Anotace: Tony je zachráněn a převezen na Uzavřené oddělení psychiatrické léčebny ve Šternberku. Cesta zpět do normálního života je těžká ale je rozhodnutý se po ní vydat. Otec prohlásil, že doma může být do 18 let, pak ať jde kam chce. Pomůže kamarád Čert?

Umístili mě na Uzavřené psychiatrické oddělení ve šternberské nemocnici.
Lékař v ošetřovně se mě ptal, jak se cítím, jestli si uvědomuji, co jsem udělal, jestli vím, kde jsem.
„Už se cítím lépe. Ano, vím, co jsem provedl. Nacpal jsem se léky, které jsem ukradl mámě a měl jsem vážný záměr spáchat sebevraždu. A jsem v blázinci. V pakárně. Stačí?"
„Léčíte se na nějakou nemoc?"
„Na alkoholismus v místním Protialkoholním oddělení a pak prý mám cukrovku. Držím dietu, inzulín si naštěstí nemusím píchat."
„Vy jste utekl z oddělení? Oni dodnes nemají informaci, kde jste a co je s vámi?"
„Neutekl jsem. Byl jsem na řádné dovolence. Už při odjezdu na ni jsem věděl, co chci udělat. Zemřít. Byl bych rád, aby je někdo informoval, že jsem tady. Když jsem na živu. A že jsem doma nic nepil. Chtěl jsem zemřít střízlivý."
„Člověče to, co jste provedl, je horší, než si vypít do němoty! Zařídím to. Zavolám kolegovi Zbořilovi, že jste pro změnu u nás na oddělení. No ten z vás bude mít radost..."
Do ošetřovny vstoupil starší lékař.
„Nový příjem?"
„Ano pane primáři. Má za sebou suicidální pokus léky. Přivezli ho z Brodu. Tady má dokumentaci."
Primář se začetl do mých papírů a nepromluvil ani slovo. Pak mlčky odešel.
Otočil se.
Jen asi nechápal, proč jsem v německé uniformě.
Pokýval hlavou, ano ano, jste u nás správně...
Lékař řekl sestře, aby mi provedla odběr krve.
„Jen si berte, dokud ji mám. Jak říkám vezměte si jí, kolik chcete, třeba je to ta zlá, špatná."
Na Uzavřeném oddělení jsem si mohl říct, co jsem chtěl. Nikdo to stejně vážně nebral. S vážnou tváří vyslechli každého, každou pitomost.
Kolik už tady měli zneuznaných vynálezců?
Kde už mohl svět být, kdyby je nechali tam venku dál tvořit, vynalézat motory na vodu a roztáčet všechny jejich perpeta mobile, létající koberce, neviditelné pláště, tabletky nesmrtelnosti.
Do ošetřovny vstoupili dva mladší muži oblečeni do bílých plášťů.
Byli to ošetřovalé. Dva urostlí pořízci.
Jejich úkol byl, uhlídat bezpečnost a pořádek na oddělení.
Někteří pacienti byli agresivní a jejich chování bylo nevypočítavé. Ošetřovatelé byli připraveni zasáhnout i za pomoci hrubé síly.
„Pánové vás doprovodí do šatny. Váš oděv bude uložen, boty také. Peněženku si můžete u sebe nechat, ale hlídejte si ji. Bohužel se tu krade. Máme zde také kleptomany.
Tu knihu si vezmete na pokoj, nebo ji máme uložit do depozitáře?
Máte u sebe nůž? Nesmíte mít na oddělení žádný ostrý předmět.
Ani malý kapesní nůž.
Holení máte?
Ne?
Stejně bychom vám je museli odebrat také. Žiletky jsou na uzavřeném oddělení nepřípustné.
Dochází k nám pravidelně holič, oholí vás zdarma.
Jak si uložíte tu uniformu, máte odvahu chodit v ní, tak od nás dostanete ústavní pyžamo.
Pokud vám bude zima, dáme vám také župan. Bez opasku. Opasky, tkaničky a provaz jsou na oddělení zakázány.
Jestli nemáte přezůvky, žádný problém. Vyfasujete je.
Pak vás pánové doprovodí na pokoj, na kterém budete po dobu pobytu ubytován. Máte-li nějaké otázky tak se ptejte hned."
„Chce se mi spát."
„Pokoje se odemykají až před večeří. Žádné polehávání.
Přes den je vám k dispozici tady ta velká společenská místnost. Pacienti pospávají přes den v křeslech.
Nevyhledávejte nějaké konflikty! Nebo vás, tady pánové, zpacifikují a dostanete zklidňující injekci.
Nemáte-li otázky, tak můžete jít, pánové vás doprovodí k šatně."
Vysvlékl jsem se z uniformy, vyzul jsem se z kanad a předal je do úschovy.
Vyfasoval jsem modré pyžamo a modrý župan bez pásku.
Protože oběsit se na pásku od županu lze i na klice u okna. Tak zvaně nakrátko.
Papuče nebyly nové, někdo je už přede mnou určitě nosil. Bylo mi všechno jedno.
První týdny jsem byl zcela apatický.
Kdyby kolem mne hořelo, tak bych nevstal z křesla, abych se ukryl do bezpečí. Hoří?
No tak shořím!
Potají mě sledovali ošetřovatelé i sestry.
Jak se chovám a reaguji, to zapisovali do dekursu a ten si denně četl jak ošetřující lékař, tak primář.
Po týdnu pobytu jsem měl první vizitu.
Cítil jsem se normálně, normálně v blázinci, normálně v pakárně.
Dostával jsem několik tablet léků, ráno, v poledne i večer před spaním. Neptal jsem se, na co jsou.
Na co?
No přece na hlavu!
V ošetřovně seděl za stolem primář, ošetřující lékař, staniční setra a sociální pracovnice.
Primář se na mě podíval. Dlouze, tak jak to primáři dělají.
„Posaďte se, pane Wolfe. Tak jak se u nás cítíte?
Tady čtu, že jste měl nějaké iluze...Poruchy vnímání reality. Ještě vidíte a slyšíte toho ďábla a smrtku?"
„Já s nimi mluvil a ..."
Nenechal mě domluvit.
„Děkuji vám. To je vše. Můžete odejít. Sestro, zavolejte dalšího!
U nás si poležíte, odpočinete, uvidíte, že se vám tu bude líbit. A až ty hlasy odezní, no tak vás pošleme domů..."
No tak mi nevěřte!
Zvedl jsem se a opustil ošetřovnu. Posadil jsem se do křesla v hale a zavřel oči.
Znovu jsem si rozebíral svoji situaci, a jaké mám vyhlídky. V blázinci nic moc.
Každé ráno nás vyhnali z pokoje, abychom se šli umýt. Umyvárna byla plná.
Chtěl jsem si vyčistit zuby, ale neměl jsem kartáček ani zubní pastu. Tak si to budu muset nějak zařídit, aby mi je někdo koupil v kantýně. Šmudlil jsem si zuby prstem ruky bez zubní pasty. Bylo to naprosto zbytečné. Nikdo z přítomných pacientů se nad mým počínáním nepozastavil. Bylo by jim to jedno, i kdybych si zuby čistil štětkou na WC, nebo smetákem na zem.
Umyl jsem se a utíral do ústavního ručníku.
Díval jsem se do zrcadla, jak mám zarostlou tvář. Na holiče jsem se těšil. Strnisko rostlo a bylo mi to nepříjemné.
V tom někdo zařval.
„Kurva kdo mi šlohl zuby?!"
Začal jsem se nahlas smát.
Tak tohle je opravdu blázinec. Ukrást někomu z umývadla zubní protézu, to je věc nevídaná. Na co komusi bude?
Po ranní očistě nás vyhnali z pokojů do haly. Světnice zamkli na dva západy.
Ošetřovatelé v kuchyňce krájeli bochníky chleba na tenké krajíce.
Připravovali snídani asi pro třicet cvoků uzavřeného oddělení.
Takto nakrájený chléb byl vyskládaný na velkém zeleném tácku.
Rohlíky byly jen občas.
Položili tácek s chlebem v jídelně na neobsazený stůl a rychle zdrhli do kuchyňky. Do pacientů jako když střelí!
Vrhli se k tácku a málem se porvali o krajíčky chleba.
Nazval jsem tento okamžik, jako krmení zvěře.
Podobně se chovaly slepice na dvorku ve Vidlákově, když jim děda rozhodil po zemi hrsti zrní pšenice. Každá se snažila urvat, sezobat co nejvíce žrádla.
Když ošetřovatelé rozdali na stoly umělohmotné hrníčky, tak do nich začali nalévat bílou kávu. Teprve nyní se pacienti utišili.
Popíjeli bílou kávu a přikusovali k ní suchý krajíček chleba.
Dostali první denní příděl jídla. Snídani.
Zhrozil jsem se poznání, jak se jim scvrkl jejich svět.
Drtivé většině stačila k naprosté spokojenosti jakákoli potrava.
Když měli co jíst, zářili spokojeností.
Bylo to zvláštní, že málokterý měl hodinky na ruce. Kdo ví, jestli by uměli čas, minuty a hodiny vůbec poznávat.
Čas pro ně neznamenal nic. Hodinky na ruce měli pro parádu.
Ale věděli přesně, kdy bude snídaně, kdy oběd a večeře.
V žádném případě by se nenechali ošidit o ten svůj kousek masa, který měli dostat.
Každý den jsem pozoroval, jak se kdo chová.
Hledal jsem někoho, s kým bych se mohl v blázinci bavit.
Nevydržel bych celé dny mlčet, sedět v křesle se zavřenýma očima a vytvářet si tam z nouze svůj vnitřní svět. To bych se mohl potom také každé ráno zúčastnit rvačky o krajíc chleba, zahodit své hodinky a začít taky něco převratného vynalézat. Třeba vodní prase s ocelovým rypákem.
Pak by zde můj pobyt nebyl určitě na týdny, měsíce ale na dlouhé roky.
Jak jsem je sledoval, tak jsem změnil názor.
Poznával jsem je a pochopil jsem, že jsou to lidé, ke kterým nebyl pánbůh milostivý. Žádní cvoci.
Řekl jsem si, že oni jen jinak uvažují, jinak myslí. Tam venku je jiná norma na myšlení a oni ji nesplňují. A kvůli tomu jsou tady a já je tak můžu brát, takové, jací jsou. Ale jen tady.
Netrvalo to dlouho a někteří si našli ke mně cestu.
Na jedné snídani jsem dostal omylem také dva rohlíky.
Spolustolovník se díval, jak si ukusuji z rohlíku.
Co na mě tak hledí?
„Já jezdil na koloběžce po světě a odrážel jsem takovým velkým rohlíkem..."
Do prdele kde jsem se to jen ocitl?
„No a co já s tím? Chceš můj rohlík? Máš zase chuť stoupnout si na tu koloběžku a projet se po světě? Jestli k tomu potřebuješ ten rohlík tak ti dám můj. Na, a projeď se!"
Zesmutněl.
Tak to jsem vážně nechtěl.
Podíval se na mě tak, jak se umí dívat jen děti.
„Já už nejezdím. Nemám koloběžku. Nemůžu ji najít. Ale mám hlad!"
Podal jsem mu rohlík a díval se, jak ho lačně trhá na malé kousky a cpe si je do pusy.
„Děkuji vám, pane!"
Bylo zvláštní, jak za všechno děkovali, za každou maličkost.
Radovali se z naprostých banalit, nejdůležitější pro ně bylo, že na ně nikdo nekřičel a nemlátil je po hlavách. Když někdo v hale zvýšil hlas, někteří si automaticky pozvedli ruce a zakrývali si hlavy. Asi někde přes ně dostávali.
Sedával jsem v křesle v hale a přemýšlel jsem o sobě.
Můžu ztratit klíč od bytu, občanku, nebo peněženku s penězi.
To se dá přežít.
Lehce se to nahradí. Ale já ztratil něco jiného.
Eriku a její důvěru ve mne.
Eriku a její lásku.
Eriku.
Mohl jsem si za to sám poděkovat.
Přesto jsem měl v sobě pocit křivdy, nespravedlnosti. Od června jsem se alkoholu nedotkl, kromě toho, který mi vnutili jako součást mé léčby.
Zapřisáhl jsem se, že budu trvale abstinovat.
A přesto mělo být mé údajné opití s Effendym, důvodem k našemu rozchodu.
Za chyby se platí a já zaplatil za své předchozí pití jaksepatří draze. Dobře mi tak. Vzpomínky na Eriku jsem zamkl do své Třinácté komnaty.
Rozhodl jsem se, že ji nikdy neotevřu. Tam mi zůstanou navěky.
Ne, už nikdy žádná volba mezi žiletkou, provazem, plynem a tabletkami.
Už nikdy žádný pokus o sebevraždu.
Mám-li žít, tak budu.
Nikdy už ale nebude žádná jiná Erika. Byla první a zůstane poslední.
Má pumpa spolehlivě hnala krev tělem a byl jsem si jist, že už nikdy nepozná poruchu. Kdybych měl srdce, duši, bolestí bych se zbláznil nad to ztrátou.
Každý den bych si to uvědomoval, co jsem způsobil.
Mám jen pumpu a tu nikdy nic nerozbolí.
Obdivoval jsem zde jistého pana Viléma.
S nikým se nebavil.
Celé dny si vystačí sám se sebou.
Po snídani si vezme do ruky dřevěný křížek a chodí podél stěn chodby sem a tam. Jako stroj. Jako inkvizitor.
Ten by našel uplatnění v pivovaru!
Ideální typ oráče na sladovně.Dělá stejně dlouhé kroky a při chůzi nevrávorá.
Chodí tak každý den až do oběda a pak do večeře. Chodba může být tak dvacet metrů dlouhá.
Jednou jsem Viléma zastavil.
„Ahoj, kam jdeš?"
„Nezdržuj, nemám čas. Jdu do Vatikánu za papežem!"
Byl jsem překvapen, že mi odpověděl.
Přemýšlím, kolik to může být kilometrů ze Šternberku, z pakárny do Říma.
Jak dlouho to bude Vilémovi při těch dvaceti metrech tam a zpět trvat?
„To tam s takovou půjdeš do Velikonoc. No vidíš, to bys mohl do těch svátků počkat a nasednout na nějaký zvon a odletět na něm do Říma! Nemusel bys pořád chodit sem a tam..."
„Myslíš? To jako, sednout si na zvon, na ten, co je třeba u nás na vsi v kostelní věži? Neděláš si srandu?"
Zaujalo ho to.
„No jasně. Na Velikonoce přece odlétají všechny zvony do Říma! Nedělám si srandu, zeptej se třeba primáře, určitě ti odpoví jako já. A ten nesmí lhát, to víš..."
Vilém přesto každý den dál chodil po chodbě a přibližoval se tak k Římu. Na zvony se nespoléhal. Tak velký cvok zase nebyl.
Uzavřené oddělení se zaplňuje.
Jsem zde zavřený skoro měsíc.
Jak přichází podzim, tak začíná sezóna podzimních depresí.
Bláhově se utěšuji, že když se někdo opije, tak se z toho o druhého dne vyspí, že jsou na tom opilci lépe. Ale ne, nejsou.
Opilci mají sezónu non stop celý rok.
Neví pak, z které do které. Já to nakonec taky nevěděl.
Ale procitl jsem. Bolestně, ale procitl jsem snad zavčasu.
Život mám znovu před sebou. Co na tom, že jsem na to přišel na uzavřeném oddělení v pakárně.
V hale se cosi děje.
Kolem jednoho pacienta je shluk dalších. Jsem zvědavý, o co tam jde.
Jdu se na to podívat.
Ten muž sedí v křesle a v ruce drží tužku a papír.
Oznámil všem, že je z jednoho nábytkářského podniku, že je z personálního oddělení a má za úkol přijmout nové pracovníky. Tváří se naprosto vážně.
Zájemci mu ochotně diktují jména a adresy, náborář si je pečlivě zaznamenává a ujišťuje, že do dvou dnů budou písemně vyrozuměni. Zájemcům nabízí nástupní plat 10.000 Kčs a nový družstevní byt 3+1.
Podíval se na mě.
„A co ty? Máš zájem u nás pracovat, takový plat nemají ani horníci v Ostravě, rychle se rozmysli, zbývá mi obsadit už jen několik volných míst! Ředitele už mám, tak bych ti nabídl místo výrobního náměstka, nebo mistra v provozu."
Zklamal jsem ho.
„Bohužel nemám zájem. Rád bych, ale jsem ve stavu nemocných, nesmím nic dělat..."
„Jak myslíš, ale taková příležitost se nemusí opakovat!"
Jdu si sednout zpátky do křesla.
Říkám si, že je to tady jedno velké jeviště. Divadlo bez obecenstva.
Všichni tady jsme jen herci. I s primářem.
Nikdo nemá vystudovanou DAMU, každý tu hraje, jak umí, nikdo moc nekritizuje druhé. Každý den premiéra, nový kus. Drama, komedie, jednoaktovky ze života.
Ošetřovatelé si mě všimli, že jsem jiný, než ostatní pacienti.
Netrvalo dlouho a začali se mě vyptávat, co jsem vlastně vyvedl. Řekl jsem jim, že mám za sebou sebevražedný pokus. Stejně to věděli, ale asi mě zkoušeli, jak budu reagovat a odpovídat.
Dali mi dobrou radu.
„Dokud budeš slyšet ďábla, tak tě primář nepustí z oddělení.
Nehraješ to na Modrou knížku? Abys nešel na vojnu?
„Kdepak, to je úplně jinak."
Poradili mi, abych u vizity mluvil jinak. Nebo tady budu dlouho a zbytečně.
Nejlepší bude, když požádám primáře o soukromý rozhovor.
Poslechl jsem a po vizitě jsem se primáře zeptal, jestli si na mě udělá čas. Neodmítl mne a odpoledne si mě zavolal do své pracovny.
Řekl jsem mu na rovinu, že lituji svého činu, s odstupem času se na všechno dívám jinak, že už nemám černé myšlenky a chci normálně žít.
Pověděl jsem o sobě všechno, že jsem v sobě hledal příčiny a pochopil jsem, jakých chyb jsem se dopouštěl.
Že už budu zodpovědnějším a že se chci vrátit na protialkoholní oddělení a dokončit tam léčbu.
Tady se cítím být za trest a každodenní nečinnost mi nedělá dobře.
„A co ty hlasy, ozývají se ještě?"
„Ne. Nemám je.
Cítím se dobře, ale pobyt na tomto oddělení mi nic nepřináší, ten měsíc, co jsem tady, mi bohatě stačí."
„Tak vydržte do příští vizity. Poradím se, jestli už bude vhodné, abych byl přeložen zpátky na protialkoholní. Zdáte se mi již stabilizovaný."
Odešel jsem od něj spokojený. Věřil jsem, že mě za týden propustí.
Dočkal jsem se až 30. října.
Primář mě propustil až po obědě.
Mohl jsem vysvléknout pyžamo, hodit je do špinavého prádla a jít za ošetřovatelem do šatny, když řekl, to Pojďte za mnou!
Oblékl jsem se do uniformy, nazul si kanady a v ruce nesl knihu od Eriky a zalepenou obálku, určenou pro primáře Mikulku.
Když za mnou zamkl dveře na dva západy, tak jsem si mohl vydechnout. Dveře na uzavřeném oddělení neměly zevnitř kliku. Tady se čeká, až vás někdo pustí.
A to je moc špatný pocit. Stejný, jako z toho věčného Pojďte za mnou!
I když máte kliku, je ale jen z jedné strany.
Další životní zkušenost mám za sebou.
Už nikdy do blázince, už nikdy uzavřené oddělení, už nikdy tam, kde mají dveře bez kliky.
Odešel jsem kupodivu psychicky posilněn. O to asi šlo.
Abych uviděl, že jsou na tom někteří lidé daleko hůř, než jsem já, a přesto chtějí žít, že se radují z každého nového dne, byť je na Uzavřeném oddělení psychiatrie.
Ošetřovatel mě doprovodil na Protialkoholní oddělení.
Protialkoholní oddělení, Odmašťovna, to je také součást blázince, ale snesitelnější.
Dveře byly zavřené.
Ale jen proto, že začala topná sezona.
Jinak byly alkoholikům, kteří se chtěli léčit, pořád dokořán.
Vstoupili jsme dovnitř.
Zavřel jsem dveře. To fajn pocit, šáhnout si na kliku z obou stran.
Tak jsem si je od radosti několikrát otevřel a zase zavřel.
Ošetřovatel nechápal, co s těmi dveřmi blbnu. No nejsi tu zbytečně...
Ani jsem nepostřehl, že se na mě dívá Veverka, která vyšla ze své pracovny.
„Tak vás zase ráda vidím! Co to děláte, s těmi dveřmi?"
„Ale mám jen radost, že jsem na svobodě! A uvědomil jsem si, že dveře jsou součástí svobody, pokud mají obě kliky. Tak si to zkouším. Zavřu je, jsem tady. Ale můžu si je sám otevřít a odejít. Úžasné!"
Zavřel jsem dveře a šel chodbou k Veverce. Ošetřovatel řekl, že mě měl doprovodit, tak že jsem tady, on že se vrací zpět.
„Omlouvám se, asi jsem vás nepozdravil. Dobrý den paní doktorko!
Tak jsem se vrátil.
Dostanu černé body za pozdní návrat na oddělení? A musím říct, že po celou dobu, co jsem tu s vámi nebyl, jsem abstinoval!"
„Co to máte na sobě za oblečení?! To nemáte nic vhodnějšího? Ale oblečení není tak důležité. Máte nám co vysvětlovat. No nestůjte jak solný sloup a běžte se nahlásit do ošetřovny."
Zase mám co vysvětlovat.
Zase se bude pitvat v mém životě.
Bude mě rozebírat, rozbíjet jak na střípky mozaiky a já se budu muset hledat, kousek za kouskem a poskládat se do spořádaného tvaru, obrazu přijatelného pro své okolí.
Sestry na mě hleděly, jak na zjevení.
Jednak že jsem se vrátil, ale hlavně v čem jsem oblečený.
Ujistil jsem je, že napíšu domů, aby mně máma poslala normální oblečení, že sebou nic jiného nemám.
Předal jsem jim obálku, kterou jsem dostal na cestu z uzavřeného oddělení. Vyžádal jsem si modrobílé pyžamo a župan. Svoje papuče jsem našel v botníku. Tady se nekradlo.
Kdybych měl zubní protézu a nechal ji na umývadle, nikdo by ji nešlohl. Byl jsem mezi svými. V odmašťovně byly samé nové tváře.
Sestry mě zapsaly do stavu a mohl jsem odejít na pokoj, který měl volné lůžko. Nemusel jsem si ani fouknout do balónku. Věřili mi, že jsem za těch dvěstě metrů, ktré jsem musel ujít, které od sebe dělily oba pavilony, nic nepil.
Divný. Kdybych šáhl po půllitru s pivem, bylo by to pár centimetrů. Už by zavětřily! Vzdálenosti jsou však relativní.
Uniformu jsem pověsil na ramínko do skříně a čekal na to, co bude, oblečený do pyžama plavčíků.
Vrátil jsem se a nikoho z pánů kolegů jsem neznal. Taky dobře. Posádka se vyměnila. Ta stará byla doma a asi nepila. Přišli noví alkoholici, aby se léčili, aby také nepili, aby byli řádně odmaštěni.
Na pokoji jsem byl sám. Kolegové odjeli domů na dovolenku. Budu mít klid na přemýšlení o sobě.
Někdo ale zaklepal na dveře.
Otevřel jsem a byla to sestra.
Mám hned jít k paní doktorce Vamberkové.
Moc se mi nechtělo, ale říkal jsem si, taky dobře, budu to mít za sebou.
Myslel jsem, že mě vyslechne v ošetřovně. Byla ale u sebe.
Tak jsem zaklepal na dveře její pracovny a vešel dovnitř.
„Posaďte se."
Neoslovila mě Tondo. To znamená, že jsem ztratil její důvěru?
Veverka seděla v křesle u konferenčního stolku a pila černou kávu. Vybídla mě, abych si sedl do křesla, vedle ní.
„Hned na úvod vám chci říci, že bude tento rozhovor soukromý.
Nebudu dělat žádný zápis. Přesto budu ráda, když se budeme spolu bavit otevřeně..."
Tušil jsem, jaké téma zvolí.
„Já mám, Tondo, stále takový špatný pocit z toho, že když jsme se viděli naposledy, že jsem vás nedokázala zastavit. Vzpomenete si na to, co jste mi řekl?"
„Ano. Nemám ještě propitý mozek.
Ptala jste se, jestli jsem v pořádku. Odpověděl jsem vám, že se cítím skvěle.
Jako japonský pilot kamikadze.
Možná jsem to měl vysvětlit, ale domníval jsem se, že jsem to řekl jasně.
Ten pilot dostal před svým posledním letem, z kterého se nevrátil na základnu, pohárek saké, na odvahu a za odměnu, že položí život za svého císaře.
Za svého Boha na zemi.
Já místo pohárku saké dostal ten dopis.
Přečetl jsem si jej a byl jsem rozhodnutý, že zemřu.
Za svého Boha.
Eriku, za lásku.
Bez ní ztratil můj život smysl. Měl jsem neúspěšný pokus o sebevraždu."
„Já věřím, že už žádný úspěšný nebude!
Jste tak mladý, život máte před sebou. Já vám chci věřit, že jste se stihl zastavit, ohlédnout se za svým dosavadním životem a pochopil, že máte co změnit a jít znovu dál. V denících jste o tom tak přesvědčivě psal.
Jedna láska, byť pro vás nešťastná, neznamená konec světa, ne? Jste hezký kluk, uvidíte, že příjde jiná a budete stejně šťastný i s ní.
Přiznám se, že slyším poprvé, že někdo povýšil lásku na božstvo A co teď, má váš život smysl? Říkám vám to takto, protože život má vždy smysl!"
„Paní doktorko, žádná Jiná už nikdy nebude. Tak jsem jiný, možná nejsem normální, ale já své slovo a slib, který jsem jí dal, nikdy nezradím. Jako ti japonští piloti. Myslet si můžete vy a každý jiný, o mně, co chcete...
No tak dobře, Erika není rovna Bohu!
Ale i tak žádná Jiná nebude, kterou bych miloval. Ta noc v blízkosti smrti mě změnila. Už to nejsem já, ale někdo jiný.
Nebudu vysvětlovat v čem. Prostě to nejsem já.
Já Erice nic nevyčítám. Zklamal jsem ji a zradil. Rozhodla se, jak rozhodla.
Ztratil jsem ji, ztratil jsem její lásku.
Zůstalo jen prázdno.
Já nic nikomu nevyčítám! Výčitky si vyslechnu ještě mockrát od jiných. Ano, ublížil jsem rodičům. Chcete slyšet ... A kdo za to může?
Já! Já a mé pití.
Na nějaká kdyby se nehraje. Tak je to. Kdybych nepil...
Řekl jsem, že do smrti nebudu pít. Slovo jsem dodržel.
Kdybych to nepřežil, tak bych umřel jako abstinent. Dobrý, ne?
Ale já žiju. Tak mám druhou šanci.
A znovu opakuji. Já do smrti nebudu pít.
Věřte, nebo nevěřte mému slovu. Prostě nebudu a hotovo.
Jsem se vším vyrovnán, co se týká minulosti. Minulostí myslím sebevraždu a pití.
Erika je zavřená v Třinácté komnatě a už se o ní nemíním bavit.
Tady dokončím léčbu a budu se dívat kupředu, do budoucnosti. Nevím, co se mnou bude, ale do minulosti nenahlédnu. Stačí vám to?"
„Nestačí, ale jak chcete. Už dříve jsem vám nabídla, že za mnou můžete přijít, pokud vás něco bude trápit na duši. Mrzí mne, že jste zavčasu nepřišel, rozumíte mi? Mrzí mne, že jsem na to nepřišla sama a dříve. Všechno mohlo být jinak..."
„ Uklidním vás. Duši mám prázdnou. Vyhořelou. Takže ji nic trápit nebude. Spíš bych řekl, že duši nemám. Vzal si ji Ďábel. Byla plná lásky."
„Co pořád máte s tím ďáblem? Netoužíte po návratu na uzavřené oddělení?"
„Netoužím. Někdy jindy vám o něm řeknu víc. Ale už na mě nemá. Nemám nic dobrého, nemá mi co vzít. Vyhrál."
„Poslouchejte, měl by vás vyslechnout pan primář Mikulka, příští týden vás k němu objednám. Je to odborník na slovo vzatý. Tak dobře, pro dnešek by to stačilo. Ale na skupině si o vás stejně promluvíme.
Řekl jste, že chcete být jiný.
Za tím slůvkem se může skrývat mnohé. Hlavně sliby a nesplnitelná přání. Nenaplněné tužby.
Ale přitom bude stačit jedno jediné a budete doopravdy jiný.
Být jiný, to znamená být vždy střízlivý!"
Tak tomu jsem dokonale rozuměl a jiný jsem chtěl být stále.
Usrkla si z šálku kávy.
„Děkuji vám, Tondo, můžete jít na pokoj za chlapy."
Tondo!
Veveruška mi zase věří!
Šel jsem do ošetřovny.
„Sestřičko, chci se zeptat, vyhodili jste z mého nočního stolku věci, které jsem tam měl? Z pokoje, kde jsem byl před... před tím?"
„Ano. Bohužel, když jste se nevrátil z dovolenky, tak se na vaše místo dostal jiný pacient. Pan předseda musel vyklidit váš noční stolek. Co jste tam měl?"
„Holení a kartáček na zuby, pastu a mýdlo. Teď nemám holení. Ani obálku a známku, abych mohl napsat domů. Oblečení jsem si tehdy odvezl naštěstí domů."


„Obálku a papír vám ráda dám. Známku ale nemám. Máte peníze, abyste si ji koupil? V kantýně si můžete koupit hygienické potřeby. Domů se dostanete až za tři týdny, ale musíte sekat latinu, žádné blbosti, jasné?"
„Jasně. Nebojte se. Děkuji za obálku. Jo, taky nemám sešit, chci psát deník. Mám o čem psát. A potřebuji taky půjčit propisku, půjčíte mi nějakou?"
Sestra mi dala obálku s papírem a půjčila mi tužku.
„Já si napíšu ten dopis a zajdu do kantýny. Koupím si holení a známku, abych ten dopis mohl poslat mámě. Tak abyste věděla, že tam půjdu, aby mě někdo nehledal."
„Dobře, vím o vás. Můžete si tam zajít, ale hned se vraťte na oddělení."
Napsal jsem mámě, že jsem zpátky na protialkoholním.
Vím, že se na mě zlobí, ale že ji potřebuji. A že už nic podobného neudělám.
Jestli může, aby mi odpustila.
Aby mně poslala balík.
Potřebuji své oblečení, rifle, bundu, nějakou košili, trička, svetr, ponožky, trenýrky a boty. Nic nemám. A jestli může, tak nějaké peníze.
Převlékl jsem se do uniformy a obul se do kanad. Chlapi jen zírali.
Když jsem vyšel ven, tak si mě každý, kdo mě potkal v areálu nemocnice prohlížel jak exota.
Němec je v blázinci! Už jste ho viděli? Fakt, Němec, fašista, ale nějaký mladý!
Možná tu někde měli i Napoleona, ale ten byl určitě zavřený na dva západy a ven se z oddělení nedostane.
Já už mám své Waterloo naštěstí za sebou.
Myslel jsem si to. Ale mýlil jsem se!
Koupil jsem si známku a holení. Zbylo mi pár korun na tři týdny.
Nalepil jsem známku na obálku a šel vhodit dopis do schránky.
Vrátil jsem se na oddělení a byl jsem rád, že tam jsem.
Sestřička mi nabídla, že jestli mám zájem, tak mi půjčí ústavní hnědou teplákovou soupravu. S radostí jsem si ji vzal a hned jsem se do ní oblékl.
Nemusel jsem být v pyžamu a županu. Jako plavčíci. Stejně jsem ven nevyšel. Tady jsem byl v bezpečí. Za Zdí.
Ale i tak se nade mnou začaly stahovat černé mraky. Bouře se blížila.
Při následující vizitě jsem musel přede všemi v ošetřovně znovu podat vysvětlení mého jednání.
Primáře jsem požádal o soukromý hovor. Souhlasil a odpoledne jsem seděl v jeho pracovně.
Nabídl mi, abych se posadil do křesla.
Do obrovského koženého křesla.
Černá kůže se matně leskla v přítmí pracovny. Sám si sedl do podobného naproti mě.
„Udělejte si pohodlí, uvolněte se..."
Primář bafá ze své dýmky. Kouří jen voňavou Amforu z Tuzexu.
„Tak začněte. Co vás trápí? Kolegyně Vamberková mi něco řekla, ale budu rád, když to uslyším od vás, pane Wolf."
Přehodil si nohu přes nohu. Byl určitě uvolněnější, než já.
„Já jí ale všechno neřekl..."
„Tak to můžete povědět mně.
Přiznám se vám, že jsem tady takový případ, jako jste vy, ještě neměl.
Když jsme vás v červnu přijali, volal mi kolega Procházka, váš psychiatr z Hradiště. Přesvědčoval mne, že vám věří, že jste mladý a že jistě po těch všech nepříjemnostech, které jste si způsobil, dostanete šanci a využijete ji.
Že vás k tomu dovede strach. Strach je ale špatný rádce.
Šanci jste dostal a jak jste s ní naložil?
Tím nejhorším způsobem!
Život je největší dar a vy jste si jej chtěl dobrovolně vzít.
Mohl jste mít k tomu nejrůznější pohnutky, ale já je nemůžu akceptovat.
Byl jste před koncem léčby a věřil jsem, že to myslíte vážně, že začnete abstinovat. Někdo spáchá sebevraždu pod tíhou nějakých událostí, to přiznávám, ale ve vašem případu to nechápu. Zkuste mi to vysvětlit sám."
„Už jsem několikrát hovořil o tom, že když jsem se opil, mluvil ke mně Ďábel. Já to ale zkrátím, stejně mi to nikdo nechce věřit."
„Já vám to věřím. Ale ujišťuji vás, že šlo o halucinace. O bludnou představu, kterou jste si vytvořil ve své mysli a uvěřil v její pravost. Typická psychická porucha u alkoholika. Bohužel jste se s ní nikomu zavčasu nesvěřil. Mohl jste se zavčasu léčit a předešel byste následujícím komplikacím.
Bohužel jste v pití pokračoval a propil se až sem. A nedobrovolně. Ve vašich sedmnácti letech se nemáte čím chlubit. Ale i tak není pozdě. Tu šanci máte dál. Na ten zkrat časem zapomenete.
Prý jste ten pokus udělal z nešťastné lásky.
Člověk se v životě dostane do mnohem těžších situací, než je jedna zklamaná láska.
Jak by to vypadalo, kdyby se každý rozhodl problémy řešit sebevraždou?
Jsem přesvědčen o tom, že kdybyste nebyl psychicky nalomený po dlouhodobém nadužívání alkoholu, tak jste ten, pro vás zajisté bolestný rozchod se svojí dívkou ustál. Vidíte, kam až sahá pití. Jediné pozitivum na tom vidím, že jste se při tom neopil."
„Já chtěl umřít střízlivý.
Řekl jsem vám tady, že s pitím skončím. Opravdu už nechci pít.
Ano, dostal jsem strach.
Stačilo mi vidět a slyšet tady, co potkalo mé starší kolegy, kteří propíjí svůj život. Ano, slyšíte dobře, co říkám, oni nežijí, ale propíjí svůj život.
Nechtěl jsem tak skončit.
Ani pohled při službě na záchytce, na opilé muže a zvláště ženy, nebyl nijak veselý. Nechci proto v pití doopravdy pokračovat.
Já jsem prostě rozhodnutý pro abstinenci. Nebudu to mít lehké, to vím. Ale už nyní vím, po jaké cestě v životě půjdu.
Já vím, říkáte si, toto jsem už slyšel tisíckrát i u jiných.
A vrátili se k nám za půl roku po propuštění.
Ale říkáte, že mám šanci.
Tak mi ji prosím nechejte, abych nejen vás přesvědčil o svých slovech, že jsou vyslovena vážně. Já totiž nemám jinou možnost."
Mlčky poslouchal. Bafal z dýmky a sledoval, jakým tónem mluvím, jestli nejsem z toho sezení u něj nervózní.
Nebyl jsem.
Naopak jsem se docela uvolnil. Dlouho jsem si tak s nikým nepopovídal. Byl jsem rád, že to můžu ze sebe dostat.
„Tak jo. Toho ďábla jsem si asi vyfantazíroval, ale ovládal mne. Dlouho.
Chtěl jsem utéct i před ním. Vzal mi všechno dobré. Já ale měl jen to jediné.
Svoji velkou lásku. Eriku.
A tu mi fakt vzal. Dobře, ďábel jako takový tedy není.
Tak jsem se o všechno připravil já sám, díky svému pití.
Tak ten můj Ďábel, to je prostě alkohol.
Ale už se na všechno dívám jinak.
Jsem střízlivý, vidím věci jinak.
Jak odsud budu propuštěn, spolehněte se, že budu pravidelně docházet do Protialkoholní poradny.
Po té noci, po té cestě k Smrti jsem někdo jiný.
Hledal jsem Smrt a přitom jsem našel sám sebe.
Ne, to není zase nějaká halucinace.
Jsem jiný. Jako kdybych zestárl o několik roků. Už se nechci bavit o své minulosti. Vím, že před ní neuteču, každý den mne dostihne, ale já přemýšlím o budoucnosti."
„To je dobře, že jste naladil na pozitivní vlnu. Jen vás musím upozornit na přehnaný optimismus, ten vede také k recidivě. Mnozí to také před vámi neunesli. Příliš si věřili. Pozor na sebeklam.
Máte ještě něco, co mi chcete říct?"
„Mám, ale nevím, jak vám to mám povědět..."
„Mluvte tak, jak to cítíte."
„ Já vám to řeknu, a skončím zase na uzavřeném oddělení..."
„Uvidíme. No tak se nenechte pobízet a spusťte! Já naslouchám."
„Tak se mi vrací pořád jeden sen. Barevný.
Jdu nějakým městem a procházím se ulicemi. Nechci v tom městě být.
Nutí mě to odejít.
Pořád jdu, nezastavuji se.
Domy se najednou začnou naklánět jako živé, ale nezboří se, zůstanou stát na svých místech. Pak se zase narovnají. Začnu mít velký strach a utíkám pryč z toho města.
Běžím pořád širokou ulicí, ale ta na konci města přechází do čím dál tím více užší cestičky.
Nakonec klopýtám po úzkém chodníčku, který mě zavede doprostřed obrovského jezera.
Ten chodníček se dělí na několik dalších, ale všechny protínají to jezero, jako bludiště a já po nich chodím dokola a hledám východ. Voda v jezeře je neklidná, vlny bijí do už tak úzkého chodníčku, po kterém jdu. Není pevný, drolí se mi pod nohama.
Ztrácím půdu pod nohama a sklouzávám do té vody.
Mám strach, že se utopím, ale mám silnou touhu být alespoň na tom pevném úzkém chodníčku. Stát na něm a už neklouzat a nepadat do těch rozbouřených vln.
Je mi to nepříjemné, mám obavu, že se nedostanu zpátky nahoru.
S vypětím všech sil se ale vyškrábu nahoru a daří se mi přejít na druhý, pevnější chodník. Nakonec najdu ten správný a přejdu po něm celé to jezero a stojím na vysokém břehu.
Roste tam strom.
Já jej ale vytrhnu ze země i s kořeny. Držím jej pevně v ruce a ponořuji jeho zelenou korunu do vod jezera.
Když ji vytáhnu z vody, na větvích jsou živé ryby. Všechny však vysvobodím z listí a vhodím zpět do vody. Strom zase zasadím a někam odcházím...
To je všechno."
Primář odložil dýmku do stojánku na stole.
Na chvilku zavřel oči a o něčem přemýšlel.
„Je to normální, abych měl pořád stejný sen a ještě takový nesmysl?"
Otevřel oči a rukou si podepřel bradu.
„Ale naopak. Ten sen je přímo výborný! Je to o podobenství. O vaší touze.
Už to, že odcházíte pryč z toho místa, města, je dobré.
Uvědomujete si totiž, že potřebujete radikální změnu vašeho života.
A ta voda ve velkém jezeře?
To je symbol očisty. Proto se ponořujete do vody, abyste se v ní očistil, spláchl ze sebe, co vám na sobě tak vadí. Některá náboženství vidí ve vodě velkou duchovní sílu.
Jste věřící? Já ano. Netajím se s tím.
Pak se nemůžete dostat nahoru.
Padáte, sklouzáváte z nepříliš pevného chodníku.
To je váš dosavadní život.
Ztratil jste půdu pod nohama, ale nezpanikařil jste.
Uvědomil jste si, jak je důležité mít své pevné místo v životě, mezi lidmi.
Stát pevně na svých nohách, mít své zásady.
Poznáváte sám sebe, svoji podstatu.
A ten strom?
Ano, to je velmi zvláštní. I ty ryby na jeho větvích.
Řekl bych, že si uvědomujete, že byste se takzvaně vykořenil. Ale vy strom vrátíte půdě.
To je velmi pozitivní věc. Snažíte se o celkový návrat.
A ty ryby...
Ty symbolizují vše živé, je to sám život.
Vy jste ty ryby vzal do svých ruk a vrátil je zpět do vody.
Je jen na vás, jak uchopíte svůj život.
Viděl jste, že jsou jen dvě možnosti.
Jedna by byla, nechat ty ryby, život, na břehu. Bez vody by lekly. Tedy konec, smrt.
Ale vy jste zvolil cestu života. Vrátil jste ryby do vody. To bude váš návrat.
Opravdu nádherný sen.
Když mi dáte svolení, já bych si jej rád poznamenal."
„Na co bych vám měl dávat jakési svolení. Vždyť jsem vám jej přece řekl! Tak si jej klidně zapište."
„Kdepak pane Wolf! Máte pravdu, že bych si jej mohl zaznamenat, až odejdete.
Ale to nedělám.
Pokud budete souhlasit, tak si jej napíši. Když řeknete Ne, tak na něj zapomenu. S jedním kolegou na podobných snech spolupracuji. Věřte mi, že nám pomáhají pochopit naše pacienty.
Ale je jen na vás, jestli jsem vás uspokojil s jeho výkladem.
Řekl bych, že hledáte pevné základy a že jste na dobré cestě. Ale jít musíte sám. A jistě víte, kam míříte. Budu vám držet jak se říká, pěsti.
Je-li to všechno, můžete jít. A moment. Mám k vám důvěru. Chtěl bych vás požádat, abyste řekl panu předsedovi, aby vás určil k úklidu mé pracovny. Každého sem nepustím..."
Poděkoval jsem a s rozpaky odešel na pokoj.
Jestli jsem věřící člověk?
Možná, kdybych našel cestu k Bohu, že bych nalezl větší víru v sebe sama a On mi pomáhal.
Jenže já z kostela utíkal.
Ale začal jsem o Něm přemýšlet. Nevěděl jsem si s tím ale rady. Znám lidí, kteří chodí do kostela každou neděli a chlastají také. Proč by měl Bůh pomoci právě mně?
Čekal jsem každý den, že mně setra zavolá, že mám na bráně balík.
Místo pošty mi jej osobně dovezl otec. Byl jsem velmi překvapený. Poděkoval jsem, ale zůstal jsem si stát za svým.
Nechtěl jsi mít doma toho ožralého hajzla?
Neboj! Nebudeš. Já doma totiž nebudu.
Poděkoval jsem za pozdrav od mámy, že ji moc pozdravuji. A kupodivu jsem řekl, aby se nezlobili.
Jako oba.
Vzal jsem balík s šatstvem a rozloučil jsem se s ním. Možná, že mi chtěl také ještě něco říct. Možná, že také hledal slova, jako já.
Hledali jsme, ale nenacházeli je. Byla kdesi hluboko v nás, ale byla tam.
Místo toho šáhl do náprsní kapsy pro peněženku. Vytáhl z ní jedny zelené Hradčany a beze slova mi je podal.
Páni, on mi dává celou jednu stokorunu!
Byl jsem na mizině, tak jsem si ji vzal. Poděkoval jsem.
„Já ti ji vrátím."
Odpověděl po svém.
„Prý vrátím! A z čeho?"
„Neboj se. Vrátím."
Byl konec října.
V léčebně jsem už pátý měsíc. Už už jsem si začínal myslet, že se ke mně štěstí otočilo svými zády.
Pobyt na uzavřeném psychiatrickém oddělení se započítal do mého trestu, šestiměsíční odvykací kůry. Do mého propuštění zbývalo něco přes jeden měsíc. Prvního prosince se můžu vidět navždy venku.
Za Zdí.
Tak jsem vnímal svět v léčebně a tam, venku. Od venku mě oddělovala zeď, táhnoucí se kolem areálu nemocnice.
Dokud jsem byl v léčebně, tak mě chránila.
Těch několik dovolenek posloužilo, jako jakýsi lakmusový papírek. Otestoval jsem na sobě, jak jsem a jak budu odolný, až se vrátím trvale do života.
Na každém pomyslném rohu tam za Zdí, byla nástraha, nebezpečí v podobě hospody.
Past otevřená většinou od 10 do 22 hodin denně.
Nemínil jsem se do ní chytit, ani zkoušet, jestli se za mnou po čase zaklapne, když bych do ní začal častěji chodit, třeba jen tak, že bych nepil, ale šel bych do hospody za kamarády.
Měsíc říjen se vydařil. Nejkrásnější podzimní měsíc je pro mne právě říjen.
Příroda v něm čaruje.
Chladné noci vystřídá mlhavé ráno. Když nezafouká větřík, tak se cáry mlhy drží nad zemí a rozplynou se, když vysvitne zubaté sluníčko. Už nemá tolik síly, ale když se objeví vysoko na obloze, ještě dokáže zahřát.
Nádherná rána jsou v listnatých lesích.
Každý strom nasadí svému listí jiný barevný odstín. Takový pohled je, jako na malířovu paletu, ale sama příroda je tím dokonalým malířem, který dokončí tu kouzelnou proměnu. Ten nádherný obraz však zničí měsíc listopad.
Les přestane vonět. Začne tlít listí a věčný přírodní koloběh pokračuje.
Nastane zima a sníh dílo zkázy nedokončí, jen je skryje.
Ale i tak je venku nádherně. Stačí mít jen oči otevřené a naučit se přírodu vnímat. Jo, být tak někde venku, na čundru.
Seděl jsem před budovou na lavečce a snil jsem o tom, že ještě letos pojedu někam s kluky na čundr. Klidně i na ten zimní. Jen být někde jinde.
Kluci si jistě takového podzimu venku užívají.
Kluci. Moji kamarádi na život a na smrt.
Kde jste?
Neměl jsem nikomu za zlé, že za mnou nepřijel.
Do blázince se nikomu nechce. Bláznům ani jejich návštěvám.
Když už přijedou na návštěvu, tak co chvíli koukají na hodinky.
Co by dali za to, kdyby tak mohli popohnat čas kupředu.
Už abychom byli pryč, tam venku mezi lidmi! A skutečným bláznům je čas úplně ukradený. Zastavil se s jejich nemocnou myslí.
Ti, kteří jsou ale tady, za tou Zdí, jsou také pořád lidmi.
Už kolem nich dávno nechodím s úsměškem na rtu, když je potkávám.
Nikdo totiž neví, jestli tady někdy neskončí také. Nemoc si nevybírá.
Dnes já, zítra to můžeš být třeba ty.
A je to blbý pocit, být zavřený za dveřmi bez kliky.
A je to blbý pocit stále slyšet a poslouchat to Pojďte za mnou!
Těšil jsem se na pátek, dostal jsem dovolenku.
Pojedu domů a odvezu si uniformu i kanady. Mám v hlavě plán, co udělám, až budu natrvalo propuštěný. Povím o něm jen mámě. Má pro mě větší pochopení než otec.
Možná mu křivdím, ale doposud se tak choval.
Kdoví, jestli bych se choval jinak, kdyby i on byl v mém dětství ke mně jiný.
Nevím, možná že bych pil stejně, i kdyby mě nosil na rukách. Možná, že ne.
Teď už je to jedno, když jsem si život tak parádně posral.
A přede mnou je ještě hodně dlouhá podmínka. Udělám sebemenší průšvih a pošlou mě sedět natvrdo.
Vzpomněl jsem si na Naďu, jak vyprávěla o ženském kriminálu. Otřesné vzpomínky.
Tak jak to potom může vypadat v mužském?
Co asi tak Naďa dělá teď?
Možná, že si už našla toho pravého.
V dlaních jsem ucítil její pevné tělo, které tenkrát chtěla pohladit.
Na rtech, ve vzpomínce na ni, zahořela náhlá horkost. To když mě líbala.
A jak voněla.
Vypili jsme víno Romance a k ničemu mezi námi nedošlo. Ale mohlo, to je pravda. Byla ale rozumná. Já asi taky.
Jojo, Eriko, byl jsem ti věrný.
Pohlazení a polibek asi není nevěra. Anebo je? Ale jak pro koho.
Delší dobu jsem myslel na to, co bude dál se školou. Asi jsem to přivolal. Ne nadarmo je jedno moudro.
My o vlku a vlk je za dveřmi!
Já měl za ušima napsaného moudra asi tolik, až jsem zblbl. Jinak bych přece takto nedopadl.
Vrátil jsem se na oddělení. Přezul jsem se a šoural jsem se na pokoj.
Z ošetřovny vyběhla sestřička.
„Pane Wolfe, máte se ihned zastavit v kanceláři paní Malé, sociální, hledala vás, ale byl jste někde venku. Tak běžte, běžte. Je to prý důležité."
Za celou dobu pobytu jsem ji nijak nepotřeboval. Jiným vyřizovala spoustu věcí. Od styku s úřady až po soudy.
Přemýšlel jsem, co má pro mne tak důležitého, tato postavou malá a jménem Malá, smutná, starší paní. Neviděl jsem ji nikdy, že by se usmála.
Asi ji taky převálcovala každodenní služba alkoholikům. Tady se není čemu moc smát.
Zaklepal jsem na dveře její kanceláře. Sociální pracovnice Dagmar Malá.
„Vstupte!"
Otevřel jsem dveře a vstoupil do jejího nuzného království. Do její kanceláře.
V malé místnosti seděla Malá Smutná paní za psacím stolem.
Ten věčný smutek ji jistě dělal ještě starší, než byla ve skutečnosti.
Na stole vzorný pořádek. Pro pořádek tady pracovala. Aby byl pořádek mezi pacientem a úřadem.
Pan primář měl na svém stole někdy nepořádek. Bordel.
Ale jedno moudro říká, že se inteligent v bordelu vyzná.
Pořádek je pro blbce a blbec pan primář určitě nebyl. Vyhodil mě ze služby hned po té první.
Vzorně jsem mu uklidil pracovnu.
Důkladně jsem vysál koberec a utřel všude prach. Rozhrnul jsem těžké závěsy, posunul jsem záclony a otevřel okna dokořán. Větral jsem dlouho, tu pronikavou vůni z tabáku Amfora.
Pracovna však byla touto vůní přesycená.
Rozházená lejstra jsem mu vzorně poskládal na sebe, když ležela tak halabala na stole. Makal jsem přes hodinu, myslel jsem si, že dostanu pochvalu. Když jsem zavřel okna, srovnal jsem záclony a zatáhl závěsy, odnesl jsem vysavač do úklidovky. Vrátil jsem se a chtěl jsem pracovnu zamknout a odnést klíč sestře na ošetřovnu. Opláchl jsem si ruky v umývadle.
V tom jsem uviděl baculatý hrnek na poličce. Vzal jsem jej do ruky a zhrozil jsem se. No ty vypadáš!
Uvnitř byl černý, no určitě jej dlouho nikdo neumyl. Tak jsem jej svědomitě drhl v umývadle.
Byl v něm nějaký divný povlak, nasypal jsem do něj trochu písku na vany a hadříkem ten hrnek vydrhl. Uvnitř se zase zablýskal bílý porcelán. Špína byla pryč. S dobrým pocitem jsem vrátil hrnek tam, kde byl.
Pracovnu jsem zamkl a klíč dal sestře. Tak se, pánové, dělá úklid!
Dobrý pocit vydržel jen do oběda.
Pan primář si mě zavolal a seřval jak Alíka.
„Kdo vám kázal, abyste ten hrnek bral do ruky a umyl jej?"
„Nikdo pane primáři. To byla moje iniciativa!"
„Ten hrnek mám na čaj! Víte, jak mi dlouho trvalo, než získal tu svoji patinu uvnitř? Vy nevíte, že ta usazenina, prý „špína" dělá tu správnou chuť čaje?"
„Pane primáři, to jsem fakt nevěděl. Doma jsme také vařili čaj do konvičky. Z pytlíčků. A aby byl podle slov otce dobrý, tak do něj hrkl lžíci octu. A konvička pořád zářila čistotou!"
„Vyřiďte svému otci, že je barbar...O čaji nic neví. A už vás na úklid nechci, rozumíte?"
Byl jsem rozčarován. Tak jsem se snažil a zase jsem to posral.
„Rozumím. Řeknu panu předsedovi, aby tam určil někoho jiného. Asi půjdu uklízet záchody..."
A tady Malá Smutná má pořádek, jaký má být na stole spolehlivého úředníka. Blbec určitě není, když má na starosti právní záležitosti čtyřiceti vypitých hlav.
V malé místnosti měla tři židle. Na jednu jsem se posadil.
Na stole měla připravenou obálku. Zvedla ji a ukázala mi ji.
„ Napsalo nám, tedy vám, vedení pivovaru a školy. Nečekaně změnili názor. Asi na vaše trestní stíhání. A také na vaši protialkoholní léčbu. To víte, doba se mění... Nečekala jsem to, sama jsem tím velmi překvapena.
Navrhují totiž ukončení Učňovské smlouvy vzájemnou dohodou.
Jako důvod uvádí v návrhu, „...pro váš dlouhodobý nepříznivý zdravotní stav, který neumožní nadále vykonávat soustavnou přípravu na budoucí povolání."
Vzhledem k tomu, že ještě nejste plnoletý, s tím musí souhlasit váš zákonný zástupce, tedy vaše rodiče. Návrh je na vzájemnou dohodu, takže nebudete muset platit nějaké výdaje spojené s vaším studiem na škole.
Tak si to vezměte s sebou domů, aby to rodiče podepsali a jak přijedete, tak to dořešíme spolu, ano?"
Neřekl jsem to nahlas, ale pomyslel jsem si, že můj nenáviděný Ďábel zase úřadoval.
Sebral mi i práci, kterou jsem měl rád. Nezbylo mi nic dobrého.
Mlčel jsem o něm, abych neskončil na uzavřeném oddělení. Nemusel jsem ale vůbec, vůbec nic říkat. Prostě se mi přitížilo. Pět měsíců jsem si posiloval psychiku. Stačil jeden dopis a mohl jsem se skládat znova. Mozaika psychiky je tuze křehká.
Dílo zkázy bylo dokonáno.
Vyhodili mě pro mé pití. Pro alkoholismus.
To byl ten Douhodobý nepříznivý zdravotní stav! Můj zkurvený chlast!
Tak to je mé soukromé Waterloo.
Můj plán se složil k zemi, jak domeček z karet. Všechno bude najednou jinak a já na to nejsem připravený.
Počítal jsem s tím, že se vyučím, požádám vedení pivovaru, aby mi dali jednu místnost na sladovně, že v ní budu bydlet, zařídím si ji stejně jako Naďa, a domů se nevrátím...
Nemám osmnáct roků, tak co budu dělat? Kde mě vezmou tak mladého bez vyučení? Kde budu bydlet, když se mi domů vůbec nechce?
Chtělo se mi brečet. Ne z lítosti, ale nad tím, jak jsem si parádně dokázal posrat svůj život.
Domů se mi vůbec odjet nechtělo.
Uvažoval jsem nad tím, že jednoduše zfalšuji podpisy rodičů. Ve škole jsem to několikrát úspěšně provedl. Ale toto bylo příliš vážné. Nebyla to směšná poznámka nevyspalé učitelky.
Ne, pojedu domů a postavím se k tomu chlapsky. Jen jsem si nedovedl představit, jak bude otec řvát.
Že mě pomalu osmnáct roků živí, obléká, dal mi střechu nad hlavou a já se takto odvděčím.
Má pravdu. Nejsem dobrým synem.
Tak si budu muset velmi rychle najít jinou variantu svého plánu pro budoucnost. Teď mi bude muset někdo pomoci. Sám to nezvládnu.
Vzal jsem dopis od Malé Smutné a rozhodl jsem se, že se znovu objednám k primáři na soukromý rozhovor.
V pátek po obědě jsem si stoupl do řady před ošetřovnou. Veverka podepisovala propustky na dovolenku. Každý se těšil, že se podívá domů.
Já bohužel ne. Podala mi moji propustku.Usmála se.
„Tondo, přeji vám příjemný pobyt. A tentokrát žádné hlouposti!"
„Nemějte strach, paní doktorko, vrátím se v pořádku. Ale možná dříve..."
„A důvod předčasného návratu?"
„Hádka s otcem!"
„To odjíždíte domů a víte dopředu, že budete mít s otcem nějaký konflikt?"
„Ano. Jak se vrátím, tak o tom potřebuji mluvit s panem primářem, nebo s vámi."
„Držím vám palečky, ať to zvládnete."
„Děkuji vám. Nashledanou."
Oblékl jsem se, nacpal jsem špinavé prádlo, uniformou a kanady do tašky, a šel jsem se přezout. U botníku byla tlačenice. Každý spěchal, aby se obul a vypadl z léčebny.
Když jsme procházeli nemocniční bránou, museli jsme předložit propustku vrátnému. Zběžně se na ni podíval a zasalutoval nám. Pomyslel jsem si na jediné.
Světu mír a abstinenci třikrát zdar!
Odcházeli jsme na autobusovou zastávku. Kolegové si zapálili cigarety. Kdosi mi nabízel cigaretu. S díky jsem ji odmítl. Vysvětlil jsem, že jsem napřed přestal kouřit a pak jsem se pokoušel přestat pít.
Divil se, že jsem tak dlouho bez cigaret vydržel.
Přijel autobus, směřující do Hradiště.
S několika kolegy jsem nastoupil. Řidič zavřel dveře, motor zahrčel a vyjeli jsme. S nikým jsem se nebavil. Není o čem. Pouhé pomyšlení, že jedu do Hradiště, vyvolávalo ve mně spoustu protichůdných pocitů.
Byli jsme v Hradišti.
Vystoupil jsem a kolegové pokračovali v cestě dál. Já tady přesedal z autobusu na vlak. Šel jsem rychle na vlakové nádraží. Měl jsem o jeden důvod navíc.
Prošel jsem parkem a míjel sochu Lenina.
„Ty hlavo plešatá, kdybys tu nestál... Tondo, ty kokote, kdybys nepil...!"
Při pohledu na Lenina jsem si sám pro sebe takto mluvil.
Na nádraží postávali cestující. Byli mezi nimi i nějací kluci. Cizí. Neznal jsem je. Možná, že to byli bažanti, možná jejich mazaci z internátu.
Podíval jsem se na hodinky.
Jak se máš, dědo? Jak se máš na Vidlákově? Tvé hodinky pořád mám a šlapou jak Švýcary, i když jsou to naše Primky.
V pokladně jsem si koupil jízdenku a čekal na příjezd vlaku směr Přerov.
Moji kluci jsou ještě v práci v pivovaře, nebo ve škole.
Byl jsem rád, že se s nimi nemusím setkat.
Styděl jsem se.
Styděl jsem se sám před sebou. A oni by se vyptávali. To by bylo jakéhosi divení a vyptávaní.
Znovu jsem si uvědomoval, že jsem v jejich očích přestal být tím pochybným hrdinou, který umí tak báječně pít. Už jsem přestal být zajímavým.
Věděl jsem, že jsem dospěl k životní křižovatce a bude jen na mně, po jaké cestě se vydám.
Od jisté doby jsem ale věděl a byl přesvědčený o tom, že vím, kudy a jak půjdu, s kým a bez koho či čeho.
Přijel vlak.
Nastoupil jsem a našel volné místo v kupé. Tašku jsem si dal pod sedadlo a zavřel oči. To bude doma přivítání. No jak jen toto dopadne, to nevím.
Vlak se rozjel.
Jsem v Brodě.
Je páteční odpoledne. Kamarádi jeli jistě někam na čundr.
Kdybych byl doma a ne v léčebně, také bych jel. Chybělo mi to.
Divil jsem se, že v léčebně nepropukla ponorková nemoc. Tolik chlapů pohromadě, bez ženské... Asi nám stačilo, že se u nás rozvinul alkoholismus. O sexu se nikomu moc mluvit nechtělo. Prý časté pití způsobí impotenci. Tak já tu hranici častého pití ještě nepřekonal. Na sex myslím. A často.
Domů mě nic netáhlo.
Chtěl jsem posunout návrat do večerních hodin. Stejně si tím nijak situaci neulehčím. Je to vlastně jedno, jestli to doma vyklopím hned, jak otevřu dveře, nebo zítra. Stejně to říct musím.
„Vážení rodiče, ve škole a v pivovaru musím skončit pro můj alkoholismus. Tady si přečtěte dopis, je to tam černé na bílém."
Toulal jsem se středem města bez cíle. Jen tak, zabít čas.
Vytáhl jsem peněženku a podíval jsem se do ní.
Z otcovy stokoruny jsem měl pořád dost peněz. Neutratil jsem skoro nic. Lákalo mě zajít si do cukrárny na jahodový pohár se šlehačkou a zmrzlinou.
Rychle jsem tuto myšlenku zavrhl. Už nikdy si jej nedám.
Samotnému by mě zhořkl v puse.
Díval jsem se na Eričinu fotku ve slídovém okýnku peněženky.
Zavřel jsem oči a zůstal jsem stát.
Vrýval jsem si její podobu do paměti. Otevřel jsem oči a podíval jsem se na nebe. Pak jsem rychle zase oči zavřel a snažil jsem se představit Eriku. Šlo to.
Fotku Eriky jsem vyndal z peněženky a roztrhal ji na maličké kousky a vyhodil je do vzduchu. Chvilku poletovaly sem a tam a pak spadly na zem.
Zničím všechno, co by mně ji mohlo připomínat.
Neznamenalo to však, že jsem ji přestal milovat.
Naopak. Miloval jsem jen ji a tak tomu bude napořád, tak jak jsem to řekl ve svém slibu, kterému moc nevěřila.
Nechám si ji jen v paměti, tam někde v té pomyslné Třinácté komnatě.
Do ní můžu jen já. Ale ani já ji neotevřu. Bude tam, jako v sarkofágu, jako královna Kleopatra ve své pyramidové hrobce.
Jen já, ubohý Antonius, zůstal na živu. To by mně Řím neodpustil.
Šternberk je jiného názoru na sebevrahy. Ten jim asi odpouští.
Nevím, jestli mi někdo odpustil můj sebevražedný pokus, ale každopádně se už o tom nemluví.
„Co to děláš?"
Otočil jsem se po známém hlasu. O kousek dál stál kamarád Čert. Pozoroval mě.
„Zahodil jsem klíč od minulosti..."
„Vždyť to byla fotka, viděl jsem, jak ji trháš na kousky!"
„Ne. Byl to klíč od mé minulosti a bohužel i od budoucnosti."
Odpověděl jsem hádankou, ale Čerta hádanka nezajímala.
Podal mi ruku.
„Sigi, kamaráde, ty jeden kluku, tak jak se máš? Já něco slyšel od Štístka, ale nerozebírali jsme to. Vím jen, že jsi hospitalizován ve šternberské nemocnici. A že dlouhodobě, tak jsem si vydedukoval jediné. Buď tam jsi v pakárně, nebo v odmašťovně.
A že tě znám, tak vím, že pako nejsi tak zbývá jediné. Odmašťovna!
„Jo Čerte, já jsem pako v odmašťovně!
Ale co ti mám povídat, jsem na protialkoholním už pět měsíců a měsíc tam ještě budu. Mám jeden průser za druhým.
Ten největší byl, že jsem začal tak chlastat. Tady v Brodu jsem se musel krotit, ale v Hradišti v pivovaru... To si nikdo nedokáže představit, jak se tam pilo.
Chlast a moje blbost mě přivedla i před soud... A poslední průser, vyhodí mě z učení. Nevím, co mám dělat, na koho se obrátit."
„Ty nemáš ještě osmnáct?"
„Ne. Osmnáct budu mít až příští rok v únoru. V prosinci mě vyhodí z léčebny a fotr z domu.
Kurva, to mám vyhlídky!
Budu nedoučený hňup a můžu uvažovat jedině o přidavačské lopatě u zedníků někde na stavbě. A bez střechy nad hlavou! To je, co?"
„Jo Sigi, kdybys měl osmnáct roků, tak bych o docela dobré práci věděl. Je to z mého oboru."
„Čerte, ani nevím, co jsi studoval, nebo čím jsi vyučený. Ale jestli mě paměť neklame, tak děláš v nemocnici. Na patologii. Pitváš mrtvoly? To mi chceš říct, abych šel pracovat na pitevnu?"
„Práce jak práce. Někdo musí dělat i takové, které nikdo jiný dělat nechce. Máš strach z mrtvých? Nevadilo by ti dotýkat se jich?"
„Já strach nemám. Sám jsem už byl skoro mrtvý... Tak by mě vlastně mohli být blízcí, něco jako vzdálení příbuzní... Víš, že i alkoholik může být za živa mrtvý? Vyhasne jak svíčka, vyhoří, zblbne z chlastu a jen přežívá.
Já ale chci žít i bez pití. Nikomu o tom neříkej. Nemám se s čím chlubit!
Tak o jaké práci to mluvíš?"
„Mám známosti u pohřebáků. Jezdí si k nám pro mrtvé.
A znám Janouška, tady z jedné brodské pohřební služby. Mluvil se mnou, jestli někoho neznám, kdo by k nim mohl nastoupit.
Jeden dědek od nich jde do důchodu, tak už teď hledají někoho, kdo se mrtvých nebojí, aby se mu o nich v noci nezdálo. Každý na to nemá žaludek.
A pokud vím, tak si tam rádi přihnou z flašky, ale když nechceš pít, tak bys nemusel, že jo... „
„Takže mluvíš o nějaké práci u pohřební služby? To bych byl Černý havran, který sbírá mrtvé při bouračkách a odváží ty mrtvé z bytů a nemocnic?"
„Já ti to jen nabídl. Peníze nic moc, ale pozůstalí dávají slušné tringelty. Já nemluvil o tom, že bys jezdil s černou sanitkou. Máš řidičák?"

„Kde bych ho vzal. Mám sedmnáct pryč..."
„No kdybys už měl osmnáct roků, mohl jsi nastoupit. Je to docela dobrá zašívárna. Ale jak říkám, každý na to nemá povahu."
„Čerte, jestli budeš mít možnost mluvit s tím vedoucím pohřebky, tak mu řekni, že adepta máš. Ale nastoupit můžu až 5. února, to budu mít osmnáct roků. Já bych tu práci vzal.
Raději budu živý Černý havran, než mrtvý alkoholik!
Já se dostanu domů nevím kdy, někdy v půlce listopadu, nevím to přesně. Napiš mi jeho jméno, adresu kde mají sídlo a telefon. Já řeknu Malé Smutné, aby mi to vyjednala, kurva to je nápad, to je klika! Ještě že jsem tě potkal. Díky bohu!"
Díky bohu. Vzpomněl jsem si zase na Něho.
„Kdo je ta Malá Smutná?"
„Paní, co má na starosti sociální záležitosti alkoholiků. Je malá a smutná, ale jmenuje se doopravdy Malá. Já si tak lidi pojmenovávám odjakživa."
Čert mi napsal na papírek všechno, co jsem potřeboval vědět. Poděkoval jsem mu a řekl, že ho pozvu na sodovku do cukrárny.
Poslal mě do prdele. To si prý mám cucat sám. Ale řekl to v dobrém. Nelákal mě na pivo.
Fakt dobrý kámoš, i když dělal na pitevně.
Domů jsem šel bez obav. Měl jsem naději a ta mě povznášela nad problémem zvaným vyhazov z učení.
Čert šel nevím kam, já zamířil k domovu. Cestou jsem zvažoval, kdy ten průser oznámím rodičům.
Když to řeknu teď, před večerem, tak doma nevydržím do neděle. Nakonec, proč je zatěžovat v pátek před spaním. Tak nejlepší asi bude až neděle před odjezdem. Ale to bude žrát v noci pro změnu mne.
Chlapské by bylo říct to hned, jak za sebou zavřu dveře. Ale jen ať dobře spí. Pak už nebudou.
Taky nemám nejklidnější spaní. Ale zasvítilo mi světýlko naděje.
Třeba budu Černý havran. Budu se vozit v černé sanitce a jezdit pro nebožtíky. A lidi budou se mnou opovrhovat. Stejně jako kdysi s rasem.
Jenže Čert má pravdu, někdo to dělat musí, práce jako práce, ale každý na to nemá žaludek.
Já se cítil, že na to mám. Navíc by se za mě mohla přimluvit jedna moje známá. To by byla protekce!
Janouškovi můžu říct.
„Pane Janoušek, víte, já znám paní Smrt. Nedávno jsme spolu mluvili, doporučila mi, abych se v budoucnu obrátil na vaši pohřební službu!"
Hovno kulový řeknu. Mohl bych skončit v pakárně na uzavřeném oddělení.
Přišel jsem domů.
Otec byl v práci. Doma byla jen máma.
„Ahoj maminko, tak jsem na chvilku doma."
Prohlížela si mě. Tvářil jsem se nenuceně.
A stejně vytušila, že mám něco, co tajím.
Jak to jenom ty ženské dělají, že to na mužských poznají, že je s nimi něco v nepořádku?
„Nechceš mi něco říct?"
„Řeknu, ale ne dnes. To počká, až bude doma i otec..."
„Tak si odlož a můžeš povečeřet. Jak se tam máš? Za nedlouho tě pustí domů. Těšíš se, že to budeš mít za sebou? Slib mi, že už nikdy neuděláš něco takového!"
„Slib jsem ti už dávno dal. Ale zopakuji to. Už nikdy nebudu pít a chci normálně žít! Stačí ti to tak?"
„Stačí. Já ti věřím. Kdo jiný by ti měl věřit, než vlastní matka."
Vysvlékl jsem se a zavřel jsem se do pokojíku.
Z kuchyně se ozval její hlas.
Volala mě, abych se šel najíst. Tak jsem šel.
Dietní to nebylo, ale knedlíky se švestkami a tvarohem jsem neodmítl.
Poděkoval jsem a šel jsem si lehnout.
V hlavě se mi promítal obraz mé milované Eriky.
Jak se mám naučit žít bez ní?
Jak se mi bude žít bez její lásky?
Asi jak bez pití. Nemyslet na jedno i druhé a půjde to.

Publikoval(a): Tonyend, 24.4.2013