Básničky, Poezie, Verše

v

Barvy lásky - kapitola 2.

Barvy lásky - kapitola 2.

ArtiiS Romány » ?nezařazené?

Anotace: Kitty se začíná více zajímat o La Gatu, klisnu, které se všichni na ranči bojí. Naproti tomu se Adrien - jak se zdá - začíná zajímat o ni.

,,Vstávej!“
Trhla jsem sebou a s námahou otevřela oči. ,,Co je?“
,,Je ráno,“ odvětila Sofie, která stála u mé postele. Oblečená, učesaná a plná energie.
,,Tak to je fajn,“ zamumlala jsem v pokušení obrátit se na bok a spát dál. ,,A co já s tím?“
,,Vstávat a cvičit!“
,,Zapomeň,“ odvětila jsem otráveně a shodila ze sebe peřinu. Můj pohled se zastavil na budíku a mě z plic unikl vzduch, když jsem zjistila, kolik je hodin.
,,Vždyť je teprve půl osmý!“
,,Jo. A Adrien už je skoro hodinu venku a dává krmení.“
,,Ale přece jsme včera koně pouštěli ne?“ zeptala jsem se a zavrávorala, když mě Sofie popadla za ruce a vytáhla na nohy.
,,Jo, ale teď je budeme zavírat. A oni jsou zvyklí snídat, víš?“
,,A kdy budeme snídat my?“ zeptala jsem se, když mi žaludek hladově připomenul svou existenci.
,,Až po práci. Tak se obleč a pojď.“
,,Musím se osprchovat.“
Sofie se zadívala na můj budík. ,,Máš dvacet minut,“ řekla pak. Její přísný tón mě trochu zarazil, a tak jsem se o nějaké smlouvání radši ani nepokoušela. Jakmile Sofie vyšla z mého pokoje, zamířila jsem do koupelny.
To, co bylo na mém pokoji úžasné, byli tři věci. Zaprvé: koupelna. Měla jsem vlastní, sice malou, ale útulnou koupelnu se sprchovým koutem, záchodem a umyvadlem, pod kterým se nacházela malá skříňka se zásuvkami.
Zadruhé: barvy. Nevím, jestli táta zařizoval pokoj přímo pro mě, ale každopádně to tak vypadalo. Když jsme totiž před lety uvažovali o tom, že bychom se z paneláku přestěhovali do domku (na což potom kvůli rozvodu nedošlo), přesně jsem mu totiž vylíčila, jak by měl můj pokoj vypadat.
Jedna stěna, ta s oknem, byla čokoládově hnědá, což v kombinaci s ostatními bílými stěnami působilo decentně. To vše doplňovaly závěsy a všelijaké další doplňky v světle zelené barvě. A i když to je už roky staré přání, bylo fajn vědět, že bylo vyslyšeno.
A zatřetí: výhled. Můj pokoj byl na západní straně domu, a tak jsem měla nádherný výhled na ,,horní“ výběh. A já si dala předsevzetí, že alespoň jednou za svůj pobyt tady si udělám čas na to, abych spatřila zdejší západ slunce, přímo z okna mého pokoje.
Během určených dvaceti minut jsem se v rychlosti osprchovala, umyla si vlasy, vyčistila si zuby a oblékla si staré, na stehnech ošoupané džíny a ostružinově červené tričko. Nakonec jsem na sebe hodila šedou mikinu.
Ještě s vlhkými vlasy jsem vešla do stáje. Neviděla jsem tu ani Sofii, ani Adriena. Maštal byla prázdná, boxy byly otevřené a prázdné, přesně tak, jak jsme je včera nechali. Začala jsem se zmateně rozhlížet. Že by už šli pro koně do výběhu?
Už jsem se chtěla opravdu zajít k výběhu podívat, když se ze sedlovny ozvaly jakési zvuky. Někdo se hrabal v barelech s krmením.
Pomalu jsem se vydala k sedlovně. Dveře byli otevřené a na zemi jsem spatřila pohybující se stín. Polkla jsem.
Už jsem byla v polovině cesty ke dveřím, když z nich vyšel Adrien, který se tvářil podobně zmateně a znepokojeně jako já. Úlevně jsem vydechla. ,,Teda, tys mě vyděsil.“
,,Tak to ty mě taky,“ odvětil a slabě se pousmál. ,,Nečekal jsem tě tu.“
Kývla jsem. Znovu se mě začala zmocňovat nervozita. Proč musí být setkání s ním vždycky tak neuvěřitelně trapná?
Adrien přešel k boxu, kde, tuším, bydlel ten dvouroček se složitým jménem. Až teď jsem si všimla, že v rukou drží tři kýble s granulemi. Dva z nich postavil na zem, ten třetí vzal do boxu a jeho obsah nasypal do žlabu.
Pozorovala jsem ho. Zajímalo by mě, jestli ví, jak úžasně vypadá v těch jeho ošoupaných džínách a tmavě zeleném tričku, které tak zatraceně skvěle ladilo k jeho očím. Vlasy mu padaly do čela a on si je rychlými a energetickými pohyby chvíli co chvíli odhrnoval. Zaťala jsem pěsti, abych potlačila nutkání vztáhnout k němu ruku a dotknout se jich, abych zjistila, jestli jsou na dotek opravdu tak hebké a jemné, jak vypadají na pohled.
Zavrtěla jsem hlavou, abych zahnala hloupé myšlenky a přistoupila k boxu.
,,Chceš pomoct?“ zeptala jsem se, abych se necítila nevyužitá.
Otočil se na mě a zavrtěl hlavou. ,,Ne, dobrý. Už to skoro mám.“
Chvíli se na mě beze slova díval, pak: ,,Venku prší?“
,,Co?“ zeptala jsem se nechápavě, ale pak mi to došlo. Rukou jsem si prohrábla vlhké vlasy.
,,Velmi vtipné.“
Zakřenil se na mě, vyšel z boxu a vzal druhý, plnější kýbl. ,,Kde je Sofie?“
Pokrčila jsem rameny. ,,Nevím. Přišla mě vzbudit a od té doby jsem ji neviděla.“
Pokýval hlavou. Nasypal krmení do Bayonettina žlabu a ten třetí kýbl vyprázdnil u La Gaty. Jakmile jsem si černou klisnu vybavila, zmocnil se mě zvláštní pocit. Po zádech mi přeběhl mráz, když jsem si vzpomněla na to, jak se na mě včera dívala. Tak upřeně a… ublíženě.
,,Hele,“ vytrhl mě za zamyšlení Adrien a mě v tu chvíli došlo, že vlastně neví, jak se jmenuju.
,,Jsi v pořádku?“ zeptal se mě znepokojeně. ,,Jsi úplně bílá.“
,,To nic. Já jen… Brzo jsem vstávala a nejsem na to zvyklá,“ zalhala jsem a pod jeho zkoumavým pohledem jsem bezděčně zatla zuby, až mě rozbolely čelisti. Ulevilo se mi, když stočil pohled jinam.
,,Už jsem tady!“ ozvalo se za mnou a já se polekaně otočila.
,,Ale?“ zašklebila se na mě Sofie ode dveří. Vyplázla jsem na ni jazyk.
,,Kde jsi byla?“ zeptal se Adrien, který se zničehonic objevil vedle mě. Ztuhla mi páteř, a to rovnou ze dvou důvodů. Prvním byla bezpochyby jeho nenadálá blízkost, na kterou jsem rozhodně nebyla připravená. Rameny jsme se téměř dotýkali a i přes oblečení jsem cítila teplo a tu neuvěřitelnou energii sálající z jeho těla.
A ten druhý důvod byl ten, že tu otázku vyslovil tak odměřeně a arogantně, až mě to zarazilo. Stejně tak mluvil včera, ale nikoliv před chvílí. Co se stalo, že byl najednou tak chladný?
Neposlouchala jsem, co mu Sofie odpovídá a pozorně jsem se zahleděla do jeho tváře. Takhle z profilu byl lépe vidět jeho výraznější nos a dlouhé řasy. Jako byste přes jeho tvář přehodili závoj, působil najednou netknutě a uzavřeně. Jakoby nic z toho, co má uvnitř, nesmělo vyplout napovrch.
Přistihl mě, jak se na něj dívám a tázavě pozvedl obočí. V očích se mu na okamžik mihlo něco, co jsem nestačila identifikovat. Zavrtěla jsem hlavou a ze všech sil se snažila vnímat Sofii. Stále jsem na sobě cítila jeho pohled, jak mě pozoroval.
Oddychla jsem si, když jsme se se Sofií vydali k výběhům. Adrien zůstal ve stáji, aby zavřel koně do boxů, až vběhnou dovnitř. Páska byla ještě pořád natažená, vedla od vchodu do stájí podél stěn hlavní budovy až k ohradě.
,,Proč vede ta páska jen po jedné straně?“ zeptala jsem se Sofie, částečně proto, abych se přinutila přestat na toho kluka myslet. ,,Koně přece můžou zdrhnout k lesu, ne?“
,,Můžou, ale dál se nedostanou. Je tam ohradník. A navíc ví, že na ně čeká snídaně, takže nemají důvod tam běžet.
,,Aha.“
Když jsme došly k výběhu, Sofie doširoka otevřela bránu. Pohledem jsem hledala koně. Zřejmě byli až vzadu za kopcem, protože nebyli vidět.
,,Domů!“ zakřičela Sofie. Než koně přiběhli, musela svůj pokus ještě jednou zopakovat.
Obě jsme uhnuly za pásku, když se koně prohnali kolem, v čele s Dreamem. Proběhli všichni, až na La Gatu.
Zmateně jsem se na Sofii podívala. Mávla rukou. ,,Vždycky jí to trvá hrozně dlouho. Ale většinou to stojí za to.“
Chtěla jsem se zeptat, co přesně stojí za to, ale už jsem to nestihla. Zpoza kopce totiž vyběhla La Gata, úděsným tempem se hnala vpřed, kopyty mocně bušila do země a hříva jí nekontrolovatelně poletovala kolem hlavy. Vypadala opravdu hrůzostrašně: uši sklopené a přitisknuté k hlavě, nozdry a oči rozšířené, jako by jí hrozilo nějaké děsivé nebezpečí a ona se vší silou snažila před tím utéct.
Ohromnou rychlostí se prohnala kolem nás, směrem ke stáji. Naprosto zbavená schopnosti mluvit jsem na ni jen ohromeně zírala. Postupně zpomalovala, až přešla do klusu a nakonec do kroku. Pak zmizela ve stáji.
,,To je něco,“ usmála se Sofie. ,,Někdy u toho i vyhazuje. To je potom podívaná.“
,,Tomu věřím,“ vydala jsem ze sebe a zmohla se na úsměv. Příště si vezmu foťák a pořídím pár snímků. Alespoň budu mít co poslat mámě.
Což mi připomíná, že jsem jí včera večer zapomněla zavolat.
Už jsem chtěla vykročit podél pásky zpět do stáje, ale Sofie mě chytila za loket. ,,Počkej.“
,,Co?“
,,No…“ začala nejistě. Když se mi zadívala do očí, poznala jsem, že se něco děje.
,,Sofi, je všechno…“
,,Ty pohledy…“ přerušila mě Sofie. ,,Co to mělo být?“
,,Pohledy?“ opakovala jsem nevěřícně. Co to do ní vjelo?
,,Před chvílí ve stáji, však víš.“ Najednou působila rozpačitě, což jí vůbec nebylo podobné. Přimhouřila jsem oči. ,,Myslíš to, jak se na mě Adrien díval?“
,,Jo. A ty na něj.“
,,A co je s tím? Jen jsem si ho prohlížela, to je všechno.“
,,Kecy.“
,,Sofie.“ Nemohla jsem věřit svým uším. ,,Ty žárlíš?“
,,Ale ne…“ Sofie sklopila pohled. ,,Jen… Prostě vím, že o tebe má zájem, a nechci, aby ti ublížil.“
Nervózně jsem přešlápla. ,,Proč by mi měl ubližovat?“
,,Protože… To je jedno. Hele,“ Položila mi ruku na rameno. ,Sice ho moc neznám, ale vím, že jestli by se mezi vámi objevilo…, něco víc, tak… Možná se to nestane, ale…“ Sofie se zarazila, očividně rozladěná vlastním koktáním. Tázavě jsem pozvedla obočí.
,,Sofi…“
,,Nikdy jsem s ním nic neměla, takže nevím, jaký je. Ani nejsme kamarádi, takže o něm popravdě nic moc nevím, ale… Nevěřím mu. Má v sobě něco, co skrývá, a kdoví, co to je. Nikdy ho nebudeš znát dokonale, Kitty. Je moc… uzavřený.“
,,Jo, to jsem si všimla,“ přitakala jsem, zvědavá, co ze Sofie ještě vypadne.
,,Takže… Chci ti jen říct, abys byla opatrná a nenechala ho, aby si s tebou zahrával. Hlavně…, se mu nesmíš podřídit.“
Sofie se na mě důvěrně zadívala. ,,Slib mi to, prosím. Slib mi, že na sebe budeš dávat pozor.“
,,Jo…“ vydala jsem ze sebe po chvíli, kdy se můj mozek snažil to všechno zpracovat. ,,Jo, slibuju.“
,,Fajn.“ Sofie se chabě usmála a vzala mě za paži. ,,Jdeš?“
,,Dej mi chvíli.“
Kývla, rozvázala pásku a cestou do stáje si ji rychlými pohyby namotávala na ruku.
Kousla jsem se do rtu. Najednou jsem si nebyla jistá vůbec ničím. Především tím, jestli se ti dva opravdu jen nenávidí, nebo jestli je v tom ještě něco. A ať už je to cokoliv, přátelství nebo láska to nebude. A bylo dost dobře možné, že pro to ještě ani nebyl vymyšlený název.
S povzdechem jsem se vydala ke stájím za Sofií.



,,Dobré ráno,“ pozdravila nás Diana s úsměvem, když jsme se Sofií a Adrienem vešli do kuchyně. Už teď to tam krásně vonělo.
,,Dobré,“ pozdravily jsme se se Sofií souhlasně a posadily se ke stolu. Adrien zůstal stát u dveří.
,,Kde je táta?“ zeptala jsem se, když jsem ho v kuchyni neviděla.
,,V pracovně. Telefonuje,“ odpověděla Diana a podívala se na Adriena. ,,Ty nebudeš jíst?“
,,Jo, budu,“ odpověděl a trochu zdráhavě přikývl, když mu Diana řekla, aby se posadil. Přemítala jsem, jestli je jen náhoda, že si sedl naproti mně, ale byla jsem tak vyvedená z míry tím, co mi Sofie před chvílí řekla, že jsem se neodvažovala to odhadovat.
Ulevilo se mi, když dovnitř vešel táta.
,,Dobré ráno,“ pozdravil a zářivě se na nás usmál. Opětovala jsem mu úsměv a pokynula muži, který vešel za ním.
Věnoval mi úsměv a mě v tu chvíli došlo, kdo to je. Prve na jízdárně jsem ho viděla jen zdálky a nemohla si ho dobře prohlédnout (částečně i proto, že Adrien natolik upoutal mou pozornost, že jsem na něj poté, co jsem si ho všimla, naprosto zapomněla), ale teď zblízka jsem jasně poznala Adrienovy rysy.
Adrienův otec, byl vysoký a štíhlý, stejně jako jeho syn, ale v obličeji měl mnohem výraznější a ostřejší rysy než on. Především jeho ostře řezaný orlí nos působil v porovnání s Adrienovou jemnou dominantní křivkou poněkud nelichotivě. Adrien měl podle mého názoru také mnohem hezčí a vypracovanější tělo. Soudě podle toho, na co poukazovalo jeho tričko.
,,Zdravím, slečno,“ pozdravil mě Adrienův otec a vysekl přede mnou purkle.
,,No nazdar,“ uslyšela jsem za sebou Adrienův hlas a rozesmála se, stejně jako jeho otec. No, smysl pro humor Adrien po otci rozhodně nezdědil.
,,Dobrý den,“ usmála jsem se na jeho otce, když mi lehce stisknul ruku. Měřil si mě zvídavým pohledem.
,,No,“ řekl po chvíli. ,,Tom má rozhodně na co být pyšný.“
Táta se u parapetu zasmál a já potlačila nutkání zakroutit očima. Obrátila se zpět ke stolu.
Naše pohledy se setkaly. Díval se na mě takovým zvláštním pohledem, se kterým jsem se u kluků ještě nesetkala. Vypovídal o všem a zároveň o ničem, v očích se mu zračilo tolik věcí, ale já stejně nedokázala pochytit a určit žádnou z nich. Jako by se to vše míhalo za neprůhledným sklem a já nemohla rozeznat víc, než jen obrysy.
Vysvobodil mě, když stočil pohled jinam. Viděla jsem, jak zaťal čelisti a ruku, kterou měl ledabyle opřenou o desku stolu, sevřel v pěst.
Ty jeho přehnané reakce a prudké změny chování mě děsily. Sofie měla pravdu, když říkala, že je uzavřený a nečitelný.
Ale kromě toho byl i… Spoutaný.
Nevím, jak mi to slovo přišlo na mysl, když jsem se na něj dívala, ale prostě to k němu sedělo. Byl spoutaný sám sebou, jednoduše proto, že to chtěl. Ty jeho chladné pohledy a strohé odpovědi sloužily jako maska, za kterou se skrýval. Dobrovolně se uvěznil sám v sobě, aby nikdo neviděl, jaký je doopravdy. Ale já toho zřejmě viděla moc.
A on to věděl.
Během snídaně jsem si všimla spousty dalších věcí. A ze všeho toho, co jsem pochytila, mě nejvíc zaujalo to, že byl Adrien uzavřený a chladný i vůči jeho otci. Což bylo smutné. Byla více než zřejmá ta hluboká propast mezi nimi, kterou ani jeden z nich očividně nemohl překonat. A nebo nechtěl.
Adrienovy letmé pohledy mým směrem jsem si pro mé duševní zdraví radši nevysvětlovala a vší silou se ho snažila ignorovat, ale to bylo nad moje síly.
Proto jsem se dokázala pořádně nadechnout, až když odešel – náhle a rychle. Nedojedený toast nechal na talíři, jen po sobě spěšně zastrčil židli, omluvil se a opustil místnost.



,,Panebože, Kitty,“ řekla Sofie, když jsme vpadly do mého pokoje. ,,To bylo děsivý.“
,,Co?“ zeptala jsem se se sarkastickým úsměvem. ,,Snídaně?“
,,Ty a Adrien,“ vyrazila mi dech. ,,Jak jste se na sebe dívali a… pak ten jeho dramatický odchod.“
,,Jo, to jsem se za celou tu dobu mohla poprvé normálně nadechnout.“
Sofie pozvedla obočí a upravila si cop. ,,Zajímalo by mě, co za tím stojí.“
Prohrábla jsem si vlasy. ,,Jo, to mě taky.“
,,Je prostě moc arogantní,“ usoudila Sofie a posadila se na mou postel. ,,Diví se, proč jsi mu nepadla k nohám.“
,,Ale on je citlivej,“ namítla jsem. ,,Na drsňáka si jen hraje. Kdyby se té masky zřekl....“
,,Aha. A ty jsi ta, která zachrání jeho duši,“ ušklíbla se Sofie kousavě a lehla si. Upřeně se zadívala do stropu. ,,Svět je plný padlých andělů.“
,,Jo, ale tenhle ještě nedopadl,“ povzdechla jsem si a posadila se vedle ní. Zlehka mě kopla do holeně. ,,Neprožívej to tak.“
Pokrčila jsem rameny. ,,Kolik máme času?“
,,No,“ Sofie se podívala na hodinky. ,,Máš ještě dvacet minut.“
Po snídani jsme se totiž s tátou domlouvali na dnešní hodinu ježdění, táta mě šokoval tím, že nás chce trénovat zvlášť.
,,Potřebuju se na vás stoprocentně soustředit,“ pronesl vážně. ,,A když k tomu jsou příležitosti, je škoda toho nevyužít.“
,,Teď nevím, jako to myslíš, tati,“ řekla Sofie a zmateně na mě pohlédla. Pokrčila jsem rameny.
,,Když vás budu trénovat ve dvou, můžu vás sice ještě něco naučit, ale zdaleka vám toho nedám tolik, jako když vás budu trénovat zvlášť.“
,,Aha, takže… Vezmeš nejdřív jednu z nás…,“ mínila jsem. ,,… a pak tu druhou?“
,,Jo.“ Táta se na nás usmál. ,,A nedívejte se na mě tak. Navíc…,“ Otočil se na mě. ,,Chci ti ukázat okolí.“
,,Jako vyjížďka?“ zeptala jsem se nadšeně. ,,To zní skvěle.“
,,Bez práce nejsou koláče aneb nejdřív práce, potom zábava,“ usadil mě táta a sepnul ruce. ,,Nejdřív budeme trénovat. A až pak pojedeme ven.“
,,A kdy chceš trénovat?“ zeptala se ho Sofie a zaklonila se na židli. Rozpustile kývala nohama dopředu a dozadu.
,,No, myslel jsem, že bych Kitty vzal dopoledne a tebe k večeru. Někdy kolem jedné nám přivezou balíky sena, takže u toho musím být. Máme tam pár nevyřešených věcí, víš?“
,,Ok.“ Sofie se zvedla. ,,A kdy chceš s Kitty začít?“
,,Nevím, tak…,“ Táta se podíval na hodiny na zdi. ,,Tak za půl hodiny.“
,,To jsou fofry,“ usmála jsem se a taky se zvedla.
,,Jo, tati?“ otočila se ještě Sofie. ,,Chtěla jsem trénovat s Tullym. Myslela jsem, že bych ho vzala na jízdárnu, zatímco budete jezdit, ale předpokládám, že budete chtít trénovat tam, ne?“
Táta se zadíval z okna a zamyšleně si mnul bradu.
,,No..“ řekl po chvíli. ,,Myslím, že Kitty můžu vzít trénovat dozadu do výběhu. Bayonetta je klidná a Tullamore trénink potřebuje. Jo, uděláme to takhle.“
Takže nakonec jedu s tátou trénovat do výběhu a Sofie jde trénovat s ročkem na jízdárnu. A slíbila mi, že mě naučí lonžovat.
No nazdar.


Musela jsem uznat, že horní výběh je pro jezdecké tréninky jako stvořený. Byl ze tří stran obehnaný ohradou, podél které byl v trávě vyšlapaný obdélník. Zřejmě to nebyl první zdejší trénink.
Bayonetta byla ještě chodivější než včera. Neustále se rozhlížela, zajímalo ji každé stéblo, každá větev nebo pařez, co našla. Při každém zvláštním zvuku pohodila hlavou a ustoupila trochu do strany, jakoby chtěla od toho věčného chrastění a praskání větviček co nejdál.
Pravidelně jsme střídali krok, klus a cval, táta mě bedlivě pozoroval a upozorňoval na nepatrné chyby, kterých bych si bez něj nikdy nevšimla.
Ale i když se mi zdálo, že je těch chyb nějak moc, tátovy úsměvy, když mě se zaujetím pozoroval, ve mně probudily myšlenku, že možná nejezdím zase tak špatně, jak jsem si myslela. Nakonec jsem z tréninku měla i celkem dobrý pocit.
,,Dobře, to stačí. Zpomal ji do kroku,“ křikl na mě, když jsem klusala podél ohrady. Ihned jsem se posadila hlouběji do sedla a lehkým přenesením váhy dozadu jsem Bayonettu zpomalila do kroku. Nebyla zpocená tak, jako včera, protože slunce ještě nepálilo, jen příjemně hřálo, ale prudce oddychovala a pokyvovala hlavou při každé kroku. Popleskala jsem ji po pleci.
,,Šikovná holka. Moc šikovná.“
Mohla jsem ji takhle chválit donekonečna, kdybych si nevšimla, jak k nám od stájí míří Adrien na Dreamovi. Jel bez sedla, obě ruce svěšené podél těla a otěže přehozené přes Dreamův krk. Ten šel svižným, ladným krokem, s ušima netočenýma dopředu a když uviděl Bayonettu, zařehtal.
Klisna mu odpověděla pohrdavým odfrknutím.
,,Koukám, že na ně máš podobný názor jako já, co holčičko?“ zašeptala jsem jí a napřímila se v sedle. Zlehka jsem jí přitáhla otěže a zastavila.
,,Nazdar,“ pozdravil táta Adriena, když k nám dojel. Tomu jsem ani nestála za pohled. ,,Co tu děláš?''
,,Myslel jsem, že bych tu s Dreamem chvíli trénoval. Táta mi dal voraz,“ odpověděl Adrien a podrbal valacha ve hřívě. Ten se mezitím začal spokojeně pást. Překvapilo mě, že ho Adrien nechal. Mě táta vždycky říkal, ať koni hlavu zvednu, když se pase. Adrien na to ale zřejmě měl jiný názor.
,,Nevěděl jsem, že tu někdo je,“ pokračoval. ,,Ale to nevadí, pojedu s ním nahoru na louku.“
,,To je v pohodě, Adriene. My už stejně jdeme,“ řekl mu táta a přistoupil Bayonettě k hlavě. ,,Tady už jsme skončili. Já si jen skočím pro Hectora a pojedeme na vycházku ven. Chci to tu Kitty ukázat, aby mohla v bližší době jet ven, kdyby chtěla.“
Sama ven? Lákavá představa. S úsměvem jsem pohladila Bayonettu po krku. Bez hnutí stála, s hlavou svěšenou a očima přivřenýma. Dreamovu přítomnost naprosto ignorovala.
,,Fajn,“ usmál se Adrien. ,,Tak zůstanu tady.“
Táta se obrátil na mě a hlavou mi pokynul, abych jela za ním. Pobídla jsem Bayonettu a vydala se za tátou, který zamířil ke stájím.
Ušli jsme sotva pár metrů, když tátovi zazvonil mobil.
,,Prosím?“ ohlásil se a chvíli zaujatě poslouchal. Pak znenadání chytil Bayonettu za uzdu a zastavil. Zmateně jsem se na něj podívala. Vypadal naštvaně.
,,Jo jasně. Budu tam,“ odvětil stroze do telefonu. Pak ho strčil do kapsy.
,,No, Kitty,“ prohodil směrem ke mně. ,,Vypadá to, že to budeme muset odložit.“
,,Co?“ zeptala jsem se zaraženě. ,,Tu vyjížďku?“
,,Jo.“ Táta si povzdechl. ,,Už přivezly ty balíky. Diana jela nakoupit a Sofie s Martinem to sami nezvládnou. Musím jim pomoct. Ale můžu vzít vás večer vzít i se Sofií. Že oželí trénink jí vadit nebude.“
Pokrčila jsem rameny. ,,No tak jo…“
,,A nebo…,“ Táta se zadíval k Adrienovi, který mezitím začal s Dreamem chodit podél ohrady. Ztuhla mi páteř, když jsem si uvědomila, co se tátovi honí hlavou.
Bayonetta si odfrkla a otočila hlavu. Ten nápad se jí zřejmě taky moc nezamlouval.
,,Adriene?“ zavolal na něj táta a rukou mu naznačil, ať jede k nám. Adrien otočil Dreama pobídl ho do klusu. Valach sklonil hlavu a zamířil k nám.
,,Co je?“ zeptal se Adrien a na místě Dreama zastavil. Zamžikala jsem.
,,Nevadilo by ti, kdybys vzal Kitty ven ty?“ zeptal se ho otec a já zalapala po dechu. Ani náhodou!
,,No…“ Adrien otráveně pokrčil rameny. ,,Chtěl jsem trénovat.“
,,Jo, to víme, ale ty balíky přivezli dřív a já tam musím být. A nemusíte jezdit nijak zvlášť daleko, stačí, když dojedete k řece a zase zpátky.“
Adrien zakroutil očima a zadíval se k lesu. Táta ho spražil pohledem.
,,Taky už by jsi mi mohl trochu pomáhat, ne?“ řekl a pozvedl obočí. Adrien se na něj otočil a nadechl se, aby něco řekl, ale táta se na něj díval tak chladně a nesmlouvavě, že to zřejmě vzdal.
,,Fajn, vezmu ji k řece.“
No, přinejmenším se snažil znít tak otráveně, jak to jen šlo.
,,Dobře. Já se vrátím na ranč a pomůžu Martinovi a Sofii s těmi balíky. Alespoň vám ušetříme nějakou práci.“
,,No, tak to je dobrý,“ zamumlala jsem polohlasně a Adrien se na mě podíval, oči hněvivě přimhouřené. Naskočila mi husí kůže.
Táta zamířil k bráně a my se vydali na druhou stranu.
,,Počkej, tam je přece ohrada, ne?“ namítla jsem. Adrien obrátil oči v sloup. ,,Jo, ale rozbitá.“
No jo, vlastně. Vždyť to říkal. A já to taky viděla z okna mého pokoje. Jak jsem na to mohla zapomenout? Určitě si o mně teď myslí, že jsem jen hloupá blondýna.
Na úplném konci výběhu chybělo v jedné části ohrady několik břeven. Nebylo tedy nic složitého jí projet a pokračovat dál lesem.
Adrien jel přede mnou, bez jediného slova nebo pohledu. Nevím, jak dlouho jsem se prostě kochala pohledem na okolní krásnou krajinu, než mi jeho mlčení začalo lézt na nervy. Proto, když se lesní cesta rozšířila, přejela jsem vedle něj, zvědavá na jeho výraz. Nebo jsem ho prostě chtěla vidět, ale to jsem si nehodlala přiznat.
Otočil se na mě, arogantní křivku obočí pozdviženou. ,,Co je?“
Pokrčila jsem rameny, aniž bych z něj spustila oči. ,,Ty toho moc nenamluvíš, co?“
,,Jsem zvyklý mluvit, jen když mám co říct,“ odvětil chladně. Napodobila jsem jeho tón, když jsem odpovídala: ,,Kdyby každý mluvil, jen když má co říct, lidé by dávno ztratili schopnost mluvit.“
Podrážděně semknul rty. ,,Máš s tím problém?“
,,Zatím ne.“
,,Tak proč se do mě navážíš?“
,,Nenavážím.“
,,Ale jo.“ Na tváři se mu mihl náznak úsměvu. ,,Proč?“
Zamračeně jsem zavrtěla hlavou. Usilovně jsem doufala, že se nečervenám. Co mu mám sakra odpovědět? Že mě jeho mlčení znervózňuje? Že se mi líbí, ale to jeho nehorázné ego mě děsí a fascinuje zároveň?
Nakonec jsem se rozhodla zaimprovizovat. ,,Co mělo znamenat to u snídaně?“
,,Neuhýbej, když se tě na něco ptám,“ zmrazil mě pohledem. Začala jsem opravdu panikařit. Předklonila jsem se a poplácala Bayonettu po krku, abych skryla rozpaky.
,,Protože nemám ráda, když někdo zarytě mlčí, jen aby tak dal najevo svůj nesouhlas,“ vykroutila jsem se po trapné chvíli naprosto neelegantně. Adrien se na mě zašklebil a narovnal záda, takže na několik vteřin vypadal, jako by spolknul pravítko. Zaklonil hlavu a zadíval se do nebe. Zamyšleně zopakoval mou větu.
,,To je z nějakého filmu?“ zeptal se pak, aniž by se na mě podíval. Zavrtěla jsem hlavou.
,,Ne.“
,,Kniha?“
,,Ne!“
Trochu zaraženě se na mě podíval. ,,Takže to máš ze své hlavy?“
Ta trapná věta není zas až takový zázrak. ,,A co sis myslel?“
Pokrčil rameny a zase uvolnil záda. Předklonil se, aby poplácal Dreama po krku. Pro změnu jsem hodlala já ztrapnit jeho. ,,A co teda to u té snídaně, co?“
Podíval se na mě, oči zvláštně rozzářené, zbytek obličeje jevil nacvičenou lhostejnost. ,,Co?
,,No…“ Do háje, zase jsem ve slepé uličce. ,,Choval ses divně.“
,,Nevšiml jsem si.“
,,Ale? A už jsi s tím byl u lékaře?“
Adrien si založil jednu ruku v bok. ,,Jak si to mám vykládat?“
,,Tak, že jestli si nejsi vědom svého poněkud zvláštního chování, tak bys s tím měl někam zajít. Doporučuju psychiatrii.“
,,Fajn,“ řekl ledabyle a pobaveně se ušklíbl. ,,Tak mi řekni, co je na mém chování tak divného.“
Zamyslela jsem se, pak: ,,Trpíš rozpolcením osobnosti?“
,,Máš v zásobě ještě nějaké psychiatrické problémy, kterými podle tebe trpím?“ odeskl. Zněl naštvaně, ale přesto jsem na něm poznala náznak nejistoty.
Radši jsem zmlkla a znovu se začala rozhlížet kolem. Jeli jsme teď po široké travnaté stezce mezi nízkými jehličnatými stromy, takže jsem se musela chvíli co chvíli sklánět, abych se vyhnula větvím.
Adrien mě pak překvapil, když sám navázal konverzaci. ,,Jak dlouho jezdíš?“
,,Nevím. Jako malá jsem chodila na jednu jízdárnu na okraji Prahy, ale pak to tam zrušili. Chvíli jsem pak jezdila anglii na jednom táboře, kam jsem jezdila kdykoliv jsem měla možnost a…“
,,Ty jsi jezdila anglii?“ zeptal se nevěřícně. Kývla jsem. ,,Ty?“
,,Jen jednou mě táta přemluvil, abych to vyzkoušel, a stačilo mi to.“
,,To to bylo tak hrozný?“ zeptala jsem se se smíchem. Rozesmála mě představa Adriena na nějakém štíhlém plnokrevníkovi, jak skáče parkur nebo jede drezurní závody. V cylindru.
,,Co je tu k smíchu?“ zeptal se trochu zmateně. ,,Je to nepohodlný.“
Jen jsem mávla rukou, kterou jsem si vzápětí překryla ústa, abych potlačila smích. Ten klobouk mi vězel v hlavě dál.
,,Co je?“ zeptal se znovu. Teď se smál i on. ,,Čemu se směješ?“
,,Jen…, jsem si tě představila ve fraku a cylindru na drezurních závodech a… No, to si domysli.“
Adrien zakroutil očima. ,,To bych na sebe nenavlíkl. Ne dobrovolně.“
No, možná by ve fraku nevypadal zase tak špatně, honilo se mi hlavou. Lépe by tak vynikla jeho štíhlá postava. Široká záda, hezky stavěná ramena, vypracovaná hruď a útlé boky. V jeho bílém, upnutém tričku s krátkými rukávy vyšli najevo všechny jeho přednosti, ze kterých se mi motala hlava. Panebože.
,,Na co koukáš?“ vytrhl mě ze zamyšlení a já si s leknutím uvědomila, že si ho celou dobu zaujatě prohlížím.
,,Na nic,“ odvětila jsem stroze a pro jistotu odvrátila pohled. O trapasy v jeho přítomnosti nebyla nouze. Kitty, vzpamatuj se!
,,To je výmluva, ne odpověď, Kitty,“ řekl Adrien a já se na něj překvapeně podívala.
,,Odkud víš, jak se jmenuju?“
,,To se ptáš vážně?“ zeptal se s pozvednutým obočím. Přikývla jsem.
,,Věděl jsem to, ještě než jsi přijela. Tvůj táta o tobě rád mluví.“
,,A… Co o mě říká?“
Nevím, co je na té otázce zvláštního, že ho to položilo na lopatky. Najednou se mu ve tváři zračila jakási zranitelnost a plachost, když se na mě upřeně zadíval, rty pootevřené. Zalilo mě horko.
,,No…,“ začal nejistě a zabodl pohled Dreamovi do hřívy. ,,Říká o tobě hodně věcí.“
,,Například?“
,,No…“ (Vážně jsem ho dostala!) ,,Říkal, že dobře jezdíš, což je pravda, pak že…“ zarazil se, zřejmě překvapen vlastní rozpačitostí. Vyčkávavě jsem se na něj zadívala. Tuhle příležitost si ujít nenechám.
,,Co dál?“ zeptala jsem se a zvlnila rty do podmanivého úsměvu. ,,Už ti došly náboje?“
,,Houby došly,“ zavrčel. Do obličeje se mu vrátil obvyklý, neprůhledný a nic nenaznačující výraz. Zhluboka se nadechl. ,,Tak o koních v souvislosti s tebou moc nemluvil, jen to tak zmínil. Spíš mluvil o té malé, kudrnaté holčičce, co dělala bordel všude po bytě a patlala si máminu rtěnku na obličej.“
,,Ty jsi tak arogantní blbec!“ vykřikla jsem podrážděně. To mě jen chtěl naštvat, nebo o tom táta opravdu mluvil? Ať je to jak chce, budu si o tom s tátou muset promluvit.
K mému údivu se usmál. ,,Děkuju. A ty jsi ta nejkrásnější holka na světě.“
Zamžikala jsem. Co prosím?
,,To o tobě tvůj táta mimochodem taky říkal,“ dodal Adrien a rozpustile zahoupal nohama, když si protahoval kotníky. Vypadal na Dreamovi bez sedla tak sebejistě a přirozeně, až jsem si musela dávat pozor na to, kam se dívám, protože mě pohled na něj až neuvěřitelně přitahoval. Na okamžik jsem zavřela oči.
Když jsem je otevřela, všimla jsem si, že před námi mezi louky prosvítá světlezelená až lehce nažloutlá barva. Louka.
,,Kam to jedeme?“ zeptala jsem se. Táta sice říkal k řece, ale z nějakého důvodu mi přišle, že jedeme jinam.
,,K řece,“ vyvrátil mé obavy.
,,Aha.“
Pomalu jsme vyjeli na louku. Bayonetta najednou ožila, prudce zvedla hlavu a tiše zaržála. Rozesmála jsem se. ,,Ale no tak, holka. Dneska už jsi běhala, ne?“
Adrien, který mezitím přejel přede mě, se otočil a jednou rukou se přitom opřel a Dreamovu mohutnou, leč elegantně se pohybující záď. ,,Chce běhat?“
,,Asi jo. Ale nechci ji vyčerpávat, když už dneska pracovala.“
,,Ono jí to neuškodí. Nejezdila dlouho, takže ji to nijak zvlášť nevyčerpá. A tenhle chlapík má taky náladu, koukám.“
Dream totiž začal rozverně pohazovat hlavou a frkat, šel krátkými, rychlými kroky se skloněnou hlavou. Přežvykoval udidlo.
,,Nepojedeme rychle. Řeka už je za touhle loukou, necháme koně napít a pak pojedeme zpátky. Co ty na to?“
Váhavě jsem kývla. Koneckonců se o tom nemusí nikdo dovědět, ne?
Adrien se opět otočil dopředu a vzápětí Dreama naklusal. Uběhl sotva tři kroky, když energeticky nacválal. Ani jsem nemusela Bayonettu pobízet, rozcválala se za ním, radostně a rychle. Jako neřízená střela se hnala vpřed, její hříva mě šimrala v obličeji, když jsem se naklonila dopředu.
Adrien se na mě otočil, všimla jsem si, že se usmívá. Dream začal zrychlovat, jeho štíhlé nohy nebyly chvílemi ani vidět. Bayonetta teď běžela vedle něj, radostně pohazovala hlavou, když jsem jí povolila otěže a nechala ji, aby si tempo určovala sama.
Dream byl dokonalost sama- běžel rázně a přesto elegantně, se zvednutým ocasem a dlouhá, rezavá hříva mu vlála. Adrien s ním téměř splýval, klobouk se mu svezl na záda a zůstal viset na šňůrce kolem jeho krku. Vítr mu odhrnoval vlasy z čela, takže jsem viděla jeho rozzářený a šťastný obličej, když se svým milovaným valachem letěl kupředu horkým letním vzduchem. Tenhle jeho výraz mi ještě rozšířil úsměv, protože jsem si byla vědoma toho, že u něj není příliš častý. A já přesto měla možnost ho spatřit.
Bayonetta se hnala vpřed, pohybovala se lehce a nenuceně a já opět pocítila tu čirou radost z jízdy. Vlasy mi čechral vítr, který mě současně šlehal do tváře a přinutil mě přivřít oči.
Pocítila jsem jisté zklamání, když Adrien vedle mě začal Dreama zpomalovat. Přitáhla jsem Bayonettě otěže a ta neochotně přešla do klusu, pak do kroku, až nakonec na okraji začínajícího lesa zastavila.
,,Hej! Hochu, klid,“ prohodil Adrien k Dreamovi, který začal divoce pohazovat svou zrzavou hlavou, nozdry rozšířené. Neklidně přešlapoval na místě.
Naproti tomu Bayonetta se velmi rychle zklidnila.
,,Páni,“ vydechla jsem.
Adrien přikývl. ,,Jo.“
,,Kampak se podělo to: nepojedeme rychle?“ Musela jsem se zasmát, jinak to prostě nešlo. Adrien zašermoval rukama. ,,Já za to nemohl!“
,,Ne?“
,,To Dream! Když viděl, jak se řítíte kolem, tak…“
,,Ale kuš,“ přerušila jsem ho se smíchem a upřeně se přitom dívala do jeho očí. Ta radost a štěstí se z nich nevytrácela, spíš naopak – jako by stále rostla.
,,Takže dobrý?“ zeptal se. Jeho pohled bloudil po mém obličeji, z oka do oka, z očí na rty. Se slabým, trochu rozpačitým úsměvem jsem přikývla. ,,Jo.“
,,Fajn.“ Na okamžik sevřel rty a pak zvlnil rty do úsměvu. ,,Jedeme?“
K řece jsme dorazili o několik minut později. Opravdu nebyla daleko od louky, v zásadě jsme jen projeli jakýmsi stromořadím a hustými keři, než jsme přijeli k břehu.
Nevím, jak dlouho jsem jen oněměle seděla a zírala na tu krásu před sebou. Řeka byla krásná, voda byla čistá a průzračná, takže jsem viděla na kamenné dno. Některé větší kameny prorážely hladinu a čeřili tak tu jemně se vlnící stříbřitou plochu.
,,To je… tak krásné,“ zašeptala jsem. Adrien kývl. ,,Jo. To samé si říkám pokaždé když tu jsem. Tohle místo… Má v sobě něco, co přiměje člověka se zamyslet.“
Překvapeně jsem se na něj podívala. Pohled upíral na proudící vodu.
,,Vždycky, když tudy jedu, přemýšlím o věcech, které normálně nebudí mou pozornost. Tady… se nezabývám problémem, ale jeho příčinou. A někdy…“ Povzdechl si. ,,Někdy mi to jasně ukáže, jaký jsem vlastně blbec, že jsem to neudělal dřív.“
,,Myslím, že takhle to mají všichni,“ řekla jsem tiše.
Adrien kývl. ,, Jo. Během… mrknutí oka se můžeme tisíckrát změnit a přesto jediné, co nás trápí je, jak se všechno může podělat.“
Pousmála jsem se. ,,To je poetický. To máš ze své hlavy?“
,,Ale ne, kdepak.“ Adrien přehodil nohu Dreamovi přes hřbet a měkce přistál na zemi. ,,Nejsem si jistý, ale myslím, že to je z nějakého filmu. Znám to už chvíli.“
Když jsem slézala, přemítala jsem, jak dlouho je podle Adriena chvíle, zatímco on zauzloval otěže a nechal je viset Dreamovi na krku. Ten začal hltavě pít.
Udělala jsem to samé s Bayonettou a pomalu obešla Dreama. Adrien se mezitím posadil na jeden z kamenů na břehu. Trochu se posunul, abych se mohla posadit vedle.
,,Dík,“ zamumlala jsem, když jsem si sedla. Adrien si mě pobaveně měřil.
,,Ty se červenáš.“
,,Ne,“ odporovala jsem mu, ale jen se zasmál. Zakroutila jsem očima a upřela pohled na řeku. V lese panoval klid a ticho, které vyloženě vybízelo k odpočinku. Obrátila jsem se na Adriena, abych něco řekla, ale vteřinu na to jsem zapomněla co. Jen jsem tiše zírala do jeho očí, kterými si mě zkoumavě měřil. Ve tváři měl opět ten nepopsatelný výraz, tvářil se zaujatě a fascinovaně, ale zároveň sebejistě, jakoby ho vůbec neznepokojovalo to, že se na něj dívám.
,,Na co se díváš?“ zeptala jsem se po chvíli mlčení.
,,Na tebe,“ odvětil tiše, vyslovoval ta slova pomalu a soustředěně, jako by si na nich dával obzvlášť záležet. V jeho pohledu jsem nepoznávala nic z toho arogantního Adriena, kterého jsem doposud znala. Tohle byl nový, a mně neznámý Adrien, který se nechová věčně tak chladně a nepřístupně a zdánlivě nenávidí všechny okolo.
Netuším, co za jeho náhlou proměnou stojí, ale líbí se mi to. Moc.

Na ranč jsme přijeli kolem jedné. Jak mě Adrien informoval, venku jsme byli skoro dvě hodiny, z toho patnáct minut jsme jen seděli u řeky, vychutnávali si klid a povídali si. A já musím s nevolí přiznat, že se mi na tom celém asi nejvíc líbila Adrienova blízkost.
Jak jsme vjížděli do výběhu a následně na ranč, mohla jsem z pochodu pozorovat, jak se opět uzavírá do sebe. V jeho tváři se opět zračila ta železná nepřístupnost a lhostejnost, když jsme zastavili koně před stájemi.
,,Odsedláme je vevnitř,“ prohodil Adrien ke mně. Jeho ledový tón hlasu způsobil, že jsem se na něj zamračila. To zapomněl, jak se ke mně choval do teď? To už se zase chce chovat jako největší pitomec na světě?
Moje nálada z vyjížďky splaskla jako bublina a já beze slova zavedla Bayonettu do boxu a sundala jí sedlo a uzdečku, které jsem zanesla do sedlovny. Adrien už tam byl a když jsem vešla, ani se na mě nepodíval. Naštvaně jsem semkla rty a nepromluvila ani slovo, když jsem si od něj brala krmení.
,,No, holčičko,“ zašeptala jsem Bayonettě, když jsem jí nasypala krmení do žlabu. Hladově se do něj pustila.
,,Vypadá to, že některé věci tu nebudou tak jednoduché.“ Podívala jsem se směrem k sedlovně a doufala, že z ní vyjde Adrien a dá mi alespoň nějaké znamení toho, že na naši vyjížďku a společné chvíle nezapomněl. Ten už ale byl u Dreama ve druhé stáji.
S povzdechem jsem si vzala Bayonettin kartáč a dlouhými tahy jí začala přejíždět po srsti. Když byla jakž takž čistá, zavřela jsem za ní dveře, vzala její bednu s kartáči a šla ho uklidit do sedlovny, kde Sofie zrovna uklízela lonž na věšáček vedle uzdeček.
,,Ahoj.“
,,Ahoj,“ odvětila jsem váhavě. To jsem byla opravdu tak mimo, že jsem ani nepostřehla, že se vrátili? Museli jít kolem Bayonettina boxu, ne?
,,Šli jsme zadem,“ řekla mi Sofie, jako by mi četla myšlenky. ,,Počkej chvíli, jen dám Tullymu krmení.“
,,Ok.“
Sotva jsem uklidila bednu s čištěním, Sofie se vrátila.
,,Tak jo. Ven s tím.“
,,S čím?“
Sofie se ušklíbla. ,,Něco tě žere.“
Povzdechla jsem si. Už jsem věděla, že vyvracet jí to by nemělo cenu. Proto jsem jí řekla o mojí a Adrienovo vyjížďce k řece a o tom, jak moc se jeho chování změnilo od chvíle, co jsme přijeli.
,,Prostě to nechápu,“ zakončila jsem své vyprávění. ,,Proč je tady tak odměřený? To s tímhle místem má nějaký problém nebo co?“
,,Víš, i když jsem s ním byla na vyjížďce já, nikdy se mi neotevřel, nepovídal si se mnou. Mrzelo mě to, ale pak mi došlo, že to nemá cenu. Nesnáší lidi. Teda, alespoň to na mě tak působí. Ale tobě se z nějakého důvodu otevřel, Kitty.“
Neschopná slova jsem na Sofii zírala. Myslí to tak, že jsem s ním dokázala něco, co ostatní ne? Že jsem ho přiměla být bezstarostným a milým proti jeho vůli?
Pokud je to tak, už vím, co se stalo. Byl naštvaný. Ne na mě, ale na sebe. Prozradil mi toho ze sebe příliš mnoho, odkryl mi i svou druhou stránku, kterou se kdoví jak dlouho snažil skrýt. Nebo potlačit.
,,Takže…“ Podívala jsem se na Sofii, která přikývla. ,,Nejspíš ses mu dostala trochu pod kůži. I za tak krátkou dobu.“ Posadila se vedle mě. ,,Možná ti věří?“
,,Ne. Nemyslím, že je to důvěra,“ mínila jsem nahlas. Důvěra je neopatrnost a to on ví asi ze všech nejlíp. Nezná mě dost na to, aby mi věřil. To vím a nesnažila jsem se věřit tomu, že by to bylo jinak.
Spíš mi přišlo, jako bych tak trochu otřásla jeho světem. Ale tomu jsem z nějakého důvodu nerozuměla.


Táta vešel do stáje o půl hodiny později.
,,Tak,“ Obdaroval nás zářivým úsměvem. ,,Balíky jsou na místě. Odvalili jsme je do stodoly. Večer už z nich můžete brát seno.“
Kývala jsem hlavou, ale ve skutečnosti jsem to pouštěla jedním uchem dovnitř a druhým ven. Se Sofií jsme zrovna otíraly všechny udidla a já se nedokázala přimět k tomu, abych na Adriena přestala myslet.
Co stálo za tím, že se skrývá? Proč se snaží, aby ho lidi neznali takového, jaký je? Doopravdy?
Možná, že se mu v minulosti stalo něco, co ho přinutilo se uzavřít. Něco,co ho poznamenalo. Smrt jeho matky? Možná.
,,Kitty, dojdeš se zeptat mamky, jestli už je hotový oběd?“ zeptala se mě Sofie. ,,Já to tu dodělám.“
Trochu vyvedená z konceptu jsem kývla a zvedla se. Sofie si ode mě vzala uzdečku a já zamířila ke dveřím. Když jsem vyšla ven, tvář mi ozářilo horké polední slunce. Zavřela jsem oči a jen si ten okamžik vychutnávala. Teplo na tváři a jemná vánek, který mi čechral vlasy. Nebylo takové vedro jako včera - bylo horko, ale ne mrtvo.
Pomalu jsem se vydala k hlavní budově, když ze dveří vyšel Adrien. Podíval se na mě, ale já uhnula pohledem. Byla jsem naštvaná, že se ke mně chová takhle. Nebo respektive, že se ke mně dokázal chovat normálně, ale teď mu to dělá problém.
Chtěla jsem se protáhnout kolem něj, ale rukou se opřel o stěnu a nepustil mě dál.
,,Chci projít,“ oznámila jsem mu chladně, ale neustoupil. Jen se na mě díval.
,,Kitty…“
,,Tak uhneš sakra?“ Podívala jsem se mu do tváře s očekáváním, že uvidím něco jako pobavení, ale nic takového se nestalo. Jeho pohled byl spíš zmatený.
,,Jsi v pohodě?“ zeptal se, očima mi bloudil po obličeji.
,,Vypadám snad na to?“ odsekla jsem a chtěla odstrčit jeho ruku, abych mohl projít, ale byl rychlejší. Hbitě mě chytil za zápěstí.
,,Kitty, co se stalo?“
,,Pusť mě.“
,,Tak mi řekni, co se děje,“ řekl naléhavým hlasem.
,,Co se děje?“ Bezděčně jsem si založila ruce na prsou. ,,To by jsi mi měl říct spíš ty, ne?“
,,Co?“ Jeho výraz zračil vše: od údivu až po podráždění. Sevřel mě pevněji. Musela jsem zatnout zuby, abych nevyjekla.
,,Hele, řekni mi, co tě štve. Proč se chováš takhle?“
,,Takže já jsem ta špatná?“ Prudce jsem se mu vytrhla a odstrčila ho. ,,To ty se chováš jako idiot, ne já!“
Adrien pozvedl obočí. Na okamžik vypadal pobaveně. ,,S tebou to člověk nemá zrovna jednoduchý.“
S hněvivě přivřenýma očima jsem se k němu naklonila a vší silou se snažila, abych necivěla na jeho ústa, která se mi najednou ocitla až nepříjemně blízko. I přes to, jak jsem byla naštvaná, se mi hlavou honily všelijaké hloupé představy.
,,Co ty o mě víš?“ zasyčela jsem a snažila se, aby to znělo chladně a jedovatě. Neuškodí mu, ochutnat trochu vlastní šťávy.
Chvíli stál, ale pak se ke mně naklonil ještě o něco víc. Potlačila jsem nutkání zalapat po dechu, když se svým nosem témě dotkl toho mého.
,,Asi tolik, kolik toho víš ty o mě,“ zašeptal drsně a znovu se odklonil. Semkla jsem rty a chtěla odejít, ale znovu mě chytil, tentokrát za paži.
Někdy zabít, fakt.
,,Tak…,“ Jeho hlas zněl překvapivě klidně na to, že mi zrovna drtil ruku. Pod tím tlakem jsem celá ztuhla.
,, …řekneš mi, co tě štve? Jestli je to moje chování, tak mi to řekni. Nevím, co ti vadí, ale…“
,,A jaké chování máš teď na mysli ty, co?“ skočila jsem mu do řeči. ,,To, jak ses choval na vyjížďce? Nebo tohle.“
Při tom posledním slovu jsem ho píchla prstem do hrudi. Pustil mě.
,,Hele, nechci, abys byla naštvaná kvůli blbostem, ale…“
,,Blbost je něco úplně jiného. A ano, jsem naštvaná, protože na jednu stranu se se mnou dovedeš normálně bavit, ale vzápětí se zase začneš chovat jako idiot. A nediv se, že mě to štve. Takže jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá, jasný?“
,,Kušuj Kitty,“ zavrčel a popadl mě za rameno. Přitlačil mě ke stěně, až i z plic unikl vzduch. Znovu se ke mně naklonil.
,,Je mi líto, že se zlobíš, ale…“
,,Líto nic neznamená, Adriene,“ přerušila jsem ho. Zhluboka se nadechl. ,,Fajn. Asi mi to je k ničemu co?“
Přikývla jsem.
,,Kitty, prosím,“ najednou zněl naléhavě. A trochu zoufale. ,,Jen mi dej trochu času. Dej mi prostor, abych mohl ještě něco podělat, nech mě stanovit si hranice.“
Mlčky jsem zírala do jeho očí, kterými mi těkal po obličeji. Čas, prostor, hranice…
,,Jak to myslíš?“
Kousl se do rtu. ,,Jen mi vyjdi vstříc. Alespoň kousek, krucinál.“
,,Proč? To ty si musíš udělat jasno v tom, jak se ke mně chovat. V tom ti nemůžu pomoct, ani kdybych chtěla.“
Ztěžkla polkl, v očích se mu zračilo něco, co se vzdáleně podobalo údivu. Ale bylo tam ještě něco. Zděšení.
Pochopila jsem, že jsem se zřejmě trefila do černého. Odklonil se a téměř neznatelně zavrtěl hlavou. ,,Kitty…“
Na krku jsem ucítila dotek jeho prstů. Jako bych dostala elektrický šok, ucukla jsem. Rychle ruku zase stáhnul. Bylo vidět, že je rozpačitý.
Což se za normálních okolností zřejmě moc často nestávalo.
,,Adriene…“
,,Jen trochu času, Kitty,“ řekl znovu. Do obličeje se mu začal vracet jeho obvyklý výraz. ,,Jen si potřebuju zvyknout, nic víc.“
,,Zvyknout?“ opakovala jsem pomalu. Zamrkal, jako by mu došlo, že zrovna řekl něco, co nechtěl. Ale mlčel.
,,Zvyknout na co?“ zeptala jsem se. Uhnul pohledem.
,,To není důležité.“
,,Říká kdo?“
,,Já.“
Přikývla jsem. ,,Ok. V tom případě ale nemůžeš čekat, že ti vyjdu vstříc, když to není důležité.“
,,Tohle s tím ale nesouvisí!“ namítl a znovu mi sevřel rameno. Sekundu na to mě ale zase pustil a ustoupil. Jeho pohled se zaměřil na místo, odkud k nám mířila Sofie. Šla rychlými kroky a bylo jasné, že nás pozoruje celou cestu ze stáje. Měla skvělý výhled.
Kupodivu jsem nezrudla. Ani Adrien ne. Ten jen nasadil neutrální výraz a pokynul Sofii hlavou, když k nám došla.
,,Kitty, kde vězíš?“ zeptala se mě a těkala očima ze mě na Adriena. ,,Přerušila jsem něco?“
,,My jen…“ začal Adrien, ale zpražila jsem ho pohledem. Jestli řekne tu otřepanou frázi: my si jen povídali, kdoví, co se Sofii vylíhne v hlavě.
,,Jo, přerušila. Naštěstí,“ řekla jsem a prošla kolem Adriena do haly. Ještě mě chytil za loket.
,,K tomuhle se ještě vrátíme,“ zašeptal drsně, ale nebylo pochyb o tom, že to Sofie slyšela. Ztěžka jsem polkla.
Adrien mě pustil. Všimla jsem si, jak má pevně sevřené rty a jak je celý napjatý. Bez jediného slova prošel kolem Sofie, která zavrávorala, když do ní ramenem strčil. Ani se na ni nepodíval.
Opřela jsem se o stěnu. ,,Panebože.“
Sofie se na mě zmateně podívala. ,,Co to sakra mělo bejt?“
Pokrčila jsem rameny. ,,Nevím. Polovině tomu, co mi tu řekl, jsem nerozuměla.“
Dej mi prostor, abych mohl ještě něco podělat.
To znělo skoro, jako by mě prosil o další šanci. Šanci na co?
Nestihla jsem ale dojít k žádnému závěru, protože mě Sofie popadla za ruku a vlekla do kuchyně.


Večer jsem nemohla usnout. Byla jsem unavená, oči se mi samy zavíraly, ale usnout jsem nemohla. V hlavě se mi pořád honila ta dnešní hádka s Adrienem. Sice jsem si myslela, že se tím věci alespoň částečně vysvětlí a posunou dopředu, ale místo toho jsem v tom měla ještě větší zmatek. Před očima jsem ho pořád viděla, rozpačitého a nechápavého. Až teď mi došlo, že zprvu zřejmě nevěděl, o čem mluvím a začalo mu to docházet až za pochodu – v době, kdy už jsem do něj šila a snažila se z něj vymámit důvod jeho chování. Chování, kterému jsem nerozuměla. A to mě děsilo.
A až teď mě napadlo, že už svou masku bere jako samozřejmost. Něco jako reflex nebo instinkt. Je dost dobře možné, že už to ani nevnímá.
A nebo má dobré důvody.
Najednou mi ho bylo líto. Co když jsem svým chováním něco pokazila? Jen proto, že jsem se nedokázala ovládnout a musela jsem všechno vědět hned? Třeba ke mně opravdu cítil něco víc. I když… ne, to je blbost. Jak jsem říkala já i on, neznáme se ani dva dny a on mě nezná o nic víc, než já jeho.
Jenže jsem si musela přiznat, že mě přitahuje. Až moc. Co, když on vůči mně cítí to samé? Nikdy jsem o sobě neměla příliš vysoké mínění, ale z nějakého důvodu bylo pomyšlení, že se Adrienovi líbím, celkem příjemné.
Povzdechla jsem si. Nemělo cenu nalhávat si, že o Adriena nestojím. Byl to jediný kluk v mém životě, který mi doopravdy pobláznil hlavu, a nejen svým vzhledem.
Začaly mě trápit výčitky svědomí. Možná, že jsem ho neodhadla. Třeba je takový prostě sám od sebe, aniž by k tomu měl nějaký důvod. Nemusí hned střežit nějaké děsivé tajemství, jen proto, že se chová tak nějak… zvláštně. A vlastně to bylo právě jeho chování, co mě přitahovalo.
Zavřela jsem oči. Už znovu nade mnou má vznětlivost zvítězila, ale tentokrát napáchala víc škody, než kdy jindy. Chtěla jsem za každou cenu pravdu, i když jsem ji už měla. A jeho jsem tak odehnala.
Zítra se mu budu muset omluvit. Možná není vše ztraceno.


Ráno jsem se probudila brzy. Venku teprve svítalo, když jsem otevřela oči. Do mého pokoje i přes zatažené žaluzie vnikalo slabé světlo, které mi znemožňovalo znovu usnout. Podívala jsem se na budík.
Půl šesté.
Je pravda, že nejsem zvyklá vstávat brzy. Ale tentokrát jsem to udělala. Už včera byl Adrien ve stáji velmi brzo. A Sofie mě teprve šla vzbudit, když mi řekla, že tam je už nejmíň hodinu
Jestli se mu opravdu chci omluvit, mám bezvadnou příležitost.
V rekordním čase jsem se osprchovala a vyčistila si zuby. Vlasy jsem si stáhla do ledabylého culíku, který sotva držel na svém místě.
Ale snaha se cení, ne?
Spěšně jsem se namalovala a převlékla a zamířila po schodišti dolů do haly. Cestou jsem se rozhlížela a snažila se být potichu, abych náhodou někoho nevzbudila.
Nezdálo se, že by někoho mé kroky vyrušily ze spánku, a tak už jsem o minutu později běžela přes dvůr do stájí. Zrovna jsem probíhala kolem ohrady horního výběhu, když jsem uslyšela pronikavé zařehtání. Zarazila jsem se. Nepřicházelo od stájí. Spíš zezadu, z výběhu. Od lesa.
Pomalu jsem přistoupila k ohradě a očima pátrala v dálce. Na kraji lesa se při zemi vznášela lehká mlha a světlo proniklo jen mezi několik prvních stromů. Celkově to působilo kouzelně, ale já byla příliš zaujatá tím, co jsem slyšela, než abych to vnímala.
Ozvalo se to znovu, tentokrát, slabší. Stále to ale bylo slyšet jasně a zřetelně. Přimhouřila jsem oči – a ztuhla.
Přímo vedle místa, kde byla rozbitá ohrada, stál kůň. Vysoký strakáč stál u břeven, s hlavou skloněnou a pásl se. Po chvíli zvedl hlavu a znovu zaržál. Nevěřila jsem svým očím. V mysli jsem si spěšně prohlížela katalog všech koní n ranči, ale žádný z nich se koni vzhledově nepodobal. Jediní strakáči, co tu byli, byla Maruška a Tully. Oba však byli příliš malí.
Ze stáje se ozvalo další zaržání a vzápětí hlasitá rána, až jsem nadskočila. Kůň na druhé straně výběhu tiše odpověděl.
Přemýšlela jsem, jestli se tam mám jít podívat. Třeba ten kůň jen někomu utekl? Ale jakkoliv jsem se snažila, nemohla jsem si vybavit, že bych cestou sem někde jinde viděla výběhy nebo stáje. Nebo koně. Ani táta se o ničem takovém nezmiňoval.
Další hlasitá rána ze stájí mě vyrušila ze zamyšlení a já jsem se navzdory pokušení rozhodla podívat nejdříve tam. Koně mohou být nezvaným hostem vyděšení. A když už tam budu, můžu je alespoň nakrmit (Sofie mi totiž předchozí zen vyvěsila nad sudy s krmením papír s přesnými dávkami pro každého koně).
Koně ale byli kupodivu klidní. Někteří sice stáli s ušima nastraženýma, ale většina z nich chroupala seno, které jsme jim dali večer.
S úsměvem jsem přešla maštal – a leknutím mi ztuhla krev v žilách.
Stála jsem u La Gatina boxu. Klisnina černá hlava se tyčila nade mnou, uši přitisklé k hlavě a hlasitě ržála. Chvíli co chvíli zuřivě kopla do stěny a neustále přešlapovala na místě. Uvědomila jsem si, že to ona zřejmě koni odpovídala. Jeho přítomnost ji očividně znervózňovala.
Ztěžka jsem polkla. Šel z ní strach. Modré oči jí hněvivě svítily, když je na mě upírala.
Další hlasité zařehtání. Naskočila mi husí kůže.
,,No tak, holčičko,“ zašeptala jsem a snažila se, aby to znělo pevně, ale i konejšivě.
La Gata na okamžik natočila uši dopředu, ale už následující vteřinu je zase sklopila. Přestala přešlapovat, jen na mě s prudkým oddychováním hleděla.
Odvážila jsem se k ní o krok přiblížit. Čekala jsem, že se po mě třeba ožene, anebo se alespoň stáhne zpět do boxu, ale nic se nedělo. Nic, kromě toho, že La Gata pomalu sočila uši dopředu – a už je tam nechala.
Vydechla jsem, ale ne úlevou. Když měla uši dopředu, musela jsem uznat, že i Bayonettina krása se nedala té její vyrovnat. Byla… Neuvěřitelná.
Modré oči jí jiskřily, když je na mě upírala, nozdry se jí s každým jejím hlubokým nádechem rozšiřovaly a jemné uši měla natočené dopředu.
Vnímala mě.
,,Ahoj,“ řekla jsem tiše. Osmělila jsem se na další krok. Její hlava sebou trochu cukla a tiše zafrkala, ale nic nejevilo náznak hněvu. Místo toho ke mně pomalu natáhla hlavu.
Bez hnutí jsem stála. Snažila jsem se působit uvolněně a klidně, ale uvnitř mě to vřelo vzrušením, když mi její dech ovanul tvář.
,,Všechno je v pořádku, holka. Nemusíš se bát,“ říkala jsem jí klidně. Odfrkla si.
Pomalu jsem k ní vztáhla ruku, ne proto, abych se jí dotkla, ale aby si mě mohla očichat. A navíc jsem měla pocit, že první by se měla dotknout ona mě, a ne naopak.
La Gata chvíli bez hnutí stála a dívala se střídavě na mou ruku a střídavě na mě. Tiše jsem na ni mluvila uklidňující slova a zatajila dech, když se svým nosem zlehka dotkla mé napřažené dlaně.
Nedokázala jsem potlačit úsměv.
,,Ano. Tak je hodná.“
La Gata mi chvíli jen dýchala do dlaně, než mi její nos vtiskla do dlaně o poznání pevněji a rozverněji. Viděla jsem, jak se její napjaté tělo postupně uvolňuje a jak se jí zklidňuje dech. Stále jsem se usmívala.
,,Šikovná holka,“ pošeptala jsem jí a ještě o krok přistoupila. Teď hlavu zvedla o něco výš a zafrkala. Stále v ní hlodala nejistota.
,,No tak, děvče. Neboj.“ Stáhla jsem ruku zpět a nechala ji volně viset podél těla. Snažila jsem se nedívat se jí do očí, a tak jsem trochu sklopila hlavu. Sice jsem nevěděla proč, ale viděla jsem to tak ve filmech o zaříkávačích koní, kteří to dělali, když dostali do péče nějakého divokého, nedůvěřivého koně.
Dýchala jsem klidně a vyrovnaně, stál jsem uvolněně a jen vnímala, jak ke mně znovu natahuje hlavu. Nakonec se mě zlehka dotkla za uchem.
Pomalu jsem vzhlédla a rukou ji pohladila po nose. Stále jsem byla připravená odskočit, kdyby se něco zvrtlo.
,,Vidíš, není to taková hrůza,“ řekla jsem s úsměvem. Obezřetně jsem jí rukou přejela na čelo a hladila malý vějířek černé srsti. Zafrkala a přivřela oči, jako by jí to bylo příjemné.
Rozlil se ve mně pocit vítězné radosti. La Gata, ta nezkrotná a strach nahánějící kobyla mě na sebe nechala šáhnout! Doslova a do písmene, ona mi to dovolila!
Hladila jsem ji na hlavě a prsty jí čechrala hustou kštici mezi ušima. Nebránila se, dokonce i sklonila hlavu trochu níž. Nosem se mi otřela o hruď.
,,To je hodná holka,“ šeptala jsem jí, zatímco jsem ji začala hladit na šíji. Tiše zaržála.
Nevím, jak dlouho jsem tam jen stála a drbala ji, ale po chvíli jsem se rozhodla zajít ještě o kousek dál. Jednou rukou jsem ji nepřestávala hladit a stále jsem na ni mluvila, zatímco druhou rukou jsem otevřela dvířka boxu. Zhluboka jsem se nadechla – a vešla dovnitř.
La Gata zafrkala a stáhla se dovnitř. Otočila se hlavou ke mně, uši natočené dopředu a v očích měla výraz, který jako by říkal: Copak tu děláš?
,,Neboj holka. Všechno je v pořádku. Neublížím ti.“ Znovu jsem k ní natáhla ruku, ke které mi vzápětí přitiskla svůj hebký, sametový nos. Pohladila jsem ji po nozdrách.
,,Nikdo ti nevěří, viď?“ říkala jsem jí, zatímco jsem prsty sledovala žíly na boku její hlavy. Přivřela oči.
,,Všichni z tebe mají strach. Bojí se tě. Chováš se jako… bláznivka,“ použila jsem výraz, kterým ji nazvala Sofie.
,,Asi vím, jaké to je,“ mluvila jsem k ní dál. ,,Nikdo k tobě nechodí a nechápe tě. Mě teď taky nikdo nechápe.“
Vzpomněla jsem si na Adriena a můj úmysl omluvit. Povzdechla jsem si a prohrábla La Gatě její hedvábnou hřívu.
,,Řekni, co bys dělala v mé situaci: On se ti líbí a ty se líbíš jemu… Možná.“ Zamyslela jsem se. Opravdu jsem si jistá tím, že se mu líbím? Že o mě má zájem? Potřásla jsem hlavou. ,,Dejme tomu. Ale pohádáte se a je to tvoje chyba, protože jsi ho špatně odhadla. A jeho to mrzí. To teda taky nevím jistě, ale…“
La Gata mi strčila hlavu do náruče a její teplý dech mi pronikl skrz oblečení až na kůži. Pousmála jsem se.
,,Kéž by to bylo tak jednoduché. Ale on… Nechtěla jsem ho naštvat, ani ho nějak… ehm…, zranit. Ale on se chová zvláštně. Možná ho něco trápí. Nebo štve. Anebo je prostě takový.“
Na okamžik jsem se zamyslela nad tím, proč se s tím svěřuju právě La Gatě. Zvířeti. Zjistila jsem ale, že mě to baví. A nejen to: Pomáhalo mi to. Tátovi ani Sofii jsem se s tím svěřit nemohla, natož pak Adrienovi. La Gata to alespoň nikomu nepoví. Při představě, že sdílí mé tajemství, jsem se usmála.
,,Život je boj, viď?“ zašeptala jsem jí do hřívy. ,,Asi se nemůžu vzdát bez boje. Jestli ho mám… ráda, nebo něco tak, tak musím bojovat. Omluvit se bude asi nejlepší začátek.“
Znovu jsem si povzdechla. Nebyla jsem si jistá jednou dost podstatnou věcí: co k Adrienovi vlastně cítím? Znám obě jeho stránky, dvě strany mince. A líbí se mi. A já se možní líbím jemu. Ale opravdu ho mám ráda?
Ze zamyšlení mě vyrušil překvapený, a zároveň vyděšený hlas. ,,Kitty?“
Vzhlédla jsem – a zírala přímo do Adrienových vytřeštěných očí. Vypadal vyděšeně. La Gata sebou trhla a zvedla hlavu. Nespokojeně zaržála.
,,Klid, holčičko. Jen…“
,,Kitty, ihned odtamtud vypadni!“ křikl na mě Adrien.
Podívala jsem se na něj. ,,Neboj, ona není…“
Tahle chvíle si přímo žádala o pokažení, to jsem nemohla popřít. Proto mě ani moc nepřekvapilo, když La Gata opět přitiskla uši v hlavě a vykopla zadníma nohama. Vrávoravě jsem ustoupila o několik kroků a zády narazila na stěnu. Ochromená strachem jsem sledovala, jak se La Gata vzepjala na zadní a jak její kopyta míří přímo ke mně. Dech se mi zadrhl, pomalu jsem se připravovala na bolest, která určitě přijde. Oči se mi samy od sebe zavřely a já nemohla nic jiného, než jen otupěle čekat na úder La Gatiných kopyt.
Všechno se seběhlo hrozně moc rychle. Kolem pasu jsem ucítila Adrienovo ruce, když mě strhnul stranou. Rychle mě táhl z boxu ven. Vyděšeně jsem sledovala, jak místo, kde se ještě před sekundou nacházela moje hlava, proťala La Gatina kopyta. Ten pohyb provedla s takovou silou, až jsem na tváři ucítila závan vzduchu. I přes to ale vypadala úžasně.
A hrůzostrašně.
Její řehtání připomínalo spíš řev: zlostný a děsivý. Pevně jsem se chytla Adriena, který za La Gatou rychlými pohyby zavřel dveře boxu. Už následující vteřinu jsme uslyšeli hlasitou ránu, jak vší silou kopla do stěny.
Adrien mě pevně sevřel v náručí. Cítila jsem, jak tep jeho srdce závodí s mým, když jsme se k sobě tiskli. Jednu ruku měl zabořenou v mých vlasech – můj culík to totiž nepřežil – a tiskl si mou hlavu na své rameno. Nebránila jsem se, spíš naopak. S rukama kolem jeho krku jsem mu zabořila obličej do trička a jediné, co jsem chtěla vnímat, byl on. Jen zdánlivě jsem vnímala hlasité rány a řehtání, které k nám doléhaly z La Gatina boxu.
,,Jsi v pořádku?“ zeptal se mě. Trochu se mu chvěl hlas. Přikývla jsem a zvedla oči. La Gata pohazovala hlavou sem a tam, z očí jí přímo sršely blesky.
S tímhle děsivým stvořením jsem byla v boxu? prolétlo mi hlavou. Pomalu mi docházelo, čemu jsem se vlastně vystavila.
,,Fajn, pojď. Pojď,“ pobízel mě Adrien a táhl do sedlovny. Jeho dlaň byla vlhká, stejně jako ta moje. Oba jsme byli rozrušení. A vyděšení.
Adrien za námi prudce zavřel dveře a utišil tak La Gatiny hlasité projevy. Zničehonic se mi zamotala hlava a já se musela opřít o prkennou stěnu. Ruku jsem si zabořila do vlasů, jako bych tak mohla ztlumit to nepříjemné hučení v hlavě. Zavřela jsem oči a nutila se dýchat.
,,Já to nechápu,“ hlesla jsem tiše. Adrien už zase stál u mě.
Najednou jsem toužila po tom ho obejmout. Jeho přítomnost na mě působila jako nějaký uklidňující lék – v jeho náruči jsem se cítila v bezpečí. Daleko od všeho toho strachu, který ve mně právě teď vězel. Daleko od nejistoty a všeho, co mě znepokojovalo. A podotýkám, že toho nebylo málo.
Ale tušila jsem, že to zřejmě nebude tak jednoduché. Nebo příjemné. Bála jsem se na něj podívat, abych spatřila jeho reakci na mou blbost.
Tušila jsem, že to, co přijde, se mi nebude líbit. Nám oběma.
Publikoval(a): ArtiiS, 31.10.2013
Přečteno (84x)
Tipy (2) ... dát Tip/SuperTip
Poslední tipující: Nikuš-15

Spodek

Stránka generována 19.11.2019 12:40
U nás jste dnes prohlídl(a) 1 stránek.
roboti