Anotace: Tony se zapojí do dění na novém oddělení PL a je překvapen péčí o pacienty. Upne se na něj Alenka. Tony namaluje obraz Eriky a dál myslí na vidlákov a práci v pohřební službě. Bude z něj strojník? Kdepak! Má štěstí...

Doktorka Kubešová domluvila a vstala. Postavil jsem se také. Podala mi ruku na přivítanou na oddělení rehabilitační péče.
„Vítám vás na oddělení!"
„Děkuji, paní doktorko, slibuji, že se zachovám podle toho, co jste mi právě řekla." Opětoval jsem při tom její pevný stisk.
„Slibovat nemusíte. Dodržujte pravidla a je to!"
„Spolehněte se, budu." Pochopil jsem tímto ten stisk. Věřím ti!
„Tak můžete jít..."
Nemohl jsem tomu pořád uvěřit. Tohle že je blázinec? Takto se mnou nikde jinde nejednali. Rychle jsem zapomněl na uzavřené i protialkoholní oddělení.
Na tolik volna, svobody jsem nebyl zvyklý. Možná, že to bylo dobré rozhodnutí primáře Mikulky, že mě sem doporučil.
Před obědem se začali na oddělení vracet pacienti. Chovali se přirozeně, bavili se mezi sebou, smáli se a já seděl v křesle o okna. Sledoval jsem je a oni se občas podívali na mne. Každý odevzdal sestřičce pracovní kartu a šel se umýt. Pak se rozešli na své pokoje.
Přistoupila ke mně paní Květa.
„Tak co, Tondo, jak se vám tu líbí?"
„Paní Květo, ocitl jsem se v jiném světě, líbí, to nevystihuje, ale nechci to přechválit, nejsem zde ani jeden den."
„Paní si nechejte od cesty, říkejte mi jen jménem! Teď bude oběd. Po obědě služba umyje nádobí a uklidí kuchyň. Odpolední program je na nástěnce. Dívejte se a učte se, co se kdy a kde děje. A hlavně se ptejte, tím nic nepokazíte."
Za někým odešla.
Šel jsem se podívat na svůj pokoj.
Otevřel jsem dveře a zůstal jsem stát, žasl jsem nad tím, co jsem uviděl.
Na každé válendě si spokojeně leželi moji spolubydlící.
„To není zakázáno, přes den ležet na posteli?"
Jeden se ozval.
„Ahoj, zavři dveře a pojď dovnitř. A proč bychom neleželi na posteli? Kde jinde by měl člověk ležet, než v posteli? Jasně, že můžeš. Ale správně ne na přikrývce a v civilu. Jen v pyžamu. Ale málokdo si přikrývku oddělá. A tak si s tím hlavu nikdo neláme.
Jak se jmenuješ?"
„Antonín Wolf."
„Já se ptám, jak ti máme říkat."
„Tonda."
Sigi jsem pro kamarády a Tony, to už nikdy neuslyším...
„Já jsem Mirek a ten u okna je Jirka a tady ten bručoun se jmenuje Adam. Odkud jsi?"
Mirek byl se mnou seznámen ihned. Ti dva zbylí zájem nejevili. Nevadilo mi to.
„Z Brodu."
„Já přijel z Prostějova."
Odněkud zazněl gong. Podíval jsem se na hodinky.
„Co oznamuje?"
„Čas k obědu! Kluci vstávat, jdeme ke stolu."
Když vstali z postelí, tak mi každý podal ruku a představil se jménem. Postele nechali rozházené a šli na oběd. Žádné černé body tady nehrozí. Šel jsem jim v patách.
Jídelna byla plná.
Stál jsem a díval se, kde bude volno, kde budu sedávat.
Sestřičky nosily na stoly porcelánové mísy s polévkou. Každý si nabral, kolik chtěl do talíře.
„Tondo, sedněte si támhle k tomu stolu. Zapomněli vám na vaši dietu. Dnešní oběd máte nedietní. Večeře už bude. Od dnešní večeře budete sedávat u stolu, který bude mít pod ubrusem lístek s číslem devět. To je dia dieta. To bude vaše stálé místo. Ano?"
Rozuměl jsem a posadil se na židli.
U stolu seděly dvě dívky a starší muž.
Sestřička postavila na stůl mísu s polévkou a popřála nám dobrou chuť. Počkal jsem, až si nabraly polévky ty dvě holky. Na muži po mé pravici byla vidět nervozita, jako by nebyl spokojený s tím, že si nenabere polévky jako první.
Holky si toho všimly a usmály se. Zle se na ně podíval.
Nechal jsem jej, aby si naložil do talíře po nich. Já měl času dost. Mísa byla stejně plná polévky. Zatočil jsem v ní naběračkou, rozvířil nudle a masové knedlíčky. Nabral jsem plnou naběračku a dal polévku do talíře. Naběračku jsem vrátil do mísy.
„Dobrou chuť!"
Popřál jsem ji všem, ale odpověď jsem uslyšel jen od holek. Muž si hleděl svého talíře, plného horké polévky a lžíce.
Nikdo si nechtěl přidat, díval jsem se kolem sebe, co dělají ostatní.
Od každého stolu si někdo stoupl a vzal prázdné polévkové mísy, talíře naskládal na sebe, nahoru dal lžičky a odnášel na patrový vozík, stojící před kuchyní. Na nic jsem nečekal, vstal jsem a udělal u našeho stolu to samé.
Po polévce bylo hlavní jídlo.
Ale to už roznášela služba tvořená pacienty. Nosili z kuchyně tácy s několika talířky a nosili je k jednotlivým stolům.
Polévku daly na stoly sestřičky proto, aby se nestalo, že by službě mohla mísa vypadnout z ruky a horká polévka by někoho opařila. Bylo to rozumné opatření. Muži u stolu se začaly silně třást ruce.
Dostal jsem dva plátky sekané s brambory a zelný salát.
Holky mě předběhly a dobrou chuť jsem uslyšel od nich.
Muž ji měl i tak, ruce se mu třásly a honil vidličkou po talíři kousky brambor.
Nikdo se na něj ale nedíval, nedivil. Tady to bylo opravdu jiné.
Počkal jsem, až všichni sní oběd a řekl jim, že talíře odnesu na ten vozík.
Potřeboval jsem práci, nějakou činnost.
Služba odvezla vozík se vším nádobím do kuchyně a utírala stoly, zametala podlahu mezi stoly, drobky jídla, které někomu upadlo od pusy.
Někdo se šel po obědě umýt, vyčistit zuby.
Někdo byly ženy.
Muži tak čistotní nebyli. Umyli si ruce a pusu, ale zuby ne.
Pak si sedli do křesel, nebo jen tak postávali v řadě, tvořící se u ošetřovny.
Z ošetřovny vyjel malý vozík a tlačila jej sestřička před ošetřovnu.
Pacienti se rozprchli na pokoje a každý si přinesl svoji skleničku, do které si nabral z nádoby čaj.
Stáli v řadě a sestra jim dávala do ruky léky. Vyvolala jméno a na vozíku měla připraveny ke jménu léky v malé misce.
Díval jsem se, jak řada postupuje. Někomu z ní vysypala do dlaně hrst léků. Jinému jen pár tabletek.
Ale každý si musel před ní léky nasypat do úst a zapít čajem. Pak na sestřičku vypláznout jazyk.
Řekla jen: „Děkuji, v pořádku a další!"
Stoupl jsem si na konec řady. Natáhl jsem ruku před sestřičku.
„Tondo, vy tu nemáte nic. Ale když se podávají léky, buďte nablízku, je možné, že večer dostanete také."
Dveře kuchyně byly otevřené. Dva muži a dvě ženy umývali nádobí. Kuchyňská služba. Bylo odpolední volno do 14 hodin. Kuřáci odešli do sklepa, kde byla jedna velká místnost vyhrazena, jako kuřárna.
Divil jsem se, kolik je mezi pacienty kuřáků. Ale to nebylo nic proti těm, kteří si pak nosili ke kuchyni hrníčky, aby si uvařili černou kávu.
Kouřili a pili černou kávu, aby potlačili své neurózy a psychózy, ale marně. Spíš si je posilovali. Kouřili hodně a první kávu si vařili ihned po probuzení, ještě v pyžamu. Nikomu to nevadilo.
Celé odpoledne až do večeře jsem byl na posteli. Válenda měla nové, neproležené matrace. Kolegové měli nějaký odpolední program, který se mě netýkal. Ležel jsem a představoval jsem si, jak budu zařizovat místnosti v domku ve Vidlákově. Bylo to příjemné snění.
Vyrušil mě z něho příchod kolegů na pokoj.
„Kde jste byli?"
„V suterénu, na relaxačním cvičení se sestřičkou. Můžeš se přihlásit taky. Ale ani tady to není špatný relax na posteli, co?"
Se mnou se prozatím bavil jen Mirek. Adam s Jirkou toho moc nenamluvili. Byli uzavřeni do sebe.
Všichni se natáhli na válendy a čekali na zaznění gongu, který oznámí, že je čas jít do jídelny k večeři.
Mohli se jít dívat na televizi, ale raději lenošili na pokoji.
Ozval se gong. Nástup na večeři.
Jídelna se rychle zaplnila. Každý si sedl na své místo a já hledal dietní stůl. U stolu už seděly tři ženy.
Také diabetičky. Sedl jsem si a pozdravil jsem.
„Ahoj, já jsem Tonda."
Odpověděly na můj pozdrav, představily se jmény, která jsem hned zapomněl.
Ale od stolu, u kterého jsem byl na oběd, na mne mávly na pozdrav ty dvě holky. Ten chlápek, co seděl s nimi, ten si ničeho nevšímal. Čekal jen na svoji večeři.
Sledoval jsem, jak se kdo chová, a dumal jsem, s jakou diagnózou tam asi je. Nepřišel jsem ale na nic.
Duše člověka je hluboká studna, na jejíž dno dohlédne možná jen psychiatr. Ne abstinující alkoholik.
Přesto mne zajímalo, kdo tam je a jaký má problém.
Po večeři následoval celý obřad, jako po obědě. Vstal jsem od stolu první a ženským řekl, že talíře odnesu na vozík. Podívaly se po sobě a jedna řekla, že jsem hodný, že děkují.
Kuchyňská služba umývala nádobí a prázdné várnice. Jídlo se na oddělení dováželo z kuchyně každý den.
Rozhlížel jsem se po Květě. Chtěl jsem, aby mi přidělila nějakou práci. Nebyl jsem zvyklý na nečinnost.
Veverka tvrdila, že lenost a zahálka je pro abstinujícího alkoholika moc nebezpečná. Z nudy začne pít.
Moudro to asi nebylo, znal jsem lidi, kteří dřeli celý den a taky pili.
Květa seděla v křesle v hale a sledovala televizi s několika pacienty.
Naklonil jsem se k ní.
„Květo, dostanu nějakou práci?"
„Jo, ale až zítra. Dnes se hezky adaptuj na zdejší prostředí... A dívej se, co kdo dělá a jak to dělá!"
Rozhlédl jsem se.
Několik pacientů uklízelo jídelnu, záchody a sprchy. Ostatní se scházeli v hale a usedali do pohodlných křesel.
Kuchyňští měli hotovo a volali, že vaří vodu na kávu, kdo má zájem, aby si přinesl hrnky. Na to mnozí slyšeli a odcházeli na pokoje a vraceli se hrníčky, aby si dopřáli večerní kafíčko. Já kafé nemusel. Raději čaj. Ale dobrý. Ne znechucený lžící octu.
O televizi jsem nestál, tak jsem šel na pokoj a uvelebil jsem se na válendě. Jirka měl malé rádio a poslouchal. Doufal jsem jen, že nenaladí stanici, kde by hráli dechovku.
Ve 20 hodin se podávaly večerní léky. Před ošetřovnou se zase vytvořila fronta a každý dostal svoji pořádnou porci tabletek. Dočkal jsem se také.
Sestřička, která přišla na noční službu, mě pozdravila, a zeptala se na mé jméno.
„Antonín Wolf!"
Podívala se na tác s malými miskami, jednu vzala a do ruky mi vysypala dva maličké prášky.
Na nic jsem se neptal, léky jsem strčil do pusy a spolkl je.
„Tondo, musíte je zapít, kde máte skleničku?"
Vyplázl jsem na ni jazyk.
„Já je spolkl!"
„Dobře, ale příště skleničku s vodou, nebo čajem a zapít, jasné?"
„Ano, polepším se, jsem tu první den..."
Šel jsem se umýt a očistit si zuby.
Na umývadle ležely čísi brýle. Nechtěně jsem se rozesmál.
Vzpomněl jsem si na uzavřené oddělení, jak tam někdo komusi ukradl zubní protézu, jak řval, že nemá zuby.
Tady se nic neztrácelo. Naopak, lidé tu byli zapomnětliví, ale druzí hned volali- , kdo zapomněl...? Byl jsem prostě v jiném světě.
Čistil jsem si zuby a na umyvárnu přišla pacientka v županu. Otevřela si dveře od sprchy, odložila si župan a se zpěvem se sprchovala.
Hm, tak na to si budu muset asi zvykat. Nikoho by ale nenapadlo, aby ji okukoval, jak se sprchuje. K čemu jsou potom ty sprchovací časy, určené pro ženy a muže?
Po těch maličkých tabletkách se mi chtělo spát, tak jsem si lehl, zavřel jsem oči a spal.
Škoda, že se mi nic nezdálo. Třeba by se mi to splnilo.
Ráno se otevřely dveře a sestřička rozsvítila lustr.
„Dobré ráno pánové! Vstáváme! Pan Wolf si přijde na ošetřovnu k odběrům. A otevřít okno, vyvětráme si!"
A šla probudit spáče na dalších pokojích.
Otevřel jsem oči a uslyšel jsem její hlas. Snad jsem v ráji!
Vstal jsem a v pyžamu přišel k ošetřovně.
„Nestůjte, sedněte si a vyhrňte rukáv, vezmu vám krev. Pak mi přinesete moč, tady do té zkumavky. Doufám, že jste na lačno?"


„Žízeň mám, ale ještě jsem nic nepil."
„Jak jste spal?"
„Výborně! Nikdo nechrápal..."
„Tak máte štěstí na kolegy. Já když v noci procházím oddělení, tak odněkud slyším snad lvy...
A je to. Pořádně si to stiskněte. Doneste tu zkumavku, za chvilku si pro odběry přijdou z laboratoře."
Šel jsem na záchod a vrátil jsem se s plnou zkumavkou na ošetřovnu. Sestřička si ji vzala a dala do pořadače.
Šel jsem si pro ručník, že se ráno osprchuji. Všechny čtyři sprchy byly obsazené. Umyl jsem se nad umývadlem a podíval jsem se na svoji tvář v zrcadle.
Vyžadovala oholit. Přinesl jsem si holení a pro změnu byla všechna umývadla obsazená. Muži i ženy měli ranní hygienu společnou. Jako doma. Počkal jsem, až se mi uvolní místo a oholil jsem se. I pod nosem. Knírek jsem nechtěl nosit. Proč já vůl se tehdy nemohl dočkat holení a škrábal jsem si tváře! Holení byla otrava, bez které bych se nyní obešel.
Rukou jsem si prohrábl vlasy. Pěkná hříva. Ještě že nikdo nemá blbé řeči. Tady si lidi hledí svého.
Převlékl jsem se do riflí a čisté košile. Okno někdo zavřel, na pokoji bylo cítit chladno. Je prosinec.
Ustal jsem si podle kolegů válendu a šel jsem se do kuchyně napít ústavního čaje, který byl v termovárnici.
Načepoval jsem si čaj do hrnku a posadil jsem se do křesla.
Kuřáci odcházeli do kuřárny, aby splnili denní normu a zaplnili plicní sklípky. Přemýšlel jsem, proč bylo snadné přestat s kouřením.
Proč to nešlo také s mým pitím?
Uvažoval jsem, co o sobě řeknu na ranní komunitě. Nechci lhát tak pravdu.
Najednou se hala zaplnila. Přišli všichni a začala ranní rozcvička. Cvičili jsme s úsměvem.
Den tady začínal s úsměvem.
Po snídani se uklidila jídelna a v hale bylo rušno. Pacienti začali přemísťovat křesla.
Vytvořili z nich úzký ovál.
Do čela přistavili křesla pro personál, aby na nás hezky viděl.
Posadili jsme se a čekali na příchod pana primáře, naší doktorky, a sestřiček. Když přišli, posadili se a ranní komunita mohla začít.
Květa si stoupla.
Pozdravila všechny přítomné, oznámila co je za den, kdo má svátek, kdo narozeniny.
Oslavencům se zatleskalo a na závěr komunity tito rozdali všem kousek z bonboniéry. Bylo to milé.
Oznámila, že na oddělení včera přišel nový pacient. Podívala se na mne a rukou naznačila, abych se postavil.
„Dobrý den, jmenuji se Antonín Wolf, bude mi osmnáct let, bydlím v Brodu. Asi se zeptáte, proč jsem tady. Měl jsem problémy s alkoholem, které jsem nezvládl a musel jsem být proto hospitalizován. Chci s pitím přestat, nechci mít další průse...průšvihy, problémy. Kvůli mému pití mě vyhodili ze školy, tak si hledám řešení, co budu dělat, až odtud odejdu."
Pacienti mě probodávali očima.
I tady jsem vnímal, jak jsou alergičtí na alkoholiky.
Alkoholik, člověk vyvržený ze společnosti! Co tu chce?
My jsme nemocní! My máme neurózy, my máme psychózy a on je alkoholik!
Květa znejistěla.
„Chtěl by se někdo ještě Tondy na něco zeptat?"
Bylo to právo každého pacienta, podrobit nového malému křížovému výslechu. Kdyby to přesáhlo únosnou mez, zasáhla by doktorka.
Od někoho zazněla otázka.
„Jsi tak mladý. Smím vědět, od kdy piješ?"
Stal jsem s hlavou dolů. Do očí se mi tlačily slzy. To budu celý život poslouchat, že jsem pil a trpět za svůj pád?
Nebyl jsem na to připraven. Nenáviděl jsem se.
Proklínal své první napití.
Proč jsem v tom parku raději neumřel? Mohl jsem mít klid.
Bylo by o jednoho alkoholika na světě míň.
Litoval jsem mámu, Eriku a otce. Tolik jsem všem ublížil.
Šanci ale mám a nenechám si ji vzít.
Byl jsem dokonale první otázkou psychicky rozhozený. Primářovi to neuniklo. Naklonil se k doktorce a něco si říkali.
„Od školy... Ublížil jsem hodně lidem, mám co napravovat. Především sám sebe."
Utřel jsem si oči a sedl jsem si. Se sklopenou hlavou jsem se díval na podlahu.
Bylo jedno, kdo se takto zeptal.
Naštěstí žádná jiná otázka nebyla položena.
Květa ukončila komunitu a pacienti vstali, aby uklidili křesla na svá místa k malým stolkům v hale.
Primář si mě zavolal.
„Pane Wolf, přijdete odpoledne do mé pracovny, ano?"
„Rozumím, přijdu..."
Nikdo si mě nevšímal. Alkoholik!
Pacienti se šli obléknout a obout. Odcházeli do pracovní terapie.
Květa mi přinesla od sestry čistou docházkovou kartičku.
„Tondo, půjdete se přihlásit do terapie. Někdo vám ukáže, kam půjdete. Vyberete si, co vám bude vyhovovat. V jedenáct hodin je návrat na oddělení."
Vzal jsem si od ní kartu a šel si obléknout svetr a bundu. Do botníku jsem dal papuče a obul si boty.
Před budovou někteří kouřili. Jak típli vajgly o plechový popelník, tak se vydali k barákům u zahradnictví. Přidal jsem se k nim. Tam se chodilo do terapeutických dílen.
Všude jsem nakoukl, co se tam dělá.
Když jsem otevřel dveře Artterapie, tak jsem uviděl, jak u stolů sedí pacienti a kreslí si na výkresy. Mlčky a se zaujetím. U okna stála nějaká žena a v ruce držela opravdovou malířskou paletu. Stála u malířského stojanu a malovala barvami nějaký obraz.
„Pojďte dál, nestůjte mezi dveřmi!"
Rozhlížel jsem se, kdo to na mne mluví.
Vzadu seděla za stolem starší paní v bílém plášti a četla v nějaké knize. Mávala na mě.
Zavřel jsem dveře a přistoupil jsem k ní.
„Dobrý den, měl jsem si něco tady vybrat. Tady chci být. Je tu klid, paní doktorko..."
„Já nejsem doktorka, vedu tady tuto dílnu. Jestli chcete, můžete mi klidně říkat sestro, jako ostatní.
Máte zájem o kreslení?"
„Asi ano."
Vzpomněl jsem si na školu. Na hodiny výtvarné výchovy. Kreslil jsem dobře.
„Na stole jsou tužky, měkké i tvrdé, pastelky a uhel, používejte, co chcete a výkresy jsou támhle ve skříni."
Vrátila se ke stolu s mojí kartou. Už si mě nevšímala.
Sedl jsem si ke stolu a přemýšlel, co mám nakreslit.
Zavřel jsem oči a nic mě nenapadalo.
Pak jsem vzal do ruky kus uhlu a začal tvořit. Šlo to snadno.
Nakreslil jsem zahradu. Vysoký listnatý strom a pod ním dětskou houpačku. Do ní jsem posadil ženu, jak se houpe, vlasy jí vlají a ona se usmívá na svět. Kousek od ní byla v trávě rakev a na ní dohořívala svíčka. Vosk stékal a vytvářel chladnoucí hrozen na boku rakve.
Vstal jsem a šel to té paní ukázat.
Podívala se na můj výtvor a pak na mne.
„Není to morbidní spojení...? To je nějaká vaše osobní vzpomínka?"
„Ne, jen mě to tak napadlo. Je to Veselá vdova! Proto jsem to udělal uhlem, barevnými pastelkami by to nevystihlo můj záměr..."
„Je to zajímavé, kreslíte slušně. Nechcete zkusit použít barvy na malé plátno? Tempery nebo olejovky, maloval jste už s nimi?"
„Jen ve škole na výkres. Na plátno nikdy."
„Tak já vám připravím stojan a malé plátno, za pokus to stojí.
Postavila mi stojan, nastavila výšku a připevnila plátno.
„Můžu poprosit o větší? Něco mne napadlo..."
Nasadila velké plátno a podala mi paletu, sadu barev a štětce. Usmála se.
„Můžete začít!"
Šel jsem se podívat, jakým způsobem maluje ta žena u okna. Polekal jsem ji. Chvíli jsem ji sledoval.
Vrátil jsem se k plátnu a začal nanášet tmavou hnědou barvu.
Uprostřed plátna jsem namaloval nahou ženu, akt, ležela na zádech. Přední nohu měla pokrčenou v koleně, druhou nataženou. Prsa jsem namaloval pěkně kulatá, ruce měla složené pod hlavou, vlasy jí padaly dozadu.
„To bude akt?"
Otočil jsem se. Sestra stála za mnou a sledovala mne.
„Ne, nebude. Namaluji obraz v obraze! Nechte se překvapit..."
Pokračoval jsem v malbě. Maloval jsem neuvěřitelně rychle.
Hnědá barva se ukázala, jako špatná volba. Napadlo mě, použít modrou, tmavou modrou.
Štětcem s modrou barvou jsem vykrýval je její tělo.
Před ní jsem vytvořil tmavou zelenou louku s květinami, keříky a stromky. Louku protínal žlutý chodníček, klikatil se a končil pod hrudníkem, v místech, kde by měla mít srdce.
Na její horní křivky, nad její siluetu jsem začal malovat pás smrkového lesa. Dal jsem si záležet na několika vysokých stromech, aby měly vykresleny větve.
Nad hlavou jí zářil kulatý pomerančový měsíc v cárech nočních mraků. Nad lesem se vznášely tři tmavozelené valašské klobouky, jak se vzdalují, jako ptáci. A noční mračna nad lesy.
Nechal jsem si po stranách dostatek místa, abych vytvořil pomyslný rám. Dole, v koutu rámu, jsem namaloval dvě překřížené nohy, nahé, ale obuté do rozvázaných tenisek. Podařil se mi i detail visících tkaniček.
Maloval jsem se zápalem a nevnímal okolí. Ty nohy vypadaly nakonec tak, jakoby někdo na rámu seděl a ty nohy vystrčil, ale tělo bylo ukryto za rámem.
Odstoupil jsem od stojanu kus dozadu, a podíval jsem se na svůj výtvor. Nebyl jsem spokojen. Silueta té ženy byla ještě poznat. Přidal jsem na odstínu a konečně se ztrácela.
Záměr se mi povedl. Po jedenácté hodině jsem byl s obrazem hotov.
Sestra se přišla podívat.
„Páni, to je dobré! Já myslela na akt, a zatím jsou to nějaké vzdálené kopce, že?"
„Ne. To je to!
Zdálky to připomíná třeba beskydské kopce s lesy. Tak jsem to chtěl. Vidíte je. To je dobré.
A když přistoupíte k obrazu blíž, uvidíte zase tu ležící ženu.
A ta cesta vede k jejímu srdci, a tady ty malé nahé nohy, to jsem já.
Hledám se. Proto nejsem vidět celý. A schválně sedím za tím rámem. Když se to plátno dá do skutečného rámu, vznikne tak obraz v obraze... obraz má jméno Sen."
„Jakže se to jmenujete?"
„Wolf."
„Pane Wolfe, je to nádherné. A jak rafinované! Neříkejte mi, že držíte paletu poprvé v ruce!"
„Už jsem řekl, maloval jsem jen ve škole. A to je dávno. Nejraději jak Němci stříleli Rusáky..."
Dělala se, že poslední větu neslyšela.
„Chodí ke mně pacienti a také malují skvěle, ale za jedno dopoledne dokončit plátno, to nepamatuji. Jak dlouho budete v léčebně? Nechcete ještě něco vytvořit? Budu moc ráda. Toto dílo skončí určitě na některém pavilonu!"
„V lednu půjdu doufám domů!"
„No tak to máme spoustu času, máte volné ruce k tvorbě..."
Ruce jsem měl zapatlané olejovými barvami. Dala mi hadříky a ředidlo, abych si mohl ruce očistit a umýt. Smrděly mi, ale odcházel jsem spokojený. Otevřel jsem dveře a ohlédl jsem se ke stojanu na obraz.
Viděl jsem v něm Beskydy, nad kterými svítil měsíc.
Z dálky ženu nešlo poznat. Zůstala v něm utajena. Tak jsem to zamýšlel, povedlo se to.
Na oddělení mě Květa pokárala, že jsem nepřinesl podepsanou pracovní kartu. Nevěděl jsem, že si ji musím vzít zpět. Tak zítra to napravím.
Těšil jsem se na oběd a byl jsem zvědavý, co chce pan primář.
Odpoledne jsem seděl v pracovně primáře.
Žádné chmurné přítmí, ale místnost plná světla, plná pozitivní energie, taková byla jeho pracovna. I z něj čišel optimismus.
Posadil jsem se na židli a pan primář seděl v křesle za velkým psacím stolem.
„Pan primář Mikulka mi o vás vyprávěl.
Nemusíte nic skrývat, ani své emoce. Bude jen dobře, když z vás tady všechno spadne. Na ranní komunitě jsem si všiml, jak jste zareagoval na otázku, týkající se vašeho pití...Dostanete tady nějaký čas a srovnáte si psychiku. Máte ji viditelně pošramocenou.
Řekl mi o vašem problému, řekněme, že jste za těch šest měsíců potlačil závislost, chorobné pití alkoholu. Ale bohužel je to stále ve vás, uspal jste ji a celý život s ní budete bojovat. Nehleďte ji probudit, nebo vás doopravdy zničí.
Můžete mi nastínit, co hodláte dělat po popuštění z léčebny?"
„Nebudu pít. Našel jsem si práci. Odejdu z domu a budu bydlet u dědy na vesnici. Tam jsme dříve žili, ale když jsem byl malý, tak jsme se přestěhovali do města, do Brodu. Tak se tam vrátím, tam, kde to začalo a začnu znovu, od nuly."
„Doporučuji vám zůstat u rodičů. Tam máte jisté zázemí, jistý dohled. Ten váš řekněme, záměr, plán, nese v sobě příliš rizika, která si neuvědomujete. Něco se vám nepodaří a jaká bude vaše reakce?
Bude vám osmnáct roků, nejste na tom nejlépe. Navíc s poruchou osobnosti a bohatou alkoholickou minulostí. To vaše zaměstnání má být dokonce u pohřební služby.
Já žasnu! Znáte to prostředí?
Tu práci tam zvládají ti pánové s několika panáky rumu v těle. Denně! Nechcete si to rozmyslet a poohlédnout se po něčem vhodnějším, úměrném k vašemu věku a zdravotnímu stavu?"
„Já jsem se už rozhodl. Proč mi chcete vzít naději?"
„Ale já vám ji neberu. Jen vás chci nasměrovat jinam."
„Já ale nechci. Jdu do toho s plným rizikem. Když se tam neosvědčím, můžu jít na stavbu k lopatě. Blbé tam berou pořád."
„Pane Wolf, vy ale nejste blbý, ani hloupý. Kolegyně Vamberková s vámi dělala testy. Řekla vám výsledky? Sám jsem z nich překvapen."
„Ne, já se o to nezajímám. Vím jen, že jsem alkoholik a tím pádem jsem odepsaný, nadosmrti budu mít cejch na čele. I tady to cítím od pacientů... On je alkoholik!"
„Alkoholik jste. Ale abstinující. To je rozdíl. A mladý. Životní zkušenosti hledáte. Bohužel jste začal tou nejhorší, ale život máte před sebou. Dokázal jste se zastavit a uvědomil jste si, že jdete po špatné cestě.
Já neřekl, že jste blbý. Promiňte mi ten slovní výraz, nepoužívám jej.
Nepodceňujte se. Vy jste naopak velmi inteligentní, alkohol vás ještě výrazně nepoznamenal. Máte na víc, než na pohřební službu. Poraďte se na školském odboru a začněte znova! Studijní výsledky jste měl údajně vynikající, není to škoda, všechno hodit za hlavu?
„Ne. Celý život se to potáhne za mnou. Zklamal jsem hodně lidí. Chci jim dokázat, že budu jiný. Nechci, aby mě někdo ochraňoval. Musím začít sám. Věřím si."
„Myslím, že se přeceňujete, to není dobrý signál."
„Záleží na každém, jak to vidí. Já vím, že mám velkou šanci a odhodlání využít jí v dobrém.
Už to nerad říkám, ale já nebudu pít. Někomu jsem přísahal a své slovo tentokrát dodržím."
„Ale to je v pořádku, jen si to připomínejte. Dobře. Zůstanete na oddělení do ledna a pak vás propustím domů. Líbí se vám u nás?"
„Ano, jsem velmi překvapen prostředím a přístupem k pacientům. To jsem vážně nečekal. Spolehněte se, že se budu dobře chovat. Nestojím o problémy."
„O své závislosti ostatním nemusíte říkat bližší podrobnosti. Nerozuměli by vám. Stačí, co jste ráno řekl. Držím vám palce. Můžete jít na oddělení. Odpoledne jsou vycházky do města. Běžte mezi lidi."
„Na shledanou, pane primáři a děkuji, že tu jsem!"
Odešel jsem a byl jsem rád, že se na nic víc nevyptával.
V kuchyni jsem si nabral čaj a pil, jeden hrnek za druhým. Zase ta žízeň!
Seděl jsem v křesle u okna a pozoroval jsem obzor za zdí. Tam je svět, normální lidé, normální život. V čem jsou normální?
Na nebi letělo hejno ptáků. Ach ptáci, raději bych létal s vámi, trpěl hladem, ale nikdy bych nepil.
„Můžu si přisednout? Nevadí ti to?"
Vedle mne stála nějaká dívka. Pohlédl jsem jí do tváře. Hádal jsem, kolik může mít roků. No byla asi starší než já, ale zdání klame.
„Proč by mi to mělo vadit. Místa je tu dost."
„Říkal jsi, že jsi z Brodu. Já taky!"
Měl jsem po náladě. Tak někdo je tu z Brodu! Já myslel, že to doma utajím, kde jsem se ocitl, a ona je z Brodu.
„Nikdy jsem tě ale, myslím, ve městě neviděla. Tváře si pamatuji dobře!"
„Já nikam nechodím. Přes týden jsem byl v Hradišti a o víkendech jsem jezdil na čundr."
„Jé, ty jezdíš na čundry? Kámoška taky, ale já nesmím, mě by naši nepustili. Jsem nemocná.
Studovala jsem, ale onemocněla jsem. Naši mají o mě velký strach...
Jmenuji se Alena.
Když budeš chtít, tak se můžeme spolu kamarádit. Raději se budu bavit s tebou, než s holkami. Na pokoji jsem stejně se třemi staršími ženami. Pořád mluví o svých problémech, jedna je po rozvodu, druhá před rozvodem a třetí doma muž pije a mlátí ji. To není správné, že? Řekl jsi, že jsi také pil. Už nebudeš?
Až se jednou oženíš, odpověz mi, uhodil bys svoji manželku, nebo děti? Kolik máš roků? Máš hezké vlasy, vypadáš zezadu jako holka."
Sedla si naproti mne a mlela a mlela.
Nechal jsem ji, chceš se vykecat, tak kecej.
„No tak, co mlčíš, odpověz mi!"
„Co ti mám říct? Pil jsem jak Dán. Už nepiju. Manželku nemám, a kdybych měl, tak bych ji nebil. A děti také ne. Stačilo, že mě mlátil jako můj otec. Ráno jsi špatně poslouchala, řekl jsem, že budu mít osmnáct. A že vypadám, jako holka? No tak si zase nechám narůst fousy. Stačí?"
„Ty se nechceš bavit, že? No tak promiň."
Zklamaně odešla.
Bylo mi jí najednou nějak líto. Nemusel jsem na ni tak štěkat.
Pochopil jsem, že je na tom hůř než já.
Doslechl jsem se, že si kusem skla řeže po těle, aby cítila bolest. Proč, na to jsem nebyl zvědavý.
Ztratila se a šla asi na pokoj, poslouchat od ženských rozvodové řeči a ty hrůzy, které jedna zažívá od ožralého manžela.
„Pane Wolf, nechcete se mnou jít na relaxační cvičení? Vidím, že se na vycházku nechystáte."
Otočil jsem se za hlasem. Naštěstí to byla sestřička.
„Nevím, o co jde!"
„Tak pojďte s ostatními do tělocvičny. Uvidíte. Je to dobré na psychiku."
Ti ostatní, to byla skupinka mužů a žen, která mířila do místnosti, nazývané tělocvična. Na parketách ležely cvičební podušky.
Všichni si lehli, jak byli oblečeni, na podušky a sestřička zavřela dveře a zvenčí pověsila na kliku papírovou cedulku NERUŠIT.
Lehl jsem si také.
Místo očekávaného cvičení nám sestřička řekla, abychom se uvolnili, zavřeli oči a poslouchali její hlas.
„Klidně ležíte, na nic nemyslíte...
Levá noha je těžká... levá noha vám těžkne... Pravá noha je těžká...pravá noha vám těžkne..."
Vzpomněl jsem si na toho sovětského experta.
„ Spáááť ...Spáááááť!"
Doufám, že mi sestra nevrazí do nosu tampon namočený v lihu. Podmíněný reflex se ve mně docela dobře zabydlel!
„Pravá ruka je těžká... pravá ruka je těžká... Levá ruka je těžká... levá ruka je těžká... A celé tělo je těžké..."
Najednou jsem se začal kamsi propadat a necítil jsem své tělo!
Ten pocit ale znám.
Přestal jsem myslet na to, jak mám mít své tělo těžké. Už vím, tak jsem se cítil, když jsem do sebe cpal lék alnagon v Kotvě. Měl jsem z toho pocitu strach.
Usnu a přijde za mnou ta Krásná paní v bílém šatu a se závojem přes svoji tvář. Byla nádherně průsvitná, ale nepřál jsem si ji vidět.
Řekla, že mám ještě čas!
Polekaně jsem se opřel o ruce a tiše vstal. Sestřička naznačovala, abych zůstal ležet a nevyrušil druhé.
Lehl jsem si, ale oči jsem už nezavřel.
Tak tohle dělat nebudu!
Všichni kolem v klidu dýchali. Otočil jsem hlavu a díval jsem se na své sousedy. Vypadali šťastně a spokojeně.
Asi neviděli a nezažili, co jsem viděl já.
Pak sestřička tleskla.
„ Probuďte se!"
Každý si zhluboka vydechl a posadil se. Prý to bylo moc dobré. Vstali a šli na pokoje.
Sestřička mě zastavila.
„Co to s vámi Tondo bylo?"
„Ani se neptejte... V takovém duševním rozpoložení jsem umíral! Mluvil jsem se Smrtí. Vážně. Už sem cvičit nepůjdu."
Zůstala z toho udivená.
Kruci, že jsem jí to řekl. Měl jsem mlčet, proč jsem se přiznal k umírání, mému pokusu o sebevraždu, jak se na mě budou teď dívat?
Odešel jsem také na pokoj.
Žízeň mě vyhnala do kuchyně.
Byla v ní Alenka a vařila si nějaký bylinkový čaj.
„Ahoj Tondo! Jestli chceš, uvařím ti svůj čaj. Je dobrý na nervy."
„Jo? Co v něm je dobrého?"
„Třezalka, meduňka a ještě něco. Je to fakt dobré. Mám ho dost, dej mi hrnek, já ti do něj nasypu. Nemá se sladit cukrem, ale medem. Med už nemám, tak si sladím cukrem."
Než jsem stačil říct Ne!, tak mi té směsi nasypala do hrnku a čekala, až zavře voda v konvici na plynovém sporáku.
Pára rozezněla píšťalku. Vypnula na hořáku plyn a zalila oba hrníčky vřelou vodou.
„Deset minut se musí bylinky luhovat. Pak se čaj může pít. Po doušcích. Kolik chceš cukru?"
„Děkuji ti, Alenko, já moc nesladím, vlastně bych neměl vůbec, tak mi tam hoď jen jednu kostku. Já za deset minut přijdu a hrnek si odnesu na pokoj."
„Já myslela, že si sedneme do haly a budeme si zase povídat..."
„A o čem?"
„To je jedno. Hlavně, když si budeme povídat. Nejhorší je, když jsou lidé spolu a nemluví spolu. Nemám ráda samotu."
„Tak si najdi holky a mluv s nimi, to bude lepší. Já si neumím povídat. Já si mluvím, ale jen tak, v duchu, ne nahlas. Nikoho tak nenaštvu."
„Ty jsi taky nemocný, že? Když si rozprávíš sám se sebou..."
No to jsi uhodla. Jsem nemocný, ale jinak. A o tom se s nikým bavit nebudu.
„Jo. Taky jsem nemocný. Beru večer dva prášky na hlavu."
Smála se.
„Jen dva? Já beru ráno čtyři, po obědě také čtyři a večer šest. Čtrnáct denně. Abych byla zdravá."
„ Já jich jednou snědl za odpoledne nejméně čtyřicet..."
„Abys byl zdravý?"
Holka zlatá, mrtvý, ale to ti říct nemůžu!
„Ne, nepomohly mi. Proto jsem tady sedmý měsíc. Ale už je to dobré. Tak mi dávají jen ty dva prášky a brzy pojedu domů."
„To je škoda. Cítím se vedle tebe dobře."
„Já také."
Po dlouhé době jsem lhal.
Ale byla to ta milosrdná lež, ta se nepočítá mezi špatné.
„Alenko, nebude už ten čaj? Mám na něj chuť."
Teď jsem nelhal. Příjemně voněl.
Být ten čaj ještě oslazený medem...Mohl jsem si jej vychutnávat u Eriky ve Vizovicích. Zavřel jsem oči a říkal si, panebože ne, nesmím, nesmím myslet a vzpomínat si na cokoli, co by mi Eriku mohlo připomenout.
Erika, Vizovice, to všechno bylo, je to pryč a nikdy se to nezopakuje.
„Můžeš si jej scedit, nebo pít přes zuby, aby se kousky nati nedostaly do pusy."
Vzal jsem hrnek, byl horký, ale dal se držet v ruce. Posadili jsme se raději do jídelny, ke stolu. Aby na nás bylo vidět. Bál jsem se, že se dostanu do těch řečí.
Venku byla zima, byl začátek prosince, ale ještě nesněžilo. Foukal tam severák, ven jsem nešel. Tady bylo dobře.
Vysvobodila mne sestřička.
Zavolala, jestli někdo nechce linkovat archy papíru.
„Já chci!"
Přinesla mi stoh čistých listů, pravítko a tužku. Vysvětlila mi, co mám dělat, jak to má vypadat.
Omluvil jsem se Alence a začal jsem pracovat. Čas mi lépe ubíhal.
Tvořil jsem kolonky a Alenka zklamaně podruhé odešla.
Bál jsem se toho, že se na mne upne a nezbavím se jí. Bohužel Alenko, chci být sám.
Rýsoval jsem to pomalu, svědomitě až do večeře.
Když jsem s tím byl hotový, zaklepal jsem na dveře ošetřovny a podal jsem sestřičce celý stoh listů.
Dočkal jsem se pochvaly a poděkování.
„Já to nedělal pro pochvalu, ale abych mohl dělat něco užitečného!"
Tady se červené body nerozdávaly.
Po večeři jsem objevil v jedné skříňce knihy.
Našel jsem tam jakýsi cestopis o Austrálii. Vzal jsem si knihu na pokoj a vydal jsem se objevovat vzdálený svět. Jo kdybych byl kuchařem na zaoceánském parníku, mohl jsem tam být v přístavu v Melbourne...Mohl jsem...
Na „kdyby" se nehraje.
V osm hodin jsem se postavil do řady, držel jsem v ruce skleničku s vodou. Dostal jsem dva prášky, spolkl jsem je a zapil vodou. Ukázkově jsem na sestru vyplázl jazyk. Mirek mi vysvětlil, proč se to dělá.
Stalo se, že někdo schoval léky pod jazyk a na záchodě je vyplivl. Tak zavedli povinné vyplazování jazyků.
Pacient s vypláznutým jazykem byl dobrý pacient.
Umyl jsem se a šel spát. Těšil jsem se na ranní probuzení. Na to, až uslyším příjemný hlas sestřičky.
„Dobré ráno pánové, vstáváme!"
Usínal jsem a věděl jsem, co chci namalovat u té hodné paní v Art terapii, na dalším plátně.
Nemohl jsem se dočkat odchodu do pracovní terapie.
Poprosím paní o nové plátno a ještě dnes začnu malovat.
Otevřel jsem dveře a pozdravil. V ateliéru bylo rušno. U stojanu stál mladý černovlasý kluk.
Tak jsem v háji. Nemám stojan. Můžu si kreslit s ostatními na výkresy.
„Paní doktorko, já..."
„Už jsem vám řekla, že já nejsem doktorka! Jestli chcete, říkejte mi sestro, na to jsem zvyklá.
Dnes přišel i pan Kašpar. Je z jiného oddělení, ale má cit a fantazii, chtěl by se malování více věnovat.
Vy jste takový rychlík. Tak co, mám vytáhnout stojan a napnout plátno? Mám je pro vás připravené od včerejška."
„Ano, děkuji. Já vím, co namaluji. Jestli se mi to povede, nic víc už malovat nemusím..."
Postavila stojan u druhého okna. Nasadila plátno a upevnila je.
Pan Kašpar maloval nějaký slet průzračných víl asi u studánky. Každá byla zachycena v jiné poloze. Tančily dokola studánky.
Bylo to působivé a moc hezké. Nerušil jsem jej raději svými pohledy.
Posadil jsem se před plátno a rozmýšlel jsem.
Včera mi běhal štětec po plátně sám. Dnes mi ruka ztěžkla.
Cítil jsem, že to nebude snadné. Tužkou na výkresu bych byl hotový raz dva.
Ale jaký postup zvolit, když chci malovat portrét někoho, kdo tu není, kdo mi nebude pózovat?
„Sestřičko, potřebuji poradit! Chci namalovat portrét. Jak mám začít, abych se do toho nezamotal?"
„Rozvrhněte si výšku, rozestup očí, bradu, nos a jak bude mít ta osoba vlasy. Každý malíř má svůj postup, jiné vidění. Vy malujte podle sebe."
To mi nepomohla.
Tak jsem si tužkou načrtl body tváře a pak jsem začal naostro.
Práce mi šla mimořádně pomalu. Spíš mi nešla vůbec.
Odcházel jsem v jedenáct hodin z ateliéru nespokojený. Ale vzal jsem si kartu. Polepšil jsem se.
Obraz jsem vypustil z hlavy.
Po obědě jsem se zeptal Květy, kdy se poprvé dostanu domů. Podívala se na nástěnku.
„Tak až 18. prosince!"
„Ale to není za čtrnáct dnů."
„Bohužel ti to tak vychází. Ale další týden budeš doma zase. Budou vááánoce! Všichni pojedeme domů ve středu 23.12. A vrátit se musíme v neděli 27.12. Do 20 hodin.
Tak si domova užiješ ažaž, ne? Na Silvestra tady. Uděláme si program a pohoštění sami. Bude se ti to líbit, uvidíš."
Sedl jsem si do křesla a představoval jsem si, co všechno musím udělat doma.
Tak to je dobré. Chtěl jsem jít do pohřební služby, abych se podíval, jak to tam bude vypadat.
A říct mámě, že půjdeme vybrat peníze z knížky.
Jen si budu muset asi sehnat někoho s autem. Potřebuji několik pytlů Malbytu, štětka by měla být ve sklepě, kýble mám, sítko taky. Pak ty naftové kamna a dva kanystry na naftu. Jak bude vymalováno, začnu topit, aby to rychle vysychalo. Vánoce strávím s dědou. Bez stromku. Vánoce už nikdy nebudu slavit. Nic nebudu slavit.
Šáhl jsem si na krk.
Řetízek od Eriky jsem stále nosil. Doma jej ale sundám a už nikdy na krk nedám. Zamknu jej také do té Třinácté komnaty.
Až to bude suché, tak do ložnice nějaký tmavý koberec. Aby byl praktický. Nakonec šatní skříň, asi trojdílnou a pěknou válendu s úložným prostorem.
Peřináč nechci, zabere jen místo. Obejdu se i bez nočního stolku. Nad válendu si pověsím jednoduchou poličku.
Na jaře se musí ale natřít rámy oken. To bude taky něco stát. Lak se na nich láme, odprýskává, je starý. Slunce a déšť vykonaly své. A na okna mi máma ušije záclonu a závěsy.
Obývák mít nemusím.
Do ložnice si dám rádio a magneťák.
A co do kuchyně?
Kredenc je nemoderní, tak nějakou obyčejnou kuchyňskou linku.
Bude mi na hovno, když si budu muset nosit v kýblech vodu od studny. Ale jo, půjdeme se podívat do Nábytku. Linku, nový stůl a dvě židle. Nebo čtyři. A nějaké nádobí. Černé smaltované hrnce. A malou pánvičku. A brutvan na řízky a kuře. Ten by byl asi nejlepší litinový.
Sakra, to fakt bude na auto...
„Ahoj Tondo!"
Tak, je tady nešťastná Alenka, auto můžu ještě nechat v garáži. Konec mého snění.
„Ahoj Alenko! Jak se máš, co jsi dnes dělala? Kam chodíš do terapie?"
„Mám se dobře, chodím dělat vánoční věnečky. Příští týden se budou věci z terapie prodávat. Koupíš si něco taky?"
„Nekoupím. Já od letošního podzimu přestal cokoli slavit. A neptej se proč, stejně bych ti pravdu neřekl! Nevyzvídej. Jsi zvědavá baba. Jasný?!"
„Dobře, nebudu. Já slavím ale ráda. Ale nepiji alkohol. Beru hodně léků, víš."
Alenko nešťastná, už to vím.
A přeji ti, abys byla zdravá jako kdysi. Abys nemusela každý den spolykat čtrnáct léků. Každý den vlastně čtrnáctkrát musíš vypláznout na sestry jazyk. A jazyk je sval. Tak ti naroste tak, že jej budeš mít nakonec velký jak mravenečník...
„Nikdy nepij. Můžeš oslavovat, bavit se, ale nepij, i když nebudeš brát žádné prášky!"
Nechtěl jsem jí říct, jak jsou ženy lehce náchylné k závislosti na alkohol. Stačí, když pijí chlapi.
„Tak proč jsi pil ty?"
„Protože jsem blbý!"
Usmívala se jak měsíček.
„Ty nejsi blbý, tak nemluv!"
„Víš co? Já už mluvit nebudu. Zase někdy jindy. Ahoj, jdu na pokoj."
Potřetí zklamaně ode mne odešla.
Proboha co na mně vidí?
Ale když se nemá s kým bavit, tak se s ní bavit budu. Je jak malé děcko. Asi koupím bonbóny a nabídnu jí. Alespoň zavře pusu. Na chvilku.
Do pátku jsem chodil malovat. Až v pátek se mi rozjasnilo. Vzal jsem štětec a najednou to šlo.
Nebyla to Mona Lisa, ale portrét Eriky, který jsem začal malovat.
Kdybych neroztrhal její fotku, bylo by to snazší. V pátek jsem zavřel oči a viděl jsem ji před sebou. Každý tah štětce dával portrétu její rysy, její tvář.
Jen bez úsměvu. Ten jsem jí vzal.
Dokončil jsem malbu a stoupl jsem si zase kousek od stojanu. Lepší to už nebude.
Sestra se přišla podívat.
„Proč jste tam nezakomponoval nějaké pozadí. Ta dívka je tak příliš smutná. To je také záměr?"
„Nebyl to záměr. Neumím ji namalovat s úsměvem. Já jí radost vzal."
„Je podobná královně Kleopatře."
„Jo?"
„No ...Trochu ano."
„Není to Kleopatra. Ale Ona byla mojí královnou!"
Byl to poslední obraz, který jsem kdy namaloval.
Najednou jsem se cítil jako vysvobozený z nějakého zakletí.
Po dlouhé době jsem se psychicky nerozhodil při vzpomínce na Eriku. Konečně jsem se dokázal na náš rozchod podívat racionálně.
Eriko, ty jsi tam a já tady, jdeme každý svojí životní cestou.
S klidem v duši jsem se vrátil na oddělení.
Cestopis jsem přečetl a vrátil jej do skříňky s knihami.
Uviděl jsem knihu s názvem Obraz Doriana Greye. Ten název mě zaujal, tu knihu jsem si půjčil.
Přes víkend jsem ji přečetl. Hrdina v ní byl větší ničema, než jsem byl já. Představoval jsem si, že by mě podobně namaloval nějaký malíř.
Co bych uviděl na půdě na svém obrazu já?
Co bych udělal? Určitě bych vzal také dýku a probodl jej.
Osmnáctého prosince jsem mohl po obědě odjet domů.
Na cestu jsem dostal do sáčku své noční léky. A nezbytnou propustku.
Domů jsem přijel, jako vyměněný.
Máma řekla, že vypadám moc dobře, že jsem asi přibral. To nevím, to zjistím v neděli, až se budeme vážit.
Řekl jsem, že se do večera vrátím, že musím jít ven.
Jasně. V pořádku!
Konečně navštívím pana Janouška, vedoucího Pohřební služby v Brodě. Byla tam ještě jedna, ale Čert mi to domluvil tady. Na Kvítkové.
Našel jsem provozovnu, otevřel jsem dveře a vstoupil dovnitř do kanceláře.
Za stolem seděla docela veselá paní a s někým telefonovala.
Domlouvala čísi pohřeb. Hovor ukončila, odložila telefon a usmála se na mne.
„Máte přání? Někdo v rodině skonal? Potřebujete zařídit pohřeb?"
„Ne, naštěstí jsme všichni živí a zdraví! Mohl bych mluvit s panem vedoucím Janouškem? Já bych měl u vás začít pracovat od února."
Zarazila se. Zakroutila hlavou.
„Ale ...pokud vím, máme plný stav, to musí být nějaký omyl, nebo žert!"
Ztuhl jsem. To snad není možné, vždyť mi to Čert vyřizoval a tvrdil, že je to hotová věc!
„Paní, já si nedělám legraci, pro mne je to moc vážná věc! Tak je tady ten pan vedoucí, chci s ním mluvit!"
„Moment, moment, nezvyšujte na mě hlas, tady to není vhodné, mladý muži. Já mu zkusím zavolat, vydržte, ano?"
Zvedla telefon a vytočila číslo.
„To jsem já, Velísková, pane vedoucí, přišel k nám nějaký mládenec a prý má u nás v únoru nastoupit do práce. Víte o něm, nebo něco o tom, není to žert? Ne? Není? Ale stav je přece plný...
Jak se jmenujete?"
„Antonín Wolf."
„Tak jmenuje se Wolf! Tak vy o něm víte? Hm. Dobře. Rozumím, vyřídím mu to."
Položila ruku na mikrofon telefonu a zatvářila se zase přátelsky.
„Pane Wolf, pan vedoucí o vás ví. Ale místo pro vás nemá zde, ale jedná se o místo pomocníka v našem Kamenosochařství. Tam nám jeden pán odejde do důchodu. Tam pracovní sílu potřebujeme.
Ale kdyby bylo potřeba, můžete vypomoci i tady, pokud se na to, ehm, cítíte..."
Opět přiložila telefon k uchu.
„ Dobře, já ho tam nasměruji, spolehněte se. Jo, volali z patologie, máme dva kusy. Nashle."
Telefon odložila do vidliček.
„Je vám něco? Haló, jste v pořádku?! Pane Wolf!"
Hlava se mi zatočila. Kurva Čerte, jen počkej, až tě potkám! Já všude vykládám, jak budu nosit mrtvoly...
A to je práce v kamenosochařství. Žádní mrtví, ale výroba náhrobních kamenů! Páni, já se picnu!
Bože, já se fakt dám na modlení, děkuji ti!
„Paní, to nic, už jsem v pořádku, on to žert trochu je, ale já jsem v tom nevinně. Takže ta práce je mimo pohřební službu? A kde to je, kam mám jít nebo jet?"
„ Pan vedoucí vás čeká v Loukách, je to ta hala u hřbitova. Podíváte se, jak to tam vypadá. Jste mladý a silný, jste vhodný adept. Je to dřina, to víte, kámen něco váží. Tak běžte a hned si tam zajeďte. Zatím na shledanou."
Zazvonil jí telefon. Asi dostali další kus...
Klusal jsem na trolejbus a prvním, co jel na Louky, jsem tam odjel.
Bylo pozdní odpoledne, pátek osmnáctého prosince.


Začalo drobně sněžit. Já si však říkal, že mi prší z šedivého zamračeného nebe štěstí. Smůly jsem měl dost. Tak bych si přál do kornoutku, jako zmrzliny, malou porci štěstí.
Vedoucí Janoušek na mě čekal. V kanceláři.
V hale byl klid. Zaměstnanci byli z práce dávno doma. Všude samý žulový, nebo mramorový blok kamene. A rozpracované náhrobní desky. A v kolečkách hromada jakéhosi nářadí.
Zaklepal jsem na prosklené dveře.
„Vstupte!"
Otevřel jsem dveře snad od svého prvního zaměstnání.
Vstoupil jsem sebejistě. Vždyť jsem se na tento okamžik tak dlouho připravoval.
„Dobrý den pane vedoucí. Jmenuji se Antonín Wolf. Kamarád mi o vás řekl... ale tvrdil mi, že budu chodit v černé uniformě, nosit a strojit nebožtíky."
„Jo copak Čert, to je číslo! Je to můj známý, pomáháme si, ale to teď nebudeme řešit.
Místo je volné zde. Pomocníka. Prý nemáš dokončenou školu. Jestli máš dva roky uzavřené, tak mám konexe, tady uděláš praxi, zkoušky a bude z tebe kameník. Když nebudeš chtít, tak se stejně zapracuješ a budeš-li šikovný, povýšíš. Mistr z tebe bude tak za dvacet roků, ale to tu už nebudu.
O platu je předčasné mluvit, ale strach mít nemusíš. Vyděláš si a lidi dávají slušné dýška. Tady i v pohřební službě. Když tu nebude dost práce, tak si tě stáhnu k nám, a budeš se starat o prázdné rakve, kytky, věnce a tak podobně. Chystat prostě věci před obřadem. Tak co, jdeš do toho? Mám s tebou počítat, nebo hledat jiného?"
Podal jsem mu ruku. Stiskl mi ji silně, jak horník.
„Počítejte se mnou prosím od února. Od 5. února. To už budu mít osmnáct roků. Kde se mám hlásit?"
Přijdi ráno, až se vyspíš na Kvítkovou, do sídla. Velísková to s tebou sepíše a můžeš nastoupit. A jak je to s pitím?"
„Pil jsem, ale už nebudu! Věřte mi, nebudu."
Smál se jako prima vtipu.
„To vykládá každý... Hlavně žádný průser, jasný, Antoníne, topiči elektrárenský?"
„Jasný."
Panebože, že by byl taky popitý?
A zase slyším co, kdysi. Hlavně žádný průser! Že by i tady byla soutěž o Rudý prapor...
„Tak mazej domů a trénuj svaly. Dostaneš tu zabrat."
Nevěděl jsem, co od samé radosti říct. Že bych mu popřál k vánocům hodně nebožtíků?
„Děkuji a přeji vám hodně, ale hodně šťastné a veselé Vánoce!"
Zabouchl jsem dveře a zvedl hlavu k nebi. Líbejte mě nádherné studené vločky!
Spěchal jsem na trolejbus a už se viděl doma.
Tak to je bomba.
Domů jsem přišel s dobrou náladou.
Máma seděla v kuchyni. Rozsvítil jsem lustr.
„Zhasni, držím černou hodinku, večeře bude později."
„ Uvařím si čaj a zhasnu, na co ale sedáváš potmě? Řeknu ti dobrou zprávu! Mami, představ si, že mám tu práci."
„Potmě je mi dobře. Přemýšlím o životě. A vzpomínám. To tě vážně přijmou k pohřebákům?"
„Já také přemýšlím o životě. A na co vzpomínáš? Máš myslet na to, co bude, ne co bylo. Jsi ještě mladá."
Podívala se na mne se smutkem a bolestí v očích. Bolest zaháněla léky a zvyšovala si dávky. Všiml jsem si toho.
„Mám pro tebe překvápko. Já budu pracovat v kamenosochařství! Nebudu odnášet mrtvoly. V únoru mám nastoupit. Co na to říkáš?"
„Ale co tam budeš dělat? Na kameníka se musí člověk taky vyučit."
„Já se tam budu zapracovávat. A možná, že mi vedoucí zařídí po roce praxe zkoušky a měl bych výuční list. Když to nepůjde no tak budu pracovat bez vyučení. Říkal, že by se ty dva roky v Hradišti započítaly. Ale já nevím, jak to myslí. Řekl jen, že má konexe. Známosti. Hlavní je, že tam nastoupím!"
„A kde by to bylo?"
„Tady v Brodě. V Loukách mají provozovnu. Na Kvítkové je jen ta pohřební služba."
„No alespoň, že tak. Budeš doma."
„Já budu doma. Ale ve Vidlákově! Já vím, že to myslíš dobře, ale já jsem rozhodnutý. Cestou z práce se za tebou můžu každý den zastavit. Zajdu ti nakoupit, když budeš chtít.
A když mluvím o nákupech, potřebuji peníze. Zítra si půjdu koupit Malbyt a bělobu. Na Vánoce budu doma, ale pojedu za dědou, budu tam malovat. Zatopíme v kamnech, aby to pěkně schlo. Řeknu dědovi, aby mi tam sem tam zatopil, až odjedu. Ale dnes už nestihneme vybrat peníze z knížky. Půjčíš mi prosím? Vrátíš si je, až vybereme."
„Toníku, neunáhluj se. Rozmysli si to, tobě se to zdá jednoduché, ale není to pravda. Jak se tam o sebe postaráš?"
„Nemám obavy. Vím, co chci. A taky, co nechci. Tak co, půjčíš mi na to? Jen nevím, jestli to odnesu v rukách. Máš nějaké velké tašky? V obchodě mi poradí, kolik pytlíků Malbytu budu potřebovat."
Peníze mi půjčila. Největší taška byla od vysavače. Strčil jsem do ní ještě jednu nákupní a šel do obchodu Barvy a Laky. Prodavačky jsem se zeptal, kolik budu potřebovat na dva nátěry. Rozesmál jsem ji.
„Já vám to ráda řeknu, ale potřebuji vědět, na kolik metrů čtverečních to má být!"
Zarazil jsem se. Představil jsem si, jak je která místnost velká. Rychle jsem počítal a raději pár metrů přidal.
„Celkem asi... na 110..."
„Bude to záviset na tom, jak hodně budou stěny sát, no tak... pět balení. A jen ten Malbyt, nebo ještě něco jiného? Nějakou tónovací barvu?"
„Jen zinkovou bělobu. Chci to mít bílé. Možná, že mi tam dá navrch kámoš nějaký váleček. Děkuju."
Zaplatil jsem a táhl se s nákupem domů. Zítra ráno s tím pojedu autobusem do Vidlákova. Pěkně se pronesu.
Po večeři jsem si s mámou dlouho vyprávěl.
O tom, co bylo, ale hlavně o tom co bude. Měla z toho strach, ale řekl jsem, že každý nějak začne žít svůj život. Já začínám takto. Střechu nad hlavou budu mít a peníze si vydělám. Měla ale obavy z toho, abych se nevrátil k pití. Na pití jsem ale nepomýšlel.
V sobotu dopoledne jsem jel autobusem do Vidlákova.
Děda byl rád, že mě zase vidí.
Znovu jsme si prohlédli všechny místnosti. Usoudil, že se původní malba nebude muset škrábat, že to bude stačit namydlit. Hlavně se musí začít s vytápěním. Prohlédl kamna a roury vedoucí od kamen do zdi. Taky dobrý. Šel jsem se podívat do stodoly. Babiččina rozdělaná postel stála opřena o žebřík. Tak tu potřebovat nebudu. Rozštípu ji a spálím v kuchyňských kamnech.

Publikoval(a): Tonyend, 26.4.2013