Anotace: Tony se probudí a neví kde. Ani co udělal. Je na záchytce. Z ní je odvezen k výslechu na VB v Hradišti. V cele předběžného zadržení dostane záchvat deliria a bude zle...

S pití jsem však chtěl přestat.
Bylo to těžké období.
Přestal jsem ze dne na den. První dny byly strašné. Přímo muka.
V březnu jsem byl u Špacíra pečený vařený.
Pořád se vyptával a já se mu vlastně zpovídal.
Mně to nevadilo.
Ulevil jsem si a vypadalo to celkem slibně.
Nepil jsem a snažil jsem se na pití nemyslet.
Napřed to šlo, ale později jsem dostával silné nutkání napít se alespoň trošku.
Byl jsem silně podrážděný a pořád nervózní, zvláště v pivovaru.
Všude teklo pivo tak říkajíc proudem a kdekdo pil.
Občas se mi někdo vysmál, že nepiju.
Tak se mé přesvědčení pomalu ale jistě začalo drolit a byla to jen otázka času, kdy se zase napiju.
Snažil jsem se ten čas co nejvíce oddálit.
A pomyšlení, že bych doma řekl, že mají přijet za Špacírem kvůli mému užívání Antabusu, to mě děsilo i ve spaní.
Doma jsem prostě nic nepil. To šlo.
Měl jsem strach, že se to provalí a dozví i Erika. To byl jediný strašák nade mnou. Doma fungoval. V Hradišti ne.
S Erikou jsem stále chodil a měli jsme se pořád rádi.
Navštěvovali jsme se doma a zdálo se, že tomu tak bude navždy.
Ale zpozorovala, že jsem se změnil.
Stále se mi dařilo mé předchozí pití a dočasnou abstinenci utajit.
O pár týdnů později.
Jaro bylo nádherné.
Jezdil jsem do Vizovic za Erikou a občas s kluky na čundr.
Navštěvoval jsem Špacíra, ale začal jsem trošku, jen trošku pít.
Tak jsem lhal, že je to se mnou v pořádku.
Ale nebylo.
Neodolal jsem pokušení a sem tam jsem si jen ucucl trochu piva.
Ale neopil jsem se. Měl jsem strach vypít celé pivo.
Stačilo jen tak trošku na jazyk, na chuť.
K Mengelemu jsem chodil na kontrolu cukrovky a říkal mi, že je to dobré, jen držet dietu.
Ve škole bez problémů, blížil se závěr roku a každý se těšil na měsíc volna a na měsíc práce, za kterou dostaneme slíbené prémie.
Těšil jsem se, že na 1. máj budu doma a půjdu někam s Erikou.
Soudruh ředitel nás vyvedl z našeho omylu o volnu.
Měli jsme 30. dubna odjet z internátu domů.
Domů jsme nejeli.
Zůstali jsme i s bažanty na internátu a museli jít do prvomájového průvodu za školu a pivovar. Zuřil jsem.
Navíc jsme měli nést rudé prapory a transparenty v průvodu. Dostali jsme za to na ruku sice 50Kčs, ale já neměl v úmyslu v průvodu pochodovat.
Peníze jsem si vzal, ale transparent jsem strčil jednomu Bažantovi do ruky, že s tím má jít a šel jsem do pivovaru.
Na nádvoří se zdobil žebřiňák, na kterém byly dva hekťákové sudy piva pro občerstvení jásajících manifestantů. Dvě stě litrů piva, to je čtyři sta piv pro žíznivé manifestanty dost.
Vůz táhli dva koně v zápřahu, také namašlení fáborky.
Panovala zde skvělá nálada.
Pilo se a pilo.
Tak jsem si jen trochu lízl ve sklepě z korbele, pak o trochu víc a nakonec jsem si řekl, proč troškařit a pil jsem také.
Všechna dobrá předsevzetí jsem spláchl v pivu.
Chlapi měli radost, no konečně jsi dostal rozum, copak to jde žít bez piva?
Opil jsem se.
Jenže jak jsem před tím dlouho nepil, tak jsem byl velmi rychle silně opilý.
To dřív nebývalo.
A jak jsem zuřil, jak jsem byl nasraný na soudruha ředitele, jak jsem byl opilý, tak jsem dostal nápad.
Odešel jsem na internát a bylo mi úplně jedno, jestli mě někdo vidí či nevidí v tomto stavu.
Věděl jsem, že je v šatně pohozená zimní čepice, kulich, rozbité tenisky a čísi stará aktovka.
Kulicha a tenisky jsem nacpal do aktovky a s povznesenou opileckou náladou zamířil do parku u vlakového nádraží.
Vzpomněl jsem si totiž na sochu soudruha Lenina, jak tam smutně stojí, ukazuje na Západ nataženou rukou.
Ani jsem se nedíval kolem sebe a natáhl jsem toho kulicha na Leninovu plešatou hlavu.
To je ale legrace, Lenin v zimní čepici v květnu!
Na nataženou ruku jsem mu pověsil páru roztrhaných tenisek a na prst pověsil aktovku.
To bude haló, až to lidi uvidí.
A rychle jsem se z parku vytratil.
Kam jinam, než do hospody.
Mněl jsem kromě svých peněz i tu padesátku ze školy a tak jsem si dopřával jedno pivo za druhým. Opil jsem se jako nikdy.
Někdo ale v parku viděl, co u té sochy dělám a běžel to oznámit na policajty.
Asi mě v hospodě poznal a když jsem se později motal po náměstí, tak mě hlídka VB zajistila.



Těžká jsou rána opilců.
Spal jsem jak zabitý.
Probudila mě šílená žízeň. Tak vyschlý jsem ještě nebyl.
K tomu celková slabost a zimnice. A také to, že některý z kluků strašně chrápal.
Ale opravdu strašně.
Třásla se mnou zimnice, bylo mi chladno, takovou zimu jsem v posteli ještě neměl. Otevřel jsem oči.
Na pokoji se svítilo. Který vůl včera nezhasl?
To jsme museli být všichni na šrot.
Chtěl jsem si přitáhnout přikrývku až k bradě, ale všiml jsem si, že tahám jen za pokrčené prostěradlo. Přikrývka nikde.
To jsou ale blbé fóry.
Žízeň byla nesnesitelná. Posadil jsem se.
Protřel jsem si zakysané oči a zívl.
Chtěl jsem sundat nohy z postele, ale okamžitě jsem narazil na podlahu.
Teprve teď jsem si uvědomil, že nespím ve své posteli.
Vidím, že jsem spal na pogumované matraci. Kurva kluci, co blbnete?
Kam jste dali moji postel a proč vy paka taky ležíte a spíte na těch matracích?
Kam jste dali ty postele? Vždyť je na ní taková zima.
Guma studí, je chladná a netopí se, je květen.
Vstal jsem z matrace a šel, že půjdu něčeho napít. Bylo mi jedno, jestli vody na koupelce, nebo čaje v jídelně.
Šahám na dveře, na kliku a klika nikde. To snad není pravda, kluci to jsou fakt pitomé fóry!
No nic, probudím Aleše. Chrápe jako nikdy před tím.
To je divný. Snad ví, kde je ta klika od dveří schovaná.
Spí jak zabitý. Všichni tak dnes spí.
„Alešku, probuď se!" třesu s Alešem, ale ten se krčí také pod prostěradlem a jen nesrozumitelně něco mrčí.
Třesu s ním, ale nereaguje. Tak to zkusím u Jarka.
„Jaryne, probuď se, no tak probuď se..."
Jarek drží partu a taky spí jen pod prostěradlem. No my jsme museli včera vypadat, že takto blbnem, to nás ještě nikdy nenapadlo.
Prostěradlo má až přes hlavu. Probouzí se.
„Co je? Nechte mě ještě spát. Kolik je vlastně hodin?"
Jarek má zvláštní hlas. Stáhnu z něj prostěradlo a z pod něj na mě hledí jakýsi cizí chlap s vytřeštěnýma očima.
„Kurva co děláte na našem pokoji a kde je Jarek?"
Chlapík si přetáhl prostěradlo zpátky přes hlavu.
„Tady je jenom jeden pokoj a to je tento. Spím tady už po osmé a žádného Jarka neznám, nevím, kde jsi ho včera nechal.
Já piju sám, ale kámoše bych ve štychu nenechal. Nech mě na pokoji a chci ještě spát."
Do prdele, tak kde to vlastně jsem?
Rozhlížím se po pokoji. Ne, já nejsem na své ložnici na internátě!
Žízeň mám takovou, že snad slabostí nevydržím stát na nohách a omdlím.
Znovu budím neznámého spáče pod prostěradlem.
„Poslouchej mě, jen mi řekni, kam jste schovali kliku od dveří, potřebuji se napít a chce se mi taky na hajzlík."
Spáč se rozesmál.
Shrnul si prostěradlo až po prsa.
„To je fakt dobrý - Kam jste schovali kliku!
Já už tady slyšel různé hlášky, ale tato je nejlepší.
Vypadaš, že už jsi vystřízlivěl, ale ptáš se, jako kdyby tě právě přivezli!"
„Já jsem střízlivý, jen se mi chce na hajzlík a potřebuju se ihned napít a kam by mě měl kdosi přivézt?"
Spáč se posadil na matraci a pohyb nahého těla po pogumovaném potahu se neobešel bez nepříjemného vrzavého zvuku.
„Tak tě vítám ve Šternberku! Na záchytce!
Na tvé první noci na záchytce.
Jo na hajzlík?
Tak ten je tam v koutě, ale není sedací.
A žízeň? Tu mám taky.
Ale pivo si dáš až venku, až tě pustí. Tady ti zřízenci nechcou dát ani vodu z kohoutku...
Jinak můžeš zatlouct na dveře a řvát. To pak někdo ke dveřím příjde, aby se na nás podíval, co se děje, proč řveme. To je dobrý nápad, taky bych se napil."
Vstal a teprve nyní jsem si uvědomil, že máme oba na sobě oblečeny jakési bílé košilky. Zatahal jsem se za ni a prstem ukázal na jeho.
„ Co to mám proboha na sobě?"
„Andělíčka. Pyžamo v tomto hotelu za stovku na noc nedávají.
V ceně je jen vyspání na pochcané matraci, nic se neděje, když se v noci někdo ze spaní pochčíje. Tady je to normální. Někdo to neudrží a ani o tom neví. Jen se probudí mokrý.
Ale jsou hodní. Ošprycují tě pak studenou vodou, abys nesmrděl. Ale až ráno, když tě propustí domů."
Přistoupili jsme k těm oplechovaným dveřím bez kliky a Spáč do nich začal vší silou mlátit.
Uvědomil jsem si, že je v nich malé kukátko.
Stáli jsme bosí na chladných dlaždičkách a třásli se zimou.
Dlouho nikdo ke dveřím nepřicházel. Spáč do dveří bušil znovu.
Na osvětlené chodbě za dveřmi jsem uslyšel nějaké hlasy.
„Běž se tam podívat, už se některý probral a tříská na dveře, podívej se a zeptej se, co se děje, co chce..."
V kukátku se na druhé straně dveří objevilo čísi oko.
„Co chcete, řekněte mi své jméno?"
Předběhl jsem Spáče.
„Jmenuji se Wolf a mám ukrutnou žízeň a nutně se potřebuji napít, nebo omdlím..."
„Jo kamaráde, žízeň jsi teď nemusel mít, kdybys včera tak nechlastal!
Tak si běž zpátky lehnout a spi, ať jsi fit, až si pro tebe přijedou!"
„Ale já jsem nemocný, musím se napít, nevydržím bez napití, tak hergot otevřete ty zasrané dveře a pusťte mě ven!"
A jak to o těch lidech na druhé straně mluví? Že by je znal?
„Kdo jsou ti za dveřmi? Znáš je?"
Spáč se zasmál. Asi jsem jej dobře bavil.
„To jsou ti, kteří tady také vyspávali své opice. Dali se přesvědčit a jsou tu na protialkoholní léčbě.
Ale teď jsou z nich zřízenci, Chlapci, v noci měli povinnou službu, jako pomocníci lékaře na Záchytce.
Ozvalo se Oko ve špehýrce.
„Jo jo, každý kdo chlastá je nemocný, já to znám, taky jsem nevydržel nepít a vidíš, jsem tu taky, ale na druhé straně!"
„Kurva svět, ale já jsem fakt nemocný, mám cukrovku, musím se napít, musím..."
Do rozhovoru, který k ničemu nebyl, se vložil Spáč.
„Seber se a běž za doktorem a řekni, kurva, že je tady nějaký Wolf, je střízlivý, ale že má cukrovku a vypadá to, že dostane záchvat, také nečum do špehýrky, stejně hovno uvidíš. Tak běž pro doktora!"
Oko ze špehýrky zmizlo a šlo za lékařem, který měl tuto noc službu.
Spáč se obrátil ke mně.
„Nezdáš se, jsi ale dobrý. Napřed ten fór - Kde je klika?
A teď si pohotově vymyslíš, že máš cukrovku.
To by mě nenapadlo, to si musím pro příště zapamatovat."
„Ale když já tu cukrovku mám doopravdy, tu jsem si nevymyslel!"
„Fakt nevymyslel? Tak moment... Stoupni se tak, aby na tebe viděli přes špehýrku, předkloň se a dělej se, že asi spadneš na podlahu..."
Postavil jsem se, jak Spáč řekl, držel jsem se za břicho a předkláněl se.
Otočil se zpět ke dveřím a začal do nich zuřivě mlátit pěstmi a řvát.
Netrvalo dlouho a Oko se dívalo kukátkem dovnitř.
„Sakra chlapi, nedělejte bordel, za chvilku vás pustí, tak buďte v klidu a vydržte. A ty, to tady dobře znáš, tak mladého pouč a nemlať do dveří."
„Ale on má doopravdy cukrovku, má záchvat, tak mě neser a upaluj pro doktora!"
Oko znejistělo. Ale poslechlo a šlo za lékařem.
Za dveřmi se ozvaly rychlé, hlasité kroky a nějaké hlasy.
Dveře bez kliky zevnitř se otevřely klíčem zvenčí.
Otevřely se a stál v nich mladý doktor a vedle něj po každé ruce, stáli dva nějací muži, jako jeho stráž.
„Pane Wolfe, je vám špatně, dýcháte pravidelně?"
Doktor promluvil a ptal se mě na blbost.
„Ano, je mi zle, ne na zvracení, ale od žízně, mám cukrovku a dýchám normálně, jen asi omdlím, jestli se hned nenapiju!"
Doktůrek si mě prohlížel a bylo na něm vidět, že váhá.
„Pane Wolfe, tak pojďte ven, tady pánové vás doprovodí na chodbu, můžete se napít vody na vécé."
„Kde?! Na hajzlíku?"
„Kdybyste se včera tak neopil, mohl jste si teď zajít někam na ranní čaj nebo kávu. Nic jiného vám zde nenabídnu. Jen vodu na vécé. A nebude to už dlouho trvat," podíval se na zápěstí ruky na hodinky," a oni si pro vás přijedou a pojedete domů. Ale na cestu vám vystavím složenku na sto káčées. Tolik stojí u nás jedna noc. Dopravu platit nemusíte, oni si vás přivezli, oni si vás také odvezou, už tu mohli být...
No tak pojďte, co stojíte, chtěl jste se napít, tak pojďte, nestyďte se napít vody ze záchodu, tady z toho umyvadla ji už pilo před vámi tolik lidí a nikomu z ní nic nebylo..."
Ozval se Spáč.
„Pane doktore, já bych se potřeboval taky napít, že můžu jít také?"
„Tak můžete, ale po jednom. Chlapci vás pustí a doprovodí k záchodu, až se pan Wolf vrátí."
Vyšel jsem z té divné ložnice do osvětlené chodby.
Tak vymalováno je jen v nemocnici.
Doktor otočil velkým klíčem v zámku a nadvakrát zamkl.
Spáč zůstal stát za dveřmi gumovové ložnice.
Mě dva Chlapci doprovázeli ke dveřím WC na chodbě.
Dveře měly kliky dvě.
Jedna byla z chodby, druhá zevnitř. Hned jsem měl lepší pocit.
Tak to je asi to, když se říká, že člověk Měl, nebo má Kliku.
Otočil jsem kohoutek studené vody, nechal ji chvilku odtéci, pak jsem se sklonil a dlouho pil ledovou vodu z dlaně. Konečně jsem se cítil dobře, ale voda mě v žaludku nepříjemně tlačila. Pivo by bylo lepší.
Z chodby se ozval hlas jednoho z Chlapců.
„Tak co, už jses pořádně natankoval? Nezdržuj a vylez ven, ten druhý chce vodu taky."
Otevřel jsem dveře klikou, páni, to je pocit, otevřít si dveře obyčejnou černou bakelitovou klikou!
Hned jak jsem vystoupil, tak si oba Chlapci stoupli po mém boku a doprovázeli mě ke gumové ložnici a dveřím bez kliky. Cestou jsme se zastavili. Jedny dveře na chodbě byly jen přivřené.
„Pane doktore, vracíme se a vezmeme toho druhého na vécé".
Pan doktor vyšel ven se svazkem velkých klíčů na velkém kroužku. Vypadal jako bachař v bílém.
Podíval se mi do tváře.
„Vypadáte docela dobře na to, v jakém stavu vás sem oni přivezli, to si nedovedete asi představit, že... Říkali mi, abych jim zavolal, až budete naprosto střízlivý, aby si pro vás mohli přijet."
Nechápal jsem, o kom to mluví.
Kdo jsou to ti Oni?
Otevřel dveře a mohl jsem si jít lehnout na svoji pogumovanou matraci.
Naštěstí suchou.
Vyspávající opilec na matraci číslo tři spal také v suchu.
Když jsem se podíval na matraci číslo čtyři u okna, tak bylo kolem ní na podlaze mokro. No potěš pánbůh!
Chlapci doprovázeli Spáče WC na chodbě, aby se tam také napil vody z kohoutku.
Doktor pečlivě zamkl dveře na dva západy. Interní nařízení.
Tak bych se probudit tedy nechtěl. Zachcaný. I tak toto probuzení stojí za hovno. Jak jsem se sem jen mohl dostat, to nechápu. Šel jsem k oknu.
Co bych za to dal, nadechnout se čerstvého vzduchu tam venku.
Vzpomínal jsem na včerejší den. Jen na den.
Noc si nepamatuji.
Jen to probuzení na studené matraci a s andělíčkem u krku. U krku!
Šáhl jsem si na krk a kurva, já tam neměl řetízek od Eričky, který hajzl mi ho jen ukradl? Chytit ho, tak bych mu rozbil držku.
Za oknem byl nádherný den.
Byla sobota 2. května a já se ocitl na zachcané záchytce a přijedou si pro mě záhadní Oni.
Nechtělo se mi ležet na matraci.
Nebylo to pohodlné, ale opice se na ní dala vyspat.
Stál jsem u zamřížovaného okna a mozek šrotoval mé myšlenky na to, co jsem vlastně včera všechno dělal.
Vzpomínal jsem, co jsem včera dělal.
Žádné velké okno jsem neměl. Ale jen do doby, kdy jsem šel do parku k soše Lenina.
Ve dveřích zarachotil klíč a zámek se po druhém otočení otevřel.
Chlapci strčili Spáče dovnitř a řekli, aby to už vydržel, že mu doktor už vypisuje papíry k propuštění.
Přistoupil ke mně.
„Zpytuješ své černé opilecké svědomí?
Nemůžeš si vzpomenout na to, co jsi včera vyváděl?
Přemýšlíš, co doma řekneš, kde jsi spal a u koho?
Kolik je ti? Vypadáš na devatenáct...
Ještě, že je dnes sobota. To je ale klika, nebudu mít áčko v práci!"
„Já mám svědomí čisté, proč by mělo být černé?
A moc dobře si vzpomínám na všechno, co jsem včera dělal.
Jen od jistého okamžiku si na nic nepamatuju.
Vlastně vidím ten okamžik matně, zdá se mi, že mě někdo nutil nasednout do auta a já nechtěl.
Bolí mě záda, asi jsem se někde uhodil.
No co řeknu doma to fakt nevím... a kolik mám roků? Měl jsem už sedmnáct."
Na to už jsem kladl důraz. Znělo mi to, jako kdybych měl mít zítra dvacet roků.
„ Počkej, počkej... Tebe někdo naložil do auta?
A bolí tě záda?
Otoč se a vyhrň si tu zástěru a ukaž mi záda!"
Nechápal jsem, proč bych mu měl ukazovat svá záda. Vyhověl jsem a vyhrnul andělíčka přes záda.
„To je ale opravdu krásně vybarvené jelito! Můžeš být rád, že máš jen jedno. Asi ses moc nebránil."
„Jaké jelito? A kdo mi ho tam udělal? Před kým jsem se měl bránit?"
Spáč se mi podíval do očí a zvážněl.
„To jelito je modřina od rány obuškem. Chytil jsi jednu ránu pendrekem od policajtů.
Oni si tě naložili do auta."
Zase slyším Oni.
„Doktor mi na chodbě říkal, že si pro mě Oni mají přijet a odvezou mne. Proč si mě ale mají odvézt policajti?!"
„Vzpomínáš si na to, co jsi dělal, kde jsi byl, s kým jsi mluvil a hlavně o čem, na to si rychle vzpomeň, pokusím se ti poradit... Tak mluv, nezdržuj!"
Stáli jsme u okna, dva opilci, po vyspané opici na pogumované matraci šternberské záchytné stanice.
Nevím proč, ale věřil jsem mu.
Popsal jsem celý svůj včerejší den, na nic jsem nezapomněl, když to tak rychle chtěl vědět. Skončil jsem u toho, že mě někdo cpal do auta.
Na víc si nepamatuji.
Díval se na mě a oči se mu rozjasnily.
„Ty vole, to je dobrý, ty seš kapacita a kurva už tak mladý, to by mě nenapadlo a to už chlastám nějaký rok!
Dát Leninovi čepku na hlavu a tenisky do ruky, to je vole tak dobrý a fakt jsi mu dal na ten ukazováček tu aktovku?"
„Čestné slovo! Vidím to, jako bych to udělal právě teď."
Spáč mlčel. Přemýšlel.
„Mladý, poslouchej, co ti teď řeknu. Poslouchej opravdu dobře a až budeš na oddělení vébé, tak musíš říkat, co ti poradím, rozumíš?
Tak za první. Hovno si pamatuješ!"
„Ale já si to pamatuju..."
„Tak na to rychle zapomeň!
Od této chvíle si nepamatuješ na nic. Ani na to, že byl včera svátek práce, ani na to, kde jsi se tak ožral a už vůbec ne na to, kde jsi byl, s kým a co jsi dělal.
Máš v hlavě díru, okno, výkladní skříň!
Ani na to, kde jsi spal. Na nic si nepamatuješ. Prostě na nic, na nic si nevzpomínáš. Budou tě vyslýchat, přitvrdí, ale musíš zapírat jak Fučík na gestapu!
Jestli řekneš, že si na něco přece vzpomínáš, tak ti dají takovou - nakládačku -, že se přiznáš i k tomu, že můžeš za to, že začala druhá světová válka... tak radím ti a dobře, mlč o včerejšku, zapírej a zapírej.
Počítej s tím, že tě můžou dlouho držet v cele předběžného zadržení.
Jinak to smrdí velkým průserem!
Rozumíš mi? Myslím to s tebou dobře. A mluvil jsi něco o cukrovce. Fakt ji máš?"
„Chodím na kontroly hladiny cukru k Mengelemu, tak ji musím mít, jinak by si mě nezval."
Spáč se smál.
„Kurva a kdo je zase ten Mengele? Já slyšel o jednom, ale ten byl lékařem v koncentráku, neslyšel jsem, že by i u nás nějaký takový byl!"
„Já mu tak prostě říkám...Normálně se jmenuje Mráček."
„ To je jedno jak se jmenuje. Ale při výslechu se musíš zmínit, že máš cukrovku a léčíš se u něj."
„Já občas chodím i k psychiatrovi, protože hodně piju, no dřív jsem pil, ale nechávám toho. To včera, to byla vyjímka..."
„Tak to je ono! Psychiatr! Výborně.
Asi ho nasereš, že jses zase opil, ale jsi mladý nadějný alkoholik, tak tě bude chtět zachránit. On ti může taky pomoci.
Tím, že prohlásí, že v tvém případě se jednalo o patologickou opilost, že za to vlastně nemůžeš a budeš z toho venku. Chápeš a rozumíš všemu?
Naposledy. Na nic si nepamatuješ, máš cukrovku, léčíš se i u psychoše, jasný!?"
Bylo.
Tak jsem zavřel oči a na nic ze včerejška jsem si nepamatoval. Kdyby řekl, že nevím, jak se jmenuju, tak bych to taky nevěděl, ale o tom nemluvil.
Ve dveřích zarachotil zámek a dveře se otevřely.
Stál v nich mladý lékař, Chlapci vedle něj nebyli.
Místo nich tam stáli dva urostlí příslušníci VB.
„Pane Wolf, tak se můžete jít obléknout, sepíši s vámi zprávu a tady," ukázal na policajty," tady soudruzi z VB si vás odvezou..."
Podíval jsem se zděšeně na Spáče.
Podal mi ruku na rozloučenou a pevně ji stiskl.
„To nic, mladý, to nic, asi je to poprvé, že, ale to bude dobrý... Hlavně proboha nesmíš říct, že si na něco vzpomínáš, fakt to nesmíš, nesmíš... Tak běž..."
Vycupital jsem po studené podlaze ven z gumové ložnice na chodbu za lékařem a policajty. Lékař dvakrát otočil velkým klíčem a tak tam zamkl zbývající tři opilecké nocležníky.
„Pojďte za mnou, zavolám některého z Chlapců, aby vám přinesl vaše oblečení. Máte štěstí, je čisté, nikde jste se neválel..."
Šel jsem za ním do jeho ordinace na chodbě a dovnitř se cpali i dva policajti.
„Soudruzi vébé chvilku počkají na chodbě, bude hned - Váš-, jen co spolu něco sepíšeme!"
Policajti s viditelnou nelibostí zůstali stát za dveřmi.
„Posaďte se. Napíši zprávu do školy a vašemu lékaři. Musím, jste mladistvý. Víte, co jste včera dělal, že vás museli Oni přivézt?"
„Na nic si pane doktore, nepamatuji. Ani na to, jak jsem se ocitl zde. Nevím jak, nevím kdy. Nic nevím."
Doktor se vyptával, kolik jsem toho včera vypil a co jsem pil.
„Jen pivo. Nic jiného mi tak nechutná, jen pivo. No a kolik? Určitě přes dvacet. Já mám pivo rád."
Přestal psát.
Psací stroj Consul ztichl.
Díval se na mě nechápavě.
„Tys vypil přes dvacet piv? Když tě přivezli, byl jsi jak mrtvý.
Neschopný mluvit, padal jsi ze židle na zem... Tak tak jsme ti odebrali krev. Na Vidmarkovu zkoušku. Z ní zjistí, kolik jsi měl promile alkoholu v krvi."
Ztišil hlas a podíval se na zavřené dveře.
„Neměl bych ti nic říkat, ale čím víc promile budeš mít, tím lépe, paradoxně, pro tebe.
A odpovídej, že si na nic nevzpomínáš.
Ne, že řekneš, že jsem ti to poradil"
Někdo zaklepal. Doktor zavolal: „Vstupte!“
Ve dveřích stál jeden Chlapec a v ruce držel papírový pytel.
Přišel ke mně a podal mi ho. Když jsem se podíval dovnitř pytle, tak jsem v něm uviděl své boty a oblečení.
„Ale kde mám své osobní věci, peněženku, občanku a hlavně, chybí mi stříbrný řetízek od Eriky!"
Doktor vstal ze židle a přistoupil k malému zelenému trezorku.
Otevřel jej malým klíčkem, který měl u sebe v kapse pláště.
Doktor mně okamžitě zase vykal.
„ Tady jsou vaše osobní věci.
Je zde všechno v obálce, všechno, co jste měl včera u sebe, když vás přivezla hlídka VB z Hradiště. Vezměte si to a zkontrolujte, jestli vám něco nechybí, pokud si na něco ale pamatujete!"
Řekl to tak, že jsem pochopil, že já si na nic nesmím vzpomenout.
Peněženka je, peníze kupodivu také, občanka, režíjka, fotka Eriky. Hřeben. A řetízek také! Hned jsem si ho dal na krk.
Ale kde mám klíče od bytu... To fakt nevím, měl jsem je sebou.? Neměl...
„Pokud máte všechno tak mi podepište předávací protokol, můžete se obléknout, obout a ať vás tady už nikdy neuvidím. Jste příliš mladý na takové opíjení!"
Oblékl jsem se, obul, učesal rozcuchané vlasy a ti dva Oni si mě odváděli ke služebnímu autu.
Seděl v něm další, šofér.
Jak nás vidět přicházet, otočil klíčkem a nastartoval motor.
Jeden z nich otevřel zadní dveře a vyzval mě, abych si tam vlezl a sedl.
Pak si sedl vedle mne a ten druhý zabouchl dveře.
Otevřel si na druhé straně a přisedl ke mně.
Seděl jsem mezi dvěma policajty, kteří nic neříkali, na nic se mě neptali.
Jeden jen vyzval Mirka, to byl ten, co řídil, že může jet.
Ale kam mě vezou?
Najednou mi bylo jedno, kam mě vezou.
Zavřel jsem oči a podřimoval.
Pořád jsem si opakoval, že na všechno ze včerejška musím zapomenout.
K ničemu se nepřiznávat. Usnul jsem.
Probudilo mě pošťouchnutí do žeber.
„Budíček! Budeme vysedat!" promluvil On a znovu do mě strčil obuškem.
Řidič zastavil auto na jakémsi dvoře.
Druhý On po mé levé straně otevřel dveře a vystoupil. Stál u dveří a hlídal, abych náhodou neutekl.
„No tak vylez!" pobídl mě nervozně.
Vysoukal jsem se na kraj sedadla a vystoupil z auta. Okamžitě vystoupil i ten šťouchal, zabouchl dveře a stoupl si ke mně z druhé strany.
„Tak jdeme. Ne, že tě napadne nějaká kravina!"
Šli jsme na místní oddělení Veřejné bezpečnosti v Hradišti.
Otevřeli vstupní dveře a strčili mě dovnitř. Byli jsme v malé chodbě a před námi zavřené dveře.
„Zůstaň stát. Zavolám na dozorčího, aby nás pustil dovnitř."
Zazvonil na tlačítko. Za dveřmi se rozdrnčel zvonek. Pak se dveře otevřely a objevil se jiný policajt.
Podíval se, kdo zvonil.
„Á, tak už jste tady. Pojďte dál."
Strčili mě za ty dveře a vstoupili za mnou.
Nedalo mi to a ohlédl jsem se. Na ty dveře.
Neměly z druhé strany kliku. Otevíraly se jen klíčem.
Tak jsem se dostal do světa bez klik.

Je to blbý pocit, být někde, kde si nemůžete otevřít klikou.
Kde musíte čekat na někoho, kdo vám otevře ty dveře a můžete vyjít ven.
Vedli mě chodbou, pak po schodech nahoru do patra.
A zase dlouhou chodbou.
Na konci se zastavili a jeden z nich zaklepal na dveře.
„Dáále!"
Klepač otevřel dveře.
„Soudruhu majore, přivezli jsme toho Wolfa..."
Soudruh Major seděl za psacím stolem.
„Můžete odejít a Ty pojď dál a zavři dveře.
Posaď se, udělej si pohodlí.
Kouříš? Nechceš cigaretu?
Nemáš po včerejšku žízeň?"
Zavřel jsem dveře a podíval jsem, jestli mají kliku. Měly.
Posadil jsem se na židli a nevěděl, co se bude dít dál.
Proč tak mile mluví?
„Děkuju, ale přestal jsem kouřit. Ale žízeň mám."
Soudruh Major se rozesmál.
„No abys neměl, po takové pijatyce, co, že mám pravdu?"
Zvedl telefon a někomu volal, aby k němu přinesl láhev minerálky.
Někdo zaklepal na dveře a řekl, že nese tu minerálku.
Někdo byl další policajt.
Položil láhev Hanácké minerálky na stůl, zasalutoval a odešel.
„Tak na," řekl soudruh Major," tady máš otvírák. Skleničku nemám, tak pij z láhve."
Vzal jsem si otvírák a otevřel minerálku. Pil jsem a nemohl jsem se nabažit toho, jak mi perlila na jazyku.
„Tobě ale vyschlo! Když budeš chtít, donesou další, jen klidně pij.
Pivo do tebe taky teče jak, voda do kanálu? No ty máš ale splav!"
Vypil jsem skoro celou láhev minerálky. Položil jsem ji na stůl.
„Děkuju. Co za ni budu platit?"
„Nic. To je od nás, gratis..."
Soudruh Major si poposedl a přitáhl před sebe starý psací stroj.
Narovnal se a založil do stroje několik čistých bílých listů, proložených modrým propisovacím papírem.
Podíval se na mě a dobrácky řekl.
„A můžeme začít. Očekávám, že mi řekneš něco k tomu tvému včerejšímu vystoupení.
Já tvoji výpověď zaprotokoluji, pak mi to podepíšeš a můžeš jít domů. Rozumíš mi?"
„Rozumím. Ale já nevím, co chcete, abych vám řekl. Proč bych měl mít včera jakési vystoupení? Já nikde přece nevystupoval!"
Nenechal mě pokračovat v řeči.
Zbrunátněl v obličeji a zařval.
„Ty jsi ale včera měl hodně velké vystoupení! Tak mě nehleď nasrat hned po ránu a vzpomeň si a odpovídej na moje otázky!"
Už vůbec nevypadal jako dobrácký táta. Naháněl strach.
No tak si strach naháněj.
Poučen Spáčem, abych se k ničemu nepřiznal a zapíral, odpovídal jsem na Majorovy otázky pokrčením ramen a že si na nic nepamatuji.
Asi jsem ho hned po ránu nasral.
Zvedl telefon a zařval do něj.
„Službááá! Příjďte ke mně. Ihned."
Služba bleskově přišel.
Zaklepal na dveře a otevřel.
„Přejete si soudruhu, majore?"
„Odvést do cely. Je 6.30 tak v 11 hodin mi jej sem předvedete. Odchod!"
Vstal jsem a odcházel se Službou, aby mě zavedla a zavřela do cely.
Fakt lidi nelhají, cela je zamřížovaná.
Na zemi byla podobná pogumovaná podložka jako na záchytce, ale byla tam i hnědá vojenská deka na přikrytí a židle.
„Neležet, jen sedět."
Řekl Služba.
Strčil mě dovnitř, za zamřížované dveře a dvakrát otočil v zámku velkým klíčem. Všude mají asi interní nařízení zamykat dveře všech typů na dva západy. Ani tyto železné dveře neměly kliku zevnitř.
Sedl jsem si na dřevěnou židli a zavřel oči.
Proč mě sem nechal zavřít? Asi abych změkl.
Mohl jsem sledovat, jak ubíhá čas, ale na co.
Soudruh Služba jistě nezapomene a v 11 hodin mě vezme nahoru k soudruhovi Majorovi k výslechu.
Sezení bylo nepohodlné a únavné. Vstal jsem a procházel se po cele.
Čas lépe utíkal. Jeden, dva, tři a čtyři kroky. Stál jsem u zdi. Otočka a zpět čtyři kroky ke dveřím.
Cítil jsem se docela fajn.
Jen byl ve mně jakýsi neklid.
No ten bude asi z toho prostředí.
Ještě nikdy jsem nebyl na policajtech, natož zavřený v cele předběžného zadržení.
Přesně v jedenáct přišel Služba, odemkl a mohl jsem vystoupit ven z cely. Dvakrát zarachotil zámek a vyzval mě, abych ho následoval.
Vedl mě k soudruhovi Majorovi.
Sedl jsem si před něj na židli. Major opět nasadil úsměv a zatvářil se přátelsky.
„Odpočinul sis, tak začneme znova. Od začátku."
„Ale když já si na nic ze včerejška nepamatuju. Jaké jsem měl mít vystoupení?"
„Tak Ty nevíš? Ale že ses ožral jak to prase, tak na to si snad pamatuješ, nebo ani na to ne?"
„ To ano, já od rána pil a asi jsem se pořádně opil. Ale už to neudělám, tak proto jsem tady a proto jsem byl na té Záchytce?"
Soudruh Major se zhluboka nadechl.
„Ano, ožralého tě zajistila odpoledne hlídka na náměstí. Budil jsi veřejné pohoršení. Byl jsi tak opilý, že jsi nemohl ani mluvit, kdybys mohl, tak jsme si tě nechali tady u nás a nemuseli jsme tě vézt na záchytku do Šternberku. Ale pro tu silnou podnapilost tu nejsi! Čekám, co řekneš k tomu, co jsi vyváděl, pamatuješ si, co jsi provedl?"
„Když já si na nic nemůžu vzpomenout... A vy mně neřeknete, co jsem měl provést?"
„To tedy můžu, jen to potřebuji slyšet ještě od tebe, co tě k tomu vedlo a kdo tě k tomu navedl!"
„Ale k čemu, pořád nevím, o čem to mluvíte..."
„Odpoledne jsme dostali od někoho oznámení, že někdo, a ten někdo to jsi byl ty, zneuctil v parku u vlakového nádraží sochu soudruha Lenina.
Dostali jsme přesný popis a tak tě hlídka našla a zajistila.
Pro silnou podnapilost jsi nebyl schopen výslechu na oddělení a v takovém případu, v zájmu opilcova zdraví, museli jsme tě odvézt na záchytku."
„Já že jsem měl zneuctít sochu soudruha Lenina? Prosím vás, a jak bych to měl udělat? Já jen vím, že tam nějaká socha stojí, ale že by to byl sám Lenin?"
„Já ti osvěžím paměť! Narazil jsi mu na hlavu zimní čepici s bambulí, přes ruku pověsil páru obnošených starých tenisek a na prst mu navlékl potrhanou školní aktovku! Tak co, už si vzpomínáš?
Chci slyšet, kdo ti ty věci dal, kdo tě tam poslal, chci slyšet jméno nebo jména! Nebo to bylo všechno z tvé hlavy? Mluv!"
Tak tohle tě tak sere? Taková blbost?
Chtělo se mi smát, ale nasadil jsem koženou masku a tvářil se jako hromádka neštěstí. Zatnul jsem zuby a ani náznakem neprozradil, jak bych se chtěl smát. Na plné pecky.
„Tak soudruhu Majore, o tom já nic nevím. Fakt to někdo udělal?"
Soudruh Major opět vybuchl.
„Néé někdo, ale tys to byl!
Tys to provedl hned okolo poledne, přesný čas nám někdo neuvedl, ale poznal tě v hospodě.
Rozumíš? Byl jsi usvědčen! Tak se nedělej blbým a vyklop to.
Kdo tě k tomu navedl, někdo tam viděl jen tebe!"
„Já si opravdu na nic nevzpomínám, na nic si nepamatuju, mám prostě velké okno. Vím jen to, že jsem se dopoledne napil jen trošku piva a .."
„Já ti dám, že jen trošku! To bys nebyl ožralý, jak to prase! Kolik jsi toho vypil a kde?"
„No tak jo, napil jsem se, když z pivovaru přijel ten žebřiňák s pivem na náměstí. Rozdávali z něj lidem pivo zadarmo do těch voskových kelímků. Tak jsem si dal jedno, pak druhé, třetí a řekl bych, že jsem jich vypil možná pětadvacet. Ale nevím to přesně, já když piju, tak to nepočítám... Jen si vybavuju, že jsem si chodil pro pivo a pil, asi jsem to přehnal a opil jsem se. Jinak si vážně nic ze včerejška nepamatuju."
Zatajil jsem před ním raději fakt, že jsem se opil v pivovaru ve sklepě. Nechtěl jsem dostat chlapy do možného průšvihu.
„Víte, já už přestal s pitím. Taky chodím kvůli tomu ke Špacírovi, k tomu panu psychiatrovi."
„K jakému Špacírovi? Takového doktora tady neznám."
„Ale on se jmenuje pan doktor Procházka. Já mu tak říkám ze srandy. A taky chodím k panu doktorovi Mráčkovi, jsem nemocný, mám cukrovku..."
„Ty se učíš v pivovaru, kurva tam to teda musí ale vypadat, když vás nechají tak chlastat. Budeme se muset na vás více zaměřit.
Jak to, že pijete? Kdo vám to tam dovolil?
A jsi nemocný. To se podívejme.
Tak Ty máš cukrovku a tak se ožereš?
Víš, že tě to mohlo zabít, že cukráři nesmí chlastat?
A ty se už léčíš s pitím u toho Procházky? Nevymýšlíš si?"
Nahodil jsem udičku a Major se nechal chytit. Zabral jak kapřík na anýzové těstíčko. Ale bude mi to co platné?
„Ano, učím se druhým rokem na sládka. Ale začal jsem mít s pitím problémy, tak jsem se svěřil panu Mráčkovi, ten mne pak poslal k panu doktorovi Procházkovi a pana Procházku pozvali k nám do školy. Aby udělal přednášku o Alkoholismu.
„Jenže tys na ní v tom případě určitě nebyl, že?!"
„Ale kdepak, nemáte pravdu, celá třída si to vyslechla, já taky!"
„To je teď nepodstatné. Mě zajímá ten Lenin, tak co, jak to bylo, kápni božskou, já to zapíšu, přečteš si to, podepíšeš a můžeš jít domů."
„Ale já si na nic nemůže vzpomenout. Vím jen to, jak jsem pil a pak už nic. Jen jak mě bolela záda a probudil jsem se na pogumované matraci na té záchytce."
Major se asi zase nasral, možná chtěl už jít taky na oběd, tak zvedl telefon a zařval do něj.
„Službááá...Ke mně!"
„Pane majore, já mám velkou žízeň, já musím kvůli té cukrovce pořád pít, můžu dostat ještě minerálku, tuto bych dopil a mám v ní na dně..."
„Napij se hošánku a já tě pak nechám do večera zavřeného v cele. Však ty začneš zpívat..."
Je to zvláštní, ale pokaždé po pořádné opilosti jsem měl v sobě směsici protichůdných pocitů.
Od pocitu viny, studu, že jsem se opil, až po jásavou náladu, eufórii, která sice dlouho netrvala, ale byl jsem v ní schopen všeho.
Teď jsem ji právě měl.
Bylo mi fuk, že jsem na policajtech, bylo mi všechno jedno.
„A co bych vám měl pěkného zazpívat? Když já zpívat moc neumím..."
Neodpověděl. Jen řekl Službě, aby mě odvedla zpátky do cely.
V ní jsem byl zavřený do osmnácti hodin.
Pak mě odvedl Služba zase nahoru, do kanceláře soudruha Majora.
Nevěděl jsem, že mají tak dlouhou pracovní dobu.
Seděl tam a chtěl pokračovat v mém výslechu.
Měl jsem hlad a velkou žízeň.
Jídlo jsem nedostal, ale láhev s minerálkou ano.
Radil mi, abych se přiznal, že napíše ten protokol, já že jej podepíšu a pustí mě.
K ničemu jsem se ale nepřiznal, zatloukal jsem jak ten Fučík na gestapu.
Ano, pil jsem a opil jsem se do němoty. Na nic si ale nepamatuji.
Nechal mě znovu odvést do cely a Služba mi řekl, že si už můžu lehnout.
Na otázku, kdy zase půjdu nahoru, řekl, že neví.
Možná později, ale že to sám neví.
Oni že mají času dost.
Třeba mě nechají vyspat a pokračovat se bude zítra.
Zamkla na dva západy a nechala mě na pokoji.
Byl jsem rád, že si můžu lehnout.
Jenže mi začalo být nějak zle.
Lehl jsem si na tu věc a přikryl vojenskou dekou. Nevadilo mi, že nade mnou vysoko pod stropem svítí žárovka.
Schoulil jsem se do klubíčka a snažil se na nic nemyslet. Nešlo to.
Začal jsem si vyčítat, že jsem se tak kurevsky opil, že jsem provedl tu klukovinu s Leninem. Že jsem se měl opít, na Lenina se vysrat a jít se vyspat raději na internát.
Asi bych měl taky průšvih, ale bez policajtů. Co bude dál? Co po mně budou chtít? Mám se přiznat, nebo nemám... ne, nepřiznám se k ničemu.
Takto rozhodnutý jsem se snažil zaspat.
Usnul jsem a spal neklidně.
Uvnitř se v mé mysli probudil ten jakýsi divný pocit.
Byl silnější a silnější.
Zdálo se mi, jak ke mně promlouvá Ďábel.
Viděl a slyšel jsem ho.
Stál přede mnou.
Stál přede mnou ten slušně vypadající úředník s luxusní aktovkou. Poplácával po ní rukou.
„ Ano ano, mám v ní tu naši Smlouvu!
Ty ses mi líbil od samého začátku. Je to nádhera, být opilý tak mladý.
Nevinné dítě! To se obzvláště cení. Proto se ti tak věnuji. To dovedu ocenit.
Jsi jeden z vyjímečných pijáků!
Pod mou ochranou se ti bude dařit náramně pít. Mám tak trochu výhradu k tomu, že preferuješ jen to pivo. Ale dáš si pořádně, to je v pořádku.
Ale ty jsi chtěl přestat, že ano? Tak to se ti nepodaří.
Dal jsem ti možnost pít a ty jsi mi za to ještě vlastně nic nenabídl.
Něco Dobrého.
Něco na čem ti bude záležet, co by ti mohlo chybět. Když ti to seberu, budeš mít zase možnost kvůli tomu pít. A jak říkám já pořádně!
Nechci už slyšet: „Já budu pít jen trošku. Jen trošičku pivečka.“
Žádné ťuťu ňuňu !
Já chci od tebe slyšet hezky nahlas: „ Hospodo pivo na stůl! Ne jedno, ale deset, dvacet piv!“
A vím, že jsi zamilovaný.
To je dobře.
Čím víc ji budeš milovat, tím lépe. Hlavně pro mě!
Já ti v tom nej nečekanějším okamžiku tvou lásku seberu.
První dobrou věc, kterou máš.
A člověk bez své lásky, ten se může zbláznit, jak mu bude chybět.
Láska, to je jeden z největších z lidských darů, je to největší Dobro, které lidé můžou mít.
Ty zůstaneš bez své lásky. Nebudeš Nic.
Zůstane ti jen nesnesitelná bolest v srdci, denní prázdnota a nekonečné trápení. Ale já dostanu, co mi patří, a budu spokojen.
A ty zato budeš pít ještě víc.
Budeš si léčit zlomené srdce, tu bolest a prázdnotu dalším pitím.
Možná, že zase najdeš něco Dobrého.
A já si počkám a s radostí tě o ně připravím.
To mi věř.
Už se těším, jak ti bude chybět ta tvá Erika.
Máš dobrý vkus. Opravdu krásné děvče. Je inteligentní a jak hraje na ten klavír! Jsi z ní celý pryč a dokonce tě oslovuje paní Hudba!
Škoda, že tvá Erika také nepije. Líbí se mi opilí muzikanti.
To je krásný pohled, když se takový muzikant zpije.
Hraje někde v lokále na klavír a smutkem brečí do kláves.
Chtěl by se ze všeho toho smutku vyplakat.
A tak hraje, lidé mu podstrkují panáky, tak hraje a pije na smutek.
Má taky Smlouvu.
Jak je tam všem pro smích, to je k popukání. To mám rád.
No nic, abych to nezamluvil.
Jsem zde pro to, že oznamuji, že si beru tvoji Lásku!"

Zakřičel jsem, že mi Eriku nesmí vzít.
Řval jsem a vstal z gumové podložky a začal jej bít do tváře.
Byl ale mrštný.
Každé mé ráně se dokázal vyhnout, jako ten nejlepší mistr světa v boxu.
Běhal jsem za ním po cele, nemohl jsem jej pořád dostat, dát mu direkt a poslat jej káó k zemi.
Řval jsem na něj, běhal jak šílený, brečel jsem a pořád řval, že mu ji nikdy nedám, že ji budu chránit svým tělem, že bych pro ni položil svůj život, ale její lásku mi nesmí vzít.
Smál se na mě z kouta cely, běžel jsem k němu, ale objevil se ve druhém, nakonec se vznesl ke stropu, vedle té žárovky a zůstal na stropu jako přilepený.
Nemohl jsem na něj došáhnout, stoupal jsem si na špičky a marně jsem se po něm natahoval. A pořád jsem na něj křičel, že nikdy, nikdy...
Rozmlátil jsem dřevěnou židli o podlahu a kusy dřeva jsem po něm začal házet. Chtěl jsem jej srazit z toho stropu dolů, rozbít mu ten jeho úlisný a přívětivý ksicht. Hlavně mu ale vytrhnout z ruky luxusní aktovku, vzít si z ní moji Smlouvu a roztrhat ji na milión kousků. Podařilo se mi několik zásahů, ale Ďábel nespadl. Trefil jsem při tom také žárovku.
Hluk z cely přilákal Službu, aby se přišel podívat do chodby, co se děje.
Otevřel dveře chodby a díval se k cele v okamžiku, kdy jsem tam tak řval a házel nohama židlí po stropě a v tom jsem srazil žárovku.
V cele byla tma jak v pytli.
Služba stál mezi dveřmi na chodbě, ve které se svítilo, a křičel na mě, co se děje, že dostanu takovou nakládačku až se z ní poseru, a já řval, že za mnou přišel ďábel, že je tam pod stropem a chce mi vzít moji milovanou Eriku, že ho musím sundat dolů, vzít mu aktovku, že tam má smlouvy, že ho zabiju.
Služba opatrně přistoupil a zkontrolovala, zda je má cela zamčená. Světlo z chodby matně osvětlovalo tu spoušť, kterou jsem stihl udělat.
Řval jsem na něj, aby mi pomohl, aby mi dal svoji zbraň, že chci střílet na ďábla a zabít ho jednou pro vždy.
Zeptal se, kde koho vidím, že tam nikdo není.
Ten hlupák mě rozzuřil ještě víc.
Jak jej nemůže vidět, když já ďábla viděl a mluvil s ním?
Zakřičel, abych se uklidnil, ale o to víc jsem řval, že mě nechal napospas ďáblovi.
Rychle odešel, dveře od chodby nechal otevřené.
Z chodby dopadalo trochu světla na moji celu.
Vysílený tím bojem jsem si lehl na zem, ne na gumovou podušku, ležel jsem na studené podlaze a sténal jsem.
Pak jsem se začal třást zimnicí.
V zamřížovaných dveřích jsem zahlédl nějaké postavy v uniformách.
Byli to Oni, nevím kolik jich bylo, ale stáli před celou a radili se, co mají dělat.
Nejchytřejší On rozhodl, že budou muset zavolat ihned lékaře.
Nevím, koho zavolali, ale ten je odkázal, když mu popsali, v jakém jsem stavu, na psychiatra, ten že mi dá injekci na zklidnění a co dál, řekne až na místě.

Publikoval(a): Tonyend, 19.4.2013