Anotace: Dějí se ale věci! Tony se snaží zabydlet na vesnici a doma sám od sebe zavítá do kostela. Tam spatří neznámou dívku. Bohužel, děda nečekaně zemře.

Ve stodole byly ještě piliny. Byly staré a zvlhlé na povrchu. Prohrábl jsem je do hloubky a tam se zdály být sušší. Vrátil jsem se do ložnice a otevřel obruče na kamnech. Vyndal jsem prázdnou patronu a šel ji do stodoly nadusat pilinami. Pak také z obýváku. Děda stál vedle mne a díval se, jestli to dělám správně. Tohle jsem uměl, asi jedinou věc, kterou mě otec v mládí naučil, kterou jsem mohl využít v životě. Nezapomněl jsem to.
Plné patrony jsem odnesl do místností, dal do kamen a zapnul obruče. Děda mi podal noviny a sirky.
Škrtl jsem sirkou o krabičku a zapálil kus novin. Zasunul jsem je do podpalovacího otvoru kamen. Komín dobře táhl, plamen se natáhl dovnitř a zapálil piliny.
Za chvilku se z kamen zakouřilo a pak už piliny pomalu hořely.
Dědu jsem poprosil, aby se odpoledne podíval, jestli oboje kamna hoří a až budou vyhořelá, aby znovu natloukl patrony a znovu zatopil.
Před odjezdem do Brodu jsem se nakoukl do místností. Kamna fungovala, bylo tam příjemné teplo. Počkal jsem s ním do odjezdu autobusu ve výměnku.
Kořalku mi nenabídl. Stejně bych si nevzal. Pil sám.
Jak říkal, dokud chutná, tak člověk žije.
Já budu žít i bez ní.
Podíval jsem se na hodinky. Za chvilku mi pojede autobus.
Rozloučil jsem se s dědou a řekl, že přijedu na Vánoce. Začnu malovat a připravovat své bydlení.
Aby mi nachystal čistý kýbl a síto.
Vyšel jsem z domku a zamířil jsem na zastávku.
Po ulici šla sousedka. Prohlížela si mne. Teprve když jsem ji pozdravil, tak mne poznala. Prý jsem vyrostl a jak jsem se změnil! No jo, roky nám letí.
K zastávce přijel autobus. Řidič otevřel dveře. Nastoupil jsem sám. Zaplatil jsem jízdenku, zavřel dveře a vyjel do Brodu. Odpoledne jsem byl doma.
Máma se ptala, co jsem tam udělal.
Nic. Jen zatopil v piliňácích.
Ježíšimarija, jen abychom nevyhořeli!
Uklidnil jsem ji, že to děda pohlídá a zítra znovu zatopí.
Otec byl doma, ale by mu to jedno. Na Vidlákov jakoby zapomněl.
Poobědval jsem s chutí. Byl jsem zase plný života.
Napadlo mne, že půjdu navštívit kluky Berkovy.
Dlouho jsme se neviděli, máme si co povídat.
Byli doma. Seděli jsme na verandě, hráli karty a kecali. Alí se mě zeptal, že cosi slyšel...co je na tom pravdy?
Tak jsem začal vyprávět o tom, co se stalo v posledních měsících v mém životě. Co jsem dělal a kde jsem vlastně byl.
Poslouchali s hubou otevřenou. Co prý budu teď dělat?
Řekl jsem, jak si ze mě udělal Čert -Dobrý den´, jak mi nakecal, že pro mě má místo u pohřebáků, ale nebyla to pravda, to místo je u kameníků.
A že odcházím z domu, budu bydlet na vesnici u dědy, že si to tam zařídím pro sebe.
Na mé pití nepadlo ani slovo.
Ale chtěli vědět, jak to vypadá v té Protialkoholní léčebně.
Tak to kluci raději nechtějte znát. Anebo pijte a jednou to tam třeba sami poznáte. Nadávali jsme na protivnou zimu a těšili jsme se na jaro, až začneme čundrovat. Už aby bylo!
Podíval jsem se z okna. Venku byla tma. Zvedl jsem se ze židle a řekl klukům ahoj, jdu domů.
Zítra se vracím do blázince a za měsíc budu natrvalo doma. Na blázinec se raději moc nevyptávali.
O něm se nedá jen tak mluvit.
To musí každý poznat na vlastní kůži. Mluvil jsem o blázinci, ale ono je to nemocnice jako každá jiná. Jen lidi tam mají jiné nemoci.
Doma jsem se zavřel do pokojíku, pustil jsem si magič a lehl na postel.
Možná má máma pravdu, že jsem do všeho „hrrr". Ale je přece jedno, jestli se postavím na vlastní nohy v osmnácti, nebo ve třiceti.
Nepřipouštěl jsem si, že by mi „něco" nohy mohlo podrazit.
Spát jsem šel bez večeře.
Probudil jsem se do nedělního rána.
Celou noc silně sněžilo. Šel jsem se napít vody do kuchyně.
Díval jsem se z okna. Zahradu přikryla bílá peřina. Na plotě sedělo pár havranů. Čekali, jestli se objevím a pohodím jim něco k snědku. Sýkorkám sypu do krmítka slunečnicová semínka. Havrani si zvykli na krajíc chleba. Ukrojil jsem dva krajíce a vyhodil jsem je z okna do zahrady. Havrani polekaně vzlétli, ale když viděli cosi dopadnout do sněhu, tak si sedli zpět. Dívali se, jestli nehrozí nějaké nebezpečí. Pak slétli dolů a začali se přetahovat o chleba. Zavřel jsem okno a sledoval jsem jejich počínání.
Dostal jsem také hlad. Dal jsem si chleba, jako havrani. Ale namazaný máslem.
Z ledničky jsem vyndal láhev s mlékem. Nalil jsem si do hrnku. Chutnalo mi i studené.
Po snídani jsem se umyl a oholil.
Oblékl jsem se a čekal, až uslyším z kostela hlas zvonu.
Obul jsem se, navlékl se do bundy a šel jsem zase sám od sebe do kostela.
Hlavními dveřmi, jako všichni věřící.
Tam se naštěstí nikdo neptal, věříš nebo nevěříš?
Já pořád nijak moc nevěřil. Možná, že Bůh je.
Já jej neviděl a nedal mi žádné znamení. Tak jsem nad ním nepřemýšlel, namočil jsem prsty do svěcené vody, pokřížoval jsem se bez pokleknutí.
Cítil jsem, že mám-li jít do kostela, tak mé místo je u sochy Panny Marie.
K ní jsem se modlil a ta jediná mi možná jaksi pomohla. Tak budu chodit za ní. Dnes jsem se chtěl pomodlit, abych v ničem nikdy nepolevil, aby nade mnou držela svou ochrannou ruku. O tu její ochranu jsem stál. Jinak si budu muset vystačit sám.
Protáhl jsem se davem věřících a postavil jsem se pod sochou.
Sklonil jsem před ní svou hlavu.
Zavřel jsem oči a šeptal jsem svoji motlitbu. Kolem mne lidé zpívali a sborem volali aleluja. Nerušilo mě to.
Já nechtěl rušit je.
Nahoře na kůru hrál někdo moc krásně na varhany. Vnímal jsem hudbu, ne zpěv. Bylo to povznášející. Zvuk varhan ke kostelu patřil. Když svého Boha nenajdu, zajdu si sem poslechnout varhaníka.
Zvedl jsem hlavu a otevřel oči. Díval jsem se do tváře Panny Marie.
Byla vlídná, mateřská a chápající.
Tak proč bych se jí nesvěřil? Usmál jsem se a spokojený chtěl odejít z kostela ven a domů.
Pokřížoval jsem se a nahlas jí poděkoval. Otočil jsem se.
Vedle mne stála dívka.
Ruce měla sepjaté a taky se k ní modlila.
Letmo jsem se na ni podíval. Na rozdíl o Světice měla neznámá ve tváři vrytý vyložený smutek. No do kostela nechodí lidi jen veselí.
Podívala se na mne a tak jsem se přestal usmívat. Asi se to v kostele neslušelo.
Zvážněl jsem a protáhl jsem se mezi věřícími ke vratům hlavního vchodu. Když jsem byl venku před kostelem, měl jsem čistou hlavu. Čistou v myšlenkách.
Mámě jsem ani neříkal, kam v neděli dopoledne chodím. Řekl jsem to jednou a moc mi nevěřila.
Znovu začalo sněžit.
Šel jsem schválně mimo odklizený chodník. Dělal jsem pomalé kroky do sněhu, jako kdysi. Ohlédl jsem se za sebe a díval se na stopy ve sněhu. Byly jen jedny. Moje. Ve vizovickém parku byly tenkrát dvoje...
Sníh padal k zemi a na mne padl splín.
Na krku mě začal pálit řetízek od Eriky.
Hned jak příjdu domů, tak jej sundám a už si jej nikdy nevezmu. Schovám si jej do krabičky a dám někam dozadu, do šuplíku, abych ji neměl na očích.
Otevřel jsem dveře a ucítil jsem nádhernou vůni pečeného kuřátka.
Bylo na oběd s rýží a hruškovým kompotem.
Máma se zeptala, jestli se mi něco nestalo. Ještě, že neřekla „zase!"
Ne, nestalo se nic. To jen vzpomínka na zasněžený vizovický park klepala ve Třinácté komnatě na dveře. Jen si tam buď! Nepustím tě ven.
Nachystala mi jídlo na cestu. To prý je jedno, že tam jídlo budu mít.
Poděkoval jsem a odjel jsem do Šternberku bez tašky. Divila se. Na co bych si tam teď ale měl vézt věci, když budu příští týden zase doma. A doma budu skoro pět dnů!
Do léčebny jsem se vyloženě těšil. Všechno se mi začínalo dařit.
Díky moudru největšímu. Být jiný?
Být střízlivý!
Přijel jsem do Šternberku.
Vzpomněl jsem si na Alenku. Mluví, mluví a pusu nezavře. Šel jsem do cukrárny a koupil jsem sáček mléčných karamel. Ty se v puse dlouho rozpouští!
Pacienti se odpoledne vraceli z dovolenky.
Alenka ale ještě nepřijela.
Květa seděla před ošetřovnou u lékařské váhy. V neděli se každý musel zvážit. Sestřičce jsem podal propustku. Podívala se, jestli mám na ní napsanou zprávu, jak jsem se doma choval. Máma napsala stručně- Choval se normálně.
Sestřička se usmála.
„To je jak Normálně?"
„No že jsem snědl léky, vyplázl na ni večer jazyk a nepil jsem alkohol!"
Stoupl jsem si na váhu a Květa mě zvážila a zapsala moji váhu.
Po mně další pacienty.
Sedl jsem si do křesla a čekal jsem, až se objeví ve dveřích Alenka. Když vstoupila do haly, vstal jsem a šel ji přivítat. Byla velmi překvapená.
„Ahoj Alenko, jaká byla dovolenka?"
„Ahoj Tondo, dobrá."
„Já jsem ti koupil sáček bonbonů, na, vezmi si je..."
„Jé, děkuji ti. Ale já pro tebe nic nemám."
„Nic nechci. To ti dávám jen tak, pro radost."
Nemohl jsem jí říct, že si karamelami zalepí pusu a bude potichu. To bych ji ranil.
Napadlo mne, že řeknu sestřičce, že bych se chtěl objednat na slyšení u pana primáře. Vyslechla mne.
Odpověděla, že to připadá v úvahu až po Vánocích.
No tak nic. Potřeboval jsem se někomu svěřit, co se mi doma povedlo. Tak třeba na skupině.
Alenka odevzdala propustku, zvážila se a odešla na pokoj.
Raději jsem šel na pokoj za kluky a tam počkal na gong, oznamujícím, že je čas jít do jídelny k večeři.
Večeře byla studená. Šunkový salám, chleba a čaj.
Květě jsem řekl, že bych chtěl mít službu v kuchyni. Příští týden i ten další. Zapsala si mě a od pondělí jsem nastoupil do kuchyně. Na práci jsme byli tři. Já a dvě pacientky.
V osm hodin jsem si šel vzít od sestřičky prášky a na dobrou noc jsem na ni vyplázl jazyk.
Pacienti sledovali televizi.
Já raději spal. Polštář pod hlavou jsem přestal objímat. Nebylo důvodu si něco nalhávat do kachního peří.
V pondělí ráno, jako každý den, jsem uslyšel příjemný budíček. Hlas sestřičk, která chodila po všech pokojích a vítala nás do nového dne.
„Dobré ráno...Vstáváme!"
Umyl jsem se a oblékl.
Šel jsem si sednout do kuchyně na lavici.
Čekal jsem, až z venku uslyším příjezd náklaďáku, který po léčebně rozvážel jídlo. Snídaně, obědy a večeře.
Závozník vyložil várnice před budovu a já je dovezl do kuchyně.
Spolu s pacientkami jsme nachystali talířky a příbory na tácy. Sestřičky pak z várnic dávaly jídlo na talíře a ty jsme roznášeli ke stolům. Po každém jídle jsme umyli nádobí, příbory i vnitřky várnic. Nejraději jsem nádobí umýval.
Holky se divily. Z chlapů to nikdo nechtěl dělat. Holky utíraly a uklidily nádobí do skříněk. Já odvezl várnice před budovu. Příjemná práce.
Po ranní komunitě jsem šel do pracovní terapie. Chtěl jsem se podívat na své obrazy.
Otevřel jsem dveře ateliéru a pozdravil.
„Dobrý den, sestro, já se přišel podívat na své obrazy, jen tak..."
„Dobrý den pane Wolf! Ale už je tu jen jeden."
„Jak to? Namaloval jsem přece dva?"
„Byl tady pan primář Mikulka a představte si, že jej chtěl. Tak už je na Protialkoholním oddělení. Tady se to tak praktikuje. Když někdo namaluje něco hezkého, je o to zájem. Také pořádáme jednou za rok vernisáž a chodí se podívat i lidi z venku. A když jsem mu řekla, že jste to namaloval vy, tak si jej zamluvil a v pátek odpoledne mu jej odnesli na oddělení. Tak se tam můžete jít podívat, jestli chcete.
„A co kdybych ho chtěl ale já sám pro sebe? Mohl bych si jej vzít domů?"
„Bohužel ne."
„Kdybych si ho chtěl koupit?"
„Ne, to nejde. Všechno, co se zde vytvoří, zůstává výhradně majetkem léčebny."
„To je škoda. Stál bych o něj."
„Tak můžete namalovat něco jiného, talent máte!"
„Nemám talent. To byl jen takový výbuch emocí, které chtěly z těla ven. Cítím to tak. Už nic podobného neudělám. Bylo by škoda barev a plátna. A co ten pan Kašpar? Ten maloval parádně!
Co ten jeho obraz, ty Tančící víly? Já si to tak nazval. Ten vám namaluje jistě hezčí věci než já. Pozdravujte ho. Že mu přeji, aby se mu dařilo."
„Zkuste to, sedněte si, podívejte se do knih o umění, třeba dostanete inspiraci."
„Ne. Děkuji. Nezlobte se, ale nebudu už malovat. A dívat se do knih na fotky obrazů a pak malovat?
Já nechci nikoho kopírovat. Já tomu umění nerozumím. Nevím, proč mě to napadlo."
„Ale oba obrazy, které jste vytvořil, jsou krásné, mají to, co obraz má mít. Duši. A to je poslání umělců, zanechat lidem vzkaz k přemýšlení, rozdat krásno..."
„Kde je ta má královna?"
„Ta smutná dívka? Je ještě tady. Ale jistě si ji někdo také odnese."
„To si primáři odnáší všechno?"
„Kdepak, jen to, co je hezké a vhodné pro jejich oddělení. Tolik místa na zdech není."
Ukázala mi na stojan. Obraz vysychal.
Ustoupil jsem dozadu a prohlížel jsem si jej. Kdybych byl mistr štětce, namaloval bych jej určitě lépe.
Ale podařilo se mi do obrazu vtisknout Eričinu tvář, její oči.
Dívaly se na mne s výčitkou.
„Tony, proč?"
„Jen se, Eriko, dívej. Vidím tě naposledy. Ať se na tebe dívá někdo jiný.
Také bych ti mohl položit otázku.
Eriko, proč?
Já tehdy nepil, byl jsem v tom nevinně, opilý jen byl Effendy, ne já!
Tak proč, proč to muselo skončit tak, jak skončilo...?"
„Nad čím jste se tak zamyslel?"
„Nad jedním vyneseným rozsudkem... Nezlobte se, ale už sem nebudu docházet."
Poděkoval jsem a rychle z ateliéru odešel.
Zašel jsem do zahradnictví.
Paní, co to tam měla na starosti, mě přijala. Nebyla to žádná práce. Zalévat kvítka v květináčích, plevelit záhonky. Nejraději jsem chystal kytice. Pořád měl někdo svátek a narozeniny, pacienti odcházeli z léčebny domů a kupovali lékařům kytky, jako poděkování.
Vydržel jsem tam až do konce ledna, do svého propuštění.
Od osmi do jedenácti hodin jsem byl království květin a měl jsem z toho dobrý pocit.
Ale nejhorší to bylo na oddělení odpoledne.
Čas mě vlekl, nějak to neubíhalo. Asi proto, že jsem se tak těšil na okamžik, kdy za sebou také zavřu dveře oddělení a naposledy projdu bránou léčebny.
Do konce ledna však ještě bylo hodně daleko.
Na oddělení jsem byl v pohodě. Pocuchané nervy jsem si zklidnil dokonale. Klidně jsem mohl vzpomenout třeba na Vizovice a už to byla jen pouhá vzpomínka. Jako každá jiná. Neobjevila se mi v očích ani jedna malá slzička.
Před odjezdem na vánoční dovolenku jsem si v zahradnictví uřezal pět karafiátů, přidal větvičku kapradiny a udělal kytičku. Pro primáře Mikulku.
Zaplatil jsem a šel s kytičkou za ním.
Poděkoval jsem mu za všechno, co pro mne udělal a popřál hezké svátky.
Byl mírně udiven.
To mu prý ještě žádný z jeho alkoholiků neudělal. Tak jsem jiný, no.
Měl radost. Já také.
Za to, že mi zde pomohli otevřít mé zaslepené oči.
Ve středu 23. prosince jsme všichni odjeli domů na dovolenku.
Vzájemně jsme si přáli všechno nejlepší, pacienti i s paní doktorkou a sestřičkami.
Po příjezdu domů jsem se ale málem pohádal s mámou.
Nechtěla, abych jel do Vidlákova, že se to nehodí.
Nechtěl jsem se hádat, jen jsem jí řekl, že já Vánoce nebudu slavit.
Doma to vonělo napečeným vánočním cukrovím.
Mávla znechuceně rukou, tak si jeď.
„ Na čem tam budeš spát? Co tam budeš mít k jídlu? Kristepane, taková blbost, malovat na vánoce! Kdo to kdy slyšel..."
Nachystala mi chleba a kus salámu. Nechtěl jsem si nic vzít, že si s dědou uvaříme něco k jídlu, že tam zásoby má. Tak jsem si vzal půlku chleba a salám.
„A kdy přijedu domů?"
„ Jak vymaluji!"
„ To tu budu zase sama, tatínek si vzal služby."
Ve sklepě jsem našel malířskou štětku, kterou Alí napsal na střechu radnice tehdy ten nápis Okupanti, táhněte domů!
Děda štětky také měl, ale zednické. S krátkými štětinami.
Tato měla štětiny dlouhé, pěkně se s ní dělalo. Otec ji kdysi dostal a teď se mi hodila. Zabalil jsem ji do novin a přidal do tašky. Rozloučil jsem se s mámou a šel jsem na autobus.
Před večerem jsem už byl u dědy. Nachystal mi nejen kýbl, ale i malou vanku. Překvapil mne. Sám si dal práci a stěny vymydlil. Byly čisté. Mohl jsem malovat. Ve vaničce jsem rozmíchal Malbyt a nechal jsem jej do rána odpočinout. Podle návodu.
Vylezl jsem na půdu a hledal matrace od babiččiny postele. Nikde nic. Až pod starou přikrývkou byla jedna dlouhá matrace. Strožok. Tak tomu říkal děda. Shodil jsem jej dolu po žebříku. Nebyl ani moc od prachu. Vyklepal jsem jej ledabyle rukou a odnesl do kuchyně. To byla má postel.
Zatopil jsem v kamnech a v kuchyni bylo za chvilku horko. Kachlová kamna, to je věc!
Stodola byla plná dřeva a uhlí, které měl děda pro své topení a vaření. Rychle jsem natloukl obě patrony do kamen a zatopil v obýváku a ložnici. Pilin už moc nebylo. Škoda.
Přiložil jsem do kachlových kamen lopatku uhlí, abych byl do rána v teple. Zhasl jsem v kuchyni světlo a lehl jsem si na strožok. Byl vycpaný slámou nebo senem. Hodil jsem na sebe deku a usnul. Jako na čundru.
Brzy ráno jsem vstal a šel promíchat Malbyt.
Na kýbl jsem položil síto a zednickým šufanem nabíral obsah vaničky a plnil kýbl. Mohl jsem začít s malováním. Výhodou pro mne bylo, že jsem byl vysoký a stropy v baráku byly nízké. Nepotřeboval jsem žebřík, na strop jsem pohodlně dosáhl z podlahy. Děda mi dal staré montérky, abych se prý nezaprasil od barvy. A děravý klobouk na hlavu.
Opřel se o futra a rozkašlal se. Tak jsem ho kašlat nikdy neslyšel.
Plivl jsem si do dlaní a začal se stropem v ložnici. Díval se na mě a říkal, jak mám se štětkou správně mávat. Když jsem pochopil, co mi říká, byla to hračka. Vymaloval jsem strop a pustil jsem se do stěn.
Bylo mi z toho horko, ruka mě bolela, ale pokračoval jsem v práci.
Ložnici jsem měl zdárně za sebou. Šel jsem si uvařit k dědovi čaj a zeptal se ho, jestli nechce taky. Nechtěl.
Dal si hlt borovičky rovnou z flašky. Ani si nenalil do skleničky.
Odpočinul jsem si a vrhl jsem se na obývák. Malování není zase taková věda. Kuchyňská kamna pořád hřála. Prohrábl jsem žhavé uhlíky a přidal jsem lopatku uhlí. Otevřel jsem dveře od kuchyně, aby šlo teplo přes chodbu do obýváku.
Piliňáky vyhasly.
Vytáhl jsem z nich teplé patrony a šel je na dvůr vysypat. Popel padl do sněhu a ten jen zasyčel. Chvilku jsem počkal, aby vychládly. Potom jsem šel do stodoly a znovu je natloukl pilinami. Odnesl jsem je do místností, usadil do kamen, zavřel jsem obruče, zapálil jsem kousky novin a zažehl piliny. Piliny se v kamnech rozhořely a všude bylo příjemné teplo.
Stěny rychle schly.
Po obědě jsem přidal do Malbytu běloby a provedl druhý nátěr. Věřil jsem, že strop i stěny budou pěkně bílé. Přesto jsem stihl vymalovat jen ložnici a obývák. Kuchyně počká.
Děda moji práci zkontroloval. Prý je to dobré.
Tak jo. Požádal jsem ho, aby pohlídal všechna kamna, umyl jsem se a převlékl do svého. Byl jsem spokojený. Než jsem odešel, zeptal jsem se dědy, jestli přijede k nám do Brodu.
Zavrtěl hlavou.
Asi ne. Cosi na mě asi leze choroba. Možná že ta chřipka.
Poděkoval jsem mu za pomoc. Brzy se zase ukážu!
Stihl jsem poslední autobus do Brodu.
Máma bude také spokojená. Na Štědrý den budu doma. Tak jak chtěla.
Přišel jsem domů, zrovna když smažila rybí filé. Bramborový salát měla hotový.
Byl Štědrý den, v obýváku chyběl vánoční stromeček.
Chybělo toho víc.
Stromek v obýváku, otec u stolu a vánoční nálada.
Máma neměla dobrou náladu ze samoty, z bolesti v nohách a taky ze mne. Těžko se smiřovala s tím, co jsem udělal špatného.
Pil jsem, byl jsem soudně trestán, několik měsíců jsem byl na léčení a měl za sebou pokus o sebevraždu. Vrchol všeho, vyhodili mě ze školy.
Nedivil jsem se jí. Já mít takového syna, také bych z toho žádnou radost neměl. Zeptala se, jestli jsem všechno vymaloval.
„ Ne. Jen ložnici a obývák. Ale dvakrát!"
A co děda? Přestal nějak jezdit.
„ Říká, že bude mít asi chřipku. Tak na Vánoce nepřijede. Nechce."
Nachystala večeři.
Mlčky jsme večeřeli sami dva. Přesto prostřela pro tři. Co kdyby někdo přišel.
To se tak dělá.
Omluvil jsem se, že pro ni nemám dárek.
„ Zapomněl jsem. Promiň mi to."
Roztřepala se jí brada. Stěží potlačovala pláč.
Vstal jsem a vzal ji kolem ramen.
Řekla, že chce jediné. Žádný dárek, ale abych už nepil. Nikdy.
Byl Štědrý večer, nejsmutnější v mém životě.
Mámě jsem slíbil, že pít nebudu.
Díval jsem se na ni. Pořád plakala.
Odnesl jsem talíře do kuchyně, že nádobí umyju.
Zavolala, ať to nechám na zítra a jdu spát.
Přišla do kuchyně a sedla si k oknu.
Věděl jsem, že tam bude sedět a čekat, čekat až pojede vlak, jak otec pohne na lokomotivě táhlem a spustí píšťalu, aby jí zahoukal na pozdrav.
Pomocník přihodí do kotle lopatu uhlí a z komína vylétne gejzír jisker. Pak půjde spát.
Teď jsem se už nedivil, že začíná vzpomínat a nedívá se tolik do budoucnosti.
Kdo z nás ale do ní vidí?
Mé vzpomínky by mě zabily. Stáhly dolů, proto jsem si řekl, že mě zajímá co je a co bude, ne co bylo.
Popřál jsem jí dobrou noc a šel jsem spát.
Zavřel jsem se v pokojíku. Zhasl jsem světlo, vysvlékl jsem se a lehl na postel. Hlavu jsem zabořil do polštáře. Tlumil můj pláč. Vzpomínky bohužel člověk nevymaže z paměti.
Ani abstinující alkoholik, pokud z chlastu totálně nezblbl.
25. prosinec. Pátek. První svátek vánoční.
Ráno přišel otec z práce domů.
Slyšel jsem, jak bouchly dveře.
Nad ránem jsem nemohl spát. Budil jsem se a znovu usínal. Večer jsem nespolkl své léky. Tak to bude určitě tím.
Převaloval jsem se na posteli a myslel na Vidlákov.
Jak vypadá ložnice s obývákem?
Vymaloval jsem stěny místo vedle místa, nebudou tam fleky?
Už jsem se tam viděl, jak to mám hezky zařízené, jak tam bydlím.
Zavřel jsem oči, abych mohl dál snít, a zase jsem usnul.
Probudil jsem se před osmou hodinou. Tiše jsem vstal, abych nevzbudil rodiče, a šel jsem se do kuchyně nasnídat. Uvařil jsem si čaj a na krajíc chleba jsem si naložil šunkového salámu. Máma ho měla na chlebíčky. Ty budeme spolu dělat před večeří.
Nasnídal jsem se, dopil jsem čaj a hrnek dal na talíře do dřezu.
Umyl jsem se a oholil. I knírek. Ten si nechám narůst, až budu chodit do práce.
Oblékl jsem se a obul se do bot. Čekal jsem na hlas zvonu z kostela.
Nebyla neděle, ale chtěl jsem do kostela jít.
Ozvalo se vyzvánění zvonu.
Zapnul jsem si bundu a potichu vyšel z bytu do svátečního dne.
Vstoupil jsem do kostela jako obvykle. Divil jsem se, kolika lidem se ráno chce vstávat a jít do kostela.
Děti se tlačily u sošky Ježíška, která byla umístěna po pravé straně kostela, vedle lavic, aby na ni lidé viděli. Děti stály v řadě a vhazovali do kasičky vedle Ježíška mince. Ten pohnul hlavou, na znamení poděkování. Pak se k němu vydali i dospělí, aby se dočkali jeho díku.
Stoupl jsem si pod sochu Panny Marie, zavřel jsem oči a šeptal svoji modlitbu. Dnes jsem se modlil za to, aby se rodiče měli rádi, aby mě máma odpustila, abych vydržel bez pití, abychom byli všichni zdraví a šťastní.
Když jsem motlitbu několikrát zopakoval, otevřel jsem oči. Díval jsem se do její krásné tváře a prosil ji, aby mě i rodinu ochraňovala dál.
Pokřižoval jsem se a byl jsem na odchodu z kostela.
Vedle mne stála zase ta smutná dívka.
Musela přijít, když jsem zavřel oči při motlitbě.
Krátce jsem si ji prohlédl.
Dlouhé blond vlasy měly asi kulmou nadělané vlny.
V bledé tváři výraz smutku. Oči na pokraji pláče.
Stála také pod sochou Panny Marie a tiše se modlila. Když jsem se otočil, že z kostela odejdu, tak jsem ji jemným pokývnutím hlavy pozdravil.
Neuniklo jí to. Dívala se mi do tváře, do mých očí.
Nevěděl jsem, co by si přála v nich vyčíst.
Měla hezké šedomodré oči. Smutek by mohla rozdávat, tolik smutku měla v očích. Sklonila jen hlavu.
Prošel jsem mezi věřícími sošce Ježíška a vhodil jsem do kasičky korunu. Ježíšek pohnul hlavou, že mi také děkuje za milodar.
Bočním vchodem jsem vyšel z kostela ven a zamířil jsem k domovu.
Otec spal. Máma jej vzbudila k obědu.
Seděli jsme pohromadě v obýváku a jedli. Po obědě jsem umýval nádobí. Přišel za mnou do kuchyně. Sedl si na židli a mlčel. Viděl jsem na něm, že mi chce něco říct.
„Toníku, vážně chceš odejít z domu a bydlet ve Vidlákově?"
Takto mě neoslovil moc dlouho. Toníku! Asi je to těmi vánocemi.
„Ano. Začal jsem s malováním, a jak se vrátím z léčebny, tak to dokončím a odstěhuji se. Chtěl jsi to, ne?"
Mlčel. Hledal další slova.
„Maminka to těžce nese, není na tom dobře..."
„Já na tom nebyl taky dobře a řekl jsi to."
„A divíš se?"
„Ne. Nedivím. Ale neberte to jako můj útěk. Já před ničím neutíkám. Naopak. Chci se postavit životu tváří v tvář.
Budu pracovat a pravidelně chodit do Protialkoholní poradny. Přijdu i za vámi, budete vidět, že jsem v pořádku. Nevidím v tom žádný problém."
„Jak chceš... Ale jestli se dozvíme, že s tím zase začínáš, tak popakuješ pryč nejen z domu, ale taky z Vidlákova."
„Tu radost nikomu neudělám! "
„Nikdo by z toho radost neměl, to mi věř. Jak jsi na tom s topením? Kolik je tam pilin?"
Najednou otočil hovor na jiné téma. Zajímavé.
„Dá se říct, že žádné nejsou. Děda má ve stodole fůru uhlí a dřeva. Já si chci koupit naftové kamna a piliňáky vyhodím. V kuchyni jsou kachlová kamna dobrá, ty si nechám. Dědovi přispěju na uhlí a budu si brát ze stodoly z jeho fůry. Proč se ptáš?"
„No já ti ty kamna seženu. Jedny dostaneš jako k vánocům a budeš mít narozeniny, tak ty druhé k narozeninám."
Zvedl se a odešel do obýváku.
Když to řekl, málem mě vypadl talíř z utěrky.
Uklidil jsem nádobí a uvařil jsem si čaj.
Seděl jsem v kuchyni, usrkával jsem horký čaj a koukal z okna do zahrady. Venku byla šedivá obloha. Vypadalo to, že bude zase sněžit. Podíval jsem se na plot. Havrani na něm neseděli. Jen kolem krmítka poletovaly sýkorky.
Dopil jsem čaj.
Zavřel jsem se v pokojíku. Zapnul jsem magič a poslouchal Doors. Mohl jsem je poslouchat každý den, a neomrzelo by se mi to.
Pak jsem se při večeři zeptal, aby mi řekli, čím bych jim udělal radost. Znovu jsem se omluvil, že jsem zapomněl na dárky. Podívali se na sebe. Máma mi řekla, jako včera.
„Nepotřebujeme žádné dárky. Jen prosím tě nepij. To bude ten nejkrásnější dárek jak pro nás, tak pro tebe."
„Já nepiju sedm měsíců!"
„Toníku, kéž by to bylo sedm let!"
„Tak to by bylo skvělé, sednout si tady s vámi za sedm let a říct vám s čistým svědomím- Já nepiju!
Nebudu plýtvat slovy slibů. Nechci a nebudu pít. Rozumíte?
Jen mi to nepřipomínejte. Mám to v sobě a ponesu si to jako balvan až do smrti. To mi stačí."
Uklidil jsem nádobí ze stolu a odnesl do kuchyně. Umyl jsem je a uklidil. Popřál jsem jim dobrou noc a šel spát.
V sobotu ráno jsem odešel zase do kostela.
Začal jsem do něj chodit častěji, ale Bůh nikde. Nezjevil se mi, ani neukázal nějaké znamení.
Jeho cesty vedly asi k potřebnějším lidem.
Nebo jsem pořád stál na nějaké křižovatce a nevěděl jsem, po které cestě mám jít, abych k němu přišel.
Prozatím jsem se setkal s Pannou Marií. Spokojil jsem se s jejím tichým a mlčenlivým pohledem na mne. Věděla o mně a já o ní. Modlil jsem se za všechno. Oči jsem měl zavřené, bylo to tak intenzívnější. Jako živé.
Když jsem oči otevřel, otočil jsem se.
Smutná dívka stála zase vedle mne. Usmál jsem se na ni, i když to v kostele není asi fakt vhodné. Škubla rty, úsměv ale nevykouzlila.
Nos i tváře měla červené, musela být dlouho venku, v mrazíku.
Kostelem zněl sborový zpěv věřících a ke kopuli doléhala vznešená hudba varhan. Kdyby tam ta kopule nebyla, zpěv by za doprovodu varhan letěl až do nebe. Neznámá stála u sochy a odříkávala svoji motlitbu.
Poklonil jsem se, pokřižoval a odcházel jsem davem k východu.
Neznámá se za mnou ohlédla. Ale to jsem neviděl.
V neděli jsem se chystal od rána k odjezdu do léčebny. Máma mi nachystala prádlo a do krabice cukroví a jídlo.
Uslyšel jsem kostelní zvon.
Oblékl jsem se a spěchal do kostela.
Máma nechápavě kroutila hlavou.
Vešel jsem dovnitř, ale postavil jsem se dál, dál od své Světice. Byl jsem zvědavý, jestli přijde i dnes, ta neznámá, smutná dívka.
Nemýlil jsem se.
Prošla mezi lidmi a zůstala stát u sochy Panny Marie. Sepjala ruce k motlitbě. Po chvilce se podívala na ruku, na hodinky.
Začala se rozhlížet kolem sebe.
Někoho hledala.
Modlila se dál.
Neslyšně jsem se postavil za ni. Zavřel jsem oči a odříkával jsem svoji nedělní motlitbu.
Dívka byla se svojí hotová a chtěla odejít. Tím, že jsem stál těsně za ní, tak do mne nechtěně vrazila. Lekla se a zároveň bylo znát, že je ráda, že mě vidí. Zašeptala ke mně.
„Promiňte, já vás neviděla, omlouvám se..."
„To nic, nic se nestalo. Právě jsem také na odchodu."
Procpal jsem se mezi lidmi a dívka šla za mnou.
Vyšli jsme před kostel. Zastavil jsem se a zůstal stát před zavřenými vraty.
Chtěla pokračovat v chůzi, ale zastavila se také.
Stáli jsme vedle sebe, dívali jsme se jeden na druhého a mlčeli.
Nevydržel jsem to napětí a promluvil jsem k ní.
„Už jsem vás tu několikrát zahlédl... A pořád jste stejně smutná."
Nedůvěřivě se na mě podívala.
„Ale vy jste také, tak nějak smutný... nebo se mýlím?"
Nevěděl jsem, co mám odpovědět.
„Možná ano. Já nechodím do kostela pravidelně. Začal jsem chodit nedávno. Moc věřící nejsem. Hledám zde Boha, ale nenacházím ho. Možná se dívá na mé kroky a objeví se mi později. Modlím se proto u té sochy."
„To jsme na tom stejně. Já nejsem ani věřící, přesto sem chodím a také se modlím, i když žádnou motlitbu vlastně neznám."
Ani jsem nevěděl, proč jsem se začal bavit o kostele.
Podívala se na hodinky.
„ Tak já už půjdu."
„Vždyť já také..."
Vykročila směrem k trolejbusové zastávce. Šel jsem vedle ní.
Došli jsme na zastávku. Bylo mi zima, mrazík štípal do tváře. Dýchal jsem si na ruce, abych si je zahřál.
„Nikdy jste tady nenastupoval, čekáte také na trolejbus?"
„Já nikam nejedu. Bydlím tady, nedaleko."
„Tak na co čekáte na zastávce?"
Nic blbějšího jsem říct nemohl.
„Čekám, jestli nepřijede na vaši tvář náznak úsměvu!"
Rozesmála se tomu.
„Ráda bych byla veselá, ale nemám k tomu důvodu..."
Chtěl jsem se zeptat, co by ji rozveselilo. Nestihl jsem to.
Přijel trolejbus. Nastoupila do něj a někam odjížděla.
Posadila se k oknu a zamávala mi. Na sklo nakreslila velký kříž.
Vysvětlil jsem si jej, jako symbol kostela.
Trolejbus se rozjel ve sněhové stopě.
Stál jsem na zastávce a zamával jsem jí také. Stál jsem a díval se za mizícím trolejbusem, jak odjíždí a nad ním jiskří vodiče.
Šel jsem domů a cítil jsem, že mezi mnou a neznámou dívku přeskočila také malinkatá jiskřička. Nebo jsem si to jen myslel.
Do Šternberku jsem přijel odpoledne.
Bylo to zvláštní, ale všichni jsme se vrátili z dovolenky brzy.
Sestřičky se zvědavě ptaly, jaké jsme měli Vánoce.
„Tak jak bylo doma, Tondo? Všechno v pořádku?"
„Já Vánoce neslavím. Nenávidím je. Ale jinak bylo všechno v pořádku. Jen jednou jsem si zapomněl vzít léky. Tady je propustka se zprávou."
„Ale proč je nenávidíte, každý se na ně těší, lidé z nich mají přece radost? Tak co jste dělal?"
„Mám pro to důvod nemít je rád. A co jsem dělal? Představte si, že jsem maloval byt."
Nechápavě na sebe pohlédly. Bylo mi jedno, co dají do zápisu.
Nabídl jsem jim cukroví. Poděkovaly, ale nechtěly. Už měly na talířku od někoho jiného.
Zavřel jsem krabici a šel jsem se zvážit. Místo Květy váhu zapisovala jiná pacientka.
Postavil jsem krabici na stůl v jídelně a zavolal, kdo chce, ať si vezeme.
Květa obcházela pokoje a vybírala symbolický příspěvek na silvestrovské pohoštění. Dal jsem jí deset korun. Řekla, že budou chlebíčky, jednohubky, brambůrky a sodovky. Primář nám povolil oslavu přetáhnout přes večerku.
Mávl jsem rukou, jen si oslavujte. Já půjdu stejně po lécích spát, jako každý den. Nic neslavím.
V pondělí byla Velká vizita.
Primář nahlédl do mého dekursu.

„Pane Wolf, tak vám se nelíbí Vánoce?"
„Já neřekl „Nelíbí!"
Řekl jsem před sestřičkou, „Že je neslavím a nenávidím."
„Smím vědět důvod?"
„Můžete. Ještě loni jsem z nich měl obrovskou radost. Pak se „něco" stalo a proto je nikdy slavit nebudu. Vlastně nebudu slavit nikdy nic. Kdo chce, tak ať slaví. Já už ne."
„Neslyšel jsem ten důvod!"
„Ne? Já ho ale řekl.
„Něco" se stalo. To je ten důvod. Víc k tomu nemám, co bych řekl."
„A jak to vypadá s tím vaším zaměstnáním? Platí to?"
„Pane primáři, platí. Ale všechno je jinak!"
„Nerozumím vám. Platí a všechno je jinak, jak je to tedy?"
„Vysvětlím vám to. Kamarád si ze mě vystřelil. Namluvil mi, že ví o pracovním místě u pohřební služby. Jenže! Když jsem tam přišel, tak mě vyvedli z mého omylu. Já tam sice nastoupím, ale ne jak se říká, jako černý havran, pohřebák, ale do jejich provozovny, do Kamenosochařství. Zaučím se na kameníka. Takže žádné mrtvoly, ale výroba pomníků a tak."
„To si nepolepšíte."
„Proč myslíte, pane primáři?"
„Víte, říká se, že ti, co nemají ve škole dobré známky, jako chlapci, tak se jdou vyučit na zedníka.
A ti, co nemají ani na toho zedníka, tak se vyučí tím kameníkem. Já nechci znevažovat jakoukoli práci, chci vám jen naznačit, do jakého prostředí se dostanete. Když ten člověk nezvládne práci ani toho kameníka, tak skončí jako hrobník. S půl litrem rumu denně."
„Tím mi říkáte, že skončím s lopatou, rýčem, krumpáčem, půl litrem rumu a budu kopat hroby?"
„Neříkám. Měl byste se zaměřit na jinou práci, dokončit si vzdělání...vaše IQ je dosti vysoké."
„Možná, že si je dokončím tam."
„Dobře. Máte nějaké přání, problém, s kterým vám můžeme nějak pomoci?"
„Ne. Jsem v pohodě. Až na tu žízeň."
„Ano, ano, dívám se, že máte výkyvy u toho cukru. Ale stále je to na dietu. Tak ji držte. Možná, že bude vhodné, když budete mít u sebe pár kostek cukru. Ale k tomu vám řekne více paní doktorka Kašubová, necháme udělat další odběr pro kontrolu. Můžete odejít. Děkuji vám."
Kostky cukru jsem u sebe nosil už delší čas. Jednou se mi udělalo nějak divně, nevolno, myslel jsem, že snad omdlím či co. Snědl jsem dvě kostky cukru a za chvilku mi bylo zase fajn.
Mírně rozladěný jsem odešel do zahradnictví.
Jak se můžu zaměřit na lepší práci, když jsem nevyučený, ty chytrý?
Můžu být rád, že mě vzali ke kameníkům.
A to, že mám vysoké IQ, to je mi houby platné.
Napište mi na ně diplom. Zarámuji si ho a pověsím na zeď.
Antonín Wolf -IQ 130- Absolvent šestiměsíčního Protialkoholního léčení PL ve Šternberku.
Abstinující Alkoholik.
31. prosinec. Silvestr.
Odpoledne začaly pacientky s přípravou na oslavu. Na stolech v jídelně jsou bílé ubrusy a ve vázičkách smrkové větvičky. V kuchyni se chystaly chlebíčky a jednohubky. Kdosi přivezl z kantýny tři bedny sodovek.
Jen si to užijte!
Počkal jsem na večerní léky a než jsem odešel spát, tak jsem všem popřál všechno nejlepší do Nového roku 1971.
Alenka se divila, proč nezůstanu s ostatními a nebudu slavit.
Určitě si chtěla zase povídat. Že bude dobrý program a tak.
Poděkoval jsem za její pozvání a odešel jsem na pokoj. Ostatní pacienti se na oslavu neskrývaně těšili. Pro některé to tady nebyl první, ani poslední večírek.
I přes zavřené dveře pokoje jsem je uslyšel, jak juchají.
No to víte!
Vysoký je jalovec, vysoký je jako já, přeskoč ho!
Takové kokotiny jsem nezpíval opilý, proč bych je měl zpívat střízlivý.
Nejraději bych byl ve službě na záchytce. To by byla silvestrovská oslava! Tam bude dnes pěkně veselo...Jen si vypijte, mě hlava zítra bolet nebude.
Byl poslední den v roce 1970.
Ležel jsem v posteli a tiskl jsem si polštář na uši.
Gramofon hrál dlouho do noci samé dechovky.
Bylo to Utrpení Antonína Wolfa o silvestrovské noci.
Nemohl jsem zaspat. Promítl jsem si právě uplynulý rok. Bilance byla neúprosná.
Kdyby to šlo, celý rok bych si nechal vymazat z paměti.
Byl jsem pevně rozhodnutý, že si ten nastávající ničím neposeru.
Budu mít osmnáct roků, podle zákona budu dospělý. Ale jen podle roků. Jsem už dospělý? Nevím. Zestárl jsem. Vím jen, že jsem se moc změnil, nejen fyzicky, ale i psychicky.
Chtěl jsem se vyrovnat dospělým a nevyplatilo se to.
Jsem zranitelný kluk, hledající si své místo v životě.
Jediným plusem mohlo být, že vím, co chci. Krok za krokem za tím půjdu.
A vím, co určitě nechci.
Nesmím zavrávorat, protože kdybych znovu padl, těžko se postavím na nohy.
Z pití jsem měl strach. Mohlo by mi jednoho dne rupnout v bedně a vydal bych se na cestu, odkud není návratu.
Krásná Paní mě ještě nechtěla.
To bylo ale poprvé. Podruhé by si mohla říct, on je tak dotěrný, nedá pokoje, tak jen pojď, projdeme se spolu, já tě provedu těmi dveřmi, ať vidíš, co tam je, abys to měl za sebou. Když jinak nedáš.
Ale život mám před sebou.
Jen vykročit tou správnou nohou. Jak se ráno probudím, první si stoupnu na pravou, třeba to pomůže.
Tak ještě měsíc pobytu, měsíc azylu a propustí mne domů natrvalo. Osm měsíců v blázinci, v odmašťovně a pakárně.
Jakýpak blázinec? Byl jsem v nemocnici.
A poznal jsem tu spoustu dobrých lidí i volů.
Stejní žijí tam za Zdí a nikdo se nad nimi nepozastavuje. Každý jsme cáklí jinak.
Sestřiččino Dobré ráno a vstáváme, jsem uslyšel až před sedmou hodinou. Nechala nás vyspat silvestrovskou kocovinu z dechovky a sodovek až do sedmi.
Probudil jsem se a posadil jsem se na postel. Chlapi by nejraději spali do oběda.
„Pánové ať žije Nový rok!"
Stoupl jsem si pravou nohou na podlahu.
Tak je to správné. Zůstal jsem chvilku stát na jedné noze jako čáp.
„Co blbneš?!"
„Neblbnu. Hledám si pevnou půdu pod nohama..."
Obul jsem si papuče a šel jsem do umývárny. Umývárna byla prázdná. To musel být ale mejdan!
Co to vyřvávali za odrhovačku? Jo. No to je nádhera.
„Uvázali kóózu u tr tr tr u trna, kóóóóza se jim utr utr utrhla!"
Ze srandy jsem to nahlas zazpíval při holení.
Sestřička otevřela dveře, aby se podívala na toho cvoka, který toho včera asi neměl dost.
„To jste vy, Tondo? Měl jste být včera s ostatními a mohl jste si zazpívat. Teď toho musíte nechat, jasný?"
„Jasný, já to hulákám z legrace. Nelíbí se mi to ani za mák. Už jsem potichu. Jak se oholím a umyju, převléknu se a hned jsem v kuchyni. Nachystám vám přepravky a talíře ke snídani!"
„To očekávám. A už nezpívejte!"
V kuchyni jsem byl sám. Ženským se také nechtělo z postelí. Přivezl jsem vozík s varnicemi a naskládal na tácy talířky a nože.
Podíval jsem se na jídelníček. Nahlas jsem si sám pro sebe povídal.
„Tak ke snídani bude kakao, vánočka a džem.
A dieta? Hořká melta, chléb a maslíčko. No to víte!
Kdepak hořké kafé. Dám si lahodného kakaa s ostatními. Co se může stát, pro jednou. Nebo dvakrát... A co dobrého navařily kuchařky k obědu dietám? Dušené rybí filé s brambory. Asi zůstalo od Štědrého dne. No radši filé, než špenát s vajcem. No a večeře.
Bída. Šunka s chlebem, přídavek tvrdý sýr a jablko. Ale lepší, než dostat drátem do oka."
Za mými zády stála celou dobu sestřička a poslouchala mě, jak si vykládám. Nemohla udržet smích.
„Tondo já vám dám, kdepak hořké kafé, já vám dám lahodného kakaa s ostatními. Co to má znamenat, pro jednou, pro dvakrát? Pak se můžeme divit, že ten cukr nechce spadnout. Dám si na vás při jídle větší pozor. Dietu máte dodržovat, ne?"
„To víte, že budu, to já si jen tak mluvil pro sebe..."
Při snídani stála u ošetřovny a dívala se, s jakou nechutí srkám hořké kafé. Kdyby byla alespoň bílá káva, ta se dá, ale tento patok se nedal pít. Ke kakaíčku jsem se dnes nedostal.
Po snídani jsme umyli nádobí a várnice. Ženské toho moc nenamluvily. Asi byly po večírku unavené.
Nebo spíš myslely na to, aby už byly také natrvalo doma.
Odvezl jsem vozík s várnicemi před budovu.
Venku hustě sněžilo. Přesto si někteří dopřávali na čerstvém vzduchu cigaretku. Stáli v hloučku u plechového popelníku, nemluvili, jen potahovali a vyfukovali modrý dým. Usmál jsem se.
Ten můj se už dávno rozplynul a cigareta mi nechyběla. Smrděla mi.
Nejhorší je prý odnaučený kuřák.
Přede mnou byly tři dlouhé volné dny. Tři dny nečinnosti. Práce v kuchyni, tu jsem bral jako odměnu. Odpoledne jsem řekl sestře, že jdu na protialkoholní.
„Stýská se vám po nich?"
„Nestýská! Ale mají tam stůl, stolní tenis. Tak si tam půjdu zahrát. Tady můžu dřímat v křesle, číst si nebo spát. Potřebuji pohyb, chybí mi činnost. Sestřičky mě tam znají, tak mě nevyhodí. Před večeří se vrátím a nachystám talíře."
Tři odpoledne jsem tam chodil hrát ping pong a zapomněl jsem, že jsou tři nekonečné dny volna.
Nemohl jsem se dočkat pondělka, jak půjdu do zahradnictví.
Chodily tam z nějakého oddělení taky holky. S těmi se dalo mluvit.
Ne o nemocech, ale o všem možném.
O životě. Bylo mi podezřelé, že jsou to většinou studentky. Psychicky se složily a tady v léčebně se dávaly dohromady. Vysokoškolačky.
A přijely do této léčebny až Čech. Asi, aby to u nich doma nikdo nevěděl, kde jsou.
Až se vrátím domů, tak taky nebudu každému vykládat, že jsem byl v „odmašťovně".
Kdo bude zvědavý moc, tak zalžu, bože promiň, že jsem ležel v nemocnici se žloutenkou. Mám z ní játra v prdeli, a proto nepiju...
Když jsme se hrabali v hlíně a přesazovali řízky z květin do květináčů, nebylo poznat, kdo je budoucí inženýr, učitel a kdo je abstinující alkoholik.
Sotva jsme skončili v práci a byli venku, před zahradnictvím, jak jsme šli každý na své oddělení, tak se přestaly bavit.
Venku jsem byl pro ně póvl, alkoholik a ony inteligence.
Nic jsem si z toho nedělal.
Holky zlaté, ani si neumíte představit, že jsem na protialkoholní léčbě zažil soudruha doktora, který chlastal v ordinaci čistý špiritus, který si ředil vodou, byl propitý, jak Janek popelář, nebo pana profesora matematiky, který se opíjel před vyučováním tak, že jej k nám musela dovézt sanitka.
Třepal se, chudák, tak, že nemohl ani chodit. Po čtrnácti dnech si vzpomněl, že se může jít vyčůrat místo do postele, taky do pisoáru na hajzlíku. Takový inteligent, profesor matematiky!
Vzdělaný, nevzdělaný, jak propadne chlastu, je to jedno.
Ale mějte se hezky a hlavně dostudujte.
Nemoc jak nemoc. Psychóza, neuróza nebo alkoholismus.
Na zlámané haksny vám dají dlahu a sádrovou botu, ale na dušičku není vidět. Nikdo ji nezměří, nezváží. Nikdo do ní nevidí. Když člověka bolí duše, je to mnohem horší než ta polámaná noha.
Třeba na to příjdete. Dříve nebo později.
Když ne, budete o jedno moudro chudší.
O jeden životní zápočet.
Já jsem o to poznání bohatší. To je škola života. Drsná a tvrdá. V ní je jedno, jestli máte IQ 160, nebo houpacího koně. Buď se poučíte, nebo padnete až na samé dno.
Uběhlo čtrnáct lednových dnů na Rehabilitačním oddělení.
Byl pátek, po obědě sestry vydávaly propustky na dovolenku.
Neudálo se nic zajímavého. Těšil jsem se domů. Měl jsem před sebou ve Vidlákově rozdělanou práci.
Zbývala mi k vymalování kuchyně.
A nakonec chodba. Už jsem věděl, jak na to, tak to bude brnkačka.
Jedinou obavu jsem měl z toho, že nebudu mít piliny do kamen.
A topit si tam musím.
Konec měsíce se blížil a budu natrvalo doma. A hned se odstěhuju. Budu si muset koupit věci ze svého seznamu.
To znamená, máma půjde se mnou do Spořitelny a vybereme peníze.
Seděl jsem už ve vlaku a takto jsem přemýšlel celou cestu.
A co ty naftová kamna? Koupí je otec, nebo už jsou doma, ve sklepě?
A kanystry na naftu!
Koupím si dva desetilitrové, ty budou stačit. Dobře se plné ponesou.
Naftu si vidlákovci kupují v JZD z cisterny.
Anebo levně, od nějakého šoféra, který má lehkou nohu a naftu umí ušetřit. Lidi takto kšeftují, každý je spokojený. Taková je doba.
Já na bráchu, brácha na mě.
Z vlakového nádraží jsem spěchal domů.
Otec byl doma. Pro mámu to bylo pokaždé, jako malý svátek, když nebyl v práci. Měl by ji objímat a líbat. Děkovat jí, že je taková hodná a trpělivá.
To, že v noci zahoukal a vypustil z lokomotivy komínem jiskry, to jí nemohlo stačit. Někdy mi řekla, tatínek se oženil s prací...
Až teď jsem jí rozuměl.
Ale byla to jejich záležitost.
On mne k rodině nijak nevedl, to jen máma mi dala rady a své bohaté zkušenosti. Kdyby se choval jako jiní tátové, mohlo to být možná nakonec všechno jinak.
„Ahoj, tak jsem na skok doma! Mamko, prosím tě obleč se a půjdeme do té Spořitelny vybrat peníze z knížky. Ráno pojedu za dědou. Když to stihnu, tak si ještě dnes půjdu vybrat postel a nějakou skříň. Zítra mi to můžou přivézt a smontovat. Koberec počká, ten není důležitý."
Obrátil jsem se na otce.
„Tato, co ty kamna? Koupíš mi je, nebo si je mám shánět sám?"
„Kamna už jsou v chalupě. Taky tři kanystry s naftou. Odvezli mi to tam v týdnu chlapi z práce.
Je o jednu starost méně. Akorát dědek nevypadá dobře. K doktorovi nechce jít. Kurva, on se kurýruje borovičkou!
Zapomeň na to, že ti ten nábytek odvezou na počkání!
Týden jim to trvá, než se rozhýbají, lempli jedni. A za montáž si taky zaplatíš. Raději bych se do toho pustil s tebou. Co na tom může být těžkého, poskládat k sobě postel a pár desek od skříně."
Nepoznával jsem ho.
„Tati, za kamna a kanystru ti moc děkuju! A to myslíš vážně, že my dva dáme dohromady rozloženou skříň? Postel snad, ale velkou skříň?"
„Měl by u ní být nějaký ten montážní list, tak podle něho to dáme dohromady. No bóže, kladívko, klíče a šroubovák mám ve vercajku ve sklepě. Jen ta doprava... Jedině, že bych řekl zase chlapům z „kusovky", že jim koupím půllitr kořalky, tak by to odvezli oni. Jak by jeli tím směrem v týdnu. Taky si rádi přivydělají něco bokem."
„Kdy zase přijedeš domů?"
„Koncem měsíce už natrvalo..."
„Tak nekvaltuj, až budeš doma, tak to zařídím. A peníze nech ve Spořitelně. Na všechno je čas.
Vymaloval jsi to docela dobře. Je to čisté, bez kocúrů. Já s tebou zítra pojedu. Mám přes den volno. Vložák mám až večer. Musím se podívat na komín. Kdoví, kdy ho dědek nechal protáhnout. A zapojíme ty kamna."
Žasl jsem. Promluvili jsme spolu několik souvislých vět, to nepamatuji!
Máma ani nedutala.
Bylo na ní stejně vidět, že by byla raději, kdybych o odstěhování vůbec neuvažoval.
Ráno jsme s otcem odjeli autobusem do Vidlákova.
Šli jsme od zastávky k domku a sousedky si nás zvědavě prohlížely.
Je to on, není to on... Místním drbnám nic nemohlo uniknout.
A je to on! Starý Wolf s mladým.
Co tu chce? Nedávno tu prý mladý byl. Že by se měšťáci vraceli na dědinu?
Zvonil jsem na dědu.
Otec byl na něj alergický od dob, kdy jsme bydleli všichni s dědou společně. Nezapomněl na jeho chlastání. To byl hlavní důvod, proč se tehdy tak rád a rychle rozhodl přestěhovat do Brodu. Kdyby děda nepil, zůstali bysme tam bydlet dodnes.
„Tož kurvašopa kde je? Co je zas ožralý, že neleze..."
„Co jsem tady byl, nikdy nebyl opilý. Dal si skleničku, možná dvě, víc nepil."
Bránil jsem dědu.
Trvalo mu dost dlouho, než přišel do chodby a zpoza dveří se ozvalo silné kašlání.
„Je tam někdo?"
Otec vybuchl.
„Ježíšimarija, když někdo zvoní, tak jasně, že tam někdo je!"
Raději jsem také promluvil.
„Dědo, to jsem já, Toník, otevři."
V zámku zašramotily klíče. Dveře se otevřely, a když jsem se podíval na dědu, nevypadal vůbec dobře.
Byl pohublý, zarostlý jak kaktus, měl krátké silné šedivé vousy na neholené tváři. Obličej měl nepřirozenou barvu. Neměl ani tu jiskru v očích, jako když jsem s ním mluvil naposledy.
„Dědo, je ti opravdu dobře? Co je ti? Nemám jít do obchodu a zavolat ti doktora?"
Možná, že by otec pronesl něco hloupého o jeho včerejším chlastu. Děda se na něj lhostejně podíval.
Na dědovi nebylo znát, že by něco pil. To by byl veselejším.
Smutně, velmi opatrně šel chodbou a po schodcích dolů, do spojovací chodby, vedoucí k jeho výměnku.
„Nic mi není, měl jsem chřipku, to bude tím, opovaž se jít a zavolat doktora!"
„Dělejte si tu už, co chcete, já si jdu lehnout, cítím takovou slabost..."
V kuchyni jsem měl vanku s rozmíchaným Malbytem. Než začnu malovat, tak v kuchyni zatopím v kamnech.
Převlékl jsem se do starých montérek, které mi dal děda na poslední návštěvě. Byly flekaté od té bílé barvy, jak jsem stříkl štětkou, tak jsem se zaprskal. Na hlavu jsem si narazil dědův klobouk a začal jsem vyhrabávat popel z kamen do kýblíku na popel. Vysypal jsem i popelník. Kamna byla čistá. Šel jsem do stodoly udělat pár třísek a nějaké dříví na podpalku. Uhlí bylo v uhláku u kamen ještě dost.
Otec vyndal ze zdi v ložnici roury od piliňáků. Kamna posunul doprostřed místnosti, aby mu nezavazela.
Chytal jsem se za hlavu.
Tak já se morduju s malováním, a on vytáhne roury a z komína teď vyletí saze a malba bude v prdeli... Stěna bude černá od sazí a můžu malovat znovu.
Nechtěl jsem to raději vidět a šel jsem do stodoly.
Oknem jsem nakoukl do výměnku.
Děda neseděl za stolem, jako obvykle, ale opravdu si lehl do postele, tak jak byl, oblečený. Když přišel otevřít, tak mu něco chybělo.
Co mu to jen chybělo...
Cigareta v ruce! Co to, že nekouřil?
Na špalku jsem sekerou štípal ze smrkových polínek třísky. Pak hrubší na podpal uhlí.
Rozsekával jsem polena a k zemi odlétávala ostrá polínka.
Zamrazilo mě v zádech. Na takových jsem proklečel, jako malý kluk, spoustu hodin. To byl trest, to byla výchova... Teď neškodně shoří a poslouží v kamnech. Až budu mít jednou svoje děti, ani se o tomto středověku nezmíním.
Kdepak, tatínku, těch pět či šest roků, co jsi byl nasazený ve zbrojovce v Essenu, v Rajchu, za to nemůže. Němci byli hajzli, ale toto tě nenaučili. Tím jsem si dnes jistý. To bylo v tobě. Pokračoval jsi v debilní výchově svého otce. Jak on k tobě, tak ty ke mně. Ale už je to pryč.
Vzal jsem do náruče dříví a zanesl je do kuchyně. Položil jsem je na podlahu a hledal jsem noviny na podpal. Nikde nic. Otec zatím vybaloval naftová kamna. Sebral jsem kousky kartonu a zežmuchlal je na rošt kamen. Naskládal jsem na ně plno třísek a nahoru položil hrubší polínka. Škrtl jsem sirkou a přiložil plamínek k papíru. Plamínek okamžitě přeskočil a papír se rozhořel. Po něm třísky a nakonec v kamnech praskalo hořící dřevo. Přihodil jsem lopatku uhlí a zavřel jsem dvířka. Komíny musely být v pořádku, kamna nezakouřila, kamna parádně táhla. Za chvíli chytlo uhlí a v kuchyni začalo být příjemné teplo. Potmě je na kamna bezva pohled. Zvláště, když se přihodí jen dřevo.
Nádherně praská, syčí. A oheň voní, jako na čundru.
Otec zkontroloval oba komíny.
V ložnici i obýváku. Prý tím, že se tam topilo jen pilinami, tak jsou komíny čisté. Měl ale strach, jak budou naftová kamna spalovat naftu, abych se do rána neotrávil oxidem uhelnatým. Za to mu musím poděkovat. Oddechl si, když se přesvědčil, že roury pasují i na nová kamna. To bylo moc důležité. Roury byly ošklivé. Pro něj žádný problém.
Mám si koupit stříbřenku a roury natřít.
Barva se prý vypálí a budou jak nové. Hovno kulový.
Roury si koupím nové, a tyto potlučené nachystám do sběru.
Místní rozhlas vyzýval občany, že mají nachystat v neděli dopoledne staré železo před domy. Bude -,Železná neděle´ na pomoc národnímu hospodářství.
Komíny viděl jako dobré. Tak se pustil do studování Návodu na bezpečné užívání naftového topidla.
Sám bych nevěděl, co s nimi poprvé udělat. No tak bych se šel poradit k sousedům.
Ale on si s tím poradil sám.
Z kanystru nalil do nádrže nafty, čímsi zahýbal, otočil kolečkem a řekl si o sirky.
Podal jsem mu je.
Škrtl sirkou, přiložil plamínek k hořáku a nic. Několikrát to opakoval. Když už byl viditelně nasraný, tak se mu to nějak povedlo a naftová kamna v ložnici chytla.
Přidal na plamínku a kamna mírně zahučela a začala hřát.
Zprovoznil i ta v obýváku. Teplo bylo, ale hlavně byl cítit smrad po spálené naftě.
Otevřel jsem okna, abych to vyvětral.
Bylo to pohodlné topení, ale jestli to bude takto pořád zapáchat, tak je to na hovno. Zlaté piliňáky!
Sem tam se z nich zakouřilo, občas bouchly, ale teplo a pohoda. Žádný zápach.
Jen vůně spalujícího se dřeva a rozpáleného železa.
Pořád na kamnech něco šteloval. Snad na to příjde a zápach zmizí.
V kuchyni bylo jak v sauně. Kachlová kamna fungovala bez problémů.
Nabral jsem barvy do šufanu a lil přes síto do kýblu. Zamíchal jsem to a namočil štětku. Tři dva jedna teď.
Začal jsem malovat strop kuchyně. Otce jsem si nevšímal. Kéž by přišel na to, jak správně obsluhovat kamna. Aby nesmrděla.
Čas běžel, práce mi šla od ruky. Za hodinu jsem měl hotový první nátěr.
„Safraporte, tobě to jde! Doma nám vymaluješ. Na co vyhazovat peníze za malíře. Co si člověk udělá sám, na tom vždycky ušetří. Pamatuj si to.
Asi to bylo další moudro, ale přeslechl jsem je.
Neuměl jsem stejně nic, dokázal jsem si jen vymalovat a za všechno si budu muset v životě zaplatit. To jsem zvědavý, jak budeme dávat dohromady tu skříň.
Sedl jsem si na židli a odpočíval jsem.
Začal se dívat na hodinky.
Měl obavu, že to nestihnu dokončit a ujede nám autobus do Brodu.
V sobotu jelo pár spojů a před večerem nic. Měl strach, že se nedostane včas do práce. Do své zamilované práce.
Přejel jsem prstem po zdi. Zeď se mi zdála být dostatečně suchá.
Nátěr se nestrhával. Tak jsem přiložil do kamen, co tam uhlí vlezlo, a začal jsem s druhým nátěrem.
Kamna hicovala, v komíně to jen hučelo. Pěkně to vyschne.
Jezdil jsem štětkou jako opravdový malíř pokojů. Uměl jsem vymalovat, ale pouze na bílo. Zarovnat pohled pod stropem, oddělit barevně zeď, na to jsem si netroufal. A na váleček také ne. Prý to nic není. Jo, pro toho, kdo to umí.
Nerad bych vylél nádobku s barvou, co je pod válečkem na sebe, to bych snesl, ale horší bude, kdybych tak -,Pokřtil´ bílou zeď.
Za další hodinku jsem měl kuchyň vymalovanou. Kamna nechám dohořet, přikládat teď nebudu.
Šli jsme zkontrolovat nafťáky. Oboje kamna spolehlivě hořela a hřála. Zápach nebyl už tak silný, možná za pár hodin provozu zmizí docela. Vysvětloval mi, co musím udělat. Co za prvé, co za druhé, co za...
Otázkou bylo, nechat kamna hořet, nebo plamen zhasnout?
Jak jsou bezpečná?
Zkušenost jsme neměli žádnou. A děda jakbysmet. Ten celý život topí pilinami, dřívím a uhlím. Má ho plnou stodolu.
„Co kdybych zavolal dědu? Vysvětlíš mu, co by měl večer udělat, aby je zhasl, abychom do rána nevyhořeli, ne?"
„Ale nech dědka dědkem, nezatěžuj ho.
Hovno ví, na co šáhnout.
Jak půjdeme, tak to zhasneme, chvilku počkáme, jestli se to nerozhoří znovu, když ne, jedeme domů. Mám večer vložák, musím se nachystat do služby.
Dědek stejně spí. Běž ho vzbudit, aby pak za náma zamkl dveře. Hovno je tu ukradení, ale jeden neví..."
Vysvlékl jsem se ze zamatlaných montérek, pověsil jsem je přes židli, aby uschly. Klobouk jsem položil na sedátko. Šel jsem na dvůr k pumpě, abych se umyl. Hlavně ruce a tváře. Mával jsem táhlem pumpy. Rachotilo to v ní a vrzalo. Po pár tazích začala téct ledová voda. Že já vůl si nedal na kamna hrnec s vodou. Mohli jsme se umýt oba v teplé. Tak příště. Hadrou jsem si očistil boty od bílých fleků. Šlo to dolů snadno a boty byly čisté.
S mokrýma rukama jsem zaklepal na dveře dědova výměnku.
Neozval se.
Klepal jsem silněji. Zase ticho.
Že by tak tvrdě spal?
Chytil jsem za kliku a chtěl jsem otevřít dveře.
Nešlo to. Sakra co mu tam spadlo?
„Dědo! Dědo, probuď se! Slyšíš? No tak, co je s tebou, slyšíš mě?!"
Neotevřel.
Vrátil jsem se nahoru.
„Tak kde je, nemám tolik času!"
Otec nervózně pohlédl na hodinky.
Oblékl se a ani si neumyl ruce. Byl cítit naftou.
„Neozývá se a dveře nejdou otevřít..."
„Hergot práce. Jdu se tam podívat."
Oblékl jsem se a čekal, až příjdou nahoru, aby za námi děda zamkl dveře.
Najednou jsem uslyšel řinčení skla.
Vylekalo mě to. Seběhl jsem dolů, zjistit co se rozbilo.
Otec stál na dvoře a něčím rozbil dědovo okno.
Stal tam a byl celý zesinalý v obličeji.
Takového jsem ho pamatoval, takhle vypadal, když někoho s lokomotivou přejel. Když viděl mrtvého člověka v kolejišti.
Rozbušilo se mi srdce, ve zlé předtuše.
Zařval na mě přerývaným hlasem.
„Nechoď sem! Nedívej se dovnitř!"
„Co se stalo? Řekni mi, co se stalo dědovi?!"
„Leží v kaluži krve u dveří."
Stál jsem jak přikovaný.
„Nestůj a utíkej do obchodu, do hospody nebo zatluč na sousedy, aby zavolali rychle sanitku a taky policajty!"
Utíkal jsem nahoru, otevřel jsem dveře a hnal se k obchodu.
Zavřeno.
Vrátil jsem se k hospodě. Otevřeno od 15 hodin.

Publikoval(a): Tonyend, 27.4.2013