Básničky, Poezie, Verše

v

Barvy lásky - kapitola 1.

Barvy lásky - kapitola 1.

ArtiiS Romány » ?nezařazené?

Anotace: Můj úplně první pokus o knížku, tak mi držte palce :)))

Táta si pro svůj ranč vybral opravdu krásné místo, jen co je pravda. Auto teď jelo po prašné cestě, která jako by rozdělovala krajinu na dva odlišné světy. Na jedné straně cesty se rozprostírala sluncem zalitá pole. Obilí na něm se v něžném vánku pohupovalo a připomínalo jakési zlatavé, vzdouvající se moře.
Z druhé strany cesty na mě dýchal les. Stromy byly místy hodně blízko u sebe a celkově to působilo tak nějak… strašidelně. Jako by strop stromů chránil vše, co bylo pod nimi. Mezi kmeny se proháněl téměř neznatelný větřík a lesní vůně se mísila s horkým letním vzduchem.
S příliš horkým vzduchem. Došlo mi to ve chvíli, kdy mě praštil přes nos, jakmile jsem vystoupila z auta. Máma zaparkovala na nestinném místě před branou ranče, takže se naše malé, roztomilé mini ocitlo napospas žhnoucímu letnímu slunci. Máma se v něm cestou zpátky nejspíš upeče.
Když jsme prošli branou, ještě jsem se otočila a rukou si zastínila oči, abych vůbec něco viděla. Můj zrak spočinul na prostém nápisu visícím nad vraty: Ranč.
Pozorně jsem se rozhlédla. Tráva byla na nestíněných místech vysušená, jen pod stromy měla jasně zelenou, svěží barvu.
,,Kitty! Kde vězíš?“ uslyšela jsem za sebou mámin hlas a s nevolí se otočila. Stála uprostřed dvora, přes který k ní mířila vysoká, štíhlá postava.
Táta.
,,Ahoj Tome,“ přivítala ho s úsměvem na rtech. Přemýšlela jsem, jestli ho jen hraje, nebo je upřímný. K žádnému závěru jsem však nedošla, protože máma tátu letmo objala a ke mně se přitom otočila zády.
S povzdechem jsem se vydala za nimi. Přes záda jsem měla hozený těžký batoh a chtěla se ho co nejdříve zbavit.
Máte pravdu. Nechtěla jsem sem jet.
Celé to zařídil táta, jakmile byla rekonstrukce ranče dokončená. Samozřejmě tu bylo ještě spoustu práce, ale hlavní budova byla kompletně opravená a stejně tak na tom byla stáj a z části stodola.
,,Kitty!“ zvolal táta a pevně mě objal. Poprvé za ty tři roky, co jsou rodiče rozvedení, jsem ucítila vůni jeho kolínské, s příměsí vůně koní a sena. Musela jsem se usmát.
,,Tati, nemůžu dýchat!“ zaprotestovala jsem s úšklebkem a odtáhla se od něj. Táta na mě upřel své živé, šedé oči (které jsme po něm mimochodem zdědila) a zamyšleně si mě prohlížel.
,,Vyrostla jsi,“ poznamenal a koutky mu zacukaly.
Opětovala jsem mu úsměv a doufala, že obrátí svou pozornost k mámě. Cítila jsem se docela divně, protože to vlastně bylo naše první setkání od rozvodu. A to s ním mám rovnou strávit tři týdny v téhle díře. V divočině v Krušných horách.
Táta se k mé úlevě opravdu obrátil zpět k mámě.
,,Chceš zůstat na oběd?“ zeptal se jí s úsměvem.
Dle mého očekávání máma zavrtěla hlavou. ,,Ne, musím jet. Mám ještě práci a chci se do čtyř hodin dostat domů.“
Jen pro informaci, cesta sem nám trvala zhruba tři a půl hodiny.
Táta pokýval hlavou. ,,Fajn, nemůžu tě tady držet.“ V nitru jsem cítila, že ho to svým způsobem mrzí.
Mamka se na něj povzbudivě usmála a pak se obrátila ke mně. ,,Tak zlato…“
,,Mami!“ Nenáviděla jsem, když mi tak říká. Máma se na mě pobaveně zašklebila. ,,Já vím.“ Přistoupila ke mně a objala mě kolem ramen. ,,Užij si to tu.“
Nenechávej mě tu! Zřejmě naposledy pro následující tři týdny jsem cítila vůni jejího ovocného šamponu, po němž jí voněly vlasy. Ty se jí v blonďatých loknách svezly do obličeje a vytvořily tak neprůhlednou, zlatavě hnědou clonu.
Věděla jsem, že se jí nechce mě tu nechávat, ale tak nějak neměla jinou možnost. Zítra odjížděla na služební cestu do Ameriky a tátova nabídka, že tu můžu strávit prázdniny, se jí celkem hodila.
Po chvíli se ode mě odtáhla, právě včas, abych stihla zahlédnout malou, štíhlou postavičku, která vyběhla z domu a mířila k nám.
,,Nazdárek!“ pozdravila nás a mně věnovala přátelský úsměv. Oplatila jsem jí ho a zamyšleně si ji prohlížela. Má ,,nová'' nevlastní sestra.
Měla zrzavé, rovné vlasy, na temeni hlavy sepnuté do drdolu. Čokoládově hnědé oči jí jiskřily a nos-pršáček měla pokrytý pihami. Zazubila se.
,,Jsem Sofie. Ahoj.“
,,Kitty,“ odvětila jsem a úsměv jí oplatila, ačkoli ve mně hlodala nejistota. Ne, že by nebyla milá, ale přece jen… Byla to má nevlastní sestra. A já tak napůl čekala, že to bude jedna z těch nafintěných slečinek, co se hromádce hnoje vyhýbají obloukem.
Ale její špinavé, ošoupané džíny a sláma ve vlasech mě přesvědčili o opaku.
Táta se na ni otočil. ,,Koně už jsou v boxech?“
,,Jo,“ odpověděla. ,,Nakonec jsem pro ně stejně musela sama.“
Táta pokrčil rameny a na okamžik se mu ve tváři mihl rozladěný výraz. Ten ale zmizel, jakmile se podívala na mě.
,,Dej mi ten batoh,“ řekl a natáhl ke mně ruku. ,,Odnesu ti ho na pokoj.“
Přikývla jsem a sundala si batoh ze zad. Příjemný pocit, když jsem pocítila studený závan vzduchu, který mi vnikl pod tričko.
Táta si batoh, jakoby to bylo to nejlehčí na světě, hodil na záda a znovu obrátil svou pozornost k mamce, která stála vedle mě. I ona si s úsměvem prohlížela Sofii. Zřejmě také očekávala něco jiného.
,,Nerozmyslíš si to s tím obědem?“
Máma se na tátu usmála. ,,Ne, opravdu ne. Promiň, ale nemůžu.“ Její úsměv teď už nepůsobil tak upřímně a sebejistě. Začala nervózně přešlapovat.
,,Mami, měla bys jet,“ řekla jsem a přistoupila k ní. Jednu ruku jsem jí položila na rameno. Jakoby na tu větu čekala, přikývla. ,,Máš pravdu. Oh, je pozdě,“ zamumlala s pohledem upřeným na hodinky na jejím zápěstí. Táta pokýval hlavou. ,,Jeď, ať se stihneš vrátit. A neboj se. Postarám se o ni.“
Při těch posledních slovech mi ovinul paži kolem ramen a přitáhl si mě blíž k sobě. Na několik okamžiků se naše pohledy střetly, než jsem očima radši sklouzla k hlavní budově a předstírala, že mi momentálně přijde jako ta nejzajímavější věc na světě.
Byla postavená ze světlého, medově zbarveného kamene a měla tvar písmene L. Okna byla z tmavého dřeva, v těch přízemních se pohupovaly krajkové záclonky.
Povzdechla jsem si. Tohle místo bylo opravdu krásné. Všude tu byli cítit koně a proháněl se tu mírný větřík, který si momentálně pohrával s několika stébly slámy přede dveřmi. Okolní šum lesa se prolínal s líbezným ptačím zpěvem a občasným vzdáleným frkáním koní.
Zadívala jsem se na tátu, který zrovna něco povídal mámě. Nevnímala jsem co, jen jsem si ho prohlížela.
Moc se nezměnil. Snad jen několik vrásek na čele, které mu za ty roky přibyly, ale jinak jsem žádný rozdíl nenašla. Jeho oči byli stále živé, měl snědou kůži a rty roztažené do širokého úsměvu. Slámové vlasy mu padaly do obličeje, stejně jako tehdy, když jsem ho za ně jako malá tak ráda tahala.
Byla jsem tak zabraná do uvažování o jeho vzhledu, že jsem si ani nevšimla Sofie, která se ke mně přitočila.
,,Máme pro tebe překvapení,“ zašeptala vzrušeně. ,,Budeš mít radost.“
Musela jsem se zasmát, jinak to zkrátka nešlo. ,,To je super.“
Sofie přikývla a se spikleneckým úsměvem zatahala tátu za rukáv. ,,Můžu jí to ukázat?“
,,Co?“ zeptal se táta, ale vzápětí mu asi došlo, co má Sofie na mysli. ,,Jo, můžeš. A rovnou ji tady proveď. Kitty, pak se jdi do něčeho převléct, v tomhle ti bude horko. Sofi ti ukáže tvůj pokoj. Odnesu ti tam ten batoh.“
,,Dobře, děkuju,“ zamumlala jsem a stočila pohled k mámě. Usmívala se. ,,Běž. Já už stejně jedu. Tak… Pa.“ To poslední už jen tak vydechla, když mě znovu objala kolem ramen. Jakmile mě pustila, popostrčila mě směrem k Sofii. ,,Měj se.“
,,Ty taky,“ odvětila jsem a po boku mé nové průvodkyně Sofie jsem se vydala napříč dvorem. Cítila jsem, jak se cosi ve mně svírá. Není to tak, že bych byla nějak… rozmazlená, nebo že bych neměla tátu ráda, ale teď tady strávím tři dlouhé horké týdny. S tátou, který nás opustil, jakmile k tomu měl příležitost a ani se neobtěžoval nám to říct.
,,Tobě je šestnáct?“ zeptala se mě Sofie, když jsme procházeli kolem čela hlavní budovy. Za rohem jsem spatřila ohradu, zřejmě výběhy.
,,Jo. A tobě?“
,,Patnáct.“ Usmála se. ,,Vždycky jsem chtěla mít starší ségru.''
To bylo milé. Nechtěla jsem to ale kazit mou ne zrovna příjemnou náladou, a tak jsem radši mlčela a prohlíželas si výběhy. K mému zklamání byly prázdné. No jo, vlastně. Vždyť Sofie přece říkala, že koně odvedla dovnitř.
,,Nevypadáš moc nadšeně,“ mínila Sofie a já sebou trhla. Až teď jsem si uvědomila, že si mě celou dobu prohlíží. Zřejmě jsem se tvářila jako přejetý slimák (ok, tohle je dost blbý přirovnání), soudě podle jejího úšklebku.
,,Ale ne,“ řekla jsem a snažila se, aby můj pokus o úsměv vypadal co nejpřirozeněji. Zřejmě to nefungovalo.
,,Ale jo. Copak ty nemáš ráda koně?“
,,Mám. A moc.''
,,Tak co ti je?“ Sofie si založila ruce na prsou a vyčkávavě se na mě zadívala. ,,Je to kvůli tátovi?“
Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že má na mysli mého tátu. Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, že bych se o něj někdy měla s někým dělit, ale teď jsem zřejmě neměla jinou možnost. Koneckonců, byl to teď vlastně i její táta.
Povzdechla jsem si. ,,Ne, že bych ho neměla ráda. Ale neviděla jsem ho už tři roky, a tak jsem z toho docela nervózní.“
,,To chápu.“ Sofie se pousmála. ,,Ale nemusíš se kvůli tomu tvářit jako kakabus.“
Ušklíbla jsem se. ,,Kam mě teď vedeš?“
,,No, myslela jsem, že bys ráda viděla naše koně. A tak trochu i tvé koně.“
Mé koně? To mě… ehm… opravdu nenapadlo.
,,Kolik jich tu je? Myslím koní.“
,,Osm našich a čtyři ustájení,“ odpověděla Sofie. ,,Můj, tátovo dva, z toho jeden závodní. Mámina klisna a její hříbě, jeden dvouroček a ještě dvě klisny, ty ale teď nikdo moc nejezdí. Ta jedna už je stejně hodně stará, takže…“
,,A ti ustájení?“ zeptala jsem se a přidala do kroku. Sofie nade mnou získávala malý náskok.
,,To je trochu složitější. Dva z toho jsou závodní. Drazí a celkem známí koně. Další je roček, kterého si koupila majitelka té klisny.“
Jestli jsem to pochopila správně, tak ta klisna je ten čtvrtý kůň. Znovu jsem se zadívala k výběhům. Byl obrovský. Na jeho druhou stranu jsem nedohlédla, protože byla schovaná za kopcem. Uprostřed se tyčil vysoký strom s bohatou korunou, který tam vrhal alespoň trochu stínu. Pro dvanáct koní se mi to zdálo celkem velké.
Prošly jsme kolem domu a mně se naskytl pohled na stáj. Byla to velká budova s malými okénky, postavená ze stejného kamene jako budova hlavní. Nejvíc mě ale zaujaly vstupní dveře.
Byly to takové ty dvoukřídlé, z tmavého dřeva, stejně jako rámy oken a byly nezvykle masivní. Sofii ale ani v nejmenším nezajímaly. Jedním prudkým pohybem je rozrazila a podržela mi je otevřené. Vešla jsem dovnitř.
Stáj byla úžasná. Okny do ní vnikalo světlo a díky bílým stěnám působila světle. Prostředkem se táhla široká maštal a po obou stranách ji lemovaly boxy. Na každé straně čtyři. Ze dvou z nich vykukovali koně a zvědavě si nás prohlíželi. Jeden z nich zafrkal.
,,Tady je jen osm boxů.“ Zmateně jsem se na Sofii podívala.
,,Jo, ty pro ustájené koně jsou za těmi dveřmi.“
Podívala jsem se směrem, kterým ukazovala. Na konci maštale byly další dvoukřídlé dveře, které zřejmě vedly do další stáje.
,,Máte tu koně odděleně?“
,,Jen ve stáji,“ odpověděla mi Sofie. ,,Do výběhu je pouštíme spolu. Pojď.“ Chytila mě za paži a táhla k prvnímu boxu.
Nakoukla jsem dovnitř a spatřila obrovskou hnědou klisnu. Byla vysoká a mohutná, na silných nohou měla rousy a dívala se na mě velkýma, zvědavýma očima. Zastříhala ušima a vykročila ke dveřím boxu. Vystrčila svou nádhernou, mohutnou hlavu ven a přitiskla mi nos na rameno. S úsměvem jsem ji pohladila po nozdrách.
,,To je Bella,'' řekla Sofie a i ona ji pohladila. ,,Je to ta stará, jak jsem ti říkala. Je jí už dvacet šest let a je hrozně hodná. A čiperná,“ dodala, když Bella rozverně pohodila hlavou.
Ze Sofiina hlasu jsem poznala, že má starou klisnu ráda. A já se ani nedivila. I přes svou velikost se pohybovala s jistou elegancí a byla tak nějak zvláštně krásná.
,,Ahoj holčičko,“ zašeptala jsem jí a prsty jí prohrábla hřívu. Bella zvedla hlavu a zafrkala. Sofie se zasmála. ,,Tohle dělá vždycky. Je hrozně odtažitá, bába jedna.“
Taky jsem se zasmála a naposledy jsem Bellu pohladila po nose, než se stáhla zpět do boxu a zabořila hlavu do své kupy sena, která jí očividně přišla zajímavější.
Sofie mě táhla k dalšímu boxu, z něhož na nás koukal jakýsi bělouš.
,,Tohle je Hector.'' představila koně Sofie a podrbala ho mezi ušima. Měl trochu klabonos byl přibližně stejně vysoký jako Bella. Byl ale mnohem štíhlejší a jeho pohyby působili spíš jako taneční kroky.
,,Na tom jezdí táta. Býval to šampion v rychlostních disciplínách, jako jsou barely nebo slalom. Pak si ale zranil nohu a tak už je rok u nás. Občas si s tátou zajede nějaký lehčí závod, ale spíš jen tak pro potěšení než pro úspěchy, jestli víš, co tím myslím.“
Přikývla jsem. ,,Kolik mu je?“ zeptala jsem se, zatímco jsem Hectora hladila na čele.
,,Ani přesně nevím. Myslím, že patnáct, ale nejsem si jistá,“ odpověděla Sofie zamyšleně. ,,Ještě se zeptám.“
Z jednoho ze zadních boxů se ozvala hlasitá rána a pronikavé zaržání. Polekaně jsem sebou trhla a otočila se.
S překvapením jsem zjistila, že Sofie nevypadá ani trochu vyděšeně, jen tam dozadu křikla: ,,Buď zticha!“ Pak se obrátila na mě a omluvně se usmála. ,,Tátovo druhý kůň. Za tou bláznivkou chodit nebudeme.“
Mlčky jsem kývla. Srdce mi z toho leknutí bilo jako o závod. Z boxu se ozvalo vzteklé zafrkání a následovalo ticho. Sofie se spokojeně usmála.
Pokračovaly jsme k dalšímu boxu, odkud nás pozorovala menší šedivá klisna. Pod ní v slámě leželo malé, černé hříbě. Sofie mi klisnu představila jako Amandu a jejího tříměsíčního hřebečka jako Beautyho.
,,Jeho celé jméno je American Beauty,“ řekla Sofie. ,,Chceš jít k němu?“
Zavrtěla jsem hlavou. ,,Ne, teď ne. Vypadá, že spí. Nechtěla bych ho vzbudit.“
Beauty byl úžasný. Měl rozkošné dlouhé nožky s drobnými kopýtky, které měl skrčené pod sebou. Nosík si opíral a slámu, oči přivřené. Všimla jsem si, že má v jinak černé srsti i několik bílých chlupů. Až vyroste, tak z něj bude zřejmě bělouš. Při představě bujného bílého hřebce, který se tryskem žene přes výběh, jsem se musela usmát.
Kůň v dalším boxu byl vlastně poník, nijak zvlášť malý, ale menší. Byl to roztomilý ryzáček s hvězdičkou prapodivného tvaru na čele. Zřejmě podle ní mu dali celkem legrační jméno Zvoneček. Vlastně se to k němu celkem hodilo.
Jak jsem si myslela, Zvoneček patřil Sofii. Když ji viděl, zastříhal ušima a tiše zafrkal, natáhl ke dveřím hlavu a nasál vzduch. Sofie ho podrbala na čele.
,,Byl v hrozném stavu, když ho sem přivezli. Byl vyhublý a zesláblý. Předchozí majitel se o něj nestaral, nechal ho stát ve výběhu, bez vody a jídla ve třiceti stupních. Několik dní.“ Když to Sofie říkala, hlas se jí lámal. Pochopila jsem, že je mezi nimi opravdu silné pouto. Soucitně jsem se na Zvonečka zadívala. Vypadal opravdu dobře, hezky osvalený a štíhlý s dlouhýma nohama. Až na pár jizev na spěnkách rozhodně nepřipomínal koně, který byl v minulosti zanedbávaný.
,,Měly bychom si pospíšit, jestli chceme stihnout oběd,“ protáhla Sofie a s nevolí zamířila k dalšímu boxu. Naposledy jsem se podívala na Zvonečka a vydala se za ní. Jakmile jsem pohlédla do boxu, srdce mi poskočilo.
Inteligentním pohledem si mě měřila vysoká, kaštanově hnědá klisna. Uši měla našpicované, jako by chtěla zachytit sebemenší a sebeslabší zvuk. S tichým zafrkáním přistoupila ke dveřím. Pohladila jsem ji po hebkých nozdrách a pousmála se, když mi jemně dýchla do tváře.
,,Jak se jmenuje?“ zeptala jsem se, s pohledem upřeným do jejích tmavých očí. Byla tak krásná…
,,Bayonetta.“
To jméno mi v uších znělo jako rajská hudba. Prstem jsem klisně přejela po bílém pruhu, který se jí táhl z prostředku čela až k pravé nozdře.
,,Je úžasná,“ vydechla jsem, aniž bych z Bayonetty spustila oči. Šťouchla mě nosem do ramene a znovu zafrkala. Pohladila jsem ji po krku.
,,Jsem ráda, že se ti líbí, protože je tvoje,“ uslyšela jsem za sebou Sofiin hlas. Překvapeně jsem se otočila. ,,Cože?“
,,Je to tak,“ ušklíbla se Sofie. ,,Táta ti ji na prázdniny přidělil. Nikdo na ní nejezdí, je nevyužitá. Je to úžasný kůň a je jí zbytečná škoda.“ Triumfálně se zasmála a rozhodila ruce. ,,Překvapení!“
,,Ale… To je skvělý!“ vykřikla jsem nadšeně a pohladila Bayonettu po nozdrách. ,,Slyšela jsi to? Budeme spolu jezdit.''
Dalšího koně jsem sotva vnímala. Byl to už zmiňovaný dvouroček, který měl ale tak těžké jméno, že jsem ho téměř hned zapomněla. Vrásky na čele mi to ale rozhodně nedělalo, protože moje mysl pořád blaženě poletovala kolem Bayonetty. Ze snění mě vyrušila až další hlasitá rána.
,,Ztichni!“ vykřikla Sofie a rázně přistoupila k dalšímu boxu. Vzápětí ale měla co dělat, aby stihla uskočit, když se po ní to zvíře prudce ohnalo a naprázdno sklaplo zuby. Sofie zády narazila do protější stěny, oči doširoka vytřeštěné.
Ohromeně, neschopná pohybu, jsem si prohlížela toho vzteklého koně. Bláznivka, jak ho Sofie ještě předtím nazvala, byla něco, co jsem nikdy neviděla.
Byla uhlově černá a vysoká. Nikde ani stopa po bílých chlupech, jen jasně modré oči jí svítily. Měla krásnou, jemně tvarovanou hlavu, trochu štičí profil a zvláštní, pronikavý pohled.
Celkový dojem kazily jen uši, pevně přitisklé k hlavě. Kůň bujně pohodil hřívou a stáhl se zpět do boxu, odkud se vzápětí ozvala další rána. Sofie už ho tentokrát neokřikla, jen na něj mlčky zírala.
,,Co to bylo?“ zeptala jsem se otřeseně. Sofie zavrtěla hlavou. ,,Klasika,“ ucedila skrz zaťaté zuby.
Pohlédla jsem zpět na box, ze kterého se bez ustání ozývalo vzteklé frkání. ,,Co je to za koně?“
,,To je La Gata,“ odpověděla Sofie a popadla mě za paži. ,,Pojď, padáme, než to tu zbourá.“
,,Zbourá?“ vydala jsem ze sebe a stále sledovala dveře boxu, když mě Sofie táhla k zadním dveřím.
,,Jo. Takhle šílí, jen když ve stáji někdo je. Dělá to naschvál, kobyla jedna pitomá.“
Těsně před tím, než mě Sofie protáhla dveřmi do další stáje, jsem se ještě otočila a podívala se směrem k La Gatině boxu. Ozývalo se odtamtud jen pohrdavé frkání.
Sofie za mnou prudce přirazila dveře. Tváře měla zřetelně červené a panenky rozšířené. Trochu se jí chvěly prsty.
,,Co... Co jí je?'' zeptala jsem se a ukázala na dveře za námi. Sofie si povzdechla.
,,To kdyby někdo věděl. Chová se takhle... Už hodně dlouho.''
,,To s ní nikdo nepracuje?''
,,Zkoušeli to. Adriena málem zabila a od tý doby... Prostě toho nechali.''
Asi mi něco uniklo. ,,Kdo je Adrien?''
,,Pitomec,'' odvětila Sofie pohrdavě. Pokrčila jsem rameny. Někdo, kdo má rád koně přece nemůže být takový pitomec, ne? Chtěla jsem něco namítnout, ale Sofie už mě zase táhla maštalí.
Tahle stáj byla o něco menší, ale stejně světlá a vzdušná jako ta první. Boxy tu byli čtyři, přesně jak Sofie říkala. Ve třech z nich byli koně, ten třetí byl ale prázdný. Sofie přistoupila k tomu prvnímu.
,,Tohle je ten roček, jak jsem ti říkala.'' řekla a natáhla ruku přes dvířka. ,,Pojď sem.''
Netušila jsem, jestli to bylo mířeno a mě, ale stejně jsem udělala kolik kroků směrem k boxu.
Zpoza dveří si mě tmavýma očima prohlížel zhruba rok starý hřebeček. Srst měl zbarvenou do jakési kávově zlatavé barvy a na hlavě byla patrná bílá hvězdička. Zvědavě k nám natáhl hlavu a zastříhal ušima. Pohladila jsem ho po nose.
,,Jmenuje se Coffee. To podle té barvy,“ informovala mě Sofie a i ona se natáhla, aby mohla hřebečka pohladit. Ten si ovšem usmyslel, že už je tu těch rukou nějak moc, a couvnul o několik kroků. Nezaujatě se otočil a začal znovu chroupat seno. Sofie se ušklíbla. ,,Ty jsi ale paličák. Tak pojď.“
To poslední patřilo mně, a tak jsem se odtrhla od boxu a následovala Sofii k dalšímu. Přitom jsme míjeli jeden prázdný.
,,Tam je kdo?“ zeptala jsem se a ukázala k boxu. Sofie pokývala hlavou. ,,Ten kůň se jmenuje Abbervail Dream. Dost těžký jméno, říkáme mu jen Dream. Adrien s ním jel na jízdárnu.“
,,On je jeho? Jako…, Adriena?“
,,Jo. Je to nejdražší a taky nejlepší kůň tady. Adrien s ním jezdí závody. A jsou fakt dobří.“ Sofii se zvláštně zablesklo v očích. ,,Kdyby nebyl Adrien takovej idiot, byl by… No… To si domyslíš, až ho uvidíš.“
Pokrčila jsem rameny. Adrien mi byl popravdě úplně ukradený.
Sofie pokračovala u dalšího boxu, odkud si mě prohlížel velký plavák.
,,To je Generál,“ řekla Sofie hlasem, v němž jí zazníval obdiv. ,,Další skvělý kůň. S Adrienovým otcem jezdí barelové závody, ale nedávno měl koliku, tak odpočívá.“
Váhavě jsem plaváka pohladila po nose. Pohupoval hlavou nahoru a dolů, jako by říkal: ,,Kdopak jsi?“
Pousmála jsem se a podrbala ho mezi ušima. Prudce hlavu zvednul, takže jsem na něj nedosáhla, a zadíval se směrem k zadnímu vchodu. Nebo spíš východu.
Sofie si povzdechla. ,,S Dreamem vždycky trénovali spolu. Jsou to dost dobří kámoši. Na koně…“ Při těch posledních slovech zatřásla hlavou, takže se jí z drdolu uvolnilo několik pramínků vlasů a svezly se jí do čela. V těch několika slunečních paprscích, které do stáje pronikaly skrz okna, jí zlatě zářily.
Přemítala jsem, jak to myslela a letmo se přitom zadívala ke dveřím, na které Generál tak toužebně hleděl. Popleskala jsem ho po šíji. ,,Máš tam kámoše, co?“
Generál si odfrknul a našpicoval uši. Za dveřmi zřejmě něco slyšel.
Z protějšího stání se ozvalo nespokojené , tiché zaržání. Obě jsme se otočily. Spatřila jsem malého strakatého shetladského poníka. Sofie k němu s úsměvem přistoupila a podrbala ho ve kštici. Přes kterou mimochodem nemohl nic vidět.
,,To je Maruška,“ zašeptala Sofie a já se na ni překvapeně podívala. Proč šeptá?
,,Našli ji na jedné zchátralé farmě. Nikdo neví, komu to tam patřilo, ale ona byla úplně mimo. Nenechala k sobě nikoho přiblížit na deset metrů. Jednoho chlápka, co ji odtamtud chtěl dostat, dokonce hodně vážně zranila. Dostala se do útulku a po nějaké době ji chtěli utratit. Nikdo nevěděl, co jí je. A pak se jí ujala Monika. Její současná majitelka, víš?“
Přikývla jsem.
,,Monika s ní začala pracovat a začalo jí docházet, co s Maruškou je. Týdny byla zavřená sama, v tmavém boxe s plesnivou vodou a senem, nikdo k ní nechodil. Začala se bát světla a zvuků. Byla zvyklá na tmu a ticho. Tou končinou někdy někdo několik dní v kuse neprojel. Měla štěstí.“
Po celou dobu, co mluvila, drbala Marušku na čele a ta slastně zavřela oči. Spokojeně si odfrkla.
,,Monika ji to odnaučila?“
,,Jo. Byla to dlouhá doba, ale povedlo se. Může na ní bez obav vozit malé děti. Jen náhlých a hlasitých zvuků se někdy leká, ale to se dá pochopit.“ Sofie pohladila Marušku po nozdrách. ,,Kdo ví, co má za sebou.''
Chvíli jsem si Marušku prohlížela. Vypadala, jako by na ni někdo nacákal hnědou barvu. Skvrny měla po těle rozprostřené naprosto neuspořádaně, o čemž svědčilo i to, že měla jednu polovinu hlavy hnědou a druhou bílou.
,,A Monika sem za svými koňmi jezdí?“
,,Jo, obvykle jo. Má malou dceru, Štěpánku. Tenhle týden je s ní a manželem na dovolené. V Řecku, tuším.“ Sofie poodstoupila od boxu a usmála se na mě. ,,Pojď. Při troše štěstí ještě stihneme konec tréninku.“
,,Tréninku?“ zeptala jsem se, ale pak mi došlo, co má na mysli. Vždyť přece říkala, že Adrien venku trénuje s… Jak že se ten kůň jmenoval?
Potřásla jsem hlavou a vydala se za Sofií, která mezitím otevřela dveře, a vyšla ven. Střecha budovy ještě asi metr pokračovala, takže poskytovala přístřešek několika balíkům slámy a sena, které byly podél stěny naskládané. Když jsem ze stínu vyšla na otevřený prostor, do nosu mě znovu uhodilo nesnesitelné horko. Ani v nejmenším to ve mně nepůsobilo dojem, že jsme v horách.
Sofie mě popadla za ruku a táhla kupředu. ,,Budeš čučet,“ řekla s úšklebkem. ,,Adrien jezdí opravdu skvěle. Vážně je škoda, že je to takový pitomec.“
,,Ty jsi do něj zamilovaná!“ vykřikla jsem pobaveně a vytrhla se jí. Prudce se otočila. ,,Cože?“
,,Jsi do něj zamilovaná. Pořád básníš o tom, jak skvěle jezdí a jaký je to pitomec.“
,,Obojí je pravda. A je vlastně i docela hezký. Ale jeho chování to naprosto vyrovnává. Myslím jako... Je hrozně arogantní a panovačný. Slovo zábava asi ani nezná a...''
Zašklebila jsem se na ni. ,,Neokecávej to, ano?“
Sofie zakroutila očima. ,,Panebože, Kitty. Já po něm fakt nejedu, jasný? A jestli máš zájem...''
Začala jsem divoce šermovat rukama. ,,Ne, to je dobrý.“
Znovu jsme se vydaly přes dvůr. V tuhle denní dobu tu nebyl ani kousíček stínu a já litovala, že jsem si na sobě ty zpropadený džíny nechala a nešla se převléct.
Adrienovi ale muselo mnohem větší vedro. Když jsme přišli k ohradou obehnanému kolbišti, zrovna cválal na svém koni na druhé straně. Nevěděla jsem, jestli mám obdivovat jeho (Sofie rozhodně věděla, o čem mluví, jezdil vážně dobře),
a nebo jeho úchvatné zvíře.
,,Jak že se jmenuje?“
,,Adrien.“
,,Ale ne. Ten kůň.“
,,Jo, aha. Abbervail Dream. A neptej se mě, jak se to píše.“
,,Ok.“ Pohledem jsem sledovala tu úžasnou dvojici. Adrien na Dreamovi seděl naprosto přirozeně, téměř s ním splýval. Dream cválal hezky pomalým tempem, hladce a plynule, jako by se v horkém vzduchu vznášel. Jeho kopyta vířila prach, který si pomalu sedal zpátky na zem.
,,Chtěla bych umět taky takhle jezdit,“ zašeptala Sofie. Mlčela jsem a jen sledovala, jak Adrien s Dreamem projeli kolem ohrady kolem nás. Valach měl hlavu hezky skloněnou a šíji vyklenutou, přestože měl naprosto povolené otěže. Adrien je držel jen jednou rukou, druhou měl spuštěnou podél těla.
,,Klus!“ uslyšela jsem neznámý hlas a trhla sebou. Až teď jsem si všimla postavy stojící uprostřed jízdárny. Postarší muž v džínsách a modré košili Adriena bedlivě sledoval. Na hlavě měl westernový klobouk, o něco tmavší než byl ten, který měl na hlavě Adrien.
Ten bez sebemenšího náznaku tahu otěží přešel do pomalého, houpavého klusu. Usadil se v sedle a jen se pohupoval v souladu s Dreamovými dlouhými kroky.
Dream byl každopádně jeden z nejkrásnějších koní, které jsem kdy viděla. Nohy, hlavu, ocas a hřívu měl ryzou, téměř rudou, zbytek těla byl popelavě šedý, místy narezavělý. Byl krásně osvalený, trochu menšího vzrůstu, s dlouhýma štíhlýma nohama. Na krku, plecích a zádi byly jasně zřetelné stopy potu.
Z Adriena jsem toho zase tolik neviděla. Měl na sobě tmavě hnědé, westernové chapsy, bílou košili a už zmiňovaný klobouk světle hnědé barvy, o několik odstínů světlejší než polodlouhé hnědé vlasy, které mu rámovaly úzký obličej. To bylo ale vše, co jsem stačila vstřebat, než Adrien otočil Dreama (opět naprosto neznatelnou pobídkou) a začal s ním na druhé straně kolbiště opisovat velký kruh.
,,Páni.'' vydechla jsem. ,,Jsou vážně dobří.''
,,Jo, jsou.'' Sofiin hlas zněl přinejmenším stejně fascinovaně jako ten můj. ,,Má úplně neznatelný pobídky. Dream je hrozně vnímavý kůň.''
Přikývla jsem. ,,Jak dlouho spolu pracují?''
,,Hodně dlouho. Neměli to zrovna lehký. Zvlášť Adrien.''
,,Jak to?'' zeptala jsem se. Očima jsem stále hltala každý pohyb té úžasné dvojice.
,,Adrienovi se zabila máma.'' řekla Sofie nezaujatě. Šokovaně jsem na ni pohlédla. Pokračovala. ,,Je to už osm let, Adrienovi bylo jedenáct. Měla nehodu na koni, spadla a nepřežila to. Nevím přesně, jak se to všechno seběhlo, ale tehdy někdy Adrien potkal Dreama. Jen díky němu se s tím vším vyrovnal.''
,,To je smutný.''
,,Jo, je.'' přisvědčila Sofie a pokývala hlavou. ,,Nemluví o tom rád.''
,,To se ani nedivím.“
,,Nelituj ho.''
Překvapeně jsem se na Sofii podívala. Moje teorie o tom, že je do Adriena zamilovaná, se mi zdála čím dál víc nepravděpodobná. Spíš mi teď přišlo, že jí dost leze na nervy. Na druhou stranu, momentálně na něj hleděla s obdivem.
S povzdechem jsem obrátila pozornost zpět k Adrienovi a Dreamovi, kteří už přešli do kroku. I na dálku jsem viděla, jak valach zprudka oddychuje, chvíli co chvíli zafrkal. Adrien si vyndal nohy ze třmenů westernového sedla a protahoval si kotníky. Zamžikala jsem, když zauzloval otěže a zaháknul je za hrušku. Obě ruce volně spustil podél těla.
,,Ovládá Dreama jen nohama a sedem,“ pošeptala mi Sofie vzrušeně. ,,Dělá to dost často, jsou i tréninky, kdy jezdí úplně bez otěží.“
,,Úplně bez otěží?“
,,Jo.“
,,To musí být těžký.“
,,Říkala jsem, že jezdí skvěle.“ Sofie se samolibě ušklíbla. Zakroutila jsem očima a hřbetem ruky si otřela pot z čela. Stály jsme na nestíněném místě, opřené o ohradu, a já chytrá na sobě měla černé džíny. Litovala jsem, že jsem si nevzala ty kraťasy, které ráno představovaly druhou možnost.
,,Tady jste,“ ozval se za námi tátův hlas a my obě se otočily.
,,Ahoj,“ zamumlala jsem. Pořád jsem se v tátově přítomnosti necítila nijak zvlášť dobře. Netušila jsem, o čem bych se s ním měla bavit nebo co dělat. Cítila jsem se v pasti.
,,Jak mu to jde?“ zeptal se nás a opřel se o ohradu vedle mě. Pokrčila jsem rameny.
,,Co já o tom vím?“
Táta se na mě povzbudivě usmál. ,,Neboj, všechno se naučíš.“
Přemítala jsem, kolik znamená ,,všechno“ a sledovala Adriena, který Dreama pobídl do klusu. Obě ruce měl spuštěné podél těla, nohy pevně zabořené ve třmenech a uvolněně seděl v sedle. Dream si trochu vytáhl krk, ale i přesto klusal ukázkově. O několik kroků dál nacválali.
,,Neřekla bys, že ten kůň nemá nijak mimořádný původ, co?“ usmál se táta a podíval se na mě. Zastínila jsem si oči.
,,Vypadá dobře.“
,,Je dobrý,“ podotkla Sofie. ,,Nejlepší.“
,,Kdo? Dream nebo Adrien?“ utahovala jsem si z ní a dloubla ji do žeber. Ušklíbla se.
,,Dream. Adrien se jen předvádí.“
,,No tak Sofie,“ napomenul ji táta mírně a napřímil se. ,,Zatím nic převratného nedělá. Navíc se zdá, že si Kitty ani nevšiml, takže toho nech.“
Proč by si mě měl všímat? Zamračila jsem se, když mi došel smysl té věty.
,,Pojďme už, je mi horko,“ zamumlala jsem a doufala, že se budu moct na chvíli zavřít v pokoji a všechno vstřebat. Táta mě vzal kolem ramen.
,,No tak pojďme.“
Prošli jsme kolem stodoly a zamířili přes dvůr, na kterém jsem se prve rozloučila s mámou, směrem k hlavnímu vchodu. Cestou jsem se rozhlížela a potají doufala, že máma nakonec pozvání na oběd přijala. Žádné mini ale u brány neparkovalo. Zklamaně jsem následovala Sofii k hlavním dveřím.
Sofie nám podržela dveře otevřené a já v těsném závěsu za tátou vešla dovnitř. Se zatajeným dechem jsem si prohlížela místnost, ve které jsem se ocitla.
Táta měl vkus, to se musí uznat. Stěny byly světle béžové, což se hodilo k nábytku z tmavého dřeva. Na protější stěně vysel starý chomout a kousek vedle kožená, polorozpadlá uzda.
No jo no. Ranč...
,,Pojď za mnou,'' vyzvala mě Sofie a zamířila k průchodu vedoucímu do chodby. V domě panoval příjemně chladný vzduch, který dovnitř vnikal otevřenými okny v místnosti, kam mě Sofie doslova zavlekla.
,,Tady jsou.'' uslyšela jsem ženský pobavený hlas a podívala se jeho směrem. O kuchyňskou linku stála opřená mladá žena. Už jen podle barvy vlasů, které měly zářivě zrzavou barvu, jsem poznala, že se jedná o Sofiinu matku. Mile se na mě smála už od chvíle, kdy jsem vešla do dveří.
,,Ahoj,“ pozdravila mě a několika kroky ke mně přistoupila. Čokoládově hnědýma očima si mě zkoumavě prohlížela, asi tak, jako já ji.
Její podoba se Sofií se nedala zapřít. Oči se jí smály stejným způsobem jako její dceři a rty měla roztažené do širokého úsměvu, který odhaloval krásné bílé zuby. Lehce pozvednuté, světlé obočí vypovídalo o hravé povaze.
,,Tom opravdu nelhal,“ řekla po chvíli, během které jí ani na vteřinku nezmizel úsměv z tváře. ,,Opravdu jsi jedna z nejkrásnějších dívek pod sluncem.“
,,Ehm…“ Tázavě jsem se podívala na tátu. Opravdu o mě říká takové věci?
Táta na obranu zvedl ruce. ,,Říkám jen to, co je pravda,“ hájil se a se smíchem ke mně přikročil. Pohladil mě po vlasech. ,,Jsem pyšný na to, že mám tak krásnou dceru. Nevím sice, po kom to máš, ale…“
,,Přece po tobě, ne?“ ozvala se Sofie a pobaveně si nás měřila. ,,Jste si hrozně moc podobní.“
,,Á, má druhá krásná dcera!“ zasmál se táta. Sofiina matka po něm hodila utěrku.
,,Hele, ty krasavče,“ smála se. ,,Co kdybys mi místo toho pomohl, co?“
Táta si s předstíraným náznakem utrpení povzdechl a spiklenecky na mě mrkl.
,,Hold se budu muset s tím nenadálým množstvím krásy v našem domě nějak vypořádat.“ Popostrčil mě ke stolu. ,,Sedni si.“
Posadila jsem se vedle Sofie a ruce si založila na bílém ubrusu před sebou. Až teď jsem si mohla místnost lépe prohlédnout.
Byla prostorná a světlá, kombinace bílých stěn se světle zelenými závěsy a kusy nábytku z tmavého dřeva (jak jinak) působila svěže a nově. Sama pro sebe jsem se usmála a sledovala Sofiinu matku, která s tátovou pomocí začala nosit na stůl.
,,Palačinky!“ vykřikla Sofie vedle mě, když se na stole objevila šlehačka, sklenice s marmeládou a miska plná čerstvých, červených jahod. Až teď, když jsem se dívala na tu ovocnou nádheru mi došlo, že mám hrozný hlad. Žaludek se mi svíral nedočkavostí, když jsem pozorovala tátu, jak na stůl přinesl talíř plný zlatavých, kulatých palačinek.
,,Co si dáte k pití?“ zeptala se nás od ledničky v rohu místnosti Sofiina matka. ,,Máme tu limonádu, ledový čaj…“
,,Já si dám ten jahodový, mami,“ řekla Sofie, která už si nandávala na svůj zeleně lemovaný talíř palačinky. Letmo se na mě podívala. ,,A Kitty ho dej taky.“
Nezmohla jsem se na protest, protože mou pozornost už dávno upoutaly palačinky.



U oběda panovala příjemná atmosféra. Zatímco jsme si všichni vychutnávaly sladké palačinky, tak táta, Sofie i její matka Diana se mě vyptávali na nejrůznější věci, od školy až po kluky (asi nemusím říkat, že o toto téma se zajímala především Sofie). Táta samozřejmě nezapomněl zmínit koně.
,,Jak jsi na tom s ježděním?“ zeptal se, zatímco Sofie pomáhala Dianě sklidit ze stolu. Když jsem nabídla svou pomoc, Diana se na mě jen mile usmála a hlavou mi pokynula, abych zůstala sedět.
,,No, popravdě jsem teď na koni celkem dlouho nejela,“ odpověděla jsem nejistě. ,,Na jízdárně jsem skončila.“
Táta zamyšleně pokýval hlavou. ,,Víš, napadlo mě, že bych vás vzal ještě dneska na trénink. Chci vědět, jak na tom po jezdecké stránce jsi.“
,,Fajn,“ pokrčila jsem ledabyle rameny, ale jen těžko jsem potlačovala radost, která ve mně vířila. Můj první trénink s Bayonettou!
,,A mě se Zvonečkem bys vzal taky?“ zeptala se Sofie, která skládala věci do myčky, důmyslně schované za jedněmi dvířky v kuchyňské lince. ,,Chtěla jsem jet ven.''
Táta se na ni pobaveně zašklebil. ,,Ty jsi se poslední týden flákala, holčičko. Poslední trénink jsi se mnou měla minulou neděli, vzpomínáš?“
,,Jo, a ty jsi říkal, že jsem se moc zlepšila, vzpomínáš?“
,,To proto, že jsem ti celý ten týden dával pořádně do těla.“ Táta se na Sofii od stolu triumfálně usmál. ,,Vzpomínáš?“
Ta jen obrátila oči v sloup a dál se věnovala nádobí.
,,Dobře.“ Táta se podíval na hodiny na stěně vedle okna. ,,Myslím, že tak za hodinu bychom mohli vyrazit, co vy na to?“
Až příliš horlivě jsem kývla. Věděla jsem, že si ještě budu muset vybalit, ale to mojí náladě neubralo. Hrozně moc jsem se těšila až se na Bayonettě poprvé projedu. Byla prostě a jednoduše úchvatná a podle toho, co jsem zatím viděla, bych ji odhadovala na chodivějšího koně. Ne jako takoví ti koně, který musíte nutit do každého kroku, ne. Rychlejší, energetická a mírně dopředná. Přesně taková, jak to mám ráda.
,,Tak fajn. Kitty, běž si vybalit a vezmi si na sebe něco, v čem můžeš jezdit. Pak můžeš přijít sem, nebo zůstat na pokoji, jak chceš. Koneckonců…“ Táta se na mě usmál. ,,Musíš se tu zabydlet.“
,,Sofi, jdi ukázat Kitty pokoj, ano? Já to dodělám,“ řekla Diana Sofii, která mlčky kývla a vložila do myčky talíř, který zrovna držela v ruce. Pak se vydala ke dveřím a rukou mi naznačila, že mám jít za ní.
Kývla jsem, zvedla se, zastrčila po sobě židli a usmála a se na tátu, který mi úsměv oplatil. Opustila jsem kuchyň a vydala se za Sofií, která mě vedla zpět do haly.
,,Těšíš se?“ zeptala se mě cestou.
,,Jo. Hrozně. Zato ty nevypadáš dvakrát nadšeně.“
,,Je pravda, že mám radši vyjížďky do přírody. Ale trénink potřebuju a stejně tak Zvoneček. Sakra.“
To poslední očividně nepatřilo do kontextu, a tak jsem se na Sofii, která zastavila hned za dveřmi do haly, překvapeně podívala.
,,Co je?“
,,Jen jsem si zapomněla mobil. V kuchyni na nabíječce. Počkáš okamžik? Hned jsem zpátky.“
,,Jo, jasně,“ odpověděla jsem a opřela se o stěnu. Věnovala mi omluvný úsměv, než odběhla.
Přesně ve chvíli, kdy zmizela v kuchyni, se hlavní dveře otevřely a dovnitř vstoupil Adrien. V první chvíli si mě očividně nevšiml, a tak když za sebou zavřel dveře a chtěl se vydat do chodby, zarazil se. Chvíli jsme si jen mlčky zírali do očí.
Teď, když stál jen několik metrů ode mě, jsem si ho mohla lépe prohlédnout. Jak už jsem si všimla na jízdárně, měl podlouhlý obličej a tmavě hnědé, lesklé a na první pohled hebké vlasy, které mu sahaly až k límci jeho bílé košile. Pleť v jemném odstínu bílé kávy jen zdůrazňovala tmavé, lehce klenuté obočí a jasné, smaragdově zelené oči, které do mě zavrtával. Jeho pohled ale působil chladně a nepřístupně.
I přes to jsem musela uznat, že měla Sofie pravdu. Opravdu byl hezký. Nebyl to takový ten typický krasavec, do kterého se poblázníte, a další den vás pohled na něj omrzí. Ne, on byl jiný, zvláštně poutavý a divošsky nádherný. Páni, prostě... páni.
,,Ehm… Ahoj,“ vydala jsem ze sebe nakonec a už podruhé ten den jsem cítila, že rudnu. Obvykle jsem neměla sklony k tomu se červenat, ale zřejmě toho na mě bylo dneska nějak moc.
Odpověděl jen pozvednutím obočí, jemné linie rtů nejevily ani sebemenší náznak úsměvu. Beze slova prošel kolem mě do chodby a zmizel v kuchyni, odkud se v následující vteřině vynořila Sofie. V jedné ruce držela mobil a ve druhé smotanou nabíječku.
Nejsem si jistá, jak jsem se v tu chvíli tvářila, ale zřejmě to nebyla žádná sláva, protože Sofie tázavě pozvedla obočí.
,,Co ti je, Kitty?“
,,Nic, já jen…“ Můj pohled zabloudil za ni, směrem ke dveřím do kuchyně. Sofie se na mě zašklebila. ,,Adrienův typický uvítací výbor?“
Pokrčila jsem rameny. ,,Tak nějak.“
Sofie vykročila vpřed a když mě míjela, zlehka mě poplácala po paži. ,,Neboj. Jednoho krásného dne se snad probere.“
,,No,“ zasmála jsem se. ,,Když už nic jiného.“
,,Tak pojď,“ řekla Sofie a táhla mě k protějším dveřím. ,,Ukážu ti tvůj pokoj.“



,,Tak jdeš už?“ protáhla Sofie ode dveří a sepnula ruce za hlavou. ,,Všechno ti to hrozně trvá.“
,,Kuš,“ zašklebila jsem se na ni, když se mi podařilo sepnout mé kudrnaté blonďaté vlasy do jakž takž přijatelného drdolu. I přes všechnu moji snahu jsem nedokázala zabránit těm několika nepoddajným pramínkům, aby mi padaly do obličeje. Popadla jsem ze stolu pod oknem jezdeckou helmu a vyšla ze svého pokoje na chodbu za Sofií.
,,No konečně,“ obrátila Sofie oči v sloup. ,,Už jsem myslela, že zapustím kořeny.“
,,Kecko.“ Škodolibě jsem na ni vyplázla jazyk.
Rozesmála se. ,,Že to říkáš zrovna ty.“
,,Můžeme jít,“ řekla jsem, když jsem zavřela dveře. Sofie zapumpovala pěstí a energetickými kroky se vydala ke schodišti. Musela jsem uznat, že jí to v červeno – bílé kostkované košili a tmavých džínách opravdu slušelo.
Těsně před stájemi se táta zastavil. ,,Tak jo. Holky, vyčistíte a nasedláte si koně. Já mezitím uklidím z jízdárny ty kavalety. Jak tak znám Adriena, neobtěžoval se je uklidit.“ S povzdechem se obrátil na Sofii. ,,Sofi, ukaž Kitty, kde co najde a jestli to bude potřeba, pomoc jí se sedláním. Myslím ale, že to nebude nutné.“
Sofie kývla a usmála se na mě. Za žádnou cenu jsem nemohla přijít na to, co za jejím podezřelým úsměvem stojí, ale rozhodla jsem se tím nezabývat, alespoň prozatím.
Táta zamířil k jízdárně a já se Sofií jsme zapluly do příjemného chládku stáje. Ihned jsem vykročila k Bayonettině boxu.
,,Ahoj holčičko,“ pozdravila jsem ji a natáhla k ní ruku pře dvířka. Pohodila svou krásnou hlavou a tiše zafrkala. Musela jsem se usmát.
,,Můžu k ní dovnitř?“ zeptala jsem se Sofie, která zatím bojovala se zámkem u dveří, kterých jsem si předtím nevšimla. Aby ne, když mě prve La Gata tak vyděsila. A zaujala.
,,Jo, jasně. Nemusíš se ptát, když chceš k nějakému koni do boxu.“ Odvětila a vzhlédla, když se z posledního stání ozvalo pohrdavé zaržání. Ušklíbla se. ,,Až na tenhle. Tam nechoď. A pojď si pro čištění.“
Rychlými kroky jsem se vydala za ní, ale cestou kolem La Gatina boxu jsem zpomalila a vytáhla se na špičky, abych viděla přes dvířka.
Klisna stála až vzadu, ve stínu boxu, s hlavou vysoko zdviženou. Neměla sklopené uši tak jako prve, tentokrát je měla netočené mým směrem a andělsky modrýma očima mě pozorovala. Můj pohled sledoval krásně klenutou šíji, překrytou závojem uhlově černé a na pohled hedvábné, dlouhé hřívy. Srst se jí v těch několika málo paprscích světla matně leskla a místy měla lehce namodralý odstín.
La Gata pokývala hlavou, jako by říkala: ,,Na co koukáš?“ Jako by mě k ní poutala jakási magnetická síla, pomalu jsem přikročila ke dvířkům. Ztěžka jsem polkla, když na okamžik stočila uši dozadu.
,,Copak je, holčičko?“ zašeptala jsem tak, aby to slyšela jen ona. Potřásla hlavou, až se jí hustá kštice svezla do očí. Měla podobný styl pohledu jako Adrien – chladný a neproniknutelný. I tak jsem v ní toho ale dokázala vyčíst mnohem víc.
V té nebeské modři se jasně zračila prosba. Prosba o pomoc.
,,Kitty,'' ozvala se Sofie z místnosti, kterou odemkla.
,,Jo,'' zamumlala jsem, když se mi povedlo probrat se z hypnózy La Gatina pohledu. ,,Už jdu.''
Odpoutala jsem se od klisny a zamířila za Sofií. Stála v místnosti, která podle úhledně srovnaných sedel, uzdeček a ohlávek sloužila jako sedlovna. Mimo to se tu ale nacházely bedny s čištěním, seřazené v regálech pod oknem. Krásně to tu vonělo, směs kůže a krmení, které se zřejmě nacházelo v barelech vedle dveří.
,,Tak jo. Prozatím ti bude stačit, když budeš vědět, kde jsou Bayonettiny věci. Takže,'' Sofie přistoupila k sedlům a jedno z nich uchopila za hrušku. Naštěstí bylo Bayonettino sedlo úplně jiné, než ta ostatní, takže jsem nemusela mít obavy, že si sedlo spletu. Podobně na tom byla uzdečka z tmavé kůže, bez nánosníku a se silnější, ozdobnou čelenkou.
,,A tady,'' Sofie zavřela dveře a odkryla tak stojan na deky, kterého jsem si předtím nevšimla. Sundala jednu tmavě modrou deku s černými a bílými pruhy a podala mi ji.
,,Tohle je její deka. Ostatní věci ti ukážu až potom, teď nemáme moc času. Táta se za chvilku vrátí, tak abychom měly nasedláno.''
Přikývla jsem a vzala si od ní deku. Sofie mi pak ještě podala Bayonettino čištění v nové, modré krabici a z bedny v rohu sedlovny vyndala čabraku. Jak jinak, než modrou.
O chvíli později už jsme obě čistily své koně. Sofie postupovala rychle a špínou si nebrala servítky, zato já jsem si dávala trochu načas. Ne, že bych se loudala, ale prvních několik minut jsem jen stála a s úsměvem hladila Bayonettu po pevné šiji. Byla opravdu krásná. Na obou zadních nohou měla bílé punčochy a na pravé pleci měla bílý flíček. Nemohla jsem se na ni vynadívat.
,,Už budeš?'' ozvala se Sofie ze Zvonečkova boxu. Zrovna mu upravovala sedlo a podbřišník.
,,Malý moment,'' odvětila jsem jí a sebrala všechny síly, abych vyhodila těžké, westernové sedlo na Bayonettin vysoký hřbet. Snažila jsem se sedlo položit něžně a pomalu, ale rozhodně se mi to nepovedlo tak, jak bych chtěla. No co, budu hold muset ještě trénovat.
Během následujících pěti minut jsme obě měly nasedláno a naužděno. Musela jsem uznat, že Bayonettě modrá barva opravdu slušela. Zvoneček byl naproti tomu sladěn do červena. Deku měl červeno - bíle pruhovanou a bílá čabraka byla olemována červeným copánkem. V kombinaci s jeho rezavou srstí mu to opravdu slušelo. Navíc to skvěle ladilo k Sofiině kostkované košili.
,,Tak holky. Jak jste na tom?'' uslyšela jsem tátův hlas, když vešel do stáje. Široce se usmíval. ,,Můžeme jít?''
,,Jo,'' přitakala jsem a zapnula si helmu. Sofie taky přikývla. Táta trhl hlavou ke dveřím. ,,Tak jdeme.‘‘



Na koni, jako je Bayonetta, jsem ještě nikdy neseděla. Byla hezky štíhlá, ale ne hubená. Sedělo se na ní pohodlně, šla ladným, svižným krokem podél ohrady jízdárny s hlavou hezky skloněnou a vyklenutou šíjí. Zprvu jsem držela otěže oběma rukama, ale pak jsem se osmělila jen na jednu ruku. Vnímala jsem pohyby koně pod sebou a na tátovy pokyny se soustředila na to, abych seděla správně.
Táta stál uprostřed jízdárny a střídavě pozoroval mě a Sofii. Ta jela na Zvonečkovi naprosto ukázkově. Bylo vidět, jak jsou ti dva sehraní, pohybovali se lehce v souladu s tím druhým, a to jak v kroku a v klusu, tak i ve cvalu. Táta Sofii upozorňoval na chyby, kterých si mé nezkušené oko nemělo šanci všimnout.
Když Sofie přešla do plynulého, rychlejšího klusu, táta obrátil svou pozornost na mě.
,,Fajn. Kitty, teď je řada na tobě.''
Sofie se vzdálila na druhou stranu jízdárny a klusem tam se Zvonečkem opisovala velký kruh. Upnula jsem svou pozornost na Bayonettu a plnila tátovy příkazy (Narovnej se a prošlápni paty. A trochu povol otěže, je na to zvyklá...).
,,Dobře Kitty,'' pochválil mě. ,,Pomalu s ní nacválej.''
Soustředěně jsem kývla a uvolnila se v sedle. Pohledem jsem sledovala místo v rohu jízdárny, kde jsem se rozhodla pobídnout klisnu do cvalu.
Bayonetta plynule klusala přiměřeným tempem a nacválala hned, jak jsem se holeněmi dotkla jejích boků. Zalila mě radost, když jsem ucítila, jak Bayonetta změnila rytmus a zrychlila. Pohupovala jsem se v sedle v souladu s jejími dlouhými, plavými kroky a hlídala si sed. Koutkem oka jsem viděla tátu, jak mě bedlivě pozoruje, ale žádné připomínky neměl.
Po dvou kolečkách jsme přešly do klusu a ještě nacválaly na druhou ruku. Zrovna jsme cválaly kolem ohrady u stájí, když jsem si všimla štíhlé postavy na druhé straně. Přimhouřila jsem oči, abych přes zvířený prach něco viděla. Je to Adrien?
Bayonetta asi vycítila, že se nesoustředím, protože vybočila od stěny a trochu zrychlila. To mě okamžitě vrátilo zpět do reality a tak jsem ji něžným tlakem holeně přinutila vrátit se do stopy.
,,Dobře Kitty. Moc dobře,'' uslyšela jsem tátu a letmo se na něj podívala. Rukou mi pokynul, abych zpomalila. Ihned jsem Bayonettu lehkým přenesením váhy zbrzdila do klusu a o další kolečko později do kroku. Stále šla rychle a energeticky vpřed, zhluboka oddychovala a na krku měla jasně zřetelné stopy potu.
Popleskala jsem ji po šíji. ,,Výborně, holčičko,'' řekla jsem jí. ,,Byla jsi úžasná.''
Bayonetta pokývala hlavou, jako by říkala: ,,Já to přece vím.''
Obrátila jsem se na tátu, který k nám dlouhými kroky mířil. ,,Tak co?'' zeptal se se šibalským úsměvem na tváři. Celá jsem se rozzářila. ,,Úžasné tati. Bayonetta je skvělá.''
Táta pokýval hlavou. ,,Já vím. Je to úžasné zvíře. A k sobě se hodíte. Myslím, že jsem zvolil správného koně.''
,,To rozhodně.''
Táta se na mě usmál. ,,Jsem rád, že se ti zamlouvá.“
Ještě mě upozornil na nějaké mé chyby, kterých si všiml, než se vydal k Sofii. Jen jsem přikyvovala a snažila se vše zapamatovat. Můj táta byl opravdu skvělý trenér, to jsem věděla. Dokázal věci důkladně, a přitom jednoduše vysvětlit a upozornit vás na chyby, kterých si vy sami nemůžete všimnout. A i když byl přísný, byl zároveň i milý a vstřícný.
Táta se vydal za Sofií na druhou stranu jízdárny a já se podívala k místu, kde jsem předtím viděla postavu, o níž jsem si myslela, že je to Adrien.
Byl to on. Seděl na ohradě kruhové ohrady, mezi níž a ohradou kolbiště byla asi jen metrová mezera, rukama se o ni opíral a jeho klobouk mu vrhal do očí temný stín. Košili vyměnil za přiléhavé, šedivé tričko a chapsy za ošoupané džíny.
Zatrnulo mi, když mi došlo, že sleduje mě. Jak jsem se k němu pomalu blížila, srdce mi bušilo čím dál divočeji.
Sakra. Náramná krása, cítit se trapně před nejsebejistějším a nejhezčím klukem, kterého jsem kdy viděla. Uhnula jsem pohledem a dělala, že mi na džínách ulpěla nějaká špína. I tak jsem ale na sobě zřetelně cítila jeho pohled.
Několik metrů od něj jsem se přinutila uklidnit. Adrien tady očividně tráví hodně času (aby ne, když tu má ustájeného koně), nemůžu se takhle rozklepat pokaždé, když na něj někde narazím. Jestli je mým cílem, abych se na něj dokázala podívat bez toho, aby se mi rozklepala kolena, musím si na jeho krásu a odzbrojující osobnost zvyknout jako na kus nábytku.
Ha! Jen aby!
Neuhnul pohledem, ani když jsem projížděla kolem. Dál se mi díval do očí, jeho zelené do mých šedých a naopak. Tentokrát už na mě jeho pohled nepůsobil tak chladně a nepřístupně jako v poledne, ale i tak jsem nedokázala rozpoznat, co přesně v jeho očích vidím. Byl moc komplikovaný. Moc uzavřený.
Bayonetta pohodila hlavou a zafrkala. Kousla jsem se do rtu a obrátila svou pozornost na ni.
,,Máš pravdu, holčičko. Nesmím se jím nechat rozhodit.'' zašeptala jsem a prsty jí prohrábla dlouhou hřívu na kohoutku. Chvíli jsem jela v pokušení se ohlédnout a ještě se na Adriena podívat. Nakonec mě zachránila Sofie, která se zničehonic objevila vedle mě.
,,Ahoj,'' pozdravila mě. Odpověděla jsem jí pokynutím hlavy.
,,Jak bylo?''
,,Fajn. Bayonetta byla skvělá.''
,,Všimla jsem si,'' řekla Sofie s úsměvem. Pak se předklonila a poplácala Zvonečka po zpocené šíji. ,,Tenhle kluk se taky snažil. Že jo?''
,,Jo. Opravdu vám to spolu jde,'' přisvědčila jsem. ,,Jste skvěle sehraní.''
,,Táta udělal dobře, když ti přidělil Bayonettu. Může tě toho ještě hodně naučit.''
,,To určitě.''
Sofie si vytáhla nohy ze třmenů, aby si protáhla kotníky. ,,Mimochodem, co Adrien?''
Ohlédla jsem se a zjistila, že Adrien už na ohradě nesedí. Znovu jsem se obrátila na Sofii.
,,Co je s ním?''
Sofie pokrčila rameny. ,,Nic. Jen nepřirozeně budíš jeho pozornost.''
,,Kuš.'' Představa, že by se o mě Adrien mohl zajímat, mě děsila stejnou měrou, jako mě těšila. Sofie si ale nedala pokoj.
,,Pořád se na tebe díval. Líbíš se mu.''
,,Jo, jasně. A Země je placka.'' Zakroutila jsem očima a zadívala se do dálky za pole. Sice jsem se na ni nedívala, ale dovedla jsem si jasně představit Sofiin pobavený úšklebek.
,,Tobě se líbí,'' poznamenala. ,,A ty se líbíš jemu. V čem vidíš problém?''
Pokrčila jsem rameny. ,,Možná, že prostě nemám zájem. Jsem tu kvůli koním, ne kvůli klukům.''
,,Fajn.''
Sofie zmlkla. Sice jsem ji neznala moc dlouho, ale dost na to, abych věděla, že obvykle neztrácí zájem o téma, které sama načala, tak rychle jako teď. Má něco za lubem. A já chci zjistit co.



,,Nakrmíme je a pak všechny pustíme ven,“ řekla Sofie a podávala mi odměrku s granulemi. ,,Dej to Bayonettě do žlabu.“
Kývla jsem. ,,Ještě něco?“
,,Ne, ne. Už nic. Ostatní uděláme, až koně pustíme.“
,,Ok.“
Vyšla jsem ze sedlovny a zamířila k Bayonettině boxu. Cestou jsem se neubránila tomu, abych nahlédla k La Gatě. Neviděla jsem ale nic jiného než její zadek.
S úšklebkem jsem vešla k Bayonetě a vysypala jí krmení do žlabu v rohu stání. To, s jakou vervou se do jídla pustila, mě rozesmálo. Trochu vyčítavě se na mě podívala.
,,Já vím,“ řekla jsem a popleskala ji po šíji, stále ještě zvlhlé potem. ,,Zasloužíš si to.“
Po tom, co Sofie nakrmila Zvonečka, mě seznámila s večerním plánem. Jestli jsem to pochopila správně, koně necháme přes noc venku a celý večer budeme kydat.
,,Paráda,“ zakroutila jsem očima. ,,Lepší plán na večer bych dohromady nedala.“
,,Nezapomeň,“ Sofie se ke mně s podezřelým úsměvem naklonila. ,,Jsi tu kvůli koním. Ne kvůli klukům. A jestli jsi měla na večer jiné plány, tak promiň.“
,,Jestli narážíš na Adriena, tak se nevzrušuj. Možná se mi líbí, ale to nic neznamená. Budeš se přes to muset přenést.“
K mé smůle jsem nemluvila polohlasně jako Sofie, ale normálním, zřetelně slyšitelným hlasem. A tak, když do mě Sofie šťouchla loktem a hlavou mi pokynula, abych se otočila, ihned mě zamrazilo. Tušila jsem. Pomalu jsem se otočila – a málem omdlela.
S pobaveným úšklebkem na tváři a jiskřícíma očima, stál Adrien ledabyle opřený o stěnu Hectorova boxu a měřil si mě pohledem, ze kterého mě střídavě polévalo horko a naskakovala husí kůže.
No do hajzlu.
Mozek mi zkratoval, nebyla jsem schopná slova ani pohybu. Zmocnil se mě nepříjemný pocit, že na něj zírám s otevřenou pusou. Pozvedl obočí, ale naštěstí nic neříkal. Jen se po několika sekundách, které mi připadaly jako věčnost, odlepil od stěny a beze slova prošel kolem mě. Z jeho pohledu jsem poznala, že slyšel každé slovo. Každé moje slovo. Zmizel v sedlovně a mě se nepříjemně zamotala hlava, tak jsem se opřela o stěnu a snažila se dýchat.
Sofie po chvíli vyšla, a když mě uviděla - zardělou a rozpačitou - rozesmála se.
,,Ale no tak,“ zajíkala se. ,,To byla jen sranda.“
,,Jo,“ ucedila jsem a vší silou se snažila, aby to znělo jedovatě. ,,Umírám smíchy.“
,,Hele,“ Sofie ke mně přistoupila a pevně semkla rty, aby potlačila smích. ,,To bylo trapný.“
,,Nepovídej!“ zavrčela jsem a založila si ruce na prsou. Vrhla jsem na Sofii vražedný pohled, který se ale očividně minul účinkem.
,,Hele,“ ozvalo se od sedlovny a my obě se tím směrem podívaly. Adrien tam stál, opět opřený o stěnu s rukama v kapsách a pohledem si nás měřil. ,,Trapnostem se můžete smát potom. Teď by jsme měli pustit ty koně, ne?“
Když řekl ,,trapnostem“, znovu jsem zrudla. Zcela určitě tím narážel na mě. Sakra. Lepší způsob, jak mu sdělit, že se mi líbí, jsem si vybrat nemohla.
,,Klídek, Adriene. Stejně ještě čekáme, až se Bayonetta se Zvonečkem nají,“ usadila ho Sofie nezaujatým hlasem.
Adrien udělal několik kroků k nám. Z každého jeho pohybu přímo čišela energie a dominance. Náhlé rozklepání kolen mě donutilo se znovu opřít.
Adrien mlčky pokynul ke Zvonečkovu boxu, na tváři samolibý úsměv. Obě jsme se tam podívaly. Zvoneček stál u dveří, s hlavou vystrčenou do chodby a zvědavě si nás prohlížel. Chvíli co chvíli zvedl jednu přední nohu do vzduchu a toužebně se zadíval k dokořán otevřeným dveřím do stáje. Podobně na tom byla Bayonetta a ostatní koně.
Adrien pozvedl obočí (zřejmě to patřilo k jeho oblíbeným gestům), otočil se a znovu zamířil do sedlovny. O několik sekund později se vrátil, přes rameno hozenou jakousi smotanou pásku.
,,Pouštět se budou dolů, že jo?“ zeptala se ho Sofie. Přikývl. ,,Jo. Nahoře je rozbitá ohrada. Zatím nevím, kdy se dostanu k tomu to opravit.“
,,Pokud se k tomu vůbec někdy dostaneš,“ ucedila Sofie polohlasně a mrkla na mě.
,,Já to slyšel,“ řekl Adrien, aniž by se na nás podíval. Hbitými prsty rozmotával pásku. ,,A nemusím tady veškerou těžkou práci odřít já. Taky byste si tu ohradu mohli opravit samy.“
,,Veškerou těžkou práci říkáš, jo?“ Sofie se k němu se založenýma rukama naklonila. Měl alespoň tolik slušnosti, že se na ní podíval.
,,Kdypak jsi naposledy kydal, co?“ zasyčela Sofie jeho směrem. Ušklíbl se.
,,Ráno. Vím, celé dopoledne je dlouhá doba, ale…“
,,Neříkal jsi náhodou, že jdeš natáhnout tu pásku?“ přerušila ho Sofie. Očividně ztrácela trpělivost.
,,Jo, říkal.“
,,Tak padej.“
Jen pokrčil rameny a dlouhými kroky se vydal ke dveřím. Ještě před tím, než zmizel za rohem, otočil se na mě a věnoval mi pohled, ze kterého jsem jako obvykle nedokázala nic vyčíst. Jak se jeho kroky postupně vzdalovaly, zase jsem mohla normálně dýchat. Ztěžka jsem polkla.
Sofie zakroutila hlavou. ,,To je ale kus pitomce.“
,,To teda,“ zamumlala jsem, stále ještě neschopná pohybu. Adrien na mě působil jako pouta – v jeho blízkosti jsem se cítila svázaná a nesvobodná. A značně rozpačitá. Zachvěla jsem se.
Sofie se na mě podívala. ,,Jdeš?“
,,Kam?“
Pokrčila rameny. ,,To je jedno. Musíme počkat, než natáhne pásku a otevře bránu do výběhu. Pustíme je, až se vrátí.“
Přikývla jsem. Mozek se mi klopýtavě vrátil na své místo a já se se Sofií posadila před sedlovnu. Chvíli jsme se obě beze slova dívali před sebe, než ticho prolomila Sofie.
,,Pamatuješ si, jak jsem po tvém příjezdu říkala tátovi, že jsem musela koně zavírat sama?“
Váhavě jsem kývla.
,,Tak původně je měl zavírat on,“ řekla Sofie. Z jejího výrazu jsem poznala, že Adriena opravdu nemá ráda. Má teorie tedy vzala za své.
,,Přišel za mnou, že spěchá a potřebuje pomoct. Výjimečně nemluvil tak panovačně jako normálně, tak jsem šla. A zdejchnul se při první příležitosti.“
Aha. Tak teď už opravdu rozumím tomu, proč Sofie pořád dokola zdůrazňovala to, jaký je to pitomec. Jednoduše to byla pravda.
,,Kitty,“ Sofie se na mě obrátila. ,,Jsem fakt ráda, že tu jsi. A nechci, abys odjela.“
To mě těšilo a mátlo zároveň. ,,Děkuju, ale… Máš teď na mysli i něco… jiného? Teda… Má to něco společného s ním?“
Přikývla. ,,To, že se ti líbí, opravdu nic neznamená. Ale prosím tě, hlavně se do něj nezamiluj. To by tě… zničilo.“
To poslední už jen tak sykla, protože se v bezprostřední blízkosti stáje ozvaly kroky. Vzápětí dovnitř vešel Adrien.
,,Fajn. Můžeme,“ řekl a tak trochu zmateně se na mě podíval. Nejspíš proto, že jsem se na něj podobným způsobem dívala já. Rychle jsem uhnula pohledem, zvedla se a unikla před jeho zrakem do sedlovny.
Publikoval(a): ArtiiS, 30.10.2013
Přečteno (131x)
Tipy (2) ... dát Tip/SuperTip
Poslední tipující: Nikuš-15

Spodek

Stránka generována 19.11.2019 12:39
U nás jste dnes prohlídl(a) 1 stránek.
roboti