Anotace: Hlavní otázkou se stává, jak ducha divokého hřebce ,,uklidnit". Kitty si pak nechtěně vyslechne rozhovor, který ji těžce zraní...

Zpátky na ranč jsme šli pěšky. Sofie se ještě musela stavit v cukrárně pro nějaké zákusky na večer, pro které ji po telefonu poslal táta a já s Adrienem jsme si alespoň dali zmrzlinu. Po šokujícím odpoledni jsme si totiž museli zchladit hlavu.
,,Takže hřebec,“ zamumlal Adrien už asi po desáté. Zrovna jsme šli po cestě skrz les, který vesnici obklopoval. Sofie zakroutila očima.
,,Co na tom nechápeš? Jo, je to ten hřebec. Otázka ale je, co ho vyvolalo.“
,,Černý s modrýma očima,“ Adrien se zastavil a zpražil Sofii pohledem. ,,Co zase nechápeš ty na tomhle?“
,,LaGata?“ zeptala jsem se šokovaně. Adrien kývl.
,,Ne… ne, tohle ne.“ Zoufale jsem vrtěla hlavou. Jestli to je ona, přece ji nemůžeme…, zabít?
,,To si zrovna nemyslím.“ Sofie teď nezněla, jako by se chtěla hádat. Spíš jí něco vrtalo hlavou. I Adrien chvíli mlčel a věnoval svou pozornost vanilkové zmrzlině.
,,Jestli to je La Gata, jak to, že se to projevilo až teď?“ zeptala jsem se zamyšleně a olízla vrchol mojí pistáciové. ,,Adriene, přece jsi říkal, že nikdo z našich koní to být nemůže.“
,,Jo, říkal. Ale to bylo před tím, než jsem slyšel tohle.“
,,Sakra,“ zaklela jsem tiše. Sice jsme si mysleli, že tím, že se o historii ranče dozvíme víc, se všechno tak nějak usnadní, ale místo toho se to zdálo ještě více zamotané. Povzdechla jsem si.
,,Musí to být něco jiného,“ přemýšlela Sofie nahlas. Adrien cukl rameny.
,,A co jako?“
,,To nevím. Ale… La Gata už je tu dlouho. Kdyby to spustila ona, projevilo by se to už dřív.“
,,Hele, tady nejde jen o její vzhled.“ Adrien se odmlčel a olízl zmrzlinu, která mu začala téct. ,,Je divoká.“
,,A to on byl taky. K tomu míříš?“ obořila jsem se na něj prudčeji, než jsem zamýšlela. Sice jsem La Gatu neznala, ale nedokázala jsem přenést přes srdce, že by jí měl někdo ublížit. To, jak se ke mně chovala a tak…
Budu s ní muset strávit víc času. Musím ji lépe poznat a zjistit, co za jejím chováním stojí. Ten hřebec byl divoký a ona je do jisté míry taky, ale já věděla, že něco skrývá. Nějaké tajemství, kterému zřejmě nerozumí ani ona sama.
,,Budeme toho muset zjistit víc. Tohle… Tohle je málo,“ řekl Adrien zamyšleně a dál se věnoval zmrzlině.
Chvíli jsme šli mlčky, každý zajat vlastním tokem myšlenek. Ticho mezi námi přerušila až Sofie.
,,A co když za to opravdu může ten strakáč?“
Ach, ano. Úplně jsem na něj zapomněla.
,,Nějak mi do toho nezapadá,“ zaváhala jsem. Erik se o žádném strakatém koni nezmiňoval.
,,No…“ Sofie se zadívala k nebi. ,,Třeba je podobný nějakému koni z toho stáda. Nebo jednomu z těch, kteří žili na ranči.“
,,Jo, to je možný. Ale tak jako tak, se smrtí divokého hřebce neměl nic společného,“ namítla jsem a sevřela v pěsti ubrousek. Tolik k pistáciové zmrzlině.
,,To je pravda. Ale v tom případě nemáme moc jiných možností. Je tu vlastně jen La Gata. Nic jiného mě nenapadá.“
,,A co chceš dělat? Zabít ji a čekat, jestli se to ukáže znovu?“ řekla jsem rozhořčeně. Ne, k La Gatě jsem z nějakého mě neznámého důvodu měla moc blízko a pomyšlení na to, jaký osud by ji čekal, pokud je tím, co hledáme, mě děsil a rmoutil zároveň.
,,Ne!“ vykřikla Sofie podrážděně. ,,Přece bych nemohla zabít koně.“
,,Ale jak to chceš vyřešit? Říkalas přece, že pokud je ten podmět živej, tak…“
,,Jo, říkala, ale jen proto, že to bylo napsaný v té knize. Nemusí to být pravda,“ ohradila se. Zabodla jsem pohled do země, ale vzápětí ho zase zvedla. Až teď jsem si uvědomila, že Adrien celou tu dobu mlčí.
,,Adriene, co je?“ zeptala jsem se při pohledu na jeho znepokojený, zamyšlený výraz. Trhl sebou.
,,Co?“
Byl mimo. Očividně.
,,Co se ti honí hlavou? Vypadáš… znepokojeně.“
,,Abych nebyl,“ uculil se a jeho nervózní výraz zmizel během mrknutí oka. ,,Při tom všem… Jde mi z toho hlava kolem.“
,,Vážně?“ Sofie se rozhlédla a já se uchechtla. Překvapilo mě, že se i Adrien zasmál.
Počkat. Odkdy on se směje tomu, co řekne Sofie?
Něco se děje. Něco ho opravdu hodně znepokojuje, protože je úplně mimo realitu. Zamračila jsem se.
Celou cestu na ranč jsem byla tak trochu vyvedená z konceptu. Sofie něco říkala a Adrien jí čas od času odpověděl, ale byla jsem příliš zaneprázdněná zkoumáním jeho reakcí, než abych stíhala pobírat to, o čem se bavili.
,,Já jdu dát ty dorty do lednice, než se mi to rozpadne,“ prohlásila Sofie a já se probrala z transu. Podívala jsem se n a její krabici s oříškovým dortem.
,,Za chvíli jsem zpátky,“ řekla a zamířila k hlavní budově. Vycítila jsem příležitost.
,,Adriene?“
,,Hmm?“
Aha, pořád mu to vrtá v hlavě.
,,Co se děje? Seš tak nějak… potichu.“
,,Vadí ti to?“
,,To neříkám. Jen chci vědět, nad čím přemýšlíš.“
Adrien si povzdechl. ,,Pořád mi vrtá hlavou, proč ti paní Vlčková řekla Anno.“
,,Ale vždyť to říkala,“ namítla jsem. ,,Někoho jsem jí připomínala.“
,,To jo.“ Adrien zavřel oči a mírně zaklonil hlavu. Sluneční světlo dopadlo na jeho úchvatnou tvář a zvláště ji prozářilo. Pousmála jsem se.
,,Ale… řekla ti Anno a…“
,,Po světě běhá spoustu holek s tímhle jménem. A nemyslím, že všechny budou brunety.“ S úsměvem jsem si prohrábla vlasy. Adrien otevřel oči a smutně se na mě pousmál.
A sakra. Pořád o to žere.
,,No tak,“ řekla jsem tiše. Přemýšlela jsem, jestli ho mám pohladit po tváři, ale nakonec jsem to zavrhla.
,,Jo, jo. Jasně.“ Adrien se protočil oči a pak se zadíval k domu. ,,Hele, Sofie jde.“
Otočila jsem se. Sofie stála u dveří a mávala na nás.
,,Večeře!“ křikla a zase zmizela vevnitř. Překvapeně jsem se podívala na Adriena. Ten vytáhl z kapsy svých kalhot mobil a podíval se na něj.
,,Bude půl sedmý,“ konstatoval zaraženě. ,,To jsme tam byli tak dlouho?“
,,Jo, asi jo.“ A mimo tu poslední hodinu zbytečně.
Adrien pokrčil rameny a vydal se k domu. Šla jsem za ním. Do hlavy se mi opět vkradla ta otázka s jeho jménem. Proč tak hrozně znejistěl, když jsem se ho na to zeptala? Proč mi prostě neřekne, že není Čech? Nebo je, ale jeho rodiče mají rádi cizí jména? Potřásla jsem hlavou. Možná to má nějaký hlubší význam. Něco, co v něm vyvolává tyhle pocity. Pocity, o kterých nechce mluvit.
Ach jo… ta moje zvědavost.

…

Ležela jsem v posteli a civěla do stropu. Nebyla jsem unavená, vůbec. Hlavou se mi honilo tolik zmatených myšlenek.
Ten večer jsme se všichni, zatímco jsme jedli už zmiňovaný oříškový dort, dívali na televizi. Byl to vlastně úplně první, typický rodinný večer od doby, co jsem přijela. Povídali jsme si, smáli se… Táta nám vyprávěl spoustu zajímavých (a mnohdy vtipných) příhod, co se na ranči staly, Diana ho se smíchem doplňovala a já se Sofií jsme se zájmem poslouchaly.
Jedna podstatná věc mi tu ale chyběla – Adrien. Vypařil se hned po tom, co jsme zavřeli koně a dali jim krmení. Po celou večeři byl zvláštně zamlklý, zíral do stolu, tak jako já teď zírala do stropu. Věděla jsem, že ho něco trápí už od té doby, co se mi to snažil vymluvit.
Proč je pořád tak odtažitý? Proč mi nechce nic říct o jeho rádoby minulosti?
Zapni mozek. Vzpomeň si, jak reagoval, když ses o ní zmínila.
Skoro jsem na to zapomněla. Jak se jeho úsměv a bezstarostný výraz změnil. Jak uhnul pohledem a sevřel mi ruku, když jsem řekla, že vím o jeho matce.
Jo, to zapadá. Najednou jsem si byla jistá, že za to, jak se Adrien chová, může ona. Nemyslím, že mu ublížila přímo ona, ale její smrt určitě.
Ach, můj nešťastný chlapec…

…

Sotva čtvrt hodiny po tom, co jsem se ráno vyhrabala z postele, jsem s ještě vlhkými vlasy vešla do stáje. Bylo tři čtvrtě na sedm – to znamená, že mám zhruba čtvrt hodiny. Čtvrt hodiny na to být s La Gatou o samotě.
Stála až vzadu, v nejtmavším koutě boxu. Hlavu měla svěšenou, uši ledabyle natočené do stran a oči přivřené. I přesto, že za sebou měla noc, vypadala vyčerpaně. Všimla jsem si, že má na plcích skoro neviditelné stopy potu. Nozdry se jí prudce rozšiřovaly, s každým jejím nádechem.
,,Proboha,“ špitla jsem a váhavě otevřela dveře boxu. Jen cukla ušima a rozšířila oči, ale žádná jiná reakce nepřišla. To nebylo dobré…
,,La Gato,“ hlesla jsem tiše a o dva kroky se k ní přiblížila. Tentokrát už zvedla hlavu a podívala se na mě. Tiše zaržála, jako by říkala: Kde ses tu vzala?
,,Nazdárek,“ zašeptala jsem a stejně jako minule jsem k ní pomalu natáhla ruku. Odfrkla si a ten něžný závan vzduchu mi ovanul konečky prstů. Pousmála jsem se.
,,Co pak je ti?“ Nemusela jsem zastírat tu starost v mém hlase. Nikdo kromě ní mě totiž neslyšel.
La Gata mě šťouchla nosem do dlaně a nastražila uši. Natáhla jsem se, abych ji mohla pohladit na čele. Začala jsem hladit ten malý vějířek černých chloupků.
,,Kéž bys uměla mluvit,“ zašeptala jsem jí a přikročila ještě blíž, takže jsem měla její hlavu hned vedle ramene. Začala jsem ji drbat ve hřívě.
,,Co nám tajíš? Copak se skrývá za těma tvýma andělskýma očima, co?“ ptala jsem se jí něžně. Potřásla hlavou.
,,Chtěla bych toho o tobě vědět víc,“ promlouvala jsem k ní dál. ,,Chtěla bych vědět všechno. Děláš mi v myšlenkách bordel. Ale to nejsi jediná.“
Prsty jsem sledovala obrysy svalů na jejím krku. Bože, její koňská krása by se s klidem vyrovnala té Adrienovo lidské. Vlastně si byli dost podobní. Oba záhadní, na první pohled nepřístupní, ale neuvěřitelně poutaví. Povzdechla jsem si a zadívala se La Gatě do očí.
,,Odkudpak jsi?“ zeptala jsem se a upřeně se zahleděla do jejích krásných, modrých očí. ,,Anděli…“
Anděli… Usmála jsem se. Ta přezdívka byla krásná a nádherně se k ní hodila. Z mého pohledu.
Podívala jsem se na hodinky. Pět minut do konce mojí čtvrt hodiny. Měla bych jít, jestli nechci, aby to skončilo jako prve.
,,Přijdu, jakmile k tomu budu mít příležitost,'' pošeptala jsem La Gatě do hřívy. Tiše si odfrkla a dloubla mě nosem do ramene. Smutně jsem se usmála.
Ach La Gato, proč?
Sotva jsem za ní zavřela dveře, do stáje vešel Adrien. Teda, to bylo o fous.
,,Co tady děláš?'' Vrhl krátký pohled na La Gatin box. ,,Nechtěla jsi k ní zase jít, že ne?''
,,Ne,'' zalhala jsem a uhnula pohledem. Zadívala jsem se na La Gatu. Stříhala ušima ze strany na stranu. Adrien ke mně přistoupil. Na tváři jsem ucítila jeho pohled a vzápětí jeho prsty. Prudce jsem vzhlédla.
Nevím, co mě šokovalo víc. Jestli to, jak zoufale se na mě dívá, nebo to, jak zoufale vypadá. Pod očima měl tmavé kruhy, které svědčily o tom, že toho moc nenaspal. Na jeho pohledu bylo něco opravdu znepokojivého, něco smutného a bolestného.
,,Adriene, co se děje?'' zeptala jsem se tiše. Trhl rameny.
,,Co by se mělo dít?'' odtušil a snažil se tvářit lhostejně. Výjimečně se mu to ale nedařilo.
,,To mi řekni ty.'' Neodolala jsem a prohrábla mu vlasy. Pousmál se.
,,Všechno je v pohodě. Opravdu.''
Vyčkávavě jsem se na něj zadívala. Povzdechl si.
,,Kitty, o nic nejde. Vážně. Jen jsem toho moc nenaspal, to je všechno.''
,,Jo, to je vidět,''
Pohladil mě po vlasech a jeho pohled znovu zabloudil k La Gatě.
,,Bylas u ní?'' zeptal se. Rychle jsem zavrtěla hlavou.
,,Ne. Ale,'' zadívala jsem se na ni. Zvědavě nás pozorovala. ,,Je nějaká divná.''
Adrien kývl. ,,Jo, taky jsem si toho všiml. Nešklebí se.''
,,A je zpocená. Na plecích. Podívej,'' ukázala jsem do boxu. Adrie se opřel o dvířka a nahlédl dovnitř.
,,No jo,'' utrousil a pak se podíval na mě. Mezi jeho obočím se objevila zamyšlená vráska.
,,Pojď, dáme koním krmení. Zeptám se Sofie, co s tím,“ řekl po chvíli a zamířil do sedlovny. Jako stín jsem šla za ním.
,,Viděl jsi ji dneska? Myslím Sofii.“
Zavrtěl hlavou. ,,Ne. Nebyla tě budit?“
,,Vstávám sama,“ ohradila jsem se a sledovala, jak Adrien hbitě otevírá barely s krmením. Svaly na pažích se mu napínaly, když povoloval svorky, které držely víka na svém místě.
Jako obvykle zachytil můj pohled. Koutky mu zacukaly, když se napřímil.
,,Copak?“
,,Nic,“ pokrčila jsem rameny. Do tváří se mi nahrnula krev, když ke mně přistoupil a vzal mé ruce do svých. Pozvedl obočí.
,,Někdy by mě vážně zajímalo, na co myslíš,“ uculil se. Potřásla jsem hlavou.
,,Zkazil by sis iluze.“ Šibalsky jsem se na něj usmála. Naklonil hlavu na stranu.
,,Myslíš?“
,,Nemyslím. Vím.“
,,Probouzíš ve mně zvědavost, Kateřino.“
,,Neříkej mi tak. Nemám to ráda.“
,,Promiň.“ Zatvářil se provinile. ,,Proč to nemáš ráda?“
,,Prostě se mi to nelíbí. Stejně tak tobě se nelíbí, když se tě zeptám, proč máš cizí jméno.“
Mlčky na mě zíral. ,,Tohle je něco jiného.“
,,Ano, je,“ přisvědčila jsem. ,,Ale já to nemyslím nijak zle. Jen se tě snažím poznat, rozšířit si obzory.“
,,Obzory si můžeš rozšířit i jiným směrem,“ odtušil. ,,Já o tom mluvit nechci. Nechci si znovu otevírat staré rány, když už se jakž takž zahojily.“
Poznala jsem, že mluví o jeho matce. Povzdechla jsem si a dala mu ruce kolem krku. ,,Mě se to jméno líbí.“
Několik předlouhých vteřin jen mlčel a zíral do prázdna. Vyčkávavě jsem mu hleděla do očí.
,,Moje máma nebyla rodná Češka,“ řekl nakonec. ,,Narodila se v Anglii, v Londýně. S mým tátou se seznámila na veletrhu koní a přijela za ním sem. Stačí?“
Pousmála jsem se. ,,Bohatě.“
Pomalu jsem si opřela hlavu o jeho hrudník. Cítila jsem tep jeho srdce, jak se jeho hruď s každým dalším nádechem vzdouvá. Krásně voněl. Že by sprchový gel?
Zavřela jsem oči. Vnímala jsem, jak mně Adrien objal a přitiskl si mě k sobě. Teplo jeho těla mě objalo společně s ním. Až teď jsem si uvědomila, jak mám studené prsty. Zabořila jsem mu je do vlasů a nechala se unášet jeho blízkostí.
,,Adriene?“ špitla jsem nesměle. Cítila jsem, že mu to musím říct. Teď, když jsme sami, když mě drží v náručí a když se to něco ve mně odhodlalo.
,,Co?“
Zvedla jsem k němu oči a můj pohled se střetl s tím jeho. Kousla jsem se do rtu.
,,Víš, já…“ mumlala jsem a zabodla mu pohled do ramene. Adrien mě ale vzal za bradu a zvedl ji k sobě. V očích mu jiskřilo.
,,Rád se ti dívám do očí,“ zašeptal a jeho rty se zvlnily v lehkém náznaku úsměvu. Bojovala jsem s nutkáním uhnout pohledem.
Najednou jsem nevěděla, co mu mám říct. Nebo spíš, jak mu to mám říct. Většinou s vyznáním lásky přicházejí kluci první. Do háje, jak mu to mám říct?
Ze zamyšlení mě vytrhl dotek jeho prstů, kterými mě pohladil po líci. Upřeně mě pozoroval.
,,Co se děje Kitty?“ zašeptal, vzal mezi prsty jeden pramínek mých vlasů a zastrčil mi je za ucho. Ztěžka jsem polkla.
,,Víš…“ začala jsem nervózně. ,,Stalo se toho hodně a já mám v některých věcech trochu zmatek a jedna z těch věcí je, že… My dva, že pořád vlastně nevím, co… Co mezi námi vlastně je a tak.“
Mumlám nesmysly, blesklo mi hlavou a já se zamračila.
,,Ale pravda je taková, že jsem se do tebe zamilovala,“ řekla jsem jedním dechem s nově nalezenou odvahou. Tak, hned jsem se cítila líp. Ale jen do té doby, než jsem se podívala na Adriena.
,,Kitty,“ špitl rozpačitě a zabořil mi ruku do vlasů. Pousmál se. ,,Čekal jsem cokoliv jiného, ale ne tohle.“
Hrklo ve mně.
,,A?“ zeptala jsem se téměř neslyšně, Adrien mě pohladil po tváři.
,,Bude ti jako odpověď stačit tohle?“
Adrien se ke mně naklonil a přitiskl své rty na mé. Jeho dotek byl něžný, ale přesto vášnivý a důrazný. Ach bože…
Zavřela jsem oči a přivinula jsem k němu i celý zbytek mého zhypnotizovaného těla. Zabořil mi ruce do vlasů a jemně mě kousnul do spodního rtu. Vydechla jsem mu do úst.
Zlehka mě zatahal za vlasy a já mírně zaklonila hlavu, abych mu usnadnila přístup. Vnímala jsem jeho horké polibky tak intenzivně jako nikdy a stejným způsobem jsem mu je vracela – vášnivě, něžně a chtivě.
Jeho ruce se obezřetně sunuly dolů, podél mé páteře až na boky. Přitiskl mě k sobě pevněji.
,,Miluju tě Kitty,“ zašeptal, když osvobodil mé rty ze svého zajetí. Přitiskla jsem své čelo na jeho a snažila se dýchat.
On mě miluje! Stěží jsem potlačovala úsměv idiota a prohrábla mu vlasy. Byly tak jemné, u kořínků ještě trochu vlhké od ranní sprchy.
Z chodby k nám dolehly rychlé kroky. Šťouchla jsem Adriena do hrudi a zvedla hlavu – přesně v tu samou chvíli, kdy do místnosti vešla Sofie.
Zakroutila očima. ,,Proboha.“
Adrien se na ní zašklebil a pustil mě.
,,Dali jste alespoň koním krmení?“ zeptala se Sofie otráveně. Zavrtěla jsem hlavou.
,,No, skoro,“ ušklíbl se Adrien a přistoupil k otevřeným barelům. Odněkud zevnitř vytáhl odměrku, několikrát nabral a nasypal granule do kýble. Podal mi ho.
,,La Gata.“
Vyvalila jsem na něj oči, stejně jako Sofie.
,,Děláš si srandu?“ vykřikla naštvaně. ,,Chceš, aby Kitty zabila?“
,,Ne,“ odvětil stroze a naklonil hlavu na stranu. ,,Ona to zvládne. Ještě pořád je naživu.“
Aha. Zakroutila jsem očima a podívala se na Sofii. ,,Já to zvládnu. Nemyslím, že by mě zabila, když jí nesu krmení.“
Ona by mě nezabila nikdy, tím jsem si byla setsakra jistá.
Vydala jsem se k La Gatině boxu. Klisna stála na tom samém místě, ani se nehnula. Přimhouřila jsem oči. Tohle opravdu nevěstilo nic dobrého.
Pomalu jsem k ní vešla a natáhla k ní ruku. Zafrkala a pohodila hlavou. Pousmála jsem se, když zvědavě natáhla hlavu ke kýblu s krmením, který jsem držela v ruce. No, chuť k jídlu jí rozhodně nechybí.
Nasypala jsem jí krmení do žlabu a sledovala, jak se do něj hladově pustila. Jednu přední nohu přitom zvedla do vzduchu.
Popleskala jsem jí po šíji a vyšla z boxu – abych zjistila, že mě Sofie s Adrienem pozorně sledují. Zamračila jsem se, když Sofie věnovala Adrienovi zaražený pohled.
,,Co je?“ zeptala jsem se, když jsem zavírala dveře boxu. Adrien pokrčil rameny.
,,Cos to s ní udělala?“ zeptala se Sofie pomalu a přešla ke mně. Zadívala se na La Gatu.
Ušklíbla jsem se. ,,Mám v pokoji knihu kouzel. To nevíš?“
Zasmála se, ale pak zvážněla. ,,Myslím to vážně Kitty. Co jí je?“
,,To opravdu nevím. Už od rána je taková divná. Byla zpocená, když jsem přišla, ale už to uschlo.“
Podívala jsem se na Adriena. Kousnul se do rtu a zmizel v sedlovně. Sklopila jsem hlavu. Něco ho buď opravdu hodně štve, a nebo opravdu hodně děsí a znepokojuje.
Vešla jsem do sedlovny za ním. Sypal granule do dalších kýblů a díval se přitom na papírek na stěně, na který mi Sofie vypsala dávky. Ha, ještě jsem se ani nedostala k tomu ho použít. Přišla jsem k němu a vzala první dva kýble.
,,Kdo?“
,,Tollamore a Bayonetta,“ ukázal Adrien nejdřív na první a pak na druhý kýbl. Kývla jsem a šla nasypat krmení dotyčným koním. Hlavou mi vířilo tolik zmatených myšlenek, ale já se nedokázala soustředit na žádnou z nich. Postřehla jsem, že Adrien šel dát krmení koním do vedlejší stáje.
,,Přála bych si vědět, co ho trápí,“ zašeptala jsem Bayonettě. Ta už měla noc zabořený ve žlabu a dopřávala si snídani. O mě se ani v nejmenším nestarala.
,,No jo,“ usmála jsem se a podrbala ji ve hřívě. ,,Snídaně má asi přednost, co?“
Odfrkla si a znělo to skoro jako ,,Jo.“
S pobaveným výrazem jsem vyšla z boxu a šla pomoct Sofii nakrmit další koně. Když jsme asi o půl hodiny později skončili i s dáváním sena, zamířili jsme na snídani.
,,Adrien nejde?“ zeptala jsem se Sofie, když jsme šly pře dvůr.
Pokrčila rameny. ,,Nevím. Říkal, že něco zapomněl.“
,,Aha.“ Kdy to říkal?
,,Pomáhá jeho otec ve stáji často? Viděla jsem ho jenom včera,“ otočila jsem se na Sofii před hlavní vchodem. Zavrtěla hlavou.
,,Moc často ne. On se stará o takové ty obchodní věci. Jako bývalý obchodník s koňmi, takže se vyzná. Většinu dne sedí u počítače v tátovo pracovně a někomu telefonuje. Jen trénuje Adriena s Dreamem a Generála. Což mi říká, že se včera zmínil o tom, že už by ho dneska vzal na lonž. Budu mu ji muset připravit.“
Pokývala jsem hlavou. ,, A táta?“
,,Jo, ten pomáhá, ale když jsi tu ty, tak ranní kydání přenechal tobě.“ Sofie mě s úšklebkem dloubla do žeber. ,,Život není vždycky spravedlivý.“
,,Mě to nevadí,“ ohradila jsem se. Naopak, byla jsem ráda, když můžu něco dělat. Skvěle si u toho pročistím hlavou a navíc, když budu takhle stávat každé ráno, můžu pak být chvíli s La Gatou. Sama a potají.
Vešli jsme do kuchyně, kde už Diana připravovala snídani. Chleba s vejci. Žaludek už mi v břiše tančil tango a já se při pohledu na jeho budoucí obsah chytla za břicho.
,,Mám hlad,“ oznámila nám tak trochu zbytečně Sofie, když si sedla. Sotva jsem si kousla chleba s vajíčkem, dovnitř vešel Adrien. Pokynul mi s trochu nervózním úsměvem a sedl si naproti mně. Na stejné místo, jako seděl při mojí první snídani tady. Zachvěla jsem se při vzpomínce na to, jak tehdy odešel.
Po chvíli přišel i táta s Martinem. O něčem živě diskutovali. Diana vzhlédla od krájení chleba.
,,Tak co?“ zeptala se znepokojeně. Pane jo, všichni jsou tu dneska nějak mimo.
Táta jen pokrčil rameny, Martin se tvářil zasmušile a mnul si bradu.
,,Co se děje?“ zeptal se Adrien a narovnal se na židli. Svého chleba se zatím ani nedotknul.
,,Banka.“ Martin zakroutil očima. ,,Ti lidi mě jednou zabijou.“
Sofie vedle mě se ušklíbla a dál nevzrušeně žvýkala chleba. Adrien natáhl ruku před sebe a zadíval se na své prsty, kterými si pohrával s ubrusem.
Táta s Martinem a Dianou nějakou dobu přemýšleli nahlas, ale šlo to naprosto mimo mě. Civěla jsem do stolu a přemýšlela o tom, co všechno se za poslední dny změnilo. Já, Adrien, La Gata…
Hřebec…
,,Za zkoušku nic nedáš,“ reagoval Martin na jednu z tátových vět a obrátil se na Dianu. ,,Zbyl ještě nějaký chleba?“
,,Ne,“ ozvala se Sofie a zvedla svůj druhý kousek. Adrien zakroutil očima a já se zašklebila. Páni, jak rychle se dokáže přeměnit na toho otravného a neskutečně arogantního Adriena… Začala jsem uvažovat, jestli nemá někde nějaké přepínací tlačítko.
Po snídani jsme ještě všichni seděli v kuchyni a čekali, jak se táta rozhodne. Nakonec řekl, že do banky zajede k večeru a dopoledne vezme mě a Sofii na jízdárnu, když jsme se předchozí den ulily. On sám si pak vezme Hectora a Martin půjde lonžovat Generála.
,,Fajn, já se jdu převlíct,“ řekla Sofie poté, co táta s Martinem zamířili zpět do pracovny. Řekla jsem jí, že jdu taky a překvapilo mě, že se i Adrien zvedl. Omluvně se usmál a pokrčil rameny, prošel dveřmi těsně před námi a o několik vteřin později se s bouchnutím zavřely hlavní dveře.

…

,,Dobře, nacválejte!“ křikl na nás táta a já se Sofií jsme se naráz usadili v sedle. Bayonetta trochu neochotně zpomalila, ale o to rychleji vyrazila, když jsem ji pobídla do cvalu.
,,No tak, holka, klid,“ šeptala jsem a přenesením váhy jsem se ji snažila zpomalit. Rozverně pohodila hlavou a řítila se dál.
,,Zpomal ji!“ křikl táta znova a mě bylo jasné, že je to mířené na mě. Polévalo mě horko, když se mi stále nedařilo Bayonettu zpomalit.
O co se asi snažím? Mumlala jsem si v duchu zoufale a prudce přitáhla otěže. Cítila jsem, jak Bayonettin odpor slábne a ještě víc jsem zasedla do sedla. Tentokrát už zpomalila do příjemného, houpavého cvalu.
Z plic mi unikl vzduch, když mi došlo, že jsme za pouhých několik vteřin oběhly celou jízdárnu. Teda, Bayonetta musela běžet opravdu rychle.
,,Dobře.“ Tátův hlas zněl o poznání klidněji. Oddychla jsem si.
,,Za co to bylo?“ prohodila jsem směrem k Bayonettě. Pohrdavě si odfrkla a potřásla u toho hlavou. Ušklíbla jsem se. Jo, jasně, dává mi sežrat to, že jsem ji včera vynechala ze svého denního programu stylem srším energií.
Po očku jsem sledovala Sofii. Bylo vidět, že i ona má se Zvonečkem plné ruce práce. Ten sice cválal pomalu, ale neustále frkal a pohazoval hlavou, což svědčilo o tom, že se mu to tak docela nezamlouvá.
,,Uklidni si ruce Sofie,“ ozval se táta, který ji teď sledoval. Sofie rychle zpevnila zápěstí a trochu se napřímila. Musela jsem uznat, že na svůj věk jezdí opravdu dobře, mnohem lépe než já.
Sakra, budu muset máknout.
,,To bylo dobrý.“ Adrien se usmál, když jsme se Sofií zhruba o dvacet minut později vešly s koňmi do stáje. Zašklebila jsem se na něj.
,,Jo, to vážně bylo. Bayonetta se mnou málem zametla.“
,,No se mnou Zvoneček taky,“ zaúpěla Sofie. ,,Ještě teď mě br ní ruce.“
Adrien zakroutil očima. ,,Mě tohle ještě čeká.“
,,Kdy jdeš trénovat?“ zeptala se ho Sofie a zavedla Zvonečka do boxu. Rozepla mu podbřišník a stáhla z něj sedlo.
,,Nevím. Někdy po obědě. Jak to tátovi vyjde.“
Sundala jsem Bayonettě uzdečku a hned potom sedlo. Nebyla nijak zvlášť zpocená, což mě překvapilo.
,,Jo, táta připravoval na jízdárnu kavalety, pro sebe a Hectora. Ptá se, jestli ti je tam má nechat,“ vzpomněla jsem si, když jsem za klisnou zavřela dveře. Zamířila jsem do sedlovny. Adrien pokrčil rameny.
,,Copak já vím, co budeme dneska dělat?“ ucedil. ,,Chceš s tím pomoct?“
Uvědomila jsem si, že s tím těžkým sedlem nejspíš nevypadám nijak zvlášť elegantně, ale zavrtěla jsem hlavou. Položila jsem ho na stojan a protřepala si zdřevěnělé ruce.
,,Bacha!“ Sofie vpadla do sedlovny a rychle hodila sedlo na stojan. Chytla se za zápěstí.
,,Do háje!“ zaklela a zatřepala rukou. Adrien pozvedl obočí.
,,Co vyvádíš?“
,,Skřípla jsem si prsty do dveří,“ zaúpěla a svírala si prsty.
,,Nešikovné maso musí pryč,“ řekl Adrien sarkasticky a opřel se o stěnu. Protočila jsem oči. Kdyby si Sofie ty prsty usekla, zřejmě by se hodně zdráhal jí pomoct.
,,Dobrý?“ zeptala jsem se starostlivě. Poprvé se u mě projevil sesterský pud.
,,Ne,“ zasmála se Sofie a začala poskakovat. ,,To bolí!“
,,Ne asi,“ ucedil Adrien a natáhl svá dlouhé nohy před sebe. Až teď jsem si všimla, že má v jednom uchu sluchátko, zatímco to druhé má zavěšené kolem krku.
Docela by mě zajímalo, co poslouchá za písničky. Anebo jaké má rád filmy. O takových věcech jsem zatím nějak nepřemýšlela.
,,Kolik je?“ vyrušila mě Sofie ze zamyšlení. Pokrčila jsem rameny.
,,Bude jedenáct,“ odvětil Adrien. Držel v ruce svůj iPod.
Sofie se opřela o stěnu. ,,Takže vyčistíme koně a pak?“
,,Tom říkal něco o sedlech,“ zamyslel se Adrien a našpulil pusu.
,,A co říkal náhodou nevíš?“
,,Ne.“ Adrien si ukázal na sluchátka a cukl rameny. ,,A ani to vědět nechci.“
,,Nevíš, co máš dělat,“ připomněla jsem mu a posadila se vedle něj.
,,To jo, ale vědět tady znamená udělat to. A opravdu se nedá říct, že bych měl náladu na čištění sedel.“
,,Hmm.“ Sofie se zadívala do stropu. ,,Taky se vám tak nechce nic dělat?“
Kývla jsem a trhla sebou, když mě Adrien vzal kolem ramen a přitiskl k sobě. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a na několik okamžiků zavřela oči. Uslyšela jsem téměř neslyšitelný zvuk vycházející z jeho sluchátek a zvedla hlavu.
,,Co posloucháš?“
,,Linkin Park,“ odtušil a podal mi sluchátko. Nasadila jsem si ho a uslyšela známou hudbu písničky Castle of Glass. Usmála jsem se.
,,Tu písničku mám ráda,“ řekla jsem tiše. Adrien si opřel hlavu o mou.
Sofie na druhé straně místnosti se usmála.
,,Netušila jsem že to někdy řeknu…,“ řekla a věnovala Adrienovi chladný pohled, který ho měl usvědčit v tom, že mluví o něm. ,,…ale je na vás docela hezký pohled.“
Adrien se najednou rozechvěle nadechl a ohryzek se mu pohnul, jak ztěžka polknul. Nejistě se na mě zadíval a v očích se mu zalesklo cosi, co se až příliš podobalo bolesti a nejistotě. Stiskl mi ruku.
Ještě dalších pět minut jsme tam tiše seděli, líní cokoliv udělat, než do sedlovny vešel Martin.
,,Tak tady jste,'' řekl s úsměvem. Zvedla jsem k němu oči přesně včas, abych viděla, jak jeho obočí vystřelilo vzhůru, když si nás všimnul. S planoucími tvářemi jsem se trochu neohrabaně zvedla z Adrienova ramene. Nijak mi nebránil, ale stále mě jednou rukou držel kolem pasu. Sofie naproti se zahihňala.
,,Adriene,'' Martin odtrhl pohled ode mě a zadíval se na svého syna. ,,Kdy chceš jít trénovat?''
,,Nevím,'' pokrčil Adrien rameny. ,,Myslel jsem po obědě.''
,,Po obědě ne, jedeme s Tomem do města. Buď můžeme jít teď a Generála bych vzal, až se vrátíme, anebo naopak. Jak chceš ty.''
Adrien se na chvíli zamyslel a pak se zvedl. Jelikož mě stále držel, vytáhl mě na nohy.
,,Myslím, že půjdu teď,'' řekl, když mi pomohl nabrat rovnováhu. S úšklebkem naklonil hlavu na stranu. ,,Alespoň se vyhnu mytí sedel.''
,,Hej!'' Sofie byla v mžiku na nohou. ,,Ty jsi...''
Spolkla poslední slovo s ohledem na jeho otce a založila si ruce na prsou. I já jsem se na Adriena zamračila a on nasadil nevinný výraz.
,,To je za tu ohradu,'' řekl, nasadil ten jeho je-mi-jen-devatenáct úsměv a políbil mě na čelo. ,,Užijte si to.''
,,To víš, že jo,'' zavrčela Sofie sarkasticky a Adrien jí věnoval chladný pohled. Ne, že by to na ni platilo.
,,Budu na jízdárně,'' ozval se Martin a mrkl na mě. Radši jsem si to nevysvětlovala a odpoutala se od Adriena, který v patách svému otci vyšel ze sedlovny.
,,Parchant,'' utrousila Sofie a zamířila k policím, aby odtamtud vytáhla hadříky a olej.
,,Máme to brát jako kompenzaci za tu ohradu,'' pokrčila jsem rameny a vzala si od ní hadřík. Sofie se ušklíbla, ale už nic neříkala. Zhruba o čtvrt hodiny později se Adrien ještě vrátil pro Dreamovo sedlo a uzdu, obě nás obdaroval zářivým úsměvem a bez dalšího slova šel sedlat.
Když jsme s mytím zhruba o hodinu později skončily, přemluvila jsem Sofii, abychom jsme se šly podívat na jízdárnu. Hrozně moc jsem chtěla Adriena vidět jezdit. Sice už jsem ho viděla, ale připadalo mi to tak strašně dávno…
Se Sofií v patách jsem přistoupila k ohradě a založila si ruce na horním břevnu. Adrien s Dreamem byl na druhé straně. Dream rytmicky klusal a Adrien v souladu s jeho kroky vysedal. Martin stál uprostřed a bedlivě svého syna sledoval.
Fascinovaně jsem Adriena sledovala. Na otcovo pokyny opisoval s Dreamem střídavě velké a malé kruhy, až po několika minutách přešel do kroku. Dvakrát jízdárnu objel, než pobídl Dreama do cvalu. Ten ihned zareagoval, energeticky zrychlil a o něco víc sklonil hlavu, takže krásně vyklenul šíji. Stejně jako předtím držel Adrien otěže jen v jedné ruce, což mu bohatě stačilo k tomu, aby měl nad valachem stoprocentní kontrolu. Zatajila jsem dech, když ho nasměroval na překážku na protější stěně, které jsem si předtím nevšimla.
Dream se mohutně odrazil a vznesl se do vzduch. Hlavu natáhl dopředu, přední i zadní nohy dokonale srovnané. Adrien se postavil ve třmenech a předklonil se. Ruku, ve které třímal otěže, položil Dreamovi na krk, aby mu je co nejvíce povolil. Už v následující vteřině Dream přistál na druhé straně překážky a nevzrušeně cválal dál. Adrien se při doskoku znovu usadil a splynul s koněm v jedno tělo. Martin mu něco říkal, ale nerozuměla jsem mu. Adrien obcválal jízdárnu a najel na překážku ještě jednou. Dream ale trochu zaváhal, přední nohou zavadil o horní břevno a málem ho shodil. I když nakonec zůstalo na svém místě, ubralo to celkovému dojmu na okázalosti.
,,Už jsi někdy skákala?“ zeptala se mě Sofie, na kterou jsem mezitím úplně zapomněla.
,,No,“ ukázala jsem na překážku. ,,Tohle ne.“
Překážka měla určitě metr a něco málo k tomu. I když to nebyla jedna z těch nejvyšších, stále mi přišla vysoká až moc. Při každém Dreamově dalším skoku jsem bezděčně zatajila dech a pořádně se nadechla až ve chvíli, kdy byl v polovině dalšího kolečka.
,,Možná bych mohla říct tátovi?“ uvažovala Sofie nahlas a já pokrčila rameny.
,,Jo, to mohla, ale nemyslím, že by s námi chtěl dělat něco takovýho.“
,,To ne, ale nějaký menší skoky bych brala. Se Zvonečkem jsem toho zatím moc nenaskákala.“ Sofie se zasmála. ,,No, ohrada mu žádný problém nedělá, takže by to mohlo klapnout.“
,,Kdy mu to chceš říct?“
,,Uvidíme. Jak vyjde čas. Možná ještě dneska.“
,,Ok.“
Znovu jsem zabloudila pohledem k Adrienovi, který už zpomalil Dreama do klusu a o několik metrů dál přešel do kroku. Martin mu už zase něco povídal a vypadalo to, že mu něco vysvětluje. Adrien přikyvoval a hladil Dreama po krku.
,,Pojď,“ Sofie mě dloubla do žeber. ,,Mám žízeň.“
,,Jo,“ přisvědčila jsem a zamávala Adrienovi, který se na mě ze sedla usmál. Martin se na mě otočil, ale to už jsem stačila postřehnout jen koutkem oka, protože mě Sofie táhla pryč směrem k hlavní budově.

…

Jak jsme se pro naše potěšení dověděly, ten den už nebylo nic moc co dělat. Jen po obědě jsme měli pustit koně do výběhu, ale to bylo všechno. Táta nechal svůj trénink s Hectorem na večer, stejně jako Adrienův otec lonžování Generála. Se Sofií jsme se potěšeně svalily na gauč v obývacím pokoji a rozhodly se skouknout nějaký film. Nakonec jsme se rozhodly pro ,,Piráty z Karibiku“.
Čas plynul, a i když jsem se celkem bavila, chyběl mi tu Adrien. Nikdy jsem ho nevídala jinde než ve stáji a nějak jsem si ho nedovedla představit rozvaleného na gauči.
Sofii najednou zazvonil mobil. Vytáhla ho z kapsy a pohled jí potemněl.
Předklonila jsem se, abych líp viděla, ale Sofie mobil schovala zpět do kapsy.
,,Hned se vrátím,“ řekla, aniž by se na mě podívala.
,,Kdo to byl?“ zavolala jsem za ní ještě, ale už byla pryč.
Nějakou dobu jsem ještě sledovala Jacka Sparrowa, ale jeho kousky jsem sotva vnímala. Zhruba po deseti minutách jsem televizi vypnula, zvedla se a zamířila ven, abych se porozhlédla po Sofii. Na dvoře jsem ji neviděla, tak jsem zamířila do stáje.
Pootevřenými dveřmi jsem vešla dovnitř. Koně stáli v boxech a chroupali seno. Prošla jsem uličkou s úmyslem podívat se do druhé stáje, když jsem náhle ztuhla. Ze sedlovny jsem zaslechla hlasy.
,,A co jsem jí na to asi měl říct?“ uslyšela jsem Adrienův nevrlý hlas. Ztuhla mi páteř. Na chvíli jsem zvažovala, jestli mám jít dál do stáje anebo vejít dovnitř, ale kdoví proč se mi ani jedno nezdálo jako dobrý nápad. A tak jsem jednoduše stála a zkoprněle se snažila zaslechnout co nejvíc.
,,Co třeba pravdu?“ obořil se na něj druhý hlas. Ten vysoký, rozhořčený tón nepochybně patřil Sofii. Dokázala jsem si živě představit, jak se u toho tváří a jak pohrdavě vrtí hlavou.
,,Jo? A jak?“ Adrien skoro vykřikl, stále si dával záležet na tom, aby hlasitost jeho hlasu nepřesáhla určitou mezi.
,,Jak by ses cítil ty? Kdyby ti řekla, že tě miluje a pak bys zjistil, že to není pravda?“
Hrklo ve mně. Bože, oni mluví o mně! A o tom, že jsem Adrienovi řekla, že ho miluju. A že on…
,,Jo uznávám, zvoral jsem to, ale já jsem… Tohle jsem opravdu nechtěl!“
,,Proboha! Ty. Jsi. Srab. Adriene.“ Sofie zněla naprosto nepříčetně. Kousla jsem se do rtu. Začínala jsem to chápat.
,,Hele,“ pokračoval Adrien tišeji a já musela napínat uši, abych ho vůbec slyšela. ,,Nikdy jsem nechtěl, aby se do mě zamilovala. Aby…, to došlo takhle daleko.''
,,Tak jsi ji neměl líbat!“ vykřikla Sofie. ,,Co po mně chceš? Abych za ní teď šla a řekla jí to? Ne, tohle si vyřiď sám.“
,,Já neměl v plánu se s ní líbat!“ Adrien zněl zoufale, ale to mě neutěšilo. Oči mě začaly pálit.
,,Oba jsme byli vyděšení, chápeš? Chtěl jsem jen… odvést pozornost a nic jiného mě nenapadlo! A pak ona…“
Adrien zmlkl a Sofie si hlasitě povzdechla. ,,Bože, mně je jí tak líto,“ zašeptala. Jo, a má k tomu důvod. Jedna slza už si našla cestu a lenivě mi stékala podél nosu.
,,Vím, že si to Kitty nezasloužila,“ řekl Adrien suše. Prudce jsem zvedla hlavu. ,,Ale já… Nemiluju jí…“
,,Tak jsi jí to neměl říkat! Neměl sis s ní hrát!“
,,Proboha Sofie, já…“
,,Už se k ní nepřibližuj!“ zavrčela Sofie. Adrien zřejmě jen pokrčil rameny, protože jsem nic neslyšela.
,,Ty jsi takovej debil,“ zasyčela Sofie. Otřela jsem si tváře.
,,Prostě se to vymklo z ruky!“ Adrienův hlas mi zněl naprosto cize. ,,Nechtěl jsem si s ní hrát! Jen… Prostě jsem ji nechtěl vidět brečet…“
,,No! Tos to vylepšil.“
,,Tak mi řekni co mám dělat!“
,,Poraď si sám!“
,,Tak… Že se s tebou o tom vůbec bavím!“
Ozvaly se rychlé kroky a vzápětí se dveře prudce otevřely. Zaslzenýma očima jsem zírala přímo do Adrienovy šokované tváře. Téměř do mě vrazil.
,,Kitty…“ hlesl a těkal mi z oka do oka. Zvedla jsem ruku, abych ho přiměla mlčet a uhnula pohledem.
,,Nic neříkej,“ zasípala jsem. Hlas se mi vytratil a nahradil ho potok slz. ,,Řekls toho víc, než jsi měl.“
,,Fajn,“ řekl prostě a prošel kolem mě, během čehož do mě ramenem strčil. Zavrávorala jsem a narazila do stěny. Ani se neotočil.
,,Proboha Kitty!“ Sofie na mě zírala a vrtěla hlavou. ,,Je mi to líto.“
Kousla jsem se do rtu a potlačila vzlyk. Zvedla jsem ruku, abych ji umlčela, když vykročila směrem ke mně. Zavrtěla jsem hlavou, neschopná slova. V krku jsme měla obrovský knedlík, v hrdle mě pálilo a stěží jsem mohla polknout nebo se nadechnout. Hlavou se mi honily pořád ty samé myšlenky. Matné vzpomínky na jeho horké rty, na jeho ruce, kterými mě držel, na jeho ústa, když říkal ,,miluju tě“.
Zamotala se mi hlava, takže jsem se musela opřít. Semkla jsem rty.
Nemiluje mě…
Zamrkala jsem a osvobodila tak slzy, přes které jsem skoro ani neviděla. Rychle jsem potřásla hlavou a napřímila se. Sofie mě pořád ještě pozorovala s lítostivě staženým obočím. Pokusila jsem se o úsměv, ale takový nějaký bezradný a bolestný. Kdoví, jestli to vůbec byl úsměv.
,,Kitty, mrzí mě to.“ Sofie ke mně přistoupila a objala mě kolem ramen. Hrozně moc jsem chtěla brečet a vylít si jí srdce, ale nevyšla ze mě jediná hláska. Jediný vzlyk.
,,V pohodě,“ zamumlala jsem, když se pak odtáhla. ,,Zvládnu to.“
Sofie protáhla obličej. ,,Jak ráda bych mu rozbila držku.“
,,Tak to udělej. A rovnou i za mě,“ ucedila jsem a zamrkala, abych zastavila další nával slz. ,,Jdu do pokoje.“
Mlčela, jen mě obdarovala soucitným pohledem. Ten ale příliš nepomáhal a pokud měl situaci zlehčit, očividně se minul účinkem. Rychle jsem se odvrátila, aby Sofie neviděla mé slzy, a rozběhla se ven ze stáje. Už o půl minuty později jsem vpadla do mého pokoje a s třísknutím za sebou zabouchla dveře. Naprosto zničeně jsem se o ně opřela a nechala slzám volný průběh.
Následujících několik minut si nevybavuju. Duchem nepřítomná jsem seděla u dveří a ptala se sama sebe, jak jsem tomuhle klukovi mohla ksakru naletět, a zároveň jsem si mohla touhou oči vyplakat. Když jsem zhruba o půl hodiny přistála na posteli, už jsem téměř neviděla. Zbořila jsem obličej do polštáře a rozhodla se být nejnešťastnější holka na světě. Pokud má Adrien nějaké city, tak pocit viny mu rozhodně neuškodí.
Když jsem po chvíli vzhlédla, čísla na budíku ukazovala půl druhé. Což znamenalo dvě věci. Zdřímla jsem si a prošvihla oběd. Ne, že by mi to snad vadilo – na jídlo jsem neměla ani pomyšlení.
Adrien to všechno jen hrál. Nemiluje mě.
Převalila jsem se na záda a vnímala pouze to, jak mi příliš hlasitě bije srdce. I když jsem nechápala, jak může zlomené srdce vůbec ještě bít. Momentálně z něj totiž zbyly jen tisíce střípků, které mě zevnitř drásaly a následně nechávaly vykrvácet. Ze sebelítosti mě vyrušilo až tiché zaklepání na dveře.
Nechtěla jsem nikoho vidět. Nechtěla jsem s nikým mluvit. Mlčela jsem.
,,Kitty?“ ozval se Sofiin tichý hlas a následně se dveře trochu pootevřely. Zamžourala jsem na mou nevlastní sestru a přemítala, jestli nemám předstírat spánek, ale zřejmě by to nemělo cenu. Alespoň jsem se na ni zamračila.
,,Ahoj,“ řekla tiše a zase za sebou dveře zavřela. Převalila jsem se na bok, zády k ní.
Přešla vedle mojí postele a posadila se na její okraj. Zavřela jsem oči.
,,Chci být sama.“
,,Já vím.“
Obrátila jsem se na ni. ,,Tak co tu ještě děláš?“
,,Protože být sama je v téhle situaci ten největší ze všech nesmyslů, co můžeš udělat.“
,,Co ty o tom víš?“
,,Hodně věcí. Tomu věř.“ Ještě předtím, než jsem se stihla na něco zeptat, zvedla dlaň. ,,Ne, nebudu o tom mluvit.“
S povzdechem jsem se posadila a opřela se o stěnu. Zabořila jsem si ruce do vlasů a zírala do blba, když jsem se marně snažila identifikovat nějaký z mých pochroumaných citů. Citů k Adrienovi.
Co k němu vlastně cítím? Co jsem k němu vlastně cítila? Ach, samozřejmě, už si vzpomínám. Milovala jsem ho.
,,Vážně jsem si myslela, že mě miluje,“ zašeptala jsem žalostně. Až doteď jsem si myslela, že o tom mluvit nechci, ale co se pocitů týče, opravdu jsem v nich měla zmatek. Jen jsem doufala, že mi Sofie poskytne alespoň nějakou útěchu.
,,To jsem si myslela taky.“ Sofie se vlídně usmála. ,,Vypadal… šťastně.“
,,A jak vypadal dřív?“ zeptala jsem se. Pokrčila rameny. ,,Nepřístupně. Chladně. Uzavřeně. Někdy nešťastně.“
Stran neštěstí, Sofie by to měla ještě přehodnotit. ,,Nešťastně?“
,,Možná. Není to správný výraz, ale je to tomu nejblíž. Jako by…“ Podívala se na mě. ,,Jsi si jistá, že o tom chceš mluvit?“
Váhavě jsem kývla. Slovo ,,váhavě“ je na místě, jelikož jsem si nebyla jistá ničím.
,,No…“ Sofie se zavrtěla. ,,Vždycky mi přišlo, že projevy emocí bere jako slabost. Že se snažil… Mám pocit, že tu pubertální část života – Myslím takové ty letmé románky a tak – úplně přeskočil. Že se snažil nevázat se. Mít odstup.“
,,Myslel si, že je to správné…?“
,,Možná. Ale současně věděl, že to není správné.“
V mysli jsem si vybavila naši vyjížďku. Možná existovalo něco, nebo někdo, s kým byl šťastný. S Dreamem.
Ucítila jsem bodnutí lítosti, ale pak jsem si vzpomněla, že jsem nejnešťastnější holka na světě, vzdychla jsem, popotáhla a řekla. ,,To ho ale neomlouvá. K čertu s jeho emocemi.“
,,Ok, chápu, že jsi na něj naštvaná. Ale upřímně: tohle tvoje ,,Ach bože, jsem tak nešťastná“ nikomu nepomůže. Jestli se mu chceš…“ Zarazila se a přimhouřila oči. ,,Bude správné, když řeknu, že se mu chceš pomstít?“
Pokrčila jsem rameny. Nejspíš si nevšimla mé tiché poznámky, že mě nesužuje touha po pomstě, nýbrž čirá chuť vraždit, protože zamyšleně pokračovala. ,,Dejme tomu. Prostě, nejlíp mu to platíš stejnou mincí.“
,,Chceš mi pomoct spřádat ďábelské plány?“
Zašklebila se. ,,Tak nějak.“
Pokrčila jsem rameny. ,,Takže… Co mám dělat?“
,,Vykašli se na něj. Jestli mu totiž docvakne, že se do tebe během té hry opravdu zamiloval…“ - zastavilo se mi srdce - ,,…tak bude mít smůlu.“
,,To je krutý.“
,,Jo,“ Sofie se vítězně usmála. ,,Jsem krutá, když někdo ubližuje mé sestře.“
Zmohla jsem se na úsměv, do očí se mi znovu nahrnuly slzy. ,,Děkuju.“
Místo odpovědi mě Sofie pevně objala. Zahlédla jsem živé plamínky v jejích očích, když se ode mě odtahovala. Rozhodně jsem semkla rty a rozhodla se ji poslechnout. Měla totiž pravdu – Adrien mi za tohle nestál. Nemiloval mě, a přesto mě nechal žít v iluzi, že je tomu jinak. Tohle se nedělá.
Někdy za pochodu těchto myšlenek jsem se rozhodla zapomenout a uzamknout své emoce hluboko do mého nitra.
,,Měla by ses najíst,“ řekla Sofie po chvíli. ,,Neobědvala jsi.“
,,Nemám hlad,“ odporovala jsem. ,,Opravdu.“
,,Ono se to změní, až ochutnáš ty italské těstoviny, co mamka uvařila. Jsou výborný.“
,,Jsou nebo byly?“ dobírala jsem si ji ve snaze odvést mé myšlenky jiným směrem, než se dosud ubíraly.
Zahihňala se. ,,To se ptáš tý pravý. Tak pojď.“
U schodů jsem se ještě zarazila. Sofie, která byla už v polovině cesty dolů, se na mě otočila. ,,Co je?“
,,Bude tam?“ hlesla jsem a kousla se do rtu. I přes mé odhodlání mě myšlenka na něj stále ještě příliš bolela. Nebyla jsem si tak úplně jistá, jak bych reagovala, kdybych ho potkala.
,,Ne. Od toho incidentu ve stáji se neukázal a nemyslím si, že by měl žaludek na to se s tebou vidět. Trocha pocitu viny mu jen prospěje.“
Mluvila mi z duše, a tak jsem ji pomalu následovala do kuchyně. Tam stál táta s Dianou. Musela jsem se zasmát tomu, jak od sebe polekaně odskočili, když jsme vešli. Diana zakryla rozpaky letmým úsměvem, táta ke mně přistoupil a pevně mě objal.
,,Kitty,“ políbil mě do vlasů. Objala jsem ho kolem krku a zavřela oči. Příliš času jsem s ním zatím nestrávila, což mě mrzelo a jeho pravděpodobně ještě mnohem víc. Rozhodně jsem měla v úmyslu mu to vynahradit.
,,Jak je ti?“ zeptal se mě a hladil mě po zádech.
Zavrtěla jsem se mu v náručí. ,,Mnohem líp, děkuju.“
,,To je dobře.“ Táta mě ještě jednou políbil a odtáhl se. Z jeho úsměvu jsem poznala, jak moc to pro něj znamenalo. Pohladil mě po tváři.
,,Máš hlad?“ zeptala se mě Diana. Na talíř mi začala nandávat těstoviny, když jsem přitakala.
Zase takový hlad, abych snědla všechno, jsem neměla. Ve druhé polovině už jsem se jen porýpala, než jsem řekla, že už nemůžu. Táta si se mnou a Sofií po celou tu dobu povídal a nevědomky tak zabránil tomu, abych se v duchu vrátila a Adrienovi. K jeho rtům, jeho rukám…
Zatřásla jsem hlavou a zvedla se. I když bylo fajn, že se Sofie všemožně snažila mě rozveselit (a většinou se jí to dařilo, ale jedna část mě si stále ještě chtěla svůj smutek a hněv pěstovat jako zeleninu), potřebovala jsem být chvíli sama, jen se svými myšlenkami.
,,Půjdu se projít,“ řekla jsem a podívala se na tátu. ,,Můžu?“
,,Samozřejmě. Chceš jít sama?“
,,Ano,“ přisvědčila jsem tiše. ,,Potřebuju si něco promyslet.“
V Sofiině výrazu se minulo něco, co jsem si vyložila jako: to bych nedělala. Bylo mi jasné, že polovinu mé procházky probrečím, ale svým způsobem jsem ze sebe potřebovala vylít všechny ty pocity, které mnou zmítaly, abych mohla začít znovu. S čistým štítem. A buď to pochopí, nebo ne.
Vyšla jsem z kuchyně a mířila k hlavnímu vchodu, když se dveře náhle otevřely. Už předem mi jakýsi šestý smysl jasně napověděl, kdo to je. Jeho přítomnost jsem jasně cítila.
Adrien.
Dveře za ním zůstaly otevřené, když se zarazil a nestydatě na mě zíral. Měla jsem neodbytný pocit, že něco na jeho mě důvěrně známé tváři se změnilo, ale nedokázala jsem určit co.
Beze slova jsem sklopila oči a chtěla projít kolem něj ke dveřím, ale chytil mě za ruku.
,,Kitty.“ Jeho hlas byl zastřený něčím, co jsem nerozeznala. Nesnažila jsem se o to.
,,Nech mě bejt!“ zavrčela jsem, ale neznělo to tak odvážně, jak jsem původně zamýšlela. Spíš žalostně.
,,Můžu s tebou mluvit? Prosím.“
,,My dva už nemáme o čem mluvit,“ odsekla jsem, vytrhla se mu a vyběhla ze dveří. Už po několika krocích mě ale dohonil.
,,Kitty, prosím,“ zaúpěl. Zakroutila jsem očima, částečně proto, abych zahnala slzy, které mě v nich začaly pálit.
,,Je mi to líto. Nechtěl jsem, aby ses to dověděla takhle,“ řekl tiše. Pořád jsem se na něj nedívala.
,,Nechtěl jsem ti ublížit. Nebo si s tebou hrát. Jen jsem nečekal, že…“
,,Že se do tebe zamiluju?“ doplnila jsem ho podrážděně. ,,Ono za všechno vlastně můžu já, že jo?“
,,Takhle jsem to nemyslel!“ Adrien si rozpačitě prohrábl vlasy. ,,Prostě mě tahle možnost nenapadla.“
,,Ty jsi takový idiot,“ zakroutila jsem hlavou a zhluboka se nadechla. ,,Jak sis mohl myslet, že se do tebe nezamiluju, když… se budeš chovat takhle?“
,,Na tohle se těžko hledá důvod!“ obořil se na mě, jako bych já byla ta špatná. Otřela jsem si slzy a odvrátila jsem se od něj.
,,Kitty, přiznej si to. Celé tohle,“ Ukázala nejdřív na mě a pak na sebe. ,,bylo jen v tvé hlavě. Brečíš, protože to love story, co sis vymyslela, se ti rozpadlo na kusy. Chápeš já… Nikdy bych neřekl, že tě miluju, kdybys… mi to neřekla ty. Nechtěl jsem, aby to došlo takhle daleko, ale…“
,,Tak zaprvé: já si nic nevymyslela! Zapamatuj jsi, že tys mě políbil jako první a ne naopak! Kdybys tohle neudělal, nikdy bych se do tebe nezamilovala!“
Nebo bych to alespoň nedala najevo.
,,Fajn, uznávám, tohle byla kravina,“ zavrčel Adrien. ,,Ale v tu chvíli mě nic jiného nenapadlo!“
Znovu jsem si otřela slzy a potlačila vzlyk. Přitiskla jsem si ruku na hrdlo, které jsem měla v jednom ohni. Nemohla jsem ani polknout.
,,Kitty, tak už neplač.“ Adriánův výraz zjihl. ,,Já ti za slzy nestojím.“
,,Jo, to máš pravdu,“ přisvědčila jsem, sama překvapená tím, že jsem se sebe schopná vypravit souvislou větu, aniž bych se zadusila vlastními vzlyky. ,,Víš co? Mrzí mě každá slza, kterou jsem kvůli tobě uronila. Otřela jsem si tváře a chtěla se vydat k bráně, ale na poslední chvíli se zarazila a ještě jsem se na něj otočila. ,,A myslím tím a ty předtím. Jen si, prosím tě, nenamlouvej, že jich bylo hodně.“
Odpustitelná lež. Nechala jsem ho za sebou a o několik minut později zmizela v lese. Nevěděla jsem, kam jdu, prodírala jsem se mezi větvemi a kopala do šišek ležících a zemi. Ztratila jsem pojem o čase, takže nevím, jak dlouho mi trvalo, než jsem celý ranč obešla a došla k řece. Naštěstí ne tam, kde jsme před čtyřmi dny jeli spolu. Vážně to byly jen čtyři dny?
Posadila jsem se na jeden z kamenů a sledovala proudící vodu. Uvědomila jsem si, jak moc málo Adriena vlastně znám. I přesto mi byl nějakým zvláštním způsobem blízký. Pořád, ale to jsem si odmítala přiznat.
Bylo to teprve včera, co jsme byli v knihovně? Kdy si mě před Erikem majetnicky držel? Kdy mi řekl, že mě miluje? Ach, to bylo dneska ráno. Už jsem nedokázala zadržovat pláč a začala usedavě vzlykat.

Publikoval(a): ArtiiS, 8.2.2014