Anotace: osud Tonymu neřekl své poslední slovo

Tu největší lásku jsem zažil jen s Erikou. Jí jsem slíbil, že ji budu jedinou milovat do své smrti a slib jsem nedokázal zrušit.
Dokázal jsem jen mít rád. Strašně mít rád. A Lenku jsem měl strašně rád.
Bylo to ode mě hloupé, ale nedokázal jsem se toho zbavit.
Lenku to mrzelo, ale smířila se s tím, že jsem zvláštní v některých okamžicích.
Uklidnil jsem ji tím, když jsem řekl, že naše dítě budu milovat nade vše.
Přitulila se ke mně a usnuli jsme.
Probudili jsme se do prvního dne měsíce listopadu. Lenka vstala a chtěla mi nachystat snídani a svačinu do práce.
„Leni, klidně spi dál. Kvůli mně nemusíš vstávat. Víš, že jsem v kuchyni šikovný..."
„Když já už stejně neusnu. Nějak se ty události na mě valí. Musím na všechno myslet."
„Spi. Máš odpolední, tak jen spi. Já si vyřídím dva dny volna a pojedeme spolu zítra dopoledne dojednat na radnici ten termín obřadu a na hotel salónek.
U krejčové si objednáš a necháš ušít hezké bílé šaty s vlečkou a závojem. Já oblek mám. Přemýšlej, koho si pozveš za svědka. Já už vím."
„Jo? Kdo je to, znám ho? Neznáš. Je to Čert!"
„Prosím tě nech toho, napřed ďábel, který ti našeptával... a teď blbneš s čertem, nech toho, mluv vážně. Koho chceš za svědka?"
„Čerta. To je přezdívka mého kamaráda! Vděčím mu za mnohé, ukazoval mi kdysi cestu do života. Ne k pití. To opravdu ne! A zajistil mi tu práci. Tak jsem si vzpomněl na něj."
„Pane bože, Čert bude ženichovým svědkem, doufám, že má také nějaké normální jméno. Ale jak chceš, vezmi za svědka třeba čerta. Jen, aby nám to nepřineslo nějakou smůlu...Dej mi pusu, zkusím teda ještě zaspat. Počkáš mě večer na zastávce, že?"
Dal jsem Lence velkou pusu a pohladil ji po vlasech.
„Spi... Večer na zastávce počkám, spolehni se jako vždy. Ahoj!"
Oblékl jsem se a šel do kuchyně.
Uvařil jsem si jen hrnek čaje, na ranní start. Do práce jsem se přímo těšil. Chlapům to ale ještě neřeknu, že se chystám oženit. Bude to tajemství, jedno velké překvapení.
Přemýšlel jsem jen, u koho koupím dobrou domácí slivovici. Litr dva vezmu do práce. Poslední den v měsíci stejně nic neděláme.
Píšeme výkazy práce, co kdo udělal.
Vedoucí má v ten den zavřené obě oči a ohluchne. Nic nevidí, nic neslyší. Jen nesmí být sakra průser!
Tak si chlapi rychle vypíší pracovní výkazy a otevře se nějaká láhvinka a hrají se taroky. Nepiju, jen koukám, jak hrají a ne a ne tu hru pochopit. Taroky hrají raději, než mariáš. Ten umím, ale nechtějí jej hrát.
To bude do práce. Ale litr dva bych měl zanést na slezinu k Plášilům, pro kamarády.
A tam udělat -,Svícu´, rozlučku se svobodou.
Ideální to bude na konci měsíce 25. listopadu.
A svatba by mohla být 4. prosince. Pokud bude volný termín na radnici. Páni, to jsou starosti... Ale radostné.

V pět hodin jsem stál v přeplněném autobusu a jel do Brodu, do práce.
Pracovní doba byla do půl třetí.
Dnes jsem musel udělat přesčas. Nevadilo mi to. Volno jsem dostal od vedoucího až ve čtvrtek a pátek. Taky dobře. Budu mít čtyři dny volna v kuse, se sobotou a nedělí.
Ve tři hodiny odpoledne přijel k hale nákladní automobil, vezl cenný náklad až z Ústí nad Labem.
Když bylo potřeba, jezdil jsem s vysokozdvižným vozíkem.
Jako dnes, když řidič s oprávněním na vozík nemohl zůstat s námi.
Řidič tatrovky zastavil před bránou a vypnul motor. Vystoupil z kabiny a šel hledat vedoucího. Když jej našel, na něčem se s ním domlouval.
Gestikuloval, mával rukou a ukazoval na korbu auta. Nakonec si podali ruce.
Řidič přijel z Čech sám, bez závozníka. Divil jsem se tomu.
Otevřel bočnice a na korbě, na paletách byly naskládány zaprášené pomníky z kvalitní černé žuly.
Na první pohled bylo vidět, že už něco pamatují. Nebyly opracované tak, jak jsme žulu zpracovávali my.
Vedoucí poskakoval kolem mne a volal, ať s tím pojedu opatrně, aby se některý kámen nesmekl a při pádu z palety na zem nepraskl. Byla by to nepředstavitelná škoda!
Cyro čekal ve skladu, tam jsem měl palety s pomníky zavézt.
Když jsem přivezl první palety, tak si znalecky hvízdl.
„Fiúúú. Tož to je matroš!"
Zeptal jsem se, co znamenají ty nápisy na pomnících.
„Už nic...
V Čechách zrušili židovský hřbitov. Srovnali jej se zemí. Kameny měly být zavaleny také.
Jenže jsou na kšeft. Kameny se převezly k nám. Vrchnost si namastí kapsy. Z toho budou luxusní pomníky pro zazobance.
Přebrousí se a dokonale vyleští.
Budeš mít na dlouho dobrou práci. A neboj, taky ti z toho něco kápne!"
Odvozil jsem všechny palety s pomníky do skladu. Vedoucí je spokojeně spočítal a dobře zamkl sklad.
Mrkl na mě. Budou prémie!
Měl jsem z toho blbý pocit. Jak bych zuřil, kdyby někdo odvezl třeba z dědova hrobu pomník? Nechal si ho někde přebrousit a udělat z něj pro někoho nový?
Byl jsem ale dávno poučen, že co se děje tady, o tom se nikde venku nemluví.
To by byl ten podraz na vedoucího a to si nikdo nedovolil.
Ani já.
Byl jsem rád, že mám práci, která mě baví, a začínám jí rozumět.
Jen jsem nemohl porozumět tomu, že budu brousit a leštit čísi zaplacené, i když kdysi, pomníky. Ale byl jsem za to placen. A docela dobře.
Z práce jsem šel k našim.
Do večera jsem měl času dost. Mohl jsem počkat na Lenku na autobusovém nádraží, ale nechtělo se mi čekat do 22 hodiny. A pak ještě čekat necelou půlhodiny do odjezdu autobusu.
Doma bude Lenka před 23 hodinou, raději zatopím a nachystám večeři. Půjdu jí naproti k zastávce až doma, ve Vidlákově.
Zazvonil jsem na zvonek. Jen tak.
Klíče jsem stále měl, tak jsem si sám otevřel hlavní vchodové dveře i byt.
„Ahoj, tak jsem na skok zase doma! Mami, kde jsi?"
„Ale, Anteček se nám vrátil!"
Máma vyšla z koupelny s ručníkem na hlavě.
„Zítra jdu k doktorce, tak chci vypadat..."
„Nepotřebuješ něco nakoupit, nebo tak...?"
„Toníku, jsi hodný, všechno doma je. Hlavně, že se zastavíš. Chybíš mi doma.
Tatínek je v práci..."
„Alespoň víš, kde je! Já vím, rozumím ti..."
Nemohl jsem tajemství, které mám s Lenkou, v sobě udržet.
„Mami, já ti něco musím povědět. Lenka čeká mimino!"
„Tož to je ten důvod, proč se tak ženeš do ženění? Nemáte rozum, tak mladí..."
„Máme se rádi a chceme spolu být a žít. To je důvod. To dítě je důsledek, že se máme rádi. A těšíme se na ně. Koncem týdne jdeme sjednat na radnici termín. Chtěli bychom se vzít 4. prosince, tady v Brodě v obřadní síni. Zavčasu vám dám vědět. Otci o tom, že je Lenka těhotná, neříkej. Chci mu to říct sám. A něco dodám. Jo?"
„Dobře. Jak chceš. Ale víš co, já se později nedostanu ven. Napadne sníh, bude kluzko pod nohama. Řeknu tady Janičce, aby mi pomohla -něco - odnést z jednoho obchodu domů. Dám vám to jako předvánoční dárek. Odneseš si to ale domů, nechci to tady."
Janička byla holka od sousedky, byla starší než já. Mámě někdy prý pomohla s nákupem.
Byl jsem docela zvědavý, co nám chce koupit, čím nás překvapí. Přesto jsem se nevyptával.
Rozloučil jsem se s mámou a poprosil ji, aby před otcem mlčela.
Šel jsem na autobus a jel domů. Domů! To mi znělo jak rajská hudba.
Doma jsme byli ve Vidlákově. S Lenkou.
Zatopil jsem a čekal jsem u televize na příjezd posledního autobusu, kterým přijede Lenka z odpolední směny. Říkali jsme tomu poslednímu spoji - divadelní-.
Už i já podlehl svítící, zářící obrazovce. Čumění na televizi. Gaučinku.
Návsí se ozval hluk motoru autobusu.
Oblékl jsem se a šel jsem Leničce naproti. Byla celá šťastná, když mě uviděla.

Nějak se začala měnit. Zářila spokojeností, štěstím a klidem.
Večeři odmítla. Snědla jen dva jahodové jogurty. Cinkala lžičkou ve skleničkách.
Kdyby byl doma ještě nějaký, s chutí by jej snědla.
Začala jíst moc zdravě. Aby bylo i naše dítě zdravé.
Přestávala pít i černou kávu a přidala se ke mně. Pila raději dobrý čaj.
Na zahrádce jsme pěstovali bylinky. Mateřídoušku, meduňku a mátu peprnou.
Nasušil jsem je a nacpal do zavařovacích sklenic. Na dlouhou zimu jsme měli slušnou zásobu.
Na noc jsem vypnul kamna. Zahřáli jsme se sami v posteli. Než jsem usnul, tak jsem si vzpomněl, že jí mám říct, že volno budu mít až na konci týdne. Jestli chce, tak si může nahlásit taky volno.
Tak to asi těžko, vedoucí by ji dala nejraději i na noční směnu. Tolik teď mají práce. Stejně jsem nechápal, co to vlastně na tom počítači dělá. Měla funkci obsluhy magnetických pásků. Pro ni to bylo jednoduché. Zkusila mi to vysvětlit.
„Na sále je velký počítač Tesla. Na jednom konci se čtou údaje z podniků, holka, která to má na starosti si je přečte a přepisuje na děrovací pásky. Ty vloží do čtecího zařízení, počítač si ty dírky přečte a přepíše na magnetický pás a já..."
„Lenko, fajn. Dobrou noc! Počítač mi nic neříká."
Ve čtvrtek dopoledne jsme zašli na radnici, za matrikářkou.
Že se chceme vzít v prosinci. Podívala se do diáře.
„A kdy?"
„Nejlépe v sobotu 4. prosince."
„Tak to by šlo. Vyhovuje vám obřad v 11 hodin?"
„Skvělé!"
Poučila nás, co a jak máme udělat. Organizaci svatby měla na starosti Lenka.
Svatební den byl domluvený. Mohli jsme to oznámit rodičům.
Stihli jsme domluvit i salónek v hotelu Družba.
Soudruh provozní se jen zeptal, pro kolik osob se bude připravovat slavnostní menu.
Podíval jsem se na Lenku.
„Hm? Pro kolik?"
Zamyslela se a počítala hosty.
„My jsme dva, naši, vaši, dva svědci, sestra, manžel a dvě děti. To je...dvanáct." Vložil jsem se do hovoru.
„Tak raději pro patnáct."
„ Co kdybychom ještě někoho pozvali?"
„ Tak šestnáct! Já pozvu vedoucího z práce."
A jaké jídlo si budeme přát? Vážení, nebude žádný problém, když vás bude o pár víc. I to se stává. My s tím počítáme. Co se z objednaného nesní, to vám připravíme a odvezete si to domů."
Mě to bylo jedno. Ale aby to bylo slavnostní.
Soudruh provozní upřesnil celkové menu.
„Jako aperitiv Cinzano. Předkrm šunková rolka. Polévka domácí slepičí s nudličkami a knedlíčky, hlavní chod vepřový řízek s bramborovým salátem. To si dá vážení každý rád...
Nějaký dezert? Od nás, nebo si přinesete zákusky z domu?
Pití ale půl napůl.
Něco od nás, něco si můžete taky přinést. Pití se dojedná až na místě.
Nabízíme pivo Plzeň, víno z hodonínských sklepů a lihoviny."
Zapsal si, připravit tabuli pro šestnáct hostů na sobotu 4. 12. 1971.
„A na kterou hodinu?"
Lenka to odhadla na 12 hodinu.
Provozní zářil.
„Výborně, vážení. V pravé poledne! Tak mi to podepište, a poprosím vás o zálohu 3000 Kčs."
Šáhl jsem do kapsy a odpočítával bankovky. Podal jsem mu svazek stokorun.
Prsty mu jezdily po bankovkách jako bankéři ve filmu, v nějakém Casinu.
„Ano, ano, přesně tři tisíce. Spolehněte se, budete u nás spokojeni. Takový významný den je jen jednou za život, že..."
Běž, běž, natáhneš nás až po skončení posezení...
„Budeme se těšit, nashledanou."
„Nashledanou, nashledanou... A co hudba vážení? Znám dobré muzikanty, trio, akordeonek, housličky...
„Ne! Žádné trio dechovkářů. Magnetofon postačí. Nachystejte pásky s dechovkou, ale také něco moderního."
A je to. Můžu začít odpočítávat dny svobody.
Ale do manželství jsem se těšil. I když to bude krok do neznáma.
Před ním mě máma varovala.
„Jak začnou každodenní povinnosti, všední starosti, tak mnohým láska najednou vyprchá. Něco jiného je spolu chodit.
To se jeden druhého snaží ohromit. Ale v manželství jde o něco jiného. To je prověrka, jak je ta láska pevná, brýle zamilovanosti spadnou a kuk! Všechno se vidí najednou jinak..."
Řekl jsem jí na to, že my s Lenkou žijeme spolu dost dlouho, brýle zamilovanosti nemáme. Víme, co chceme.
„No jak myslíš, jak myslíš..."
V pátek si jela Lenka domluvit ušití svatebních šatů. Ty jsem ale nesměl vidět.
V sobotu dopoledne jsme se hned ráno pustili do gruntování.
Čekali jsme, že k nám přijedou na návštěvu, první, její rodiče.
Lenka připravovala k obědu španělské ptáčky s rýží. Ač nerad, koupil jsem Pepovi dvě láhvová piva. Nerad proto, že jsem doma nechtěl mít žádný alkohol.
Ani pivo sedmičku.
Pepovi jsem ale koupil dvě dvanáctky.
Před dvanáctou hodinou před domkem zastavila šestsettrojka.
Na něco jsem si hned vzpomněl. Lenka se na mě nechápavě zadívala.
„ Čemu se zase směješ?"
Nemohl jsem jí povědět, možná měl, jak do léčebny přijel s takovým autem sovětský expert na potírání alkoholismu ve Veliké zemi, kde dnes znamená včera. Spááááť...spáááááť !
Z auta vystoupil Lenčin tatínek s maminkou.
Přivezl je služebním autem řidič.
Pepa byl soudruh s dlouhými prsty a známostmi.
Kdo by to byl řekl, do soudruha předsedy JZD Rudý říjen!
Byl střízlivý, čímž udělal radost mé nastávající, Lence.
Řidič zajel k hospodě a tam zaparkoval.
Okolní sousedky zaujaly svá místa k pozorování za záclonkami na oknech.
Už jsem je měl přečtené. Hlavy měly přilepené na okenních tabulkách a předstíraly, že to jsou květináče, ne jejich zvědavé tváře.
Lenka se tím někdy také bavila.
„Hele, nový květináč u sousedů!"
Sousedky sledovaly, co se u nás děje.
Bylo to zase podezřelé.
Takovým fárem si jen tak někdo nemohl vozit zadek.
Kdo to k nim jen přijel?
Otevřel jsem dveře a Lenčiny rodiče přivítal u nás doma. S Leničkou jsme tu našli domov a byli šťastni.
Oba přišli polehku, řidič měl v autě zapnuté topení. Šestsettrojka byla nóbl auto, vládní a stranické. Vozili se v něm jen významní soudruzi.
Zavedli jsme je do obývacího pokoje.
Do obyčejného sektorového nábytku za pár tisíc.
Oni měli doma nábytek vyrobený na zakázku. Pepa na to měl. A styky, takže ho možná stál jen tolik, jako ten náš sektorový.
Ale to nám bylo s Lenkou jedno.
Mamince se u nás líbilo. Čisto a pořádek.
Lenka klidně otevřela i ložnici.
„Tam bude stát jednou i ..."
Zahrála to rychle do autu. O postýlce pomlčela.
Maminka si sedla a Lenka řekla, že nachystá jídlo, které mají tak rádi.
Španělské ptáčky s rýží a okurkem.
Pepa chtěl jít na WC. A jéje. Musí do kadibudky na dvůr.
Ale co, když se mu chce, bude muset.
Doprovodil jsem ho chodbou na verandu ke dvoru.
Ukázal jsem mu na dřevěnou kadibudku.
„Cožééé?
Vy tu nemáte krucinál splachovací záchod? Kde je koupelna, abych si pak mohl umýt ruce?"
„Také není. Ale bude. Vodu na umytí ohříváme na plotně v kuchyni v hrnci."
No byl zralý, jen se vyvrátit.
Kadibudku použil a ruce si umyl venku u pumpy studenou vodou.
„Matko, to jsi dlouho neviděla. Oni tu nemají záchod ani koupelnu. A to tu žijete jak v jeskyni? Co když jednou budete plánovat děti? Jak si to představujete? Máte rozum?"
Nám to nevadilo. Zvykli jsme si, i když to nebylo jednoduché a vůbec ne pohodlné.
Ale jde to.
Uklidnil se jídlem a hlavně, když jsem před něj postavil vychlazenou dvanáctku.
Vypil jednu a hned druhou. Víc jsem ale neměl. Nabídl jsem, že zajdu do hospody pro další.
Maminka ale řekla, že to po tak dobrém obědu stačí.
Lenka jim uvařila kafé a nám dva hrnky mátového čaje. Pepa kroutil nechápavě hlavou.
Jak to někdo může pít...Bylinky!
Pak mě řekl, proč vlastně přijeli. Chtěli se přesvědčit, jak tu bydlíme.
„No to je hrůza. Lenko!
Z přepychově zařízeného bytu 4+1 utečeš do takové bídy. Ve dvacátém století a není tu záchod!
Děcka, jestli chcete, tak se poptám v bytovém družstvu a zařídím, že dostanete v krátké době nový družstevní byt, třeba 2+1, nebo zrovna 3+1, když budete mít jednou děti."
Pro Pepu žádný problém.
Stačí, aby zvedl telefon, nebo pozval soudruha předsedu bytového družstva na žranici do JZD, na nějaký hon, může si zastřílet na srnčí, na divočáka.
„A ty, Tondo, hergot tlučeš kdesi kamení, kameník... Vezmu tě k sobě, můžeš dělat v přidružené výrobě, naučíš se svařovat, uděláš rychlokurs a zkoušky a peněz budeš mít jak želez! Co ty na to?
Jsi rodina, budu nad tebou držet ochrannou ruku, tož co? Přemýšlej! A dej mi vědět."
Maminka mlčela. S návrhy ale jistě souhlasila. Pro Lenku by chtěla také jen to nejlepší.
Pepova nabídka byla zajímavá.
Byt by byl lákavý. Ta práce v družstvu jistě taky. Pepa nelhal, v přidružené si vydělávali královský plat. A těch fušek k tomu.
A JZD Rudý říjen, to byl pojem, jako byly Slušovice.
A Pepa?
Kapacita, odborník, dobrý soudruh a... Alkoholik.
„Budu o tom uvažovat, s Lenkou se musíme poradit."
Zvedl se od stolu a ukázal mi ten známý pohyb rukou, známý mezi pijany.
„Nemáš ještě něco k vypití?"
Zakroutil jsem hlavou.
Tomu by zase porozuměl i Eskymák.
„Nemám!"
„Tak matko jedem, šofér tam už jistě chrápe. Musím ještě jet do kanceláře."
Pepa spěchal. V kanceláři v baru měl zásobu tvrdého alkoholu. Po dvou pivech dostal chuť na další pití.
Maminka se s námi loučila a usmívala se.
„Děcka, každý nějak začíná. Máte to tu hezké."
Teprve nyní jsem jim upřesnil termín svatby.
„Počkejte, počkejte. Obřad je domluvený na 4. prosince v obřadní síni radnice v Brodě v 11 hodin. Svatební hostina je zajištěna na hotelu Družba na 12 hodinu."
Pepa zajásal. Paráda.
„Budu se tam cítit jak doma!"
Podal mi ruku a chlapsky ji stiskl.
Maminka mě pohladila po vlasech. Už jsem myslel, že mi chce říct, Tondo, ostříhej se!
„Buď na Leničku hodný!"
Odešli k šestsettrojce. Nasedli, auto se pěkně zhouplo a řidič nastartoval. Motor jen bublal. To je síla, tam je pod kapotou koní. Zařadil rychlost a rychle nám mizeli z dohledu.
Květináče v oknech okolních domků zmizly také. Tak zajímavé to nebylo, sousedky, že...
Tak co Lenko, co teď? O čem budeme přemýšlet? Máme o čem.
Lenka uklidila nádobí ze stolu a odnesla je do kuchyně.
Přiložil jsem do kamen lopatku uhlí. V kuchyni bylo příjemné teplo. Kachlová kamna sálala horkem.
Když jsem zavřel oči, bylo to, jako kdybych se vrátil do dětství.
Jen místo mámy tu byla se mnou Lenka.
Bylo to teplo domova.
Lenka umývala nádobí ve dřezu kuchyňské linky. Máma je tenkrát umývala ve škopku. To je pokrok.
Ale i když jsme měli kuchyňskou linku, neměli jsme přivedenou vodu do kuchyně.
Pod dřezem stál kýbl, do kterého se voda vypustila a kýbl se musel vzít a jít vylít před dům do kanálu. A čistou vodu jsem musel nabrat do jiných kýblů z pumpy a přinést do kuchyně. To pokrokové nebylo.
„Tondo, nad čím přemýšlíš?"
„Nad pokrokem, je moderní doba, tvůj táta má pravdu. Chybí nám tu sociální zařízení, ten záchod a koupelna."
„No a co? Mně to už nevadí a tvůj otec říkal, že z té místnosti dole nechá udělat koupelnu se záchodem. Otázkou je, kdo a kdy to udělá. A kolik peněz to bude stát."
V tomto se mi Lenka líbila.
Nikdy nezaváhala, šla přímo k věci a hledala řešení.
„Leni, já uvažoval i nad tou nabídkou, že by nám táta pomohl k novému bytu v Brodě. Mohl by být i starší, ale měl by splachovací záchod, koupelnu, otočíš kohoutkem, a hned ti teče voda. Studená i teplá. Tomu se říká pokrok. A bydleli bychom přímo v Brodě, ve městě. Tady jsme odkázaní na autobus, o víkendu jezdí málo..."
„Tak poslouchej. Dobře mě poslouchej! Ano. Bylo by to fajn bydlet v moderním bytě.
Má to svá... ale.
Ale.
To neznáš mého otce. Teď je jak milius.
Rozdal by se a rozdal by všechno. Je totiž střízlivý.
Ale.
Pak si to rozmyslí a začne vyčítat. A já mu nechci být zavázaná a vděčná.
Jaké k tomu mám důvody, to dobře víš. Proto jsem odešla z domu.
Tady jsem doma, tady jsem našla domov a je mi fuk, že chodím do kadibudky a umývám se ve staromódní pozinkované vaně a vodu si musím ohřívat v hrnci na kamnech.
A bydlet ve městě? Mně se po ničem nestýská.
Co chybí tobě, co tady není?
Kina? Koncertní síň? Hospody a restaurace? Do kina si můžeme přece zajet autobusem, stejně tak do Domu umění, kolikrát jsi tam byl, hmm? A do hospod nechodíme, tak co ti z města chybí?"
Lenka měla pravdu.
Z města jsem nic nepotřeboval.
Začal jsem každý večer snít krásný sen.
V kuchyni máme nad dřezem novou vodovodní baterii. Teče z ní teplá i studená voda. Samozřejmostí je i vyvedená roura na odpadní vodu až do kanálu. A dole je dědův výměnek zrekonstruovaný k nepoznání. Je vymalovaný, obložený bílými dlaždičkami. Vysoká zeď odděluje splachovací záchod od koupelny. V koupelně je vana a sprcha. Všude čisto...
„Máš pravdu. Pustím to z hlavy. Do návštěvy vašich jsem tak neuvažoval. Až teď, kdy mě táta zviklal. Ale tady jsme doma.
Když to nevadí tobě, tak to nemůže vadit ani mně. Nemysleme na to. Já mu poděkuji za nabídku. Taky za tu pracovní.
V kamenosochařství jsem spokojený. Peníze vydělávám slušné.
Lenko, už o tom neuvažuji, vypouštím to z hlavy. Musím jen povědět otci, komu říct o té rekonstrukci dole, aby z té místnosti byla koupelna a záchod. Vím, jak by to mělo vypadat, ale kdo nám to udělá a kdy. Musí to být hotovo dříve, než budeš rodit.
Abyste se mi sem vrátili do hotového a čistého..."
Lenka mě políbila a pohladila.
„Tak tě miluji. Když jsi chlap, který se dokáže rozhodnout a vidí dopředu, co musí udělat. Nemluví, ale koná."
„Neblázni. Já to dělat nebudu, to musí provést zedník a instalatér!"
„Já vím. Ale ty je zajistíš a dohlédneš, aby to bylo dobře udělané!"
„A ty jsi ta nejlepší holka na světě! Bude z tebe hodná máma a manželka, už se těším, jak budu jezdit s tím malým v kočárku po návsi.
Jo, Lenko, já budu muset udělat pro kamarády svícu, rozlúčku se svobodou. To se dělá, a kdybych ji neudělal, to by mi neodpustili."
„Já vím. Tak si je pozvi k nám, nebo vedle do hospody. Budeš doma..."
„Ty máš jistě obavu, že když s nimi budu někde v hospodě, že se taky napiju, že?"
Lenka utírala poslední talíř.
Vypadl jí z utěrky na podlahu a rozbil se.
„Jé, já budu mít štěstí!"
Vzal jsem od kamen malý smetáček a lopatku. Smetal jsem střepy a vysypal jsem je do odpadkového koše.
„Tak si přej něco pěkného!"
Lenka zavřela oči a něco si šeptala.
„Hotovo. Přání jsem si řekla."
„Leni, ještě k té svíci. Jezdil jsem s partou na čundry a scházíme se v hospodě U Plášilů na slezině.
Tak právě tam by to bylo. Já jim zaplatím guláš, pivo a přinesu slivovici. Nebudu pít.
Věř mi, nebudu.
A vrátím se v pořádku za tebou, ano?"
„Tondo, když já nevím. Mám takovou divnou předtuchu..."
„Neměj obavu. Opakuji se, ale já nebudu pít! Slíbil jsem to a slovo dodržím. Neopiju se. Nedám si ani pivo, sedmičku. Věř mi prosím. Vždyť víš, že jsem si doposud piva ani neucucl."
„No tak dobře. Ale byla bych radši, kdybyste byli tady."
„To nejde. Bude jich moc, nevím kolik a pak, jak by se odsud potom dostali do Brodu? Kdyby jim ujel poslední autobus, kde by spali..."
„Nemám z toho fakt dobrý pocit, nevím...Jak chceš, udělej rozloučení v Brodě..."
„A kluci nám zahrají, jak budeme scházet ze schodů radnice.
To bude dobré.
Půjde nevěsta v bílém, ženich v černém obleku, družičky ti ponesou závoj, za nimi další svatebčané a venku budou kluci z čundru v maskáčích a budou hrát na kytaru, benžo a basu. Už to vidím! Moc se na to těším."
„Já také. A co nám bude ta kapela hrát pěkného?"
„Já mám strašně rád jednu písničku, tu, co si někdy prozpěvuji, ale je taková, no smutná. Smutná. Ale právě proto ji mám rád.
Tu Montgomery.
„Ale ta se na svatbu nehodí... Při obřadu si necháme zahrát svatební pochod z Lohengrina."
„Lenko, to si děláš zase srandu, to oni nemůžou zahrát, to je vážná hudba."
„Ale ne, v síni nám zahrají z desky Lohengrina a kluci venku u schodů něco veselého!
Zazpívej mi tu tvoji oblíbenou Montgomery, či jak se to jmenuje."
„Já neumím zpívat."
„Kecáš. Někdy tě poslouchám, jak si potichu prozpěvuješ, máš dobrý hlas, hezky se poslouchá, no tak zpívej!"
„Chceš to, máš to mít, já tě varoval."
Nadechl jsem se a začal jsem tiše zpívat.

Déšť ti holka zmáčel vlasy
Z tvých očí zbyl prázdný kruh...
Kde je zbytek z tvojí krásy to ví jen sám bůh
Na kopečku v prachu cesty
Leží i tvůj generál
V ruce drží... šátek od nevěsty
Jenže... ruka... leží dál...
Nevěděl jsem proč, ale začal mi selhávat hlas.
„Lenko, já nemůžu zpívat dál...Nezlob se."
„Tondo, já se nezlobím, nemám proč, ale zkus to a zpívej dál! V tvém podání je ta písnička moc hezká, je taková zvláštní, běhá mi při tom mráz po zádech."
„Tak jo, zkusím to..."
Pokračoval jsem ve zpěvu a hlas se mi stále chvěl. Byla to předtucha?
Čeho?
Velmi tiše jsem dozpíval a otočil jsem se.
„Tondo, co je? Co je ti? Podívej se na mě, no tak, otoč se..."
Podíval jsem se na Lenku.
„Panebože, proč jsi tak smutný? Vždyť ty máš slzičky v očích! To tě tak berou za srdíčko slova této písničky?"
Lenka odběhla do obývacího pokoje a přinesla mi čistý, velký bílý kapesník.
Podala mi ho.
Vzal jsem si jej a díval se na něj, jak uhranutý.
V hlavě se mi usadila slova z písničky a stále zněla dokola.
„...v ruce drží šátek od nevěsty, jenže ruka leží dál..."
Otřel jsem si slzy a nos do rukávu košile, jak malý kluk.
Kapesník jsem strčil do kapsy kalhot.
„Berou. Od prvního okamžiku, když jsem ji slyšel na čundru poprvé. Já se v nich totiž od té doby vidím.
A nevím proč a neumím se toho pocitu zbavit.
Ve Šternberku jsem se o tom bavil s psycholožkou.
Víš, co mi poradila? Tak si mám poslouchat a prozpěvovat něco jiného."
„Tak mi zazpívej nějakou jinou, veselejší!"
„Raději ne. Zapomeň na to. Je to jen smutná písnička."
Lenka si však její slova zapamatovala a někdy si je broukala.

Bylo to krásné období, byli jsme spolu šťastní, kdyby svatba nebyla, nic by se zase nestalo. I tak jsme spolu žili jako manželé. Ale termín svatby se nezadržitelně přiblížil.
Lenka byla jako vyměněná.
Veselá a starostlivá, jako nikdy. Uvědomil jsem si, že je ten pravý mateřský typ ženy.
Těšila se na miminko a já také. O tom, že je v jiném stavu jsme věděli jen my dva a moje máma.
Rozhodl jsem to říct i mému otci. Že bude dědečkem.
Já se budu chovat a vychovávat naše dítě úplně jinak, než vychovával on mne.
Žádné nadávky, řemen na výprask, klečení na polínkách. Tak to mu řeknu s radostí.
Jsem zvědavý, jak bude reagovat.
Ale už se změnil. Je jiný. Takový měl být vždy. Možná to mohlo se mnou dopadnout skutečně jinak. Ale nikdy není pozdě.
Cestu jsme k sobě asi našli. Pozdě, ale přece.
V práci jsem koncem listopadu chlapům řekl, že se budu v prosinci ženit. Byli překvapení.
Rozmlouvali mi to.
„Víš, co tě čeká? Nevíš!
A my to víme!
Jsme staří zkušení ženáči. Nikam tě nepustí, bude tě omezovat a rozkazovat..."
Smál jsem se.
„Pánové, mně to ale vůbec nebude vadit!"
„No to říkáš teď, počkej po svatbě...
Hlavně nezapomeň něco donést, abychom tě mohli zapít! A taky svatební koláčky a cukroví."
„ Nebojte se. Sehnal jsem domácí slivovičku."
Na svatbu jsem pozval pana vedoucího Janouška i Čaňka a svého parťáka Cyrila. Všichni slíbili, že určitě přijdou, svatbu si nenechají ujít.
Lenka jezdila ke krejčové zkoušet své svatební šaty. Všichni jsme se na svatbu moc těšili a připravovali.
Lenka zajistila svatební oznámení a rozeslala je.
Za svědka si vybrala spolupracovnici z Výpočetní stanice.
Ve čtvrtek 25. listopadu jsem se s Lenkou rozloučil.
„Lenko, nemusíš mít žádný strach a obavy, že bych se na svíci něčeho napil.
A opil? Kdepak! Nedám si ani kapku alkoholu. Chci žít s tebou, ne s flaškou...Vždyť to víš!"
Odjel jsem do Brodu s litrem domácí slivovice pro kamarády z čundru.
Na pravidelnou slezinu v hospodě U Plášilů.
Lenka se divila, prý se přece ta svíca dělá v pátek.
„Dělá? Nevím. Žením se poprvé. Ale slezina bývá ve čtvrtek!"
Odpoledne v 17 hodin jsem jel trolejbusem k Plášilům. V hospodě bylo rozsvíceno, ale bylo v ní nezvyklé ticho.
Místo kluků v ní hrálo rádio a kamarádi nikde.
Jen na dveřích bylo napsáno Dnes zavřeno z důvodu malování!
V hospodě hopsal na žebříku malíř a pan vedoucí seděl na židli a sledoval, jak mu to jde. Zatloukl jsem na dveře. Vedoucí vstal a ukázal na dveře. Uviděl jsem v rožku u skla popsanou účtenku.
SLEZINA SE KONÁ V HOSPODĚ U MÁCŮ
Tak se můžu vrátit zpátky do města a jet k Mácům.

Vystoupil jsem ale o zastávku dříve a zašel jsem pozdravit rodiče.
Vchodové dveře byly dokořán. Sousedka měla úklid. Umývala podlahu a schody.
„Dobrý den!"
Otočila se a zvedla hlavu od podlahy.
„Dobrý, jen aby byl... Co nového Tondo, dlouho jsem tě neviděla? Jdeš k vašim?"
„Ale celkem nic, že tu nebydlím, to přece víte. Ale budu se ženit."
Pochlubil jsem se.
„Vážně? Už ani nevím, kolik je ti roků, no to to letí...Tak gratuluji. Budou koláčky?"
„To víte, že budou! Máma je napeče. Jen vydržte. Mějte se."
Zazvonil jsem na dveře našeho bytu. Šáhl jsem na kliku. Neměli zamčemo. Otevřel jsem dveře do chodby.
„Tak jsem tu zase na skok, ahoj mami!"
Máma byla v kuchyni.
„Jen pojď dál, to už je po svíci? Jsi hodný, že nepiješ. Jen to prosím tě vydrž."
„Na svícu teprve pojedu. Kde je tata, chtěl jsem mu to dneska povědět!"
„Kde by asi byl?
Měl dneska volno, ale přišli pro něj, aby vzal za někoho službu, tak bude do rána jezdit s nákladním vlakem. Je v práci.
Dneska se mu tam ale vůbec nechtělo. Byl takový divný...
Jo, mám pro vás „Něco", vezmeš si to!
Dej to Lence, ona už bude vědět co s tím. A ukažte se ještě před svatbou, tatínek vám taky chce něco dát. Bude to překvapení."
„Přijdeme, neboj mami. Nepotřebuješ něco?"
„Ne, všechno mám doma. Na, vezmi si tady tu tašku a dej ji Lence. A jeď brzy domů, ať nečeká."
Podala mi velkou tašku.
Nebyla moc těžká na to, že byla čehosi plná. Nahoře byla zapnutá na zip.
Nebyl jsem zvědavý, co je v ní. Je to něco pro Lenku.
Rozloučil jsem se s mámou polibkem.
„Mám tě strašně rád, mami!"
Ani mámě jsem nedokázal povědět, že ji miluji.
Utřela si slzy v očích.
„Já tebe taky!"
Pěšky jsem šel do hospody k Mácům. Zamířil jsem si to do ní obklikou.
Přes park Kotva.
Chtěl jsem se v něm projít. Pohled na podzimní park byl smutný. S podzimem pokaždé cosi končí.
Přešel jsem přes železniční přejezd a šel po náspu po kolejích k našemu Doupěti. Skočil jsem z náspu dolů.
Doupě bylo prázdné.
Tak tady to také začínalo. V holém křoví zlatého deště ležela láhev od ovocného vína. To je už dávno, co jsem ho s kluky tady pil.
Už se tě, flaško, nikdy nedotknu. Sbohem Doupě! Sbohem minulosti!
Dnes se jdu rozloučit s mládeneckou svobodou a s minulostí.
Začne mi nový život. Lepší.
Musí být lepší ne kvůli mně, ale pro Lenku a naše dítě.
Jen jsem se divil, že mě nevolají k odvodní komisi.
Čekají mě ještě dva dlouhé roky buzerace na vojně. Vzpomněl jsem si na svého spolužáka ze ZDŠ. Vždyť mi dal ve škole lístek se jménem a adresou. Jak to říkal... „Až tě pozvou k odvodu, zajdi k nám za otcem, je vysoká šarže na místní Vojenské správě, zařídí ti modrou knížku."
Tak nějak mi to řekl.
Ten lístek s jeho adresou jsem si uložil mezi své věci do šuplíku. Kde ho dnes mám ale hledat? Někde snad bude. Musím si prohlédnout šuplík.
Je v něm kdesi také krabička s řetízkem od Eriky. Ten si už na krk nikdy nevezmu.
Bude také spící vzpomínka. Stejně tak mé diáře, už do nich nepíšu.
Tady po kolejích jsem se nachodil za kluky do parku, tady jsme lumpačili. Nedávno jsme si tu hrávali a za pár dnů se budu ženit. To je dobrý...Jak rychle se z kluka stane dospělý mladý muž? Asi jak z koho.
Mohl bych sem chodit po kolejích se zavázanýma očima. Důvěrně to tady znám.
Prošel jsem parkem s divným pocitem u srdce.
Z parku jsem byl venku. Přešel jsem po mostě řeku Mojenou a zamířil jsem na cestu vedoucí k hospodě U Máců za kluky. V jedné ruce, v igelitce, jsem nesl litr slivovice a v druhé ruce tašku s čímsi od mámy.
V hospodě bylo plno.
Čundráci měli pro sebe zabránu jednu zadní místnost. Slyšel jsem je. Jak hrají a zpívají. Chyběli mi, stejně jako ta nálada, která se zde vytvářela.
Jak mě uviděli stát ve dveřích, tak mávali, abych si šel sednout.
„Hned přijdu, jen něco vyřídím!"
Počítal jsem, kolik jich sedí u stolů.
Šel jsem za vrchním a objednal patnáct gulášů, pro kluky. Hned jsem je zaplatil a šel za nimi.
„Ahoj!"
Sborem mě pozdravili.
„Ahoj Sigi! Kde jsi, že tě není mezi námi vidět?"
„Kamarádi moji, časy se mění i já s nimi, objednal jsem vám každému guláš a tady máte pět set korun a propijte je!"
„Sigi, tys vyhrál ve Sportce?"
Dívali se na mě a nechápali, proč mají dostat guláš a pětistovku na propití.
Přišel jsem za Čertem.
„Čerte, kamaráde, na, tady máš peníze a slavte!"
„Počkej, co máme slavit?"
„Přišel jsem se rozloučit se svobodou. Budu se totiž ženit!
Chci tě požádat, půjdeš mi za svědka?
Jsem ti za mnohé vděčný. Nejvíc za tu práci. Ale řeknu ti, to s tou pohřební službou, to byl bezva fór!
Každému jsem navykládal, že budu Černý havran. Ale klidně bych ho dělal!
Teď jsem se zaučoval na kameníka a jde mi to. A hlavně, že si vydělám. Děkuji ti."
Čert byl dojatý.
„No tak nestůj a přisedni si ke stolu..."
Sedl jsem si a objednal jsem si kofolu s ledem.
Čert zavolal na kluky.
„Kluci, hrajte, hrajte! Sigi se nám totiž žení!"
Kamarádi mi to rozmlouvali, co prý blbnu, ženit se tak mladý a nutili mně, abych si s nimi taky vypil.
„Já kluci s pitím... dávno skončil. Děkuji, ale nebudu nic pít. Ani pivko, ani slivovicu."
Divili se, ale pochopili, že mě nezlomí, že si fakt nic neobjednám.
Jen pijte sami! Kamarádi si pochutnávali na gulášku, který jim zanedlouho začal nosit ke stolům číšník. Jen si dejte a zapijte moji svobodu.
Jakmile dojedl poslední, vzali kytary a začali hrát.
Kluci hráli a společně jsme zpívali, jako u táboráku.
Nikomu to z vedlejší místnosti nevadilo. Hosté v hospodě byli spíš rádi, že slyší dobrou muziku.
Povídal jsem si Čertem a čas běžel.
„Čerte, kamaráde, tak s tebou počítám. Budu muset odejít. Musím ještě za otcem na vlakové nádraží a pak pojedu domů za Lenkou, do Vidlákova.
Svatbu máme 4. prosince, tady v Brodě, v 11 hodin v obřadní síni na radnici.
Přijdi k radnici o něco spíš. Mám bezva holku, bydlíme sami ve Vidlákově.
Bude se ti líbit. A taky čekáme rodinu, proto se sice nežením, ale bude to tak lepší.
To víš, na vesnici je to jiné, místní drbny by si měly o čem dlouho povídat. I tak se tam necím moc dobře. Jsme tam pro ně jako cizí, narušitelé. Asi proto, že jsme se z tama kdysi odstěhovali a já se tam po smrti mého dědy nastěhoval. Ještě musím zajít na to vlakové nádraží a něco říct otci.
Měl být dnes doma, ale bez práce nemůže být. Tak jezdí s lokomotivou i dnes.
Kdy přijdu na slezinu, nevím, ale přijdu. Ale jestli mě Lenka bude pouštět na čundr, to není jisté. Doma bude plno práce s miminem."
„Sigi, spolehni se, to víš, že přijdu včas. Rád jsem tě zase viděl. Já jen žasnu nad tvou proměnou! Co chceš zahrát na rozloučenou?"
Na rozloučenou. Je tolik písniček, které se mi líbily, které jsem si zazpíval u táborového ohně s kamarády. A teď si mám přát nějakou na rozloučenou...
„Tak tu moji... Montgomery!"
Čert vstal od stolu a šel za kluky. Všechny požádal, aby mi zahráli a zazpívali.
Kluci začali hrát na kytary a začali zpívat.
„V Montgomery bijou zvony..."
Byl jsem dojatý. V očích se mi zaleskly slzy.
Čert se na mě podíval a zakroutil hlavou.
„Kurva Sigi, já si toho už u tebe několikrát všimnul... Co na té písničce kruci vidíš?
Teda slyšíš? Vždyť je tolik nádherných písniček, které si společně zpíváme u ohně a ty máš uši jen pro tuto! I u táboráku se ti lesknou oči, když ji uslyšíš..."
„Čerte, to nejde rozumně vysvětlit. To nepochopíš ty, vlastně asi nikdo.
Ta písnička je pro mne jako hlas zvonu na kostelní věži. Jen já vím, že za tím hlasem musím prostě jít...Jsem blbý, co?"
Jak kluci dohráli a dozpívali, vstal jsem od stolu a všem hlasitě poděkoval.
Přáli mi dobrou manželku, aby byla hodná, ať se nedám, ať neskončím pod pantoflem.
„Klucííí, já vám to příjdu za nějaký čas říct, jaký to je, jestli jsem pod pantoflem, nebo jsem šťastně ženatý. Ahóóój!"
Rozloučil jsem se s kluky a chtěl jsem odejít. Náhle jsem ucítil jakousi slabost.
Čert si toho všiml.
„Sigi, co je ti? Nevypadáš dobře..."
Musel jsem se znovu posadit na židli.
„Prosím tě, Čerte, kamaráde, přines mi sklenici studené vody a vyptej od vrchního pár kostek cukru. Nebo cukr v sáčku. Podobně mi bylo v nemocnici, mám nějaký problém s cukrovkou. Snědl jsem v nemocnici kostku cukru a zase mi bylo fajn..."
Čert mi přinesl sklenici vody.
Na stůl položil tři sáčky cukru.
Dychtivě jsem vodu vypil.
„Sigi, tak co? Je ti líp?"
Nebylo.
Hlava se mi motala, cítil jsem slabost a kdesi v sobě, nějaký divný, neurčitý pocit.
Ale musel jsem jít ještě za otcem na nádraží a pak honem na autobus a domů.
Za Lenkou.
Lenka čekala, nechtěl jsem ji nechat v nejistotě.
Těšil jsem se za ní domů, jak mi dá pusu hned ve dveřích.
Ta první pusa bude stejně jen proto, že si nenápadně přičichne, jestli ze mě neucítí alkohol.
Neucítí!
Ta druhá pusa bude z lásky.
Ach Leničko, snad se to jednoho dne prolomí a já budu schopný říct to, na co tak dlouho čekáš.
Miluji tě, strašně moc tě miluji, má nejdražší Leničko!
„Sigi slyšíš, na co se tě ptám?"
Čert se mnou zatřásl a v jeho očích jsem spatřil, že má o mne obavu.
„Jo. Už je mi líp...Čerte... to bude dobré, stačila ta studená voda. Ahoj a nezapomeň přijít včas před radnici!"
„Neboj se, budu tam, přece si nenechám ujít tvoji svatbu! Ahoj, Sigi!"
Podal mně ruku. Pevně jsem mu ji stiskl.
„Tak se tu mějte, musím už vážně jít."
Vzal jsem tašku od mámy a vyšel ven do tmy.

Na nádraží to nebylo ani kilometr.
Podíval jsem se na hodinky. Na nádraží budu za deset minut.
Když půjdu zase přes park a železniční násep, budu tam ještě dříve.
Otec by měl s vlakem přijet před 20 hodinou do nádraží.
Bude mít přestávku na večeři. Zastihnu ho na šatně, řeknu mu, že bude dědkem.
Má se na co těšit.
A hned půjdu na autobus a pojedu domů, za Lenkou.
Přešel jsem přes cestu na nedaleký most.
Z něj kousek po chodníku a pak do parku Kotva.
Zrychlil jsem své kroky, abych byl co nejdříve na vlakovém nádraží.
Tento park byl mým osudem. Mnohé zde začalo a všechno skončilo.
Bylo mi zase najednou tak nějak slabo.
Začal jsem se potit a špatně se mi dýchalo. Hlava se mi začala motat.
Tak zle mi nikdy nebylo. Že by to bylo od té cukrovky?
Spěchal jsem. Na nádraží sním ty cukry a ještě se napiji studené vody.
Šáhl jsem do kapsy kalhot. Hledal jsem v ní sáčky s cukrem.
Krucinál, já je zapomněl v hospodě na stole!
V kapse jsem měl jen ten bílý kapesník od Lenky.
Utřel jsem si s ním studený pot z čela.
Hlavně, že jsem tam nenechal tu tašku od mámy. Co v ní jen je?
Ale mám ji dát Lence, tak dám.
Když jsem vycházel z parku, k nádraží jsem to měl na dohled.
Svítilo do noci. Všechna nádraží mají v sobě jakési kouzlo, že v noci k sobě lákají lidi. Je jedno, jestli chtějí někam cestovat, nebo si jen tak sednou do čekárny, na lavičku na peróně, nebo do nádražní restaurace či bufetu. Nádraží je přitahuje jako magnet.
Přišel jsem k nechráněnému železničnímu přejezdu.
Zatočila se mi hlava a upadl jsem na studenou, listopadovou vlhkou zem.
Taška mi z ruky vylétla nahoru, do tmy a kamsi spadla.
Dopadla na kolejnice.
Zůstal jsem ležet a nehýbal jsem se. Omdlel jsem.
Na chvilku jsem otevřel oči.
Z rozbité hlavy mně tekla krev. Nevnímal jsem to. Nebolelo to. Olízl jsem si rty, na které mi tekl pramínek krve z rozbitého obočí.
Ucítil jsem nasládlou chuť krve. Měla však pachuť smrti.
V dálce jsem uslyšel houkání sovy.
Jen si houkej sýčku, jak chceš! Na pověry nevěřím.
Snažil jsem se zklidnit a postavit na nohy.
Nedaleko mě zarachotily dráty. Vedly z hradla těsně nad zemí až k semaforu.
To ajznboňák, který měl službu na nedalekém hradle před nádražím, zatáhl za páku, napnul dráty a zvedl s nimi nahoru nedaleký semafor.
Zelené světlo se na něm odkrylo. Volno!
Vlak od Vizovic do Brodu měl volnou kolej.
Ležel jsem na chladné zemi a z dálky jsem znovu slyšel zahoukání sovy.
Zdálo se mi, že létá někde nad parkem. Připadalo mi to, že se pohybuje nedaleko mne. Zatočila se mi z toho hlava.
Sova houkala do noci a najednou jsem zahlédl její velké žluté oči.
Jak se ke mně blížily.
Chtěl jsem rychle vstát a odejít. Utéct před ní někam pryč, do bezpečí.
S námahou jsem se postavil. Nohy se mi ale slabostí podlomily a ležel jsem opět na zemi.
Omdlel jsem a ztratil vědomí.
Nevnímal jsem chlad země, nic jsem neslyšel.
Jediné, co mě blesklo hlavou, bylo, že podobný pocit jsem už musel někdy prožít.
Ano, bylo to tady...V parku!


V zatáčce nad parkem Kotva, se na železničním náspu objevil nákladní vlak.
Na lokomotivě svítila přední světla a jejich nažloutlé světlo protínalo tmu před ní na pár desítek metrů. Rozjetý vlak duněl do noci. Lokomotiva s námahou supěla.
Mašinfíra zatáhl za páku a píšťala radostně zahoukala do noci.
„Lojzíku, přihoď do kotle a přidej páry, jedu okolo našeho, tak pozdravím moju, určitě sedí u okna a čeká, až projedeme kolem... Pokaždé ji tak na dálku zdravím, aby věděla, že na ni myslím i večer."
Z komína lokomotivy vyletěl do noci gejzír jisker. Tančily ohnivý tanec, jako noční víly.
Lojzík se potutelně usmál na svého parťáka.
„Tož Tonku, to je láska...Hergot máš s ní být doma v posteli a ne být furt v práci!"
Pomocník strojvedoucího vyhlížel přes okénko na semafor.
„Tonku, vidím, že máme zelenou, jedeme dál. Už se těším na večeři!"
Když se podíval znovu před lokomotivu, na koleje, zdálo se mu, že tam přece jen něco zahlédl.
Zděšeně zařval na mašínfíru.
„Něco je před námi v kolejišti, zatáhni rychlobrzdu, šlajfuj, panebože honem šlajfuj! Ono se to nehýbe, je to pořád tam, jak to, že nás neslyší!"
Sám otevřel zásobník s pískem, aby lokomotiva rychleji ztrácela na rychlosti, písek se sypal pod její kola.
Mašinfíra varovně dlouze zapískal a začal prudce brzdit.
Dlouhý nákladní vlak, naložený smrkovou kulatinou z vizovických lesů, začal brzdit. Ozýval se strašný zvuk, jak se kola blokovala a dřela o kolejnice, jak se naložené nákladní vagóny odrážely od nárazníků a zase do nich s drtivou silou narážely.
Příšerný železný zvuk proťal noční klid u Brodu.
Kdo byl nedaleko železniční trati, ten zpozorněl.
Co se to tam děje?
Co se stalo?
Mnoha set tunový železný kolos brzdil, jiskry létaly od všech kol, ale svojí váhou dál pokračoval v jízdě.
Lokomotiva i vagóny dál klouzaly ve své cestě po kolejnicích.
Celý vlak vlak intenzívně brzdil, přesto ještě ujel hodně metrů.
Vlak konečně zastavil.
Z komína lokomotivy se valil dým a kotel jen duněl.
Ze služebního vagonu, který byl připojen za lokomotivou, vyskočil vlakvedoucí a běžel ke stojící, páru odfukující lokomotivě.
Utíkal a v ruce měl rozsvícenou baterku.
Mašinfíra i pomocník, právě sestupovali ze schůdků lokomotivy na zem.
„Hergot chlapi, co se děje?!"
„Ale, cosi prý bylo u kolejí... Lojza tam něco, nebo někoho zahlédl a ono se to nepohlo. Tak stojíme... Bude to zase mimořádná situace, zapíšeš si to do knihy jízd."
Vlak zůstal stát nedaleko nádraží ve tmě. Jen přední světla z lokomotivy mířily na kolejiště. V kuželu nažloutlého světla se v náhlém mlžném oparu objevilo několik nočních můr. Poletovaly sem a tam, přilákány nenadálým světlem.
Mašinfíra poslal svého pomocníka na konec vlaku, aby přinesl z posledního vagónu obě koncové petrolejové lucerny.
„Dej sem tu baterku, ať si posvítím na předek stroje, třeba tam něco uvidím..."
Vzal si baterku od vlakvedoucího a procházel se podél mašiny.
Svítil si na kola, na kolejnice a na nárazníky.
Stále nic neviděl.
Pomocník se vrátil, v každé ruce měl rozsvícenou petrolejovou lucernu.
Vlakvedoucí jej okřikl.
„Lojzku, povytáhni v nich knoty, ať je víc světla!"
Vlakvedoucí si vzal jednu lucernu a řekl, že se musí vrátit zpět za vlak, oni aby šli podél vagónů a všude se dívali.
„Buď se vám to jen zdálo, nebo něco najdeme!"
Mašinfíra se vrátil z obhlídky.
„Chlapi, ze předu jsem na mašině viděl krvavý flek. Tak tam někdo fakt byl..."
Vlakvedoucí nevěřícně kroutil hlavou.
„Do prdele, ti lidi jsou nepoučitelní, snad nemají rozum, co lezou vlaku do cesty? Kurva svět vlak není auto, aby zašlajfoval na fleku, pojďte a sviťte..."
Když přišli k železničnímu přejezdu, zavolal na ně pomocník, že něco našel.
„Chlapi... Tady se povalují myslím dětské plínky. A tady taky, podívejte se! A tady je roztrhaná taška!"
„Je v ní něco?"
„Další plínky. Nepoužité. Do prdele taky flaška s cumlem a chrastítka! Divím se, že je celá, že se nerozbila."
Přišli k němu.
Svítili si baterkou a lucernami na tašku.
„Kruci snad jsme přejeli nějakou babu i s děckem. Hledejte raději i kočárek!"
Procházeli metr po metru železniční násep.
Vlakvedoucí se náhle zastavil.
„Támhle leží, ježíšimarija, to je strašný, to je strašný pohled! Pokolikáté se už na to musím dívat..."
V kolejišti leželo něco, co připomínalo lidskou postavu.
Nemělo to však hlavu a nohy.
Ležel tam jen trup s jednou rukou.
Ta ruka pevně svírala bílý kapesník.
Ostatní části těla amputovala, nebo rozdrtila kola lokomotivy a vagónů.
Vlakvedoucí vyhnal pomocníka mašinfíry, aby utíkal na nedaleké hradlo a nahlásil v něm mimořádnou událost.
„Ať k semaforu pošlou doktora, policajty a Černé havrany!"
Sám se dál rozhlížel kolem.
Mezi kolejemi spatřil kus krvavého oděvu.
O kousek dál ležela zkrvavená lidská hlava. Rozbita byla k nepoznání.
Měla jen rozhozené dlouhé blond vlasy.
„Tak to byla nějaká mladá ženská. Ani sem nechoďtě, to je hrozný pohled, já se snad, pozvracím."
Přes varování přišli k němu.
Vlakvedoucí se zohnul ke kolejím.
Zvedl ten oděv. Byl to kus bundy. Odněkud z ní vypadla peněženka.
Byla nepoškozená. Ruce se mu třásly, když z ní vytáhl červený občanský průkaz.
„Hergot, tož sviťte, podíváme se, kdo to byl..."
Zalistoval v průkazu.
Nevěřícně si několikrát přečetl jméno v občanském průkaze a díval se na fotku.
„To snad není pravda, to nemůže být pravda..."
Dostal šok a odhodil průkazku na zem.
Pomocník mašinfíry to uviděl.
„Co blbneš, nezahazuj ji! Všechno, co tu po ní najdou, si odvezou policajti!"
Pomocník zvedl občanský průkaz ze země.
Podíval se do něj a ztuhl.
Podíval se na svého parťáka, mašinfíru.
„No tak, co je? Co se tak na mě díváš?
Není to první ani poslední, koho jsem lokomotivou smetl na přejezdu, nebo mimo něj, dej to sem..."
„Tonku, nedám, nechtěj to po mně!"
„Hergot dej mi ji!"
Pomocník mu ji mlčky podal a otočil se, stejně jako vlakvedoucí.
Nechtěli vidět, co bude následovat.
Mašinfíra si vzal lucernu a posvítil si do rozevřeného občanského průkazu.
Lucerna mu náhle vypadla z ruky na zem a sklo se roztříštilo.
Pádem na zem zhasl také její knot.
Podlomila se mu kolena a třásl se hrůzou.
V průkazu spatřil fotografii svého syna Antonína.
V Německu, v Rajchu, za války posbíral spousty mrtvých těl po bombardování továren. I těl svých kamarádů, kteří s ním byli nuceně nasazeni pro práci ve zbrojovce.
Tam, v Německu, tam to s ním nic neudělalo. Viděl prostě mrtvá těla a pod dohledem esesáka s nabitým samopalem je musel uklidit a pohřbít. Když nálet skončil, tak se zase mohl vrátit k rozdělané práci u soustruhu.
Byla válka a nikoho nezajímalo, že v ní umírají také nevinní civilisté. Bomby si nevybíraly, když padaly z letadel dolů k zemi, koho zabijí.
Teď se svalil na zem a jeho černé vlasy mu ve vteřině zbělely.
V momentě zestárla jeho tvář a byla stejně bledá, jako když přišel někdy domů a hned bylo jasné, že zase někdo zemřel pod koly jeho vlaku.
Plakal a nebyl k utišení.
„Dobrý Bože! Proč zrovna já! Já! Právě teď... Proč jsi to jen dopustil, proč?"







Doslov.

Tony dostal na železničním přejezdu glykemický záchvat.
Přihodit se mu to někde jinde, na jiném místě mezi lidmi, mohli mu přivolat pomoc a Tony mohl žít.
Poslední rozloučení měl v kostele.
Když vynášeli rakev, před kostelem stála parta kluků v maskáčích. Začali hrát na kytaru a na poslední cestu mu zazpívali jeho oblíbenou píseň Montgomery.
Smuteční hosté se po nich pohoršeně dívali.
Jen Lenka pohlédla se slzami v očích k nebi, když uslyšela ta známá slova.
Tony můj, ty jsi to snad tušil, a ty Bože, proč jsi to dovolil, proč?
Nad kostelem prolétlo hejno divokých holubů.
Ptáků, kterým Tony tak záviděl jejich svobodu.

Tak Ďábel prý není?
Ale je! Číhá a čeká.
Skrývá se v každé láhvi alkoholu a nabízí svoji Smlouvu.
A jeho vzdálená sestřenice Smrt?
Vidíte, už víte, že je!
Každý den je vám nablízku.
Tak proč by neměl být i Ďábel?
Pořád v něj nevěříte?
Smrt skutečně nemá srdce. Nezná s nikým slitování. Příjde bez varování.
A jak vás provede těmi svými dveřmi na konci toho zářivého tunelu, pak už vám to může být ukradené, jestli budou mít ty její dveře alespoň z jedné strany kliku.
Vy ji už nemáte a nebudete mít.
Jo, mít v životě kliku...
Jak rádi byste raději ještě tisíckrát uslyšeli třeba v pakárně, nebo v odmašťovně: „Pojďte za mnou!"
Dali byste Jí první a poslední za pár vteřin, minut či hodin svého života.
Ale nedáte už nikdy nic.
Smrt je neúplatná, nemilosrdná.

Na Tonyho hrobě se desátého ledna roku 1972 objevila kytice bílých růží.
Bylo jich devatenáct.
5. února by měl Tony 19 let.
Všude kolem byl bílý sníh, hroby byly zaváté sněhem.
Jen jeho hrob byl očištěný.
Na pomníku mu svítila zapálená svíčka v lucerničce.
Ve sněhu byly stopy od malých bot.
Mířily k jeho hrobu a zase zpět k cestičce k bráně hřbitova.
Náhle se zvedl se silný vítr.
Prohnal se nedalekými stromy, zašuměl v jejich holých větvích. Vyhnal z nich hejno havranů, kteří zvědavě kroužili nad hřbitovem.
Vítr odfoukl z kytice bílých růží malý bílý lístek.
Přistál na zasněženém vedlejším hrobě, i když tam nepatřil.
Začalo hustě sněžit.
Sníh zavál ten malý bílý lístek, na kterém bylo krásným učitelským písmem napsáno: Můj drahý Tony, odpusť mi. Prosím! Moc tě o to tímto prosím. Tvá Erika
Inkoust se pomalu rozpíjel na papíru a ta věta se stávala nečitelnou.

Publikoval(a): Tonyend, 11.5.2013