Anotace: Společně se Sofií se Kitty s Adrienem vydávají do minulosti, aby zjistili, co přesně se na ranči kdysi dávno odehrálo. Pravda je ale mnohem horší, než si vůbec dokázali představit...

Probudilo mě světlo vnikající do mého pokoje. Nejdřív jsem jen ležela a civěla do stropu, ale bylo mi jasné, že už stejně neusnu, tak jsem se šla osprchovat a vyčistit si zuby. Zrovna jsem se oblékala, když dovnitř vešla Sofie. Obdarovala mě zářivým úsměvem.
,,Z tebe se ještě stane ranní ptáče,“ řekla a svalila se na mou stále ještě neustlanou postel. Zašklebila jsem se na ni.
Sofie mě pozorovala.
,,Hele,“ řekla pak. ,,Přemýšlela jsem o tom, co jste mi včera řekli. O tom koni, co jste slyšeli.“
Kývla jsem. ,,A?“
,,Do půlnoci jsem četla tu knihu,“ oznámila mi s vážným výrazem. ,,Myslíš, že by s mohla přijít s Adrienem do sedlovny? Po snídani?“
,,Proč to neprobereme při kydání?“
,,Martin nám bude pomáhat. Asi by si myslel, že máme o kolečko víc.“
,,Martin?“ zeptala jsem se nechápavě a přemítala, jestli mi něco uniklo. Sofie se na mě omluvně usmála.
,,Adrienův otec.“
,,Aha.“
,,Přijdete?“
,,Jo.“
,,Ok.“
O chvíli později jsem vešla do stáje. Všichni koně, kteří byli včera na vyjížďce, byli doma a zrovna chroupali seno, které jim Adrien s jeho otcem dali. Stále jsem nemohla pochopit, jak dokážou každé ráno vstávat tak brzo a pracovat dlouho do večera bez známek únavy. Zakroutila jsem hlavou a šla si pro vidle. Menší stáj už byla vykydaná, takže jsem se vrhla na Bayonettin box. Bayonetta stála přímo uprostřed a nijak se nesnažila mi práci usnadnit. Chvílemi kydání spíš připomínalo hru kdo z koho.
Adrien zrovna kydal Zvonečka. I když jsem se tomu bránila, můj pohled čas od času zabloudil jeho směrem. Byl ke mně otočený zády, takže jsem mu neviděla do tváře. Tentokrát měl na sobě šedivé džíny, na stehnech ošoupané a místy děravé. Jemu ale náramně slušely. Bylo v nich krásně vidět, jak se mu při pohybu napínají svaly a zadek…
Panebože Kitty! Zatřásla jsem hlavou a soustředila se na špinavou podstýlku (což nebylo ani z poloviny tak zajímavé, ale co nadělám).
Když jsme zhruba o čtyřicet minut později s prací skončili, přitočila jsem se k Adrienovi.
,,Sofie říkala, že…“
,,Já vím. Mluvil jsem s ní.“
Překvapeně jsem se na něj podívala. ,,Kdy?“
,,Asi před pěti minutami,“ odvětil a zadíval se ke dveřím. ,,Myslíš to v sedlovně?“
Kývla jsem a on mi lehce stisknul ruku. ,,Budu tam.“

…

Vešla jsem do sedlovny asi o deset sekund dřív, než Adrien. Sofie už tam byla a se založenýma rukama si nás měřila.
,,No konečně,“ ušklíbla se na mě a další úšklebek věnovala Adrienovi, který zrovna zavíral dveře. Zamračil se na ni. Bez jediného slova si hněvivě zírali do očí a mračili se na sebe.
,,Takže?“ zeptala jsem se rychle, abych přerušila to vzrůstající napětí mezi nimi. Sofie od něj odvrátila pohled a posadila se na zem. Zády se opřela o stěnu.
,,No, četla jsem tu knihu,“ začala a těkala pohledem z jednoho na druhého. ,,Teda alespoň ty důležité části.“
,,No a?“ zeptal se Adrien protáhle a opřel se o stěnu. Promačkával si prsty.
,,Jak jsem říkala, že toho ducha vyvolal ten obraz, tak je to pravda. Je to ale mnohem složitější.“
Zakroutila jsem očima a svezla se na zem naproti ní. ,,Složitější?“
,,Jo. Na tom obrazu by ten kůň. Namalovali ho, když ještě žil. Když ho tam pak zabili, ta rodina, co ho vlastnila, se odstěhovala a...''
,,A proč ho vlastně zabili?'' přerušila jsem ji. Sofii se v obličeji mihl lítostivý výraz.
,,Ten hřebec zabil svého majitele, asi dvacetiletého kluka. Jeho otce to rozzuřilo a tak ho zastřelil.''
Naskočila mi husí kůže. Začala jsem si hladit paže, abych se jí zbavila. Vždyť ten kluk byl jen o rok starší než Adrien!
,,Takže, ta rodina se odstěhovala a duch toho koně tam strašil. O padesát let později se tam přistěhovala nějaká holka, našla ten obraz a pověsila si ho na stěnu. A tím to začalo.''
Adrien nakrčil čelo. ,,A co my s tím? Je to jen knížka. Nám to nepomůže.''
,,Pomůže,'' řekla Sofie přesvědčeně a podívala se na mě. ,,Alespoň víme, po čem jít.''
,,A to je?'' zeptala jsem se a snažila se vybavit si nějaký podobný předmět na ranči. Sofie se triumfálně usmála. ,,Je to logický. Podmět, který toho ducha vyvolá, s ním musí mít nějakou souvislost. A ani to nemusí být předmět. Může to být i zvíře nebo člověk. Nebo rostlina nebo…“
,,Jo, jasně. Chápeme,“ přerušil ji Adrien a posadil se vedle mě. ,,Prostě cokoliv, co s ním má něco společného. A dál?“
,,No co asi. Ten podmět se musí zničit. Spálit a tak. S živými podměty je to horší.“ Sofie zmlkla a nejistě se na nás zadívala. ,,Pokud je to zvíře nebo člověk, tak… To musí zemřít.“
Ztěžka jsem polkla. ,,Ale co když je ten podmět jeden z koní?“ Představa, že by tím podmětem mohla být třeba Bayonetta způsobila, že jsem se málem zadusila vlastním srdcem, které jsem měla až v krku.
Adrien ale zavrtěl hlavou. ,,Ne, to ne. Kdyby to byl jeden z koní, muselo by se to projevit už dřív. Všichni koně už tu nějakou dobu jsou.“ V očích se mu zračilo pobavení, když se na mě zadíval. ,,Ale ty jsi přijela nedávno.“
,,Řekni mi, jakou souvislost by s tím Kitty mohla mít?“ obořila se na něj Sofie.
,,To byl vtip ty pako,“ usadil ji Adrien chladně. Sofie si založila ruce na prsou.
,,Neříkej mi pako, pitomče.“
,,Kušuj Pipi.“
,,Nech toho. Seš trapnej.“
Neposlouchala jsem je. Jejich hašteření mi v tu chvíli bylo úplně ukradené. Místo toho se mi v hlavě honilo něco docela jiného.
,,A co ten strakáč?“ navrhla jsem tiše a otočila se na ně. Oba ztichli.
,,Myslíš, že by s tím měl něco společného?“ zeptal se Adrien a opřel si paži o koleno. Sofie se zmateně rozhlédla.
,,Jaký strakáč?“
Uvědomila jsem si, že jsme Sofii o tom koni, kterého jsem viděla stát u ohrady, neřekli. Kousla jsem se do rtu a podívala se na Adriena, který si prohrábl vlasy.
,,Kitty, včera za ohradou viděla nějakého strakatého koně. Zprvu jsem jí nevěřil, ale pak jsem se tam šel podívat a našel tam stopy.“
Mimoděk jsem se začala zabývat otázkou, zda Adrien řekl Sofii o mé ranní návštěvě La Gatina boxu. Budu se ho na to muset zeptat.
,,Šli jsme se tam podívat s Kitty, protože,“ Podíval se na mě. ,,mi nevěřila a myslela si, že si z ní střílím. Našli jsme je, ale mezitím si tamto našlo nás.“
Otřásla jsem se.
Sofie se zamyslela. ,,No… To dělá věci poněkud složitější. Jestli za to ten kůň může, tak…“ Odmlčela se a zabodla pohled do podlahy. ,,Ta představa se mi nelíbí.“
,,Mě taky ne,“ přidala jsem se a podívala se na Adriena. Skoro mě probodával pohledem. Zamračila jsem se na něj. ,,Radši tu budu trpět ducha než zabít koně.“
Zvedl ruce a pak je nechal volně klesnout do klína. Všichni jsme mlčeli, každý zabraný do svých vlastních myšlenek, až nás pak vyrušilo otevření dveří. Dovnitř vstoupila Diana. Zkoumavě si nás prohlížela.
,,Co tu děláte?“
,,Debatní kroužek,“ ušklíbla se Sofie a založila si ruce za hlavou.
Diana pozvedla obočí. ,,A o čem debatujete?“
Začala jsem hořečně přemýšlet o tom, na co se vymluvit. Sofie na mě vrhla prosebný pohled, který mě utvrdil v tom, že má stejně jako já okno. Jen jsem pokrčila rameny. Nečekaně nás zachránil Adrien.
,,Přemýšlíme, že by jsme se dneska zajeli podívat do vesnice,“ řekl sebejistě. Já i Sofie jsme se na něj překvapeně otočily. Nevypadal, že by ho to znepokojilo, pokračoval dál.
,,Chtěli bychom se podívat do archivu paní Vlčkové. Kitty zajímá historie vesnice a ranče.“
No, zachránil není správný výraz.
Ohromeně jsem na něj zírala. Cože? Já a zajímat se o historii? Probrala jsem se, až když do mě Adrien nenápadně šťouchnul nohou.
,,Jo,“ přitakala jsem váhavě. Adrienův pohled mě doslova vybízel, abych pokračovala dál.
,,Chtěla bych najít nějaké fotky. Zajímalo by mě, jak to tu vypadalo dřív. A taky bych chtěla zjistit něco o lidech a koních, kteří tu žili dřív.“
Koutkem oka jsem zahlédla, jak se Adrien ošil. Sofie na nás ohromeně zírala, ale pak přikývla.
,,No jo, no. Miluju dějepis,“ dodala jsem se šibalským úsměvem a věnovala Dianě prosebný pohled. Pokrčila rameny. ,,Nevím, jestli vám to Tom dovolí. Kdyby jste si na to vzpomněli včera, bylo by to lepší. Dneska to nejspíš nestihnete. Museli byste tréninky buď vynechat a nebo je spojit v jeden. Což není moc praktické.“
Adrien nakrčil čelo. ,,No, Sofie s Kitty by klidně mohli trénovat spolu a já bych mohl trénovat večer, jako včera. A vlastně…“ Zadíval se do protější zdi a vypadal, že přemýšlí. ,, …bych to mohl dneska úplně vypustit. Dreamovi to neuškodí a když ho nechám venku…“ Podíval se na Dianu a pokrčil rameny.
Diana se pousmála. ,,Promluvím s Tomem. Uvidíme.“
S těmito slovy odešla a my si vyměnili významné pohledy. Sofie se zadívala na Adriena.
,,Obdivuju tvou schopnost improvizace,“ uculila se. ,,To bylo chytrý.“
Adrien rukou naznačil poklonu a začal se pomalu zvedat. ,,Měli bychom jít. Diana asi nebyla jediná, kdo nás hledá.“
Vzal mě za ruce a zvedl za nohy.
,,Copak?“ Sofie dramaticky našpulila pusu a mlaskla.
,,Jdi někam,“ vyzval ji Adrien. Ze Sofiina výrazu jsem poznala, že nikdy neztrácí chuť se hádat. Založila jsem si ruce na prsou a vyčítavě se na ní zadívala. S mlasknutím kývla, ale alespoň po Adrienovi vrhla pohled – tohle si s tebou vyřídím. Adrien obrátil oči v sloup.
,,Jo, chtěla jsem se zeptat,“ Sofie se najednou zvedla a vykročila k nám. ,,Co se podívat na místo, kde jste to slyšeli?“
,,Blázníš?“ Už jen při té představě, že bych tam měla jít, mi naskakovala husina. ,,Nejdu tam.“
,,Ale no tak,“ zakňourala Sofie. ,,Chtěla bych to taky slyšet.“
,,Nechtěla,“ ujistila jsem ji. Jedna z mála věcí, kterou jsem si byla jistá.
,,Počkej.“ Adrien mi položil ruku na rameno. ,,To není zase tak špatný nápad.“
,,Vůbec ne! Jít tomu rovnou do náruče? Nejsem blázen.“
,,Přemýšlej,“ řekl Adrien. ,,Myslíme si, že s tím má něco společného ten kůň. Včera to bylo jen několik málo hodin, cos ho tam viděla. Dneska už je to skoro den.“
,,A co?“ Pokrčila jsem rameny. Opravdu se nedá říct, že bych tomu nějak zvlášť rozuměla.
,,Jestli to ten kůň způsobil,“ pokračoval Adrien a poškrabal se na zátylku. ,,tak to vysvětluje to, proč jsme to včera slyšeli. Protože to nebylo tak dlouho, co tam byl a spustil to. Jestli tam od té doby nebyl, tak to nejspíš neuslyšíme. Ale jestli to s ním nic společného nemá, tak je možné, že se to objeví znovu.''
,,A my vyloučíme možnost, že s tím ten kůň má něco společného?“ zeptala se Sofie zamyšleně.
Adrien kývl. ,,Třeba se to zdržuje v jeho blízkosti. Sice mě nenapadá nic, jak by s tím ten kůň mohl souviset, ale…“ Těkal pohledem ze Sofie na mě. ,,za jistotu nic nedáme.“
Nejistě jsem přešlápla na místě. ,,Opravdu tam chcete jít?“
Oba přikývli. Asi první věc v historii lidstva, kdy se na něčem shodli.
Nakonec jsem se podvolila. ,,Tak jo. Nějak to přežiju.“
Vydali jsme se k hornímu výběhu. Napětí uvnitř mě bylo nesnesitelné a já vší silou snažila uklidnit a zhluboka dýchat. Jak jsme se k ohradě blížili, moje napětí se pozvolna měnilo ve strach. Pevně jsem stiskla Adrienovu ruku. Opětoval mi stisk a pohlédl na mě. Rty měl sevřené v tenkou čárku a výraz jeho očí svědčil o tom, že se cítí podobně.
Pomalu jsme se přibližovali k místu, kde byla ještě včera ráno rozbitá ohrada. Teď už byla skoro opravená, ale to mi bylo jedno. Mé napětí se stupňovalo a já pomalu dostávala strach. S běsnícím srdcem jsem prolezla ohradou a následovala Sofii, která šla v čele.
,,Kde to je?“
,,Tam,“ ukázal Adrien před nás mezi stromy, k místu, kde jsme včera stáli.
Všichni jsme zpomalili, když jsme se blížili k bažině. Napětí sílilo a já zaťala pěsti, abych zabránila chvění mých prstů.
,,Tady jsou ty stopy,“ ukázal Adrien na bahno. Měl pravdu. Nevysychalo. Spíš se zdálo, že je ještě mokřejší a matlavější než včera. Stopy byly ale pořád ještě viditelné. Sofie si k nim klekla a špičkami prstů se dotkla bahna. To, co jí ulpělo na kůži, pak otřela do kalhot.
,,Ten kůň byl u ohrady?“
Věděla jsem, že ta otázka směřuje na mě, a tak jsem kývla. ,,Jo.“
Adrien se rozhlížel po okolí. ,,Nevypadá to, že by se tu k něčemu schylovalo,“ mínil nahlas a já jsem musela souhlasit. Okolí vypadalo klidně a neškodně.
Stejně jako včera. Téměř všechno bylo stejné, až na to, že tentokrát tu s námi byla Sofie.
Sofie se postavila a podívala se na nás. ,,Tady jste stáli?“
,,Jo,“ přisvědčila jsem a zadívala se na zem. Větvičky a jehličí ležely na zemi naprosto nehnutě. Z nějakého důvodu jsem si začala být jistá, že dneska už k ničemu nedojde. Stejně jsem se tu ale necítila dobře.
Sofie se napřímila a otočila se na nás. Pokrčila rameny. ,,Nic.“
,,Nic,“ přisvědčili jsme s Adrienem souhlasně, ale zdaleka jsme nezněli tak zklamaně jako Sofie, která si strčila ruce do kapes a rozhlédla se.
,,Myslíte, že se to ještě někdy objeví?“
Pokrčila jsem rameny. ,,Nevím. Ale byla bych radši, kdyby ne.“
,,Třeba za to ten kůň mohl,“ řekl Adrien a ukázal na stopy. ,,Třeba to odešlo s ním.“
,,Na třeba se spoléhat nemůžeme,“ prohlásila Sofie rázně. Uculila jsem se. Role detektiva se jí očividně zamlouvala. Doslova jí žila.
,,A co navrhuješ? Nic jiného, než třeba nemáme,“ odtušil Adrien, zaklonil hlavu a zadíval se do nebe. ,,Můžeme jen hádat, jak to celé je.“
,,No tak,“ snažila jsem se do toho všeho vnést trochu světla. ,,Pořád ještě můžeme něco najít. V tom archivu.“
,,To je pravda,“ pokývala Sofie hlavou.
Adrien se zhluboka nadechl. ,,Pořád ještě nevíme, jestli tam vůbec pojedeme.“
,,Máme celé tři týdny,“ namítla jsem, ale pak jsem se zarazila. ,,No, já mám tři týdny. A ne celé.“
Sofie vykročila ke mně. ,,My na to přijdeme.“
Podívala se na Adriena. ,,Ale jestli na to máme přijít, budeme muset držet spolu.“
,,Chceš založit pátrací skupinu?“ Adrienovo obočí vystřelilo vzhůru. ,,Děláš si srandu?“
,,Jen vám chci pomoct. Už takhle jsem vám pomohla, nemyslíš?“ Sofie pevně semkla rty. ,,Nebýt toho, že jsem vám řekla o té knize, nic by jste doteď nevěděli.“
,,A nebýt toho, že já znám ten archiv, nikam bychom se nepohnuli,“ zavrčel Adrien. Sofie zkřivila rty do něčeho, co bylo na úsměv příliš ostré.
,,Pořád nevíme, co tam najdeme. Jestli vůbec něco. V tom tvém archivu taky nemají všechno.“
,,Tak a dost!“ rozmáchla jsem rukama. ,,Takhle se vážně nikam nedostaneme.“
,,On si začal!“ ukázala Sofie na Adriena, ve tváři dotčený výraz. Adrien se zamračil.
,,Je mi jedno, kdo to začal. Já to končím,“ řekla jsem pevně a podívala se na Adriena, který se zády opřel o strom a strčil si ruce do kapes. Protočila jsem oči.
,,Hele, je mi jedno, co to je, nebo proč to tu je. Otázka je, jak se toho zbavit.“ Pokrčila jsem rameny a rozhodila ruce. ,,Prostě najdeme nejjednodušší způsob, jak to zastavit.“
Adrien se kousnul do rtu. ,,Všechno to zní hrozně moc jednoduše. Ale mám takový pocit, že to tak snadný nebude.“
,, Ty umíš povzbudit,“ rýpla si ještě Sofie, ale já věděla, že ten pocit má taky. Stejně jako já.

…

Doufala jsem, že na nás Diana nezapomněla. Když jsem šla do kuchyně pro nějaké pití, v duchu jsem se připravovala k tomu se na to zeptat. Když jsem vešla, Diana zrovna seděla u stolu, krájela zeleninu a něco probírala s tátou. Ten se na mě usmál.
,,Ahoj.“
,,Ahoj,“ odvětila jsem, když jsem si uvědomila, že jsem ho dneska ještě neviděla. A to bylo, prosím, skoro poledne.
,,Slyšel jsem, že tě začal bavit dějepis,“ zašklebil se na mě táta a já cítila, jak se mi do tváří hrne krev. Neuměla jsem lhát.
,,No, nemyslela jsem, že mě začal bavit. Jen by mě zajímalo, jak to tady vypadalo. Něco o lidech, kteří tady žili, pohybovali se po tomhle domě. A tak.“
Táta nakrčil čelo. ,,A chtěla by ses podívat do toho archivu? Nebo co to je?“
Přikývla jsem. ,,Adrien říkal, že tam mají zajímavé věci.“
,,To je pravda,“ vložila se do toho Diana. ,,Chodím tam docela ráda. Najdeš tam spoustu starých knížek, fotografií a dokumentů o vesnici. O ranči nevyjímaje.“
Táta se na mě podíval. ,,Chcete tam jet dneska?“
Kývla jsem.
,,Nepočká to?“
,,Ne.“ Prosím, ať to vyjde!
Táta se zadíval do stolu a já se kousla do rtu. Věděla jsem, že by naše výprava do historie Stříbrné klidně počkala, ale pak bychom měli mnohem méně času na zjištění toho, co se tu stalo a hledání souvislostí. Napjatě jsem sledovala tátu, který se na židli narovnal.
,,No,“ začal. ,,Možná by to šlo. Dneska teda nikam nejedu, ale můžete si půjčit kola. Spíš mi vrtá hlavou, jak to uděláme s tréninkem. I kdybyste trénovali spolu, nestihneme to. Takže o to s největší pravděpodobností dneska jezdit nebudete.“
Sakra. Ne, že bych chtěla o trénink přijít.
,,Já se domluvím,“ řekla jsem a chtěla se otočit, ale pak jsem si vzpomněla na pití.
,,Ehm,“ obrátila jsem se na Dianu. ,,Mám přinést do stáje nějaké pití. Je tu něco, co můžu vzít?“
Diana ukázala na ledničku. ,,Něco si tam vezmi. Je jedno co.“
Otevřela jsem lednici a vytáhla minerálku s příchutí pomeranče. Alespoň něco, co zažene žízeň.
Vrátila jsem se ke stáji. Adrien si vyvedl ven Dreama a čistil ho. Všimla jsem si, že se ani neobtěžoval s tím ho uvázat. Dream jednoduše stál pod jedním oknem a pochrupoval.
Sofie seděla u zdi a sledovala ho. Posadila jsem se vedle ní a podala jí minerálku.
,,Co je?“ zeptala se Sofie, když se napila. Vrátila mi láhev.
,,Táta říká, že si můžeme vzít kola a jet do vesnice,“ oznámila jsem tak, aby to slyšel i Adrien, která se zrovna zabýval Dreamovým ocasem. Dlouhými tahy kartáče ho pročesával.
,,Tak to je fajn,“ usmála se Sofie. Zavrtěla jsem hlavou.
,,Prý dneska jezdit nebudeme. Nestihneme to.“
Sofie nakrčila čelo. ,,Třeba to stihneme.“
,,Nečekej, že tam budeme hodinu a budeme vědět všechno,“ ozval se Adrien a vzhlédl od valachova ohonu. ,,Nejspíš tam zabijeme celé odpoledne.“
Sofie vytáhla z kapsy mobil. ,,Je půl jedenácté. Oběd bude někdy kolem jedné, jak znám mámu. Vykydáno je, naši koně jsou ve stáji. Mohli bychom jít jezdit teď. Hectora, La Gatu a Amandu s Beautyho můžeme pustit ven.“
Přistoupila jsem k Adrienovi a podala mu minerálku. Otevřel ji a hltavě se napil.
,,No,“ řekl, když mi láhev s lehkým náznakem úsměvu vrátil. ,,Já dneska jezdit nebudu. Posledních několik dní jsem mu dal zabrat.“ Popleskal Dreama po pevné šíji.
Zadívala jsem se na valacha. Oči měl přivřené a pomalu oddychoval, jako by měl každou chvíli usnout. Vypadal, že je mu Adrienova péče příjemná.
,,Menší oddych mu neuškodí,“ souhlasila Sofie. ,,Když ho pustíš ven, bude akorát rád.“
,,Nemyslím, že by Bayonettě vadilo, že si dneska nezajezdí,“ řekla jsem a zastínila si oči, když jsem se podívala k obloze. ,,A navíc je horko. Byla by úplně hotová.“
,,Jo, to asi jo,“ přitakala Sofie s povzdechem. ,,Dneska je vážně vedro.“
,,Ta knihovna je asi nejlepší volba,“ usoudil Adrien a začal Dreamovi kartáčovat nohy i přes to, byl dokonale čistý. ,,Tam bude alespoň chládek.“
S úsměvem jsem naklonila hlavu na stranu. ,,Proč ho čistíš, když ho pak pustíš ven? První, co udělá, bude, že se vyválí. A budeš moct začít od znova.“
,,Já vím,“ povzdechl si Adrien a zadíval se na Dreamovu svěšenou hlavu. ,,Alespoň to nebude ta stará špína.“
Ušklíbla jsem se. Sofie se zvedla a naklonila se ke mně. ,,Pojď, dáme koním ohlávky a až to tady milostpán dodělá, pustíme je ven.“
Kývla jsem a následovala ji do maštale. Bayonetta měla hlavu vystrčenou ven z boxu a když nás uviděla, tiše zaržála.
,,Taky tě ráda vidím,“ zasmála jsem se a vzala její hlavu do dlaní. Políbila jsem ji na nos. ,,Jakpak se máš?“
Sofie se vynořila ze sedlovny s ohlávkami. Ani jsem si nevšimla, že tam zašla. Pár mi jich podala a přešla do Amandinýho boxu.
,,Adrien se mi zdá nějakej divnej,“ houkla na mě, když klisně ohlávku nandala. Zapnula jsem Bayonettě přezku. ,,Jak to myslíš?“
,,No, chová se jinak. Tak nějak…, uvolněně.“
,,Nebyl takový?“
Zavrtěla hlavou. ,,Nikdy.“
,,A proč mi to říkáš?“ zeptala jsem se a otevřela Hectorův box. Chroupal seno v rohu a rozverně u toho švihal ocasem. Výhružně sklopil uši, když jsem k němu přistoupila. Zamračila jsem se.
,,Sranda, ne?“ okřikla jsem ho pevně. Nespokojeně potřásl hlavou a odfrkl si, ale žádné další škleby už na mě nezkoušel. Nasadila jsem mu ohlávku.
Sofie přistoupila k boxu a opřela se o dveře. ,,Ne, že by mi to vadilo. Ale mám pocit, že je to kvůli tobě.“
,,Proč kvůli mně?“ zeptala jsem se naoko nezaujatě. Polévalo mě horko.
,,Nemusíš mi to tajit. Něco mezi vámi je.“
,,Něco možná jo,“ přiznala jsem po chvíli tiše. ,,Ale otázka je co.“
Sofie potřásla hlavou. ,,Máš ho ráda?“
Zastavila jsem se v půli cesty k ní. Jestli ho mám ráda? Ano. Polkla jsem. Ráda je slabé slovo. Zamilovala jsem se do něj.
,,Já ani nevím,“ zalhala jsem. ,,Jo, je hezký, přitažlivý a v jistém slova smyslu i sympatický, ale… Má i svou druhou stránku. Tu temnou.“
,,No právě.“ Sofie zakroutila očima. ,,Někdy z něj jde strach.“
Najednou se na mě zadívala. Nezvykle pronikavý pohled, blesklo mi hlavou. Znejistěla jsem.
,,Je zábavný?“ zeptala se zamyšleně. Vyvalila jsem na ni oči.
,,To se ptáš mě? Té, která ho zná ani ne týden?“
,,Jo, protože i za tu dobu jsi ho poznala líp, než ho kdy poznám já,“ odtušila. Pozvedla obočí. ,,No?“
,,Neřekla bych, že je zábavný…“ odvětila jsem váhavě. Nikdy jsem Adriena neviděla vtipkovat (když už, tak to většinou byly narážky, které vedly akorát tak k hádce). Nebo se smát. Úsměv ano, ale smích? Opravdový smích? Ne.
,,…ale člověk se s ním nikdy nenudí,“ řekla jsem pak ještě a vyšla z boxu. Sofie za mnou zavřela dveře.
Přemýšlela jsem, proč jí tolik záleží na tom, jestli s Adrienem něco mám. Bylo tu její varování, zpovídání a poznámky, které měla vždycky, když se mě Adrien byť jen nepatrně dotknul. To Adriena opravdu tak nesnáší? Co se mezi nimi stalo, že je ten vztah mezi nimi tak… podělanej? Později se jí na to budu muset zeptat. Bylo moudřejší se na to ptát jí, než Adriena. Byla jsem si jistá, že by mi nic neřekl.
Adrien už Dreama dočistil. Vypadal opravdu úchvatně, rozčesaná hříva mu jako hedvábí splývala po lesklé šíji, jeho narezlá srst se na slunci leskla a měla odstín Sofiiných vlasů. Adrien mu stál u hlavy, hladil ho po nose a tiše k němu promlouval. Nerozuměla jsem, co mu říká, protože jsem stála moc daleko, ale i přesto jsem viděla to pevné pouto, které mezi nimi bylo. Valach se mu díval do očí, střihal ušima a chvíli co chvíli si odfrknul, skoro jako by mu odpovídal. Adrienovu tvář prozářil úsměv.
Sofie měla pravdu. Vypadal tak… uvolněně.
Opřela jsem se stěnu. Dokázala bych se na něj dívat celé hodiny. Houby hodiny, dny. Byl tak… krásný.
S tímhle krásným klukem jsem se líbala? Zatřásla jsem hlavou.
Do Adriena není těžké se zamilovat. Diana měla pravdu. Vlastně to bylo to nejsnazší na světě. Mladý, charismatický, krásný, záhadný… Prostě něco pro mě. Sama pro sebe jsem se usmála a vykročila k němu.
Otočil se na mě, na rtech mu hrál úsměv, který jsem mu vrátila. Popleskal Dreama po šíji.
,,V kolik tak chcete vyjet?“ zeptal se mě. Pokrčila jsem rameny.
,,Nevím. Podle toho, v kolik bude oběd. Tak hodinu po něm.“
Přikývl a pohladil už opět pochrupujícího Dreama po nozdrách. ,,Neříkala Sofie, kdy budeme pouštět ty koně?“
,,Jo, asi hned teď. Už jsme jim nandali ohlávky a…“
V tu chvíli se ze stáje vynořila Sofie s páskou. Ani jsem si nevšimla, že by ji někdo sundal. Pokynula nám a zamířila k bráně výběhu.
,,Co všechno ti o mě řekla?“ zeptal se Adrien znenadání. Zněl celkem podrážděně. Pokrčila jsem rameny.
,,Nic moc.“
,,A to je?“
,,To něco málo, co o tobě vím.“
Pozvedl obočí, rty se mu zvlnily v lehkém náznaku úsměvu. ,,A co o mě vlastně víš?“
,,Říkám to. Nic moc. Jen něco o tvé matce a o tom, že jsi neměl zrovna lehký život a…“ Zarazila jsem se. Už jen to, jak mu úsměv zmizel z tváře, mě usvědčilo v tom, že zrovna tohle jsem říkat neměla. Sklopila jsem oči.
,,Promiň.“
Jen kývl, ale pak mě chytil za ruku a jemně ji stisknul. Se spodním rtem mezi zuby jsem k němu vzhlédla.
Kam se podělo to uvolnění a štěstí, které mu prozařovalo tvář? Ještě před chvílí byl… normální. Jinak to zkrátka nazvat neumím. Ale teď?
,,Adriene, mrzí mě to,“ zašeptala jsem a stiskla mu ruku. Zavrtěl hlavou.
,,To nic. Já bych se měl omluvit.“
Polkla jsem. ,,Proč?“
,,Protože,“ Bezradně pokrčil rameny. ,,Reaguju přehnaně.“
,,Ne,“ řekla jsem a pousmála se. Zvedl ke mně oči.
,,Ne?“
,,Ne.“
Upřeně se mi zadíval do očí. Jeho ruka pomalu putovala vzhůru, k mé tváři. Přejel mi prsty po líci. Odolala jsem pokušení zavřít oči a místo toho se zahleděla do těch jeho. Fascinovaně, ale zároveň nesměle si mě prohlížel. Bříška jeho prstů mi přejížděla po kůži, která najednou byla extrémně citlivá. Do tváří se mi nahrnula krev a já tomu nedokázala zabránit.
Opatrně jsem k němu vztáhla ruku a dotkla se jeho rtů. Byly horké, hebké a měkké. Spalovala mě ta intenzita jeho pohledu. Díval se na mě tak… Důvěrně. Nutkavě. Naléhavě.
Mé prsty putovaly přes jeho tvář až k vlasům. Pomalu jsem mu je prohrábla. Zavřel oči.
,,Kitty,“ špitl a trochu sklonil hlavu. Na tváři jsem ucítila jeho dech.
,,Adriene…“
Najednou se ke mně naklonil a přitiskl své rty na mé, obezřetně a něžně. Spíš se mě jimi jen lehce dotknul. Zavřela jsem oči. Ucítila jsem omamnou vůni jeho šamponu, po němž mu voněly vlasy. Pootevřela jsem rty a jemně mezi nimi stiskla jeho spodní. Položil mi jednu ruku na pas a pomalu si mě přivinul k sobě. Ucítila jsem jeho napjaté tělo.
Přestal líbat má ústa a přejel mi rty přes tvář. Jeho dech byl horký a klidný, možná trochu rychlejší, než obvykle. Objala jsem ho kolem širokých ramen a přitiskla svou tvář na jeho. Nosem jsem se dotkla jeho ucha.
Miluju tě.
Mám mu to říct? Co když mi mé city neopětuje? Co když se to všechno pokazí? Chci to riskovat?
Nemusela jsem to zvažovat příliš dlouho. Za námi se ozvaly kroky. Sofie.
Adrien mě ale nepouštěl. Buď si toho nevšiml, nebo byl příliš lhostejný. Já byla lhostejná. Bylo mi upřímně jedno, jestli nás Sofie uvidí, nebo ne. Stejně si myslím, že to ví. Přinejmenším to tuší. A čím dřív se to dozví, tím dřív nebudeme muset nic skrývat. Možná se konečně přestanu cítit tak zatraceně rozpačitě, když o něm budu mluvit. V souvislosti se mnou, samozřejmě.
Adrien se mě dotkl rty za uchem. Přitiskla jsem se k němu pevněji. Jeho ruce mě pevně objaly a já ucítila, jak mi zabořil obličej do vlasů. Zhluboka se nadechl a vdechoval jejich vůni.
,,Teda,“ Sofiin hlas se znatelně drhnul. Jak dlouho nás asi pozoruje? pomyslela jsem si a neochotně se od Adriena odklonila. Povolil sevření, ale nesundal ruce z mého pasu. Držel si mě u sebe, když jsem se na Sofii otočila. V očích se jí zračil úžas.
,,A já myslela, že láska na první pohled neexistuje,“ hlesla a pozvedla obočí. Periferním viděním jsem si všimla, jak se Adrien pousmál.
,,Já taky,“ přikývl a políbil mě do vlasů. ,,Později,“ zašeptal mi a pustil mě. Kývla jsem a sledovala, jak bere Dreama za ohlávku a vede ho k výběhu.
,,A pak, že nevíš, co mezi vámi je,“ uculila se Sofie. Nezmohla jsem se na nic jiného, než na úsměv idiota.
,,No,“ Sofie se za ním otočila. ,,Tak takhle jsem ho opravdu ještě neviděla.“
Já jo, a několikrát, ozvalo se moje podvědomí pyšně. V duchu jsem ho dloubla do žeber.
,,Pojď,“ vybídla jsem Sofii a vydaly jsme se do stáje. Zakřenila se na mě.
,,Jak líbá?“
,,No…“ Ihned jsem zrudla. ,,Nemám moc, s čím to srovnávat, ale líbí se mi to.“
Sofie se ušklíbla. ,,Co pak mám říkat já?“
Šťouchla jsem do ní. ,,Chceš probírat Adrienovu líbací techniku nebo radši pustíme koně?“
Zasmála se a obě jsme začaly otevírat boxy.

…

Po obědě jsem se rozhodla zavolat mámě. Ještě jsem se k tomu jaksi nedostala a dovedu si živě představit, jak moc nervózní asi je. Zvlášť, když je v tuhle dobu v nějakém hotelu v New Yorku a nemůže ani sednout do auta a jet mě zkontrolovat.
Vytočila jsem její číslo a čekala. Vzala to na první zazvonění.
,,Kitty!“ ozval se její nadšený hlas. Usmála jsem se.
,,Ahoj mami.“
,,Jak se máš zlato?“
Zakroutila jsem očima a ona se rozesmála. ,,Vím, že jsi teď zakroutila očima. No tak.“
,,Mám se skvěle,“ odvětila jsem popravdě. ,,Všichni jsou tu moc fajn.“
,,To je skvělé.“ Z jejího tónu jsem poznala, že se usmívá. ,,No a co Tom?“
,,No…“ Co jí mám říct? ,,Myslím, že jsme v pohodě. A Diana je moc hodná.“
,,A co Sofie? Nehádáte se?“
Zasmála jsem se. ,,Ne, nehádáme. Je s ní sranda. Vlastně jsme se dost skamarádily, takže…“
,,Tak to jsem ráda,“ zazněl mi v uších její potěšený tón. Přemýšlela jsem, jestli jí mám říct o Adrienovi. Přece jen je to moje máma. Ale na druhou stranu, zatím nevím, co mezi námi vlastně je. A svěřit se mámě s tím, že jsem se až po uši zamilovala už za tak krátkou dobu, mi neznělo jako moc dobrý nápad. Zavrtěla jsem hlavou s vědomím, že mě nevidí.
,,No a co ty?“ zeptala jsem se jí. Úplně jsem viděla, jak se rozzářila.
,,Ach Kitty, Amerika je úžasná. Pracovat tady je jako pracovat v úplně jiném světě. Jsou tu všichni tak milí.“
,,Jsem ráda, že se ti tam líbí,“ řekla jsem upřímně. Moje máma vždycky milovala moderní věci, ať už to by nábytek nebo oblečení. New York pro ni musí být ráj na zemi.
,,Proč jsi mi nezavolala?“ zeptala se najednou. Rychle jsem zamrkala.
,,Promiň, ale neměla jsem tu moc času pro sebe, a když už, tak jsem na to úplně zapomněla. Většinu dne trávíme ve stáji u koní, jezdíme a pracujeme. Taky chodíme do vesnice, někdy na nákupy a někdy jen tak. Zrovna dneska tam jedeme a…“ Podívala jsem se na hodinky. Mám ještě půl hodiny.
,,A jaká je vesnice? Jak se to tam vlastně jmenuje?“
,,Stříbrná,“ odvětila jsem a položila se na postel. ,,Podle řeky. Ono se tu vlastně všechno jmenuje podle řeky.“
,,To je hezké jméno. Co tam dneska hodláte dělat?“
Á, vyzvědačská mamina. ,,Jdeme do knihovny.“
Na druhé straně bylo chvíli ticho.
,,Když jsme tam jeli, nevěděla jsem, že tam může být i knihovna.“
Já taky ne, to si buď jistá. Mlčela jsem a zírala do stropu. Ach mami, kdybys tak věděla…
,,Kitty, ty mi něco tajíš. Máma na druhém konci se slyšitelně uculila. Zakroutila jsem očima.
,,Netajím.“
,,Ale jo.“
,,Ne!“
,,Tobě se někdo líbí,“ prohlásila mamka pevně. Zalapala jsem po dechu.
,,Ne!“
,,Ale jo, poznám to z tónu tvého hlasu. Úplně stejně jsi mluvila, když k vám do třídy přišel ten nový kluk.“
Ach ano, Lukáš. Jo, byl hezký, ale byl to idiot. A nepamatuji si, že bych o něm kdy mluvila, obzvlášť před mámou. Zoufale jsem toužila něco říct, nejlépe nějaký blábol, jen abych zjistila, co je na mém hlase jiného. Zatřásla jsem hlavou.
,,No?“ dožadovala se mamka. Povzdechla jsem si.
,,No tak dobře! Jo, je tu jeden kluk, co se mi líbí, ale jinak nic zajímavého.“
Dobře, to lžu. Ještě před dvěma hodinami jsme se líbali.
,,A jak se jmenuje?“ Mámin hlas zněl zaujatě. Chvíli jsem si rozmýšlela, jestli odpovím.
,,Adrien.“
,,Cizinec?“
,,Ne,“ kroutila jsem hlavou. Tohle mě ještě nenapadlo. Adrien není české jméno.
,,No a jaký je?“ vyzvídala dál máma. Ušklíbla jsem se.
,,No, je hezký, sympatický, náladový, tvrdohlavý a záhadný,“ odtušila jsem prostě. Asi nejkratší způsob, jak bych mohla Adriena popsat. Udělat mamce živou představu o tom, jak nádherný je by se mi totiž nikdy nemohlo povést.
,,To nezní zlé,“ zasmála se mamka. ,,Hodně štěstí.“
Co? Začala jsem si nervózně pohrávat s knoflíkem mojí modré košile. ,,Ehm, díky.“
,,Za to se přeci nemusíš stydět.“ Máma se usmála. ,,A něco ti povím. Já tady taky někoho potkala.“
,,Ale?“ zakřenila jsem se. ,,A?“
,,No, zatím mám jen jeho jméno.“ Mamka najednou zněla nejistě. ,,Jmenuje se Steven. Pracuje tu v jedné cestovce. Ta mimochodem sídlí hned vedle té naší.“
,,Nepovídej.“ Máma někoho potkala? To je bezva! Vždycky jsem doufala, že se to jednoho dne stane. Alespoň by nebyla pořád tak sama.
,,Bezva. Promiň zlatíčko, musím končit. Mám tu ještě nějakou práci.“
Časový posun, blesklo mi hlavou. U ní je zřejmě ještě ráno.
,,Fajn, já už taky musím jít. Musím se připravit do té knihovny. Už se tam těším.“
To nebyla lež.
,,Dobře. Mám tě ráda.“
,,Já tebe taky. Nezlob.“
,,Jakpak bych zlobila.“ Máma na druhé straně se zasmála. ,,Měj se.“
,,Ty taky.“
Zavěsili jsme a já mazala do koupelny.

…

,,Tak připraveni?“ zeptal se nás táta, když nastoupil do auta. Nakonec se podvolil nátlaku Sofie a rozhodl se nás do vesnice odvést. Té příležitosti rovnou využila Diana a poslala ho něco málo nakoupit. A tátovi nepomohlo ani to, že nasadil svůj pověstný výraz utrápeného štěněte.
,,Jo,“ přisvědčila Sofie vpředu a zapnula si pás. Čekala jsem, že se s Adrienem pohádají o to, kdo bude sedět na sedadle spolujezdce, ale z toho Adrien, jak sám řekl, už vyrostl. Místo toho se usadil vedle mě. Jako pokaždé jsem se musela hlídat, abych na něj nestydatě nezírala. V džínech a tmavě modré košili s vyhrnutými rukávy vypadal prostě dokonale.
Upřeně jsem se zadívala z okna. Projížděli jsme branou a sjížděli na cestu, ale sotva jsem to vnímala.
Seděl vedle mě. Cítila jsem to. Cítila jeho přítomnost, která mě uklidňuje a znervózňuje zároveň. Přemítala jsem, kam se asi dívá. Z okna? Nebo na mě?
Zavrtěla jsem hlavou a chtěla myslet na něco jiného, ale fakt, že je hned vedle mě, byl prostě příliš intenzivní. Odvážila jsem se na něj podívat. Hleděl z okna, jeho oči pozorně sledovaly ubíhající stromy. Jednou rukou si podepíral hlavu a druhou měl ledabyle spuštěnou podél těla. Jeho výraz působil klidně a vyrovnaně. Zajímalo by mě, co se mu honí hlavou.
Najednou vzhlédl a podíval se na mě. Rychle jsem uhnula pohledem. Sakra! Vždycky se před ním začnu cítit jako idiot, když zachytí můj pohled. Nemůžu za to. On je prostě moc poutavý na to, aby mě víc zajímaly ty stromy. Nebo větve. Nebo tráva, květiny…
Ucítila jsem jeho dlaň na hřbetu své ruky. Pomalu jsem k němu stáčela pohled. Hlavu měl natočenou směrem k oknu, ale pohled upřený na nějaký bod na sedadle před ním. Poznala jsem, že mě vnímá. Že se na mě soustředí. Slabě jsem se pousmála a stiskla mu ruku. Propletl si se mnou prsty a jeho dlaň mě hřála celou dobu, co jsme jeli do vesnice. A ještě kousek za.
,,Kde to vlastně je?“ zeptala jsem se, když jsme projeli kolem vlakové stanice na úplném konci vesnice. Zase jsme zajížděli do lesa.
,,Hned tady za tou zatáčkou,“ odvětila Sofie a ukázala před auto. A opravdu – hned za zatáčkou jsem na své straně rozeznala malý domek.
,,Jsme tady,“ prohlásil táta a otočil se na mě. Adrien v mžiku stáhl svou ruku z té mé a ve tváři se mu na okamžik objevila známka plachosti. Ta už ale v následující vteřině zmizela.
Vystoupili jsme. Sofie měla přes rameno hozenou tašku s papíry, na které si hodlala psát poznámky. Zakořenila jsem se. Bylo vidět, jak se jí líbí hrát si na detektiva.
Hravá Sofie. Jo, to sedí.
,,Tak jo. Dávejte na sebe pozor.“ Táta objal nejdřív mě a pak i Sofii, která už málem mířila po cestě k domu.
,,Co se nám v knihovně může stát?“ zeptala se Sofie nevinně a Adrien po ní šlehnul pohledem. Protočila jsem panenky a zamířila k domu. Adrien se Sofií za mnou. Očekávala jsem hádku, ale nic. Oba se krotili.
Ještě jsem se ohlédla a viděla, jak náš žlutý džíp odjíždí. Bezva – teď to máme ve svých rukou.
Adrien zazvonil na zvonek u dveří. Podívala jsem se na Sofii.
,,Bylas tu někdy?“ zeptala jsem se tiše. Zavrtěla hlavou přesně ve chvíli, kdy se dveře otevřely. Stála v nich postarší žena. Když nás uviděla, usmála se.
,,Ahoj děti,“ řekla svým vysokým hlasem a Adrienovi věnovala na svůj věk velmi okouzlující úsměv.
,,Adriene. Po dlouhé době ses stavil.“
Adrien s úsměvem pokrčil rameny a stiskl té ženě ruku. ,,Paní Vlčková.“
,,Koukám, že sis přivedl společnost,“ obrátila se na mě se Sofií. Jak jsem čekala, poznala i ji.
,,Ty jsi Sofie, že ano?“
Sofie s mírnými náznaky rozpaků kývla a potřásla Paní Vlčkové rukou. Ta se vzápětí obrátila na mě.
,,A ty jsi…“ mumlala a měřila si mě pohledem. Úsměv se jí pozvolna vytrácel z tváře a její modré oči se zúžily. Polkla jsem. Tenhle pohled se mi ani za mák nelíbil.
,,Anno?“ zašeptala a mě polilo horko. Anna?
,,Ehm, já… Jsem Kitty. Teda, Kateřina Tomanová,“ řekla jsem celé své jméno a trochu zrudla, když paní Vlčková rychle zamrkala.
,,Ach, promiň,“ potřásla hlavou. ,,S někým jsem si tě spletla.“
Znovu přimhouřila oči. ,,Kateřina Tomanová?“
Nejistě jsem se podívala na Adriena a Sofii. No jasně, moje celé jméno ještě neslyšeli.
,,Ano. Jsem Sofiina nevlastní sestra,“ zamumlala jsem rozpačitě a zadívala se na moje propletené prsty.
Paní Vlčková se zasmála. ,,Je mi líto, že jsem tě uvedla do rozpaků,“ řekla a natáhla ke mně ruku. Nejistě jsem ji stiskla. Její dlouhé, hubené prsty byly studené a zvláštně zdrsnělé. Když mě pustila, nenápadně jsem si promnula dlaně, abych se zbavila toho nepříjemného pocitu, který na mě její dotyk zanechal.
Paní Vlčková se obrátila na Adriena. ,,Co potřebujete?“
,,No, chtěli bychom se podívat do archivu. Najít nějaké informace o ranči a o lidech, kteří tu žili před námi,“ odvětil Adrien a zatvářil se znepokojeně, když stařenka zbledla. Ta se ale už v následující vteřinu vzpamatovala.
,,Samozřejmě,“ usmála se na nás a ustoupila z rámu dveří, abychom mohli projít. Nervózně jsem následovala Adriena, který mi stiskl ruku.
Šli jsme dál bílou chodbou až na její konec. Přemýšlela jsem, jestli jsme v knihovně, nebo v domě paní Vlčkové.
,,Tudy,“ pokynula nám, prošla kolem nás do čela a začala stoupat po úzkých, strmých schodech. Fuj, nemám ráda takové schody. Mám na nich takový zvláštní pocit, jako bych měla každou chvíli ztratit rovnováhu a spadnout. Strnule jsem následovala Sofii, Adriena a paní Vlčkovou nahoru. Všichni jsme zarytě mlčeli po tom trapném setkání. Hlavně já – proč mi řekla Anno?
Ale ve chvíli, kdy jsme vstoupili do místnosti, jsem na to úplně zapomněla. Knihovna (nebo archiv, jak tomu říkal Adrien, ale to není zas tak podstatné) nebyla taková, jak jsem si ji představovala. Nebyly to žádné strohé regály s knihami, na jaké byste narazili ve městě. Bylo to tu… Tak zvláštně jiné. Příjemně jiné.
Stěny nebyly přes dřevěné, letité knihovny skoro vůbec vidět. Všude byly knihy, různé desky a papíry. Všimla jsem si, že tu je jen jedno malé okno, které dovnitř vrhalo jen trochu světla. Bylo tu měkké přítmí. Vydechla jsem.
,,Páni.“
,,Jo,“ přisvědčil Adrien vedle mě. Uvědomila jsem si, že pořád ještě svírá mou ruku.
,,Tak děcka,“ Paní Vlčková se na nás s úsměvem otočila. ,,Najděte si, co hledáte. Já půjdu dolů, nechám vás tu. Myslím, že jste všichni dost velcí na to, abyste nepotřebovali dozor. Není tu nic, co by stálo za to ukrást, ale nebuďte troubové a nezkoušejte to.“
Nervózně jsem se zadívala do podlahy. Ne, že bych měla v úmyslu krást, ale tak nějak jsem nečekala, že by tohle paní Vlčková řekla. Ta už mířila ke schodům.
,,Jo, a kdyby jste něco potřebovali…,“ podívala se na Adriena. ,,…,víte, kde mě najít.“
Adrien mlčky přikývl a rychle pustil mou ruku, když si nás stařenka zkoumavě prohlížela. Se Sofií jsme rozpačitě přikývly a začaly se rozhlížet kolem. Ještě jsem na sobě ucítila ženin pohled, než odešla, ale rozhodla jsem se jí nevšímat. Bože, ta ženská mě děsí.
Adrien se na mě otočil.
,,Kateřina?“ zeptal se a tázavě přitom pozvedl obočí. Zamračila jsem se na něj.
,,Jo. Co sis myslel?“
,,Nic,“ pokrčil rameny. ,,Nějak jsem nad tím nepřemýšlel.“
A to mi připomíná…
,,Adrien taky není české jméno,“ řekla jsem a založila si ruce na prsou. ,,Neřekls mi, že jsi cizinec.
Adrien rychle zamrkal, jako bych mu dala facku. Uhnul pohledem. Všimla jsem si, jak jeho výraz zkameněl, zaťal čelisti a sevřel rty. Jeho prsty se znenadání napjatě propnuly, vzápětí je ale sevřel v pěst.
,,Nejsem cizinec,“ procedil skrz zuby.
Ach ne… Asi jsem se dotkla citlivé struny. Rozpačitě jsem sklopila pohled a zadívala se na mé sepnuté ruce.
,,Hele,“ ozvala se za námi Sofie a my oba vzhlédli, úlevně. Sofie stála u okna a dívala se ven. Vypadala znepokojeně.
,,Pojďte sem,“ řekla a my oba se vydali k ní. Vyhlédli jsme z malého okna ven na příjezdovou cestu, po které zrovna šel nějaký kluk směrem ke dveřím.
,,Co je?“ zeptal se Adrien svým povýšeným tónem. Znovu jsem se zakabonila. Nelíbilo se mi, když takhle mluvil. Najednou zněl tak… chladně a nepřístupně a to mě mátlo a děsilo zároveň. Nejistě jsem se na něj podívala. Jeho tvář jevila tu jeho nacvičenou lhostejnost vůči všemu. Vůči Sofii. Vůči mně.
Zvedl ke mně pohled, ale já tentokrát ten svůj neodvrátila. Nelíbilo se mi, jak mě znepokojuje, když se na mě dívá. Chtěla jsem, aby pochopil, jak se cítím, když se chová takhle. Na jednu stranu je sympatický, příjemný a přitažlivý. Ale na tu druhou chladný, odtažitý a nepřístupný. A já nevěděla proč.
To mě děsí. Opravdu. Nechci, aby byl takový. Sofie sice říkala, že takový, jaký je teď, nikdy nebyl. Že se změnil, že je jiný. Ale jak jiný? Jaká z jeho stránek přesahuje? Ta, kterou miluju nebo ta, která mě děsí?
Všimla jsem si zvláštního záblesku v jeho očích těsně předtím, než se odvrátil. Kousla jsem se do rtu a taky se zadívala z okna, docela vyvedená z konceptu. Sofie ukazovala ven.
,,Je divnej,“ konstatovala zrovna a dívala se na silnici. Podívala jsem se tím směrem.
,,Kdo?“
,,Ten chlap!“ zasyčela, téměř nenávistně. ,,Nikdy jsem ho tu neviděla. A ten jeho pes…“ Zakroutila hlavou.
Konečně jsem uviděla to, co má na mysli. Po silnici šel postarší muž se psem. Ten byl velký, chundelatý, a vypadal spíš jako medvěd.
Počkat! Toho jsem přece viděla ve vesnici! Jo, šel s tím chlapem naproti nám po chodníku, když jsme míjely to malé starožitnictví Co-najdu-to-prodám a ani se na nás nepodíval. No, já koneckonců na něj taky ne.
Ani teď jsem toho moc neviděla, jen jeho na pohled starou košili. A vousy. Má vousy. Ve vesnici jsem se na něj nedívala, ale Sofie měla pravdu. Byl divný.
,,Co na tom vidíš?“ zeptal se Adrien, krotíc svůj arogantní tón. ,,Prostě se sem přistěhoval. A jestli je divnej a nebo ne, to není naše věc. Po světě chodí spousta podivínů.“
Jo, v tom má pravdu. Jestli je divný, nás to nemusí zajímat. Ale na druhou stranu na něm bylo cosi znepokojivého. Přemýšlela jsem co, ale nenapadalo mě nic konkrétního.
Sofie pokrčila rameny. ,,Jo, je to jedno. Ale stejně bych ho chtěla proklepnout.“
,,Co?“ Moje a Adrienovo oči se k ní zvedly v ten samý okamžik.
,,Ty ses do toho nějak položila,“ utrousil Adrien a poodstoupil od okna. ,,Zapomeň na něj, jsme tu z jiného důvodu.“
Ach, ten duch.
Odpoutala jsem se od okna a prošla kolem Adriena. Zvažovala jsem, jestli do něj nemám vrazit ramenem, ale nakonec jsem to neudělala. S povzdechem jsem přistoupila ke knihovně a zadívala se ke stropu. Tady musí být tisíce knih, prolétlo mi hlavou, když jsem se na to dívala. To nikdy nemůžeme najít to, co hledáme.
,,Co vlastně hledáme?“ zeptala jsem se, zaujatá tou otázkou, která se mi vylíhla v hlavě. Sofie přešla ke mně.
,,Cokoliv, co nám pomůže.“

…

Probíráním se v knihách a papírech jsme opravdu zabili celé dopoledne. Už v polovině jsme byli všichni unavení a znudění. Nenacházeli jsme nic. Jen další a další knihy, papíry a dokumenty o vesnici, které nám ale nijak nepomáhali.
,,To je beznadějné,“ povzdechla jsem si už asi posté. Adrien vzhlédl od starých novin, do kterých se začetl už asi před půl hodinou.
Nutno podotknout, že atmosféra panující mezi regály nám práci dvakrát neusnadňovala. Sofie zarytě mlčela, zcela pohlcená nějakou knížkou od Julesa Verna a stěží nás vnímala. Adrien taky mlčel, ale spíš proto, aby mi dal najevo, že je naštvaný.
Tsss. Jeho nálady mi jsou srdečně ukradené.
,,Vždyť ani nevíme, co hledáme,“ zamumlala jsem a praštila o stůl svazkem dokumentů o pozemcích, které náležely jednomu domu, který už několik desetiletí nestojí. Taky by si ta ženská nemusela schovávat všechno.
,,No tak. Když nic nenajdeme, alespoň se pošťouráme v historii. Ha! Co by můj dějepisář dal za to, aby tohle mohl číst.“ Sofie se zaujetím obracela stránky své knihy. Zakroutila jsem očima a zadívala se z okna. Touhle dobou jsem mohla být s Bayonettou. S mojí milovanou Bayonettou, nechat se kolébat jejím ladným krokem a jednoduše si užívat. Místo toho tady takhle trčím a tiše úpím nad několika tisíci papírů, které nám k ničemu nejsou a přitom tady někde MOŽNÁ je něco, co by se nám hodit mohlo. Třeba jedna fotografie, jedna jediná věta v jedné jediné knize, jeden jediný papírek s nějakým rukopisem, co já vím.
Povzdechla jsem si.
,,Co kdybychom toho prostě nechali a vrátili se?“ navrhla jsem s nadějí v hlase. Adrien už taky vypadal celkem znuděně.
,,Nemůžeme to jen tak vzdát,“ vzhlédla Sofie od knihy. ,,Někde tu něco musí být.“
,,Jo, a ty nevypadáš, že by ses mohla přetrhnout, abys to našla,“ zamumlal Adrien otráveně a praštil s novinami o stůl, stejně jako já před chvílí. Schoval obličej do dlaní a mnul si oči.
,,No tak.“ Sofie odložila knihu a zvedla se. ,,To vážně chcete, aby to v lese řádilo dál?“
,,Je mi to upřímně jedno,“ zamumlala jsem. Můj strach se vypařil a nahradilo ho pohrdání.
,,Vážně?“ Adrien si založil ruce na stole a položil si na ně hlavu. Vypadal roztomile.
,,Jo, myslím to vážně. Radši budu chodit na procházky s duchem než se tu hrabat…“ Rukou jsem obsáhla prostor kolem. ,,…v tomhle.“
,,Fajn. Já jdu na záchod,“ oznámila nám Sofie suše. Nedbala na mé prosebné pohledy a zamířila ke schodům. Zakroutila jsem očima. Sakra, ještě před několika hodinami by mi nevadilo, že mě tu s Adrienem takhle nechala – samotnou – ale teď se mi to opravdu nezamlouvalo. Začala jsem si vroucně přát, abych tu jeho světlou stránku neznala (mohla bych ho totiž z celého srdce nenávidět).
Zvedla jsem se a přistoupila k polici vedle okna. Bylo tu několik tlustých knih v koženém pouzdře, různě širokých. Vytáhla jsem jednu a převracela ji v rukou. Byla těžká, na hřbetu byl nějaký nápis.
Otevřela jsem knihu a zaujatě jí listovala. Byla napsaná v němčině, ale jak písmo, tak slova působila zastarale a já nedokázala rozluštit téměř nic. Páni, o čem to asi je?
,,Co?“ zeptal se Adrien znenadání a já se prudce otočila.
,,Co – co?“ opáčila jsem, než mi došlo, že jsem svou otázku vyslovila nahlas. ,,Jo… Tohle.“
Bez dalších slov jsem mu podala knihu. Chvíli v ní listovala a stejně jako já se snažil něco rozluštit. Bez viditelného úspěchu.
Obrátila jsem se zpět ke knihovně a prsty přejížděla po hřbetech knih. Většina z nich měla kožené desky, byly tvrdé a odřené. Všechno to vypadá tak staře.
,,Proč jsi na mě naštvaná?“ uslyšela jsem Adrienův hlas těsně za mnou a hned zkameněla. Sakra! Budu muset moje reakce na něj dostat pod kontrolu, nebo se z toho zblázním.
,,Nejsem naštvaná,“ odtušila jsem a otočila se na něj. Zrovna vracel knihu na své místo.
,,Neříkej, že ne. Já nejsem blbej.“
Oh, vážně?
,,Nejsem naštvaná. Jen…“ Hledala jsem vhodná slova, nakonec jsem pokrčila rameny. ,,Zmatená.“
,,Proč?“ Jeho hlas byl tichý. Polkla jsem a zadívala se mu do očí. Vypadal zmateně, asi tak, jako jsem se já cítila.
,,Protože se v tobě vůbec neorientuju. Prostě ti nerozumím. Jednou mám pocit, že už tě znám, a vzápětí zjistím, že tomu tak není. Nevím, jaké z tvých já je to pravé.“ Povzdechla jsem si. ,,Máš pravdu. Štve mě to.“
,,Kitty,“ Adrien zaváhal a zabodl pohled do země. Poprvé za celou tu dobu, co ho znám jsem ho viděla bezbranného. Kousnul se do rtu.
Nevěděla jsem, co říct. Jen jsem tam stála a zírala na něj.
Pokrčil rameny. ,,Já jen nevím, jak na tebe mám vlastně reagovat,“ řekl skoro šeptem. ,,Jsi hrozně… Nepředvídatelná.“
,,Jo, další věc, ve které si nemáme co vytýkat.“
,,Vždyť jsem ti to říkal. Potřebuju si zvyknout.“ Adrien ke mně přistoupil a položil mi ruce na ramena. ,,Vím, že se chovám jako idiot, ale… Prostě si nemůžu pomoct, nevyznám se v tobě. Nikdy jsem…“
Adrien se zarazil a nejistě se na mě zadíval. ,,Nikdy jsem se takhle necítil. Je to pro mě něco úplně nového a mě štve a mate zároveň, že to nemám tak úplně pod kontrolou, že nevím, co mám nebo nemám dělat.“
,,Adriene…“ Rychle jsem zamrkala a stiskla mu ruce. Má tím na mysli, že nikdy neměl holku?
Adrien se mi zahleděl do očí. Najednou mi připomínal nějakého malého, nešťastného chlapce se zelenýma očima, který neví, co dělat.
,,Asi ti to taky dvakrát neusnadňuju, co?“ zeptala jsem se se slabým zacukáním rtů. Adrienovu tvář prozářil úsměv.
,,Ne.“
Pozvedla jsem obočí a on se zasmál. ,,Že by další věc, ve které si nemáme co vytknout?“
,,Nejspíš,“ usmála jsem a pohledem přejela přes knihovnu, když jsem si něčeho všimla. Můj úsměv se vypařil.
,,Kitty…“ Adrien se otočil a zadíval se směrem, kterým jsem se dívala i já. ,,Co je?“
,,Počkej,“ řekla jsem napůl nepřítomná a přešla k polici o kousek dál. ,,Hele.“
Vytáhla jsem jakousi tenkou knížku. Desky byly tenké, hodně ošoupané a místy potrhané. Nebyl nijak zvlášť tlustá, spíš tenká. Co mě ale zaujalo, byl její název.
Potok divokých koní.
,,Co je to?“ Adrien ke mně přistoupil a zadíval se mi přes rameno. Obracela jsem knížku v rukou a stále se pohledem vracela k ručně psanému nápisu.
,,Nevím,“ odvětila jsem a přejela prsty po okrajích. Pomalu jsem knihu otevřela a zadívala se na první prázdný list. Papír byl zažloutlý a okraje rozdrbané. Otočila jsem další list – a prudce vydechla.
Bez jediného slova jsem zírala na dokonalou kresbu koně. Tahy byly jemné, ale přesto pevné a rázné a propůjčovaly vzpínajícímu se koni na životnosti. Všechno bylo dokonalé – citlivě vystínované svaly na zadních nohou, napnutý hřbet a vyklenutou šíji. Hříva byla rozevlátá, nespoutaně poletovala koni kolem hlavy, kterou měl zčásti skrytou mezi předníma nohama, divoce hrabajícíma ve vzduchu.
,,Teda,“ vydechla jsem znovu. ,,To je…“
,,Úžasný,“ doplnil mě Adrien a ovinul ruku kolem mě, aby mohl otočit na další stránku. Tam číhala podobná kresba: kůň cválal lesem, pohazoval hlavou, přední nohy ve vzduchu a zadní napnuté, jak se mohutně odrážel.
Podobných kreseb tam byla spousta: kůň pasoucí se na břehu řeky, kůň stojící v pozoru ve vysoké trávě, stádo koní cválající přes louku, koně ve sněhu… Všechno nepochybně od stejného autora.
,,Ukaž,“ Adrien si ode mě knížku vzal a rychle jí listoval.
,,Počkej, chci si to prohlédnout,“ zaprotestovala jsem a chtěla mu to vzít, ale zarazil mě.
,,Ne, počkej.“ Očima zkoumal obrázek, který nalistoval. Otočil na další a znovu si ho pečlivě prohlížel.
,,Co je?“ zeptala jsem se a snažila se znít otráveně. Adrien se ke mně najednou naklonil.
,,Podívej se na to,“ řekl pomalu, téměř nevěřícně. Naklonila jsem se k němu a přitiskla se mu k hrudi, abych vůbec něco viděla. Ukazoval mi obrázek nějaké krajiny. Byl na ní jakýsi kopec, v popředí louka a okraje lesa. Tam se pokojně pásli koně.
Teda, ten člověk musel s tou tužkou doslova tančit.
,,Co je? Je to hezký, co se ti na tom nezdá?“
Adrien zavrtěl hlavou. ,,To je Vlčí hora,“ zašeptal, aniž by zvedl pohled od knihy. ,,A tady…“
Otočil na další stránku. ,,To je řeka, jen nedaleko od toho místa. Všechno je v okolí toho kopce.“
,,Aha,“ zamumlala jsem, nechápajíc to, na co tím naráží. ,,No a?“
,,Vypadá to jako divocí koně,“ mínil nahlas. Kývla jsem.
,,Někdo to zřejmě kreslil podle skutečnosti. Tady…“ Znovu obrátil několik listů a ukázal kamsi za běžící stádo, na malou dřevěnou chatrč. ,,Ta barabizna tam ještě stojí.“
,,Kde je to?“
,,Asi tři hodiny cesty od ranče. Na koních. Je tam i malé jezero, dají se tam plavit koně. Dlouho jsem tam nebyl, ale… Jezdil jsem tam hodně často.“
,,Aha.“ Na nic chytřejšího jsem se nezmohla. ,,Já ale pořád nechápu, co se ti na tom nezdá. Někdo prostě kreslil koně v krajině.“
,,Jo, ale jsou to divocí koně. Co dělali tady?“
Zarazila jsem se. Tohle mě nenapadlo.
,,Myslíš, že tu žili divocí koně?“
Adrien neodpovídal. Místo toho dolistoval až na konec knihy a zmáčknul desky. Ty se pod jeho palci prohnuly.
,,Adriene…“
,,Koukni.“ Adrien vzal lem knížky o ohnul ho, takže se okraj hned rozdělil na dvě tenčí vrstvy.
,,Co to děláš? Zničíš to!“ řekla jsem káravě a chtěla mu to vzít, ale pak jsem si něčeho všimla. Něco bylo uvnitř. Vypadalo to jako obálka.
,,Máš něco ostrého?“ zeptal se Adrien zamyšleně a dál ohýbal lem. Zavrtěla jsem hlavou.
,,Nevadí.“ Lem tlumeně zanaříkal, když ho Adrien roztrhl. Potlačila jsem nutkání zdůraznit, že to hraničí s poškozováním cizího majetku a sledovala, jak Adrien vytahuje obálku, zastrčenou a zašitou v deskách.
,,Tak se na to podíváme,“ zamumlal Adrien a převracel obálku. Bylo na ní jméno.
,,Charlie,“ přečetla jsem nahlas a podívala se na Adriena. Vypadal zamyšleně.
Obálka byla zažloutlá a bylo patrné, že byla mokrá. Stopy po vlhkosti se na ní dost výrazně podepsaly. Adrien ji několika opatrnými pohyby roztrhl.
,,Už jsem tady! Pardon, že mi trvalo tak dlouho. Volal mi táta a…“
Oba jsme se překvapeně podívali na Sofii, která právě přišla. Rychle zamrkala. ,,Vy jste něco našli?“
Nestačili jsme ani kývnout a už mi Sofie zvědavě nahlížela přes rameno.
,,Co je to?“
,,Nevím. Bylo to v té knize.“ Adrien ukázala na knížku, kterou jsem držela. Beze slova jsem ji podala Sofii. Ta chvíli zkoumala desky a pak ji otevřela. Oči se jí rozšířily.
,,Páni.“
,,Jo. Páni.“ Adrien vytáhl obsah obálky a nahnul se ke mně. Naklonila jsem hlavu na stranu, abych lépe viděla.
,,To jsou fotky.“ Řekla jsem váhavě a podívala se na něj. Kývl.
,,Jo. Fotky, podle kterých ten někdo kreslil.“
,,Ukažte.“ Sofie se stoupla vedle Adriena z druhé strany a pozorně se zahleděla na fotky.
,,Jo, podle téhle fotky kreslil tohle.“ Podala mi knihu otevřenou na stránce, na které bylo běžící stádo. Byla to ta fotka, na které mi Adrien ukazoval tu chatrč.
Fotky byly očividně hodně staré, černobílé a málo zaostřené, ale přesto byly úchvatné. Adrien měl pravdu – ti koně tam opravdu byli.
,,A nechoval je tam někdo?“ navrhla Sofie po chvíli bezradného uvažování. Adrien zavrtěl hlavou.
,,Ne, podívej. Tady nikde nemáš žádnou ohradu ani nějaký dům nebo stáje. Ani teď tam nic není.“
,,Potok divokých koní,“ opakovala jsem zamyšleně a zadívala se do stropu. ,,Jaký potok tím myslí?“
,,Kousek od Vlčáku je potok. Vlévá se do řeky jen kousek od ranče,“ odvětila Sofie. Adrien se na ni podíval.
,,Co by tu sakra dělali divocí koně?“
,,Byli tu,“ ozval se za námi neznámý hlas a my se všichni prudce otočili. U schodů stál kluk, zhruba stejně starý jako Adrien a pobaveně si nás měřil.
,,Bydlíte na ranči a nevíte o tom?“ zeptal se a v modrých očích mu zajiskřilo. Byl docela hezký, blonďaté, na krátko ostříhané vlasy a ostré rysy. Pozvedl světlé obočí. ,,No?“
,,Ne, nevěděli jsme o tom,“ odtušila Sofie pohrdavě. ,,To, že bydlíme na ranči neznamená, že jsme chodící encyklopedie.“
,,Co tu děláš?“ zeptal se ho Adrien. Mračil se. ,,Myslel jsem, že jsi u strýce ve městě.“
,,A nechceš mě radši místo těch keců představit?“ usadil ho kluk ledově a na mě se usmál. Přimhouřila jsem oči. Ten kluk se mi i přes jeho bezchybný vzhled nezdál. Přitiskla jsem se k Adrienovi. Ha! Sranda sledovat, jak mu úsměv zmrzl na rtech.
,,Tohle je Kitty,“ řekl Adrien a dal mi jednu ruku kolem ramen. ,,Kitty, tohle je Erik.“
,,Ahoj,“ zamumlala jsem. Erik mě obdaroval dalším, už ne tak upřímným úsměvem.
,,Ahoj.“
Přešel k nám a zadíval se na Adriena. ,,Divocí koně, jo?“
,,Co je ti do toho? Jsme tu kvůli našem věcem.“
,,A to je?“
,,Potok divokých koní,“ ozvala se Sofie náhle. ,,Našli jsme tuhle knihu. Ty o tom něco víš?“
,,O čem?“
Adrien obrátil oči v sloup a něco zamumlal, ale nerozuměla jsem mu.
,,O těch divokých koních. Sakra, to toho hlupáka jen hraješ nebo jím opravdu jsi?“ Sofie si založila ruce na prsou a kroutila hlavou. Byla ve svém živlu.
,,Jo, jasně. Ví to tu dost lidí, někteří si je ještě pamatují,“ protáhl Erik a podíval se na mě. Uhnula jsem pohledem.
,,A?“ projevil zájem Adrien. Stále mě držel okolo ramen. Šlehla jsem po něm pohledem a on jen pozvedl obočí.
,,Nesedneme si?“ navrhl Erik a ani nečekal na odpověď, prostě se posadil. Bože, a já si myslela, že je Adrien arogantní.
Rozpačitě jsem se posadila na svou židli, Adrien z jedné strany a Sofie z druhé. Erik si mě stále ještě měřil.
,,Ty jsi tu nová, že jo?“ zeptal se a oči mu zazářily. Kývla jsem.
,,Jsem tu u táty na prázdninách.“
,,Jsi dcera pana Tomana?“
,,Jo.“ Páni, pan Toman. To znělo tak nějak… uctivě.
Adrien se zaklonil na židli a vzal do rukou fotky, které mezitím, co jsme mluvili, odložil na stůl.
,,Tohle jsou ti divocí koně?“
,,Jo,“ Erik se natáhl a vzal si od něj fotky. ,,Je to focený u Vlčáku. Tam se ti koně hodně zdržovali. Byli tam chráněni, myslím před lidmi a auty. A tak dále.“
,,Kdy tady byli?“ zeptala jsem se a nedbala na Adriánovy varovné pohledy. Erik v zamyšlení nakrčil čelo.
,,Je to tak třicet let zpátky, co odešli. Bylo to krátce po té tragédii a to bylo…“ Chvíli v duchu počítal. ,,Jo, je to něco kolem pětatřiceti let.“
,,Počkej, jaká tragédie?“ zeptal se Adrien se zájmem. Erik se na něj našklebil.
,,To bys chtěl vědět, co?“
,,Jo, chtěl. A přestaň provokovat. Sám jsi říkal, že si to tady spousta lidí pamatuje. Jestli se chceš předvést, tak jak to míváš ve zvyku, tak to vyklop,“ zavrčel Adrien a zpražil Erika pohledem. Ten rychle kývl.
,,Jo, jasně, fajn. Nemusíš si hned hrát na hlídacího psa.“ Erik se zakabonil, ale velmi rychle nasadil důležitý výraz.
,,Ti divocí koně byli chloubou vesnice. Taky se jim říkalo Stříbrné stádo, lidé si o nich vyprávěly smyšlené příběhy a tak. To jméno…“ - ukázal na obálku – „ je přezdívka muže, který je měl na starost. Žil v jejich blízkosti a staral se o to, aby se nepohybovali v přílišné blízkosti vesnice. Chránil je. Říkali mu Strážce divokých koní.“
Pousmála jsem se. To muselo být bezva, celý den sledovat divoké koně a snažit se je chránit. Tak proto je kreslil – byl jejich strážce.
,,Ale pak jednoho z těch koní chytili. Místní lidé. Tou dobou žili na ranči. Na vašem ranči.“ Erik to slovo téměř vyprskl a zamračil se na Adriena. Ten pokrčil rameny.
,,Byl to mladý hřebec, černý, s modrýma očima. Byl krásný.“
La Gata! Vypadal teda úplně stejně jako ona. Tušila jsem, že odteď se to bude obracet jen a jen k horšímu. Nervózně jsem poposedla na židli a podívala se na Sofii. Z jejího výrazu bylo jasné, že jí to došlo taky. Že by to způsobila La Gata?
,,Odvlekli ho na ranč. Měsíce se ho snažili zkrotit, ale marně. Byl moc divoký, chtěl zpátky ke svému stádu. Charlie jezdil na ranč pravidelně a snažil se tehdejší majitele přesvědčit, aby ho pustili.''
,,A povedlo se mu to?'' zeptala se Sofie, když se Erik odmlčel. Ten zavrtěl hlavou.
,,Ne, nepovedlo. Ale nepřestával to zkoušet. Panu Martinovi, majiteli ranče, došlo, že s tím hřebcem nic nesvede. A rozhodl se ho prodat, aby z toho měl alespoň nějaké peníze.''
Erik si dramaticky povzdechl a prsty začal na desce stolu opisovat malý kroužek.
,,Nikdo přesně neví, co bylo dál. Několik dní hustě pršelo, řeka byla rozvodněná. Někdo tvrdí, že strážce dceru majitele podplatil, někdo zas, že jí vyhrožoval. Já si myslím, že to celé bylo ještě trochu jinak, ale to nikdo neví. Ta dcera toho majitele, tuším, že se jmenovala Anna, se zřejmě rozhodla toho hřebce zachránit. Ale...'' Erik se kousl do rtu. ,,Nějak to nevyšlo.''
,,Co se stalo?'' zeptala jsem tiše. Po zádech mi přeběhl mráz. Začala jsem tušit, kam to celé směřuje.
,,Ta holka na toho koně sedla a rozhodla se ho dovést k jeho stádu,'' řekl Erik o poznání váhavěji. Adrien vedle mě se zavrtěl a nejistě se na mě zadíval.
,,A dál?'' Sofiin hlas se drhnul, oči měla rozšířené a vypadala napjatě. Erik pokrčil rameny.
,,Zabil ji.''
Zalapala jsem po dechu. Do mysli se mi vkradla děsivá představa nebohé Anny, jak leží mrtvá v lese. V dešti. Najednou se do mě dala zima. Ovinula jsem si ruce kolem prsou a zachvěla se.
,,Annu našli u řeky, v bahně. Zlomila si vaz. Ten hřebec byl nedaleko. Její otec ho ze vzteku zastřelil. Charlie i se stádem pak zmizeli, nikdo neví kam. Nikdy se sem nevrátili.''
Sofie vedle mě si dala ruku před pusu a vytřeštěnýma očima na mě zírala.
,,Takže...'' zašeptala a těkala pohledem ze mě na Adriena. Ten kývl.
,,Je to ten hřebec.''

Publikoval(a): ArtiiS, 3.12.2013