Anotace: Protialkoholní léčba není příjemná záležitost, první tři týdny je v roli plavčíka, sbírá červené i černé body a začne také zpívat hymnu kamarádi vzhůru do boje. Jednoho dne je pozván na svatbu, která má ovlivnit jeho vztah k pití. Uzná, že je alkoholik...

Zle jsem se na ni podíval.
Byla hezká, byl to opravdu kus baby, ale měla trochu problém s předními zuby.
No jo!
Když otevřela pusu víc, vypadala jak veverka.
Hned jsem jí dal svoji přezdívku. Žádná Vamberková, ale Veverka.
Jen to nesmím říct nahlas. Hned první den jsem jí nepadl příliš do oka.
Zkoumavě si mě také prohlédla.
Následovalo denní hodnocení, rozdaly se červené a černé body, které pan předseda zapsal na nástěnku ke každému jménu.
Závěr mě dorazil.
Pan kolega Klavírista se posadil ke klavíru a Veverka posádku vyzvala ke společnému zpěvu. Klavírista hrál a sbor alkoholiků začal zpívat jakousi písničku z mé nenáviděné dechovky.
Seděl jsem a nezpíval jsem.
Trpěl jsem jak na mučidlech a čekal, kdy to skončí.
Veverka si mě opět všimla.
„Pane předsedo, pan Wolf dostane černý bod. Nezpívá s ostatními!"
„Já dechovku nikdy nezpíval a zpívat nebudu!"
„Tak pan Wolf nám tady tvrdí, že pil, ale nikdy si nezpíval! Věří mu to někdo?"
Posádka znejistěla.
„Pil jsem, ale zpíval jsem si možná něco jiného, dechovku nenávidím."
Velitel světnice se ke mně naklonil.
„Doprdele tak otevírej hubu a dělej, jako že zpíváš a máš od ní klid!"
Tak jsem opět musel začít lhát.
Otevíral jsem ústa a zpíval jako. Jako Jožka Černý na dožínkách.
Veverka byla spokojená.
Moudro?
Lhát se někdy prostě musí.
Aby se vlk nažral a koza zůstala celá.
Na samý závěr této kulturní vložky mužstvo vstalo a zazpívalo naši hymnu Kamarádi vzhůru do boje!
Poučen velitelem, naslouchal jsem slovům a snažil jsem si je pamatovat. Každý den si takto hymnu zazpívám s ostatními. I Veverka ji zpívala:
„Kamaráááádi vzhůru dóóó boje ! Za důstojnost člověka, když nepřítel nedááá póóókoje, správný chlap se nelekááá, bez pitííí půjdem dááál, abstinenci Zdar Zdar Zdar!“
Po závěrečném Zdaru jsme mohli odejít na světnice.



Kolegové začali psát své deníky. Ptal jsem se o čem psát. Smáli se.
„Jen tam proboha nepiš, že usínáš jeden a ráno vstáváte dva! To ji v deníku nezajímá, že ti chybí ženská. Potřebuje vědět, co si myslíš o svém pití, jak to tady vidíš a co vidíš na sobě. Špatného i dobrého. Jen musíš psát. Každý den!"
„Je tady televize? Když tu budu tak dlouho, tak se asi začnu dívat co vysílá, doma mě jinak nezajímala."
„Není. A stejně, i kdyby byla, je v ní hovno k vidění..."
Kolega se rozhlédl.
To hovno nikdo neslyšel, nikdo ho nepráskl, že mluví sprostě. Tady se alkoholici vedou k tomu, že každý musí být slušný, nesmí sprostě mluvit. Pak přestane myslet na chlast.
Jenže co já znal slušných a vzdělaných lidí, kteří nemluvili sprostě a přesto pili také jak Dáni. Takže je jedno, jestli je člověk sprosťák od lopaty nebo slušňák v obleku s kravatou, když začne s pitím a bude se opíjet tak stejně skončí jako alkoholici.
Umyl jsem se, očistil si zuby a vypláchl pusu ústní vodou. Můžu jít spát.
Co se mi bude první noc zdát, to se mi možná splní.
„Pane kolego, a co to pyžamo, co mám na sobě? Přes den jsem v něm a to v něm mám i spát?"
„Klidně spi. Když budeš chtít, tak ti je každý den klidně vymění. Prádelna jede v pakárně na stodeset procent i díky nám. Připrav se na sčítak!“
Stáli jsme v pozoru u otevřených dveří a čekali na příchod sestry.
Velitelé světnic hlásili jména a stav mužstva na pokoji.
Přišli jsme na řadu.
„ Dobrý večer, velitel hlásí dnešní stav čtyři na světnici číslo pět, Holík, Kudlička, Skalák a nováček Wolf.“
Sestra si jej se zájmem vyslechla a vytáhla detekční trubičku. Podívala se po nás a ukázala na mne.
„Pan Wolf si foukne!"
Proč bych si nefoukl? Vždyť jsem nic nepil!
Nasadil jsem na konec trubičky plastový nástavec a foukal tak, až se mi zatmělo před očima, zavřel jsem oči, abych v nich neměl takový tlak a foukal do ní, jak sklář do své píšťaly. Místo skleněného výtvoru jsem nafoukl balónek a otevřel jsem oči. Hlasitě jsem si vydechl a podal ten komplet sestře.
Podívala se na trubičku a vytřeštila oči.
„Pane předsedo, podívejte se, no podívejte se na to se mnou! On je tady jeden den a on něco musel vypít! Trubička je skoro hnědá... Pane Wolfe, co jste pil, přiznejte se?"
Znejistěl jsem. Že by mně podstrčili použitou trubičku s pozitivním nálezem? To je blbost. Co by z toho měli?“
„Já nic nepil! Já nic nepil, tak nechápu, proč tvrdíte, že jsem něco pil!"
„Okamžitě do ošetřovny k odběru krve!" vyzvala mě sestra.
Odešel jsem z pokoje k odběru pořádně nasraný. Chcete krev, jen si ji vezměte třeba kýbl. Já nic nepil!
Sedl jsem si celý vzteklý na židli a vyhrnul si rukáv pyžama. Sestra mi podala gumové škrtidlo, abych si jej utáhl na ruce.
Chtěl jsem je schválně přetrhnout, jako jsem to provedl v ordinaci Mengeleho. Guma však byla pevná. Stahoval jsem ji ze všech sil. Žíly mi naběhly tak, že je nemusela ani poklepávat. Vrazila mi do té největší jehlu a nechala krev téct do zkumavky.
Zkumavka byla plná.
„Klidně si naplňte, kolik chcete. Já nic nepil. Nechápu, o co vám jde."
„Máte štěstí, že tu jste první den. Můžete jít na světnici a nepřejte si, co bude zítra, až budeme znát výsledek z laboratoře!"
Vrátil jsem se na světnici.
„Tak ty vole, co jsi vypil a kde jsi to vzal, vždyť tě přece prošacovali?"
„Pane kolego, veliteli, já vážně nic nepil."
„To vykládej koňovi, ten má větší hlavu! Uvidíš ten tanec na skupině...Takový úvod tu ještě nikdo neměl, primář i Vamberková tě roznesou na kopytech."
Neřekl jsem na to nic. Lehl jsem si a chtěl jsem spát.
Zmuchlal jsem si polštář pod hlavu a objal ho.
Má milovaná Eriko, dobrou noc!
Ráno byl o půl šesté budíček.
Po něm osobní hygiena. Umyl jsem se a oholil. Knírek jsem si nechal dál růst. Očistil jsem si zuby a vykloktal ústní vodou, jako doma.
Rozcvičkááá! Nástup na rozcvičku!
Čtyřicet alkoholiků patnáct minut poctivě cvičilo před budovou. Za každého počasí, v každé roční době. Kdo by se chtěl cvičení úmyslně vyhnout, dostal by jeden černý trestný bod. Za vzorné cvičení nebylo kromě dobrého pocitu nic.
Po rozcvičce úklid na oddělení, světnic a dalších rajónů.
V úklidové místnosti bylo rušno. Zbyl na mě vypelichaný smeták, plechová lopatka, pozinkovaný kýbl a děravá hadra na zem. Jeden kolega mi ukázal na natrhané kousky bílé látky, asi z cíchy, to že je na prach.
Pustil jsem se do úklidu pokoje.
Poctivě, jako bych to dělal doma. Aby sestra byla spokojená při kontrole. Abych dostal za úklid svůj první červený bod.
Do práce přišly jiné sestry.
Na stole našly vzkaz, že Antonín Wolf měl pozitivní nález na alkohol při večerním sčítáku a prohlídce pokolů. Aby si na mě dávaly pozor.

Bylo před snídaní.
Stáli jsme na ranním sčítáku v pozoru před světnicemi.
Sestra s předsedou vešla na pokoj a rozhlížela se po něm okem supa po kořisti. Prsty přejela po nočních stolcích, po skříni ba i po kovových trubkách postelí.
Nic. Žádný prach nenašla.
Nakoukla pod postele, pod stolky. Čisto. Všude bylo čisto.
Otevřela skříně.
Každý měl prádlo v ukázkových komíncích. Co ale noční stolky?
Namátkou jeden otevřela a také nenašla závady.
„Kdo měl úklid?"
Velitel odpověděl, že pan Wolf.
„Tak pane předsedo, napíšete panu Wolfovi jeden červený, tak má vypadat uklizený pokoj! Jdeme vedle."
Červený bodík byl na světě.
Bude zářit vedle mého jména na tabuli, na nástěnce, vedle toho včerejšího černého. Takže prozatím je to šulnul. Plichta. U druhého dne mého pobytu. Zbývající dlouhá kolonka dalších dnů byla bez zápisu. Co se tam objeví v následujících dnech mého pobytu?
Podívala se na mě, jako by nemohla uvěřit tomu, že jsem včera porušil pravidla léčebny a něco pil.
„No není to škoda, pane Wolf, tak si to pokazit hned první den?“
Po prohlídce byl společný odchod do jídelny ke snídani.
Kuchařka mi podala hrnek bílé kávy a dva krajíčky chleba s kouskem másla.
„Rohlíky nedostanu jako ostatní kolegové?"
„Máte dietu devítku. Tak žádné rohlíky. Jen chleba. A kafé máte hořké. Konec sladkého života."
Usrkl jsem si bílé kávy. Byla odporně hořká. Nejlepší léky jsou prý ty hořké.
Když se nedívala kuchařka ani sestra, vzal jsem kolegům bílý porcelánový džbánek s jejich sladkou kávou a přilél jsem si ji do hrnku k té své hořké. Půl napůl. Snad se svět nezboří a přežiju to. Vzpomínky na sladký život nejdou vymazat tak lehce. Když se hladina cukru nezblázní, zůstane tam někde na těch 5-6 tak je to dobrý. I Mengele mi to přece řekl.
Po snídani se odnesly hrnky a příbory k umytí. Kdo měl rajón v kuchyni tak umýval a uklízel použité nádobí.

Následovala ranní komunita.
Seděli jsme na svých místech u stolů a čekali na příchod primáře, lékaře, psycholožky a staniční sestry. Posadili se před nás a připadalo mi to, jako bych znovu seděl před soudem.
Tito soudci nebyli oblečeni v černém, ale v bílém.
Začal pan předseda.
Obřadně přivítal personál, oznámil všem, kolik nás alkoholiků sedí v jídelně, že nikdo není někde na nějakém vyšetření, kolikátého dnes je, kdo má svátek, kdo dostal červené a kdo naopak černé body.
Tak tomu bude každý den, kromě soboty a neděle.
Pan primář mě vyzval, aby se postavil a přiznal se přede všemi, k mému včerejšímu porušení kázně. Co jsem pil a kde jsem si láhev s alkoholem uschoval?
Než jsem stačil cokoli povědět na svoji obhajobu, přišla sestra a podávala primáři nějaký papír.
Přečetl si obsah a podal papír k přečtení lékaři, ten jej dal psycholožce a ta staniční sestře.
Hleděli na mne a byli celí nesví.
Postavil jsem se a chtěl promluvit.
Zarazil mne primář.
„Už to není třeba, pane Wolf, posaďte se a po komunitě za námi příjdete. Něco si vysvětlíme, ano?"
Mužstvo se na mě nechápavě dívalo. Co ty jsi zač? Jak to, že jsi včera nafoukal a dnes nemáš žádný postih, co sakra mezi námi děláš, co tu chceš?
Plavčíci zůstali po komunitě v kajutách, pokojích, připraveni vyběhnout, kdyby byli vyzváni sestrou nebo předsedou k nějakému úkonu.
Za klavír si sedl pan kolega Klavírista a za jeho hudebního doprovodu jsme si zazpívali z plných plic naši hymnu Kamarádi vzhůru do boje!
Mužstvo dostalo pokyny, co kdo bude dnes dělat a kde, kdo bude mít dopoledne psychoterapeutickou skupinu a v kolik hodin. Rozchod!
Wolf do ošetřovny!
Zaklepal jsem a byl jsem vyzván ke vstoupení.
Promluvil ke mně Nejvyšší. Primář Mikulka.
„Zavřete dveře. Posaďte se. Sestra přinesla výsledek rozboru vaší krve, ze včerejšího odběru.
Nález je ale negativní a trubička byla pozitivní!
Neumím si to vysvětlit. Co jste tedy před spaním pil?"
„Nic, pane primáři. Byl jsem osočen, že jsem musel pít alkohol. To není ale pravda. Nic jsem nepil a trvám si na tom. Já nechci pít, tak proč bych to proboha měl udělat první den tady?!"
„ Nu, dobrá, tak nic jste nepil... Ale jak vysvětlíte, že trubička byla s pozitivním nálezem, díval jsem se na ni ráno. Ta vypadá tak na půl litru rumu na ex..."
„Já si jen před spaním vyčistil zuby a vykloktal jako vždy ústní vodou. Opravdu jsem nic nepil."
„Počkejte, počkejte, zastavte se! Vy jste si jen vyčistil zuby a vypláchl ústa nějakou vodou? Máte ji ještě?"
„Mám. Je v nočním stolku."
„Tak pro ni běžte a přineste ji."
Odešel jsem na světnici a nechápal, na co chce moji ústní vodu. Snad si chce očistit taky chrup...
Že by primář neměl na ústní vodu, že chce moji?
Sotva jsem vypadl z ošetřovny, tak se obrátil na jednu sestru.
„Připravte prosím trubičku, bez balónku, foukne si jen tak, něco mě napadlo..."
Vrátil jsem se a ukázal, jakou ústní vodu používám.
„Vezměte si prosím trubičku a foukněte si..."
Nasadil jsem náústek a foukal ze všech sil, sklo trubičky bylo celé horké a trubička nezměnila barvu.
Podal jsem ji Nejvyššímu.
„A teď vás, pane Wolf požádám, běžte k umývadlu a vykloktejte si ústa tou vodou a pak si fouknete znovu, ano?"
Šel jsem k umývadlu, odšruboval jsem uzávěr láhvičky a nalél si trochu do úst a vykloktal. Přesně jako včera.
Zavřel jsem láhvičku a vzal jsem si od sestry novou trubičku.
Dýchal jsem do ní zase jako sklář, oči mi lezly z důlků námahou profouknout krystalky v trubičce.
Podíval jsem se na ni a zatím, co se krystalky v trubičce staly černohnědými, já zbledl jako stěna.
Podal jsem ji Nejvyššímu a byl zvědavý, co k tomu poví.
„Myslel jsem si to! V té ústní vodě je totiž alkohol, jako desinfekce ústní dutiny. Ode dnešního dne dávám zákaz, aby pacienti měli u sebe jakoukoli ústní vodu ! Nějaký filuta by nám tu mohl popíjet a pak tvrdit, já nic, já muzikant, já si jen vyčistil zoubky! Za to může ústní voda!
Děkuji vám, pane Wolfe.
Je to jako z detektivky, že ano.
Ale pro vás se šťastným koncem.
Dejte prosím láhvičku sestře, která ji zlikviduje. Můžete odejít, černý bod se vám samozřejmě ruší. Pan předseda to opraví.
Spokojen?
My také, vidíte, kolegové, pořád se máme čemu učit... Tak ústní voda.
Kdo by to byl do ní řekl, jaké nebezpečí skrývá taková ústní hygiena v našem protialkoholním úsilí!"
Odešel jsem morálně očištěn, připraven ale o součást ústní hygieny. O moji oblíbenou ústní vodu.
Mezi pány kolegy tato událost vzbudila po předchozím podezírání pořádné rozveselení. A také jsem tímto smazal všelijaké stíny pochybnosti o tom, co jsem zač, jestli nejsem náhodou mezi ně nastrčený nějaký konfident. Kdepak! Pochopili, že jsem alkoholik jako oni.
To se ti povedlo!
Byla provedena šťára na světnicích, ale nikdo jiný podobný produkt nevlastnil. Přesto byl vydán zákaz používání jakékoli ústní vody.
Seděl jsem na světnici a nudil jsem se.
Přišel však předseda a oznámil mi, že mám jít hned nahoru, že mají plavčíci skupinu s Veverkou.
Hodil jsem na sebe župan a šel do psychoterapeutické místnosti ve druhém patře.
Veverka seděla v křesle a dokola bylo deset židlí. Na ty jsme si sedli a čekali, co s námi bude provádět.
Jen jsme se museli zase představit a prohlásit o sobě, jestli se cítíme být alkoholiky. A znovu a znovu o sobě mluvit. Každý den sobě a druhým dokázat, že jsme alkoholiky.
Přišla řada na mě.
„Pane Wolf, tak nám povězte, jak jste začal pít."
„Je to nutné, tady, přede všemi?"
„Je.
Jen mluvte, zůstane to jen mezi námi.
Můžete o sobě říct všechno. Uvidíte, jak se vám uleví.
Musíte si přiznat a uvědomit, že jste alkoholik.
Každý den si to řeknete, při pohledu do zrcadla.
Když přestanete pít, můžete si pak povědět -Jsem abstinující alkoholik-, ale alkoholikem zůstanete do konce svého života.
Když tady ale jen přečkáte ten vyměřený čas na léčbu, léčba bude k ničemu. Příjdete na to sám. Že si něco nalžete.
Už teď jste piják.
Když budete rozhodnutý v pití pokračovat po skončení léčby, tak vám garantuji, že jednoho dne na tom budete tak špatně, že s velkou chutí vypijete třeba matce její kolínskou.
I v té objevíte alkohol.
To když nebudete mít po ruce třeba -okenu-, prostě cokoli, kde najdete svoji drogu alkohol. Vaše droga je alkohol a v konečné fázi vám bude jedno, co budete pít.
Rozumíte mi?
Tak prosím odpovídejte na otázky, jak mé, tak vašich kolegů, ano?"
„Máte okénka? Pokaždé, nebo jen někdy?"
„Z počátku jsem žádná neměl. V posledním období ano."
„Pil jste tajně?"
„Jak tajně?"
„No jestli jste si doma nebo v práci někde neschovával láhev rumu a chodil z ní tajně pít, aby to nikdo neviděl."
„Ne. Neměl jsem nikde nic schovaného. V práci jsme pili všichni a nikdo se s tím neschovával, pili jsme pivo... a pak, já rum nemám rád. Pil jsem s chutí do jisté doby jen vodku."
„Neodbočujte k druhým. Ti mezi námi nejsou. Bavíme se o vašem pití. Takže žádné tajné pití?"
„Počkejte! Zase ne tak docela. Doma jsem nepil, ale venku ano, ale doma jsem to musel tajit, tak to bylo. No jestli je to tajné pití, no tak prosím..."
„Máte ještě teď nějaký špatný pocit kvůli svému pití, jako vinu? A vůči komu?"
„Kvůli své holce, Erice. Neví o tom a mám velký strach, co bude, až jí to řeknu...a také kvůli sobě, no a pak kvůli rodičům..."
„To je ale dobrý signál. Máte strach a je v tom náznak touhy po nápravě. Máte ji tolik rád, že se přiznáte ke svému pití? Připravte se na to, že se s vámi třeba rozejde. Je to rozbuška pro další pití?"
„Jak to mám vědět, co bude...Nevím to. A nechci ji ztratit. Napravím se...já se rozhodl doopravdy s pitím skoncovat!"
„To může zůstat jen u vašeho přání, uvidíte sám..."
„Proč jste začal pít a kdy poprvé?"
„To je moc dávno... Poprvé to bylo v pěti letech."
Kolegové plavčíci se rozesmáli.
„Já nelžu! Poprvé mne opil můj děda. Vypil jsem jednu velkou zelené peprmintové kořalky v hospodě. Dobře si na to pamatuji. Do smrti budu mít na jazyku tu sladkou chuť a vůni mentolových bonbonů."
Kolegové zvážněli.
„Kdy jste se napil po tom?"
„ Později, až když jsem chodil do školy. Sousedka mi nabídla, že když jim přinesu pivo do džbánku, dostanu korunu, někdy i dvě, nebo ovoce. Pracovala v obchodě. Chodil jsem s pivem a tajně ze džbánu upíjel."
„Co vám na alkoholu nejvíc chutnalo, proč jste jej znovu a znovu vyhledával?"
„Já miluji chuť piva. Tomu se nic na světě nevyrovná, kdo je jednou okusí, chce jej pít stále..."
„Tady je mít nebudete. Budete se muset spokojit se žlutou sodovkou za 50 haléřů v našem kasínu.
Takže jste pil jen pro tu báječnou chuť? Ne pro něco jiného?"
„Pak taky proto, že jsem se mohl opít. Když jsem se opil, cítil jsem se skvěle..."
„To už vás dostala droga. Nemohl jste bez ní být, že?"
„Ano, zkoušel jsem nepít, přestal jsem a zase znovu začal. V pivovaru to myslím ani jinak nejde, než se napít."
„A jak vám bylo po takovém flámu? Jaká byla vaše rána?"
„ Normální. Měl jsem velkou žízeň, tak jsem se šel napít studené vody, nebo čaje."
„Nelžete? A co se tak napít po ránu studeného piva, to vás někdy také napadlo?"
„V poslední době. Musel jsem se napít, měl jsem z ničeho nic třes v rukách."
„Ten nebyl z ničeho, ale právě z vašeho nezřízeného pití. Rozumíte?"
„Ano, už rozumím. Nevěděl jsem to ale. Vysvětlil mi to pan Procházka."
„Kdo je ten pan Procházka? Někdo blízký?"
„Ne. Je to psychiatr, ke kterému jsem začal docházet, kvůli svému pití..."
„Měl jste někdy nějaký závažný problém, způsobený alkoholem?"
„Měl. Před nástupem léčby. Měl jsem i soud a proto jsem tady."
„Co jste provedl? Kdyby nebyl soud, uvažoval byste také o léčbě?"
„To je má soukromá věc. Ale o léčbě jsem začal uvažovat."
„Klidně to všem řekněte. Nestyďte se. Můžete za to, stejně jako za to může fakt, že jste se opil. Kdybyste se neopil, neudělal byste to, že?"
„Máte pravdu. Střízlivý bych to neudělal. Byla to však klukovina..."
„Klukovina? Co vím, tak vám hrozily dva roky ve vězení, ne?"
„Ano. Ale obhájce to dokázal změnit na opilství..."
Chtěl jsem promluvit o prvním půlroce na internátě, protože jsem si myslel, že právě tehdy jsem se vydal na neslavnou dráhu alkoholika. Ale co kdyby nebylo oné šikany, začal bych s pitím také? A je možné, že stačilo onoho půl roku popíjení a já se vydal na dráhu alkoholika? Kolik času potřebuje běžný konzument alkoholu k tomu, aby se přehoupl na druhou stranu a stal se z něj piják. Zajímalo mě to.
„To pro dnešek stačí."
„Tak tady máte, pánové, před sebou živý důkaz, co z člověka udělá alkohol, kam jej až zavede. Je to pro vás dostatečné varování. Vypracujete do zítřka elaborát na toto téma. ALKOHOL A ZÁKON.
Rozumíte, co od vás očekávám?
Napíšete, co se může stát člověku, tím i vám, když budete v podnapilém stavu."
„Ale paní doktorko, když já si na nic nikdy nepamatoval, co jsem v opilosti dělal!"
Ozval se kterýsi kolega.
„Máte štěstí, že jste někoho nezranil či nezabil. Popište, co si o tom teď myslíte. Konec skupiny.
Můžete se rozejít."
„Pane Wolfe, s vámi si ráda někdy pohovořím déle. Nashledanou příště."
Po třech týdnech jsem složil zkoušku z teorie Alkoholismu.
Z plavčíka jsem se stal řádným členem posádky.
Konečně jsem vysvlékl modrobílé pruhované pyžamo a župan.
Mohl jsem se obléknout do svého civilního oděvu a vyjít ven z otevřených dveří oddělení.
Ani jednou mě nenapadlo odejít před budovu léčebny v pyžamu. Oželel bych černý bod, za takovéto porušení pravidel, ale nestál jsem o to být venku v pyžamu. Chtěl jsem plout dál spořádaně, tak jak to vyžadoval léčebný řád. Černým bodům se stejně nikdo neubránil, trest v jeho podobě přicházel za každou prkotinu.
Ale pokaždé byl varováním.
Až budu abstinovat, nesmím polevit ani na okamžik ve svém přesvědčení.
Nedostal bych za to černý bod, ale mohl bych sklouznout k pomyšlení napít se.
Každý červený bod naopak měl přinášet vnitřní sílu a posilovat chuť k dalším a dalším dnům plných radosti z abstinence.
Na každé skupině jsem si přiznával, že jsem alkoholik. Přede všemi, ale hlavně sám sobě.
Zpočátku mi to bylo nepříjemné.
Ale vždy, když jsem to řekl, bylo to, jako by ze mne opadaly kousky staré, špinavé a zaschlé kůže. Z toho pramenil patrně ten pocit, že jsem uvnitř zaneřáděný a potřebuji nutně odmastit.
Kůže alkoholika.
Věřil jsem, že na konci léčebného pobytu svléknu celou kůži, jako had. A zůstanu v nové, čisté a alkoholem neposkvrněné.
Týden po ukončení pruhované plavby jsem byl připraven ke skutečné léčbě.
Kdybych to věděl, co mě bude čekat, tak bych raději zůstal v pyžamu, jako plavčík. Ale to nešlo.
Napsal jsem dopis domů. Mámě. Poprvé jsem psal dopis mámě. Bylo to těžké, napsat o sobě všechno. Ale musel jsem to udělat.
Další dopis jsem psal se strachem ještě větším.
Ruka se mi třásla, ne od pití, ale strachem.
Byl to dopis Erice.
Přiznal jsem se v něm ke svému pití, napsal jsem, že jsem v Protialkoholní léčebně a budu v ní dost dlouho, že opravdu chci docílit toho, že budu abstinovat.
Ruka se mi třásla také proto, že jsem opět lhal.
Nepřiznal jsem se, že zde nejsem dobrovolně, nepřiznal jsem se k mému trestnému činu, k mému odsouzení. Říkal jsem si, že po celou zkušební dobu nic nevyvedu a po čase se zápis o mém trestu vymaže v Trestním rejstříku.
A budu zase čistý.
Byl jsem z toho celý špatný.
Psal jsem, jak mi chybí, jak vzpomínám na zámecký park.
Chodil jsem pak každý den za sestrou, jestli nemám dopis.
Bylo to jako na internátě. Čekat a čekat.
Rozdíl tu byl. Nepil jsem kvůli tomu.
Naučil jsem se ovládat. Být trpělivějším. Učil jsem se tomu, že s alkoholem se nic nevyřeší.
Naopak.
Alkohol problémy jen prohlubuje a odsouvá jejich řešení na někdy jindy.
Já problémy ale měl a chtěl jsem je řešit, naučit se je zvládat a na alkohol zapomenout.
Po měsíci pobytu jsme se my, bývalí plavčíci, dočkali významného dne.
Předseda nám po úklidu pokojů oznámil, že se dnes zase převlékneme do pyžama. Ostatní se dozvíme od sestry.
Tak si nás zavolala staniční sestra před ošetřovnu.
Všech deset nových členů posádky.
„Pánové, prosím po jednom do ošetřovny!"
Každý jsme dostali do ramene injekci apomorfinu.
Staří členové posádky se jen zlomyslně usmívali.
Tak si to pánové pěkně užijte...
Stáli jsme u ošetřovny a čekali na další pokyny sestry.
„Pánové dnes snídat nebudete, ale dobře se napijte. Za dvacet minut se sejdeme všichni nahoře."
Kolegové, kteří kouřili, vyšli ven, před budovu.
My, kteří jsme nekouřili, jsme šli počkat na světnice.
Za dvacet minut jsme byli všichni nahoře a čekali jsme na příchod jedné sestry a lékaře.
Sestra otevřela dveře od místnosti, ve které nikdo z nás ještě nebyl.
Svatební salónek.
„Pojďte za mnou a posaďte se na židle u stolu. A prosím dodržte ty rozestupy od sebe, netlačte se příliš k sobě, ano?"
Rozhrnula na oknech závěsy a do místnosti vpadlo světlo.
Venku byl nádherný červencový den.
Zadíval jsem se do okna a vnímal, jak tam venku svítí sluníčko, jak tam kdesi pulsuje život a já jsem tady...v odmašťovně.
Slovo si vzal doktor Zbořil.
„Tak vás tady pánové, vítám! Po celou dobu jste se učili o teorii alkoholismu, ale dnes poprvé přejdeme k praktické části vaší léčby.
Má-li být účinná, každý z vás prodělá tady v této místnosti deset sezení, při kterých vám ráno vpíchne sestra po kůži injekci s velmi účinnou látkou Apomorfinem.
Ten ve spojení s alkoholem navodí podmíněný reflex na zvracení.
Žádné nebezpečí nikomu nehrozí, tato metoda je bezpečná a opravdu funguje. Neznám nikoho, u koho by se tento podmíněný reflex nevytvořil.
Zkrátím to.
Poslouchejte.
Doposud jste pili alkoholické nápoje, každý preferoval něco jiného.
Jeden pivo, druhý rum, třetí víno. To není ale důležité.
Pili jste, protože vám alkohol chutnal. Vůní, chutí po něčem a snad jste někteří pili i pro požitek z barvy. Třeba u vína, kde se barva mezi odborníky degustátory hodnotí, že.
Ale každopádně jste pili hlavně proto, abyste se opili, navodili ten falešný příjemný pocit euforie, který se vám přehoupl do nepříjemných problémů, a pro ty jste se ocitli tady.
Někdo dobrovolně, jiný nedobrovolně.
Ale podepsali jste souhlas s léčbou a dnes tedy začneme s tím, co je jedním z pilířů současné léčby. Nejen u nás, ale i ve světě.
Sestra za chvilku před každého z vás postaví na stůl tři druhy alkoholického nápoje. Pivo, rum a víno.
Vaším úkolem je v klidu sedět za stolem, neodcházet, to v žádném případě nesmíte, a budete se dívat jen na své skleničky s alkoholem.
Kdo se cítí, tak se může i napít.
Nebo vypít všechno... Při tomto sezení je vám to dovoleno! Má to však být vaše poslední vypití alkoholického nápoje.
Sestra tady s vámi po celou dobu zůstane.
Ostatní vám řekne sama.
Po skončení sezení se každý osprchuje a může si jít lehnout a spát jak dlouho chce.
To je vše."
Nikdo z nás nevěděl, neměl tušení, o co tady půjde. Doktor Zbořil odešel a nechal nás v místnosti se sestrou.
„Pánové tady v tom kumbále si každý vezme kýbl a dá si jej mezi nohy. Prosila bych, aby si do něj každý napustil trochu vody, ano?"
Každý svatebčan si vzal plechový kýbl a napustil do něj pár litrů vody. Seděli jsme u stolu a mezi nohami nám zavazel kýbl.
Sestra odešla za závěs a ozvalo se cinkání láhví.
Podívali jsme se po sobě a nemuseli si nic říkat. Každý ožil vzpomínkami. Skoro každý naprázdno polkl. Vzpomínka na láhev piva, kořalky či vína byla pořád živá.
Závěs se pohnul a vyšla sestra.
Přistoupila k tomu dlouhému stolu a před každého z nás položila deci červeného vína, frťana rumu a dvě deci piva. Nesla to na tácu jak servírka v hospodě.
Kdosi se ozval.
„Ale sestřičko, já rum nikdy nepil, já celý život piju jen borovičku, ta nebude, nebo co?"
Sestra zavrtěla hlavou, že ne, že borovička nebude a zkontrolovala, zda obsloužila všechny svatebčany.
Spokojeně si sedla na židli do kouta vedle nás.
„Pánové, můžete začít! Dívejte se, berte sklenice do ruky a čichejte a kdo si troufne, může se napít nebo vypít všechno."
A smála se.
Smála se jak v kině na grotesce.
„Ale kdo si to všechno vypije, tomu už dneska nenaleju!"
A smála se tomu, jako nejlepšímu fóru dne.
Netrvalo to snad ani minutu a ozval se první vyděšený výkřik.
Po něm zařval někdo další a další.
Někomu stačil pouhý pohled na alkohol, který měl před sebou na stole.
Nemusel se jej ani dotknout a začal se příšerně nadavovat.
Otrlejší alkoholici si skleničku vzali do ruky a párkrát přičichli.
Kdo by nezatoužil, aby si připomenul, jak voní víno, pivo a rum?
Někdo nestačil skleničku vrátit zpět na stůl.
Spadla na zem a její obsah se rozlil po kachličkách. Vůně alkoholu se linula svatebním salónkem a přispívala k dávící reakci.
Sklenička se nerozbila. Byla totiž plastová.
A ten někdo okamžitě začal zvracet a řval při tom. Já si vzpomněl, jak jsem blil po vodce na internátu. Otřásl jsem se odporem.
Nejotrlejší z nás popadli skleničky a naházeli to všechno do sebe. Víno, pivo i ten rum.
Sestra je pochválila.
Váhal jsem, mám- li se napít také. Že bych dostal pochvalu také.
Ale celá tato akce byla neskutečně rychlá.
Během následujících minut jsme už řvali, brečeli a dávili se všichni.
Jednak z toho alkoholu, ale velký podíl na tom měl i pouhý pohled na zvracejícího souseda, což není nic příjemného.
Bylo to odporné, hnusné představení.

Deset mužů mělo skloněné hlavy nad kýbly, které se plnily páchnoucími zvratky. Z toho zvracení a dávení bolel žaludek, jícen, ústa, hlava i oči z toho neustálého tlaku.
Slezl jsem ze židle.
„Pane Wolf, kampak, kampak? Víte, že je zakázáno odejít od stolu!"
„Já...já ...nechci ode."
Nedořekl jsem větu.
Klekl jsem si na bílé kachličky podlahy a naklonil se nad svůj kýbl a dávil jsem se, řval jsem bolestí, slzy mi tekly a bylo mi neskutečně zle. Zvracel jsem a myslel jsem, že vyhodím do kýblu celý žaludek i se střevy.
Sestra, která měla naši svatbu na starosti, ta musela být snad něčím postižená, byla zvrhlá, ta sestra chodila kolem nás a jednotlivě chválila, jak nám to nádherně jde, jak úžasně blijeme a že se dobře dívá, že za to budou červené body!
Myslel jsem si, aby si ty červené body strčila do prdele, jen aby řekla, kdy že to trápení končí.
Skončilo, když jsme všichni byli vyblití, zelení jako sedmy a sotva jsme stáli na nohách.
Zatleskala a řekla, že se jí dnešní svatba opravdu líbila!
To snad ne!
Tak tomuto se tady říká svatba?
V životě nechci být ženatý!
Fuj. Hnus. Hnus hnusný.
Na konci svatby určila jednoho z nás, aby svatební sálek uklidil.
Otřásl jsem se odporem. Brr! Někdo bude muset vylét a vymýt deset kýblů blijanců a dokonale uklidit podlahu. Jednoho krásného dne to budu i já.
„Na každé svatbě se pánové, někdo opije pod obraz. Také to tam pozvrací, že?"
Díval jsem se na ni.
Třásl jsem se slabostí a zhnusením.
Holka zlatá, ty se v životě nevdáš!
Ty jsi šťastně zamilovaná do kýble plného blijanců. Který normální chlap by tě chtěl?
Možná, že bys i jemu o svatební noci nastrčila kýbl a řekla láskyplným hláskem, blij, jen krásně blij, můj drahý!
Tak tě vidím nejraději, ani nevíš, jak to miluju, když tak nádherně bliješ!
Navrhnu ti za to červené bodíky!

Kolega uklízel sálek za dohledu zvrhlé sestry.
Hlídala každý jeho krok. Za závěsem byly láhve s alkoholem.
Co kdyby se chtěl i přes děsivou zkušenost z první svatby opět napít?
Musel povylévat všechny kýble do záchodu, pořádně je umýt a vydesinfikovat. Dát na své místo v kumbále a důkladně umýt a vytřít podlahu. Kachličky musely jen zářit. Nakonec utřel stůl. Ubrus z povoskovaného plátna neutrpěl žádnou újmu. Připomínal hospodský stůl. Ale tento byl čistý a nepropálený od cigaret.
Zvrhlá sestra jej po skončení úklidu vyhnala ven a svatební sálek s alkoholem zamkla.
Jak jinak, než na dva západy.
Slušní lidé a zvrhlé sestry asi všude uzamykají dveře na dva západy zámku.
Darebáčci jen na jeden. A alkoholici? Asi nezamykají nikdy.
Ztratí totiž i klíče od bytu.
Odešel jsem na pokoj a vysvlékl jsem se z propoceného pyžama. Nohy se mi podlamovaly slabostí a hlava se mohla rozskočit, jak mně v ní hučelo. Vzal jsem si ručník a šel jsem si dát sprchu. Dlouze jsem si pak čistil zuby. V hubě jsem měl stále jak v polepšovně. A po sprše šup do postele. Schoulil jsem se do klubíčka, abych ztlumil bolest břicha. Moc to nepomáhalo, ale usnul jsem a vyspal jsem se z prvního svatebního dne.
Takových svatebních dnů jsem prožil deset.
Organismus si skutečně vypěstoval podmíněný reflex na alkohol.
Stačilo pouhé pomyšlení na alkohol a žaludek začal poskakovat jak malá holka na panákovi.
Uvidět tak plnou láhev alkoholu, tak bych byl zablitý až za ušima.

Z odmašťovny průběžně odcházeli a zase do ní přicházeli na léčení noví kolegové.
Ti, kterým doba pobytu skončila, tak na komunitě řekli, co jim léčba dala, co očekávají od okamžiku, kdy budou v civilu.
Každý prohlásil, že už nikdy nebude pít.
Primář, lékař, psycholožka, staniční sestra i řadová sestra se při tom jen usmívali. Každému popřáli, aby abstinoval, ale dobře věděli, že jeden ze sta skutečně s pitím dlouhodobě přestane, ale to nám nemohli říct.
Co bychom si o smyslu celé léčby pomysleli?
Choval jsem se podle řádu léčebny a sbíral červené i černé body.

Napsala mi Erika.
Dopis byl strohý, nevěděla co napsat.
Byl jsem ale šťastný, že vůbec odepsala.
Zase jsem měl jiskřičku naděje, že ji neztratím. Nechápala to, kde jsem a hlavně proč zde jsem.
Ale že na mě myslí a miluje mě.
Ta věta byla, jak lopata uhlí hozená do kotle lokomotivy.
Naplnila mě optimismem a hořel jsem láskou a nedočkavostí, až ji uvidím, všechno jí povím. Musí to ze mě jít ven.
Nebudu lhát, lhaní jde přeci alkoholu bok po boku.
A já s pitím skončím, opravdu skončím. Nebudu lhát a a nebudu!
Odepsal jsem okamžitě, a že jak budu mít povolený opušťák, že za ní hned pojedu.
Čas v léčebně neubíhal.
Každý den byl skoro jak přes kopírák.
Jedinou příjemnou změnou bylo, že jsem začal plnit další součást léčby, docházení do pracovní terapie. Vybral jsem si každodenní úklid v areálu celé nemocnice. Zametání chodníků, sbírání odpadků.
Připadal jsem si, jak popelář bez kuka vozu.
Bylo mi jedno, že se na mě dívali kolemjdoucí lidé s úsměškem na rtech.
Věděli, že jsme alkoholici a tu práci zametačů nám přáli. Jako náš trest, za naše pití.
Chodil jsem po nemocnici a plnil tuto povinnost bez reptání.
Zametal jsem chodníky, dělal pořádek po nepořádných lidech, kteří odhazovali papírky a jiný odpad na zem. Cítil jsem se při tom, že začínám tímto dělat úklid a pořádek také ve své mysli.
Tam ale žádné koště nepomáhalo. Dlouhodobé pití v ní zanechalo příliš mnoho svinstva.
Napsal jsem tento poznatek do deníku. Veverka se mnou souhlasila.
Každý alkoholik si musí v sobě udělat vlastní pořádek, úklid.
Především vyházet to, co mysl zatěžuje nejvíc.
Myšlenky na alkohol.
Myšlenky, na to, že bych se zase napil.
Každý den jsem se opřel do koštěte a ze všech sil zametal chodníky. Utvrzoval jsem se při tom, že nebudu, nesmím pít. Dnes, zítra, pozítří. Nikdy se alkoholu nedotknu. Kolegové se tomu nesmáli, jen řekli, že se to málo komu podaří. Ale za pokus to vždy přece stojí.
Já ale nechtěl dělat nějaký pokus, pak zase pít a dělat další zoufalý pokus.
Každý večer jsem usínal s myšlenkami na Eriku, dávalo mi to nesmírnou sílu do každého nového dne.
Byl jsem v léčebně dva měsíce.
Vzorně jsem si plnil všechno, co se po mně vyžadovalo.
Jiní kolegové už dostali opušťáky na víkendový pobyt doma.
Já pořád nic. Byl jsem ale trpělivý.
O nic jsem se nedoprošoval. Mohl jsem se volně pohybovat po areálu nemocnice. Dostal jsem velký kus svobody.
Byl jsem oblečený do civilu, mohl jsem kdykoli proběhnout bránou nemocnice a vyběhnout ven.
Do ulic Šternberku, vidět lidi, jak se tam prochází, jak jsou šťastní, nebo jak jdou zachmuřeni, když měli problémy. Byli ale naprosto svobodni.
Mohli si jít, kam chtěli, vracet se domů kdy chtěli. Nic neměli na nějaký povel.
Zvykl jsem si na tvrdý denní režim.
Alkoholik jej potřebuje jako soli.
Cítil jsem se být silným, věřil jsem si, že i kdybych se ocitl tam venku, za zdí, která oddělovala normální lidi od nás, alkoholiků ve výběhu, že bych odolal pokušení a nešel bych se napít.
Někteří kolegové neodolali.
Něco vypili a skončili na záchytce. Ale byly to vyjímky.
Napsal jsem si do deníku, že si věřím.
Veverka odpověděla, že je to nebezpečné.
Že ještě nejsem dost pevný, abych nepodléhal iluzi.
Přesto schválila můj první opušťák.
V červenci jsem poprvé mohl z léčebny odjet v pátek domů a vrátit se v neděli do 18 hodin.
Těšil jsem se na to jak malé děcko.
Po obědě jsem dostal od sestry propustku. Upozornila mne, že rodina musí napsat na druhou stranu malou zprávu, jak jsem se doma choval.
Zeptal jsem se, jestli před odjezdem dostanu taky Antabus.
Sestra každému dovolenkáři rozmíchala tabletku ve sklenici vody a museli ji vypít.
Řekla, že ještě nemám antabusovou reakci, divila se, že mě pouští domů bez anatabusu.
Asi zkoušeli, jestli nezklamu důvěru. Nezklamal jsem.
Nasedl jsem do autobusu s taškou plnou svého špinavého prádla a jel do Hradiště.
Vystoupil jsem v Hradišti a do nosu mě okamžitě praštila vůně z pivovaru.
Vybavily se mi příjemné i nepříjemné vzpomínky. Ne.
Můžeš si vonět a lákat, jak chceš. Nenapiju se. Nesmím. Ne a ne. Nesmím.
Šel jsem přes park na vlakové nádraží.
Když jsem míjel sochu Lenina, tak jsem mu pěkně vynadal.
Ty hajzle, kdybys tady nestál, neměl jsem průser! Lenin za to ale nemohl.
To jsem nakonec přiznal. Můžu si za všechno sám, že jsem pil.
Počkal jsem na vlak a těšil jsem se, jak budu v Brodě, jak budu doma a v sobotu pojedu za Erikou.

Doma jsem zastihl i otce.
Přivítal jsem se s mámou.
Řekla, abych si sedl v obýváku, že mi chtějí něco říct.
Tušil jsem co asi.
Máma mně vynadala, že jsem si zničil život, co jen se mnou teď bude.
Řekl jsem, že nevím, co bude, ale že s pitím přestanu.
Musel jsem vyklopit všechno, jak jsem pil a od kdy.
Litovala, že si toho nevšimla, že jsem grázl, který ji takto celou dobu lhal. Omlouval jsem se, ale byla pořádně naštvaná.
Otec byl stručný.
Čekal jsem, že mě zmlátí, ale nemyslel na to.
Teď bych se stejně určitě nebránil.
Nedivil bych se mu.
Ale on řekl něco daleko závažnějšího. A řekl, že to myslí smrtelně vážně.
Jak budu mít osmnáct roků, tak vypadnu z bytu a můžu si žít podle svých not. Uchlastat se třeba k smrti, že je mu to jedno, ale že si seberu svých pět švestek a půjdu. Je mu jedno, kde budu. Prostě mě doma nechce!
Rozuměl jsem.
Srazilo mě to na podlahu, k zemi, jako po háku v ringu.
Spočítal jsem si, kolik měsíců mi zbývá do osmnáctých narozenin. Moc ne.
To abych si hledal střechu nad hlavou. Snad něco seženu v pivovaře, vždyť i Nadi dali jednu místnost.
Jedna místnost by mi bohatě stačila. Máma brečela, ale otec byl neústupný. Půjdeš z domu!
Zavřel jsem se do pokojíku a nevycházel z něj. Odmítl jsem večeři.
Otec jen zakřičel, tak si trucuj, hajzle jeden, ale nic si nevytrucuješ. Dnešním dnem jsem s tebou skončil.

V sobotu jsem jel desátým vlakem do Vizovic.
Šel jsem k Erice domů.
Zazvonil jsem a přišla mi otevřít její máma.
Divila se, že jsem se tak dlouho neukázal.
Musel jsem zalhat.
Řekl jsem, že jsem byl nemocný, že ještě zdravý nejsem, že asi budu muset znova do nemocnice. Ptala se, jestli budu ležet v té brodské. Ale ne, kdepak,budu v Hradišti!
Naštěstí se vynořila Erika a rychle jsme odešli pryč.
Vzal jsem ji za ruku a čekal, jestli ten dotyk neodmítne. Neodmítla. Stiskla moji ruku jako před tím. Oddechl jsem si. Ale vyhráno jsem rozhodně neměl. Nabídl jsem, co si tak zajít do parku a pak do cukrárny?
Kývla hlavou, že ano.
Prošli jsme zase tou velkou dřevěnou bránou a ocitli jsme se před průčelím zámku. Byl nádherný letní den, všechno bylo tak veselé, zelené, ptáci poletovali, kdesi řvali pávi a v zámeckém parku se nic nezměnilo.
Zase jsme šli tou srostlou alejí, vedli se za ruce a tiskli k sobě. Naše lavečka byla volná, tak jsme si sedli a mlčeli.
Nevydržel jsem to napětí v sobě a řekl Erice, čeho jsem tak plný.
Mluvil jsem otevřeně, tak jak to po nás vyžadovala psycholožka Vamberková.
Mluvil jsem jen s hlavou sklopenou k zemi.
Pomalu, větu za větou, jsem jí popsal, jak jsem se k pití dostal. Čím déle jsem hovořil, tím mi bylo lépe. Jenže jsem všechen ten svůj svrab přenesl na ni. Viditelně ji to zasáhlo.
Aby toho neměla dost, tak jsem se přiznal i k tomu soudu.
Pustila moji ruku a odtáhla se ode mne.
Řekla, že jestli se toto dozví její rodiče, tak je mezi námi konec.
Nedovolí jí, aby se semnou dál stýkala.
Požádal jsem ji, aby mi nechala naději.
Nechala.
Šáhl jsem si na krk a ukázal jí řetízek, který mi darovala.
„Eriko, já tě miluji a budu milovat až do smrti. Žádnou jinou milovat už nebudu a nechci!"
„Nech toho, to jen tak mluvíš!
Zklamal jsi mne. Já ti dám šanci, ale jen, pokud opravdu skončíš s pitím. Podmínka je však někde jinde. Nikdy se to nesmí dozvědět moji rodiče. Otec je komunista na úřadě a nikdy by nedovolil, abych byla s alkoholikem a ještě k tomu zločincem. Když se to dozví... Bohužel, bude to konec našeho vztahu."
Namítl jsem, že jsem nebyl zavřený.
Náš vztah náhle ochladl.
V cukrárně byla i ta zmrzlina vřelejší.
Nechutnalo mi a nesnědl jsem pohár ani zmrzlinu.
Jen jsem se v tom povrtal.
Na Erice bylo znát, že má také po chuti.
Paní vedoucí se divila, že jsem nedojedl.
Odešli jsme ven. Cítil jsem, že je se mnou Erika jaksi proti své vůli.
Navrhl jsem, že jestli se mnou necítí dobře, tak že pojedu domů.
Řekla, že to bude lepší.
Že má o čem přemýšlet.
Když jsem se zeptal, jestli mě i po tomto má ráda, řekla, že ano, ale že jsem ji velice zklamal. Dává mi však šanci. První a poslední.
Slíbil bych všechno na světě, jen abych ji neztratil.
Jí však stačilo mé čestné slovo, že se po ukončení léčby nenapiji alkoholu.
Přijala je.
Dala mi polibek na rty a řekla, ať jdu na vlak, že jde domů. Zavolal jsem na ni, že jí napíšu dopis, aby mi odpověděla.
Odcházela pomalými kroky.
Pak se otočila a zamávala mi.
Nevěděl jsem, co si mám o tom pomyslet. Mává na rozloučenou, nebo na shledanou?
Na nádraží jsem počkal na vlak a s hlubokým smutkem odjel domů.
Máma mi nachystala čisté oblečení do léčebny, abych tam chodil vždy čistý a upravený. Poděkoval jsem jí a začal jsem si věci balit do tašky.
Divila se, kam spěchám.
Řekl jsem jí, že doma nemám stání, že se seberu a odjedu do léčebny, aby mi napsala na propustku zprávu o mém chování. Napsala, že jsem byl klidný, odjel jsem za přítelkyní a vrátil se rozrušený.
Že jsem podle mých slov nic nepil. Poprosil jsem ji, jestli mi může dát nějaké peníze.
„Na co?"
„Na sodovky a něco k snědku. Nic jiného tam nepotřebuji."
Dala mi padesát korun.
„Stačí ti to?"
„Samozřejmě, že stačí, sodovka stojí padesátník!"
Rozloučil jsem se s ní.
Plakala, jako bych měl jít na vojnu, do první frontové linie a tam padnout.
Já odjel do léčebny, do své soukromé války, ale nemínil v ní padnout.
Život je příliš krásný, neměl jsem v úmyslu utopit ho v alkoholu.
Erika mi dala naději do dalších dnů.
Přijel jsem do Šternberku před večerem.
Říkal jsem si, že budu sedět někde na lavečce a příjdu do léčebny po 20 hodině. Dveře budou zavřené a sestra by byla jistě zvědavá, jakého to alkoholika uvidí, kdo by tak rád do léčebny. Kdo to tam tak vytrvale vyzvání...
Zvonek je nadějí pro nový start do života. Nestačí však jen zazvonit a vyčkat příchodu důvěryhodného klíčníka, až otevře dveře a řekne, račte vstoupit vážený alkoholiku, tady jste vždy vítán, tady jste na dobré adrese.
Musí se sice zazvonit, ale i v hlavě musí znít varovný zvon- Nechci pít.
Do léčebny jsem šel ihned.
Žádné škádlení sestry.
Divila se, že jsem se vrátil o den dříve. Co jsem tak divný?
„Pil jste?"
„Nepil. Tady máte propustku. Zprávu napsala máma."
„Tak si pojďte fouknout a můžete na světnici, pokud jste opravdu nic nepil."
„ Já nic nepil."
Trubička nereagovala. Neměla a už nebude mít na co reagovat.
„Tak běžte, pane Wolf."
Na světnici jsem si vyskládal čisté prádlo do komínků.
Přesně podle požadavku sester. Předpisově. Aby nehrozilo, že komínek rozháže, řekne Znovu!
A přidělí černý bod.
Kolegové se divili, že jsem se vrátil tak brzy.
„Proč?"
„Nemám důvodu tam být. Tady je mi lépe. Tady za Zdí."
Změnil jsem se.
Přestal jsem být zbrklým, ovládal jsem se daleko víc, než před nástupem na léčbu.
Naučil jsem se více dívat na sebe, kolem sebe, ale hlavně naslouchat druhým. Méně jsem mluvil, víc uvažoval a rozmýšlel nad tím, co řeknu.
Ale také jsem se uzavíral do sebe.
Přestal jsem s vymýšlením ptákovin a srandiček.
Mohlo by se zdát, že jsem zmoudřel. Nevím.
Spíš jsem si začal plně uvědomovat svoji situaci, do které jsem se vlastním přičiněním dostal.
Dostal jsem spoustu času, ve kterém budu hledat východisko a nejlepší řešení.
Hrál jsem si na dospělého a najednou ta hra skončila.
Bolestně pro duši sedmnáctiletého kluka.
Ocitl jsem se sice ve světě dospělých, ale prozatím jsem měl možnost poznávat jej jen z té špatnější strany.
Stál jsem před zrcadlem a díval jsem se na sebe s moc špatným pocitem. Neviděl jsem tvář, ale svoji duši.
Dveře do budovy byly dokořán.
Mohl jsem z nich vyjít ven, ale bylo mi lépe na světnici. Venku jsem neměl nic, co by mě tam táhlo. Měl jsem svobodu, a přesto jsem ji tady nevyužil.
Být svobodným je velkým darem, ale i se svobodou se musí člověk naučit zacházet a žít. A já to neuměl.
Kolegové před budovou kouřili.
Stál jsem u okna na chodbě a díval jsem se ven. Přišel za mnou Honza.
„Už tě pozoruji nějakou dobu. Co tě furt tak táhne k tomu oknu?"
„Dívám se na nebe, jak po něm plují mraky, jak mění tvary, barvy. Sleduji ptáky. Jak si tam nahoře volně létají. Letí si, kam a kdy oni chtějí, nikdy neuslyší pojďte za mnou, nikdy nebudou za dveřmi bez kliky, nikdy se neopijí... Jsou tak svobodní. Závidím jim, že si tak létají."
„Taky se jednou proletíš a bude to jedno, jestli piješ, nebo nepiješ."
„Jo? Vážně? A kdy?"
Honza se rozesmál.
„Až jednoho krásného dne vyletíš ven komínem krematoria!"
Zakroutil jsem nechápavě hlavou a odešel jsem na světnici.
Sedl jsem ke stolu a začal jsem psát do deníku.
Otevřely se dveře a dovnitř nakoukl Honza.
„Poslouchej, já to nemyslel zle. Vypadáš, že jsem se tě tou poznámkou dotkl. Omlouvám se."
„Nic se neděje, nemáš se za co omlouvat. Každý jednou absolvuje průlet tím komínem, nikdo tu není na věčné časy, jen ti rusáci..."
Pokračoval jsem v psaní a přemýšlel, jak mě v pondělí na velké vizitě rozebere Nejvyšší i Veverka.
Každý by raději přijel z opušťáku, co nejpozději. Tak do mě budou rýpat, proč jsem přijel o den spíš.
Je pondělí, každý je vzorně oholený a upravený.
Čekáme na velkou vizitu. Někdo se při ní zdrží déle, jiný je venku za chvilku. Dveře ošetřovny se otevřely a vykoukla sestra.
Volá mé jméno.
„Pan Wolf dovnitř a nachystá se pan Zezulka!"
Předseda sedí se jmenným seznamem u stolku před sesternou a odškrtává ty, kteří mají vizitu za sebou a ptá se, jestli dostali na víkend opušťák, aby si to zaznamenal.
Je to důležité vědět. Podle toho rozepíše kolegy na sobotní rajóny.
Jdu dovnitř za sestrou a hlasitě pozdravím.
„Dobrý den!"
„Posaďte se."
Už ani nevím, pokolikáté jsem se takto posadil, jako před porotu.
Sedím a pan primář Mikulka pročítá můj dekurs, list za listem.
Veverka mě mlčky sleduje.
Nevím, co si myslí, tento kus baby, o mně.
Staniční sestra se nakloní k primáři a něco mu šušká do ucha.
Nejvyšší odloží můj spis a zkoumavým pohledem si mě měří. Pak jen pokývá hlavou a promluví.
„Tak vy jste se vrátil z dovolenky o den dříve.
Neobvyklé. Vám se doma nelíbilo, něco se stalo? Co k tomu řeknete?"
„Ne, nelíbilo se mi doma. Hnalo mě to zpátky sem. A jestli se něco stalo?
Jistěže stalo.
Ale stalo se to dávno před tím, než jsem se ocitl tady.
Teď mě to dohnalo a čeká mě za to trest."
„ Tak bych prosil o vysvětlení, nemluvte v hádankách..."
„Protože jsem pil a dlouho to tajil, tak to prostě prasklo. Jednou to muselo vyplavat na povrch. S mámou bych se snad rozumně domluvil, co bude, až se vrátím. Ale otec je tvrdý. Nasral jsem ho.."
Staniční mi skočila do řeči.
„Máte černý bod za sprostá slova, mluvte prosím slušně, ovládejte se, jste u vizity!"
„Omlouvám se.
Ale to slovo všechno vystihuje.
Dobře.
Naštval jsem ho a on sevyjádřil věcně a stručně, tak jak je jeho zvykem.
Řekl, že jak dovrším osmnáct let, tak musím vypadnout z domu. Nechce mít pod střechou ožralu a kriminálníka.
Vzal jsem to na vědomí a zařídím se podle toho. Mám dost času, abych si to promyslel. Proto jsem nechtěl být doma. Nevydržel bych tam.
Pak jsem jel za svojí dívkou a myslím, že to nedopadlo nejlépe. Ale o tom tady nebudu mluvit..."
Dívali se na mne a mlčeli.


Nejvyšší jen pokyvoval hlavou a hrál si s perem. Už mu asi chyběla v ruce jeho oblíbená dýmka.
Promluvila Veverka.
„Jestli máte nějaký osobní problém, můžete za mnou odpoledne přijít a promluvíme si o tom, ano?"
„Každý den o svém problému tady přede všemi hovořím. Ten problém se jmenuje alkohol!"
„Já vám rozumím, ale díky alkoholu máte i jiný problém, a o něm se můžeme bavit, tak vás budu čekat, ano?"
Nevěděl jsem, co na to odpovědět.
Nikomu jsem se o svém vztahu s Erikou nezmiňoval.
Věděli, že je, ale nemluvil jsem o tom, že jsem jí také tak dlouho lhal. Nu co, tak si s Veverkou promluvím.
„Ano. Rád příjdu. Děkuji vám."
Nejvyšší odložil pero na stůl.
„Musím vás taky pochválit. Zvládl jste na jedničku vzniklou situaci.
Nenapil jste se! Neměl jste chuť vyřešit to po svém, jednoduše, zajít si někam a dát si pivo? Domů jsme vás pustili s velkým rizikem, jel jste bez antabusu. Mohl jste se napít, ale neudělal jste to. Toho si vážím!"
„Já tady do omrzení opakuji, že už nebudu pít. Rozumíte mi? Myslím to vážně, já nechci pít."
„Podívejte, to tady říká každý... A každému to samozřejmě věříme. Bohužel velmi často zůstaneme zklamáni a po nějakém čase nám tu ti dotyční zvoní a zvoní...
Až když jim teče do bot.
Ale nikoho neodmítáme. Pořád věříme.
Je to jako boj s drakem. Useknete mu hlavu a další naroste a zase a zase. Nepomůže sekat hlavy, ten drak se musí zabít celý.
A usmrtíte ho jednou provždy trvalou abstinencí.
Jinak vás to sekání hlav vysílí a skončíte špatně.
Na samém dně. V bahně společnosti.
Ale budete mít tento víkend možnost se na takový marný boj podívat zblízka. Hlavně na ty bojovníky, kteří prohrávají. Uvidíte je ve dne i v noci.
Budete mít přes víkend službu na záchytce!
To vám jistě otevře oči ještě více.
Ještě se zeptám na ten antabus.
Nevidím tady souhlas vašich rodičů. Ale co, půjdete se pasívně podívat, jaká je reakce antabusu v těle po malé, po malé dávce alkoholu.
Sestro, napište jej na středeční sezení.
Děkuji vám, můžete jít."
Vstal jsem ze židle a otevřel dveře ošetřovny. Ucítil jsem za zády sestru.
„Tak pan Zezulka k vizitě!"
Já měl vizitu za sebou.
Na světnici jsem seděl a přemýšlel, co vlastně odpoledne Veverce řeknu.
Mám být otevřený a povědět všechno? Nebo ji nechat, aby se chytla nějaké nitky z toho mého zamotaného klubíčka a rozplétala ho tak, jak bude chtít ona sama a povede ten svůj výslech?
Po obědě si mně Veverka zavolala do své pracovny.
Do řeči mi moc nebylo.
Nakonec jsem spustil.
A začal od začátku. Jak jsem se setkal na nádraží s Erikou, jak jsem se skutečně poprvé zamiloval a skončil u toho, že mi dala v sobotu ještě naději, ale že to vidím příliš černě.
Že něco tuším. To, když jsem se jí přiznal ke všemu, že pro mě špatně skončí...
„Tondo a vy se tomu divíte?
„Ne. Nedivím. Zklamal jsem ji, ale myslím si, že jsem ji nezradil. Jen zranil.
Ale když nebudu pít, tak dokážu, že mi může dál věřit."
„Jste tak mladý, takových lásek ještě budete mít, takový je život...
Alkohol už zničil a rozbil tisíce lásek, tisíce rodin."
V tom měla jistě, pravdu.
To ale neměla říct. Že takových lásek ještě budu mít.
„Erika je jediná, kterou miluji, a žádná jiná po ní nebude!"
„Jak to myslíte?"
„Tak, jak jsem to řekl. Eriku budu milovat až do smrti!"
Víc jsem se odmítl bavit a odešel jsem.
Vzal jsem si ze stolku dopisní papíry a začal psát dopis Erice.
Uvidím, co odepíše.
Zalepil jsem obálku, naslinil známku, přilepil ji do rohu obálky a šel dopis vhodit do schránky u brány.

Byla středa.
Předseda mi řekl, že mám být v 10 hodin před svatebním sálkem. Zúčastním se antabusové reakce.
Přišla Zvrhlá sestra s doktorem Zbořilem, vešli dovnitř a pak zavolali na účastníky reakce.
Kupodivu na ní byli i lidi z venku.
Sedělo nás za stolem deset.
Já a šest mých kolegů, dvě ženy a jeden muž.
Ti z venku byli také alkoholici, kteří se však léčili ambulantně.
Měli začít brát antabusové tablety, tak byli pozváni do léčebny na reakci.
Zbořil si vzal slovo.
„Vítám vás na dnešní antabusové reakci.
Pánové z léčebny už jistě znají, o co při ní půjde.
Podívejte se, antabus je medicínský přípravek, který abstinující alkoholik užívá. Není to lék, který vás odnaučí pít alkohol, to v žádném případě.
Slouží k tomu, že má být vaší, jakousi záchrannou brzdou.
Neexistuje doposud žádný známý lék, který by alkoholika odnaučil pít trvale, nebo s mírou.
Alkoholik, pokud chce být tak zvaně vyléčený, tak musí po zbytek svého života trvale a důsledně abstinovat. Už nikdy ani kapku alkoholu.
A proč tedy má užívat antabus?
Aby si uvědomil, že pokud tento přípravek bude dlouhodobě užívat, posílí to jeho přesvědčení, že se rozhodl správně.
Pro abstinenci.
Pokud by se však odvážil napít, jeho organismus zažije velmi silnou a nepříjemnou reakci. Bohužel, může skončit i jeho smrtí. Proto je antabus trvalým varováním, zvednutým prstem- Já nesmím pít! Užívám antabus!"
Sestra odešla za závěs a přinesla láhev rumu. Postavila ji na stůl.
Dvacet párů alkoholických očí se na láhev podívalo.
V deseti alkoholických hlavách byl zmatek a otázky, co to má znamenat.
Pak sestra přinesla na tácku deset skleniček a postavila je vedle láhve s rumem. Někdo sklopil studem hlavu.
Někdo byly obě ženy.
Nechtěně se tím přiznávaly ke svému pití. Ženy se skrývají se svým pitím.
Muži ne.
Opilou ženu na ulici uvidíte málokdy. Ty pijí tajně. Tiše. V teple domova.
Chlap se musí předvést, ať to stojí, co to stojí.
Ženy se propijí do závislosti rychleji.
Je smutný pohled na opilého muže, ale když je opilá žena, je to její největší ponížení lidské důstojnosti.
A přesto pijí také.
Zbořil u zdi otevřel tlakovou láhev s kyslíkem a připravil masku k použití.
Sestra šla znovu za závěs a tentokrát nesla na tácku skleničky, naplněné jakousi mléčnou tekutinou.
Přistoupila ke každému a podala mu skleničku.
Dřevěnou špachtličkou tekutinu rozmíchala a vybídla k vypití.
Já se jen díval, jak to do sebe všichni zkušeně hodili na ex, jako někde ve výčepu a pak se s odporem zatřásli. Fuj, to je hořké!
„Tak vážení, právě jste dali do těla rozpuštěnou tabletku antabusu.
Na stole má každý před sebou zrcátko.
Až vám dám pokyn, tak každý vypije skleničku alkoholu, kterou vám sestra naleje. K reakci postačí malá sklenička, jak říkáte vy, frťan.
Sedíte naproti sebe, to proto, že můžete pozorovat, co to s vámi bude dělat, co to udělá se sousedem. Uvidíte jeden druhého.
Upozorním vás, že nemusíte podlehnout panice. V případě, že někdo z vás bude mít reakci abnormálně silnou, máme připraven kyslík a masku. Reakce antabusu s alkoholem je rychlá.
U každého jiná.
Někdo jen silně zčervená, někomu se zhorší dýchání, zrychlí se vám neuvěřitelně srdeční tep.
Buďte ale bez obav. Ale pozor!
Tady můžete být bez obav, jsem zde připraven okamžitě pomoci.
Tam venku, pokud by vás napadlo na antabus se napít, tam budete sami, sami a vaši kamarádi z mokré čtvrti, ale ti vám ztěží zachrání váš život.
Teď se o tom přesvědčíte sami.
Sestro, nalijte alkohol do skleniček a pánové a dámy, můžete se napít.
Budu velmi šťastný, když od vás uslyším, že tato sklenička byla tou vaší poslední, že vás přejde chuť na pití po této zkušenosti!"
Sestra otevřela láhev s rumem a odlévala jej do frťanků.
Svatebním sálem zavoněl rum. Okamžitě se mi udělalo špatně od žaludku. Podmíněný reflex nezklamal.
Nadavoval jsem se, ale Zbořil řekl, abych neodcházel, že to snad nebude tak zlé. Asi nikdy neměl apomorfin v těle a kýbl mezi nohama. Jinak by tak nemluvil.
Seděl jsem se žaludkem jak na moři, ale kupodivu jsem se nepoblil.

Publikoval(a): Tonyend, 22.4.2013