Básničky, Poezie, Verše

v

Barvy lásky - kapitola 3.

Barvy lásky - kapitola 3.

ArtiiS Romány » ?nezařazené?

Anotace: Kitty s Adrienem se poprvé setkávají s duchem neznámého koně. Po náhlém výbuchu vášně ve stodole si Kitty uvědomuje, že je do Adriena stále více zamilovaná...

,,Panebože, Kitty... Co to mělo sakra znamenat? To ses zbláznila nebo co?“
Pod jeho ostrým a prudkým tónem hlasu jsem se cítila jako nezvedená žačka, kterou peskuje její učitel. Provinile jsem sklopila pohled.
,,Můžeš mi do háje vysvětlit, proč jsi tam lezla? To ses chtěla zabít?“
Nedokázala jsem se na něj podívat. Do jeho tváře, ve které by se zcela určitě zračil hněv. Hněv způsobený mnou. V očích mě začaly pálit slzy. Snažila jsem se je udržet pod zavřenými víčky, i když jsem věděla, že to nevydržím dlouho.
,,Můžeš mi laskavě odpovědět?“ vyjel na mě Adrien a popadl mě za zápěstí. Rychle jsem se mu vytrhla a opřela si hlavu o stěnu. Nechtěla jsem se s ním hádat. Jak bych taky mohla, když měl pravdu?
,,Adriene…“ špitla jsem. Snažila jsem se znít vyrovnaně a klidně, což se mi kupodivu celkem dařilo. ,,Nechci se hádat. Můžeš přestat…“
,,Ne, nemůžu přestat,“ odtušil. Poznala jsem, že má zaťaté čelisti. ,,Kitty, víš, co se mohlo stát? Mohla…“ Hlas se mu zadrhl a já ve tváři ucítila jeho pohled.
,,Mohla tě zabít,“ dokončil tišeji a klidněji. I přesto ale zněl naléhavě, možná i trochu vyděšeně.
Zavrtěla jsem hlavou. ,,Ona by to neudělala,“ řekla jsem polohlasně. Poprvé za celou tu dobu jsem se mu zadívala do očí. Jeho pohled do mě pronikal jako ostrý šíp a byl téměř tak hmatatelný, až to bolelo. Polkla jsem.
,,Ona by mě nezabila.“
,,Oh, vážně?“ Adrien pokýval hlavou a rukou se opřel o stěnu nad mým ramenem.
,,Co ti dává tu jistotu?“ zeptal se odměřeně. ,,Jak víš, že by to neudělala?“
Ani jsem se nestačila nadechnout, abych mohla něco říct a už pokračoval.
,,Kitty, všichni tady vědí, že ta kobyla je šílená. Nesnáší lidi, jasný? Zabila by tě, ani bys nevěděla jak. Sama jsi to viděla ne?“
Adrien naklonil hlavu na stranu a upřeně se na mě zadíval, rty sevřené do tenké čárky. Zavřela jsem oči, abych se zbavila té bolesti z jeho pohledu.
,,Kdybych nepřišel, Kitty,“ začal pomalu. ,,Už by bylo po tobě.“
,,Ne!“ vykřikla jsem a prudce ho odstrčila. Vrávoravě ustoupil o několik kroků dál. Srdce mi bušilo tak rychle jako nikdy, když jsem mu zírala do obličeje. Proboha, opravdu si myslí, že bych byla tak blbá?
,,Dokud jsi nepřišel,“ řekla jsem roztřeseným hlasem a sevřela obě ruce v pěsti, až se mi nehty zaryly do masa. Dlaně mi pulsovaly bolestí, ale nevěnovala jsem tomu pozornost.
,,Dokud jsi nepřišel, byla v naprostém klidu. Nedělala nic, co by mě nějak…, ohrozilo. Nechala na sebe šahat, poslouchala mě, když jsem na ni mluvila. Chtěla, abych u ní byla.“
Adrien prudce vykročil proti mně a jeho náhlý výpad mě znovu přitlačil na stěnu. Cítila jsem se bezmocná, když jsem lapala po dechu, rukama ho tlačila do hrudi a zoufale se snažila získat něco z mého osobního prostoru.
,,Takže za to všechno můžu já?“ zeptal se podrážděně. ,,Takhle to vidíš? Takhle to vidíš, ty hloupá?“
,,Jo! Nejsem zase tak blbá, abych dobrovolně hazardovala se životem. Kdyby ses tu neobjevil a nezačal na mě křičet, neudělala by to, co…, co udělala.“
,,Myslíš si,“ zavrčel a přitiskl mě na stěnu. ,,že jsi nějaká zaříkávačka koní, nebo co? Nejsi tu ani tři dny a už by jsi jen tak dokázala zkrotit a uklidnit koně, se kterým léta nikdo nic nedokázal?“ Zlomyslně se ušklíbl. ,,Vážně si myslíš, že ti tohle uvěřím?“
,,Jen jsem ji chtěla uklidnit,“ zašeptala jsem a zhluboka se nadechla. ,,Cítila venku toho koně a…“
,,Jakého koně?“ zeptal se. Pokrčila jsem rameny.
,,Nevím, co to bylo za koně. Strakáč, stál u té rozbité ohrady a řehtal. La Gata mu odpovídala. A když jsem přišla a začala na ni mluvit, najednou vypadala tak… klidně a… neškodně a…“
,,Jo, jo, neškodně. To je opravdu ta nejneškodnější věc na světě, Kitty,“ odeskl naštvaně. ,,A nesnaž se z toho vykroutit. Opravdu nemám rád, když mi někdo lže.“
,,Myslíš, že já lžu?“ vykřikla jsem a znovu ho od sebe odstrčila. Téměř upadl. Rukou se opřel o jedno sedlo, položené na stojanu, které se svezlo na stranu a než ho stihl zachytit, s hlasitou ranou dopadlo na zem.
,,Já nemám potřebu si něco vymýšlet. To, co říkám je pravda. Tys to celý podělal, ne já!“
Přistoupila jsem k němu a zabodla mu prst do hrudi. ,,Klidně jsem teď mohla ještě spát a nic z toho by se nestalo. Ale místo toho jsem tady. Víš proč?“
Adrien zaraženě zavrtěl hlavou. Po tvářích mi tekly horké slzy, ale nevěnovala jsem tomu pozornost.
,,Kvůli tobě,“ hlesla jsem. ,,Chtěla jsem se ti omluvit. Mrzelo mě, že jsme se včera pohádali. A byla to moje vina, protože jsem neudržela nervy na uzdě.“
,,Kitty.“ V očích se mu zračilo překvapení. ,,Ale…“
,,Nerada se hádám, Adriene,“ přerušila jsem ho. ,,Ale co mám dělat? Teď, když mi nevěříš? Nemám to tady zrovna lehký. A ty mi to dvakrát neulehčuješ. Nikdy jsem se nechtěla jet. Nikdy jsem ani neměla důvod sem jezdit. Jsem tu z nutnosti. Ale ty kazíš všechno hezké, co tady cítím. Co mi dává pocit, že to možná nebude tak hrozné.“
Všechno, co jsem Adrienovi právě teď říkala, byla pravda. Nemohla jsem myslet na nic jiného, než na něj. Nemohla jsem se těšit z toho, že jsem v Sofii poznala skvělou kamarádku. Z toho, že vztahy s mým otcem nejsou zase tak pochroumané, jak jsem si myslela, že po tříletém odloučení budou. Nemohla jsem se těšit z toho, že mám Bayonettu, která se pomalu a jistě stávala neodmyslitelnou částí mého života.
Po naší hádce jsem nemohla spát. Hlava mě bolela a oči mě nesnesitelně pálily, když jsem přes slzy skoro neviděla. Tohle se mnou dělal. Ničil mě. Jen tím, že byl se mnou v jedné místnosti.
Z nějakého důvodu jsem tušila, že jsme zazdili i tu poslední škvíru v té vysoké bariéře mezi námi. Neznali jsme se ani tři dny – a už jsme se nenáviděli.
Sofie věděla, o čem mluví, když říkala, jaký je Adrien pitomec. Arogantní a panovačný. Znala ho. A varovala mě právem.
,,Kitty, tohle jsem nechtěl,“ zašeptal Adrien a ztěžka polknul. Jeho pohled bloudil po mém obličeji sem a tam. Uhnula jsem pohledem a otočila se k němu zády, Rukama jsem si zběsile otírala slzy.
,,Kitty, počkej,“ řekl Adrien a chytil mě za ruku.
,,Nech mě na pokoji.“ Rychle jsem se vymanila z jeho sevření a vběhla do maštale.
Proběhla jsem maštalí až ke dveřím, kde jsem se málem srazila se Sofií.
,,Ahoj,“ usmála se na mě, ale ten úsměv zmizel stejně rychle, jako se objevil. Popadla mě za ramena.
,,Panebože,“ vydechla, když zkoumala můj obličej. Založila jsem si ruce na prsou a popotáhla.
,,Co se stalo?“ zeptala se. Zavrtěla jsem hlavou, ale Sofii to zřejmě došlo. Zakroutila hlavou. ,,To je pitomec. Tak pojď.“
Bez dalšího slova mě táhla přes dvůr až k hlavnímu vchodu.
,,Dobře,“ řekla, když jsme vešly do haly. Snažila jsem se vypadat tak dotčeně a naštvaně, jak to jen šlo, ale zřejmě jsem vypadala spíš jako ublížené štěně.
,,Tak co ti provedl?“ Sofie se na mě se založenýma rukama otočila. Zavrtěla jsem hlavou.
,,Nechci o tom mluvit.“
,,Budeš muset.“
,,Ne, Sofi. To je jen mezi námi.“
To byla lež. Řekla jsem to jen proto, abych jí nemusela popisovat mojí návštěvu La Gatina boxu. Zřejmě by byla druhá, kdo by mě seřval za mojí blbost. A to už bych asi opravdu nezvládla. Dovedla jsem si představit, že by reagovala podobně jako Adrien.
Sofie pokrčila rameny. ,,Dobře. Běž se dát do kupy. A klidně si jdi ještě na chvíli lehnout. Zvládneme to bez tebe.?
,,Ne, to ne. Nechci se ulejvat.“
,,Nespala jsi,“ poznamenala Sofie a povzbudivě se na mě usmála. ,,Hele. Podívej se do zrcadla a zvaž to ještě jednou, ano?“
,,Hmm.“ Hlavou mi blesknul nelichotivý obrázek toho, jak asi vypadám. Rozmazaná řasenka, kruhy pod očima a opuchlé oči. Koutky mi zacukaly. Sofie mě pohladila po paži.
,,Běž.“
,,Dík,“ zamumlala jsem a zamířila ke schodům.



Sofie měla pravdu. Vypadala jsem hrozně.
Pramínky kudrnatých vlasů jsem měla přilepené na ještě vlhké tváře, jen tak mimochodem celé ušpiněné od řasenky a oči jsem měla opuchlé a zarudlé. O kruzích pod očima ani nemluvně.
Opláchla jsem si obličej studenou vodou, abych se probrala.
Vážně myslíš, že ti tohle uvěřím?
Pevně jsem sevřela okraje umyvadla, když se mi v hlavě vybavil Adrienův hlas. Řekl to tak pohrdavě a posměšně. Jako bych byla nějaký odporný hmyz, který ho obtěžuje.
Rychle jsem zatřásla hlavou. Adrien pro mě byl uzavřená kapitola. Nemá cenu se tím zabývat.
Oči se mi samy od sebe zavíraly. Uvědomila jsem si, že jsem opravdu unavená. Zamířila jsem do postele a usnula jsem téměř v ten samý okamžik, kdy moje hlava dopadla na polštář.



Probudila jsem se asi o hodinu a půl později. Nebo mě spíš probudilo zaklepání na mé dveře. Povzdechla jsem si.
,,Ano?“
,Kitty, už jsi vzhůru?“ ozval se tátův hlas a vzápětí se dveře otevřely. Táta se na mě usmál. Opětovala jsem mu úsměv. ,,Ahoj.“
,,Ahoj,“ odvětil a posadil se vedle mě na postel. Pohladil mě po vlasech. ,,Jak ti je?“
Napadlo mě, že Sofie zřejmě řekla ostatním, že mi ráno nebylo dobře. Což byla pravda, ale důvody to mělo docela odlišné.
Adrien.
,,Dobře,“ řekla jsem rychle a posadila se na posteli. Rukama jsem si objala kolena. Nechtěla jsem na něj myslet. Ideálně bych na něj chtěla úplně zapomenout.
,,Vypadáš tak.“ Táta se usmál a políbil mě na čelo. ,,Pojď se najíst. Diana na tebe čeká se snídaní.“
,,Hned jsem tam.“
Táta se zvedl a odešel z pokoje. S povzdechem jsem se zvedla a šla si upravit vlasy. O chvíli později jsem vešla do kuchyně. Až na Dianu tam nikdo nebyl. Díkybohu.
,,Dobré ráno, ospalče,“ usmála se na mě Diana. Vrátila jsem jí úsměv a posadila se ke stolu. Rukama jsem prohrábla rozpuštěné vlasy.
,,Chceš čaj?“ zeptala se mě Diana od linky. Uvědomila jsem si, že jsem ji zatím nikde jinde neviděla.
,,Ano, prosím.“
Diana mi podala hrneček s čajem a talíř s houskou, máslem a vajíčkem. Můj žaludek se už hrdě hlásil o svá práva.
Zatímco jsem do sebe ládovala housku, Diana se posadila naproti mně se svým hrnečkem čaje.
,,Co se stalo?“ zeptala se mě a já se málem udusila. Jak může vědět, že se něco stalo?
Diana se zasmála. ,,Hej, nemusíš mi tu umřít. Jen jsem ráno něco slyšela. Bavila jsi se se Sofií v hale.“
Pokývala jsem hlavou. ,,No…“ začala jsem, ale už jsem byla v koncích. Co jí mám říct?
,,Má to něco společného s Adrienem. Že jo?“
Začala jsem se na židli nervózně kroutit. Jak je možné, že se tu věci šíří tak rychle? Vypadá to, že slovo osobní záležitost tu nikomu nic neříká.
,,Chápu, že se ti o tom nechce mluvit,“ řekla Diana a napila se. ,,Ale všechno nemusí být hned černobílé. Nevím, co se stalo, ale vidím, že tě to trápí. A taky vidím, že ti o tom chlapci nikdo nic neřekl.“
,,Jen o jeho matce.“ Vyhrkla jsem ta slova dřív, než jsem si je stačila promyslet. ,,Jen to, že ho to poznamenalo a Dream mu pomohl se z toho dostat. To je všechno.“
Diana pokrčila rameny. ,,Ne tak docela.“
,,Jak… Jak to myslíte?“
,,Smrt Heleny byla jen spouštěč událostí. Zdaleka to nebylo jediné trauma, kterým si Adrien prošel. A myslím tím,“ Diana se ke mně přes stůl naklonila. ,,že to v životě opravdu neměl moc lehké. A i když tě jeho chování možná trochu zaráží a mate, není moc, co mu vyčítat. On za to svým způsobem nemůže.“
Srdce se mi rozbušilo. Že bych zase něco zvorala?
,,No a… Čím vším si prošel?“ zeptala jsem se váhavě. Diana se usmála.
,,Dej mu čas,“ řekla záhadně a stiskla mi ruku. ,,Nech to na něm.“
Z jejího pohledu jsem poznala, že ví o všem, co se stalo. Ale jak? To nás sleduje? A nebo tu jsou bezpečnostní kamery? Potřásla jsem hlavou a zmateně se na ni podívala.
Rozesmála se. ,,Neboj. Nemám tu špehy. Jen odhaduju. Všimla jsem si včera u snídaně, jak jste se na sebe dívali a… to v některých ohledech mluví za vše. A ty jsi ještě mladá. Do Adriena není těžké se zamilovat.“
,,Nejsem do něj zamilovaná,“ zamumlala jsem rozpačitě. Líbí se mi, ale to nic neznamená.
,,Nic mezi námi není. Jen…, jsme se pohádali. To je všechno.“
,,Jak myslíš.“ Diana pokrčila rameny. ,,Ale…“
V tu chvíli vešla do kuchyně Sofie. Překvapeně jsem se na ni otočila. Usmála se na mě.
,,Mám dvě zprávy,“ prohodila mým směrem.
Zakroutila jsem očima. ,,Dobrou a špatnou?“
,,Ne. Teda, záleží na tom, jak to vezmeš.“ Se šibalským úsměvem se posadila vedle mě.
,,Takže zaprvý,“ Zhluboka se nadechla. ,,Večer jedeme všichni ven.“
,,Ven? Jako na vyjížďku?“
,,Jo. A všichni znamená já, táta, ty a mamka.“ Najednou se zamračila. ,,O Adrienovi a Martinovi nic nevím.“
,,Ok. To nezní špatně. A ta druhá zpráva?“
,,No…“ Sofie se zadívala z okna. ,,Táta si musí něco vyřídit ve městě. Takže dneska odpadá trénink. Proto ta vyjížďka. A taky to znamená, že máme až do jeho příjezdu volno!“
Zasmála jsem se. Sofie to poslední slovo téměř vykřikla. Diana se na ni pobaveně ušklíbla.
,,Ne tak rychle, holčičko. Tady v kuchyni je práce dost. To, že vám dal Tom volno ve stáji neznamená, že se budete celý den válet.“
,,Mami,'' zaprotestovala Sofie, ale Diana se jen rozesmála.
,,Dělám si srandu. Ale myslela jsem, že bys mohla vzít Kitty do vesnice.'' Znovu se na mě podívala. ,,Ještě tam nebyla.''
Kývla jsem. ,,Jo, to zní skvěle. Do vesnice bych se podívala ráda.''
,,Fajn.'' Sofie se na své židli zaklonila. ,,Tak půjdeme do vesnice. A mohly by jsme vyrazit tak za hodinu. Co ty na to?''
,,Ok,'' přitakala jsem. Bylo mi jedno, kam půjdeme. Ale čím dál, tím větší pravděpodobnost, že nepotkám Adriena a nebudu s ním muset mluvit.
,,Dobře. Já jdu na pokoj. Ty?''
,,Nevím. Asi půjdu za Bayonettou.''
,,Koně jsou ve výběhu.''
,,Aha.'' Tak se teda půjdu projít k výběhům. Trocha čerstvého vzduchu mi jen prospěje a pomůže vyčistit si hlavu.
O několik minut později už jsem mířila přes dvůr směrem k ohradě. Nemusela jsem se bát, že na Adriena někde narazím - Sofie mi totiž řekla, že se hned po tom, co dokydali sebral a šel opravovat tu ohradu. Takže teď je minimálně několik set metrů ode mě.
Přistoupila jsem k ohradě a opřela se o ni rukama. Vzápětí jsem ale jednu zvedla a zastínila si oči, do kterých mi svítilo slunce.
Bayonetta stála někde uprostřed výběhu, po boku Belly a Marušky. Všechny měly skloněné hlavy a spokojeně se pásly. Srst se jim na slunci leskla a všechny tři divoce mávaly ocasem a odháněly tak dotěrné mouchy. Nedaleko se pásly i ostatní koně. Dream s Generálem stáli těsně u ohrady a navzájem se drbali ve hřívě. Coffee, Tully, Amanda a Beauty stáli v hloučku na úplně druhé straně výběhu a Zvoneček se popásal vedle Hectora ve stínu vysokého dubu uprostřed.
Jen La Gatu jsem nikde neviděla.
Začala jsem se zmateně rozhlížet. Že by ji nechali ve stáji?
Ne. Stála v rohu výběhu, co nejdál od ostatních koní. Hlavu měla skloněnou a chvíli co chvíli jí zatřásla a odháněla tak otravný hmyz. Srst se jí modročerně leskla a přes její hustou hřívu nebyly její modré oči téměř vůbec vidět.
Ale i přesto jsem poznala tu změnu. Nebyl to ten kůň ze stáje. Ten, co mě ráno málem zabil.
Působila až neuvěřitelně klidně. Stejně, jako když jsem u ní ráno byla, ještě před tím, než se to zvrtlo. Její zloba a vztek se někam vytratily. Někam hodně daleko. Nebyli tu.
Vypadala jako jakýkoliv jiný kůň. Kolemjdoucímu se mohlo zdát, že se jedná o koně jako každý jiný. Ale já věděla, že to tak není. Že někde hluboko uvnitř číhá vztek a zloba. A nenávist. K lidem?
Jestli nenávidí lidi, tak proč se ke mně ráno chovala tak…, důvěrně? Proč na ni moje přítomnost působila úplně opačně, než měla? Nebo spíš, proč na ni působila jinak než přítomnost ostatních lidí?
Bylo to mnou? Anebo si mě nějak ,,vybrala“?
Povzdechla jsem si. Tyhle úvahy byly naprosto zbytečné. Stále jsem si pokládala jen víc a víc otázek, ale ani na jednu jsem, nedokázala najít odpověď. Vlastně mohla, ale byla by ta odpověď správná?
To těžko.
La Gata najednou zvedla hlavu a tiše zaržála. Upřela své chladné oči kamsi za mě a pohodila hlavou, jako by mi říkala, abych se otočila a podívala se tam taky.
,,Copak je?“ zeptala jsem se tiše a opravdu se otočila.
Celá jsem ztuhla, když jsem uviděla Adriena, jak jde přes dvůr k hlavnímu vchodu. Rozhlédla jsem se v pokušení schovat se za nejbližší strom nebo křoví, ale k mé smůle se v mé blízkosti nic takového nenacházelo. Jen jsem tiše stála a doufala, že si mě nevšimne.
Všiml si mě. Najednou se zastavil a díval se mým směrem. Pak se rozhlédnul kolem, jako by o něčem přemýšlel, ale nakonec stejně vykročil k ohradě. Šel dlouhými kroky, s rukama v kapsách a jeho neupravené vlasy mu padaly do obličeje. V jeho bílé košili s vyhrnutými rukávy mu to tak slušelo, až mě to štvalo. Nebo lépe: štvalo mě, že se mi líbí.
,,Do pytle,“ zaklela jsem tiše a otočila se zpět k La Gatě. Téměř posměšně se na mě dívala, přežvykovala a trhala ušima dozadu a dopředu.
Přimhouřila jsem oči. ,,O tomhle si ještě promluvíme, holčičko,“ zamumlala jsem jejím směrem a polkla, když Adrien došel až ke mně. La Gata si jen odfrkla a zase se začala pást.
,,Ahoj,“ řekl Adrien váhavě a založil si ruce na horním břevně.
,,Čau.“
Nedívala jsem se na něj, ale jasně jsem na sobě cítila jeho pohled. Prohlížel si mě. Začaly mě brnět prsty. Oddychla jsem si, když stočil pohled jinam.
,,Zlobíš se?“ zeptal se po chvíli.
Pokrčila jsem rameny. ,,Ale ne.“
,,To je výmluva. Ne odpověď.“
Asi má tu větu rád. S povzdechem jsem se na něj otočila. ,,A co ti na to mám říct? Že jo? To chceš slyšet?“
,,Jestli je to pravda tak jo.“
Ušklíbla jsem se. ,,Kecy.“
,,Zatraceně, Kitty.“ Adrien si rukou vjel do vlasů. ,,Chápu, že jsi naštvaná. A je mi opravdu líto, že jsem na tebe ráno křičel, ale…“
,,To ale nic nemění, udělal jsi to,“ přerušila jsem ho rázně.
Adrien si povzdechl. ,,Kitty, neměl jsem na tebe křičet. Ale vyděsila jsi mě.“
,,Nic mi nehrozilo.“
,,Jasně.“
,,Kdyby ses tam neobjevil, nic z toho by se nestalo!“ vykřikla jsem. ,,Nevím proč, ale byla klidná, přísahám.“
,,Když byla tak klidná, jak to, že její kopyta jen o vlásek minula tvojí hlavu?“ zeptal se. Už zase zněl podrážděně, ale velmi rychle hlas opět zklidnil. ,,Nevím, cos viděla, ale…“
,,Podívej se na ni!“ řekla jsem prudkým hlasem. ,,Podívej se na ni a řekni, jestli vidíš koně, který by někoho dokázal zabít.“
Adrien se podíval směrem, kterým jsem ukázala. La Gata tam stála a dívala se na nás. V očích se jí zračil znovu ten výraz, stejný jako ráno. Nevinný a spokojený. Klidný.
,,Ona není zlá,“ řekla jsem. ,,A už rozhodně není šílená. Je jen… nepochopená. Kdyby s ní někdo pracoval a snažil se ji přijmout takovou, jaká je a nechtěl ji změnit, třeba…“
Třeba co? Zklidnila by se? Začala by důvěřovat lidem? Na to byla její nenávist moc hluboká, to jsem věděla i já. Povzdechla jsem si.
,,Nepochopená,“ opakoval Adrien zamyšleně. Podíval se na mě. ,,A jaké jiné vysvětlení pro její chování máš? Když není zlá a šílená.“
,,Možná něco, co prožila. Předchozí majitel?“
,,Našli jsme ji v lese s potrhanou nohou a vzali ji sem. Kvůli její povaze ji nemůžeme prodat.“
,,Takže…“ La Gata nemá s ostatními lidmi žádné zkušenosti. Zachránili ji – a ona si k nim vypěstovala nenávist. Ale proč?
,,Nechápu to,“ zašeptala jsem a podívala se na Adriena. ,,Jestli je její chování… bezdůvodné, tak…“
,,Je prostě zlá,“ odtušil Adrien.
,,Není!“
,,Je.“
,,Chceš se hádat?“ řekla jsem zostra a zpražila ho pohledem.
Povzdechl si. ,,To je to poslední, co chci. Ale někdy mi nedáváš jinou možnost.“
,,V tomhle ohledu si nemáme co vyčítat,“ ujistila jsem ho a založila si ruce na ohradě. Zadívala jsem se na La Gatu, kterou náš rozhovor zřejmě omrzel a tak se vydala směrem k dubu. Vždy po několika krocích se zastavila a utrhla trs trávy, který přežvykovala několik následujících metrů.
,,A co ten kůň?“ zeptal se Adrien znenadání. Překvapeně jsem se na něj podívala, když mi došlo, o čem mluví.
,,Byl tam,“ řekla jsem prostě.
,,Já vím.“
Zrazila jsem se. ,,Jak to myslíš?“
,,Našel jsem stopy.“
Šokovaně jsem se na něj podívala. ,,Cože?“
,,Jo. U horního výběhu, dál v lese, mezi stromy. Je tam louže, nebo spíš bažina, která vysychá jen při opravdu velkých vedrech. Jsou tam zřetelné otisky kopyt.“
Snažila jsem si vzpomenout na nějakou bažinu v okolí ohrady. Včera jsme tamtudy jeli a ničeho podobného jsem si nevšimla.
Přemýšlela jsem, jestli si ze mě nestřílí. ,,Myslíš to vážně?“
,,Jo. Šel jsem tam opravovat tu ohradu. Spravil jsem jedno břevno, ještě zbývají dvě. Šel jsem zpátky, když jsem si toho všimnul.“
,,Aha.'' ušklíbla jsem se. Takže Adrien ten výběh celý dobrovolně obešel a čirou náhodou tam našel stopy. Jo, to určitě.
,,Takže jsi to dobrovolně a bezdůvodně vzal přes les? Delší cestou?“
Adrien si prohrábl vlasy. ,,Když už jsem tam byl, tak… Šel jsem se tam podívat schválně, Kitty. Abych se ujistil.“
,,Jo, jasně. Hele, vím, že mi nevěříš, ale nemusíš si ze mě dělat srandu, Adriene,“ odsekla jsem naštvaně a otočila se s úmyslem odejít, ale popadl mě za zápěstí a vlekl opačným směrem.
,,Co to děláš?“ vyjekla jsem a pokusila se mu vtrhnout, ale sevřel mě pevněji.
,,Je mi jasný, že ti o mě Sofie navykládala spoustu věcí, co jsem, ale rozhodně nejsem lhář, jasný?“
,,Já taky nejsem lhářka. A stejně jsi mi nevěřil,“ odtušila jsem rozladěně, ale už jsem se nesnažila se mu vykroutit. Povolil sevření, ale nepouštěl mě. Dokonce si se mnou propletl prsty.
Zadívala jsem se do jeho tváře. Neviděla jsem nic z toho, co se dělo uvnitř něj. Jeho oči byly temné a nepřípustné, rty měl pevně sevřené a čelist ztuhlou. Přistihl mě, jak se na něj dívám a pozvedl obočí. Rychle pustil mou ruku a strčil si ji do kapsy. V jeho očích se mihl náznak rozpačitosti, ale zmizel stejně rychle, jako se objevil.
Bez jediného slova jsme došli k výběhům. Adrien říkal pravdu, tedy alespoň co se ohrady týče. Nejvyšší břevno bylo zvednuté a přibyté k sloupku, ostatní dvě částečně ležela na zemi. Obě byla zlámaná.
Adrien mě ale vedl dál do lesa, mezi stromy. Několik metrů před námi jsem rozeznala bahno. Místy na něm rostla jasně zelená, vysoká tráva, takže od ohrady nebylo vidět. Proto jsem si ho nevšimla, když jsme tudy projížděli. Jeli jsme jen o několik metrů dál, po vyšlapané cestičce.
,,Tady.“ Adrien přešel přede mě a klekl si. Klesla jsem do podřepu vedle něj a zadívala se na místo, kam ukazoval.
Stopy.
Vyvalila jsem oči. Nevěřícně jsem si prohlížela dokonalý otisk neokovaného kopyta. O kousek od něj byl další. A další. Ten kůň tady prošel. A mířil k ohradě.
,,Byl tu,“ řekl Adrien vedle mě polohlasně. Cítila jsem na tváři jeho pohled, když se zvednul a poodešel o několik kroků. ,,Už mi věříš?“
,,Psst,“ sykla jsem najednou a prudce zvedla ruku. Zdálo se mi, že něco slyším. Nějaký vítr nebo něco tak.
,,Co je?“ zeptal se Adrien a přistoupil o krok blíž. ,,Kitty, co…“
Dál se nedostal, protože v tu chvíli jsme oba na místě ztuhli a jen tiše poslouchali.
Slyšeli jsme něčí dech.
Oba jsme se podívali k výběhu, jestli třeba neutekl nějaký kůň, i když to bylo vyloučené. Všichni byli ve druhém výběhu, na úplně opačné straně ranče.
Vyděšeně jsem se podívala na Adriena. Stál ztuhle za mnou, strach a děs se odrážel v jeho jemných rysech. Vytřeštěnýma očima zkoumal okolí.
,,Co je to?“ zeptala jsem se roztřeseně. Hlas se mi chvěl tak moc, až mi přišel cizí. Pomalu jsem se začala zvedat ze země, když se ten zvuk ozval znovu. Jako by někdo dýchal a funěl. Těžce a hlasitě. Zvuk burácel z lesa a zněl téměř jako hřmění. Žádný kůň ani člověk takhle dýchat nemohli. Adrien ke mně přistoupil a sevřel mi ruku. Stále se rozhlížel kolem.
,,Pojď Kitty,“ řekl tichým hlasem, ve kterém jasně zazníval strach.
A pak se ozval nejděsivější zvuk, který jsem kdy slyšela. Táhlé a zoufalé řehtání se linulo z lesa. Bylo tak hlasité, až jsem si musela zacpat uši a tak děsivé, že mi na celém těle naskočila husí kůže. Přicházelo to z šera mezi stromy, z temné hloubky lesa, odevšad a zároveň odnikud. Slyšeli jsme to všude kolem sebe.
Přitiskla jsem se k Adrienovi, zcela ochromená strachem. Kolem nás začal v prudkých poryvech proudit ledový vítr a skoro se zdálo, jako by ty úděsné zvuky nesl sebou. Prudce jsem se otočila, když se zpoza mě ozvalo šílené zafrkání a vzápětí to něco začalo znovu ržát.
Ještě nikdy v životě jsem nebyla tak vyděšená. Lítalo to kolem nás, hlasité a prudké oddychování se prolínalo s šíleným ržáním a zvukem sílícího větru. Po zemi se začalo míhat jehličí a ulámané větvičky, tráva se pod silou větru ohýbala a větve stromů zlověstně praskaly. Adrien mě chytil kolem ramen a skryl mě v náručí, když kolem mě prolétla ulomená větev. Všimla jsem si, že slunce zašlo, temná mračna zakryla oblohu a zabavila tak les téměř veškerého světla.
,,Poběž!“ vykřikl Adrien a znovu mě popadl za ruku. Měla jsem pocit, že se nerozběhnu. Nohy mi zdřevěněly a chvíli trvalo, než jsem se zmohla na pohyb. Pak už to ale šlo samo.
Poháněni přímo zvířecím strachem jsme se rozběhli lesem. Běželi jsme podél ohrady, do obličeje mě šlehaly větvičky a zakopávala jsem o kameny a kořeny (kterých tu najednou bylo nějak hodně), ale bylo mi to jedno. Ty zvuky se hnaly za námi, vítr nám narážel do zad takovou silou, až jsem téměř upadla. Adrien svíral mou ruku a táhl mě za sebou, když jsme vyběhli z lesa vedle výběhu.
Ohradník.
Oba jsme se před ním zarazili a téměř ztratili rovnováhu. Sofie říkala, že tu je. Aby koně nezdrhli do lesa.
,,Dělej! Podlez to!“ pobízel mě Adrien. Na nic jsem nečekala, sklonila jsem a pásku podlezla. Adrien hned za mnou. Na okamžik jsme se otočili a zírali do lesa.
Další šílené frkání. Bylo slabší, ale to mu na děsivosti neubíralo. Oba jsme se otočili a zdrhali.
Doběhli jsme ke stodole. Adrien se prudce zastavil a rozrazil dveře takovou silou, až mě za něj rozbolely dlaně. Ohlédla jsem se k výběhu.
Ržání a frkání ustalo. Dokonce ani dech už jsem neslyšela. Ale stále jsem ve vzduchu cítila přítomnost něčeho zlého.
,,Kitty!“ Adrien mě popadl za ruku a vtáhl do stodoly. Udělal to tak prudce, že když mě pustil, neudržela jsem rovnováhu a o několik vrávoravých kroků dál jsem tvrdě dopadla na zem, přímo vedle zaparkovaného žlutého džípu. Předloktí mi pulsovalo bolestí a mě chvíli trvalo, než mi došlo, že jsem si o kamennou podlahu odřela loket a obě dlaně.
Bylo mi to jedno. Upřímně. Bebíčko bylo moje nejmenší starost. Ještě stále vyděšená jsem sledovala, jak Adrien přirazil dveře a roztřesenýma rukama bojoval se západkou. Uslyšela jsem klapnutí a pak už jsem viděla, jak se Adrien rozběhl ke mně. Klekl si na podlahu vedle mě a zvedl mě do náruče. Pevně jsem ho objala kolem krku a přitiskla k němu celé své roztřesené tělo. Tep mého srdce závodil s tím jeho a jeho prudký dech mě hřál na krku.
Najednou jsem se rozvzlykala. Slzy přišly tak rychle, že jsem jim nedokázala zabránit. Nevím, jestli to bylo doznění strachu, který jsem pocítila, a který mi utkvěl v paměti, a nebo to byly slzy úlevy. Ale nechtěla jsem se tím zabývat. Jediné, co jsem chtěla bylo, aby mě Adrien nepouštěl. Cítila jsem se s ním stejně jako ráno - v bezpečí.
,,Kitty.“
Jeho hlas byl tichý a znepokojivě klidný. Jeho dech a tep srdce už se začaly pomalu vracet k normálnímu rytmu. Jen já jsem pořád byla zralá na infarkt.
,,Pššt,“ šeptal mi Adrien do ucha. ,,Už je to pryč.“
,,Co to bylo?“ vydala jsem ze sebe mezi vzlyky a vzhlédla. Adrien mě jedním pohybem vytáhl na nohy – které se mi třásly tak, že jsem se o něj musela opřít, abych znovu neupadla
,,Nevím,“ odpověděl tiše a zády se opřel o džíp. Oba jsme zírali na dveře, jako by je teď mělo něco hrozivého rozrazit a zabít nás.
,,Co to bylo?“ opakovala jsem zoufale. Můj mozek odmítl přijmout, že jsem právě byla svědkem něčeho, co jsem až doteď vídala jen ve filmech.
,,Nějakej pekelnej kůň.“ Adrien se zachvěl a přitiskl si mě k sobě. Odtáhla jsem se.
,,Tohle… To nemá být. Nemá to existovat. Nikdy jsme…, nikdy…, neměli jsme…, to slyšet. Ty zvuky… to je…“
,,Kitty, klid,“ zašeptal Adrien a odhrnul mi vlasy z tváře. ,,Už je to pryč. Nevrátí se to.“
,,Jak to víš?“ vyjekla jsem. Sakra, copak nechápe, co jsme právě viděli? Nebo spíš slyšeli? Ať už to bylo cokoliv, nebylo to přirozené. Bylo to… Děsivé, hrůzostrašné a nebezpečné. Byla jsem si téměř jistá, že kdybychom v tom lese zůstali jen o několik vteřin déle, zabilo by nás to. Nezbylo by z nás nic víc, než popel. Žhavé uhlíky. Nic.
,,Nemá to existovat,“ zopakovala jsem znovu. Adrien zavrtěl hlavou a sevřel mi dlaně ve svých.
,,Kitty, uklidni se. Je to pryč. Už jsme v bezpečí.“
,,Myslíš?“ zeptala jsem se a otřela si slzy. Pomalu jsem se rozhlédla. Stodola byla ze dřeva. Nebyl by problém to tu zapálit. Představa, že by to tu mohlo všechno vzplanout ohněm, mě znovu vyděsila.
,,Adriene…“ Otočila jsem se na něj a sevřela mu ruce. Roztřásla se mi brada a nemohla jsem tomu zabránit.
,,Mám strach,“ hlesla jsem a ztěžka polkla.
,,Kitty..“
,,Chci pryč. Už… Už to nikdy nechci slyšet. Chci domů.“ Po tvářích mi už znovu stékaly slzy. Adrien mi je otřel.
,,Taky mám strach,“ přiznal a zahleděl se mi do očí. ,,Už to taky nechci slyšet.“
,,Chci pryč z tohohle místa. Pojedu domů. Já… Nechci tu být. Bojím se. Už… Ne, já…“
,,Kitty, no tak.“ Jeho hlas zněl skoro zoufale. ,,Už je to dobrý…“
,,Nic není dobrý!“ vykřikla jsem a odstrčila ho od sebe. Proč to nemůže pochopit? V lese něco číhá. Něco tam starší. A ť je to cokoliv, je to děsivé
a nebezpečné. A já tu jednoduše nechci zůstat. A jestli se chovám jako srab, je i úplně jedno.
,,Prostě… Nechci tu s tímhle zůstat, jasný?“
Adrien mi těkal z oka do oka, z očí na rty a zase zpět. ,,Kitty…“
,,Ne! Já…''
Dál jsem se však nedostala, protože v tu chvíli Adrien přitiskl své rty na mé. Udělal to rychle, celé to trvalo jen několik vteřin. Jeho rty byly hebké a horké, něžně je tlačil proti mým a ten tlak způsobil, že se mi znovu rozklepala kolena. Zavřela jsem oči a nechala si ten polibek zcela pasivně líbit. Pocítila jsem jisté zklamání, když se odklonil.
Pomalu jsem otevřela oči a zadívala se mu do tváře. Vypadal trochu zaraženě, ne tak sebejistě jako obvykle. Ve tváři se mu najednou jevila plachost a zmatení z toho, co udělal. Nenápadně jsem se štípla do stehna, abych se ujistila, že se mi to nezdá. Bolelo to. Byla jsem vzhůru.
,,Proč jsi to udělal?“ zeptala jsem se tiše. Kousnul se do rtu.
,,No…“ Podíval se ke dveřím. ,,Chtěl jsem tě přinutit myslet na něco jiného.“
,,Adriene…“
On mě políbil. Mozek se mi klopýtavě vrátil na své místo a já se znovu upřeně zadívala do jeho očí. Mermomocí jsem si přála, aby to udělal znovu. Bylo to tak… krásné. Mé rty se opět přiblížily k těm jeho, pomalu a opatrně.
,,Kitty, tohle ne…“ začal, ale pak vzdychl, obě ruce mi ovinul kolem pasu a znovu si mě přitiskl k sobě. Jeho ústa si pomalu a obezřetně našla má a když se jich zmocnil, zabořila jsem mu obě ruce do jeho krásných, nepoddajných vlasů a nechala se unášet jeho něžnými polibky. Po chvíli jsem mu začala polibky oplácet, zprvu taky něžně, ale čím dál důrazněji. Naše prvotní, obezřetné doteky se kamsi vytratily, naše rty po sobě vášnivě klouzaly a já se toho nemohla nabažit.
Jeho vlasy se mi lepily na stále ještě vlhké tváře a já je prsty odhrnovala. Zalilo mě horko. Možná to bylo teplem, sálajícím z jeho těla, nebo tím, jak pomalu přešel z mých rtů na krk a začal mě líbat tam. Naklonila jsem hlavu na stranu, abych mu tam usnadnila přístup a rty mu přejela o horké kůži na spánku.
,,Kitty!“
Sofiin vysoký hlas proťal okolní ticho a my od sebe polekaně odskočili. Podívala jsem se na Adriena. Prudce oddychoval, tváře měl zřetelně červené a zorničky rozšířené. Jeho tvář si ale velmi rychle získala svůj klidný a nic nenaznačující výraz.
Napadlo mě, jak asi vypadám já. Mohla jsem být jen ráda, že jsem se ráno už podruhé nemalovala.
Západka se pohnula. Trhla jsem sebou.
Adrien mi naposledy stiskl ruku a pak mě pustil. Přesně v okamžiku, kdy dovnitř vešla Sofie. Obdarovala nás podezřívavým pohledem.
,,Co tu děláte lidi?“ zeptala se a já se rychle hodila do klidu. Stále mi ale bylo horko a bylo mi jasné, že rudnu. Polkla jsem.
Sofie se uculila. ,,Pardon.“
Adrien pozvedl obočí. ,,Pardon?“
,,Narušila jsem něco?“
,,Ne.“ odpověděla jsem rychle a pomalu si odhrnula vlasy z tváře. Sofie pokrčila rameny.
,,Co je? Díváte se oba tak… divně. Jste podezřelí.“
,,Nech toho, Sofie,“ řekl Adrien svým obvyklým arogantním tónem. Stále mě udivovalo, jak rychle se dokázal změnit. Vykročil ke dveřím, prošel kolem Sofie a bez jediného slova nebo pohledu odešel.
Tentokrát mi to ale nevadilo. Věděla jsem, že kdyby to neudělal, Sofii by došlo, co se tu stalo. Nebo alespoň jednu část toho, co se stalo.
Zamrazilo mě, když jsem si vzpomněla na ty zvuky, před kterými jsme s Adrienem utekli. Bylo to venku pořád?
Na druhou stranu jsem musela uznat, že Adrieova technika odvádění myšlenek je opravdu vysoce účinná.
,,Kitty,“ Sofie ke mně váhavě přistoupila. ,,Co je? Měníš barvy jako chameleón.“
,,To nic.“ Můj hlas nezněl ani z poloviny tak pevně a jistě, jak jsem zamýšlela, ale alespoň jsme se snažila. Po boku Sofie jsem vyšla ven. Slunce už zase vyšlo a vítr ustal. Všude v nejbližším okolí vládlo ticho a klid. Ani známky po nějakém šíleném, neviditelném koni. Nic.
,,Kitty?“ Sofie si mě měřila pohledem. ,,Vypadáš nervózně. Děje se něco?“
Jo, děje. V okolí ranče straší nějaký děsivý kůň, který nás chce všechny zabít. Ušklíbla jsem se. ,,Všechno je v pohodě.“
,,Vy už jste se zase pohádali?“
,,Ne.“
,,Tak co jste tam dělali? Zavření.“
Pokrčila jsem rameny. ,,Povídali si.“
,,Kecy. Kitty, mám pocit, že vy dva mi něco tajíte. Copak je to?“
,,My dva žádná tajemství nemáme,“ zalhala jsem a vykročila podél ohrady směrem ke dvoru. Ještě jsem se na Sofii otočila. ,,Jdeš?“



Vesnice Stříbrná byla rozkošná. Byla to v podstatě jen malá náves s několika domky a záplavou květin okolo. Cestou jsme míjeli několik obchodů. Potraviny, oblečení, cukrárna a malinkatý obchůdek se starožitnostmi.
,,Pan Josef tady prodává všechno, co najde,“ smála se Sofie, když jsme na kolech projížděly kolem. ,,Všechno, co tu najdeš, jsou věci, které našel on a nebo někdo jiný ve vesnici a v okolí.“
,,Aha.“ No, tak třeba stoletý kolovrátek si mou pozornost rozhodně nezískal.
Stříbrná měla své kouzlo. Všechny domky byly staré a tak nějak…, roztomilé. Cestou jsme míjeli několik lidí a mně se zdálo, že Sofie musí ve vesnici znát každého.
No, téměř každého, pomyslela jsem si, když kolem nás bez jediného slova prošel nějaký starý pán se psem. Pes byl velký, černý s chundelatou srstí a tlamu měl celou oslintanou. Celkově vypadal spíš jako medvěd. Dost nechutný medvěd. Na jeho páníčka jsem se radši ani nekoukala.
,,Stříbrná se to jmenuje podle řeky,“ oznámila mi Sofie cestou zpátky. ,,Ono se to tu skoro všechno jmenuje podle řeky.“
,,Řeka se jmenuje Stříbrná?“
,,Jo.“
,,Hmm.“
Jeli jsme do mírného kopečka podél lesa. Po zádech mi přeběhl mráz, když jsem si uvědomila, co číhá mezi stromy.
,,Kde bydlí Adrien?“ zeptala jsem se, abych se přinutila myslet na něco jiného. Sofie ukázala před nás.
,,Za chvíli.''
O několik metrů dál Sofie odbočila na lesní stezku a projížděla mezi stromy. Kupodivu jsem se nebála. Stromy tady totiž nebyly tak blízko u sebe a na zem tak mohli poměrně svobodně dopadat sluneční paprsky.
O kousek dál se úzká pěšinka rozšiřovala a splývala s malým dvorkem okolo malého, kamenného domku.
,,Páni,“ řekla jsem při pohledu na stavbu. ,,Tady bych se bála.“
Což byla pravda. Dům byl z šedého kamene a podobný odstín měla i střecha. Celá jedna strana byla porostlá jakousi popínavou rostlinou, kterou jsem nepoznala, a na těch ostatní si hověl mech. Jen okna na tom celém působila nově.
Nezáviděla jsem Adrienovi, že sem po dnešku bude muset dojít. A ještě tu přespat.
,,Přes den je to tu ještě dobrý. A v noci vlastně taky. Ale v bouřce bych tu být nechtěla,'' řekla Sofie s úšklebkem. Přikývla jsem a rozhlédla se kolem. Okolní stromy byly suché a větve olámané. Nedivila bych se, kdyby se tu teď objevilo to hlučné stvoření. Polkla jsem.
,,Pojďme,'' řekla jsem a obrátila své kolo. ,,Tohle místo se mi nelíbí.''
,,Fajn.'' Sofie e taky obrátila. ,,Jedeme.''
Jakmile jsme dorazili na ranč, poznali jsme, že táta už se z města vrátil. Na dvoře parkoval žlutý džíp. Ten samý, co předtím parkoval ve stodole.
,,To je vaše auto?'' zeptala jsem se a ukázala na džíp.
Sofie kývla. ,,Jo. Mámin miláček. Moc ho nepoužíváme. Jen, když naši jedou do města nakoupit a nebo někam vezeme koně.''
,,Hmm.'' Žaludek mi hladově zabručel a já se chytla za břicho. ,,Mám hlad.''
,,Já taky,'' přidala se Sofie a popadla mě za ruku. ,,Jde se na oběd.''

...
Táta, Adrien a jeho otec přišli na oběd později. Respektive až potom, co jsme se my, tedy já, Sofie a Diana, najedli. Adrien mi ústy naznačil, že byli opravovat ohradu. Soudě podle jeho výrazu z toho dvakrát nadšený nebyl.
Po celou dobu, co jedli, jsem zarytě mlčela. Opět jsem se v Adrienově přítomnosti cítila rozpačitá, tentokrát kvůli tomu, co se mezi námi stalo. Skutečnost, že mě Adrien políbil přesně ve třetí den naší známosti, mě znervózňovala. Bylo to nějaké milostné vyznání? Znamená to, že spolu odteď chodíme? Anebo byla pravda to, co říkal a udělal to jen proto, aby mě... ehm... uklidnil? Abychom zapomněli?
Najednou jsem se cítila naštvaná. Ne na něj, ale na sebe, za to, co jsem dopustila. Tohle se nemělo stát. Možná nás ta příhoda v lese trochu sblížila, ale ne tak moc, abychom se mohli líbat. Jen tak.
,,Dobře.'' Tátův hlas mě vytrhl ze zamyšlení a já prudce vzhlédla. Díval se na mě.
,,Na vyjížďku bychom mohli vyrazit kolem třetí. To znamená zhruba za -,'' Podíval se na hodiny na zdi. ,,- hodinu.'
Sofie s ním pak ještě o něčem diskutovala, ale nevnímala jsem to. Cítila jsem, jak se na mě Adrien dívá. Upřeně jsem civěla do stolu, až jsem to pak nevydržela, zvedla se, omluvila se a šla na pokoj.
Byla jsem v polovině schodů, když se za mnou ozvaly kroky. Zastavila jsem se a poslouchala. Jeden krok. Další – a ticho.
Věděla jsem, že ten někdo – nebo něco – stojí přímo za mnou. Pod schody. Slyšela jsem jeho dech. Ne. Prosím, další už ne…
,,Copak?“ ozval se za mnou Adrienův hlas a já leknutím nadskočila. Prudce jsem se otočila. Zasmál se.
,,Tohle mi nedělej,“ řekla jsem naštvaně. ,,Vážně jsi mě vyděsil. Po tom dnešku ve výběhu jsem si myslela, že už straší i tady.“
,,To mi povídej.“ Adrien vyšel po schodech ke mně. Stál o schod níž, takže jsme byli stejně vysoko.
,,Měl jsem sto chutí se zamknout v sedlovně, když za mnou táta přišel a řekl mi, ať jim jdu pomoct s tou ohradou.“
Tentokrát jsem to byla já, kdo se rozesmál. ,,Já bych tam nešla. Ani za milion.“
Adrien se usmál, ale pak zvážněl. ,,No, víš… Chtěl jsem s tebou mluvit.“
Úsměv mi zmrzl na rtech. Zřejmě nejsem jediná, kdo má pocit, že ta naše líbačka ve stodole byl omyl. A čím dřív to spolu probereme a urovnáme, tím líp. Kývla jsem. ,,Fajn. Tak pojď.“
,,Přemýšlel jsem o tom, co se stalo ve výběhu,“ řekl, když za sebou zavřel dveře mého pokoje. Zaraženě jsem se na něj podívala a rozpačitě se kousla do rtu. No, ještě že nenechal první větu na mě.
,,Aha.“
,,Oba víme, že ty zvuky nemohl způsobit člověk, ani žádné zvíře,“ pokračoval. ,,A navíc jsme to, co ty zvuky způsobovalo, neviděli, takže…“
,,Mohlo to být daleko,“ namítla jsem ve snaze nabídnout svému zoufalému mozku nějaké přijatelné řešení.
Adrien ale zavrtěl hlavou. ,,Ne, to ne. Nevím, jak ty, ale já měl celou dobu pocit, že je to přímo vedle mě. Ne, ne. Nemohlo to být daleko. Ale…, kdyby to bylo blízko, museli bychom to vidět.“
Přikývla jsem. Adrien měl pravdu. Po celou tu dobu, co jsme tam stáli, se zdálo, že je to v naší těsné blízkosti. A bylo to ještě hlasitější, než kdyby vám nějaký kůň zaržál přímo u ucha. Ale neviděli jsme nic.
,,Takže… Co si myslíš, že to bylo?“
Adrien vytáhl z kapsy svůj mobil a podal mi ho. Stisknutím tlačítka rozsvítil display a ukázal mi tak jakýsi obrázek. Pozvedla jsem obočí.
,,Co to je?“
,,To co jsme možná slyšeli.“
,,Ale…“ Nevěřícně jsem si prohlížela obrázek jakéhosi průhledného a dost šíleně vypadajícího koně. Oči měl vypoulené, uši přitisknuté k hlavě a vznášel se v poryvech větru, který ohýbal větve okolních stromů. Otřásla jsem se. Až příliš intenzivně mi to připomínalo to, co jsme viděli, nebo slyšeli my.
,,Co přesně to je?“ zeptala jsem se a obrátila se k Adrienovi. Pokrčil rameny.
,,Našel jsem to, když jsem hledal nadpřirozené jevy. Zdálo se mi to jako pitomost, ale… Vypadá to, že nejsme tak daleko od pravdy.“
,,Myslíš, že je to nějaký duch?“ Žaludek se mi stáhl neklidem. To není dobré.
Adrien pokýval hlavou. ,,Nevím, jestli duch. Ale rozhodně to není nic…, přirozeného. Nebo skutečného.“ Vzal mi z ruky mobil a zadíval se na obrázek. ,,Trochu mi to připomínalo takové ty scény z hororů, po kterých přijde ještě něco horšího a…“
Oba jsme se prudce otočili, když někdo otevřel dveře. Sofie.
,,O čem se to tu bavíte?“ zeptala se zmateně. ,,Jaký duch?“
Adrien se na ni zamračil. ,,To se nedělá!“
,,Pardon.“ Sofie se zatvářila provinile. Rychle za sebou zavřela dveře. ,,Ale mám pocit, že mi něco tajíte. Nemůžu si pomoct. Ještě ráno jste se skoro nenáviděli a teď.“ Pokrčila rameny a dívala se střídavě na mě a na Adriena. ,,Co se tu děje?“
Adrien se na mě obrátil. Zhluboka jsem se nadechla. ,,Řekneme jí to?“
Přikývl a bez jediného slova podal Sofii mobil s obrázkem. Dívala se na to s podobným podivem jako já.
,,Co je to?“ zeptala se po chvíli. ,,Duch?“
,,Jo.“ Adrien si od ní vzal mobil a strčil si ho do kapsy.
Sofie pokrčila rameny. ,,No a?“
,,Víš, jak jsi nás našla v té stodole, tak…“ Líbali jsme se, blesklo mi hlavou, ale rychle jsem tu myšlenku zatlačila zpátky do temnoty.
,,Schovávali jsme se,“ doplnil mě Adrien. ,,Šli jsme se podívat nahoru do výběhu a… Slyšeli jsme tam zvuky. Myslím…“
,,Koně,“ řekla jsem za něj. ,,Slyšeli jsme koně.“
,,Ale tady je koní spousta,“ uchechtla se Sofie a podezíravě si nás měřila. S povzdechem jsem sklopila hlavu. Tohle nám přece nemůže nikdy uvěřit, honilo se mi hlavou. Nebo jo?
,,Ale my toho koně neviděli,“ namítl Adrien. ,,Chci říct…, slyšeli jsme ho, ale neviděli. A znělo to, jako by to běhalo kolem nás. V jednu chvíli to bylo za námi…, a pak zase před námi.“
,,Pořád to ržálo a frkalo. Dýchalo to a funělo a…“ špitla jsem a kousla jsem do rtu. Při pouhé vzpomínce na to se mě zmocnil strach.
,,Slunce zašlo a zvedl se ledový vítr,“ pokračoval Adrien. ,,Lítalo to kolem nás, pořád to řehtalo a…“ Pevně semknul rty a zadíval se na mě. ,,Prostě jsme zdrhli a schovali se ve stodole.“
,,Ehm… Teda, lidi.“ Sofie nervózně přešlápla. ,,Teď mě vážně děsíte.“
Přistoupila jsem k ní. ,,Je to pravda. Proto jsi nás našla v té stodole. Zavřené. Bylo to hrozně děsivé a…“
Hlas se mi zadrhl a já se musela zhluboka nadechnout. ,,Nevíme, co to bylo. Neviděli jsme to. Jen jsme to slyšeli. Adrien si myslí, že to byl duch. Nebo něco tak.“
,,Nemyslím,“ zamumlal Adrien. ,,Jen to na mě tak působí.“
Sofie pořád nervózně těkala pohledem z jednoho na druhého. ,,Duch?“
Přikývli jsme.
,,Teda.“ Sofie se opřela o mou komodu v rohu pokoje. ,,To zní… šíleně?“
,,Šílené to teda bylo,“ zavrčel Adrien, který se mezitím posadil na mou postel. ,,A nemusíš nám věřit. Nikdo to po tobě nechce.“
,,Já vám věřím,“ obořila se na něj Sofie. Přemýšlela jsem, jestli je to pravda a nebo to řekla jen proto, aby Adrienovi odporovala. Povzdechla jsem si.
,,Četla jsem knihu,“ řekla Sofie po chvíli ticha.
Adrien se ušklíbl. ,,To je informace, bez které bych nepřežil.“
,,Stalo se tam něco podobného.“ Sofie se na něj zamračila. ,,Byl tam duch koně. Projevovalo se to podobně. Mělo to důvod…, v minulosti.“
Posadila jsem se vedle Adriena. ,,V minulosti?“
,,Jo. Toho koně tam zastřelili, protože byl zlý. Strašil tam.“
,,To tam mohl strašit jak dlouho,“ poznamenal Adrien a prohrábl si vlasy. Sofie zavrtěla hlavou.
,,Toho ducha vyvolal obraz,“ řekla a zadívala se do stropu, jako by přemýšlela. ,,Aby zabránili jeho řádění, museli ten obraz zničit. A pak to přestalo.“
Adrien pochybovačně pozvedl obočí. ,,Takže chceš říct, že se tu objevilo něco, co to celé…, spustilo?“
Sofie pokrčila rameny. ,,Nevím. Jen mě to napadlo. Možná…,“ Podívala se na mě. ,,...to tak je.“
,,Takže musíme zjistit, co je tu nového a co to mohlo způsobit,“ uvažoval Adrien nahlas. Pak ale zavrtěl hlavou a položil se na záda. Zadíval se do stropu.
,,Možná… By jsme měli počkat,“ navrhla jsem tiše a podívala se na Sofii. ,,Možná to byla jen náhoda. Nemusí to rovnou být duch. Třeba, to bylo jen…“ Zavrtěla jsem hlavou. Pravda byla taková, že jsem pro to žádné jiné vysvětlení neměla. Kousl jsem se zevnitř do tváře.
,,Spíš si myslím, že bychom se měli pokusit zjistit něco o tomhle místě. Jestli je to tak, jak říkáš, Sofie, tak se tady muselo něco stát. A musel s tím mít něco společného nějaký kůň.“ Rozhlédl se po místnosti. ,,Nemůžeme být první, kdo tu choval koně. Muselo to být ještě dávno před námi.“
Sofie kývla. ,,Jo, to možná jo. Zeptám se táty.“
Adrien se ušklíbl. ,,Jak hloupé.“
,,Máš lepší nápad?“ zeptala jsem se ho krapet odměřeně. Štvalo mě, že se v přítomnosti Sofie zase chová jako idiot. Přece jen to myslela dobře.
,,Jo,“ odvětil a posadil se. ,,Ve vesnici je archiv. Paní Vlčková si tam už léta schovává všechny důležité věci, které se týkají vesnice a jejího okolí. Takže i ranče.“
,,Co přesně tam má? Knihy?“ zeptala se Sofie a zamyšleně naklonila hlavu na stranu. Adrien se usmál.
,,Nejen knihy. Staré noviny, dokumenty, mapy, fotografie. To všechno z doby zhruba před padesáti lety. Ale je toho hodně. Možná bychom tam mohli něco najít.
,,Jo, to asi jo,“ přitakala jsem. ,,A kdy tam chceš jít?“
,,Možná zítra.“
,,Zítra?“ Sofie se zvedla. ,,Nevím, jestli nás táta pustí. Dneska jsme ve vesnici byli.“
,,Diana pojede do města. Mohla by nás vzít k železnici,“ přemýšlel Adrien nahlas. Sofie ho ale přerušila.
,,Máma zítra nakoupit nejede. Byla nakoupit včera.“
,,Aha,“ protáhl Adrien. ,,A co na kolech?“
,,Dneska jsme se flákali,“ připomněla jsem mu. ,,Táta někam jel a dal nám volno. Jediné, co jsme dělali, bylo, že jsme vykydali.“
,,A večer jedeme ven. Doma necháme jen ty koně, kteří pojedou,“ mínila Sofie. Adrien si prohrábl vlasy.
,,A Dreama. Večer mám ještě trénink na jízdárně.“
,,A to mi připomíná,“ Sofie se zvedla a přešla ke dveřím. ,,že za půl hodiny máme sraz před stájemi. Takže já se jdu převlíct.“
,,To mi říkáš brzo,“ odtušila jsem naoko otráveně, ale ve skutečnosti jsem se na vyjížďku těšila. Pojedeme sice lesem, ale táta říkal něco o tom, že bychom měli jet směrem k vesnici, takže opačným směrem, než je výběh a ta temná část lesa.
Sofie za sebou zavřela dveře a já se posadila vedle Adriena na postel. Ten si prohrábl vlasy.
,,Takže si to shrňme. Zjistit, co se tu stalo, najít předmět, co to způsobil a zničit ho. To nezní tak složitě.“
,,To ne.“ přisvědčila jsem a natáhla se pro svůj mobil, který ležel na mém nočním stolku. Chtěla jsem mamce alespoň poslat sms-ku, když už jsem se třetí den nedostala k tomu jí zavolat, ale zjistila jsem, že mám mobil vybitý.
,,Super,“ ucedila jsem a zvedla se z postele, abych našla nabíječku. Vytáhla jsem ji z šuplíku a přešla k psacímu stolu, abych ji mohla strčit do zásuvky.
Zatímco jsem zápasila se zamotaným kabelem, Adrien se zvedl a přešel za mě. Polkla jsem, když jsem na krku ucítila jeho dech.
,,Adriene..“
,,Nechceš to nechat na potom?'' zeptal se tiše a zlehka se mě dotkl rty za uchem. Obě ruce mi ovinul kolem pasu a přitisknul si mě k sobě.
Zavřela jsem oči a nutila se dýchat. Bylo to tu znovu - můj mozek mi vyskočil z hlavy a hned v patách za ním veškerý zdravý rozum, co jsem kdy měla.
,,Adriene, nech toho,'' řekla jsem po chvíli, během které jsem se marně snažila zmátořit.
Povolil sevření a trochu odklonil hlavu. Prsty mi ze spánku odhrnul vlasy.
,,Kitty, co se děje?''
,,Hele, podívej se,'' řekla jsem a otočila se k němu čelem. Z jeho pohledu nešlo vyčíst nic, nanejvýš mírný údiv. Povzdechla jsem si.
,,Adriene, tohle nejde,'' začala jsem váhavě. ,,To v tý stodole..., byla chyba. Ztratila jsem hlavu. Byla jsem vystrašená a nevěděla jsem, co dělám, chápeš? My dva...,'' odmlčela jsem se a nejistě se na něj podívala. ,,...to byl omyl.''
Adrien s povzdechem sklopil hlavu. Kousla jsem se do rtu. Nechtěla jsem mu ublížit. Opravdu ne.
,,Promiň,'' špitla jsem a uhnula pohledem, když se na mě podíval.
,,Tomu ale sama nevěříš, ne?'' zeptal se tiše. Narozdíl ode mě nevypadal vůbec rozpačitě. Jen ztuhlá čelist svědčila o vnitřním napětí.
Pokrčila jsem rameny. ,,Já..., nevím, čemu mám věřit.''
,,Zkus věřit mně,'' zašeptal a přitiskl své čelo na mé. Jeho prsty se mi jemně probíraly ve vlasech.
,,Přála bych si, abych mohla.''
Byl tak blízko. Jeho rty byly tak blízko. Sledovala jsem, jak je pomalu otevírá, když říkal: ,,Zkus to.''
Cítila jsem na rtech jeho dech. Neudržela jsem se a vztáhla ruku k jeho tváři. Jeho kůže byla hebká a horká. Nahmatala jsem tenký pramínek jeho vlasů a zastrčila mu ho za ucho. Zavřel oči a znovu mi omotal ruce kolem pasu.
,,Neprosila jsem se o tebe,'' zašeptala jsem a moje ruka mu klesla na rameno. I přes tričko jsem cítila jeho napjaté ramenní svaly.
,,Já vím.'' Jeho pootevřené rty se začaly k těm mým přibližovat, pomalu a obezřetně, jako by měl strach, že mě poleká. Po každém sebemenším pohybu se na chvíli zastavil. Když se pak jeho ústa přiblížila k mým tak moc, že jsme se skoro dotýkali, zavřela jsem oči a přitiskla své rty na jeho.
Projelo mnou vzrušující chvění. Znovu mě překvapilo, jak jsou jeho rty měkké a hebké a jaký něžný tlak jimi vyvíjí. Líbal mě pomalu a opatrně, ale s vášní, která jako by mě měla ujistit, že ke mně cítí něco mnohem víc. Oplácela jsem mu polibky čím dál vášnivěji, mé ruce se mimovolně vydaly na prohlídku jeho pevného těla a mně bylo jasné, že potřebuju víc - víc jeho.
Bylo nemožné chtít po něm, aby mě chtěl tolik, jako já jeho. Aby mě držel v náruči tak, jako by mě už nikdy neměl pustit. Aby mi vracel polibky vždy o něco důrazněji a vášnivěji, než jsem mu je vracela já.
Ale on to udělal. Pevně mě chytil za boky a posadil na stůl. Ovinula jsem mu nohy kolem pasu přesně v tom samém okamžiku, kdy on ovinul paže kolem mě. To vše, aniž bychom přerušili vášnivé spojení našich rtů.
Zabořila jsem mu ruce do vlasů a nechala se unášet jeho polibky, které velmi rychle nabývaly a důrazu. Ztratila jsem pojem o čase, takže nedokážu říct, kolik minut uběhlo do doby, než se za dveřmi ozvaly kroky. Odtrhla jsem se od Adriena a zadívala se ke dveřím. Jen jsem s běsnícím srdcem čekala, až se otevřou.
,,Kitty?'' ozval se z chodby Sofiin hlas.
Adrien mi vtiskl obličej do ohybu šíje a mě polilo horko. Poryvy jeho prudkého dechu mi narážely do krku a působily, že mé rty znovu začaly prahnout po těch jeho.
,,Ano?'' zeptala jsem se a usilovně se snažila znít klidně. Hlas mi trochu kolísal z toho, jak jsem popadala dech, ale doufala jsem, že si toho Sofie na druhé straně zdi nevšimne.
,,Měly bychom jít. Táta s mamkou už jsou ve stáji.''
,,Fajn. Jdi napřed. Za chvíli jsem tam.'' Z nějakého důvodu se mi před Adrienem nechtělo poukazovat na to, že se potřebuji převléknout. Slyšela jsem, jak se Sofie vzdaluje a nakonec jak jde po schodech dolů.
,,Měl bys jít,'' zašeptala jsem Adrienovi. Pohladil mě po vlasech.
,,Já vím,'' řekl a odklonil se. Ustoupil o krok, takže jsem mohla slézt ze stolu. Chytil mě za ruku. ,,Ale pamatuj si, kde jsme přestali.''
Stiskl mé prsty mezi svými a druhou rukou si pročísl vlasy a obnovil tak řád v pramíncích, které jsem pocuchala. Opustil pokoj dřív, než jsem si vzpomněla, jak se dýchá.



Už o dalších dvacet minut později jsme všichni seděli na koních a projížděli branou ranče. Táta jen v čele na Hectorovi, za ním já na Bayonettě a Sofie na Zvonečkovi. Diana jela na Amandě jako poslední a malý Beauty vesele pobíhal kolem ní. Mával svým krátkým, huňatým ocáskem a zajímal se o vše, co se hýbalo, ať už to byla větvička kolébající se ve větru, nebo pták sedící a cestě.
Až do dneška jsem si Dianu dokázala představit jen u plotny, ale na Amandě vypadala prostě úžasně. V její černobílé košili krásně vynikla její postava a skvěle ladila k Amandině srsti a hřívě.
Amanda byla mnohem vyšší, než jsem si původně myslela. Stříbřitá, grošovaná srst se jí matně leskla a máchala ocasem do rytmu svého ladného kroku.
Nad ničím z toho jsem ale ve skutečnosti nepřemýšlela. Můj z poloviny nepřítomný mozek se ještě pořád nestačil vzpamatovat a mně se v hlavě honily samé hloupé myšlenky. Jen pro představu: Kde se Adrien naučil tak dobře líbat?
Musela bych analyzovat všechny své dosavadní polibky (podotýkám, že jich zatím moc nebylo), abych přišla na to, čím to je, že umí líbat o tolik líp. Rty se mi stále ještě chvěly z těch pěti minut, které jsme spolu strávili o samotě.
Ale i přes to jsem byla na pochybách. Přece jen jsme se znali sotva tři dny. Stále ještě jsem se tak docela neorientovala v jeho osobnosti. Sice jsem znala jeho druhou stránku - tu, do které jsem i za tak krátkou dobu zamilovala - ale byla tu i jeho druhá, temnější stránka. Tvrdá slupka, pod kterou něco skrývá. A ať to bylo cokoliv, já byla odhodlaná zjistit, co to je, i kdyby se mi to nemělo líbit. Chtěla jsem milovat jeho, a ne jeho masku, pod kterou uzamkl sám sebe.
Ale už ani jeho maskou jsem si nebyla jistá. Vídala jsem ji totiž čím dál míň.
Ze zamyšlení mě vyrušila až Sofie. Zrovna se hlasitě smála něčemu, co řekl táta. Usmála jsem se a s přibližující se rozlehlou loukou a Bayonettiným vzrůstajícím zájmem o okolí jsem se rozhodla užít si vyjížďku.
Publikoval(a): ArtiiS, 3.11.2013
Přečteno (82x)
Tipy (2) ... dát Tip/SuperTip
Poslední tipující: Nikuš-15

Spodek

Stránka generována 19.11.2019 12:36
U nás jste dnes prohlídl(a) 1 stránek.
roboti