Anotace: Erika měla narozeniny, dostala od Tonyho dárek. Tony zanedlouho slavil své narozeniny a Naďa ho pozvala k sobě. Skončili spolu v posteli, ale...

Na konci směny jsem Nadi řekl ahoj a šel na internát.
Zastavil jsem se ze zvyku u školníka, jestli pro mě něco nebude mít.
Juchuchu, dal mi dopis! Od Eriky.
Psala mi, abych přijel v sobotu, ale že u ní bude i kamarádka Katka. No nevadí. Stejně teď v zimě není kam jít.
Dám jí dárek k narozeninám.
Mám v úmyslu, že koupím stříbrný řetízek se srdíčkem. Už jej mám vyhlédnutý v Klenotnictví.
Těšil jsem se, že udeme zase spolu. A s Katkou mi může něco zahrát na klavír.
Už aby byla sobota.

Do pátku jsem měl v práci na krku Naďu. Fakt není blbá.
Humno už zvládne za hodinu.
Když se ještě zlepší, tak získá více volného času na odpočinutí.
Nebo na cigaretu.
S elektrickým oráčem už jezdí jak ta Junková, co vyhrála Targa Florio.
Fakt je dobrá.
A taky hezká a tajemná.
V pátek na konci směny se mě sladmistr zeptal, jestli jsem už rozhodnutý, na které středisko se dám po vyučení. Odpověděl jsem, že ještě nevím.
Ale na varnu určitě ne, je tam horko. Na spilce je nuda.
Tak se nakonec budu rozhodovat mezi ležáckým sklepem a sladovnou. Víc se ale přikláním ke sladovně.
Udělal jsem mu tím radost.
Naďa mi chtěla v pátek ukázat ten svůj kamrlík, ve kterém bydlí. Omluvil jsem se, že k ní někdy určitě zajdu. Dnes ale jedu domů, nemám čas.

Doma se máma zeptala, jestli se snažím dodržet těch pět denních dávek jídla a jak se cítím.
Jasně, že dodržuju a cítím se báječně. Až na tu věčnou žízeň.
A jestli pojedu za Erikou, když má ty narozeniny.
Jasně, že jedu.
Zítra ráno desátým vlakem.
Abych jí taky koupil kytičku. Sakra, na tu bych vážně zapomněl!
Díky za radu, maminko zlatá.
Ze šuplíku vytahuji vzácnou obálku, kterou jsem dostal k Ježíškovi.
Mám v ní padesát bonů.
Zastrčil jsem ji do kapsy na bundě a jako velký pracháč mířím na Prior. Tuzex bude ještě otevřený.

Páni, tady je krásných věcí! Jen na ně mít bony.
Ty, co mám, mi stačí na rifle.
Zkouším si světovou značku, jak mi řekla ochotná prodavačka, a tou je lévisštraus.
Cítím se v nich skvěle.
Sednou mi v pase a nohavice mám až pod kotníky.
Když jdu oblečený do těch našich manšestráků, tak mám nohavice nad kotníky, jako bych čekal velkou vodu.
Tohle jsou panečku kalhoty, jak mají být.
Záviděl jsem lidem na Západě, že nemusí shánět bony a můžou si koupit rifle, kdy chtějí. Když je ukazují ve zprávách, tak je každý má na sobě. A taky tu parádní bundičku. O kožených kovbojských botách nemluvě. Raději bych žil v tom prohnilém západním světě, než ve vzkvétajícím socialismu, ve kterém v obchodech nic není. Co nechybí a je pořád, tak to je pivo, víno a kořalka.
Znechucený pohledem na přetékající regály se zbožím odcházím z Tuzexu s riflemi pod paží.
Doma jsem se v nich předvedl mámě. Pokývala hlavou, no tak máš, cos chtěl. Dal jsem jí tu největší pusu na čelo a poděkoval.

V sobotu jsem jel za Erikou.
Jako velký frajer ve štrauskách.
Ve Vizovicích jsem koupil v Klenotnictví stříbrný řetízek se srdíčkem a v Květinářství tři rudé růže. Abych jí udělal radost k jejím sedmnáctým narozeninám.
Erika měla návštěvu.
Přijela k ní její dobrá kamarádka z Brodu, Katka.
Byl jsem cestou promrzlý, tak jsem byl rád, když mi její máma uvařila velký hrnek čaje.
Zeptala se, jestli bych nechtěl do čaje krapet slivovice.
Kdepak, já slivovici nepiju. Kroutil jsem hlavou.
Nelhal jsem. Slivovici fakt nepiju. Stačí mi lžíce medu.
Vzal jsem si hrnek s čajíčkem a šel si sednout do Eričina pokoje.
Dal jsem jí malou krabičku a kytičku růží.
Byla dojata.
Objala mne, dala mi sladkou pusu a poděkovala za dárek.
Rozbalila krabičku a vyndala z ní řetízek.
Hned si jej dala na krk. Slušel jí.
Kdybych měl peníze na zlatý, tak bych jí ho hned koupil.
Katka se jen dívala a usmívala.
Poprosil jsem Eriku, aby zahrála Píseň pro Elišku. Sedla na ten bobek u klavíru a položila své prstíky na klávesy. Pak pozvedla zápěstí a začala hrát.
Zavřel jsem oči a nechal se unášet tóny hudby do světa představivosti. Seděl jsem v křesle a bylo mi moc fajn.
Vůbec mi nevadilo, že je tam s námi Katka. Kdyby nebylo Katky, nikdy bych Eriku nepotkal a nepoznal. Ještě, že na tom nádraží tehdy byla, že nejela o jeden vlakový spoj dříve. Popíjel jsem horký čaj s medem a mlčel jsem.
Erika dohrála.
Zatleskal jsem.
"Moc hezky hraješ."
Vstala a poprosila Katku, aby zahrála i ona, že hraje lépe.
Katka se nenechala přemlouvat, posadila se ke klavíru a začala hrát.
Erika se posadila vedle mne.
Držela mě za ruku a zavřela oči. Hlavu si opřela o mé rameno a tak jsme potichu poslouchali, jak nádherně hraje Katka.
Vdechoval jsem její vůni a nemohl se jí nabažit.
Tak voní žena.
Málem mi stouplo péro. Honem jsem dal volnou ruku na svůj klín, abych to zamaskoval. Nikdo z nich se stejně nedíval. Uvědomil jsem si, že jsem už tak dlouho nespal s ženskou.
A Erika tak voní ženou.
Není krásnější vůně na světě, to jen ženské tělo dokáže takhle vonět. Omamně, lákavě a tajemně.
Erika byla panna. Řekla, že na "to" má čas.
Asi má pravdu.
Moudro říká, kdo si počká, ten se dočká.
Nesnažil jsem se na ni naléhat. Mohl bych ji tím taky ztratit a to jsem nechtěl. Záleželo mi na tom, abychom byli spolu.
Pochopil jsem, že ji miluji i bez sexu.
Důležité pro mne je, že na ni myslím, že mi chybí, když nejsme spolu, že toužím po její přítomnosti a blízkosti.
Stačí doteky, laskání a líbání. O to víc si mě vážila.
Budu ji muset poprosit o fotku.
Dám jí svoji, ale nejdřív se budu muset jít znovu vyfotit. Doma mám jen fotku na občanku, ale dnes jsem o dva roky starší, vypadám docela jinak. To je dobrý nápad.
Katka hrála jak na klavírním koncertě.
Na závěr svého recitálu řekla, že zahraje Kreutzerovu sonátu. Do stojánku rozložila listy s notami a začala hrát.
Zavřel jsem oči, poslouchal ty nádherné tóny a najednou pocítil, jaké zvláštní nálady prochází mou myslí právě při poslechu tohoto díla.
Mohl jsem to přirovnat jedině k poslechu hudby Doors. Asi hloupé srovnání klasiky a bigbítu. Ale přelévala se mnou radostná nálada a mísíla se s melancholií. Bylo to tak nečekané a zvláštní.
Když Katka dohrála tak se postavila a uklonila.
Zatleskali jsme na pochvalu.
"Bravo, bravo, Katko!" volala Erika a obrátila se ke mně.
„Líbilo se ti to?“
„Moc pěkné.“
„Ale jak se ti líbila ta sonáta?“
„Ta byla to poslední? Něco úžasného, ještě teď mám husí kůži na těle. Mám takový pocit, že jsem ji už musel slyšet na výchovném koncertu ve Velkém kině. Dnes jsem ji ale vnímal jinak.“
Pousmála se.
„Víš, já nevím co je na tom pravdy, ale když ji Beethoven dokončil a byla poprvé uvedena na jevišti, tak naprosto posluchače ohromila.
Až tak, že si ji prý později lidi někde nechali zahrát, snad v restauraci, kde měli klavír, nebo kde hrál nějaký houslista, třebas na ulici a po jejím poslechu zaplatili muzikantovi a šli někam spáchat sebevraždu. Takové emoce prý vyvolávala.“
Už už jsem jí chtěl říct, že znám jednu písničku a ta mě dokáže také přivodit do podobné nálady, ale zavčasu jsem se zarazil.
Ale věřil jsem tomu, že hudba může ovlivnit psychiku člověka. Udělat jej šťastným i smutným. Škoda, že neumím na nic hrát.
Erika chtěla, abych u nich zůstal na oběd.
Omluvil jsem se, že nezůstanu. Dal jsem jí ještě velkou pusu na rty a rozloučil se s ní i s Katkou a maminkou.
Vyhrnul jsem si límec silonové bundy a spěchal na vlak.

Další dny nebyly ničím zvláštní.
Všechno je stereotyp, nic nového. Škola, práce, škola a zase práce.
Ale přece je něco nového.
Soudruh ředitel Jurák zapůsobil.
Zdravíme "soudruhu, soudružko", ale s ironií v hlase.
Zásadní je, že tak zdravíme, ironie se přehlíží.
Nechodíme moc podnapilí na internát. Omezili jsme počet odpoledních vypitých piv. Máme strach z postihu.
Tak si dám nějaké to pivo raději hned po ránu, než odpoledne v hospodě při kartách, nebo kulečníku.
Vrchní se podivuje, co to s váma pivovarští je, že už tak nenasáváte?
Nemůžeme se přiznat, že máme strach ze soudruha Čuráka.
Už bysme nebyli takoví frajeři, jako doposud.
Nevím proč, ale mám pocit že, se čas nějak zrychlil. Nedávno byly prázdniny, léto, poznal jsem Eriku, pak vánoce a teď je už začátek února. Čas běží jak splašený.

Dělám pořád na sladovně.
Naďa se už zapracovala, je samostatná a je spokojená.
Týden praxe vyšel tak, že 5. únor je ve čtvrtek a já budu mít narozeniny. Sedmnácté.
Jsem jiný než před rokem. Prý jsem se celkově změnil, nejenom fyzicky.
Sbírám pořád moudra, tak nakonec možná budu fakt taky moudrý.
Pivo mi chutná ještě víc, ale když se ráno nenapiju, začínají se mi třást ruce.
Nevím proč. Ale jak se napiju tak se cítím hned fajn. Taky zmizí ten pocit úzkosti.
Ve čtvrtek jsem si otevřel v mokrém sklepě první raní lahváč a řekl nahlas :“Na zdraví!“ Vypil jsem ho na ex.
Holky kouřily a zeptaly se proč si říkám sám sobě „na zdraví?“
„ Proč? Protože já mám holky, dneska narozky!“
Popřály mi štěstí a zdraví a taky hodně holek a peněz.
Naďa navrhla, že by to chtělo udělat po práci někde malou oslavu.
„Kdepak, žádná oslava nepřipadá v úvahu, já je budu slavit až doma. Na intru je zpřísněný režim, takže žádné juchuchu tady nebude.“
Rozešli jsme se pracovat. Další pivo jsem si už nedal.

Na konci směny se mě Naďa zeptala, jestli k ní nechci po práci přece jen zajít na tu návštěvu.
Řekl jsem si, proč ne?
Chtěl jsem se jít převléknout na šatnu z montérek do civilu, ale Naďa řekla, že to nevadí, vždyť jsem čistý.
Odemkla dveře svého bytu.
No jedné velké místnosti.
Její dvě sousedky, holky ze Slovenska, nás viděly, jak spolu jdeme dovnitř. Potutelně se na nás usmívaly.
Zavřela dveře a zamkla.
Stál jsem u dveří a prohlížel si, jak bydlí.
U okna kuchyňský stůl s hnědým, kostičkovaným ubrusem, dvě židle, jedna železná postel, jakou mají nemocnice, velká šatní skříň, umývadlo. Kelímek se zubní pastou a kartáček na zuby. V krabičce mýdlo na ruce.
Všude pořádek a čisto.
Pomyslel jsem si, že by mě to také stačilo k bydlení, ke štěstí, že mám střechu nad hlavou. Navíc za to nic neplatí, ani za vodu, ani za elektriku.
Vedle umývadla malý stoleček a na něm dvouplotýnkový elektrický vařič a ve skříňce nějaké nádobí.
„Tak nestůj, pojď si sednout ke stolu. Něco mám, tak ty narozeniny můžeme trochu oslavit.“
Zamířil jsem ke stolu. Dřevěná prkna v podlaze pode mnou silně zavrzala.
„Už jsem si zvykla. Kdybych měla koberec, tak by to nebylo tak slyšet…“
Posadil jsem se na židli a díval se z okna.
Viděl jsem na nádvoří pivovaru, jak přijíždí auta pro sudy s pivem a bedny s lahváči. Venku byl mrazivý únorový den. Tady bylo příjemné teplo z ohavného žebrovaného radiátoru u zdi.
Naďa odněkud vytáhla láhev bílého vína.
Postavila ji na stůl.
Na vinětě bylo napsáno, že je to stolní jakostní víno Romance.
Odešla ke skříňce s nádobím a přinesla z ní dvě skleniky a vývrtku.
Skleničky postavila vedle láhve s vínem a vývrtku mi podala, abych ji otevřel.
„ Já to umím i bez vývrtky! Stačí párkrát bouchnout dlaní na dno a špunt vyletí ven“
„Jo, taky to umím! Dnes to ale udělej vývrtkou.“
Zapíchl jsem hrot vývrtky do korku a párkrát zatočil, opatrně, abych korek neprojel durch a nenadrobil jej do vína. Trhnul jsem a špunt mlaskl a byl venku.
„Tony, jestli ti to nebude vadit, tak já se půjdu umýt a převléknu se do šatů.“
Vyzula se z trampek. Bez ostychu ze sebe svlékla zelené montérky. Pak tu barchetovou košili. Neodolal jsem tomu, abych se na ni nedíval.
Mlčky jsem si ji prohlížel, jak zůstala jen v bílé podprsence a kalhotkách.
Měla krásná prsa a v kalhotkách se jí rýsoval klín a načechrané ochlupení.
Byla prostě krásná holka.
Když jsem ji uviděl takto, neušlo mi, že měla na levé ruce na předloktí vytetované malé srdíčko probodnuté šípem.
U holky jsem tetování viděl poprvé.
Ze skříně vytáhla župan a čistý ručník. Oblékla se do županu. Zpod postele vytáhla trepky a obula se.
Do jedné ruky vzala trampky a montérky, do druhé si vzala z umývadla mýdlo a ručník.
„Odemkneš mi prosím? Půjdu si dát montérky a trampky na šatnu a dám si sprchu. Hned budu hotová, tak počkej, jo?“
Odemkl jsem a otevřel dveře.
„Nezamykej, hned jsem zpět a nikoho nepouštěj dál, ani ty holky od vedle!“
Zavřel jsem dveře a sedl si ke stolu.
Na stole stála láhev s vínem, ale já měl chuť na pivo.
To Naďa zase nemusí.
Říkala, že si dá raději trochu vína. Tak co, dám si taky trochu vína.
Třešňák to sice není.
Dveře se bez zaklepání otevřely a dovnitř vklouzla osprchovaná Naďa oblečená do županu. Rychle za sebou zavřela a zamkla.
V ruce držela podprsenku a kalhotky. Vedle skříně měla proutěný koš na prádlo. Zvedla víko a prádlo do něj vhodila. Posadila se ke mně zády a ručníkem si drbala vlasy, aby je měla suché. Po chvíli mi ručník dala, abych ho položil na to ohavné ústřední topení, aby uschl a šla si vzít ze skříně fén. Podala mi fén, abych ho zapojil do elektriky.
„Za tebou u okna je zásuvka. Buď tak hodný, že mě vyfénuješ vlasy?“
Strčil jsem zástrčku do zásuvky a zapnul fén. Motorek vyl a foukal horký vzduch.
Jezdil jsem s ním kolem její hlavy a přitom jí cuchal prsty vlasy.
„To je tak příjemné, jak se mě dotýkáš prsty ve vlasech, vydržela bych tak sedět celé hodiny…“
„Ale to by se spálil motorek ve fénu!“
„Už jej vypni, to je už dobré. Já nemluvila o tom, že je mi příjemné kvílení fénu, ale že je moc příjemné, jak mi vískáš vlasy!“
Vzala fén,otočila se k posteli, položila ho na ni aby vychladl a hřebenem si rozčesávala vlasy.
Když byla hotová s jejich úpravou, přišla ke stolu a zatřásla koketně hlavou.
Při tom pohybu z ní spadl župan na podlahu.
Naďa přede mnou stála tak jak ji pánbůh stvořil.
Nahá.
Polkl jsem.
Už jsem viděl svlečenou Evu, Dáju a Jarmilku.
Ale Naďa by byla dokonalý model pro ty umělce.
Malíře nebo sochaře.
To by se to malovalo, to by se to sochalo, to by se to s ní souložilo!
Doprdele, co blbnu, na co myslím?
Otočil jsem hlavu k oknu.
Usmála se.
Otočila se také a vytáhla ze skříně ramínko se šaty.
Po chvilce cinklo ramínko o madlo, jak je pověsila a zavřela skříň.
Šaty zašustily jak si je oblékla.
Už jsem to nevydržel a otočil jsem se zpět, abych ji viděl.
V černých šatech s bílými puntíky, které měla na sobě, vypadala božsky.
Oblékla si je ale zůstala bez podprsenky a kalhotek.
Obula si trepky a přisedla ke stolu.
„No tak ulej vínka, když máš ty narozeniny! Opravdu teprve sedmnácté? Vypadáš ale starší, než jsi. Vypadáš moc dobře. Vlastně se mi líbíš. Kdybys byl takové pako jako ti dva, tak to bych se s tebou ani nebavila.“
Ti dva? Aha, myslí tím Jarka a Aleše.
Mlčky jsem nalil do skleniček trochu vína. Ruce se mi třásly. Pozvedli jsme je a přiťukli si.
„Na tvé narozeniny, Tony. Přeji ti všechno nejlepší! A co se ti tak třesou ruce? Jsi nervózní?“
„Nevím. Když se napiju, tak to přestane. Asi jsem trochu nervózní.“
Napili jsme se, odložili skleničky na stůl a dívali se na sebe.
Můj pohled sklouzl na tu její černou tečku u oka a vytetované srdíčko na předloktí.
„Ty ruce se ti chvějí z pití. Myslím, že moc piješ a to fakt není dobré.
Jsi ještě mladý a už jsi na tom dost špatně. Uvědomuješ si to vůbec?
Měl bys brzdit, neopíjet se. Já už viděla hodně lidí, kteří se propili až na dno…“
Po sklence vína mi třes přestal.
Nesnášel jsem od kohokoli ty blbé řeči o mém pití.
Co pořád vidí jen mě? Druzí se neopijou, nebo co?
„Já se kontroluju. Když chcu, tak si vypiju, když nechcu, tak pít nemusím!“
Lhal jsem jí. Vlastně jsem lhal i sobě. Už to není v mé moci.
Chtěl bych přestat, ale bez piva vydržím několik dnů a pak se musím napít.
A pak i opít, alespoň trochu. Takže by se dalo říct, že alkohol řídí mne, ne já ho.
„Ale nemám s ním žádné problémy. Jediný problém je ta cukrovka, ale o ní také nevím. Není vidět, není cítit, že je to nemoc. Problémem tak je má věčná žízeň.
A Naďo, něčeho jsem si na tobě všimnul. Zeptám se, ale odpovídat nemusíš.
Už v jídelně jsem se tě myslím nějak dotkl… Co to máš u toho oka a proč máš vytetované srdce na ruce?“
Zesmutněla.
Seděla a mlčela. Pak se tiše zeptala.
„Chceš to vědět? Povím ti to, ale zavážeš se mi, že o tom nikomu na světě nic neřekneš!“
„Slibuju! Neřeknu nikomu ani slovo, můžeš mi věřit.“
Byl jsem moc zvědavý, jaké tajemství skrývá, že je to tak tajné.
„To černé pod okem je kérka, tetování, jak na mé ruce. Vlastně je to poznávací znamení, že jsem byla v kriminálu…“
Nalil jsem si vína a skleničku vypil na ex.
„Nalij i mně a nepij to jak vodu, víno se musí vychutnat, ty jeden barbare!
No prostě jsem byla zavřená ve vězení. Něco přes rok.
Když mě propustili na svobodu, tak jsem se nechtěla vrátit domů a hledala jsem si práci, kde bych dostala ubytování.
Stejně by mě doma, kriminálnici, naši nechtěli, tak jsem hledala práci a dostala nabídku do Olomouce. Tam to bylo bez ubytování.
Nabídli mi pivovar v Hradišti a tak jsem to vzala. Uvidím, co bude dál. Líbí se mi tady.“
„A za co tě proboha zavřeli? Já myslel, že jsou v kriminále jen chlapi, zloději a tak!“
Trpce se zasmála.
„Kdepak! Zašité jsou i ženské. Já byla v krimu v Pardubicích, ten je jen pro ženy.
Už bych se tam mezi ty lesby vrátit nikdy nechtěla.
A za co? To je taková dlouhá historie.
Jsem vyučená servírka. Pracovala jsem v jedné restauraci a v ní jsem se seznámila s jedním vrchním. Byl starší než já.
Zamilovala jsem se a to byl začátek mého průseru. To jsem měla něco přes dvacet roků. No prostě zblbnul mě tak, že jsem ho poslechla a dělala pro něj drobné krádeže.
Začalo to cigaretami, pár krabiček amerik, pak celé kartony, potom jsem ukradla z tržby peníze.
A také mi ukázal, jak můžeme přijít k penězům i jinak.
Zavedl mě po zavíračce do skladu.
Tam jsme měli v bednách chlast. Víno a kořalky.
V kuchyni uvařil hrnec čaje a přinesl ho do skladu.
Od někoho měl takovou velkou injekční stříkačku s obrovskou jehlou.
Vzal láhev rumu a propíchl jehlou špunt. Natáhl jej do té stříkačky a z ní rum stříkal do prázdné láhve od rumu.
Tak dlouho, až byla plná, jako ze stáčírny z lihovaru.
Pak bral další a další. Zarazil do nich nový špunt a dal si je do tašky. A do těch vyprázdněných stříkal ten čaj, takže vypadaly, jako by v sobě měly pravý rum.
Čaj má podobnou barvu, jako ten rum.
A když takto čaroval s láhvemi vodky, tak do nich nastříkal jednoduše čistou vodu. Láhve rumu a vodky si odnášel v tašce domů a prodával je do jiné hospody.
Jednoho dne nepřišel do práce.
Už dva měsíce před tím podal výpověď. Tu mi zamlčel. Využil mě!
Trnula jsem hrůzou, kdy na to provozní příjde. Jasně, že přišel!
Výčepní si donesla flašky rumu a vodky k výčepnímu pultu. No a jednoho dne je otevřela a chtěla hostům nalít panáky. Nevšimla si toho, že nejsou v pořádku.
Kdyby zůstaly stát v bednách ve skladu, přišlo by se na to mnohem později a on s tím počítal...
Ani číšník, který měl ten den šichtu si ničeho podezřelého nevšiml, nedal si totiž ještě frťana.
Zato ten host ano.
Prý začal na celou hospodu křičet, že jsme zloději a podvodníci. Číšník, výčepní i provozní si čuchli k panáku a necítili nic. Čaj nevoní po rumu a voda po vodce…
Vedení RáJe nechalo udělat inventuru.
Chyběly cigarety, peníze a kořalka. Bylo to manko jako prase.
Byla jsem na VB u výslechu. Nezapírala jsem a přiznala jsem se k tomu, ale že mě ten mizera vrchní k tomu navedl, že to bylo z jeho hlavy a pro něj.
Z lásky!
Taková jsem byla naivní kráva.
Policajti si jej našli a skončili jsme oba u soudu.
A pak Jménem republiky… jsem byla odsouzená k 16 měsícům nepodmíněně a on dostal myslím tři roky. Nebo víc? Ale to je jedno.
No a tak jsem seděla mezi lesbama a nemohla se dočkat, až se otevřou ta železná vrata kriminálu a budu na svobodě.
Byla jsem pitomá, nechala jsem si tam od jedné vytetovat tu tečku, prý se v civilu hned poznáme a na ruku to srdíčko, že je to znamení zrazené lásky. No já nevím… Nejraději bych si to vyškrábala, aby to nebylo vidět, ale nejde to.
Tož tak je to.
Z lásky a pro lásku se dějí věci, co?
Z práce mě vyhodili a doma nechtěli, tak jsem hledala, až jsem našlo tohle a teď sedím před tebou jak před farářem u zpovědi.
Domů se nevrátím.
A co bude dál to, je ve hvězdách.
No a proto jsem ti nedávno myslím řekla, že jsem si Tam dlouho povídala jen mezi samými ženskými. Přítomnost chlapa mi chyběla.
Ale věříš, že se mi nějak ulevilo, když jsem se ti mohla vykecat?“
„Věřím ti to. To já bych se do kriminálu dostat nechtěl. Nikdy!“
„Tony, jen neříkej nikdy. Dneska něco cekneš na komunisty a budeš sedět, až tam zčernáš!“
„A víš, že jsem nedávno slyšel na komanče dobrý vtip? Mám ti ho říct?“
„No, já na vtipy zrovna nejsem, buď jsou blbé, nebo sprosté.“
„Ale tento je politický! Poslouchej...
Tak to příjde čert na Pražský hrad a bloudí po chodbách.
Potká soudruha Štrougala.
Čert se ho ptá, kde by našel soudruha Husáka, že ho má odnést do pekla. Štrougal ho chce ale zachránit a tak čertovi namlouvá, že je soudruh Husák ještě moc malý, aby ho nechal na pokoji.
Čert se nedá odbýt.
Ptá se, co teď Husák dělá, kde je?
Štrougal ho stále zachraňuje a ta povídá, no kaká.
Čert řekne Štrougalovi, aby šel za Husákem a řekl mu, že až se vykaká, tak že půjde s čertem Pááááá! To je dobrý, ne?“
Naďa se od srdce zasmála.
"To je fakt dobré. To je do soutěže O zlatou mříž!"
Jak se smála, šaty se jí na prsou jen natřásaly.
Nalili jsme si vína a pili. Víno mělo název Romance a odpoledne bylo docela romantické.
Naďa se na mne tak zjihle podívala.
"Tony, nechceš mě políbit a pohladit?"
„Ty jsi už opilá nebo co?“
„Možná, možná, že trošku ano, ale moc dlouho jsem necítila mužskou ruku na svém těle, ani si neumíš představit, jaká rozkoš mnou projela, když jsi mi při fénování čechral vlasy. Pohlaď mne a polib, jen tak z kamarádství a přátelství, nemusíš v tom vidět nic špatného.“
„Já se jen tak z kamarádství líbal s Dájou na čundru a skončilo to tím, že spojila naše spacáky a pak se spojila naše těla!“
„Ale já ti neřekla, že se s tebou chci vyspat!“
„Dája to taky neřekla…“
„Ale líbilo se ti to s ní, nebo ne?“
„No líbilo, ale já ti řekl, že už chodím se svojí holkou, že jsem jí slíbil věrnost až do smrti, ne?“
„Ale to, že mě pohladíš a políbíš, tím přece nic neporušíš a zůstane to mezi náma…“
Zvedla se a lehla si na postel.
Kývla na mne, abych šel k ní.
Vstal jsem ze židle.
Ale taky mi stouplo péro a já nevěděl jak to zakrýt.
Vyzul jsem si trampky a přitulil se vedle ní. Zavřel jsem oči a ucítil neodolatelnou vůni ženy.
Tak dlouho jsem se nemiloval, tak je to příjemné, to sexování…
Péro mi stálo v zelených montérkách.
Naďa si toho byla vědomá, ale dělala se, že o tom neví.
Tlačil jsem ji s ním do jejího pevného bříška a bylo jí to příjemné.
Když chtěla pohladit a políbit, když ji to nikdo tak dlouho nedělal, tak jsem zavřel oči a hladil ji všude, kde chtěla, a líbali jsme se.
Líbala zase jinak než Eva, Dája, Jarmilka a Erika.
Bylo to moc vzrušující, ale k ničemu jinému nedošlo.
Naďa byla jak omámená. Erotikou i vínem.
Já taky, ale znovu jsem jí řekl, že budu Erice do smrti věrný.
„Tak jen buď. Je to od tebe hezké, že chceš být tak věrný. Taky bych chtěla mít takového kluka, který by mě tolik miloval. Ale nesměl by pít!
Jsi hodný, něžný a milý kluk. Závidím jí. Ale poslechni a nepij! Děkuji ti za krásné odpoledne.Tak vstaň a půjdeme si sednout ke stolu. Dopijeme víno, jo?“
Vstali jsme a Naďa se upravila.
Dopili jsme láhev a romantika pokračovala.
„Naďo, já tady ale s tebou ještě chvíli zůstanu, nesmím přijít na internát popitý. Vystřízlivím a pak půjdu, jo?“
Láhev Romance byla vypita a tak jsme si znovu lehli, a když se chtěla jen tak znovu romanticky pomazlit, tak jsem nebyl proti.
Krásně jsem při tom střízlivěl.
Na chvíli jsme usnuli. Probudili jsme se a mlčeli. Najednou jsme nevěděli co říct. Dívali jsme se na sebe a pohledy do očí byly výmluvné.
Chtěli jsme, ale v pravý čas se dokázali zastavit, říct si stop.
K sexu nedošlo.
Rozloučili jsme se jako nejlepší kamarádi.
Když jsem od Nadi odcházel, tak zůstala na chvíli stát mezi dveřmi svého pokoje. Ohlédl jsem se za ní. Dívala se na mě tak, jak se dívá žena na muže, když tuší, že se k ní už nikdy nevrátí.
Na internát jsem přišel včas a střízlivý.
Jenže jsem měl i tak výčitky.
Vůči Erice.
Byl jsem jí věrný, nebo nebyl?

Publikoval(a): Tonyend, 15.4.2013