Anotace: Neznámá dívka chodí do kostela ve stejnou dobu jako Tony. Po pohřbu dědy Františka se v domku dělá úklid vyklízení starých věcí, Tony si chce pořídit nové vybavení. S neznámou se dá do řeči a dají si spolu schůzku. Tony má strach, že se prozradí...

Tak mi umřel děda.
Můj učitel na scestí.
Jak to říkal?
Dokud šmakuje cigareta a štamprle, je chlap zdravý.
Proto dnes nekouřil a nepil. Proto vypadal tak nezdravě.
Nechali jsme ho tam samotného.
Já se tu seru s malováním, otec s kamny a on tam umřel sám!
Před domem zastavila dvě auta.
Policajti, kriminálka, a černá sanitka.
Okolo domu se scházely místní drbny.
Co se stalo, nevíte?
Nevím! Ale jsou tu od kriminálky...
Netušil jsem, kolik lidí příjde do domu, ve kterém někdo zemřel, aby pátrali, jak a proč skonal.
Technik od kriminálky udělal snímky, nákres, druhý se vyptával, kdo dědu našel a v kolik hodin, kdo rozbil okno.
Nakonec konstatovali přirozené úmrtí, žádný trestný čin se nestal.
Dva černí havrani přinesli černý plastový pytel. Dědu do něj jednoduše strčili a pak pytel dali do rakve a tu odnesli do auta. Šéf havranů se jen zeptal, kdo příjde vyřizovat ty smutné záležitosti. Otec mu dal svoji adresu, že tam příjdeme. Havrani byli od Janouška z Kvítkové.
Otec naštěstí našel dědův svazek klíčů a domek zamkl.
Nasedl do sanitky za lékařem a sestrou a jel do Brodu.
Mě naložili policajti k sobě do auta a také jsme mířili do Brodu.
Podruhé v životě jsem jel v autě a vezli mě policajti. Doufám, že naposled. Vzpomněl jsem si, jak mě vezli ze záchytky k výslechu. To bylo pooprvé. Celou cestu se nikdo nepromluvil. Tenkrát také nemluvili, ale asi z jiného důvodu.
Černá sanitka odjížděla poslední. Havrani se bavili určitě.
Vezli na patologii jeden kus.
Byli cítit chlastem. I řidič. Na to mám teď dobrý nos.
Drbny se rozešly a mohly spřádat teorie, kdo dědu přinejmenším zabil.
Máma seděla v obývacím pokoji.
Před dům přijela sanitka. Za sanitkou zastavilo auto VB.
V několika bytech se za okny posunuly záclony a za skly se tiskly zvědavé tváře.
Vstala z křesla a přistoupila k oknu.
Stála opřená o berly u okna, sledovala, co se to tam venku děje.
Ze sanitky vystoupil otec. Z policejního auta spatřila vysednout mě.
Proboha proč je přivezla ta auta?
Obě auta okamžitě odjela.
V ulici byl klid. Záclony na oknech v dalších bytech se vrátily na původní místa.
Máma otevřela dveře.
Stála v chodbě a čekala na nás. Otec šel první, já za ním.
„Tatínku, stalo vám něco?"
Nepromluvil.
Vyzuli jsme se a máma zavřela dveře.
Otec se podíval na zkoprnělou mámu.
„Pojď si sednout do obýváku, nemám moc času, za chvilku musím do práce."
Sedli si do křesel. Zůstal jsem stát mezi dveřmi.
„Tak co se stalo?"
„Děda dnes po obědě zemřel."
Máma se nechápavě dívala na otce, co to povídáš? Pak se rozplakala. Pochopila, že je to pravda.
„Jak zemřel?"
„Nevím. Toník ho našel, volal na něj, ale neotevíral, neozýval se. Chtěl otevřít dveře, aby se podíval, co s ním je, ale on už ležel mrtvý za nimi. Rozbil jsem okno a uviděl jsem ho na podlaze. Pod hlavou měl velkou kaluž krve. Asi vstal z postele, přišel ke dveřím, chtěl je otevřít a stalo se mu to... Klesl na podlahu mrtvý..."
„A co ta krev?"
„Doktor, co mě přivezl, se na něj díval a říkal, že mu asi praskly plíce. Že byl hned mrtvý, netrápil se. Myslím, že všechna jeho krev je tam na podlaze. Tak to má za sebou. Kdyby nekouřil, mohl tu být dýl..."
Podíval se na mě. Ten pohled říkal „Nekuř!"
Já už nekouřím. Kdyby se podíval ještě jednou, mohlo by to znamenat jediné. Nepij!
Nebo tak skončíš taky. Nekuř a nepij a budeš dlouho žít.
Otec mluvil o smrti věcně, bez emocí. Pouze když dědu uviděl, jak tam leží mrtvý, tak měl pobledlou tvář. Jeho černé vlasy ji ještě víc zdůrazňovaly. Pak se mu vrátila normální barva.
Mohl by klidně dělat černého havrana. Na smrt byl zvyklý.
V Německu, v Essenu, kde byl za války, viděl mnoho mrtvých. Zvláště po Spojeneckých náletech na zbrojovky. V noci se rozječely sirény. Všichni ven z baráků! Nálet!
Světlomety u protiletadlových dělostřelců pátraly vysoko na černém nebi po siluetách bombardovacích letadel. Když se objevilo v bílém kuželu světla, spustila se palba na letadlo.
Mezi tím se ale otevřely pumovnice na letadlech a na noční město se z nebe sypal smrtící náklad bomb. Tříštivých, zápalných i takových, které explodovaly až po nějaké době, po dopadu na zem.
Utíkali do nedalekých protileteckých krytů, do bezpečí před vybuchujícími bombami, bortících se zdí budov, aby nálet přežili. Bomby ale nadělaly více škod a pozabíjely více lidí v civilní části města, než v továrnách. Kdo se zavčasu dostal do krytu, tan nálet přežil ve zdraví. Ale ti, které bomby zastihly na ulici, ti neměli šanci, ti přišli o život hrozným způsobem.
Otec s dalšími lidmi z pracovních baráků pak za dohledu esesáků sbíral roztrhaná těla mezi sutinami.
Říkal mi, že nejhorší pohled byl na člověka, který se v tu dobu pohyboval v blízkosti drátěného plotu.
Bomba vybuchla, střepiny se rozlétly do okolí a zabíjely. Ale tlaková vlna se šířila dál a svojí obrovskou silou doslova takového nešťastníka propasírovala drátěnými oky plotu. U plotu našli na zemi jen utrženou hlavu, boty a dlouhé kosti. Na plotě visely potrhané kousky z oblečení.
Mrtvé naložili na dřevěný dvoukolák a odvezli je k jámě, kterou vytvořil výbuch bomby. Tam je vysypali a pohřbili do společného hrobu.
Ale to bylo za Rajchu.
„Přesnou příčinu úmrtí budeme vědět až po úřední pitvě. Pohřebáci z Kvítkové nás čekají. V pondělí tam zajdeme a vyřídíme pohřeb. Necháme ho pochovat na vidlákovském hřbitově, nebo raději žehem v krematoriu, tady v Brodě?"
Mluvil o smrti, o dědovi, jako o fůře uhlí. Chcete hnědé, nebo černé uhlí? Kam je složit? Před dům, nebo do sklepa?

Zavřel jsem raději dveře obývacího pokoje. Nemohl jsem to poslouchat. Šel jsem do kuchyně a uvařil jsem si čaj. Seděl jsem u stolu a myslel na dědu.
Už na mě nikdy nepromluví. Už jej neuvidím.
Byl a z ničeho nic není s námi.
Jen jestli i jej vzala paní Smrt kolem ramen a řekla mu „Tak Františku, nemám moc času, nic ti nebudu proto říkat, pojď se mnou rychle do těchto dveří, ať to máš za sebou."
Myslel jsem si na ni proto, že doktor řekl, že děda zemřel rychle a bez bolesti. Jen aby.
Otec si ve spěchu chystal v kuchyni svačinu do práce. Byl klidný. Na směnu nastoupí včas. Nikdy nezaspal.
Lokomotiva už na slepé koleji odfukuje a čeká na něj. Čeká, jak popojede a nabere do kotle vodu z chobotu vodojemu, stojícího vedle koleje. Odfukovala páru, z komína se valil dým a nemohla se otce dočkat. Jak ji před jízdou zkontroluje, pohladí všechny páky, páčky, táhla a budíky. Pomocník už promazal olejem všechny pohyblivé části. Když odjedou ze slepé koleje u depa na první kolej, tam k ní připojí posunovač vagóny. Otec může promilovat celou noc se svojí láskou. Prací. Bez ní prý nemůže být. Máma zase bez něj. Ale pořád se mají rádi. Divný.
Otec se rozloučil letmým polibkem na máminu tvář. Vždy ji políbil, když odcházel do práce.
Máma pořád plakala. Nechal jsem ji s jejím smutkem a šel jsem spát. Na večeři jsem neměl pomyšlení.
Doma nikdo neumřel, a přesto tu paní Smrt nechala stopu.
V neděli jsem se probudil a šel jsem do kuchyně, že si uvařím čaj. Máma seděla za stolem. Řekl bych, že přes noc zestárla o několik let. Dědova smrt ji vzala. Dnes by byla určitě ráda, kdyby děda zazvonil a stál u dveří. Ani by jí nevadilo, kdyby kouřil to smradlavé „viržínko" a pil z láhve borovičku. Jen kdyby žil a byl mezi námi. Bohužel, děda si už nikdy cigaretu nezapálí a borovičky nenapije. Je mrtvý, leží někde na pitevně.
Máma nemluvila.
Uvařil jsem si hrnek čaje a seděl jsem vedle ní. Usrkával jsem horký čaj a přemýšlel o životě. Jak je to divné, jak je možné, že před chvilkou s někým můžu mluvit, otočím se a on bude najednou sedět s hlavou svěšenou dolů. Ve vteřině zemře, život z něj kamsi uteče. A já zůstanu sám. Pohladil jsem mámu po vlasech. Chytla mě za ruku a držela ji.
Dopil jsem čaj. Hrnek jsem položil do dřezu. Máma se na mě podívala.
„Dnes nebudu nic vařit."
„Mami, nemusíš. Mně to nevadí. Za chvilku by měl přijít tata z práce, stejně půjde spát. Já pojedu do Šternberku dřív. Tam jídlo budu mít. On si něco připraví, když se ti nechce vařit.
Ještě si lehnu a půjdu na devátou do kostela"
Zavřel jsem se v pokojíku a lehl si na postel. Ležel jsem jen tak s očima dokořán. Čekal jsem, až uslyším před devátou hodinou zvonění z kostela.
Na chodbě bouchly dveře. Otec se vrátil z milované práce domů. Slyšel jsem, jak se o něčem baví s mámou. Pak si šli oba lehnout do ložnice.
Zavřel jsem oči. Jen na chvilku. Málem jsem zaspal. Ale hlas zvonu byl silný, probudil mne.
Oblékl jsem se a šel do kostela. Pomodlit se za dědu k Panně Marii. Byl jsem plný smutku.
Stál jsem pod její sochou a modlil se za to, aby se děda dostal do nebe. Byl dobrý křesťan. Chodil do kostela, věřil v Boha a pravidelně se modlil. Tak aby mu odpustili, že kouřil a pil. V nebi to už dělat určitě nebude. Dnes jsem při modlení myslel jen na dědu a rodiče. Na rodiče proto, aby mi nezemřeli brzy. Jsou ještě mladí. Nechtěl bych zůstat sám. Oči jsem měl při tom zavřené, ale neuvědomoval jsem si, že to nešeptám jako jindy, ale že co jsem říkal, bylo slyšet.
Skončil jsem s motlitbami a svým povídáním se sochou.
Otevřel jsem oči a z Nebeských výšin jsem se vrátil na pevnou zem kostela.
Vedle mne zase stála Neznámá dívka a dívala se na mě.
Pozdravil jsem ji pokývnutím hlavy a prodíral jsem se mezi lidmi ke hlavním dveřím kostela.
Pohnula se také, ale byl jsem rychlejší, byl jsem venku a šel jsem domů.
Když vyšla, viděla mne až dole v ulici, jak zabočuji za roh domu.
Odešla na trolejbusovou zastávku a čekala na příjezd trolejbusu. Dnes sama.

Nachystal jsem si tašku s nejnutnějším oblečením. Zanedlouho mě primář propustí natrvalo domů.
Máma mě přesvědčila, abych si vzal nějaké jídlo sebou. Aby měla radost, přibalil jsem si do tašky pár krajíčků chleba, kus turistického salámu. A nádherná jablka.
Než jsem odešel z domu na vlak, tak jsem se zeptal, kdy bude mít děda pohřeb.
Řekla, že v pátek. Abych si zařídil na pátek volno.
Šel jsem na vlakové nádraží s divným pocitem. Odjel jsem do Šternberku.
Když jsem přišel na oddělení, hned jsem šel do ošetřovny. Sestřička si vzala propustku.
„Ale Tondo, vy nemáte napsanou zprávu!"
„Sestřičko, doma je špatná nálada. Zemřel mě děda, otec mé mámy. V pátek bude mít pohřeb, chci si nahlásit volno."
„Opravdu?"
„Čestné slovo, naši v pondělí zařídí pohřeb, jak se vrátím, tak přinesu parte."
„Upřímnou soustrast. Kolik měl dědeček roků?"
„Hodně. 75 roků. Doktor, který tam přijel, tak nám řekl, že mu asi praskly plíce. Vykrvácel na podlaze."
„Nechcete tabletku na uklidnění, dám vám ji, chcete?"
„Nechci, děkuji. Nebyl to hezký pohled..."
„A to jste chtěl jít pracovat k pohřební službě. To by nebylo pro vás, to pravé ořechové. Smrt je nehezká."
„To máte pravdu. Smrt není hezká..."
Nemohl jsem se dočkat večeře. Při práci na to nebudu myslet. Sedl jsem si v hale do křesla a zavřel jsem oči. S nikým jsem se nebavil. Venku se ozval motor náklaďáku. Dovezli várnice s večeří.
Přivezl jsem na vozíku várnice a nachystal je v kuchyni na lavice.
Přišly holky a chystaly talířky a příbory na tácky.
Sestřička krájela pecny chleba na krajíce.
Podíval jsem se na jídelní lístek, co bude k večeři. Lečo s klobáskou.
Z pokoje jsem si odnesl kus salámu a dal jej do ledničky. Bude zítra na snídani.
Pacienti seděli u televize. Nevím proč, ale program jsem nesledoval. Televize mě netáhla.
Seděl jsem v křesle a zavřel jsem oči. Stačilo mi, že slyším z televizoru zvuk.
V osm hodin se začala tvořit u ošetřovny řada na noční léky. Postavil jsem se na konec.
Sestra mi podala misku s mými tabletkami. Ale nedala mi je. Zapomněl jsem na sklenici s vodou.
Vzal jsem si jednu sklenici z kuchyně a vrátil jsem se za sestrou.
„Nechcete tu tabletku? Jste roztěkaný, uklidní vás a budete lépe spát."
„Tak jo, dejte mi ji. Stejně půjdu hned spát."
Spolkl jsem tři tabletky a ukázkově vyplázl na sestru jazyk. V pořádku. Můžu jít spát.
Ani jsem se nešel umýt. Převlékl jsem se do pyžama a lehl na postel.
Přikryl jsem se až po hlavu a zavřel oči.
Viděl jsem dědovu tvář. Nelekala mne, bylo mi jen líto, že už není mezi námi. A v pátek bude mít pohřeb.
Usnul jsem a tabletka moc nezabrala. Spal jsem neklidně, budil jsem se a poprvé jsem se musel jít v noci napít vody.
Chlapi na záchodě kouřili. Nabízeli mi cigaretu. Odmítl jsem.
„Pánové díky, přestal jsem. Nekuřte nebo dopadnete špatně. Jako můj děda."
„ Jo? A co se mu stalo?"
Praskly mu plíce, nebo tepna, žíly, já nevím, ale zemřel. V pátek pojedu domů na pohřeb."
Neodradilo je to. Kouřili dál.
Ráno jsem vstával jak rozlámaný. Tak špatně jsem ještě nespal.
Sotva sestřička zavřela dveře, vyskočil jsem z postele a šel se umýt. Oplachoval jsem si tváře studenou vodou, abych se po té noci probral. Očistil jsem si zuby a oholil tváře. Den může začít.
Na pokoji jsem se převlékl z pyžama do riflí a trička. Ještě že tady tak dobře topí.
Místo ranní rozcvičky jsem seděl v kuchyni a čekal na příjezd auta s várnicemi.
Do kuchyně nakoukla sestřička a pohrozila mi. Ty ty ty! Ale neřekla nic, že necvičím.
Před budovou zastavilo auto. Závozníci s rachotem dávali várnice na zem. Tak můžu začít pracovat.
Po ranní komunitě jsem se nahlásil k paní doktorce. Řekl jsem jí, že potřebuji na pátek volno. Na pohřeb dědy. Řekla samozřejmě, můžete domů odjet ve čtvrtek a vrátíte se v pátek do 20 hodin.
Tak jsem domů odjel ve čtvrtek po obědě.

Doma byla ponurá nálada. Pohřeb byl zajištěn na pátek v 10 hodin. Pochován bude na hřbitově ve Vidlákově. Tak, jak by určitě chtěl. Vedle hrobů svých dávno zemřelých manželek.
Ve čtvrtek si máma vzpomněla na důležitou věc.
Neměl jsem totiž oblek. Nikdy jsem po něm netoužil, do tanečních jsem odmítl chodit, ale teď jsem jej musel mít. Řekla mi, abych se rychle oblékl. Sama se také oblékla. Vzala si peněženku, strčila ji do kapsy kabátu a v chodbě si sedla na židli. Pomohl jsem jí s obutím, popadla berly a čekala, až si zavážu boty i já. Venku bylo zima a hodně sněhu. Šlo se jí špatně, měl jsem strach, aby jí neuklouzly nohy a nespadla.
Šli jsme na nejbližší trolejbusovou zastávku, trolejbusem jsme se dovezli k Prioru. Výtahem jsme přijeli do etáže, kde prodávali pánskou módu, obleky a košile.
Bylo mi jedno, jaký bych si měl vybrat.
Ale prodavačka radila, když to má být oblek na pohřeb, tak aby byl i na jinou slavnostní událost. Třeba na svatbu. Zkoušel jsem a zkoušel. Nakonec mi byl jeden akorát.
Prý můžu i trochu přibrat.
Zabalila oblek do igelitového pytle a máma chtěla zaplatit. Prodavačka se zeptala a co ta košile? A černou kravatu?
Poměřila mi délku rukávů a krk. Přinesla sněhobílou košili. K té černou kravatu. To budu fešák... Máma všechno zaplatila. Řekl jsem, že si vezme peníze z knížky. Mávla rukou, to jsou tvé peníze na jiné věci. Prodavačka mi podala motouzem převázaný balík.
„ Máte tam všechno- oblek, košili a kravatu."
Poděkovali jsme a sjeli výtahem dolů. Na trolejbus to není naštěstí pro mámu daleko. Šla opatrně. Berle se zapíchávaly do ztvrdlého sněhu.
Když jsme přišli domů, tak si vydechla.
Otec byl doma. Na pátek měl volno. Slyšel jsem je, jak se baví, co všechno budou muset po pohřbu udělat. Nechtěl jsem to slyšet. Stačilo mi, že se pohřbu účastním.
Pohřební služba Janoušek všechno zařídila. I auto, které nás v pátek v devět hodin odvezlo do Vidlákova a zpět do Brodu.
Otec byl v týdnu v domku. Umyl krev na podlaze dědova výměnku.
Okno bylo rozbité, byla v něm zima. Chtěl jsem zatopit nahoře v kuchyni.
Máma se na mě obořila, jestli jsem se nezbláznil?
„"Na co tam topit? Po pohřbu pojedeme domů."
„ Až budu z nemocnice doma, tak se sem všichni vrátíme a všechno se musí uklidit, prohlédnout."
To prý není moje starost, ale jejich.
Rakev s dědou byla vystavena v místním kostelíku. Sousedé se začali scházet do kostela. Seděli jsme v první lavici. Bylo mi zima. V kostele bylo moc zima. V Brodě v kostele asi topí, je tam chladno, ale příjemné.
Kostelník začal vyzvánět umíráček.
Máma se rozplakala. Otec seděl nehnutě. Já měl slzy na krajíčku také.
Rakev byla otevřená, děda v ní ležel tváří k oltáři, kdo chtěl, mohl se na dědu naposledy podívat. Máma nechtěla, otec také ne.
Vstal jsem a šel se na dědu podívat. K mému překvapení byl děda čistý, oholený a oblečený do svého svátečního obleku. Vypadal, jako by spal. Jen tváře měl nepřirozeně nažloutlé, jako povoskované.
Pohladil jsem mu studenou tvář a řekl sbohem, dědečku. Chtěl si jeho podobu uchovat v paměti.
Někteří sousedé také rakev obešli a pak si sedli zpět do lavic. Někdo z pohřební služby dal na rakev víko a otočil šroubky, aby se neotevřela. Urovnal výzdobu, věnec a pár kytiček. U rakve hořely svíčky. Zádušní mše mohla začít.
Přišel kněz a začal mluvit o dědovi, o jeho pohnutém životě, ale že to byl dobrý křesťan. Pronesl slova útěchy, prokázal úctu k zemřelému, jehož tělo mělo být chrámem Ducha svatého. Vysvětloval, že smrt je jen jisté odloučení, ale že se všichni shledáme, v Království nebeském. Nerozuměl jsem všemu, co říkal. Četl také z Písma svatého a zpíval na rozloučenou a celý obřad zakončil motlitbou. Zapamatoval jsem si jediné.
„ Pane, náš bratr náhle zemřel. Ukaž nám, že jsi dobrý, a potěš nás. Dej, ať věříme, že jsi ho vzal k sobě skrze Krista, našeho Pána."
O kouření a pití ani slovo.
Máma pořád plakala, otec ji držel kolem ramen a utěšoval ji. Já ani nedutal.
Mše skončila a čtyři černí havrani odnesli rakev do auta. Lidé vyšli ven z kostela a všichni jsme zamířili na hřbitůvek za kostelem. Hrobník musel mít mozoly, než vykopal ve zmrzlé zemi hluboký hrob. Kněz vykropil hrob svěcenou vodou. Mával kolem kadidelnicí, kadidlo silně vonělo. Pak dal kropenku se svěcenou vodou a kadidelnici ministrantům.
Havrani spouštěli po provazech rakev do hrobu, kněz něco kázal, a tři místní muzikanti hráli smuteční hudbu. Lidé poplakávali.
Máma vzala do ruky hrst zmrzlé hlíny a vhodila ji na rakev. Pak otec a já. Byl konec. Smuteční hosté nám vyjádřili hlubokou soustrast. Po posledním rozloučení jsme se všichni rozešli k domovům. Hudba dohrála, otec dal muzikantům peníze. Máma přítomným řekla, že je v hospodě čeká guláš a pití, ale že my pojedeme domů.
Na nic jsem nečekal a odešel jsem před vstupní bránu a vyhlížel jsem rodiče. Nevěděl jsem, jak se na pohřbu chovat. Něco si ještě vyříkávali s knězem a řidičem pohřebního vozu.
U brány na nás čekalo auto, nasedli jsme a odvezlo nás do Brodu. Otec dal řidiči dýško a přišel také domů.
Máma snědla nějaké prášky, prý na uklidnění. Přestala plakat. Vysvlékl jsem se z obleku a košile.
Doufám, že jej dlouho nebudu potřebovat. Pověsil jsem ho na ramínko, stejně tak košili. Kravata se mi prý bude později hodit, řekl otec. No snad nemyslel taky na smrt.
Oblékl jsem si zase praktické rifle a tričko. Doma zavládl zvláštní klid. Máma se smířila s tím, že už dědu neuvidí. Já také. Na otci nebylo nic poznat. Pohřeb byl za námi.
Máma se zeptala, kdy mě propustí domů. No až koncem měsíce, tak jsem domluvený s primářem.
Tak až budeš doma, půjdeme nakupovat. Barák nezůstane prázdný. Jen musíme zařídit spoustu věcí.
Neptal jsem se jaké. Myslel jsem spíš na to, jak se tam budu sám cítit.
Začala vařit oběd. Podíval jsem se na hodinky. Stejně nebudu jíst. Neměl jsem chuť.
Oblékl jsem se a řekl, že se vrátím do léčebny. Složila mi do obálky parte, jako omluvenku pro doktorku.

Cestou na vlakové nádraží jsem potkal Neznámou dívku z kostela. Šla proti mně. Zpomalil jsem.
Dívali jsme se na sebe. Také zpomalila a zůstala stát.
Zeptala se, kam jsem v neděli tak pospíchal z kostela.
Překvapila mě. Podíval jsem se na hodinky. Moc času jsem neměl.
Řekl jsem jí, že spěchám na vlak. A do kostela určitě příjdu v neděli 31. ledna v devět hodin. Že budu mít spoustu času, jestli chce, tak má také přijít.
Odpoledne jsem byl zpátky na oddělení.
Sestřička si vzala ode mne parte, přečetla si ho a vrátila mi je zpět. Paní doktorka i pan primář už odešli domů. Parte, moji omluvenku, doktorce ukážu až v pondělí.
Na pokoji jsem byl přes víkend sám. Kolegové byli doma na dovolence. Zvykal jsem si na samotu. Není to nic příjemného zůstat sám dva dny, dvě noci. Což teprve týdny, měsíce nebo roky. Rozhodl jsem se, že když budu doma, tak se přihlásím do rybářského svazu. Budu jezdit k vodě, tam je samota výhodou, klid je balzám na nervy. A najdu si kamarády mezi rybáři. Sám nebudu.
V pondělí po komunitě jsem šel za doktorkou Kašubovou. Ukázal jsem jí parte.
„Já vám věřila, že jedete na pohřeb."
Přesto si parte přečetla. Důvěřuj, ale prověřuj.
„Paní doktorko, mám dotaz. Chtěl bych být propuštěný domů. Budu docházet k psychiatrovi na pravidelné kontroly tak dlouho, dokud sám neřekne, že už nemusím. Chci nastoupit do zaměstnání. Potřebuji být mezi lidmi, změnu. Navíc toho mám hodně před sebou, co musím udělat."
„Domluvím se panem primářem. Nevidím v tom problém. Zítra vám odpovím."
Poděkoval jsem a odešel jsem do zahradnictví. Míchat zahradnický substrát, prosívat jej na sítu, plevelit záhony a přesazovat květiny. Nebylo to žádné moudro, ale zapamatoval jsem si, jak a co dělat se záhonem, nejen s květinovým. Na Vidlákově změním celý dvůr a zahrádku. Uvědomil jsem si, že tam čeká spousta práce a budu na ni sám.
V úterý jsem dostal dobrou zprávu od doktorky. Ve středu 27. ledna budu propuštěný domů.
Začal jsem si balit věci do tašky.
V kantýně jsem koupil dvě bonboniéry, na komunitě si každý pacient vezme kousek čokoládové dobroty. Na rozloučení se mnou. Poslechl jsem doktorku a s nikým jsem se raději nijak nesbližoval. Alenka si našla kamaráda v jiném pacientovi.
Vrátil jsem se do zahradnictví a nechal si přichystat tři kytičky na středeční ráno. Pro primáře, doktorku a sestřičky.
Po snídani jsem šel pro kytky. Na komunitě jsem je předal. Všichni obdarovaní měli radost.
Popřáli mi, abych v životě obstál a nepolevil ve svém úsilí a přesvědčení. Mohl jsem pronést svoji závěrečnou řeč ke komunitě.
„Děkuji za péči a hlavně za to, že jsem zde mohl být. Kdybych tady byl čtrnáct dnů či jeden měsíc, díval bych se na všechno úplně jinak. Na léčebnu i na lidi, pacienty. Ale já zde byl mnohem déle. Mohl jsem se poznat, poznal jsem více sebe, svá slabá místa. Vím, čeho se vyvarovat a budu na to myslet. Jsem poučený a velmi nerad bych zopakoval stejné chyby. Poznal jsem i pacienty a dívám se i na ně jinak. Když doma někdo řekne něco blázinci, o bláznech, tak mu odpovím, aby tak nemluvil. Neví, o čem mluví. A psychika je tak křehká, že se může tak říkajíc rozbít jednoho dne každému. A objeví se v léčebně. Nemějte mi to za zlé, ale já budu říkat jedno. Tady se může dostat každý.
Mám zajištěnou práci, mám své bydlení, mám život před sebou a dívám se na všechno opravdu jinak.
Budu mít hodně volného času, alespoň si to myslím, práce budu mít dost hlavně na baráku, ale volný čas chci využít tak, že se přihlásím do rybářského spolku a budu chodit k vodě odpočívat a chytat ryby. A co bude dál, to nevím. To nikdo neví. Vím jen to, co určitě nechci dělat. Mějte se hezky a všem přeji, aby vás doma přivítali, až vás propustí z léčebny, aby vás měli moc rádi..."
Rozbalil jsem bonboniéry a nechal je kolovat mezi pacienty.
Popřáli, aby se mi v životě dařilo dobře. To bych teda chtěl.
Rozloučil jsem se a šel jsem se obléknout. Sestřička mně podala zalepenou obálku, kterou jsem měl dát svému psychiatrovi. A s neschopenkou zajít k obvodnímu lékaři.
Mohl jsem jít domů. Po dlouhých osmi měsících.
Mohlo by se zdát, že jsem přišel o osm měsíců svého života. Považoval jsem je spíš jako osm měsíců, které mám navíc. Kdybych neskončil v psychiatrické léčebně, byl bych možná na onom světě. Dřív, než děda.
Ale měl jsem chuť žít a svůj život si uspořádat podle svého nejlepšího přesvědčení. Žít a být jiný. Střízlivý.
Nemyslel jsem na to, jak voní pivovar, na jeho kouzlo, kterému jsem tak podlehl. Nemyslel jsem na to, jakou chuť má to báječné pivo. Snažil jsem se zapomenout na to, jaké to bylo, být opilý.
Přede mnou byl nový život, jak bílý list papíru. Bude jen na mně, co na něj začnu psát.
Cítil jsem se být dál zavázaný slibem, který jsem dal Erice. Budu milovat jen ji a nebudu pít.
Nikomu jsem už o něm neříkal.
O Erice jsem nemluvil. Rozchod s ní ovlivnil celý můj život.
Nic jsem jí nevyčítal. Dal jsem jí za pravdu. Co by ji čekalo s alkoholikem dobrého? Nic. Jen jedno jsem považoval za největší nepochopení a křivdu.
Tenkrát jsem abstinoval, nepil jsem, a přesto si myslela, že jsem byl s Efendym také opilý.
Ale rozhodla se, jak rozhodla. Měj se v životě fajn s někým jiným, lepším, než jsem já, Eričko!

Ve středu 27. ledna 1970 jsem byl doma.
Mohl jsem začít psát novou kapitolu svého života.
Doma povolilo napětí, které bylo cítit před dědovým pohřbem. Nastal běžný život. Odpoledne jsem napsal žádost o členství v rybářském svazu, do místní organizace v Brodě jsem poslal dopis na jejich adresu.
Ve čtvrtek jsem navštívil naši obvodní lékařku. Přečetla si propouštěcí zprávu a řekla mi, abych k ní chodil jednou za půl roku na kontrolu cukru.
A také, kde najdu psychiatrickou ambulanci doktora Klimeše, na kterého jsem se zeptal. Ordinaci měl o patro výš.
Hned jsem za ním šel. Antabus jsem odmítl brát.
Budu docházet na pravidelné kontroly jednou do měsíce. Věřil jsem si, ale on pochyboval. Musel jsem ho přesvědčit, že to myslím smrtelně vážně, že nebudu pít. I bez antabusu. Chci totiž žít!
Po obědě jsem zamířil do pohřební služby na Kvítkové.
Paní Velísková mě poznala a byla moc vlídná. Chtěl jsem podepsat pracovní smlouvu, ale řekla, abych přišel až v únoru. To budu mít osmnáct roků.
Vrátil jsem se domů.
Po obědě jsem šel s mámou do Spořitelny. Vybral jsem si ze spořitelní knížky peníze na postel a šatní skříň. Odpoledne jsem navštívil prodejnu Nábytku.
Líbila se mi válenda s tvrdou matrací a úložným prostorem. A trojdílná šatní skříň. Zaplatil jsem a zeptal jsem se, kdy můžu očekávat dovoz.
Paní řekla, že do týdne. Nadiktoval jsem jméno a adresu.
Ujistila mě, že příští čtvrtek dopoledne budu mít nábytek doma, ve Vidlákově, abych byl doma.
S otcem jsem se doma domluvil tak, že mi nábytek pomůže složit, když tvrdil, že to nebude žádný problém.
Jen aby měl volno a mohli jsme montovat.
Pak nastalo vyřizování na úřadech.
Do občanky jsem si musel nechat zapsat -,Přechodné bydliště´ ve Vidlákově. Trvalé jsem si nechal na radu mámy v Brodě.
Na Energetice jsem si nechal na sebe přepsat elektroměr, protože po dědově smrti se provedlo odhlášení. Stejně tak u Technických služeb poplatek za odvoz komunálního odpadu. Tímto jsem se stal obyvatelem Vidlákova.
Ale nepřijali mě mezi sebe.
Byl jsem pro ně neznámým, podezřelým dlouhovlasým klukem, o kterém nic nevěděli. Navíc jsem nechodil do hospody. Bylo mi to však jedno. Neměl jsem potřebu se s nikým stýkat. Zvláště ne v hospodě.
Zdravil jsem na potkání ze slušnosti sousedy a bylo mi jedno, co si o mně myslí. Chtěl jsem mít jen svůj klid a žít si svůj život po svém.
V sobotu měl otec volný den. Odjeli jsme spolu do Vidlákova.
Uklidil jsem po malování všechny místnosti, umyl jsem okna a dveře. Zúročil jsem všechny zkušenosti z běžného i generálního úklidu, které jsem během osmi měsíců prováděl v léčebně. Klidně mohla vejít sestra a mít na ruce bílou plátěnou rukavici, se kterou hledala prach na nábytku pokoje.
Rámy oken potřebovaly nový nátěr. Nechám je natřít lakýrníkem, ale až na jaře.
Otec byl v dědově výměnku.
Prohledával znovu dědovu pozůstalost.
Moc toho nebylo. Skládal do tašky dědovy osobní věci. Chtěla je mít máma doma, na památku. Ptal jsem se, co uděláme s ostatními věcmi. Jestli někomu nedáme oblečení a podobné věci.
Vysmál se mi. Kdo by to prosím tě chtěl, kdo by v tom chodil!
Všechno oblečení dáme do sběru. Jak bude akce Zet, tak to dáš před barák a oni si to odvezou. Nebo jestli nebude lepší rozdělat na dvoře oheň a všechno spálit... Šel se podívat na dvůr. Hledal vhodné místo, na kterém by se mohl rozdělat oheň. Všude je sníh, tak je to dobré. Vrátil se, že je tam u zahrádky stará betonová studniční skruž.
Poslal mě do stodoly, abych naštípal třísky na oheň a odnesl je do té skruže.
Štípal jsem smrkové polena na třísky a otec vynášel dědovo oblečení k zahrádce. Byla ho menší hromádka. Děda toho moc neměl.
Do skruže nacpal noviny. Já dal navrch třísky a otec podpálil noviny.
Během chvilky se rozhořelo dřevo. Otec začal přikládat do ohně dědovo ošacení. První spolykal oheň košile, ty hořely rychle. Když do ohně vhodil kalhoty, plameny se dusily. Poslal mě pro další dřevo. Naházel jsem do ohně celá polínka a oheň plápolal vysoko na okraj skruže.
Sníh začal okolo skruže tát. K nebi se valil dým.
Nenapadlo by mne, takto se rozloučit s věcmi člověka, kterého jsem měl rád.
Otci to bylo jedno.
Házel na oheň další a další kusy oblečení. Oheň spálil všechno. Otec dlouhým klackem šťoural do ohně. Vzduchem poletovaly jiskry.
Pomyslel jsem si, že to se na nás zlobí děda...
Všechno oblečení bylo spáleno, zničeno. Otec se na mě podíval a řekl, že to smrdělo tabákem, tak co s tím.
Skříně byly prázdné. Musel jsem uznat, že měl pravdu. Ve výměnku bylo všechno nasyceno pachem z těch milionů cigaret, které tam děda za svůj život vykouřil. Skříně, stůl, židle i postel, všechno bylo dokonale zakonzervované tabákovým kouřem. Nikdy mi to tak nepřišlo, ale dnes jsem si to plně uvědomil, jaký smrad je v místnosti, ve které se kouří.
Ukázal na hromádku dědových bot.
„Spal je v kuchyni, jak budeš topit."
„Co uděláme s duchnami, jsou z husího peří?"
Svlékl povlečení z duchny a polštáře pod hlavu a zanesl je na doutnající oheň. Spálil i toto.
„A duchny?"
„ Řeknu mámě, jestli půjde peří vyčistit, tak bych z něj mohl mít nové duchny. Rozbité okno se nechá zasklít."
Podíval jsem se na nádobí. Rozhodl jsem se, že si nějaké vezmu k sobě do kuchyně i s talířky. Budu mít na dědu památku.
Výměnek byl vyklizený.
Dostal jsem za úkol rozmlátit skříně a spálit je. Stejně tak stůl a židle. Nakonec postel." A co kamna?"
„Ty necháme tak jak jsou."
„ K čemu tu budou?"
„ Mám v úmyslu to tady jednou předělat na koupelnu. Koupí se čerpadlo a natáhne se ze studny voda. Na stěnu se dá elektrický bojler a bude tu teplá voda. V kamnech se může topit, aby bylo v koupelně teplo. Jen se musí vyřešit jak vyvést odpadní trubky na vodu. Taky by tu mohl být splachovací záchod, ale to by se musel někde dál od studny udělat septik, aby odpad neznečistil vodu ve studni. Ale to má čas. Chceš tu bydlet, tak se musíš smířit s tím, co tu je a jak je."
Tak co tu je?
Nahoře mám tři slušné místnosti. Kuchyně je malá, ale pro mě stačí. Že si tam budu muset tahat vodu ze studny, to mi nevadí. Ložnici a obývák si postupně zařídím. Místo koupelny plechová vana, do které si budu muset na kuchyňských kamnech ohřívat vodu. Dole nevyužitá chodba se dvěma malými okny a dědův výměnek. Stodola plná dřeva a uhlí. Mám čím topit, později si objednám z Uhelných skladů fůru hnědého uhlí, ořechu, dobře hoří a dává moc tepla.
Dvůr. Dřevěná kadibudka mi radost nedělala, ale co nadělám. Horší to bude v okamžiku, až se bude muset vyčistit.
Studna s dobrou vodou.
U zídky stály dřevěné kotce na králíky. Naštěstí je děda všechny pozabíjel, než zemřel. Nemusel jsem se o micáky starat. Za dvorkem malá zahrádka. Tam si budu pěstovat zeleninu.
Šel jsem se podívat, jestli už ve skruži vyhasl oheň. Popel trochu žhnul. Kolem bylo mokro, jak tál sníh žárem. Naházel jsem do popela rukou sněhu. To se už nerozhoří.
Umyli jsme se pod pumpou a šli jsme na zastávku, počkat na autobus do Brodu.
Doma jsme byli ještě za světla.
Máma se ptala, co jsme tam dělali.
Otec jí řekl, jak všechno likvidoval. Oheň všechno spálil. Zůstalo tam jen pár otřískaných hrnců. Podal jí tašku s dědovými věcmi. Brýle, kapesní hodinky, nějaké deníčky. A ještě cosi.
Raději jsem se nedíval. Máma se rozbrečela. Možná pomyslela na to, jak já jednou budu likvidovat její věci.

V neděli jsem šel do kostela. Neznámá dívka stala před vchodem.
„Někoho čekáte?"
Bylo na ní vidět, že měla radost, že jsem přišel.
„Možná, že ano..."
Do kostela jsme vešli spolu a zamířili jsme k soše Panny Marie. Tiše jsme odříkávali své motlitby.
Pak jsme vyšli před kostel.
Nevím, co mě to napadlo, ale představil jsem se.
„Ahoj, jmenuji se Tonda. Všiml jsem si vás, že sem chodíte..."
„Nemusíš mi vykat."
Podala mi ruku.
„Já se jmenuji Lenka."
Tak jsme se představili a tykali jsme si.
„Jsi tak věřící, že chodíš každou neděli do kostela?"
Váhal jsem s odpovědí. Ale řekl jsem si, že nebudu lhát. Nalhal jsem se v životě už dost.
„Ne. Nejsem věřící. A jestli, tak jen trochu."
„Tak proč chodíš do kostela?"
„Hledám možná Boha, ale nenacházím ho, nebo on mne. Proto se modlím u té sochy. To mi stačí."
„A smím vědět, za co se modlíš?"
„Ale to se neříká! Když to chceš vědět, tak za to, aby byli rodiče zdraví a já měl sílu k životu..."
„Proč sem chodíš ty?"
„Modlím se za to, aby otec přestal pít a trápit nás doma s mámou."
Zmlkl jsem.
Tak to jsi holka, natrefila na toho pravého.
„Řekla jsem něco špatného? Lidi sem chodí a modlí se za ledacos, tak já za tohle to. Doma máme peklo na zemi, to si neumíš představit."
Mlčel jsem.
Lenko, naopak. Naprosto dovedu. Také jsem pekelník...
Řekl jsem jí, že bude lepší změnit téma. Souhlasila.
„Brod není zase tak velké město, jak to, že jsem tě nikdy nepotkala někde na ulici, nebo jinde?"
„Já tady bydlím s rodiči, ale dlouho jsem byl mimo město. A když jsem byl doma o víkendu, tak jsem jezdil s partou na čundr. Tak jsem tu byl i nebyl."
„Aha, tak to jo. A kde jsi byl?"
„Na internátě, ve škole. Ale to není nic zajímavého."
Snažil jsem se odvést řeč na něco jiného.
„Když jsme se představili, zeptám se, jestli se ještě uvidíme?"
„Ty nikoho nemáš?"
„Mám kamarády i kamarádky z čundru, ale nemám nikoho, s kým bych si chtěl povídat, zajít do kina a tak..."
„Tak jsme na tom stejně. Já mám jen kamarádky z práce.
„Asi se teď zeptám hloupě, chodíš s nějakým klukem?"
Smála se. Smutek byl z její tváře pryč.
„Nemám kluka. Kdybych měla, tak bych na tebe nečekala a nebavila se s tebou!"
„Ani já nechodím s nějakou holkou, jsem sám."
„Když ti řeknu, že tě ráda zase uvidím, tak co, odmítneš to?"
„Neodmítnu. Můžeme být kamarádi a vídat se, tak to myslíš?"
Pohodila svojí blonďatou hlavou.
„Proč ne? Budu ráda, když si budu mít s kým popovídat."
Z kostela začali vycházet lidé. Podívala se na hodiny na věži.
„Budu muset jet domů. Chceš mě doprovodit k trolejbusu?"
„Ale ano, rád. Stejně půjdu taky domů. Já bydlím nedaleko, v Záhumenní ulici. A kde ty?"
„Já bydlím s rodiči na Družbě. Víš kde to je? Vedle našeho paneláku je hotel Družba, tak tomu domu lidi začali říkat taky Družba. Je to odsud dost daleko, tak jezdím trolejbusem."
Doprovodil jsem Lenku na zastávku. Čekali jsme na trolejbus.
„Lenko, můžu tě dnes večer pozvat do kina?"
„Do kterého?"
„Třeba do kina Svět."
„ A jaký film budou promítat?"
„Tak to nevím. Já v kině nebyl hodně dlouho, ani nepamatuji, jak to tam vypadá!"
Zapřemýšlela a otálela s odpovědí.
„Dobře. Začátek promítání je v 19.30 já tam budu u vchodu po sedmé hodině. Neděláš si ze mě ale legraci?"
„Nedělám, proč bych měl?"
„No já chodila jeden čas s jedním klukem a ten si z toho legraci dělal. Nerada bych se zase spálila."
Tak ty ses kvůli tomu spálila. Já se zase chtěl otrávit.
„Já si z toho legraci dělat nebudu. Pro mě je to vážná věc..."
Možná, že bysme se na toto téma bavili dál, ale přijel trolejbus. Nastoupila a odjížděla ke Družbě.
Sedla si k oknu a zamávala mi.
Píchlo mě na hrudi.
Podobně mi mávala i Erika. Ale co, to je pryč. Kdo ví, komu mává třeba dnes.
Zamával jsem jí také a odešel jsem domů.
Cestou jsem si uvědomil, že jsem rád, že jsem se s ní setkal, že vím její jméno, že ji zase rád uvidím, ale to bylo všechno.
Znovu se mi vynořila vzpomínka na Eriku. Jak jsem doslova hořel nedočkavostí, až ji uvidím, až na mne promluví, pohladí a políbí mě.
Bylo mi to divné, teď jsem Lence zamával a to bylo všechno. Pokud večer přijde ke kinu, tak ji uvidím. A budu jen rád, že s ní budu mluvit. Možná, že se uvidíme někdy jindy, možná, že mi taky řekne Ahoj a bude konec. Nic jsem si od toho seznámení nesliboval.
Přesto mělo mít nečekané pokračování.
Po večeři jsem si umyl vlasy a oholil jsem se. I knírek pod nosem. Oblékl jsem se a chystal jsem se k odchodu z domu.
„Toníku, ty se někam chystáš jít navečer?"
„Mamí, neměj péči. Jdu jen do kina. Dlouho jsem nikde nebyl. Buď v klidu, do hospody nepůjdu. Vytáhni klíče ze dveří, vrátím se po desáté hodině. Ahoj."
Po sedmé hodině jsem stál před kinem Svět.
Podupával jsem nohama. Bylo chladno. Zima nepolevovala a únor ještě nezačal. Do jara bylo daleko. Až bude jaro... To bude všechno jiné, veselé. Začnu jezdit na čundr.
Myšlenky mi přerušilo mé oslovení.
„Ahoj Tony, čekáš dlouho?"
Ztuhl jsem. Otočil jsem se. Tony... Takhle mě říkala Erika.
Byla to Lenka.
„Polekala jsem tě? Nevypadáš dobře..."
„Trošku ano. Lenko, chtěl bych tě poprosit, jestli mi můžeš říkat Tondo.
Ne Tony. Nezvykl bych si na to."
„Jé, proč ne Tony? To je hezké jméno. Ale když nechceš, tak nemusím. Tak co Tondo, co hrají?"
„Já to nevím, musíme se podívat na program."
V kině Svět promítali nějakou sovětskou detektivku.
„Chce se ti na to dívat? Nezajdeme si raději někam na kafčo?"
„Lenko, já do hospody nechodím. Raději půjdu do kina na ruskou blbinu."
„Fakt? Ty nepiješ? A co když nepůjdeme do hospody, ale ani do kina. Tohle já nemusím... můžeme se procházet po městě, chceš? A budeme si povídat."
„Jsem abstinent... Nepiju žádný alkohol."
„Ty kecáš. Každý kluk pije, některý málo, jiný víc..."
„Nelžu ti. Prostě nepiju. Stačí?"
Měl jsem strach, že začne pokládat otázky- „A proč nepiješ?"
„Lenko, tobě není zima? To chceš být venku?"
„No a co? Kolikrát jsem raději utekla z domu a byla venku...i když mrzlo. Chůzí se zahřejeme, tak kam půjdeme?"
„Já nevím kam, kam mě zavedeš, tam půjdu."
Bylo mi jedno, kam Lenka zamíří.
To je to. Vždyť já vlastně neznám své město.
Co jsem byl v Hradišti, tak jsem byl doma málo. Znal jsem jen obchody, kam jsem chodil nakupovat. Město se rozrůstalo o nová sídliště s panelovými domy. Co jsem znal dobře, tak bylo okolí našeho domu a místa, kam jsme jako kluci chodili krást barevné kovy. Ale tam jsem ji nemohl zavést. Co by si myslela.
Nejlépe jsem znal park nedaleko vlakového nádraží. Kotvu. Také na něj jsem měl špatné vzpomínky, ale řekl jsem si, že to už bylo, a nebudu se k tomu vracet.
Není na co dobrého vzpomínat.
Courali jsme se večerními ulicemi Brodu a bavili se o všem možném i nemožném.
Začalo nám být zima. Navrhl jsem, že ji doprovodím domů, že nemusí jet trolejbusem. Ještě se tak projdeme městem.
Souhlasila.

Vedla mě ulicemi, které jsem měl znát, ale neznal jsem.
Před námi se objevila budova nového hotelu Družba. Nikdy jsem zde nebyl.
O kousek dál stál vysoký panelák.
Lenka ukázala nahoru.
„Tak tam nahoře, v osmém patře bydlím. Nad námi jsou ještě čtyři patra, když si vylezu na střechu, je tam terasa. Tam se chodím v létě někdy opalovat. Dva malíři tam mají taky své ateliéry. A odtud je výhled do kraje jak z rozhledny."
„Já nemám rád výšky. Točí se mi z nich hlava."
„Zvykneš si, když tam musíš bydlet. Já to tam jen nemám ráda... Ale z jiných důvodů."
Nevyptával jsem se, z jakých. Vlastně je naznačila. Otec pije.
Proto začala chodit do kostela.
Lenko, Lenko! Kostel ti s tím ale nepomůže. Ale choď do něj, když se ti uleví.
Proč ne.
Já tam taky chodím, abych si ulevil napětí, které někdy mám.
Co kdybych se odvážil jít si kleknout do zpovědnice? Stále v sobě cítím hřích. Vinu, že jsem tak pil, že jsem se opíjel. Ublížil jsem nejen svým nejbližším, ale všem lidem, kteří mě měli rádi a věřili mi. Zklamal jsem je.
Pokaždé, když stojím u sochy Panny Marie, tak si přiznávám svoji vinu, svůj hřích.
Mám z toho stále špatné svědomí. Nejsem ale natolik věřící, abych v té zpovědnici poklekl a řekl faráři- Mám v sobě velký hřích, tíží mne a nevím, jak se jej mám zbavit...
Modlím se za odpuštění k Panně Marii a to je mé pokání.
„Tondo, můžu tě zase vidět? Dobře se mi s tebou povídá... Co třeba v sobotu? Plaveš? Já ráda. Chodím si občas zaplavat do Zimních lázní."
„Proč ne? V bazénu jsem také dlouho nebyl. Tak před lázněmi. V kolik hodin tě mám čekat"
„Proč pořád mluvíš ...-Také jsem dlouho nebyl-.
Kde jsi teda tak dlouho byl?"
„Ptáš se, kde jsem byl tak dlouho, že to tady neznám, že jsem tady dlouho nebyl?"
„Jen je mi to divné, že jsi tady bydlel a nikam jsi nechodil. Bydlíš v Brodě a neznáš jej, to mi připadne divné..."
„Lenko, řekl jsem ti, že jsem byl na internátu. Když jsem byl doma, tady v Brodu, tak jsem nikam nechodil."
„Tondo, to je jedno, kde jsi byl. Tak v sobotu, v 15 hodin u Zimních lázní. Platí? Měj se!"
„Ahoj Lenko, spolehni se, příjdu. Dobrou noc!"
Zazvonila na zvonek u hlavních dveří. Ozval se domácí telefon.
„Kdo je tam?"
„To jsem já mamí, Lenka!"
Ve dveřích zabzučelo. Zámek dveří se otevřel.
Takové dveře doma nemáme.
Lenka stiskla tlačítko vypínače za dveřmi. V chodbě se rozsvítilo světlo. Ve dveřích mi zamávala a dveře se zavřely. Na chodbě se zhaslo.
Lenka jela výtahem do osmého patra.
Byl jsem promrzlý, chůze mě moc nezahřála.
Kolem prošel nějaký muž, mířil k hotelu. Oslovil jsem ho.
„Dobrý večer, můžete mně prosím poradit, jestli to zde znáte, kde je nejbližší trolejbusová zastávka, potřebuji se dostat do města."
„Běžte k hlavní cestě a tak po sto metrech vede cesta nahoru, nad hlavní cestu. Tam je zastávka. Uvidíte dráty."
Vydal jsem se po trase, kterou mi vytyčil.
Dráty myslel vodiče, natažené na sloupech.
V dálce jiskřily na drátech uhlíky ze sběračů trolejbusu.
Když jsem došel k zastávce, trolejbus právě přijížděl. Nastoupil jsem a šel za průvodčí, abych si koupil lístek.
V trolejbusu sedělo pár cestujících. Jeli jsme nočním městem.
Takto jsem je ještě neviděl.
Zvláštní. Bydlet ve městě a neznat je. Mám co napravovat.
Zanedlouho jsme přijeli do ulice pod kostelem. Doma jsem byl po deváté hodině. Máma nespala.
„Ahoj! Tak už jsem zase doma..."
„Ale ale... v kině nešla elektrika, že jsi tak brzy doma? Kde jsi byl?"
„Mámo, do kina jsme chtěli jít, ale dávají tam ruskou detektivku, tak jsme se jen tak procházeli městem. A už jak vidíš, jsem doma."
„A to je kdo, s kým jsi byl venku?"
„Jedna holka. Lenka. Poznali jsme se v kostele a kamarádíme se. To je všechno. Nevyzvídej, nic ti stejně neřeknu, není co."
„Kostel není seznamovací kancelář... Co mi to zase namlouváš?"
„Já to vím, ale prostě jsme se tam několikrát viděli a začali jsme se spolu bavit. Je to jen kamarádka."
„Chceš ohřát večeři?"
„Hlad nemám. Jen žízeň. Napiju se a jdu spát. Dobrou."
Napil jsem se v kuchyni vody a šel jsem spát.
Lehl jsem si a normálně usínal.
Žádný zmuchlaný polštář jsem neobjímal, Lenku jsem bral, že prostě je. Nic víc.
A že ji někdy rád uvidím.
Někdy bude až v sobotu. Do soboty bylo daleko, kdo ví, co do té doby bude. Ale slíbil jsem, že příjdu, tak slovo dodržím.
Ve čtvrtek ráno jsem odjel do Vidlákova.
Byl jsem zvědavý, jestli mně přivezou ten nábytek. Otec se omluvil, že bude v práci. Mám říct posádce auta, aby mi to složili do ložnice, a dám jim dvacet korun na pivo. Tryngelt, dýško.
V poledne zastavilo před domem nákladní auto. Vyšel jsem ze dveří a závozníkovi jsem řekl, kam to mají dát. Válenda i skříň byla doma. Jen to smontovat.
Jak bude mít otec volno, tak se do toho dáme. Pak už můžu bydlet.
V pátek 5. února jsem měl narozeniny.
Bylo mi osmnáct let, byl jsem plnoletý, mohl jsem o sobě rozhodovat sám.
Nic jsem neslavil. Rodiče mi popřáli všechno nejlepší a hlavně zdraví. Zdravím mysleli, abych nepil.
Ráno jsem však byl za paní Velískovou v pohřební službě. Přivítala mě, jako starého známého.
„Posaďte se, pane Wolf. Pracovní smlouva je přichystána. Přečtěte si ji, pokud souhlasíte s pracovním zařazením, mzdou a podmínkami, můžete ji podepsat. Po podpisu jste naším zaměstnancem.

Zajedete si do Louk za panem vedoucím Čaňkem a on vás provede provozovnou. Jinak nám šéfuje pan Janoušek.
Má na starosti Pohřební službu i to Kamenosochařství."
Četl jsem si Pracovní smlouvu pozorně. Souhlasil jsem a podepsal ji.
Pracoviště budu mít v Loukách, zařazen budu jako kameník s měsíční mzdou 1700 Kč + měsíční prémie. Zkušební doba jeden měsíc.
Podal jsem smlouvu paní Velískové. Dala mi kopii, abych si ji dobře schoval.
Rozloučil jsem se a šel jsem na trolejbusovou zastávku. Počkal jsem na spoj do Louk a jel za panem Čaňkem do Kamenosochařství.
Před halou Kamenosochařství stálo nákladní auto. Mělo otevřené bočnice a řidič vysokozdvižného vozíku z něj sundával náklad.
Na paletách byly naloženy nějaké kamenné desky. Palety napíchl na lyžiny a odvážel je do haly.
V hale byl značný rámus a hluk.
Prvního chlapa jsem se zeptal, kde je pan vedoucí Čaněk. Ukázal na kancelář.
Tak v té jsem už jednou byl s panem Janouškem.
Zaklepal jsem na dveře.
„Dáále!"
Otevřel jsem dveře a vstoupil dovnitř pravou nohou. Pro štěstí.
„Dobrý den pane vedoucí. Jmenuji se Wolf. Antonín Wolf a mám se u vás hlásit."
Díval se na mě a usmíval se.
„Tož to jsi ty? Janoušek mi o tobě říkal. Víš co tě tu čeká za rasovina? Nebojíš se toho?"
„Nebojím. Práce se nebojím. A chci dělat, vydělat si..."
„Prý tě vyhodili ze školy, je to pravda? No mi je to jedno, když budeš makat, je mi to jedno..."
„No ze školy, já se učil na sladovníka, ale měl jsem problémy s pitím a tak ze zdravotních důvodů byla má Učňovská smlouva ukončena. Ale už nepiju."
„Tož ty jsi pivovarský tovaryš? No a kdo tam nepije, že jo...
Poslouchej, co ti teď povím. Tady se taky pije. No kde se dneska nepije?
Ale má to jasná pravidla. Pivo si můžeš klidně dát, ale jen sedmičku, já vím, že chlapi mají občas někde flašku.
Ale nesmí být žádný průser, jasný?
Dneska tě provedu provozem, ukážu ti, co se dělá. A pak tě k někomu přidělím a ten tě zaučí. Namasti si svaly, budeš je potřebovat.
Ale jsi kus pořádného chlapa, tak to zvládneš. Pojď za mnou."
Chtěl jsem se zeptat, všude tam, kde se mluvilo o průseru, tam se soutěží o Rudý prapor, ale držel jsem hubu. Taky to jeho -Pojď za mnou- bylo přátelské.
V pakárně to znělo hrozně. Pojdťe za mnou!
Zastavili jsme se na konci haly.
Dva muži tam něco míchali do rámů.
Vedoucí jednoho oslovil.
„Cyrile, vedu nového pracovníka. Pořádně ho zaučte, začne od píky. Vyučený není, doposud dělal v jiném oboru. Tak se mu věnujte a ukažte mu jen to dobré, rozumíme si, že? Půjdu se podívat, co pěkného přivezli..."
Cyril na mě spiklenecky mrkl.
Čaněk se ke mně otočil.
„Tondo, když budeš cokoli potřebovat, tak za mnou přijdi, jasný?"
„Spolehněte se, pane vedoucí!"
Čaněk se šel podívat na přivezený kámen.
Muž jménem Cyril mi podal špinavou ruku.
„Jmenuju se Cyril, můžeš mi říkat Cyro."
Stisk byl neobyčejně silný. Cítil jsem, jak má na ruce tvrdé mozoly.
Cyro se ke mně naklonil. Spiklenecky na mě zase mrkl.
„Cos přinesl na přijatou?"
„Dneska nic. Co mám přinést v pondělí?"
Byl zklamaný, že nenesu flašku kořalky.
„Pijeme vodku nebo domácí slivovici. Ale lidi nám dávají všechno možné..."
„Tak mám přinést půllitru vodky, stačí to?"
„To víš, že stačí. Chlapi tě lépe mezi sebe příjmou, chápeš to, ne?"
Chápal jsem to.
Chtěl jsem být dobře přijat do pracovního procesu, na jehož konci ze mne měl být zaučený kameník s čistým platem 1700Kčs + prémie. Plus ta dýška...
„Cyro, co to děláte?"
„Na Cyro slyším, ale tady si všichni tykáme. Jen šéfovi říkáme pane vedoucí. Je to bezva chlap. Nepodraz ho."
" Čím?"
„ To ti řekneme časem, když tu s náma vydržíš."
„Cyro, co to děláš?"
„Připravuji formu na výrobu zákrytové desky k hrobu z -,Terasa´.
Ale nemá smysl, abys mi kladl takové otázky a já ti měl odpovídat, jako bys tady byl na exkurzi.
Všechno je nejlepší za pochodu, při práci. Musíš si to ošahat, vzít do ruky, zkusit si to sám. Chce to čas. Ale jestli nejsi blbý, tak to za měsíc dva zmákneš.
„Ale na to je učební obor!"
„Máš pravdu, ale ty tři roky jsou spíš na to, aby měli práci i učitelé a mistři odborného výcviku. Ale vážně.
Ano, kluci se musí vyučit. Práce s kamenem je taky věda. Učí se i proto, že je jedna střední škola s maturitou. Tam někteří vyučenci jdou studovat.
Ale maturanti se uchytí málo. Teplá místečka ve vedení firmy jsou obsazená a drží si je tam pro své známé.
My máme hlavní sídlo až v Hradci Králové. Po republice jsou pobočné závody.
My jsme jedním z nich. Stačíme si ale sami. Poslouchat ale musíme vrchnost z Čech."
Cyro odložil vibrátor, kterým dusal směs ve formě.
Druhý muž měl na hlavě přes čepici nasazená protihluková sluchátka. Cyro mu je sundal.
„Karle, já provedu Tondu po dílně."
Karel mi podal ruku. Stejný stisk, stejně sedřená ruka tvrdou prací.
Pozdravili jsme se.
Cyro mi ukazoval dílnu a říkal, co kde je, co kdo dělá a a jak se chlapi jmenují. Hlavu jsem měl napoprvé plnou informací, které stejně do rána zapomenu.
Jména jakbysmet.
Zapamatoval jsem si to nejdůležitější.
Ty kamenné desky, to je Slezská žula, ale převážně se pracuje se Šluknovským syenitem. S tím budu pracovat, až když budu něco doopravdy umět.
Pomník se skládá z několika částí. Rámu, soklu, zákrytové desky, sloupu a nápisní desky.
Nápis do ní píše zkušený písmák.
Pomník může být z těch kamenných desek, nebo levnější, z leštěného terasa.
Žulové desky se ještě řežou na požadovanou velikost na kotoučové pile pod vodou. Proto je tam takový rachot a musí se nosit protihluková sluchátka, nebo špunty do uší.
Kámen se leští bruskou. Ruční, nebo brousícím ramenem, kterým se obrousí více kamenů najednou.
Kámen se k nám dováží z jakýchsi Supíkovic, z meziskladu.
Na nádražní vlečku odstaví vagon naložený cementem.
Celý náklad je určen pro Kamenosochařství. Když tu budu pracovat, tak mě tam vedoucí Čaněk pošle.
Přijede náklaďák, a já s dalšími dvěma kluky nasednu a pojedeme vagon vykládat. Pytle cementu naskládáme na palety, na korbu auta. Když bude auto naložené, řidič odjede s nákladem zpět a vozíčkář palety složí tady do skladu. Trvá to i půl dne, než je celý náklad vyložen a bolí z toho celé tělo. Je to dřina. Tak to mě čeká.
Výroba jednoho pomníku, podle složitosti, trvá zhruba deset dnů.
Čekací doba na pomník je až jeden rok.
Pozůstalí ale dávají úplatek. Čekací doba se zkrátí na půl roku.
Pracuje se ve dvojicích.
O úplatek se dvojice bratrsky dělí. Nikde se o něm nemluví.
Brusce na teraso se říká „kačena". Je pěkně těžká! Váží z 15 kg a nosí se v rukách.
Deska z terasa má zrát měsíc. Když je ale potřeba kvůli úplatku pomník zhotovit spíš, zraje jen deset dní.
Nikde se o tom nemluví.
Pomník se skládá z těch několika částí, aby do sebe zapadly, musí se vyvrtat zápustné díry. Ruční vrtačkou a ta práce trvá celý den. Celý den trvá vyvrtání několika děr.
Ano, tak tato práce bude opravdu rasovina. S lehárem v pivovaru se to nedalo srovnat.
Ale plat, který jsem dostal, byl pro mne hodně velký. Takový bych měl možná po vyučení v pivovaru.
Tady jsem ho dostal jako nevyučený. Když budu šikovný po roce, dvou, dostanu přidáno. Vyhlídka to nebyla špatná.
Navíc byly peníze z úplatků. Pozůstalí byli štědří a chtěli mít pro své zemřelé to nejlepší a rychle.
Později jsem si bral jen peníze.
Kořalku jsem dával chlapům.
Nikdo mě nenutil k pití. Respektovali mne, že nepiju.
Cyro mi všechno ukázal a vysvětlil.
Při vlastní práci se však naučím základům kamenické práce a postupně se všechno naučím. Chce to chuť a odvahu. Oboje jsem měl.
Zavedl mě do vedlejší nízké budovy. Tam byla šatna, umývárna, záchody a oddělená jídelna.
Obědy se dovážely, cena za oběd nebyla o moc větší, než byla v pivovarské jídelně. Líbilo se mi tam.
Cyrovi jsem řekl, že děkuji a šel jsem za vedoucím.
Nafasoval jsem montérky, koženou zástěru, sluchátka, rukavice, pracovní boty s vyztuženou špičkou a gumové holínky. Sakra, já se jich asi nezbavím. Měl jsem je v pivovaru i tady.
Podepsal jsem převzetí a odnesl jsem si věci na šatnu. Našel jsem prázdnou dvojitou skříň. Vyčistil jsem ji uvnitř a umyl. Mohl jsem se nastěhovat.
Vyskládal jsem své vybavení do skříně a zavřel jsem dveře. Neměl jsem jen zámek. Ale nechal jsem to tak a odešel jsem na halu.
Zavolal jsem na chlapy" Ahoj v pondělí!" a zamířil jsem k trolejbusové zastávce.
Cyro mi ukazoval cosi rukou.
Tomu rozuměl každý, kdo pije. Flaška!
No jo, nemám zapomenout přinést v pondělí flašku vodky na přijatou.
Po příjezdu domů jsem řekl mámě, že se mi ta práce bude líbit.
A taky kolik si vydělám.
Byla velmi překvapená.
Já také. Lepší dárek k narozeninám jsem nemohl dostat.
Jen prý, abych tam vydržel.
V sobotu jsem si nachystal plavky a ručník do tašky. Mámě jsem řekl, že přijdu odpoledne.
„Zase někam jdeš, nebo jdete?"
„Jdu si zaplavat do Zimních lázní. Bude tam také ta Lenka."
„Jen se neutop. Aby ti taky nezamotala hlavu, jako..."
„Mlč! Řekl jsem ti, že se o Erice nikdy nebudeme bavit. Prosím tě o to."
K lázním jsem přišel před třetí hodinou.
Lenka nešla.
Otevřel jsem vstupní dveře a nakoukl jsem dovnitř.
Lenka už seděla v bufetu a měla před sebou na stolku zákusek. Uždibovala si z něj lžičkou a pochutnávala si.
„Ahoj Lenko, čekal jsem tě venku a ty si tady dopřáváš sladkosti!"
„Páni, to už jsou tři hodiny? Omlouvám se ti, myslela jsem, že to stihnu sníst rychleji. Nezlob se, ráda mlsám..."
Erika také ráda mlsala. Ovocný pohár se šlehačkou a zmrzlinou...
„Já se nezlobím, měl jsem strach, že nepřijdeš. Jen seď a v klidu si zákusek sněz. Tady je ale horko! A ta vlhkost. Musím se vysvléknout z bundy."
„Odlož si a přisedni. Dáš si taky něco?"
„Nechci nic. Nesmím mlsat."
„Jak to? Držíš si váhu nebo máš dietu?"
Vysvlékl jsem si bundu a nakonec i svetr a položil je přes plastovou židli. Přisedl jsem si k Lence.
„Já mám dietu kvůli cukru v krvi. Ale není to nic vážného, mám jen držet dietu. Stejně ji občas poruším. A víš ty co? Dáš si ještě jeden kousek? Já měl včera narozeniny, tak tě zvu."
„Nevymýšlíš si? Fakt máš narozeniny? A kolikáté? Jestli nekecáš, tak tě pozvu já!"
„Dnes už mám osmnáct let. A jeden den. To je, co? Osmnáct..."
„Tak ti koupím třeba koňakovou špičku, chceš? Ta je fakt dobrá!"
Dříve bych si ji s chutí dal. Dříve...Ale měl jsem strach, že je v ní ta náplň z vaječného koňaku. Kdybych ji snědl a jak bych ucítil alkohol na jazyku, mohl bych to tady všechno poblít. Podmíněný reflex vypěstovaný na bličkách v protialkoholní léčbě pořád fungoval. I v cukrárně či bufetu.
„Děkuji. Já špičku nerad... Chutná mi větrník nebo čokoládový řez."
Lenka vstala a šla k okénku. Přinesla mi větrník i čokoládový řez. Talířek se zákusky opatrně položila přede mne.
„Dobrou chuť oslavenče!"
Zákusky jsem snědl s chutí. Dostal jsem žízeň.
„Můžu ti koupit limonádu? Sám mám potom sladkém žízeň. Připijeme si třeba kofolou."
„Tak jo, kofolu mám ráda."
Koupil jsem dvě kofoly a těmi jsme si přiťukli na mé narozeniny.
„Lenko, kolik máš roků ty?"
„Já? Já jsem starší než ty. V dubnu budu mít devatenáct. Proč se na to ptáš?"
„V dubnu? To je za dva měsíce. Třeba tě pozvu na zákusky zase já. Kolikátého to bude?"
„ Za pár dnů na mě zapomeneš, k čemu ti to bude, vědět kdy má nějaká Lenka narozeniny?"
„Třeba zapomeneš ty na mě. A když to budu vědět, vzpomenu si na to, že je někde holka, která se jmenuje Lenka a má narozeniny. Tak si na její počest koupím zákusek, i když bych ho jíst neměl...a když se s ní budu pořád vídat, tak ji v den jejích narozenin rád pozvu do cukrárny na dort."
„Já myslela, že si otevřeš láhev vína!"
Lenka mě pozorovala, zvědavá, jak budu reagovat na poznámku o víně.
Zmlkl jsem. Vadily mi poznámky o pití.
Podezíral jsem ji, že něco z mého života ví a předstírá, že ne.
„Já nepiju. Ani víno, ani pivo a kořalku také ne."
„Nelžeš mi? Já mám totiž doma otce a ten pije extraligu!
Máma mu to celý život tolerovala, ale teď začíná být nesnesitelný.
Už to není jako dříve, přišel domů z práce jen v dobré náladě. Časem býval veselým a veselejším, kupoval pořád nějaké dárky, hlouposti, ale v poslední době se chová hrubě a násilnicky. Legrace dávno skončila. Trvá to už roky. Když jsem byla malá holka, tak mmi to tolik nevadilo. Nechápala jsem to. Později jsem se za něj styděla. I za mámu, že si neumí zjednat doma pořádek.
Mámu několikrát uhodil a mě všechno vyčítá, že si ničeho nevážím, že ho nikdo nechápe. Proto se prý musí sem tam opít... Nesmysl! Pije, protože musí. Je prostě alkoholik, závislák...
Když je opilý, tak se lituje a brečí. Ale napřed doma udělá pořádný bengál, že se stydíme i před sousedy. Jak vystřízliví, slibuje a slibuje. Už to bylo naposledy, věřte mi, já vás mám tak rád...
Víš, co nedávno provedl?
Jak ho přivezli opilého z práce, tak toho neměl dost. Šel do toho hotelu vedle nás, tam chodí pořád. Do jiné restaurace by nešel. Tam se opil, že sotva stál na nohách.
A šel domů. No šel...
Máma mu otevřela dole vchodové dveře přes zvonek.
Přivolal si výtah. Místo, aby vystoupil v osmé etáži, ve které máme byt, tak přejel do deváté.
A šel ke dveřím bytu na té samé straně, co máme my.
Jenže si spletl poschodí a šáhl na kliku toho bytu a sousedé měli bohužel odemčeno.
Tak vešel dovnitř a začalo být zle.
Začal tam řvát, byl sprostý, jak jsme si to prý dovolili bez jeho vědomí, v jeho bytě vymalovat a přestěhovat nábytek!
Paní co tam bydlí, se ho snažila uklidnit, ale vyhodil ji z bytu, že u něj nemá co dělat a řval, kde jsme schovaní.
To byla ostuda...
Sousedka přišla k nám a prosila mámu, aby si ho odvedla domů, že má strach, aby jí tam něco neporozbíjel.
Pochopíš to?
Tak chodím do kostela a modlím se, aby ho vzal třeba čert, jen aby byl doma klid."
„Kde pracuje tvůj otec, že říkáš, „... doveze ho z práce auto opilého?" Takovou práci neznám..."
Ale znám! A dobře.
Pivovar. Jenže jsem chodil na internát po svých...Mě nikdo nevozil.
„Budeš se asi divit. Ale on je předseda JZD. V tom je vynikající. Kdysi mohl být i kandidát na ministra zemědělství, ale otevíral si pusu a soudruhům se to moc nelíbilo. Mluvil ale vždy pravdu, to zase jo.

Publikoval(a): Tonyend, 28.4.2013