Anotace: Tony je odsouzen a součástí trestu je protialkoholní léčba. Tak se ocitne v nemocnici a jak sám říká ve světě bez klik. A ďábel mu říká, že si podle smlouvy od něj začne brát to dobré a dobro, které má. Chce mu vzít Eriku a její lásku.

Služební automobil přivezl ani nevím kdy, na místní oddělení VB v Hradišti, silně rozespalého psychiatra Procházku.
Nesl sebou velkou hnědou lékařskou aktovku
Doprovodili ho k cele a ukázali na mne.
Nikoho jsem nevnímal.
Zeptal se, proč jsem zavřený.
Museli říct, jak jsem byl v pátek silně opilý.
Přikázál, aby opatrně otevřeli dveře cely a zpacifikovali mne.
Jeden On odemkl dveře.
Vystartoval jsem po něm jak puma.
Srazil mě nějakým chvatem k zemi a vrhli se na mě další dva Oni.
Škubal jsem sebou, bránil se sevření, ale marně.
Řval jsem, že si mají dát pozor, že je nad námi ďábel, že je právě pod stropem. Slyšel jsem doktora Procházku.
„Držte ho pevně a stáhněte mu kalhoty."
Otevřel svoji aktovku a vyndal injekční stříkačku a jednu skleněnou ampuli. Ťukl naučeným pohybem o zúžený vršek ampule. Vršek spadl na zem a sklo cinklo. Nasadil jehlu na stříkačku a natáhl do ní obsah z ampule.
Jehlu mi asi vrazil do zadku, ale ani o tom jsem nevěděl.
Oni přihlíželi a mlčeli.
Až se jeden zeptal: „Co mu to dáváte?"
„Plegomazin. Pořádnou dávku. Za chvilku bude jak beránek a musíte zavolat okamžitě sanitku a nechat jej odvézt do nemocnice."
„Co to tady na nás zkoušel?"
„Nezkoušel nic. Řekl bych jen delirium. Blouznění. Ale tohle bude delirium tremens.
A to se nedá nacvičit, zasimulovat. K němu se člověk musí propít.
Jak ten kluk skončí, to bych sám rád věděl."
„Vy jej znáte?"
„Tak trochu. O to víc mi na něm záleží."
Doktor Procházka vyčkal příjezdu sanitky.
Pozdravil se s mladým lékařem, který vystoupil z auta a hned se ptal, kde mají pacienta.
Vysvětlil mu, že se jedná o nezletilého alkoholika, u kterého se projevil záchvat deliria.
Teď leží v cele předběžného zadržení, momentálně zklidněn injekcí plegomazinu. Kazajka nebude nutná, ale doporučil urychlený převoz na jednotku intenzivní péče. Pacient v posledních dvaceti čtyřech hodinách nepožil žádný alkohol.
Lékař požádal příslušníky VB o pomoc.
Řidič otevřel zadní část sanitky a přinesl transportní nosítka.
Bylo krátce po třetí hodině ráno a Hradiště se zanedlouho probudí do nového dne.
Do neděle 3. května roku 1970.
Mezi lidmi v Hradišti koluje fáma, že někdo zneuctil Leninovu sochu v parku u vlakového nádraží.
K tomu, že měl na hlavě kulicha, se přidává navíc, že měl mít plakát hanobící Sovětský svaz. Pachatele už chytili a sedí v base.
Řidič zapnul ječící sirénu a šlápl škodovce 1202 pořádně na plyn.
Jednotka intenzivní péče čekala na jeho příjezd, připravena převzít pacienta do své péče.
Lékaři i sestry si o mě dělali velké starosti. Mladistvého v takovém stavu nikdo z nich ještě nezažil.
Když se konečně můj stav zlepšil natolik, že jsem mohl ležet na posteli nespoután, začal jsem rozpoznávat jednotlivé lékaře a sestry. Zlepšil se mi i rozostřený zrak, přestal jsem se třást a začal pomalu přijímat potravu.
Sestra mě hlídala, a podávala iontový nápoj pro posílení organismu.
Z nejhoršího jsem byl po několika dnech byl venku.

Na nic jsem si nemohl vzpomenout. Od kdy tu ležím a proč tu jsem.
Pak mě přeložili na internu, na běžný nemocniční pokoj.
První, na co jsem se podíval, byly dveře, které se za mnou na pokoji zavřely. Oddechl jsem si.
Měly obě kliky. Jak zvenčí, tak zevnitř.
Jednoho dne po vizitě a mnou přišel ošetřující lékař a oznámil, že mě navštíví dva pánové, jestli tuším kdo to je a proč přicházejí?
Nevím proč, ale přikývl jsem, že vím.
„ Byl jsem opilý a vyzdobil jsem sochu Lenina. Jen jsem se k tomu nepřiznal. Pak si vzpomínám, že jsem byl na záchytce, pak na policajtech, tam jsem byl plný jakéhosi neklidu v těle a pak v cele. Potom už nic. Probral jsem se až zde. Kde jsem to vlastně ležel?"
„Na jipce, na jednotce intenzivní péče, tam zachraňujeme lidi. Buď rád, že jsi z toho stavu venku. Byl na tebe hrozný pohled, to mi věř. Nechce se ani věřit, že jsi tak mladý a už tak piješ.
No k té soše, já nic neslyšel.
Museli jsme vyrozumět tvoje rodiče a školu, že jsi tady. Ozvali se, že za tebou přijedou jak rodiče, tak zástupce ze školy. Za chvilku jsou ti pánové v civilu tu. Tak já raději odcházím."
Na pokoj vstoupili bez zaklepání dva muži v civilním oděvu. Byli to vyšetřovatelé VB z Hradiště.
Žádali ode mne doplňující informace k události ze dne 1. 5. 1970, které jsem se měl dopustit.
Odmítl jsem vypovídat, že si na nic nepamatuje.
Byl jsem od nich seznámen s faktem, že VB v Hradišti proti mně zahájila trestní stíhání, z důvodného podezření, že jsem spáchal pod vlivem alkoholu trestný čin podle § 104 Hanobení státu světové socialistické soustavy.
Za který můžu být potrestán až na dvě léta nepodmíněným odnětím svobody, nebo nápravným opatřením.
Jako mladistvému mi bude přidělen obhájce ex offo, se kterým se má poradit.
V krátké době bude případ uzavřen a předán na prokuraturu, která podá návrh na obžalobu k příslušnému soudu, v tomto případu Městskému soudu v Hradišti.
Vyšetřovatelé odešli.
Přede mnou byly nejisté dny.

Pak se v nemocničním pokoji střídaly návštěvy.
Jako první se objevil jeho obhájce JUDr. Klíma.
Nechal si vyprávět, co jsem v ten osudný den dělal.
Naléhal, abych si vzpomněl na všechno, pokud si na to pamatuju.
Nejlépe hodinu za hodinou.
Nevěděl jsem, jestli mám hovořit skutečně o všem.
Rozhodl jse se poslechnout rady Spáče- zapírat a zapírat!
Proto jsem i obhájci řekl to, co na VB.
Že jsem se od rána potuloval po pivovaře, pak pil pivo, které se přivezlo na žebřiňáku na náměstí pro manifestující, a jak jsem šel do hospody na náměstí, kde jsem se dorazil a opil do němoty.
Na nic víc si nepamatuju.
A že jsem se probudil až na záchytce, ale nevím, jak jsem se tam dostal.
Obhájce si dělal poznámky a řekl, že to vypadá docela dobře, že to nebude tak hrozné, když se věci měly takto: „ To svědectví proti tobě podala jen jedna osoba, bohužel v tomto případě nepůjde uplatnit tak zvané tvrzení proti tvrzení, protože jsi byl silně podnapilý, takže jsi tím pádem v roli nevěrohodné osoby. Ale právě na to tuto opilost to uhrajeme!
Na VB si vyžádali k doplnění obvinění zprávu ze Záchytné stanice.
Z té vyplývá, že v době příjezdu na záchytku, což bylo v 15 hodin, ti v kontrolním odběru krve na alkohol naměřili pěkných 3.8 promile, což je těžká opilost.
A vyžádám si znalecký posudek, alkohol plus ta cukrovka, no vidím to na nepříčetnost.
Bude záležet, jak to vezme protistrana, soudruh z prokuratury.
Šanci na překvalifikování stočtverky je v tomto případě značná.
Na nic si nepamatuješ, tak i u soudu mlč!
Prosadím shovívavost k tvému věku, náprava je možná a společensky nebylo tvé jednání nebezpečné.
Ale politicky... Tam bude problém, ale ty jsou, abychom se s nimi poprali.
Beze mne nic nikomu nesmíš podepsat.
S návrhem na trestní řízení souhlasíme a s podáním obžaloby také.
To se nedá. Ostatní nech na mně.
A když za tebou někdo příjde a řekne, že je soudní znalec, tak se s ním můžeš bavit, ale o Leninovi mlč.
Mluv jen o svém pití, od kdy piješ a kolik jsi toho vypil a za jak dlouho. Ještě se uvidíme a pak u soudu.“

V další den přijel otec spolu s třídním učitelem Letochou. Cestou se o mně asi dost bavili.
Ani jeden to nemohl pochopit, co jsem udělal.
O pití učňů na internátu si cvrlikali i vrabci na všech hradišťských střechách.
Jen na internátě se všichni dělali, že se nic neděje.
Mlčeli a nic neviděli. Ale jen do doby, než se stane průser.
A průser nastane, když se neobhájí Rudý prapor. Pak chybí na konci roku, pár chlebíčků, dvě decky vína a hlavně, hlavně prémie. Tak žádný průser!
Letocha mně oznámil, že vedení školy přihlédlo k dosavadním studijním výsledkům, dobrému pracovnímu hodnocení a proto vzhledem k tomu, že je předpoklad pro dlouhodobější hospitalizaci, budu mít uzavřen 2. ročník již nyní.
Ale. Vzhledem k tomu, že jsem se dopustil protiprávního jednání a jsem v trestním řízení, tak se vedení školy rozhodlo, v zájmu ochránit dobré jméno školy, k tomu, že mně bude vysloveno podmíněné vyloučení, pokud se bude opakovat opilství či nějaká výtržnost, budu ze školy vyloučen se všemi následujícímí dopady. Nástup do 3. ročníku je v úterý 1. září.
Otec mi řekl, že v nemocnici o tom nebude mluvit, že si to rozmyslel a řekne mi to až doma.
Myslel jsem si něco o tom, že opilci mají v životě štěstí.
20. května jsem byl z nemocnice propuštěn a odcestoval do Hradiště s neschopenkou v kapse. Zastavil jsem se na internát pro své věci a jel domů.
26. května se do Hradiště vrátil.
K soudnímu projednání svého případu.
Soud byl rychlý.
Obhájce odvedl vynikající práci společně se soudním znalcem.
Jako obhájce uznal argumenty obžaloby, že jsem se trestního činu sice dopustil, ale pro těžkou opilost, podloženou zprávou ze Záchytné stanice ve Šternberku, ve které se uvádí hodnota 3.8 promile alkoholu v krvi, jsem se stal podle vyjádření soudního znalce nepříčetným. Přiznal jsem, že jsem v ten kritický den mohl vypít i vypil 25 piv, hradišťských desítek. Na nic si ale nevzpomínám. Svého ostudného vystupování dne 1. května velmi lituju. Projevil jsem vážný zájem o ústavní protialkoholní léčbu.
Prokurátor uznal a přijal argumenty obhajoby.
A proto jsem nebyl souzen za § 104, ale podle § 201 Opilství.
Navíc přijal rozhodnutí školy o mém podmínečném ze školy, pokud se dopustím další výtržnosti a nebo opilství.
Předsedkyně soudu přečetla rozsudek.
Za § 201 Opilství...
Trestem bylo nakonec nápravné opatření.
Podmíněné odsouzení na dobu 6 měsíců se zkušební dobou 18 měsíců, zákaz nadměrného požívání alkoholických nápojů a soudem nařízená protialkoholní léčba v délce 180dnů.
Proti rozsudku se nikdo neodvolal. Přijaly jej obě strany.
Další trest měl být doma.
Otec po vynesení rozsudku rozhodl, že můžu být pod jeho střechou do 18 let, pak si mám jít, kam chci a dělat co se mi zlíbí, třeba se upít k smrti.
Pochopil jsem, že sranda skončila.
Od soudu jsem ihned odešel a navštívil psychiatra Procházku a řekl mu, jak jsem dopadl. Že se chci jít protialkoholně léčit, co mám pro to udělat.
Doktor Procházka zvedl telefon a zavolal svému příteli, primáři Mikulkovi do Šternberku, aby mě co nejdříve přijal na Protialkoholní oddělení. Vyhověl.
V pondělí 1. června jsem se hlásil na příjmu Protialkoholní léčebny ve Šternberku se stejným hnědým otlučeným kufrem, se kterým jsem přijel 1. září 1968 do Hradiště.
Pachatel se vrací na místo činu.
Já jsem se vrátil do Šternberku.


Nemocnice měla i Protialkoholní oddělení. Odmašťovna.
Vedlejší budovy jsou oddělení psychiatrické. Pakárna.
Alkoholici se stydí za to, že jsou v Odmašťovně.
Asi proto, že se cítí být vnitřně tak nějak zaneřádění.
Svými flámy, lhaním a věčnými sliby.
Také se tak začínám cítit a proto se nijak nebudu bránit léčbě a zařadím se mezi další špinavce na oddělení, kteří chtějí a touží být vyčištěni a odmaštěni.
Protialkoholní oddělení byla jedna samostatně stojící dlouhá budova.
Už na první pohled působila chladně, cize.
Dveře hlavního vchodu byly otevřené. Vyzývaly mě, abych se nebál a vstoupil do nich.
Vešel jsem do nich s kufrem v ruce a ohlédl jsem se.
Bál jsem se, že se ty dveře za mnou automaticky zavřou na dlouhých 180 dní a budou bez kliky. Udělal jsem pár kroků po zeleném linoleu a ohlédl jsem se.
Dveře zůstaly otevřené, měly kliku i zevnitř a dávaly tak naději na svobodný pohyb.
Šel jsem chodbou a hledal místnost doktora Zbořila.
Měl jsem se u něj hlásit.
Všude kolem nezvyklé ticho a klid. Prvotní pocit chladu a cizoty zmizel.
Z jedněch dveří vyšla sestřička.
„Dobrý den, sestřičko, kde najdu pana doktora Zbořila?"
Zastavila se a podívala se na mě.
„Máš tady někoho z rodiny na léčení? Jestli neseš v tom kufru pro něj věci, tak obsah můžu zkontrolovat sama a kufr předám."
„Ne, nemám tu nikoho, já se přicházím nahlásit k nástupu léčby, ten kufr je můj."
Stála a dívala se nechápavě. Pak ukázala na jedny z mnoha dveří.
„Zaklepej a počkej, nevím, jestli pan doktor nemá návštěvu."
Odkráčela dlouhou chodbou.
Podíval jsem se za ní. Byla mladá a hezká.
Na dveřích jsem uviděl štítek. Obyčejný papírový štítek vystřižený z výkresu.
PRACOVNA LÉKAŘE
Zaklepal jsem a čekal, až uslyším výzvu, že můžu vstoupit.
Dveře se však otevřely a stál v nich muž v bílém, asi třicátník, s vážnou tváří.
„Co si přejete?"
„Přišel jsem se léčit z pití. Jmenuji se Antonín Wolf. Soud mi nařídil ochrannou protialkoholní léčbu."
„Pojďte za mnou dovnitř a posaďte se. Promluvíme si a pak vás pošlu za sestřičkami..."
Pracovna lékaře byla docela obyčejná cimra, vybavená nejnutnějším. Doktorské křeslo, pracovní stůl s psacím strojem, šatní skříň a dvě židle pro návštěvy. A zašlapaný koberec. Na okně tři květináčky s pichlavými kaktusy.
Zavřel jsem dveře a zůstali jsme stát.
„Promiňte, zapomněl jsem se představit. Jmenuji se Zbořil a jsem zde na oddělení lékařem. Posaďte se. Hned budeme pokračovat."
Podal mi ruku a pevně stiskl.
Kufr jsem nechal stát u dveří a posadil jsem se.
„Pane Wolf, máte rozhodnutí od soudu?"
„Ne. To nemám."
„Ale řekl jste, že máte soudem nařízenou léčbu!"
„Ano. Mám. Ale rozsudek nabude právní moci až v pátek 13. června. A v pátek třináctého...Mám svátek. Ne. Nemám ho sebou. Já hned od soudu šel ke svému psychiatrovi panu Procházkovi a ten mi zařídil, že mám nastoupit už dnes. Domluvil to s panem Mikulkou, že později soud přihlédne k faktu, že jsem nastoupil na léčbu sám a je možné, že můžu očekávat zkrácení pobytu."
„Pan Mikulka je primář našeho oddělení. Tak proto. Jedině on může rozhodnout o vyjímce. Dobře. Tak jste tu a můžeme přejít k formalitám. Půjdeme do přijímací ordinace. Vezměte si ten kufr a pojďte za mnou."
Na Protialkoholním oddělení jsem si všimnul, že se pořád za někým chodí.
Za kolegou alkoholikem, za sestrami, za lékařem, za primářem a psycholožkou tak dlouho, až uznají, že dotyčný je schopen samostatného života a vykopnou jej jako vyléčeného, řádně odmaštěného ze dveří léčebny ven.
Už neuslyší žádné Pojďte za mnou.
Už žádné vodění za ručičky. Abstinující alkoholiku hezky po svých a sám!
A bude mít smůlu, jestli tam venku bude muset zase za někým chodit.
Jakmile přestane rozhodovat sám o sobě, bude ztracen a je otázkou času, kdy přestane abstinovat a začne znovu pít.
Ale dveře Protialkoholní oddělení mu budou stále otevřeny. Odmašťuje se zde nonstop celý rok.
Když příjde alkoholik s kufrem po 20 hodině, že se hlásí k léčbě, bude mít jen malou smůlu. Dveře najde zavřené.
Ale jen proto, že se oddělení po této hodině zamyká.
Také na dva západy. Asi je toto interní nařízení platné všude.
To pak musí dlouze mačkat tlačítko zvonku.
Zvonek kdesi jančí, kladívko magnetu mlátí do ocelového kalichu a pořád to nikdo neslyší a nepřichází. Alkoholik je zmaten.
Tak já se chci léčit...A nikdo o mne nemá zájem?
Ale slyší. A dočká se otevření a vřelého přivítání.
Sestra podá klíč ode dveří spolehlivému délesloužícímu alkoholikovi, který požívá důvěry personálu.
Je to zástupce předsedy samosprávy pacientů.
Už se dívá na alkohol z patra.
Je tu dost dlouho na to, aby dostal chuť napít se a zdrhnout, když si může odemknout. Chuť by možná ještě měl, ale brání se jí, jak umí a jak jej to zde učí. Mít v ruce klíč, od čehokoli, to je jako dostat medajli. Pocta.
Každý ví, to je on, klíčník.
Alkoholik požívající dočasnou důvěru.
Nechce zklamat ty, kteří mu důvěřují a nechce zradit sám sebe, své přesvědčení, že přestane pít. Proto jde s důvěrou sestry odemknout dveře a vpustí příchozího dovnitř. Nezdrhne. Nezklame.
Zvonek za dveřmi drnčí a v hlavě příchozího rezonuje ozvěna jeho propitých nocí, prosby manželky, aby se vzpamatoval a přestal s pitím.
Proč ne? Proč nepřestat?
Přestane přece za měsíc, když chce, třeba dvacet krát!
Není nic snazšího, než kdykoli s pitím přestat.
Slib neublíží.
Nejtěžší je však po přestání trvale abstinovat.
Slovo alkoholika je jak chmýří na pampelišce.
Drží se, ale jakmile zafouká vánek bažení po alkoholu, tak odletí.
Někde se zachytí a znova. Slíbí cokoli.
Zafouká první větřík z větřáku v hospodě, kolem které projde a zavoní mu v nose zahulená hospoda, představí si ten půllitrový kus zlata v krýglu, uvidí, jak kamarádi drží velké štamprlata s kořalkou, která do nich zabodává své ostré drápky a zatouží po takovém trýznění.
Následky bolí, ale dají se vydržet.
A pak, když teče do bot tak slibovat.
Všem a všechno.
Pán slíbí kožich a už ten slib zahřeje!
Když se jednoho dne probudí, nahý, mokrý s boulí na hlavě, bez peněz, tak si vzpomene na zdejší zvonek.
První a poslední naděje. Zvonek u dveří Odmašťovny.A zvoní a zvoní.
Tady ten zvonek, to je jistota. Pořád je někdo doma. A je zde vítán.
Jen si musí na devadesát, nebo více dnů odepřít alkohol.
Pak zase může svobodně odejít, stejně svobodně, jako sem přišel.
A jako svobodný člověk se může rozhodnout.
Trvale abstinovat, nebo se stát pampeliškou.
Žlutě kvést, zářit jak sluníčko, dívejte se, já nepiju, ale jakmile odkvete, z květu je bílé chmýří, které vítr roznese bůhví kam, tak i on jednoho dne povolí ve svém skálopevném přesvědčení a odletí se někam trošku napít.
„Nad čím jste se zamyslel?"
„To nic pane doktore, jen mě něco napadlo. Můžeme jít."
V příjmové ordinaci byl také klid. Doktor Zbořil otevřel dveře a vešli jsme dovnitř.
Od stolu vstala starší sestra. Ne ledajaká. Byla to sestra, paní staniční.
„Dobrý den, pane doktore. Pán je nový příjem?"
„Ano. Posaďte se, pane Wolf.
Sestřičky se vám budou věnovat, jak budou hotovy s papíry, tak se na vás podívám. Zavolají mě.
Tak zatím nashledanou."
Seděl jsem před pracovním stolem a odpovídal na otázky.
Když jsem řekl všechno, co bylo tak důležité pro můj příjem na oddělení, když bylo všechno napsáno na jednom listu strojopisu, tak zavolala pana doktora Zbořila.
Změřil mi tlak, výšku, váhu a zeptal se, jestli se s něčím léčím.
Řekl jsem, že mám cukrovku. Dal pokyn setřičce, aby mi odebrala krev.
Pokud budu mít nález, budu mít dietní stravu číslo devět, ale když budu mít chycená játra, tak jinou. Trojku.
Také jsem si foukl do detekční trubičky, jestli jsem nepřišel s alkoholem v krvi. Kdyby zezelenala, musel bych být odveden na záchytku. K léčbě musí alkoholik přijít střízlivý.
Trubička barvu nezměnila. Pan doktor se na mě usmál.
Spokojeně a přátelsky.
Přeložil jsem si to po svém.
Pane Wolf, jste u nás správně, jste tady vítán!
Trubička byla vstupenka na scénu Protialkoholní léčebny ve Šternberku.
Sestra mě požádala, abych otevřel kufr.
Prohrabala všechny věci a zeptala se, jestli nemám ukrytý alkohol.
Zavrtěl jsem hlavou.
„Nemám u sebe ani kapku. A piju jen pivo. Teda, že jsem pil jen pivo, ale už nechci. Že se chci zbavit svého zlozvyku."
Byl jsem upozorněn, že to není zlozvyk, ale nebezpečný návyk, kterého mě tady zbaví, ale musím spolupracovat.
Mohl jsem si kufr s prádlem zavřít a řekla: „Pojďte za mnou!“
Zavedla mě k jedněm z mnoha dveří v prvním patře.
Otevřela je a v té místnosti, připomínající můj pokoj na internátě, seděl za stolem muž. Něco psal.
„Pane předsedo, nový příjem. Věnujte se mu, ano?"
Pan předseda pozvedl hlavu od lejster na stole.
„ To víte, že ano!"
Odložil barevnou tužku na stůl a vstal. Sestra mě nechala s ním a odešla po své práci.
Pan předseda se mi představil.
„Jmenuji se Novák. Mám funkci předsedy samosprávy pacientů na oddělení. Cokoli budete potřebovat, tak to bude přeze mne. Jsem takový styčný důstojník mezi pacienty a personálem. Můžete se obrátit i přímo na lékaře, ale vidí to raději takto.
Pojďte za mnou, zavedu vás na světnici, ubytujete se a seznámíte se vším, jak to tady u nás chodí."
Vedl mne dlouhou chodbou, na každé straně byly dveře od světnic.
Napočítal jsem celkem deset dveří. Pět na každé straně chodby. Nad každými byla cedule s číslem a čtyřmi jmény. Zastavil se u jedněch, kde bylo číslo sedm, a na cedulce byla jen tři jména. Já měl být dopsán jako čtvrtý.
Pan předseda Novák otevřel dveře pokoje.
„Pojď za mnou."
Přešel k tykání.
Vstoupili jsme dovnitř.
„Zavři dveře a posaď se ke stolu. Proberu to s tebou v rychlosti, když budeš mít otázky, tak ti pomůžou kolegové, spolupacienti. Jinak se můžeš kdykoli obracet na mne a mého zástupce.
Pamatuj si, že se zde oslovujeme buď jménem, nebo Pane kolego. Od této chvíle se tvé chování, jednání a přístup k pobytu i léčbě bude hodnotit.
Červenými a černými body.
Čím více červených bodů budeš mít, tím lépe.
Ale černé body smažou červené, tak na to si dávej bacha.
Tady na skříni, je Denní řád oddělení.
Přečti si jej pozorně a řiď se s ním. Předejdeš mnoha nepříjemnostem.
Všechno je nutno dodržovat.
Za porušení pravidel dostaneš černé body. Všechno je tam popsáno. Kolegové ze světnice ti ochotně poradí.
Jseš tady dobrovolně, nebo ti to nařídil soud? Tady si všechno říkáme zcela otevřeně, ale nic se nesmí vynášet ven. Co je tady, tady také zůstane, jen mezi námi kolegy a personálem.
A všichni si tykáme. Je jedno, kolik máš roků, je jedno jestli hážeš lopatou, nebo jsi profesor na Vysoké. Tady je už komunismus, ale nikde to neříkej. Tady jsme si všichni rovni. Jsme alkoholici na léčení. Jen k personálu musíš být vstřícný a při oslovování pro změnu vykat. Oni ti můžou buď tykat, to až po nějakém čase, nebo zůstane u vykání. Abys nebyl překvapený. Pane Kolego!
Pokoj je čtyř lůžkový.
Vybavení vidíš. Tamhle ta postel u okna bude tvá.
U okna nikdo nechce být. Prý je jim pod ním zima.
Jedna část šatní skříně je tvá. Prádlo v ní bude v ukázkovém komínku, jak na vojně.
Noční stolek bude vždy uklizený.
To je, že i uvnitř budeš mít pořádek.
Budeš poslouchat velitele světnice. Rozděluje kolegům úklid na pokoji.
Ale dostaneš na oddělení také úklid na rajónech, co a jak a kdy, to se dozvíš."
„Dobře, ubytuji se a co dál? Do čeho se mám obléknout a mám se přezout do papučí?"
„První tři týdny si užiješ jen pobytu na oddělení. Nesmíš se vzdálit. Dveře jsou otevřené, ale je to past.
Na toho, kdo by pomýšlel zdrhnout ven a napít se.
Už se to samozřejmě přihodilo.
Dveře jsou první lákadlo, kterému musíš odolat.
Zdrhneš ven, napiješ se a skončíš zavřený na záchytce. Noc tě bude stát stovku a prodloužíš si o dva dny léčbu. Zopakuješ to a vyhodí tě. Jestli máš soudní výměr, můžeš se spakovat a skončíš v kriminále. To si ale každý rozmyslí. Tady není špatně, jen se musíš přizpůsobit a neudělat nějaký průser."
„Tady taky soutěžíte o Rudý prapor?"
„Zbláznil ses? Jak tě to mohlo napadnout..."
„No to nic, jen jsem se ptal, všude jinde bylo slovo průser spojeno s Rudým praporem, několika obloženými chlebíčky, dvěma deci vína a vánočními prémiemi..."
„Tak to ti tady nehrozí. Soutěžíme jen o červené body. Tak na to mysli a snaž se."
Podíval se na hodinky.
„Bude deset hodin. Půjdu si uvařit kafé. Piješ černé?"
„Já piju jen černé pivo. Kávu, tu nemusím. To raději čaj."
Smál se.
„Na černé rychle zapomeň, jako na černé pivo, to je dobrý, na pivo i světlý zapomeň..."
Otevřel jsem kufr a vyskládával jsem si prádlo do skříně.
Stoupl si za mě a díval se, jak to dělám.
„Vidím, že víš jak na to. Už jsi byl na léčení, nebo jsi byl zavřený? Že to máš předpisově, do komínků. Nováčky to musíme naučit. Tobě to jde, jako by ses u takové skříně narodil."
„Zavřený jsem byl".
Znejistěl.
„A řekneš mi za co?"
„Možná, že jsem rozvracel republiku..."
„Počkej, počkej..Ty jsi politický? Tak mladý? Kolik je ti?"
„Hovno! Byl jsem zavřený jen v cele na oddělení VB v Hradišti. Ožral jsem se a zneuctil sochu Lenina v parku. K trestu jsem vyfasoval od soudu 180 dní protialkoholní léčby. Tak zde budu šest měsíců. Bude mi osmnáct roků."
„Tak pozor ! Hovno se nesmí říkat. Je to sprosté slovo za jeden černý bod! Sprostě se nesmí mluvit, ani nadávat. Někdo tě uslyší a hned se ti objeví černý bod u jména, tak bacha na to."
„Někdo mě u toho viděl a dostal jsem se k soudu. Jsem poučený. Dávám si už pozor na toho někdo. Nechci mít další malér na triku."
Košile, trička byly v předpisovém komínku.
„Naučila mě to máma!"
"Počkej na světnici. Přinesu ti oblečení od sestry."
Pan předseda odešel do sesterny.
Sedl jsem si na postel. Ucítil jsem, jak jsou matrace proležené.
No tak na tomto se moc nevyspím.
Uslyšel jsem vrznutí dveří.
„Je zakázáno přes den polehávat na posteli!"
S vážnou tváří promluvil kolega předseda Novák mezi dveřmi.
„Já si jen zkouším, jak se mi bude spávat. Je to moc měkké. Co s tím udělat? Nevyspím se na tom."
„Kolegové si dávají pod matrace prkna. Řeknou ti, kde si je opatříš. Na, tady máš oblečení, budeš chodit po oddělení jen v tom, jasné?"
Podával mi modrobílé pyžamo s pruhy a stejný župan.
„To mám být celý den v tom námořnickém pyžamu?"
„Kolego, to snad není možný! To jsi uhádl. Ty tři týdny budeš jen v tom pyžamu a do jídelny a na nástupy se zahalíš do županu. A víš, jak se těm třem týdnům tady mezi námi říká? No jasně, že nevíš!
Je to tak zvaná Pruhovaná plavba! Dobrý co?"
„Co bude, až kamsi dopluju po té plavbě?"
„Přejdeš do další fáze pobytu a léčby. Všechno uvidíš a měj oči dokořán a ptej se, když ti bude něco nejasného. Koho chceš, každý ti pomůže. Je to součástí léčby, být otevřený k druhým kolegům."
Vysvlékl jsem kalhoty, mé oblíbené štrausky a pověsil je na ramínko. Stejně tak košili.
Byl květen, měsíc lásky.
Myslel jsem na Eričku, ale strach mi nedovoloval, abych jí napsal.
Bál jsem se, jak bude na všechno reagovat.
Měl jsem psychiku nahlodanou, jak strom od bobra. Stačilo do ní silněji vrazit a strom by spadl. Já se však chtěl psychicky posilnit, zůstat stát na pevné zemi, uzdravit ten pomyslný strom. Odolat všem úderům.
Oblékl jsem se do pruhovaného pyžama.
Stal jsem se plavčíkem na Pruhované plavbě.
Když se po třech týdnech osvědčím, tak povýším na řádného člena posádky Protialkoholního oddělení a můžu se s nimi vydat do neklidných, rozbouřených vod všedních dní a nocí.
Na konci je světýlko.
Maják Abstinence.
Ale ne každý dosáhne na suchou zem. Už nikdy alkohol. To je suchá a pevná zem pod nohami abstinujícího alkoholika.
„Jsem připraven. Kam teď, pane kolego?"
„Ještě nikam. Neskončil jsem. Každé ráno po budíčku je osobní hygiena.
Po ní je sčíták. A je i před večerkou.
Postavíš se s ostatními kolegy z pokoje přede dveře a budeš stát v pozoru. Velitel nahlásí procházející sestře stav mužstva. To samé před spaním. Připrav se také na to, že se provádí namátková kontrola s detekční trubičkou... Ostatní ti řekne velitel."
„A kde jsou ostatní kolegové?"
„Plavčíci jsou na pokojích a studují Denní řád a píší svůj životopis. Musíš jej vypracovat a odevzdat do třech dnů naší paní doktorce, psycholožce Vamberkové. Je vás tu plavčíků i s tebou deset.
Ostatní mužstvo je buď v denním zaměstnání, nebo na léčebných procedurách. Máme plný stav, je nás tu čtyřicet."
Nechal mne na pokoji, abych studoval Denní řád. Mám povoleno projít se po budově a podívat se, kde co je.
Mohl jsem vyplout vstříc Abstinenci.
Seznamoval jsem se s budovou, kde co v ní je.
Boty jsem musel odnést do společného botníku v suterénu budovy. Nedivil jsem se, že byl umístěn právě tam. Jedna část byla na civilní obuv, druhá sloužila na odložení pracovní obuvi. Neuhádl jsem, která část zapáchá více. Ale dveře musejí být zavřené, tak jsem přidal své boty k tomu smradu, dveře zavřel na petlici a vydal jsem se na prohlídku budovy. V suterénu byla taky šatna na pracovní oblečení. Pro modré montérky a prošívané kabáty, které se oblékaly, když byla venku zima.
V přízemí v chodbě je pracovna lékaře Zbořila.
Za ní sídlila psycholožka Vamberková.
Naproti je kancelář pana primáře Mikulky.
O kousek dál příjmová kancelář a sesterna.
Vzadu pracovna staniční sestry.
V prvním patře světnice mužstva, záchody, sprchy a úklidová místnost.
Druhé patro bylo zajímavé v tom, že se zde v jedné místnosti odehrávaly svatby.
Další místnost sloužila k terapeutickým sezením ve skupině s psycholožkou. Pak jen záchody a úklidová místnost.
Z přízemí se procházelo do jídelny, která sousedila s budovou Protialkoholního oddělení a byla zároveň naší společenskou místností.
Alkoholik se nesmí příliš rozmazlovat.
Potřebuje denní režim a bič nad sebou v podobě trestných černých bodů.
Žádný luxus, žádné pohodlí.
Život v následující abstinenci nebude také luxusní a pohodlný, tak jen ať si zvykne na nepohodu a posílí se.
Nesmí zůstat v bezpečí nějakého zákopu, za zdí léčebny, ale musí hezky do útoku a na bodáky, proti nepříteli, který je všude kolem. V každé hospodě, v každém obchodě, v každé ledničce. Tam, v každodenním boji ukáže, co se během léčby naučil.
Tady není za zbabělost považován útěk před alkoholem. Naopak. To se cení nejvíc. Nejít do hospody a neporučit si pivo, panáka, nejlépe však dveře hospody nikdy neotvírat, zůstat v prostředí, kde se nepije, jít do obchodu na běžný nákup a nekoupit si láhev chlastu a doma si ji nedat vychladit do ledničky.
Tak se vyhrává jedna bitva za druhou. Nepít den, nepít dva, nepít týden, nepít měsíc, nepít celé roky.
Když alkoholik vydrží do své smrti abstinovat, jedině spolu se smrtí vyhraje celou válku. Stejně nikdo neocení, jak dobrým byl vojevůdcem, že vyhrál tuto válku. Pozůstalým zůstanou navždy před očima pomníky bez věnců, proplakané a probdělé noci, lži a věčné sliby Já už nikdy nebudu!, ten strach, kde je, obavy, jestli se mu něco nestalo, jeho prohrané každodenní boje, kdy přicházel domů opilý a jak marně sliboval, že už bude odvážný a bude s alkoholem bojovat.
S jeho smrtí přichází do jejich duší mír a klid.
A stejně budou mít k němu němou výčitku.
Muselo to opravdu tak být? Musel jsi opravdu tak pít?
Neušlo mi, že je vzadu jídelny také klavír. Kdo je ten umělec, který na něj hraje?
Pohled na klavír mě rozesmutnil. Představil jsem si za ním sedět Eriku.
Ne, že bude hrát Píseň pro Elišku čtyřiceti vypitým hlavám a pro personál léčebny. Viděl jsem ji krásně oblečenou doma ve Vizovicích. Doma...Ve Vizovicích.
Rozhodl jsem se, že jí napíšu dopis. Jen budu opět kličkovat mezi pravdou a lží, ale ten dopis napíšu a pošlu. Přiznám se jen k pití. K soudu ne.
Cítil jsem se i tak předem odsouzený za vlastní velezradu k trestu nejvyššímu.
Bál jsem se pomyslet na ďábla. Byl a je silnějším, než jsem já.
Bál jsem se pomyslet na to, co jsem si prožil na jipce.
Bál jsem se, co mě čeká, ale chtěl jsem bojovat. Žádný ručník do ringu! Teď budu bez kouče a budu se muset rvát sám za sebe.

Vrátil jsem se na světnici a seděl jsem smutně u stolu. Hlavou se mi honily myšlenky, co bude doma, co bude ve škole, co bude, až si otevře dopis Erika.
Co bude se mnou dál?
Na chodbě se ozvaly kroky a hlasy.
Dveře se otevřely a dovnitř vstoupili tři muži. Překvapeně si mě prohlíželi.
Jeden se hned představil.
„Tak tě vítám na palubě! Jsem velitel světnice. Jan Holík. Můžeš mi říkat třeba Honzo, nebo jak je tu zvykem, pane kolego, když zapomeneš jméno. Nikdo se kvůli tomu nebude zlobit. Příjmení není důležité. A toto jsou tvoji kolegové. Vašek a Oskar. Seznamte se."
Tak jsem věděl, s kým budu sdílet světnici.
„Já jsem Tony Wolf. Jsem tu na soudní příkaz."
„Vypadáš moc mladě. Kolik je ti?"vyptávali se příchozí.
„Měl jsem letos sedmnáct."
„Cože? Sedmnáct a už jsi tady? To budeš asi rekordmanem, takový tu určitě ještě nebyl! Jak jsi to dokázal, že tak piješ?"
„Učím se v pivovaru... A tam se pije pořád..."
„Tak už máš dopito. No na nějaký čas. Já jsem tady po třetí a věřím, že to tentokrát vydržím a chlastu se nedotknu do smrti. Jinak mě čeká rozvod a vyhazov z práce. Možná, že i z domu. To bych nechtěl.
Dostal jsi se na významný pokoj.
Víš, že se tady léčil i ten básník Hrubín?
Ten taky chlastal, asi aby měl lepší inspiraci k té svojí tvorbě. Jen nevím, na které posteli spával.
Jsi nováček, tak budeš mít celý týden na starosti úklid na světnici. Zameteš podlahu, vytřeš mokrým hadrem na podlahy a utřeš všude prach. Všude, to je i na všech nočních stolcích a skříni. Příští týden bude mít službu někdo jiný. Snaž se. Sestra chodí na kontrolu s předsedou a hodnotí to. Když se jí to bude líbit, dá ti červený bod. Když to bude v normě tak nic. Odflinkneš to a dá ti černý. Bacha na to. Musí ti na tom záležet, nejen kvůli sobě, ale i kvůli nám. Když jako světnice nebudeme bodovat, může nám primář zarazit opušťák na víkend. A tady se každý z nás těší na to, že jednou za 14 dní může jet domů k rodině. Ale musíme mít všechno splněno, jasný?"
„Já pojedu taky za čtrnáct dní domů?"
„Ne. Ty se domů možná podíváš tak za měsíc a půl. Podle chování, plnění povinností a přístupu k léčbě. Ale to až ti skončí pruhovaná plavba. Řekl ti předseda, že si máš napsat životopis? Po obědě si zajdi za sestrou, aby ti dala sešit, do něj si budeš denně psát své pocity. Ráno se deníky odevzdají psycholožce. Už jsi ji viděl? To je kus! To je baba.... Ale bohužel, je to naše psycholožka. Všechno si stihne od každého přečíst. Tak o nás více ví, co se nám honí v hlavách. Však uvidíš. Ptej se na všechno, co tě zajímá."
Tak domů se nedostanu. Erice bude divné, kde jsem, proč za ní nejedu. Tak to je v prdeli.
Kolegové si sedli ke stolu a bavili se. Já byl jaksi mimo dění. Ale zapadl jsem mezi ně velmi rychle.
Na chodbě se ozval gong.
„Co to je?"
„Signál jít do jídelny k obědu. Nezdržovat se, ihned jít, jinak máš černý bod za pozdní příchod..."
Odešli jsme do jídelny.
Z okolních světnic, kajut, vycházelo dalších devět plavčíků v pruhovaných pyžamech a županech. Papuče klápaly o zelené linoleum na podlaze. Mezi námi plavčíky, pochodovalo mužstvo v civilním oděvu a mířilo do jídelny k obědu. Na pořádek a klid dohlížela sestra u dveří.
Po obědě jsem šel do sesterny a vyžádal jsem si sešit, abych si mohl do něj psát svůj deník.
Sestra mi dala také tři archy papíru, na který mám napsat svůj životopis. Divil jsem se, na co tři papíry.
„Někomu by nestačilo ani pět, tak měl život pestrý... když tam napíšete pár vět, nebo hlouposti, tak vám to Vamberková vrátí k přepracování. Kolegové vám poradí co a jak napsat. Hlavní je, jak začala vaše Pijácká kariéra !"
Seděl jsem na světnici a začal psát životopis. Sám jsem se divil, že to vlezlo na všechny tři papíry. A to jsem nenapsal všechno.
Kolegové odešli plnit své povinnosti. Jak pracovní, tak ty léčebné.
Odpoledne byla svačina.
V hrnci bylo podmáslí a na táci ležel nakrájený pecen chleba. Na druhém hrnky. Nabral jsem si podmáslí do hrnku a vzal dva krajíce chleba. Dávali nám schválně starý. Aby nás čerstvý nenadýmal. Po starém se totiž tolik neprdí.
To bylo ale moudro. Tak jsem si je zapamatoval.
Čas běžel. Životopis jsem měl hotový. Psaní mi nedělá potíže. Co na něj řekne psycholožka?
Kolegové se vrátili. Sledoval jsem pečlivě, jak se chovají, co kdy dělají a jak to dělají. Ulehčilo mi to další dny pobytu.
Po snídani jsme zůstali sedět na jídelně. Přišla paní doktorka psycholožka Vamberková.
Vyzvala mne, abych se pánům kolegům představil.
„Jmenuji se Antonín Wolf."
Zarazila mne. „Špatně! Správně je: Jsem alkoholik, jmenuji se... Tak a znova!"
„Jsem alkoholik .Jmenuji se Antonín, Antonín Wolf, je mi sedmnáct roků, učím se v pivovaru..."
Celá posádka zašuměla údivem. Má sedmnáct, chlastá a dělá v pivovaru, to je kombinace na kariéru alkoholika jak vyšitá!
„Pane Wolfe, nepřeslechla jsem? Vy se učíte v pivovaru? A to si myslíte, že přestanete s pitím?"
„Ano, dělám a učím se pivovaru v Hradišti. S pitím bych rád přestal, ta práce tam se mi ale líbí."
„O tom si ještě spolu promluvíme, osobně i na skupině. Taková práce je pro vás příliš riziková, to prostředí jistě vybízí k napití, mám pravdu? Třicet devět opilců přikývlo na souhlas.
A také se dívám na ty vaše dlouhé vlasy.
Neuvažujete, že se necháte ostříhat?
Podívejte se na kolegy, všichni mají vlasy hezky upravené..."
„A Vy si myslíte, že délka vlasů má vliv na pití? Proč potom však támhle vzadu sedí pan kolega a hlavu má holou jak koleno, podle čeho se u něj pozná, jak pije? Vlasy si pravidelně umývám, češu a vši rozhodně nemám!"

Publikoval(a): Tonyend, 21.4.2013