se mi, že jsem na neklidném moři a ležím na nafukovacím lehátku. Vlny se zvedají a klesají. Nahoru a zase dolů i se mnou. Musím se pevně držet, aby mě nesmetly do hlubin moře.
„No tak Ajfel, prober se, no tak co je to s tebou, vstávej, je čas jít na večeři!" Místo vln slyším nad sebou Alešův hlas.
Ale kde se tu Aleš bere, tady uprostřed silně bouřícího moře?
A přidá se k němu i Jarkův hlas.
„Pořádně s ním zacloumej, už chrápal, když jsem přišel na pokoj. Neuslyšel ani Honzu, když práskl dveřmi."
Malátně se posadím na postel.
Rozhlížím se okolo sebe. Ne, nejsem na moři.
To je dobře. Ty vlny byly nepříjemné. Ale nebyly to mořské vlny, které se mnou házely.
Třásl se mnou Aleš, aby mě probudil, že je čas jít na večeři.
„Já nikam nejdu, nechte mě na pokoji, běžte sami, nemám hlad."
Sotva jsem vyslovil první slova, bylo jim jasné, že jsem opět opilý.
Slezl jsem z postele a houpavým námořnickým krokem jsem šel do koupelny. Zase ta žízeň!
Chlemtal jsem studenou vodu z kohoutku a podíval jsem se na sebe do zrcadla.
Nevypadal jsem vůbec dobře. Umyl jsem si obličej, ale nepomohlo to.
Vrátil jsem se na pokoj a podíval jsem se na hodinky. No vážně, to už je čas na večeři. Jen si kluci pochutnejte.
Já mám ještě drobánek vodky ve stolku. Tak ji dorazím a půjdu do hajan. A na mě se vyserte.
Vytáhl jsem láhev. Vodka byla teplá.
Teplá nebo vychlazená, hlavně že ještě je.
Nenamáhal jsem se, abych se vysvlékl z kalhot a košile. Popadl jsem láhev a na jeden zátah jsem vodku dopil. Láhev jsem postavil na stůl.

Stála tam prázdná, vedle ní špunt, stála tam, jak vztyčený prst ukazováček. Varovala? Ale koho?
Lehl jsem si a zavřel oči. Jaképak varování, před čím?
Očekával jsem nástup silné opilosti.
Ring volný. Gong. Druhé kolo! Vypitá vodka mi dala káó.
Nevnímal jsem nic kolem sebe.
Chtělo se mi jen spát a bylo mi úplně fuk, že se má postel pomalu točí, točí jak malý kolotoč. Přiblble jsem se usmíval.
To je dobrý, taková atrakce, možná že se bude točit až do rána, a jen za pár kaček!
Nad ránem ten neviditelný kolotočář atrakci vypnul.
Poprvé mi bylo šíleně zle od žaludku.
Cítil jsem v něm bolest a křeč. Začal jsem se nadavovat.
Panebože, já se snad pobliju!
Vyskočil jsem z postele, nohy mě sotva unesly pod náhlou celkovou slabostí.
V předklonu jsem se dopotácel na hajzlík. Sotva jsem otevřel dveře, zvedl se mi žaludek a tak tak jsem se stihl naklonit nad klozet. Do úst se mi odněkud dostala strašná pachuť a vzápětí jsem začal bryndat bílou vodu.
Nevydržel jsem stát nakloněný.
Musel jsem si kleknout a hlavu strčit skoro do klozetu.
Kurva do toho se sere a já tam mám hlavu!
Pohled do záchodové mísy vyprovokoval žaludek k ještě větší dávící reakci.
Žaludek jsem měl jak na trampolíně.
Skákal do jícnu, do krku a zase zpět. Ústa jsem měl hrůzou dokořán, sanice mě bolela jako nikdy, tekla mi z nich hnusná bílá voda a odporné táhnoucí se bílé sliny. Třásl jsem se jak ratlík v nejkrutějším mrazu a nevěděl, co se to se mnou děje.
Abych se udržel nad klozetem, musel jsem jej obejmout a dál šly ze mě ty bílé bryndy. Bolest v žaludku, v břichu sílila. Nadavoval jsem se bolestí, hnusem a řval, jak tur před porážkou.
Pak se barva bryndů změnila na ještě hnusnější barvu žlutou a jedovatě hořkou.
To nemohlo být normální pozvracení.
Kluci když blili, tak vyhodili ven nestrávenou večeři, ta jejich šavle měla pestrou barvu, smrděla také, ale nikdo z nich neřval jako já. Potom říkali, že jim asi nesedlo pivo s kořalkou na večeři.
Natáhl jsem se po řetízku splachovače a zatáhl za něj, aby voda spláchla ten hnus, co vyšel z mého těla ven.
Proud vody se zatočil v klozetové míse, udělal v ní vír a ten rozproudil vzduch kolem mne. Ucítil jsem ten zápach a dávil jsem se zase.
Dostal jsem z toho zimnici a byl jsem mokrý studeným potem. Žaludek se dostal do křeče, už v něm nic nebylo, co by mohl vyhodit do mísy a přesto skákal jak zblázněný. Zůstal jsem zcela vysílený klečet s hlavou v klozetu, oběma rukama se jej držel a začal jsem brečet. Slzy mi tekly náhlým strachem po tváři.
Nějací kluci přišli po ránu na záchod a uviděli mě. S hlavou v záchodové míse.
„ Ale ale, no né? To je Ajfel, ty vole, on nahrává svoji první desku! Alespoň se tam zavři, když při tom blití tak řveš."
Se smíchem odešli z hajzlíku, ale mně do smíchu vůbec nebylo.
Nevím, jak dlouho jsem tam klečel.
Kolena mě bolela moc. Zkoušel jsem se postavit na nohy.
Pomalu jsem se zvedal a chtěl jsem se narovnat. Břicho mi proťal blesk. Šílená bolest pokračovala, ale už bez dávení.
Narovnat jsem se nemohl, tak jsem v předklonu klopýtal na koupelnu.
Myslel jsem na jediné. Rychle si vypláchnout od té hořkosti ústa.
Otočil jsem kohoutky teplé i studené a mixoval vodu na snesitelnou teplotu. Opakovaně jsem si vyplachoval ústa. Trochu to pomohlo.
Jen zubní sklovina mi připadala, jako by se vymáčela v kyselině sírové. Zuby o sebe drhly a skřípaly.
Pomalu jsem to rozdýchával. Bolest povolila. Zkusil jsem se napít studené vody. Moc to nešlo. Žaludek nepřijímal.
Inventura.
Opláchl jsem si obličej studenou vodou, přestože mnou stále třásla zimnice.
Pod prsty jsem cítil strniště a následující pohled do zrcadla mě docela vyděsil.
Kdo se to na mě dívá?
Ta tvář, to přece nejsem já!
V zrcadle jsem spatřil bělozelenou strhanou tvář s tmavými kruhy pod očima. Nevěřícně jsem si položil ruku na své zplihlé vlasy.
Osoba v zrcadle vykonala ten samý pohyb.
Panebože, tak přece jsem to já.
Jak to ale vypadám?
Na pokoj jsem přišel nejistým krokem.
Kluci byli oblečení, postele měli ustlány. Dívali se na mě a nevěděli, jestli se mají mému hajzlovému vystoupení smát, nebo mě politovat. „Ty vole, ty ale vypadáš. Kolik jsi toho včera vypil, že tě to tak sebralo, takového tě neznáme. Jsi zralý zůstat v posteli a vyležet se z toho. Jsi ještě ožralý? Nechoď na praxi, my tě omluvíme a je to. Že ti bylo moc špatně od žaludku, chceš?"
Díval jsem se na sebe, jestli jsem si nezaneřádil při blití košili a kalhoty. Naštěstí ne, nikde žádný smradlavý flek. Smutně jsem se podíval na kluky. „Vždyť já vypil za odpoledne jen půllitru té vodky a v práci maximálně pět piv. Možná víc. A byl jsem na obědě, ten byl skvělý, z něj mi blbě určitě nebylo. Možná, že to bylo z té vodky. Pil jsem ji nevychlazenou.
Byl už jsem střízlivý, ale poprvé v životě je mi tak hnusně zle od žaludku. Kurva kdybyste to viděli...Fůůj. Tekla ze mě jen bílá a pak žlutá sračka, já si myslel, že je po mně, že je to moje poslední hodina, že mi praskl žlučník, takový to byl hnus hnusný.
Nemůžu jít na snídani. Lehnu si a vychošovi řekněte, že jsem asi nemocný a mistrovi ve sklepě mě taky omluvte. Zkusím ještě usnout a určitě půjdu si pro neschopenku."
Konečně jsem se od včerejška vysvlékl.
Vlezl jsem do postele a zakryl jsem se až po uši přikrývkou. Říkal jsem si, že si hodinu dvě poležím, pak se okoupu a zajdu k našemu doktorovi Mráčkovi.
Když k němu někdo přišel i s teplotou 38° C, tak mu předepsal jen acylpyrín a řekl, že to jeho babička měla ještě vyšší teploty a dožila se 96 let.
Říkalo se mu Mengele.
Mengele sloužil kdysi jako vojenský lékař u jakési posádky, ale prý ho vyhodili kvůli pití špiritusu. Byl jsem u něj naposledy v prvním ročníku na vstupní prohlídce.
Od té doby ne. Nemám, s čím bych po doktorech chodil.
Jsem zdravý jak řepa. Jsem po dědovi. Jen dnes je mi cosi blbě od žaludku.
Ale dnes se cítím prachbídně, úplně pod psa. To uvidí a musí mě uznat práce neschopným.
Bude mi stačit razítko a datum do Učňovské knížky, že jsem u něj byl, bude to omluvenka na dnešní den.

Pátek 5. září 1969.
No toto datum si budu dlouho pamatovat. Mé první blití! Fůj!
Zamuchlal jsem se do přikrývky a třepal se pod ní pořád jak ten ratlík na mrazu.
Slabostí jsem usnul.
Probudil mě hlas vychovatelky.
Marie otevřela dveře pokoje a dívala se, jak ležím, přikrytý až po hlavu. „Tak co je ti Wolfe? Kluci mi řekli, že jsi asi nemocný, tak co, nechce se ti jít na praxi, nebo ti vážně něco je?"
„Je mi zle, bolí mě břicho a mám zimnici, fakt vám nekecám..."
„Tak vstaň, obleč se a příjdi za mnou. Změřím ti teplotu, jestli ji máš, můžeš jít k doktoru Mráčkovi. Jestli ale simuluješ, tak půjdeš za ostatními. Rozuměl jsi mi dobře?" Rozhlédla se po pokoji, zavřela dveře a zmizla.
Šel jsem si dát horkou sprchu. Pod sprchou bylo teplo. Třes pomalu ustával.
Umyl jsem si vlasy a chtěl jsem se oholit. Na hovno! Co bych se kvůli Mengelemu měl co holit?
Oholený nebo neoholený, co na tom.
Důkladně jsem si ručníkem utíral hlavu, aby mi vlasy co nejrychleji proschly.
Oblékl jsem se do čisté košile, kalhoty byly dobré, ani jsem si je nepokrčil, jak jsem v nich usnul. Tak to v nich můžu s klidem jít. Učesal jsem si své dlouhé vlnité kadeře a šel jsem za Marií.
„Dále!" Ozvala se, když jsem zaklepal na dveře vychovatelny.
„Sedni si tady a na, tady máš teploměr!"
Sedl jsem si na židli, bundu jsem si položil na kolena a teploměr jsem zastrčil pod paži. Sklo se rtutí studilo. Díval jsem se schválně dolů, aby mi neviděla moc do tváře.
„Tak ukaž, vyndej ho, podíváme se, co nám ukáže." Podal jsem Marii teploměr. Podívala se na něj, pak na mne.
„No toto. Máš skoro 38°C ! Máš štěstí. Pan doktor tě vyšetří a příjdi mi říct o co jde."
Zvedl jsem se, oblékl jsem si a zapnul bundu. „Tak já teda půjdu."
Zavřel jsem dveře a šel jsem do jídelny, abych se napil trochu teplého čaje. Žaludek už zase přijímal.
Bylo mi o cosi lépe, ale bolest v oblasti břicha přetrvávala dál.
Uvidím, co mi zjistí Mengele.
Odešel jsem do Zdravotního střediska.
V čekárně seděla před jeho ordinací jen nějaká babka a já.
Byl pátek. Proto tu nikdo nebyl. K doktorovi se chodí zásadně v pondělí. Když vás uzná, nechá vás do pátku marodit. Ale komu by se chtělo jít pro neschopenku v pátek? A být doma zavřený přes sobotu a neděli, bez zábavy?
Mengele staré lidi uznal nemocnými, nás mladé hnal do školy a do práce.
Vykoukla sestra a volala na babku, že má jít za panem doktorem.
Kecala s ním přes půl hodiny. Tu mě bolí, tam mě píchá. No hlavní věc, že si měla s kým popovídat.
Dveře se konečně otevřely a spokojená babka s vypsaným receptem se šourala k domovu.
Sestra kývla rukou na mě, tak teď ty!
Vstoupil jsem do ordinace a zavřel jsem za sebou dveře.
Mengele seděl na kožené židli za svým stolem.
„Copak nám schází?" Řekl stručně a upřeně se mi díval do očí.
Neuhnul jsem ani na vteřinu. Jen si čum!
„Pane doktore, neschází mi nic, řekl bych, že spíš přebývá. Bolí mne břicho a žaludek. Nevím z čeho. Obědval jsem řízek s bramborovým salátem a pak už jsem nic nejedl, nemohl jsem. Nad ránem jsem musel jít na WC a vyblil se. Dostal jsem zimnici a měl jsem teplotu 38°. Tak mě vychovatelka poslala za vámi."
Mengele vstal.
Byl to voják v bílém plášti. Obešel stůl a udělal dva kroky vpřed a zastavil se.
„Přistup ke mně."
Díval se mi do tváře a zkoumal, jestli neuvidí stín simulace. „Oči máš nějaké zarudlé a jsi zelený jak sedma. Svlékni se do půl pasu a lehni si na záda tady na lůžko."
Pomalu jsem rozepnul bundu, svlékl ji, dal na věšák a pak i košili. Lehl jsem si na lůžko, na čisté bílé prostěradlo.
„Povol to břicho, musím je prohmátnout, jestli to není apendix. Nějak se potíš.
Když jsi zvracel, tak co z tebe šlo ven? Ten řízek se salátkem? Bolelo to?"
„Pane doktore, řízek to nebyl. Dostal jsem silné křeče a tekla ze mne bílá, no taková voda. A pak," otřepal jsem se hrůzou a hnusem při té vzpomínce, „ už jen hořká žlutá šťáva."
„Obleč se, slepák to není. Nelíbí se mi barva těch žaludečních šťáv... Máš nějaké jiné potíže se žaludkem, píchá a bolí tě někde poblíž žaludku, zvláště tady, vlevo nahoře?"Přitlačil mi mírně v tom místě na břicho.
Nevěděl jsem jak odpovídat. „Tož v poslední době mám jen pořád velkou žízeň, někdy se potím a nemám chuť na jídlo, jako dřív."
„Dodržuješ pitný režim?"
„Já? Já piju myslím dost, vždyť jsem v pivovaru!" Uvědomil jsem si, že jsem řekl strašnou hovadinu. Vzít zpět to nešlo.
„Tím mi chceš říct, že v práci dost piješ, to jako pivo?! Tak se přiznej, kolik toho vypiješ!"
„Jak kdy... Jedno pivo...Dvě piva..."
„Jak je to možné, že piješ jedno nebo dvě piva a bude ti, kolik ti bude, no, kolik, sedmnáct roků, co?"
„Máme to přísně zakázané, tak tajně, třeba si vezmeme na flaškové stáčírně špatně naplněnou láhev sedmičky...No..." Lhal jsem a vykrucoval se, jak jsem mohl.
„Poslouchej, přede mnou už stál i generál, já poznám, když někdo lže, rozumíš? Kolik jsi vypil nejvíce piv, přiznej se a mluv pravdu!"
„Tak jo. Někdy vypiju piva za den... i tři desítky “. Asi mě nepochopil správně.
„ Cože? Ty jsi někdy vypil třicet piv?“
„Ne třicet, ale tři piva desítky. Ale už jsem vypil jednou za odpoledne osmnáct piv, kvasničáku, to je nejlepší a zdravé pivo. V jedné hospodě. Ale to bylo z hecu od kluků, jen jednou... Víc jsem nechtěl za nic na světě přiznat.“
Mengele se zakymácel.
„Sestro, slyšela jste to taky? On prý vypije osmnáct piv!"
Sedl si do své židle a zle se na mě díval.
„Vidíš ten kýbl v koutě u dveří? Tak ten má hošánku obsah deset litrů, to mi chceš tvrdit, že vypiješ kýbl vody? Nedělej ze mě vola! A i kdyby, tak i jalůvka ví, kdy má dost!"
Otočil jsem se ke dveřím.
V koutě u zdi stál květovaný smaltovaný kýbl, vedle něj smeták s hadrou na podlahu.
„Já, pane doktore, ale řekl, že vypiju osmnáct piv! O vodě jsem nemluvil, ta se nevstřebá, není v ní žádný alkohol, ta zůstane v žaludku a je těžká jako kámen. Kýbl piva bych vypil, ale vody, ne, to nejde..."
Mengele zkoprněl.
„Poslouchej ty...Ty... Ty se myslím chystáš něco uhrát, abys nešel na vojnu co, já jsem tě ale prokoukl! Ale já ti garantuji, že budeš zaručeně odvedený a na ty dva roky, co budeš na vojně, na ty dva roky nezapomeneš do konce života!"zařval na mě Mengele.
Patrně se docela zapoměl, že má ordinaci ve zdejším hradišťském Zdravotním středisku a ne v nějakém armádním. Kdyby mohl a jestli je to pravda, co se o Mengelem říká, tak by se nejraději sám hned napil špiritusu.
„Pane doktore, už se můžu obléknout, nebo mě budete ještě vyšetřovat?"
„Počkej, když jsi tady... Sestro odeberte mu krev a dejte mu šampusku na moč. Pošlem to do laborky, necháme se překvapit, co objeví. Cos snědl k tomu simulování?"
„Já opravdu pane doktore, od oběda nic nesnědl, tak nevím..."
„Obleč se a dej sem učňovskou knížku, dám ti razítko a podpis. V pondělí, ale až po práci se zastavíš, to už budu mít výsledky."
„Pane doktore, v pondělí nebudu v práci, ale ve škole."
„Obleč se a vypadni! Přijdeš až po vyučování, žádné ulejvání! A nehraj si na Švejka! Rozumíš?!"
„Rozumím, pane doktore, tak v pondělí po vyučování určitě příjdu. Děkuju a nashledanou!"
Kurva, ještě že jsem do rána vystřízlivěl! Kdo ví, možná si tam zatrhl, aby mi v krvi hledali alkohol.
Venku jsem si vydechl. Břicho přestávalo bolet, cítil jsem však pořád jakýsi tlak, ale dalo se to vydržet.
Loudal jsem se pátečním dopolednem přes celé Hradiště do pivovaru. Na pití jsem teda neměl pomyšlení. Na vodku už vůbec ne. Pro jistotu jsem šel ukázat mistrovi knížku, že jsem byl u doktora Mráčka, a že už dnes dělat nebudu. Pojedu alespoň dříve domů. Vrátil jsem se na internát.
Vychovatelka Marie byla také zvědavá, co mi vlastně je.
„ V pondělí se mám zastavit u pana doktora Mráčka pro výsledky z laboratoře, nic víc mi neřekl."
„Tak si sbal věci a můžeš jet domů dříve!"


Domů jsem přijel něco po patnácté hodině.
Tak brzy mě nečekali.
Objevil jsem se ve dveřích a první, na co se mě zeptala máma bylo, jestli se mi něco nestalo.
Věděla, že běžně přijedu až po sedmnácté hodině.
Zavřel jsem dveře, vyzul jsem se a šel se vysvléknout do pokojíčku.
Navlékl jsem se do tepláků, trička na doma a šel jsem za mámou do kuchyně.
„Mami, já mám hlad, co jsi dnes vařila dobrého k obědu?"
„Ty jsi v Hradišti neobědval? Mám špenát s brambory. Jestli chceš, tak si udělej volská oka a ohřej si to."
Zapnul jsem sporák a dal do pánvičky kousek sádla. Z ledničky jsem vyndal dvě vajíčka a vyklepl je na pánvičku. Sádlo začalo prskat, tak jsem ztlumil plyn a mlčky stál u sporáku. Vařečkou jsem míchal špenát v kastrólku, aby se nepřichytil na dně.
„Toníku stalo se ti něco? Nevypadáš vůbec dobře."
Publikoval(a): Tonyend, 8.4.2013
Přečteno (182x)
Tipy (0) ... dát Tip/SuperTip

Spodek

Stránka generována 18.12.2024 17:41
U nás jste dnes prohlídl(a) 1 stránek.
roboti