Básničky, Poezie, Verše

v

Barvy lásky - kapitola 6.

Barvy lásky - kapitola 6.

ArtiiS Romány » ?nezařazené?

Anotace: Adrienovo vyznání lásky bylo pouhou fraškou. Kitty si chodí léčit své zlomené srdce za La Gatou, z níž má pocit, že se cítí podobně odstrčeně. Jejich pouto pomáhá Kitty zapomenout jak na Adriena, tak na ducha, který jim ale brzy připomene svou existenci.

Nemohla jsem usnout. Už několik hodin jsem se převalovala na posteli a bezesně civěla do tmy. Nakonec jsem asi přece jen zabrala, protože kdy jsem se pak podívala na budík, bylo půl třetí ráno.
Posadila jsem se. Bylo mi jasné, že už neusnu, tak jsem se šla osprchovat. Když jsem se oblékala, musela jsem si dávat pozor, abych byla tiše, protože ostatní ještě spali.
Věděla jsem, co potřebuji. Být chvíli sama s La Gatou.
,,Ahojky,“ pozdravila jsem ji šeptem, když jsem došla k jejímu boxu. Stála až vzadu a ve tmě nebyla vidět. Jen měsíční světlo, které pronikalo do stáje oknem, jí matně ozařovalo hřbet. Otevřela jsem dveře a vešla k ní. Usmála jsem se, když mě šťouchla do ramene.
,,Taky tě ráda vidím, anděli. Víc, než si myslíš.“
Jeden z koní tiše zaržál. La Gata mu odpověděla zafrkáním a pak mi strčila hlavu do náruče. Podrbala jsem ji na krku.
,,Ty se máš,“ šeptala jsem jí. ,,Oproti mně máš tak jednoduchý život.“
Nesouhlasně zafrkala, zvedla hlavu a podívala se na mě. Stříbřité světlo se odráželo v jejích modrých očích, které ve tmě skoro svítily. Pohladila jsem ji po čele.
,,No dobře. Asi taky máš své problémy. Ale ty máš to štěstí, že se nemusíš potýkat s láskou. Nejspíš ti nikdy nikdo nezlomí srdce.“
V průběhu hodiny jsem jí vypověděla všechno a o mně a Adrienovi. Věděla jsem, že nemusím spěchat, a tak jsem nevynechala žádnou drobnost. Když jsem popisovala náš útěk z lesa, vzpomněla jsem si na ducha. Od rána jsem si na něj ani nepomyslela.
,,Podruhé už se to neobjevilo,“ řekla jsem a pohladila ji po sametovém nose. ,,Možná to celé bylo úplně zbytečné. Co myslíš?“
Jen švihla ocasem. Ušklíbla jsem se a znovu začala se svou osobní zpovědí. La Gata mě chvíli co chvíli šťouchla do ramene. Drbala jsem ji ve hřívě, když jsem jí s tlukoucím srdcem a slzami v očích popisovala, co jsem slyšela v sedlovně. Tiše zaržála.
,,Jo, Sofie mi to říkala taky. Prý se na něj mám vykašlat. Ale nevím, jestli to zvládnu. Vím jen, že…, ho miluju a vždycky milovat budu. Ale ty nejspíš ani nevíš, co ti tu říkám, co?“ Utřela jsem si slzy. ,,Je to mizera. Hrál si se mnou a ani se neobtěžoval mi to říct do očí.“
La Gata potřásla hlavou a kštice se jí přitom svezla do čela. Pohladila jsem ji po nozdrách.
,,Když jsme včera večer kydali, nevšímal si mě. Snažila jsem se bavit se Sofií a ignorovat ho, ale vždycky jsem se přistihla, jak na něj koukám. Při té naší polední hádce jsem měla pocit, že… že mu na mě alespoň trochu záleží a chce, abych se netrápila, ale teď… Připadám si jako vetřelec. Nemám tu co dělat, anděli. Mám pocit, že tu o mě nikdo nestojí.“
Moje klisna se mi znovu vtulila do náruče. Ztěžka jsem polkla a políbila ji na čelo.
,,Ach, anděli. Kdybys tak uměla mluvit. Přála bych si vědět, co se ti honí v té tvé krásné hlavince.“
Objala jsem ji kolem krku a přemítala, kolik času uběhlo. Neměla jsem u sebe ani mobil, ani hodinky, ale soudě podle světla už muselo být něco kolem páté. Rozhodla jsem se vrátit.
,,Měla bych jít,“ zašeptala jsem. ,,Sofie se po mě bude shánět a navíc… Mám možnost se ještě prospat. Přece jen jsem toho za poslední dny moc nenaspala.“ Naposledy jsem ji políbila na měkký nos. ,,Měj se, anděli.“
S pomyšlením na postel jsem zívla. Byla jsem unavená, ale nechtěla jsem spát. Věděla jsem, že neusnu.
I přesto jsem se ale s potěšením zavrtala zpátky do peřin. Neobtěžovala jsem se převléknout, prostě jsem vlezla do postele v džínách a tričku. Sotva jsem se ale pořádně přikryla, navzdory mému přesvědčení jsem usnula.



Další den byl katastrofa. Už od rána.
Adrien mě ve stáji absolutně ignoroval, a když už se na mě musel podívat, nebo se mnou nedej bože promluvit, provedl to s takovou arogancí a chladem, až mě mrazilo. Musela jsem ale uznat, že na tom, s jakým odporem se na mě díval, bylo něco pozitivního. Nedělala jsem si už žádné iluze, že by se to mohlo spravit, a tím pádem pro mě bylo snadnější zapomenout na jeho rty a jeho polibky, na jeho ruce, kterými mě držel…
K mému štěstí se Adrien rozhodl kydat druhou stáj, takže jsem se na něj nemusela celé ráno dívat tak, jako včera večer. Sofie se snažila navázat konverzaci, ale všechno, co mi říkala, jsem pouštěla jedním uchem dovnitř a druhým ven. Sem tam jsem pokývala hlavou a zamručela něco jako: ,,hmm“ a ,,jasně“, ale ve skutečnosti se mi hlavou honily samé bolestné vzpomínky. Znovu jsem měla co dělat, abych se nerozplakala.
Při hodině ježdění jsem se naštěstí musela soustředit na to, co mi říkal táta, což byla úleva. Vlastně se mi celkem dařilo. Bayonetta šla hezky svižně, sem tak pohodila hlavou a zafrkala, jako by mě chtěla udržet co nejdál od toho temného kouta mojí mysli. Všechno se ale pokazilo, když jsem zahlédla Adriena stát u ohrady.
S Bayonettou jsme zrovna cválaly na druhé straně a příliš rychle jsme se k němu blížili. Srdce se mi rozbušilo tak rychle, že jsem se nedokázala soustředit na nic jiného. Civěla jsem Bayonettě do hřívy a pokaždé, když jsem měla vzhlédnout jeho směrem, jsem si úpěnlivě přála, aby tam nebyl.
Táta na mě něco volal, ale nerozuměla jsem mu. To, že Bayonetta nebezpečně zrychlila, mi došlo až ve chvíli, kdy vyhodila – což pro mě bylo naprosto neočekávané.
Pevně jsem sevřela otěže a druhou rukou se snažila chytit hrušky, ale to už jsem klouzala na stranu. Jedna noha mi vypadla ze třmenu, takže jsem ztratila rovnováhu. Bayonetta v tu samou chvíli vyhodila znovu, prudce u toho švihla hlavou a vytrhla mi tak otěže, za které jsem vší silou tahala a snažila se ji zabrzdit. Chvíli jsem bezvládně visela ze sedla, ale po několika dalších, rychlých cvalových skocích mi došly síly a já se odporoučela k zemi.
Náraz mi vyrazil dech. V boku a zádech mi tepala intenzivní horká bolest, jak jsem dopadla na tvrdou, slunce vysušenou zem. Chvíli jsem tam jen ležela a lapala po dechu, civěla do nebe nade mnou a snažila se zjistit, zdali mám ještě všechny končetiny.
Pokusila jsem se posadit, ale hlava se mi zamotala a bolest mi vytryskla až do konečků prstů. Zaúpěla jsem a pohledem se alespoň snažila najít tátu. Ten zrovna odchytával Bayonettu, která divoce pobíhala kolem a stavěla se na zadní. Neměla jsem mu za zlé, že se nejdřív postaral o ni – kdyby klisnu nechytil, mohla by si šlápnout na otěže a to by neznamenalo nic dobrého.
Znovu jsem se pokusila posadit, když se nade mnou někdo sklonil. Proti slunci jsem mu neviděla do tváře, ale instinktivně jsem věděla, kdo to je. Nikdo jiný totiž v naší blízkosti nebyl.
,,Jsi v pořádku?“ zeptal se Adrien tiše. Držel mě kolem ramen, odhrnoval mi vlasy z tváře a ty něžné doteky působily, že jsem bezděčně lapala po dechu. Uhnula jsem pohledem, když se mi zadíval do očí.
,,V tom nejlepším,“ odvětila jsem tak úsečně, jak mi to jen otřesený mozek dovolil a odtáhla se. ,,Nech mě.“
Na okamžik se jeho oči rozšířily, ale pak se lhostejně usmál a zvedl se. ,,Jak chceš.“
Okamžitě jsem zapomněla na bolest a postavila se, jak nejrychleji to šlo, jen abych od něj mohla být co nejdál. Táta už k nám mířil, za otěže vedl Bayonettu a tváře měl zřetelně červené od jejího nahánění. Chtěla jsem vykročit k nim, ale kolena jsem měla jako z želé. Když jsem se zapotácela, Adrien ke mně ihned znovu přiskočil a popadl mě kolem pasu. Provedla jsem chabý pokus ho odstrčit.
,,Jsem v pohodě. Prostě jsem spadla, to se stane. Jsem v cajku. Pusť mě,“ mumlala jsem a odstrkovala jeho všetečné ruce.
,,Jsi si jistá?“ zeptal se a natočil mě, aby lépe viděl na mé odřené rameno. ,,Odřela ses.“
,,Jo, to se při pádu většinou stává,“ odsekla jsem a založila si ruce na prsou. Pustil mě.
,,Kitty! V pořádku?“ Táta k nám došel s Bayonettou v závěsu.
,,Jo. Byla to moje chyba. Nedávala jsem pozor.“ Při té poslední větě jsem Adrienovi věnovala jedovatý pohled. Nevšímal si mě.
Tátovi se viditelně ulevilo. ,,Dobře. Tak nasedej.“
,,Ehm, ale mě se tady dole docela líbí,“ odpověděla jsem mu váhavě.
Vlídně se usmál. ,,No tak, holčičko. Nasedni si. Po pádu bys měla vždycky hned nasednout, aby ses nezačala bát.“
,,Neměla by, jestli se na to necítí,“ vložil se do toho Adrien. Už zase mluvil tím svým povýšeneckým hlasem, který jsem tak nenáviděla. To mi vyhovovalo, protože jsem se na něj mohla zlobit vesele dál.
,,Jestli se na to opravdu necítíš, tak samozřejmě nemusíš, ale měla bys,“ podíval se na mě táta. Předtím ještě věnoval jeden chladný pohled Adrienovi. ,,Bude to tak lepší. Nebudeš se pak bát.“
,,Ale…“
,,Pojedu,“ řekla jsem odhodlaně a po očku sledovala Adrienovu reakci na můj zřejmý odpor. Na okamžik se zatvářil, jako by spolknul citrón, ale pak jen pokrčil rameny.
,,Fajn,“ Táta se na mě usmál a podal mi Bayonettiny otěže. Vzala jsem si je od něj a popleskala klisnu po šíji. Stále ještě prudce oddychovala.
S úsměvem jsem se vyhoupla do sedla a při dosednutí potlačila bolestné syknutí. Nejspíš jsem si při pádu odřela i zadek.
,,Vypadáš, že jsi se sebou docela spokojená,“ poznamenal Adrien jízlivě, když se táta vzdálil. Naklonila jsem hlavu na stranu, uvelebila se v sedle a věnovala mu zářivý úsměv.
,,Zlato, já jsem se sebou více než spokojená.“
Tentokrát se usmál on. ,,Netušil jsem, že to o tobě někdy řeknu, ale…“ Pohladil Bayonettu po nozdrách a naklonil hlavu na stranu. ,,…umíš se chovat jako docela pěkná potvora.“
Ušklíbla jsem se. ,,Děkuji za poklonu.“
,,Tobě stačí málo,“ usmál se, ale jeho oči zůstaly chladné a prázdné. Polkla jsem a sledovala, jak odchází. V očích mě šimraly slzy.
,,Tss, jsem potvora…“ utrousila jsem sama pro sebe pohrdavě a rychle zamrkala, abych slzy zatlačila zpátky.
,,Tak Kitty, pokračujeme,“ zavolal na mě táta a já nepřítomně pobídla Bayonettu do kroku.
,,Tak holka,“ předklonila jsem se k ní. ,,Nakonec jsem já ta špatná.“
Bayonetta si odfrkla a pohodila hlavou. Pohladila jsem ji ve hřívě a nenápadně si otřela oči.
Když jsme zhruba o čtvrt hodiny později končili, zavedla jsem Bayonettu do boxu. Opravdu se nedalo říct, že bych měla nejlepší náladu. V hlavě mi totiž pořád zněla Adrienova slova.
Nemyslel jsem, že to někdy řeknu, ale umíš se chovat jako docela pěkná potvora.
Zabořila jsem obličej Bayonettě do hřívy a rozvzlykala se.
,,Proč?“ ptala jsem se sama sebe mezi vzlyky. ,,Co jsem mu sakra udělala? To on to celé pokazil.“
Rychle jsem si otřela slzy a přestala vzlykat, když se z maštale ozvaly kroky. Předstírala jsem, že Bayonettě rozepínám podbřišník, když se za mnou ozval Adrienův hlas.
,,Bylas v sedlovně?“ zeptal se rychle, jako by hrozně moc pospíchal. Pokrčila jsem rameny.
,,Ne. Teprve tam půjdu.“ Když jsem se na něj zpod řas podívala, zjistila jsem, že mě upřeně sleduje. Pak přiskočil k Bayonettě, rychlostí blesku jí sundal uzdu. Stáhla jsem z ní sedlo. Vzal ho ode mě.
,,Hej! Co to…''
,,Pojď,“ pobídl mě. Zněl tak nějak napjatě, skoro vyděšeně. Jelikož jsem se snažila se na něj nedívat, nevěděla jsem jak se tváří. Zavřela jsem Bayonettin box, založila si ruce na prsou a vydala se za ním.
,,Podívej,“ ukázala do sedlovny. Přejela jsem ji pohledem. Všechno, až na dvě sedla bylo na zemi. Polička s věšáčky, na kterých normálně visely uzdy, byla na zemi a uzdy ležely všude kolem. Zírala jsem na tu spoušť.
,,Co… to je?“ zeptala jsem se a podívala se na Adriena. Udělal to on?
Jako by věděl, co se mi honí hlavou, zavrtěl na obranu hlavu. ,,Na mě se nedívej. Já to nebyl! Když jsem přišel, už to tu tak bylo.“
,,Aha,“ řekla jsem vyloženě nápaditě. ,,Tak kdo?“
,,Nevím.“ Adrien hodil Bayonettino sedlo na stojan a začal sbírat ty ostatní. ,,Budeš tam jen tak stát, nebo mi pomůžeš?“
,,Pomoc si sám,“ odsekla jsem vztekle, ale přece jen jsem zvedla nějaké uzdy a složila je na hromadu.
Jak to mohlo spadnout? Podívala jsem se na poličku. Hřebíky nebyli nijak poškozené, spíš to vypadalo, jako by je nějaká ohromná síla vytáhla ze zdi i s policí. Podívala jsem se na stěnu. Díry po nich nebyli nijak rozšklebené, byly hladké, jako právě vyvrtané.
,,Co to mohlo být?“ zeptala jsem se Adriena, který stále rovnal sedla. Jen pokrčil rameny.
,,S tebou aby si člověk odpovídal sám,“ zavrčela jsem, sebrala další uzdečky a začala je rozmotávat. Adrien po mě šlehl pohledem.
,,Co ti na to mám odpovědět?“
,,To je jedno! I ,nevím’ bych brala!“
,,Jo?“ přistoupil ke mně a opřel se po obou stranách mé hlavy. Zalapala jsem po dechu.
,,Jdi pryč.“
,,Kam?“ zeptal se nevrle.
,,Kamkoliv, hlavně daleko ode mě!“
Zavrčel a bolestivě mi sevřel zápěstí. Zavřela jsem oči. Poprvé od té doby, co ho znám, jsem se ho opravdu bála.
,,Nevím, kdy nastal ten bod zlomu, kdys to všechno blbě pochopila, ale já se ti omluvil. Nic víc ti dát nemůžu!“
,,Jo, můžeš! Můžeš mi dát konečně pokoj!“ vykřikla jsem a vytrhla se mu. ,,Nech mě bejt, jasný?''
,,O co myslíš, že se snažím?'' Neslyšela jsem nic jiného, než tu hořkost v jeho hlase. Zavřela jsem oči v naději, že neuvidí moje slzy.
,,Děláš to schválně,“ zašeptala jsem a potlačila vzlyk. ,,Schválně mi ubližuješ.“
O krok couvl. Otevřela jsem oči a podívala se na něj. Krátce si rukou ukázal na prsa.
,,Jednou ses mě zeptala, jaké z mých já je to pravé.“ Spustil ruku volně ke stehnům. ,,Tady máš odpověď.“
Polkla jsem a sledovala, jak se mi dlouhými kroky vzdaluje. Bylo mi jasné, že je mezi námi nadobro konec. V krku jsem měla obrovský knedlík, přes který jsem nemohla dýchat. Ani nevím, jak se mi podařilo se doplazit k Bayonettině boxu a bedničkou s čištěním v rukou. Učinila jsem jakýsi pokus o její vyhřebelcování, ale pak jsem se sesunula na zem a už asi posté ten den se rozplakala. Bylo mi, jako by část mě odumřela. Cítila jsem jen obrovskou prázdnotu.



Zhruba po hodině se mi povedlo se vzpamatovat. V rychlosti jsem Bayonettu vyčistila, uklidila její čištění a posbírala ostatní sedla. Jelikož jsme neměla kam pověsit uzdečky, zavěsila jsem je za hrušky sedel. Nic dalšího, co bych mohla udělat, mě nenapadlo, tak jsem zamířila do kuchyně. Věděla jsem, že teď čeká trénink Sofii, takže bych mohla pomoct Dianě v kuchyni. A přiznávám, trochu si s ní popovídat.
Když jsem vešla do kuchyně, Sofie zrovna škrábala brambory. Zašklebila se na mě.
,,No konečně! Vystřídáš mě? Musím jít připravit Zvonečka a tady otrokyně mě nechce pustit.“
,,Hele, kušuj,“ řekla Diana naoko výhružným hlasem a vzápětí se rozesmála. ,,Tak jdi. Kitty to za tebe vezme.“
,,Jo!“ Sofie se vrhla ke dveřím a cestou do mě dloubla do žeber. Mdle jsem se na ni usmála a přistoupila k Dianě. Podala mi škrabku.
,,Dík,“ zamumlala jsem a začala škrábat brambory. Přemítala jsem, jestli se jí mám svěřit. Na jednu stranu by mě mohla pochopit a poradit mi, ale na druhou stranu, kdybych měla pocit, že až už to tu nevydržím (což se velmi brzo stane) a rozhodla bych se odjet, nemohla bych si vůči ní nic vymyslet. Určitě by si dala jedna a jedna dohromady, a docela určitě by o tom řekla tátovi. Dřív, nebo později. No, při mé smůle spíš dřív.
Ale taky jsem se zoufale potřebovala někomu svěřit. I když byla Sofie fajn, v mnoha ohledech měla na věci prostě úplně jiný názor, než já, i když to myslela dobře. A tátovi jsem se s některými věcmi prostě svěřit nemohla. Nepochopil by mě, i když by se o to snažil. Diana je dospělá žena, která by mě mohla pochopit. A taky jsem jí důvěřovala.
Zrovna jsem se nadechovala, abych si postěžovala, když do kuchyně vešel Martin. Už jen podle jeho výrazu jsem poznala, že se něco vážného děje.
,,Stalo se něco?“ zeptala se Diana bystře. Martin pokrčil rameny a sesunul se na jednu židli.
,,Nevím, co už s ním mám dělat,“ řekl, jako by mě úplně ignoroval. Věděla jsem, o kom mluví. Rychle jsem se otočila k lince a předstírala, že se zaujetím škrábu brambory.
,,V noci nebyl doma,“ zamumlal Martin zoufale. ,,Nechci na něj tlačit, ale mám sto chutí ho seřvat.“
,,To už dlouho neudělal,“ řekla Diana zamyšleně. ,,Nemá nějaký problém?“
,,Jo, to asi jo. Ale znáš ho, nic mi neřekne.“
Kousla jsem se do rtu. Věděla jsem, jaký má Adrien problém – mě.
,,To asi ne.“
,,Po kom to dítě sakra je?“ zeptal se Martin nabručeně. ,,Po mě těžko.“
,,Takhle neuvažuj. Je už dospělý, možná jen chce být sám.“
,,Jo, ale mohl mi alespoň něco říct,“ bručel Martin dál. ,,Zmetek.“
Ha, takže i jeho vlastní otec o něm má podobné mínění, jako já. Začal mě ten rozhovor zajímat. Mohla bych se dovědět něco, co bych mohla v budoucnosti použít proti Adrienovi. Nechci být škodolibá, ale… Ale jo, chci.
,,Nerozumím tomu. Poslední dny byl mnohem…, otevřenější. A najednou zase obrátil.“
,,Zbláznily se mu hormony,“ odvětila Diana a na okamžik se na mě podívala. ,,To je v jeho věku normální.“
Najednou jsem se musela hrozně přemáhat, abych se nerozesmála. Adrien a jeho splašené hormony mi nějakým zvláštním způsobem zvedly náladu.
,,Asi máš pravdu,“ řekl Martin po chvíli. Povzdechl si. ,,I když tomu klukovi vůbec nerozumím.“
Najednou mi došlo, jak moc je ta propast mezi nimi hluboká. Nikdy jsme si toho nevšimla, ale teď to bylo jasné. Martin svého syna bezedně miloval, ale on mu to z nějakého důvodu nevracel. Skoro mi připadalo, jako by si Adrien kolem sebe postavil zeď, za kterou nikoho nepouštěl. Jako by se vztahům úmyslně vyhýbal, ať už k tomu měl jakýkoliv důvod.
,,Mimochodem, volala mi Monika. Včera se vrátili z Kréty. Dneska ještě vybalují, takže se sem dostane až zítra.“
,,Nevrátili se nějak brzy?“ zeptala se Diana. Chvíli jsem se snažila rozvzpomenout se na nějakou Moniku, ale pak mi došlo, že je to zřejmě majitelka Marušky a Coffeho. Sofie se o ní, myslím, zmiňovala.
,,Ne, jeli tam na týden,“ mínil Martin váhavě. ,,Ale ono je to vlastně jedno. Bude fajn ji tu zase mít. Je to tu bez ní nějak prázdné.“
Diana se zasmála. ,,Jo, to je pravda.“
Došly mi brambory. Obrátila jsem se na Dianu. ,,Hotovo.“
Martin se na mě podíval a pak se rozesmál. ,,Jé, ty jsi tu taky.“
Pokusila jsem se o úsměv, přestože jsem netušila, jestli vtipkuje, anebo si mě opravdu nevšiml. Diana mě pohladila po paži. ,,Děkuju. Jdi, já to tu dodělám.“
,,Nemám co dělat.“
,,Tak máš padla,“ usmála se na mě. Kývla jsem a zamířila do pokoje, rozhodnutá zavolat mamce.
,,Ahoj!“ pozdravila mě potěšeně. ,,Zlatíčko, jak se máš?“
,,Ahoj,“ řekla jsem. Výjimečně jsme jí tu přezdívku nezazlívala. Chyběla mi.
,,Copak, zníš nějak polomrtvě,“ smála se mamka, ale pak zvážněla. ,,Kitty, co se stalo?“
Došlo mi, co se stalo - rozvzlykala jsem se.
Neudržela jsem se a všechno jí pověděla. O tom, co jsem k Adrienovi cítila a o tom, co mi řekl. I o tom, jak mě využil. Nebo spíš zneužil. Vynechala jsem akorát tu záležitost s duchem a to, jak se mě dotýkal u mě v pokoji. Takové detaily máma znát nemusí.
,,Ach kočičko, to je mi moc líto,“ řekla soucitně. ,,Tolik bych si přála, abych tam s tebou byla.“
,,Věř, že já víc mami,“ vzlykla jsem a otírala si oči. ,,Chybíš mi.“
,,No tak. Hele, teď mě poslouchej. Z toho, cos mi tu pověděla, vyplývá, že ho máš opravdu hodně ráda. To není nic špatného, abych řekla pravdu, tak mezi mnou a Stevenem to taky pěkně jiskří.“
Usmála jsem se. Alespoň někomu milostný život vychází podle jeho představ.
,,Ale taky,“ pokračovala máma. ,,mám pocit, že on tě má taky rád. Možná víc, než si myslíš. Neměla bys mu hned všechno zazlívat.“
,,Bolí to. Bolí to, když o tobě prohlásí, že jsi potvora.“
,,Alespoň ti to řekl do očí,“ prohlásila máma rázně. ,,Horší by bylo, kdyby tě pomlouval za zády svým kamarádíčkům.“
,,On žádné kamarády nemá,“ hlesla jsem. ,,Teda, alespoň jsem se s žádnými nesetkala.“
,,Kitty, myslím, že tentokrát bys Sofii poslouchat neměla. Je zbytečné se mstít. Mnohem horší by bylo, kdyby ti to řekl až po… no... Že by tě nejdřív..., a pak...“ Máma se zarazila a já s úšklebkem protočila oči.
,,Horší by bylo, kdyby tě využil pro něco mnohem víc než jen pro pár polibků. A nekruť očima.“
Zasmála jsem se. ,,Vážně jsi v New Yorku?“
,,Ano, ale dokážu si tě živě představit.“ Máma na druhé straně se taky zasmála. ,,Podívej se. S klukama je to někdy těžké. Prošla jsem si tím taky, to se vsaď. A taky vím, že mezi láskou a nenávistí je jen velmi tenká hranice a stačí opravdu málo k tomu, aby ses dostala na druhou stranu. A chápu, že z tvého pohledu je teď mnohem lehčí ho nenávidět, než se s ním kamarádit, ale to není správná cesta. Měla by ses naučit odpouštět. Nemyslím, že ti chtěl ublížit, Kitty.“
,,To asi ne, ale hrál si se mnou. To nemůžeš popřít.“
Povzdechla si. ,,Já ti nevím. Jestli je opravdu tak uzavřený, jak říkáš, tak to tak ani myslet nemusel. Možná tě má rád.“
,,Jo, to určitě. A Země je placka,“ odtušila jsem, ale v jádru mě její slova těšila. ,,Jenže on je tak neskutečně arogantní. Je jako ledovec.“
,,To je normální,“ zasmála se. ,,Ach holčičko, máš se toho tolik co učit.“
,,Času dost,“ odvětila jsem, nejistá tím, jak to myslela. ,,Budu muset končit. Za chvíli nebudu mít z čeho volat.“
,,Chápu,“ řekla mamka úsměvně. ,,Tak se měj. Miluju tě.“
,,A já tebe,“ hlesla jsem dojatě a zavěsila. Až do oběda jsem tam jen seděla a vážila její slova.
Rozhodla jsem se, že poslechnu obě, mamku i Sofii. V jádru totiž měly obě pravdu. Opravdu bych se měla naučit odpouštět. Jedna z věcí, co mi nikdy moc nešla. Vždycky si všechno beru moc osobně a zbytečně se nervuju.
Jenže tohle bylo osobní. Adrien mě využil, i když jsem musela uznat, že mě do ničeho nenutil. Vlastně jsem se do toho tak trochu dostala sama. Byl to sice on, kdo mě první políbil, ale následně jsem si začala já.
Ironií toho všeho je alo to, že když byl u mě v pokoji, chtěl, abych mu věřila. A když jsem to udělala, zachoval se takhle. To mě opravdu mrzelo.
V průběhu hodiny jsem dala dohromady takové čtyři zásady, kterými jsem se rozhodla řídit. Zaprvé: Nedat na sobě nic znát. Chovat se k němu chladně a nepřístupně, nedávat před ním najevo žádné pocity. Cosi uvnitř mi říkalo, že nejvíc mu ublížím právě tím, že budu předstírat, že je mi náš rozchod úplně šumák.
Zadruhé: Bojovat proti němu. Nemohla jsem dopustit, aby mě zlomil. Nechtěla jsem se před ním plazit a prosit ho. To jsem neměla zapotřebí. Prostě se z toho musím vzpamatovat a žít dál. Navzdory jemu.
Zatřetí: Nezazlívat mu to. Sice jsem se nedokázala tak úplně zbavit pocitu, že za to může on, ale máma měla pravdu. Tímhle ničeho nedosáhnu. Mezi láskou a nenávistí opravdu existuje jen tenká hranice, a já mu chtěla dokázat, že nejen taková ,,potvora“, za jakou mě má. Rozhodla jsem se, že se mu pokusím vyvrátit všechno, co si o mně myslí. Jak to špatné, tak to dobré.
A začtvrté: Potlačit mé city k němu. Bez něj jsem se cítila prázdná, jakoby bez života. To se mi nelíbilo. Chtěla jsem být zase ta bezstarostná Kitty, co sem před šesti dny přijela. Ne tahle Kitty, kterou neznám. Tohle jsem nebyla já.
A já chtěla být sama sebou. V tom případě jsem se musela zbavit toho břemena jménem Adrien, které sebou vláčím. Rozhodla jsem se ho nadobro odstřihnout a dál už to prostě neřešit.
,,Kitty?“ Sofie nakoukla do mého pokoje. ,,Už je oběd.“
Usmála jsem se na ni. ,,Fajn. Hned budu dole.“
,,Je tam Adrien,“ řekla mi už o něco váhavěji. Pokrčila jsem rameny.
,,No a?“
,,Myslela jsem, že ho nechceš vidět.“
,,Neříkám že chci. Ale nemůžu se mu vyhýbat. Myslím, že už jsem se s tím tak nějak vyrovnala.“
Sofie hvízdla. ,,Páni, to byl fofr.“
,,Jo, asi stejný fofr, jako to všechno začalo. A skončilo.“
,,No… Tak fajn.“ Sofie se zatvářila váhavě. ,,Jdeš?“
,,Jo, jasně.“
Spolu jsme sešly dolů a zamířili do kuchyně. Ostatní už tam byli a jedli polévku. I my dvě jsme už měly talíře s vývarem na stole. Aniž bych pohlédla do Adrienovy tváře, posadila jsem se k polévce.
,,Nějaké plány na odpoledne?“ zeptala se Sofie a ušetřila mě trapného ticha. Tázavě jsem se podívala na tátu. Tvářil se zasmušile.
,,Myslel jsem, že bych vám dneska svěřil Hectora s Amandou. A Tullyho s Bellou na lonž.“
,,I Bellu?“ zeptala jsem se překvapeně a vzhlédla od talíře. Koutkem oka jsem zahlédla, že se na mě Adrien dívá. Nevěnovala jsem tomu žádnou pozornost.
,,Samozřejmě. Potřebuje pohyb. Možná byste ji mohli vzít i pod sedlo. Jen krok, klus, cval, aby se proběhla. Pokud se nemýlím, už to bude skoro měsíc, co s ní naposledy někdo pracoval.“
,,A co Coffe s Maruškou?“ optala se Sofie. ,,Monika se vrací zítra?“
,,Ty dva nechte být. Jo, Monika zítra přijede a postará se o ně,“ odvětil jí táta, zvedl se a odnesl k lince svůj prázdný talíř. Letmo přitom políbil Dianu a něco jí pošeptal. Zakřenila jsem se.
,,Takže jako to dneska bude?“ zeptala jsem se a na krátký okamžik jsem se podívala na Adriena. Rychle odvrátil pohled.
,,Já se postarám o Tullyho,“ uvažoval táta nahlas. Zadíval se na Sofii. ,,Ty si vezmeš… Amandu.“
Sofie kývla a následovala jsem já.
,,Ty – Bella a Adrien si vezme Hectora. Martine, vezmeš si hodinu?“
,,Jasně.“ Martin se usmál a i on odnesl talíř.
,,Jo, a budeme muset nanosit granule. Koukala jsem ráno do barelů. Bejbyny už úplně došly.“
,,Bejbyny?“ zeptala jsem se se smíchem. ,,Co to je?“
,,Granule,“ odtušil Adrien. ,,Pro hříbata.“
No jo. Mohlo mi to dojít. Baby – bejbyny. Zamračila jsem se na něj a dojídala polévku. Sofie se zvedla s prázdným talířem v ruce a zamířila k lince.
,,A co pony? Ty taky?“
Na okamžik jsem se na Adriena podívala nechápavě, ale pak mi došlo že ještě pořád mluví o granulích.
,,Ne, pony ještě jsou. Ale normální granule budeme muset přinést. Alespoň dva pytle,“ odvětila Sofie nezaujatě.
Povzdechla jsem si a dojedla mou polévku. Diana vzala můj a Adrienovo talíř a podívala se na mě co-se-děje pohledem. Zavrtěla jsem hlavou na znamení, že se nic neděje, ale nebyla jsem si jistá, jestli to nepochopila jako ,,promluvíme si o tom později“.
Po zbytek oběda panovalo napjaté ticho. Na Adriena jsem se nedívala, jen se Sofií jsem chvíli co chvíli prohodila pár slov. Táta, Martin a Diana se o něčem bavili, ale neposlouchala jsem je. Postřehla jsem ale, že se Diana často dívá mým a Adrienovým směrem. Rozhodla jsem se to nevnímat a dalších několik minut předstírala, že jsem si ničeho nevšimla.
,,Jdeme pro ty pytle,“ rozhodl Adrien, když se najedl. Sofie prudce vzhlédla.
,,Oh ou. Dvě věci: Ještě jsem nedojedla a zadruhé: nechce se mi makat hned po obědě. Jestli tobě jo, tak fajn, ale jdi si sám.“
,,Kitty už dojedla,“ opáčil Adrien suše. ,,Pak přijď.“
S těmito slovy mě popadl za ruku a zvedl ze židle. Vytrhla jsem se mu tak prudce, až jsem téměř spadla zpět.
,,Nešahej na mě,“ prskla jsem a opřela se o stůl. ,,Nikam s tebou nejdu.“
Bylo mi upřímně jedno, že se na nás Diana, táta a Martin dívají. Adrienovi už asi tolik ne.
,,Pojď,“ vybídl mě už přívětivěji. Váhavě jsem se podívala na Sofii. Těkala pohledem ze mě na Adriena.
,,Jdi. Za chvíli jsem tam,“ řekla nakonec trochu neochotně. Nedbala na mé prosebné pohledy a než jsem stačila znovu něco říct, Adrien mě popadl za ruku a táhl z kuchyně. Znovu jsem se mu vytrhla.
,,Nech mě na pokoji,“ zavrčela jsem tak, aby to slyšel jenom on.
,,Ty jsi ta netvrdohlavější a nejnepříjemnější holka, jakou jsem kdy poznal,“ ucedil a krátce se na mě podíval. ,,Co to sakra vyvádíš?“
,,Co by, jdu dál,“ odvětila jsem nezaujatě. ,,Nejsi zrovna středobod mého vesmíru.“
Sarkasticky se zasmál, ale nic neříkal. Mlčeli jsme oba celou cestu do stodoly. Ztěžka jsem polkla, když jsem vešla dovnitř. Naposledy jsem tu totiž byla v ten den, kdy mě Adrien poprvé políbil. Přímo tady. Jen džíp, o který se prve opíral, tu teď nebyl, táta ho totiž zaparkoval venku.
Adrien přešel dozadu, až za balíky slámy a hromadu sena.
,,Sem,“ vyzval mě a sehnul se, takže jsem neviděla nic jiného než jeho záda. S rukama založenýma na prsou jsem ho následovala.
,,Na,“ řekl prostě a podal mi jeden pytel, co sebral ze země. Všimla jsem si, že v rohu leží další. Bylo jich moc na to, abych je stihla spočítat.
Několik vteřin jsem se dívala, jak Adrien zvedá pytle. Bicepsy, hruď a ramena se mu pod tmavým tričkem krásně napínaly. Byla jsem si vědoma toho, že takhle – chtivě a obdivně – bych se na něj dívat neměla, takže jsem rychle odvrátila pohled.
Vadilo mi, že se mi tak líbí. Že mě tak přitahuje, a to nejen pohled na něj.
Vadilo mi, že ho miluju.
Trochu vyvedená z míry jsem si od něj vzala pytel a dávala si dobrý pozor, bych se ho nedotkla. V náručí se mi držel špatně, pořád mi podkluzoval a bylo takřka nemožné ho pořádně uchopit. Požádala jsem Adriena, aby mi ho hodil na rameno.
,,Lepší?“ zeptal se, když mi opřel pytel o rameno tak, aby neklouzal dolů. Kývla jsem. ,,Jo. Vlastně bych unesla ještě jeden.“
Nevím proč jsem chtěla machrovat. Adrien se posměšně uchechtl.
,,Kecáš. Odnes tenhle.“
,,Mám dvě ramena a docela dobrou rovnováhu. Ten druhý pytel by mě vyvážil, tak nekecej a dej mi ještě jeden!“
Tmavé, klenuté obočí vystřelilo vzhůru. ,,Jo, tu tvojí rovnováhu jsem dneska viděl. Nepleteš si to náhodou s gravitační silou?“ Ušklíbl se. ,,Směřuje k zemi.“
,,Pitomče,“ sykla jsem na půl pusy a vydala se do sedlovny. Pytel mi cestou znovu sklouznul do náruče, takže přes maštal už jsem ho nesla v rukou. Zatřásla jsem s nimi, když jsem položila pytel k barelům v sedlovně.
,,Kolik že?“ zeptala jsem se Sofie, která už stála u sudů a otevírala je. Podívala se.
,,Tohle jsou normální. Ty ještě jednou a dvoje bejbyny.“ Sofie se sehnula a prudkým trhnutím roztrhla pytel. Společnými silami jsme jej zvedly a vysypaly jeho obsah do jednoho barelu. Místností se prohnal závan nasládlé vůně. Sofie si nabrala hrst granulí a přičichla k nim.
,,Miluju, jak to voní,“ řekla tiše. Usmívala se. ,,Dokázala bych to čichat celé dny.“
,,Jo, a pak už bys to nikdy nemohla ani vidět, natož cítit,“ zasmála jsem se. Sofie se na mě obrátila.
,,Jako ty Adriena?“
Ztěžka jsem polkla a zhluboka se nadechla. ,,Možná.“
,,Myslela jsem, že ho miluješ,“ pípla Sofie nesměle. Pokrčila jsem rameny.
,,To jsem si myslela taky, ale sama vidíš, jak to dopadlo,“ odvětila jsem a začala se probírat granulemi. ,,Něco mě k němu táhlo, ale v první chvíli jsem nevěděla co to je. Ale myslím, že láska to nebyla. Jo, řekla jsem mu, že ho miluju, ale jen proto, že jsem to chtěla. Chtěla jsem ho milovat a začala si myslet, že to tak skutečně je. Možná jsem jen doufala, že mi může dát něco, po čem… Po čem jsem někde uvnitř toužila, nebo tak něco.“ Odmlčela jsem se a podívala se na Sofii. Zírala na mě.
,,Každopádně, teď už mi může být ukradený," pokračovala jsem. ,,Už pro mě nic neznamená."
Lež, ale pravda by nikomu nepomohla.
Uviděla jsem, jak Sofie zbledla a její pohled pomalu sklouznul někam za mě. Uslyšela jsem tupou ránu, jak něco těžkého dopadlo na zem. Pytle.
Prudce jsem se otočila – a zírala přímo do Adrienových přimhouřených očí.
Zlehka kopl do pytle. ,,Dojdu ještě pro další,“ utrousil. V jeho očích se mihl náznak čehosi opravdového, co jsem ale nedokázala rozpoznat. Polkla jsem, když mi došlo, že všechno, co jsem říkala, slyšel. Bezva, spálila jsem za sebou mosty. A úplně zbytečně.
,,Sofi, co myslíš, že se mu honilo hlavou?“ naklonila jsem se k ní, jakmile Adrien opustil místnost. Pokrčila rameny.
,,Nevím. Možná mu došlo, že tě tak úplně nedostal.“
Nebo něco mnohem horšího. A smutnějšího. Vzpomněla jsem si na mámina slova: Možná tě má ještě pořád rád.
Musela jsem si přiznat, že až do teď ve mně byla stále ještě malá kapička naděje. I když už jsem si nejméně stokrát říkala, že to mezi námi skončilo… Že už není cesty zpět… Že mě nemiluje.
Teď to mám potvrzené. Sečteno, podtrženo, ocejchováno jedním slovem.
Konec.
Povzdechla jsem a pomohla Sofii s dalšími pytli.



,,Klus!“
Martinův povel se rozléhal jízdárnou a já pobídla Bellu do klusu. Dalo mi to celkem zabrat – stará Bella totiž byla Bayonettin pravý opak. Byla těžkopádná a hůře se ovládala. Nebyla sice vůbec pomalá, spíše naopak, ale rozklusat takový bagr se mi zprvu zdálo jako naprosto nemožné.
Když Bella dost neochotně zrychlila, chvíli mi trvalo, než jsem se přizpůsobila jejímu rytmu. Její kopyta dopadala na zem těžce a prudce, a než se mi povedlo vysedat správně, oběhli jsme celou jízdárnu.
Chvíli jsem ještě bojovala, než jsem se s konečnou platností přizpůsobila. Rozhlédla jsem se po jízdárně. Sofie klusala na Amandě na druhé straně jízdárny a malý Beauty klopýtal za ní. Byl opravdu roztomilý – byli mu tři měsíce a i když už své nožky jakž takž ovládal, ještě pořád měl sklony klátit se k zemi. Při pohledu na to malé hříbě jsem se musela usmát.
Úsměv se mi vytratil, když jsem pohledem sklouzla k Adrienovi. Klusal na Hectorovi několik metrů přede mnou, naprosto přirozeně vysedal, jako by to už ani nevnímal. Něco ale bylo jinak. Záda měl ztuhlá a jednou jsem ho dokonce přistihla, že vysedá na špatnou nohu. Patrně si toho všiml ve stejnou chvíli, protože si přesednul dřív, než si toho stačil všimnout Martin nebo Sofie.
,,Za Hectorem změnit směr!“ křikl Martin znovu a podíval se na mě. Narovnala jsem se a dívala se před sebe. Otěže jsem držela v jedné ruce, paty jsem vší silou tlačila dolů a špičky k Bellině tělu. Pravidelně jsem dýchala.
,,Kitty, uvolni se,“ uslyšela jsem Martinům hlas. ,,Vypadáš, jako bys spolkla pravítko. Najdi si v sedle místo, které ti vyhovuje a trochu uvolni záda. Adriene, ty taky.“
Podívala jsem se na Adriena. Jeho výraz jsem na tu dálku rozeznat nedokázala, ale věděla jsem, že dvakrát nadšený z toho, že ho jeho otec napomíná, asi není. Velmi rychle se ale uvolnil a elegantně klusal napříč jízdárnou, aby splnil otcův příkaz a změnil směr. Uprostřed jízdárny nezaujatě přesedl a stejně tak Sofie. A já.
Po chvíli, kdy Martin napomínal nejen mě a Sofii, ale i Adriena, jsme nacválali. Musím říct, že jakkoliv byl Bellin klus nepohodlný, tak tohle byla bomba. Bayonetta byla jemná a nenucená, čistě elegantní a plavá. Tohle bylo něco jiného.
Belliny odrazy byly silné, protkané ráznou elegancí a chtíčem. Chtěla běhat. Uši měla nastražené dopředu, hlavu pyšně zvednutou. Její kopyta bušila do země a zvedala všudypřítomný prach, který za námi zanechával hnědé obláčky.
Amandě se do cvalu očividně moc nechtělo, protože najednou přešla do kroku a nechtěla se hnout. Sledovala jsem, jak Sofie bojuje a jak jí Martin radí, ale neslyšela jsem tak úplně jasně co říká. Jen něco v tom smyslu, že to dělá proto, že si odvykla pracovat.
Hector cválal přede mnou. Byl to živý bělouš a věděla jsem, co dokáže. Když jsme byli pře několika dny na vyjížďce, prováděl psí kusy. Tátovi trvalo dost dlouho, než ho dostal pod kontrolu.
Nyní byl ale maximálně poslušný. Nejednou jsem se přistihla, jak ho v duchu nebádám, aby provedl jeden ze svých – podle táty opravdu účinných – kousků a Adriena ,,sundal“.
,,Kitty, zpomal ji trochu,“ uslyšela jsem Martina a uvědomila jsem si že Bella běží opravdu celkem rychle. Netrvalo mi ale dlouho, než jsem ji vrátila do přijatelného tempa.
,,Výborně,“ pochválil mě Martina vzápětí se podíval na Adriena. ,,Adriene, uklidni mu hlavu. Škube se.“
Hector totiž rozverně pohazoval vysoko zdviženou hlavou s nastraženýma ušima. Přimhouřila jsem oči a doufala, že Hector vyslyšel mé prosby.
Sotva jsem na to pomyslela, Hector začal prudce vyhazovat a všelijak se zpečeťovat. Adriena to v první chvíli očividně zaskočilo, protože se svezl trochu na stranu, ale už v následující vteřině se vzpamatoval a popadl valacha za hřívu. Znovu se usadil v sedle, nohy měl pevně zabořené ve třmenech a zlehka přitahoval otěže, aby Hectora zklidnil. Ten ještě jednou vyhodil zadníma a vzápětí se vzepjal. Když si ale konečně uvědomil, že Adrien hodlá v sedle zůstat, rozmrzele si odfrkl a přešel do klidného cvalu.
Adrien se samolibě usmál a znovu uchopil otěže do jedné ruky. Přitom se na mě podíval pohledem tos-nečekala-co-?
Ne, nečekala. Věděla jsem, že já bych sletěla už při prvním nečekaném pohybu. S povzdechem jsem na Martinův povel přešla do klusu a po nějaké době do kroku.



K večeru jsme pouštěli koně ven. Táta se rozhodl, že je přes noc necháme venku, což mi trochu rozhodilo plány. Měla jsem v úmyslu se v noci zase vypravit za La Gatou. Když už nic jiného, alespoň mě poslouchala.
I přesto jsem se ale kolem půlnoci oblékla a zamířila k výběhům. Nechtěla jsem na ni volat, abych nevzbudila ostatní, kteří by mě v nočním tichu určitě slyšeli až do domu. Pokud ale budu mít štěstí, bude La Gata blízko a mně se nějak podaří ji přilákat k sobě.
Doklopýtala jsem až k ohradě. Nebrala jsem s sebou baterku, abych koně nevyděsila a taky proto, aby mě nikdo neviděl, takže jsem šla téměř naslepo. Téměř proto, že cestu a výběh částečně ozařoval měsíční, stříbřitý svit, takže jsem rozeznala alespoň obrysy domů a ohrady.
Pohledem jsem pátrala po výběhu. Nikde jsem nespatřila ani náznak nějakého obrysu, který by alespoň vzdáleně připomínal koně. Patrně byli všichni na druhé straně, za kopcem. Povzdechla jsem si. Dnes v noci tedy La Gatu neuvidím. Už jsem se chtěla otočit, ale zaslechla jsem slabé zafrkání a vzápětí tiché kroky. Otočila jsem se a pátrala ve tmě, až se přede mnou zjevil tmavý stín.
Přimhouřila jsem oči, abych poznala, kdo, nebo co to je. Uvažovala jsem, jestli to náhodou není Bayonetta, když v tom stín zvedl hlavu a oči mu stříbřitě zazářily.
,,La Gato,“ vydechla jsem úlevně. Klisna natáhla hlavu přes ohradu do ramene a šťouchla mě do ramene. Podrbala jsem ji na krku.
,,Chyběla jsi mi, anděli,“ zašeptala jsem a přistoupila blíž, takže jsem měla její jemnou hlavu v náručí.
Ona za mnou přišla. Ba co víc, skoro to vypadalo, jako by věděla, že přijdu, a proto čekala na téhle straně výběhu. To vědomí mi vykouzlilo na tváři úsměv.
,,Čekala jsi na mě?“ zeptala jsem se tiše. Odfrkla si, jako by říkala: ano.
,,Děkuju,“ špitla jsem. ,,Už jsem si myslela, že tě dneska neuvidím. Povzdechla jsem si. ,,Možná bych za tebou mohla chodit i přes den. Ale mám takový pocit, že táta by z toho nebyl zrovna nadšený. A Adrien by si určitě myslel, že jsem se zbláznila.“
Co mi do toho vlastně má Adrien co mluvit? Pohrdavě jsem se uchichtla.
,,Možná bych mu měla ukázat, že tehdy, kdy jsi mě málem zabila, to nebyla tvoje vina. Že jsem říkala pravdu, když jsem mu tvrdila, že jsi byla klidná. Asi by ho to položilo.“ Při té představě jsem se zasmála. ,,Jo, to by koukal. A táta by mi to možná dovolil. Kdybych ho poprosila…“
To nebylo tak jisté. Táta věděl, co je La Gata zač. Co dokáže a jaká je. Znal ji mnohem déle, než já. To ale neznamenalo, že ji znal stejně dobře. Já věděla, jaká je doopravdy. Že nemusí nutně představovat ztělesněnou nenávist a hněv. Povzdechla jsem si. Tohle jsem tátovi namluvit mohla, ale šance na to, že by mi uvěřil, byli mizivé.
Prolezla jsem ohradou a postavila se vedle La Gaty. Otočila na mě hlavu a její dech mi jemně ovanul tvář. Pohladila jsem ji po nose.
,,Zajímalo by mě, na co myslíš,“ pošeptala jsem jí do hřívy. Stále mě sledovala.
Prsty jsem jí přejela po dokonalé linii šíje až ke kohoutku. Nespouštěla ze mě pohled, oči se jí v měsíčním svitu stříbřitě leskly a mně připomínaly dva třpytivé diamanty.
Přejela jsem jí rukou po hřbetu. Přímo lákal k projížďce. Ale dovolila by mi to? Nechtěla jsem nic uspěchat. Cenila jsem si toho, co s touhle tajemnou klisnou mám. Jediná.
,,Myslíš na to, co já?“ zeptala jsem se jí. Tiše zaržála a zvedla hlavu. Neviděla jsem, kam se dívá, ale taky jsem vzhlédla. Noční oblohy jsem si všimla už předtím, ale teď mi připadalo, jako by se nad námi rozprostíral prostor nekončící temnoty, prozářený třpytivými hvězdami a svitem měsíce.
,,To je král,“ zašeptala jsem. Tuhle pohádku o hvězdách mi vždycky vyprávěla babička, když jsem byla malá. A i když pak umřela a s postupem času i všechny vzpomínky na ni, tuhle pohádku jsem nikdy nezapomněla.
,,Nejvyšší a nejzářivější vládce noční oblohy. A ty malé hvězdičky kolem, to jsou jeho dcery. Všechny jsou malé a třpytivé, všechny stejně krásné. Rády spolu tančí. Spojují se a vytvářejí souhvězdí.“ Usmála jsem se. ,,Nikdy nedovolí temnotě, aby je zahalila. Nikdy totiž nevyhasnou. Září čím dál jasněji, všemi možnými barvami. Některé jsou stříbrné a jiné modré. Některé jsou růžové a jiné zase zlaté.“
Podrbala jsem klisnu ve hřívě. ,,Babička mi vždycky říkala, že pokud na světě existuje láska, tak právě v záři hvězd na noční obloze. Tvrdila, že hvězdy září všemi možnými barvami lásky. Jsou totiž stejně nepředvídatelné. Nikdy nevíš, kdy změní svůj odstín. Někdy potemní a jindy zase zazáří jasněji. Nikdy ale nevyhasne úplně. A i když se zdá, že už se nic nedá vrátit zpátky a že jsi přišla o všechno…, tak vždycky je tam alespoň malý paprsek naděje. Ta totiž nevyhasíná. Jen je někdy tak slabá, že ji přes všechno utrpení a bolest nevidíme.“
Vzhlédla jsem k noční obloze. ,,Jestli hvězdy představují lásku,“ špitla jsem. ,,Tak co je potom měsíc?“
La Gata mě najednou šťouchla do ramene. Překvapeně jsem se na ni podívala.
,,Copak?“
Šťouchla do mě znovu, její stříbřitě modrý pohled mě doslova vybízel k tomu, po čem jsem toužila tak dlouho. Zhluboka jsem se nadechla.
,,Sice neumíš mluvit, ale vyjadřovat se umíš velmi jasně,“ řekla jsem jí s lehkým, nervózním pousmáním. Neměla jsem pochybnosti o tom, co měla moje krásná kobylka v úmyslu. Věděla jsem, že tím nic nezkazím.
Věděla jsem, že je připravená.
,,Jdeme na to?“ zeptala jsem přesto se tiše a přešla jí k hlavě. Jemně jsem ji vzala za kštici a ona ihned ochotně změnila pozici. Stála teď bokem k ohradě, tak, že jsem mohla nasednout.
Nebyla jsem si úplně jistá, jestli neděláme chybu. Kdyby se totiž něco stalo – cokoliv -, mohla bych za to já. Nervózně jsem se chytla horního břevna ohrady. Podívala jsem se na La Gatu.
,,Jsi si jistá, anděli?“
Neodpověděla. Nevydala žádný zvuk. Vylezla jsem na ohradu a opřela se o La Gatin pevný hřbet. Zhluboka jsem se nadechla – a jedním švihem nohy se jí vyhoupla na záda.
Ani se nepohnula. Jen nepatrně zvedla hlavu a tiše zafrkala. Předklonila jsem se a pohladila ji po pevné pleci.
,,Ššš, anděli. To je v pořádku. Pořád jsem to já.“
Sedět na ní byl zvláštní pocit. Byla štíhlá, měla pevné, jemně stavěné tělo a dokonalý hřbet. Ladně otočila hlavu a čumákem se dotkla mé pravé nohy. Odfrkla si, když zjistila, že jsem to opravdu já. Pohladila jsem ji po nose, těsně předtím, než se odvrátila.
,,Tak jo. Co dál?“ zeptala jsem se sama sebe tiše. Nevěděla jsem, jestli na La Gatě vůbec někdo někdy jel. Určitě na to nebyla zvyklá, ale v tom případě bych na ni neměla spěchat. Měla bych slézt a začít ji na to přivykat postupně.
La Gata mi ale na nějaké rozmýšlení nedala čas. Než jsem se stačila rozhodnout, mohutně se odrazila zadníma a vyrazila do tmy. Jen tak tak jsem se stihla zachytit hřívy a neztratit rovnováhu.
,,Hej!“ Trochu jsem sklouzla na stranu, vší silou jsem se držela hřívy a nohama jí křečovitě svírala oblé boky. ,,Anděli, zpomal!“
Prudce zvedla hlavu, téměř okamžitě zastavila a nervózně tancovala na místě. Rychle jsem se posunula zpět na hřbet a nabrala rovnováhu.
,,Pšš, anděli. V klidu. Všechno je v pořádku,“ promlouvala jsem k ní tiše. Zaržála a pohodila hlavou, neklidně přešlapovala a prudce oddychovala. Popleskala jsem ji po šíji.
,,Klid, holka. Nic se neděje.“
Cítila jsem její napjaté tělo. Uši měla nastražené a zírala do tmy, která se před ní rozprostírala jako tmavá záclona. Věděla jsem, že čeká.
Čeká na…
,,Běž, anděli,“ pošeptala jsem jí a instinktivně se předklonila. Ihned se odrazila a vyrazila napříč výběhem. Zabořila jsem jí prsty do husté hřívy. Do obličeje mě bičoval chladný noční vzduch, který pronikal až do nejhlubšího koutu mé duše.
La Gatino tělo se pode mnou napínalo, cítila jsem každičký její sval, každý pohyb, každý dopad kopyta do měkké trávy. Cítila jsem tu neuvěřitelnou energii svalů a šlach, když jsme se řítily vpřed pod rouškou noci, pohybovali se jako jeden a na jeden krásný okamžik se dotkly svobody vepsané ve hvězdné obloze, zářící všemi barvami lásky…
Rty se mi sami od sebe roztáhly do šťastného úsměvu. Chtěla jsem křičet, smát se a brečet zároveň, zmítaly mnou emoce a pocity, které jsem nikdy nepocítila. Cítila jsem se svobodná a nespoutaná, divoká a nezávislá. Zapomněla jsem na všechnu tu bolest a neštěstí, co jsem za poslední dny zažila. Zapomněla jsem na Adriena, Sofii i tátu, na ducha a na mé zlomené srdce. Byla jsem jenom já a La Gata. Jedna duše, jedno tělo. Můj anděl, já a nekončící možnosti vetkané v temné noci.
Napřímila jsem se a pomalu se pouštěla hřívy. La Gata běžela dál, připadalo mi, že se kopyty přestala dotýkat země. Všechno mi teď připadalo hrozně moc vzdálené a nepodstatné, mé obavy mizely v pocitu narůstajícího štěstí a potěšení z rychlosti.
Pustila jsem se hřívy. Nebála jsem se, že spadnu. La Gata byla můj přístav bezpečí. Bezmezně jsem jí důvěřovala a věděla, že by mě spadnout nenechala. Na okamžik jsem zavrávorala a opřela se o její napínající se šíji, ale pak jsem znovu nabrala rovnováhu. Pustila jsem se – a doširoka roztáhla ruce.
Připadala jsem si jako pták. Volná, bez starostí a neskutečně šťastná. Začala jsem se nahlas smát. La Gata běžela vytrvale dál, nezpomalovala, divoce pohazovala hlavou a pronikala stále více do tmy.
Jako příď lodi jsme rozrážely chladný noční vzduch, hnaly se kamsi do neznáma, postupně ztrácející zábrany. Vdechovala jsem chlad a svěže toho úžasného, nezapomenutelného okamžiku, kdy neexistovalo naprosto nic, co by mohlo proniknout mezi mě a La Gatu. A já chtěla, aby to tak bylo navždycky.
S rukama roztaženýma jsem se houpala společně s La Gatou, která začala zpomalovat. Přes dusot kopyt jsem slyšela její hlasitý dech, který postupně přehlušoval vše ostatní. Předklonila jsem se a položila jí ruce na obě strany jejího krku.
,,Zpátky,“ požádala jsem ji. Jen nepatrně změnila směr a zamířila zpátky k ranči. Běžely jsme podél ohrady blíž k lesu a ve svitu měsíce jsem rozeznávala krajní stromy. Na okamžik jsem si vzpomněla na ducha, ale rychle jsem ho zatlačila zpátky do hlubin mého vědomí. Nechtěla jsem nad tím přemýšlet. Chtěla jsem si užít cestu zpět.
La Gata po chvíli přešla do lehkého, plavého klusu a pak do kroku. Přímo u ohrady se zastavila, prudce oddychujíc. Položila jsem se jí na krk a zabořila obličej do její uhlové hřívy. Jako bych tam stále cítila ty silné poryvy větru a závan noci. Usmála jsem se.
,,Děkuju, anděli,“ zašeptala jsem a slezla z ní. Opřela si hlavu o mé rameno a dýchla mi do vlasů. Pohladila jsem ji po rozpálené šíji. ,,Mockrát ti děkuju, La Gato.“
Políbila jsem ji na čelo a odstoupila od ní. Na okamžik na mě upřela své modré oči a pak se rozcválala na druhou stranu výběhu. Dívala jsem se za ní, dokud mi nezmizela ve tmě.



,,Kitty.“
Zavrtěla jsem se v posteli a odvrátila se od hlasu, který mě nemilosrdně vytrhl ze spánku.
,,No tak.“ Na tváři jsem ucítila letmý dotek. Přetáhla jsem si peřinu přes hlavu.
,,Chci spát.“
,,Ale musíš vstávat,“ připomněl mi tátův hlas. Překvapeně jsem se na něj podívala. Usmíval se.
,,Ahoj.“
,,Ahoj,“ pozdravila jsem ho rozespale. ,,Kolik je?“
,,Půl deváté.“
,,Aha.“ A jéje, zaspala jsem.
Táta mě políbil na čelo. ,,Sofie už je ve stáji. Zkoušela tě probudit, ale spala jsi jak poleno.“ Pozvedla jsem obočí a on se rozesmál. ,,V tomhle ohledu jsi dobře po mně."
,,Jo, to si pamatuju,“ zasmála jsem se. ,,Když tě máma budila do práce, házel jsi po ní polštáře.“
,,Jo.“ Usmál se. ,,To si taky pamatuju.“
Objala jsem ho. ,,Jsem moc ráda, že jsem tu s tebou,“ zašeptala jsem. Políbil mě do vlasů.
,,Já jsem rád, že ty jsi tu se mnou,“ řekl mi na oplátku. Pak se odtáhl. ,,Tak, a vzhůru do práce.“
Zamračila jsem se. ,,A nemohla bych se ještě prospat?“ Po tom nočním zážitku s La Gatou jsem byla celá rozbolavělá. Táta s úsměvem zavrtěl hlavou.
,,Ne –e.“
Zakroutila jsem očima a vyhrabala se z postele. ,,Fajn, jdu se osprchovat.“
I přes mé zpoždění jsem si dala ve sprše načas. Nechala jsem na sebe téct horkou vodu, která mi prohřála celé tělo. Rameno jsem měla trochu odřené a na boku jsem byla trochu namodralá, ale rozhodně to bylo lepší, než bych včera na jízdárně čekala.
Navlíkla jsem si na sebe tmavé, úzké džíny, tričko a svetr. Když jsem po chvíli vešla do stáje, marně jsem se rozhlížela po Sofii a Adrienovi. Nikde nikdo. Stáj byla úplně prázdná.
Zamířila jsem do sedlovny. Už v půli cesty jsem odtamtud slyšela zvuky a tiché hlasy.
,,Ahoj,“ zamumlala jsem k Sofii a Adrienovi, když jsem vešla. Oba se polekaně otočili.
,,Ehm, co tu děláte?“
Sofie se nejistě podívala na Adriena. Pokrčil rameny.
,,Víš, my…“ Sofie se zhluboka nedechla. ,,Slyšeli jsme to.“
Dech mi zamrzl. ,,Co?“
,,Jo. Slyšeli jsme ránu a tak jsme sem běželi,“ pokračovala Sofie. Až teď jsem si všimla, že jsou některá sedla popadaná.
,,Tohle… Udělalo ono?“
Adrien váhavě přikývl. Rozšířenýma očima na mě zíral, jako by mě viděl poprvé. Uhnula jsem pohledem. ,,A to minule?“
,,Jaké minule?“ zeptala se Sofie a šlehla po Adrienovi pohledem. Váhavě jsem kývla směrem k poličce, která byla opřená o stěnu v rohu.
,,No, když tohle spadlo. To byl taky ten… přízrak?“
Sofie se obrátila na Adriena. ,,Říkal jsi, že to spadlo, když jsi věšel uzdečky!“
,,Nevěděl jsem, že to byl ten duch! Nenapadlo mě to!“
,,To je pravda,“ kuňkla jsem. ,,Já tu spoušť viděla taky, a nenapadlo mě, že by to s tím mohlo mít něco společného.“
Proč se ho zastávám? proběhlo mi hlavou. Založila jsem si ruce na prsou, abych dala najevo, že to rozhodně nebylo z milosti. Jen jsem řekla pravdu.
,,Měli jste mi to říct,“ zamručela Sofie. Adrien zakroutil očima, prošel kolem mě a popadl pásku.
,,Půjdu pustit koně,“ řekl otráveně. Zamrkala jsem.
,,To už jste dokydali?“
,,Jo. A kdyby si Šípková Růženka přivstala, nemuseli bychom to dělat sami!“ obořil se na mě naštvaně.
,,Nemusíš hned křičet!“ zaprotestovala jsem, ale věděla jsem, že je mi to k ničemu. Adrien se sebral a naštvaně vyšel ze dveří.
Sofie si povzdychla. ,,Jdi otevřít boxy. Já to tady posbírám.“
Kývla jsem a vešla do maštale. Ještě jsem stihla zahlédnout Adrienova záda, než zmizel za rohem.
Se Sofií jsme pozavíraly všechny koně a daly jim krmení. Adrien přišel ve chvíli, kdy jsme skončily.
,,V pohodě?“ zeptal se a podíval se na mě. Něco na jeho očích bylo zvláštní, ale nedokázala jsem přesně určit, co. Byly tmavší? Více se leskly?
Rychle odvrátil pohled a předstíral, že pečlivě smotává pásku. Samozřejmě byla smotaná úplně dokonale.
,,Pojď. Už bude snídaně,“ oznámila mi Sofie. ,,Mám hlad.“
,,Jo, já taky,“ odvětila jsem a odpoutala se od Adriena, Ještě se na mě na okamžik podíval, ale než se naše pohledy střetly, vytáhla mě Sofie do maštale.
,,Dobré ráno,“ pozdravil nás Martin, když jsme vešly do kuchyně. ,,Jak se máte?“
,,Fajn,“ odvětila Sofie až příliš stroze. ,,Máme se fajn.“
,,Nezníš tak,“ prohlásil táta a políbil ji do vlasů. ,,Copak ti leze na nervy?“
,,Ale nic,“ pokrčila Sofie rameny. ,,Jen že myši už zase hodovaly na našich granulích.“
Táta se zasmál a posadil se naproti Martinovi. Ten mě zaujatě sledoval.
Hrklo ve mně. Že by Adrien přece jen něco kváknul?
,,Kde je Diana?“ zeptala jsem se, abych odlákala pozornost.
,,Jela do vesnice. Nakoupit a cestou vyzvedne i Moniku v sousední vesnici. Aby nemusela jezdit vlakem.“
,,Aha.“
Během snídaně jsem přemýšlela, kdy a jak tátovi říct, co mám s La Gatou v úmyslu. Nakonec jsem zvolila ten nejpřímější a nejjednodušší způsob.
,,Tati, mohla bych… tě o něco poprosit?“
,,Cokoliv chceš,“ odvětil mi táta s úsměvem. ,,Pokud to nebude nějaká jó kravina.“
,,No právě,“ zamumlala jsem sama pro sebe a podívala se na něj. ,,Chtěla bych trénovat s La Gatou.“
V tu chvíli jsem trpce litovala, že u sebe nemám foťák. Sofiin chleba se zastavil v půli cestě k jejím ústům, Adrien se zakuckal, až se mu do očí nahrnuly slzy a Martin, který právě vstával, aby ho poplácal po zádech, zakopl a jeho židli a skoro se svezl na zem. Všichni na mě zírali.
,,To je to opravdu tak hloupý nápad?“ pípla jsem. Adrien zamrkal.
,,Hloupý nápad?“ vykřikl. ,,To je sebevražda!“
,,Uklidni se!“ obořila se na něj Sofie. Táta a Martin se na sebe zaraženě podívali.
,,Kitty, myslíš že víš, o čem mluvíš?“ zeptal se mě táta mírně. Kývla jsem.
,,Jo, myslím, že vím.“
,,Ne, to teda neví!“ křikl Adrien a ukázal na mě. ,,Je šílená stejně jako ta kobyla, jestli si myslí, že ji zvládne!“
,,Kitty, tohle je vážná věc,“ Martin se naklonil nad stůl. ,,La Gata je dost problémový kůň. Už jsme s ní zkoušeli pracovat a nikdy to nevyšlo. Nenechá k sobě nikoho přiblížit.“
,,Mně jo,“ prohlásila jsem. ,,Byla jsem u ní a… nic nezkoušela.“
,,Jo, to jsem viděl!“ Adrien se prudce postavil. ,,Málem tě zabila!“
V tátových očích se mihlo zděšení. ,,Kitty…?“
,,To by se nestalo, kdybys na mě hned nezačal řvát!“ křikla jsem a taky se zvedla. ,,Bylo to kvůli tobě!“
,,Kdybych tam nebyl a nevytáhl tě z toho podělanýho boxu, tak bys tu teď nebyla!“
,,Kolikrát ti mám opakovat, že dokud jsem s ní byla sama, tak byla klidná?“ zaječela jsem na něj. ,,Myslela jsem, že tohle už jsme probrali!“
,,To jsem si myslel taky, než jsi přišla s tímhle!“
,,Tak dost!“ Martin se rázně zvedl. ,,Přestaňte se tady dohadovat!“
Adrien se na něj vyčítavě podíval, ale táta po něm šlehl pohledem, takže si další poznámky radši odpustil.
,,Kitty, nemyslím, že je to dobrý nápad,“ řekl táta a otočil se na mě. ,,La Gata je opravdu nebezpečná. U ní si nemůžeš být ničím jistá.“
,,Já vím, ale… Myslím, že vím, co mám dělat.“
,,Oh, opravdu?“ štěkl Adrien. ,,Tak to si tu smrt užij.“
,,Adriene…“ zkusil to Martin, ale jeho syn už za sebou prásknul dveřmi. Martin se s povzdechem zvedl.
,,Jdu za ním.“
,,Ne,“ popadl ho táta za rameno. ,,Nech ho být. Jen bys to zhoršil.“
Povzdechla jsem si. ,,Proč je takový?“
Táta pokrčil rameny. ,,Ví, o čem mluví. Na rozdíl od tebe.“
,,Tati!“ Tohle by obrat o sto osmdesát stupňů. Podpásovka. Zírala jsem do jeho přísné tváře a snažila se rozvzpomenout, kdy naposledy se ke mně takhle zachoval. Věděla jsem, že žádám hodně, ale když se to vzalo kolem a kolem, jediné, co jsem chtěla bylo, aby mi důvěřoval. Očividně se tak nestalo.
,,Tohle by nešlo,“ pokračoval táta. ,,Ta kobyla je opravdu nebezpečná, zvlášť pro někoho, kdo nemá s koňmi tolik zkušeností.“
,,Tati prosím. Vím, že je to s ní těžké, ale ona je krotká. Jen potřebuje lásku. Nesmíte ji do něčeho nutit, protože tomu ona nerozumí. Chce tu zůstat s námi, ale zároveň chce být svobodná a nezávislá a…“
,,To by stačilo Kitty!“ pronesl táta hlasem, který nepřipouštěl námitky. Martin vzadu se s obavami zvedl a Sofie na mě oněměle zírala.
,,Nerozumíš jí,“ hlesla jsem. ,,Ani mě nerozumíš. Ani jednu z nás neznáš.“ Vyběhla jsem ke dveřím a na poslední chvíli se rozhodla s nimi prásknout.
Ostatní nic neví. Neví to, co vím já. Nevědí, že mi natolik důvěřuje, že mě nechala se na ní svézt. Nevidí to pouto, které mezi mnou a La Gatou vzniklo.
,,Ahoj, anděli,“ řekla jsem, když jsem došla k jejímu boxu. Překvapeně vzhlédla a zafrkala.
,,Jo,“ kývla jsem a s povzdechem k ní vešla. ,,Nevěří nám.“
Klisna pokývala hlavou a otřela se mi nosem o tvář, jako by mi chtěla otřít slzy. Podrbala jsem ji ve hřívě.
,,Buď ráda, žes tam nebyla,“ zamumlala jsem. ,,Všichni na se na mě dívali jako na blázna, když jsem řekla, že s tebou chci pracovat. Adrien úplně zešílel.“ Zamyšleně jsem se jí zadívala do očí. ,,Copak jsi mu provedla, co?“
La Gata nastražila uši a s pohrdavým odfrknutím potřásla hlavou. Zasmála jsem se.
,,Jo, máš pravdu, anděli. Asi si to zasloužil.“ Povzdechla jsem si. ,,Jenže teď jsem to zvorala i s tátou. Doufala jsem, že mi věří a mohl by mi s tebou pomoct. Má pocit, že bych tě nezvládla.“
Klisna mě přátelsky dloubla do ramene. Usmála jsem se.
,,Někdy mám pocit, že jsi jediná, kdo mě tady chápe. Ty tu taky musíš trčet proti své vůli, co?“ Smutně jsem jí hleděla do očí. ,,Už mi z tohohle místa hrabe.“
La Gata začala rozverně pohazovat hlavou nahoru a dolů a souhlasně pofrkávat. Rozesmála jsem se.
,,Tobě taky, anděli? Taky ti z toho hrabe?“
,,Anděli?“
Polekaně jsem se otočila.
,,Říkáš jí anděli?“ zeptal se Adrien s pozdviženým obočím. Stál opřený o rám dveří La Gatina boxu. Povzdechla jsem si.
,,Jo. Podle těch očí.“
,,Jo, ty oči jsou pěkný. Ale upřímně…,“ Adrien udělal krok vpřed a zastrčil si ruce do kapes. ,,je to ta nejhloupější přezdívka. Démon by bylo přesnější. A máš pravdu, hrabe jí.“
La Gata výhružně sklopila uši a ohnala se po něm. Pobaveně jsem sledovala, jak uskočil do strany, aby se vyhnul jejím zubům.
,,Zklidni si ji!“ křikl na mě podrážděně. Škodolibě jsem se zasmála a položila La Gatě ruku na krk.
,,Hou, anděli. On půjde.“ Šlehla jsem po Adrienovi pohledem. ,,A to hodně rychle.“
,,To by se ti líbilo, co?“ ucedil, ale vyšel z boxu ven. Téměř znechuceně si La Gatu prohlížel. ,,Vypadni od ní.“
,,Co?“
,,Vypadni!“
,,Nenechám si od tebe rozkazovat!“ zaječela jsem na něj. ,,Ty vypadni!“
Adrien nedbal na La Gatiny skřípající zuby a sklopené uši. Vtrhl do boxu, popadl mě za ruku a násilně vytáhl ven.
,,Co to sakra vyvádíš?“ zavrčel, když box zavřel. La Gata ze sebe vydala vzteklé zařehtání a vystrčila hlavu do maštale. Hněvivě na Adriena hleděla.
,,Nech mě být, ano?“ zasyčela jsem a odstoupila od něj. ,,Nic ti do toho není.“
,,To si myslíš ty. Já na to mám poněkud odlišný názor.“
Rukou jsem se opřela o dveře přímo vedle La Gaty, která vztekle frkala a pohazovala hlavou. Doufala jsem, že mi to zaručí Adrienův odstup. ,,Máš pocit, že mě ty tvoje názory zajímají?“
,,Měly by.“
,,Vážně?“ ušklíbla jsem se. ,,Tak to máš blbý, protože mě nezajímají ani v nejmenším.“
Našpulil pusu. ,,Tvoje mínus.“
,,A brzy ti ho přenechám, jestli nevypadneš,“ zavrčela jsem, otočila se na podpatku a zamířila ke dveřím. Zamračila jsem se, když jsem za sebou uslyšela jeho kroky.
Vyšla jsem ven. Chvíli mi trvalo, než si mé oči přivykly na slunce, ale to mi nezabránilo zamířit k hornímu výběhu. Nevím, proč jsem šla zrovna tam, jediné, na co jsem myslela, bylo to, že Adrien byl pořád za mnou. Nešel nijak rychle – jeho kroky zaznívaly společně s těmi mými, očividně se nesnažil mě dostihnout. Sledoval mě.
Zmetek.
Zrychlila jsem. Teď už jsem neslyšela jeho kroky, protože jsme šli přes travnatý výběh. Přes svůj dech a tlukot srdce jsem napínala uši a snažila se zaslechnout nějaké šustění trávy nebo nějaký jiný zvuk, který by mi prozradil, jestli je ještě pořád za mnou. Když se mi zdálo, že nic neslyším, otočila jsem se.
Adrien se zastavil taky. Byl jen několik metrů ode mě, s rukama v kapsách a hlavou mírně zakloněnou dozadu. Měřil si mě uličnickým pohledem.
,,No?“
,,Je to na tobě,“ odvětil na mou nepříliš inteligentní otázku. Zakroutila jsem očima.
,,O co ti jde?“
,,O nic. Baví mě to,“ ušklíbl se. V tom pokřivení rtů bylo i něco jiného, byla jsem ale příliš rozzlobená, než abych zjišťovala, co. Už mě opravdu unavovalo furt ho luštit jako nějakou velkou hádanku. Přesně to on ale byl. Hádanka.
,,V tom případě mám pro tebe novinku. Mě ne,“ prskla jsem a zaťala ruce v pěst. ,,Už mě nebavíš.“
,,Ale byly doby, kdy to tak nebylo,“ řekl a udělal několik ledabylých kroků ke mně. Couvla jsem.
,,Nikdo nechce dělat problémy,“ pokračoval. ,,Ale ty je děláš.“
,,Já nedělám problémy. Pokud vím, byl jsi to ty, kdo u stolu ztratil nervy.“
,,A ty se divíš?“ usmál se nenuceně. ,,Myslíš, že mě nevytočí, když řekneš, že chceš trénovat s nejšílenějším koněm na ranči?“
,,Dlouhodobá paměť zřejmě není tvoje silná stránka,“ pronesla jsem jízlivě. ,,Už jsem ti několikrát říkala, že…“
,,Ano, ano, ano. La Gata není šílená, zlá, nebezpečná ani cokoliv jiného na tenhle způsob. Je jen… Jak že jsi to nazvala, nepochopená?“
,,To se mě vážně jen snažíš naštvat, nebo ti jde i o něco jiného?“ zeptala jsem se dost hlasitě. Ušklíbl se.
,,Test výdrže.“
,,Víš, co dej mi pokoj,“ zavrčela jsem. ,,Nestojím o tebe, jasný? A už nikdy nebudu.“
Jeho tvář nabrala bolestně vážného výrazu. ,,Fajn, jen…“
Leknutím jsme oba nadskočili. Odněkud zpoza mě se totiž ozvalo dlouhé, táhlé ržání. Bylo tak hlasité, že mi ihned došlo, že se nejedná o žádného koně z ranče. Vrhla jsem vyděšený pohled na Adriena. Ústa měl pootevřená, pěsti zaťaté a pohledem sjížděl prostor za mnou. Nemusela jsem se otáčet, abych se ujistila, že tam nic není.
,,Padáme.“ Adrien mě popadl za ruku, ale já se mu jedním prudkým pohybem vytrhla.
,,Nešahej na mě!“
,,Kitty, teď ne.“ Trhl sebou, když se ozvalo další hlasité, šílené zařehtání. ,,Poběž!“
Tentokrát jsem ho poslechla a rozběhla se. Adrien mě znovu chytil za ruku a táhl směrem k ranči. Byl mnohem rychlejší než já, takže jsem se musela opravdu hodně snažit, abych mu v běhu stačila. Postřehla jsem, že několikrát zpomalil, abych ho dohnala, ale už vzápětí zase získal drobný náskok.
Kolem mě se prohnal silný poryv ledového větru, který sebou nesl všechny ty strašidelné zvuky. Další zařehtání následované prudkým oddychováním a dusotem kopyt. Naskočila mi husí kůže, připadalo mi, že je to těsně vedle mě. Otočila jsem se, abych viděla, jestli je něco za námi.
Jasně, že ne. Lapajíc po dechu jsem ještě zrychlila, když mi duch za zády zoufale zafuněl a táhle zaržál. Bylo to šílené, zoufalé a děsivé ržání, ze kterého se mi všechny chloupky na těle postavily do pozoru.
,,Adriene…“ zafuněla jsem. Začínaly mi docházet síly. ,,Už nemůžu.“
,,To zvládneš. Musíš!“ pobízel mě. ,,Poběž.“
Zastavila jsem se, zlomila se v pase a zápasila s dechem. ,,Už nemůžu, chápeš?“
Chtěla jsem ještě něco jízlivého dodat, ale duch mě předehnal. Jeho dech zněl jako hřmění, byl tak hlasitý, že jsem myslela, že to museli slyšet i ostatní na ranči. Polekaně jsem se otočila a chtěla ucouvnout, ale nohy se mi zamotaly a já s žuchnutím přistála na zadku v trávě. Adrien mi pevně sevřel paže a začal mě zvedat.
,,Dělej!“
,,Nech toho, ještě umím chodit!“ zaprotestovala jsem, ale v tu chvíli jsem si tím zase tak jistá nebyla. Adrien mě chytil kolem pasu a vytáhl na nohy.
,,Bez keců, ano?“
,,A bez doteků,“ prskla jsem. Adrien se na mě upřeně zadíval a v jeho očích jsem na kratičký okamžik spatřila něco, co se ani vzdáleně nepodobalo strachu.
,,Kitty…“ začal tiše, ale vzápětí mě popadl za ruku a strhnul k sobě, když se zafrkání ozvalo těsně vedle mého ucha. Nečekala jsem, až větu dopoví a rozběhla se k ohradě. Ještě jsem se otočila a zařvala na něj, ať běží taky.
Když jsme o několik sekund později oba bez dechu vpadli do stáje, bezvládně jsem se sesunula na zem a rozkašlala se. Adrien za sebou přirazil dveře.
,,Co mi tohle připomíná?“ ucedil a posadil se vedle mě. Schoval obličej do dlaní a prudce oddychoval. Napřímila jsem se a opřela se zády o stěnu jednoho z boxů.
,,Nerostly tomu nohy,“ poznamenala jsem sarkasticky. Adrien se tiše zasmál.
,,Jo, dusot kopyt je novinka.“
Hřbetem ruky jsem si otřela zpocené čelo a zavřela oči. Když jsem je o minutu později otevřela, všimla jsem si, že se na mě Adrien upřeně dívá.
,,Tohle je fakt uklidňující,“ broukla jsem a trochu se odsunula. Jako by se probral z transu, potřásl hlavou a rychle zamrkal.
,,Co je uklidňující?“
,,Ty a ten tvůj pohled.“ Postavila jsem se. Nohy se mi ještě trochu třásly, ale alespoň jsem dokázala udržet rovnováhu. Adrien se taky postavil a oprášil si kalhoty.
,,Co se narážek týče,“ obrátila jsem se na něj. ,,Chtěl jsi mi v tom výběhu ještě něco říct?“
Chvíli na mě beze slova hleděl, ale pak zavrtěl hlavou. ,,Ne.“
,,Fajn.“ Otočila jsem se na patě a zamířila ke dveřím.
Už když jsem vyšla na dvůr, všimla jsem si Dianina žlutého džípu. Proto mě ani moc nepřekvapilo, když jsem v kuchyni u stolu uviděla sedět neznámou, mladou ženu.
,,Ahoj,“ usmála se na mě. Taky jsem ji pozdravila a nenápadně si ji prohlížela. Byla menší a štíhlá, tmavě hnědé vlasy měla svázané do ohonu a tmavé, skoro černé oči. Na sobě měla tmavě modré tílko a džínové šortky.
,,Ty budeš Kitty,“ řekla a naklonila hlavu na stranu. Kývla jsem.
,,Monika?“
,,Poznávám se.“ Monika se zasmála. ,,Už jsem o tobě slyšela.“
,,Tak tomu věřím.“ Zamračila jsem se na tátu, který mi věnoval neústupný pohled. Diana zpozorněla.
,,Kde je Sofie s Adrienem?“ zeptala se a zvedla se od stolu. Pokrčila jsem rameny. Nevím, Sofii jsem neviděla. A Adrien zůstal ve stáji.“
,,Aha,“ Diana si utřela ruce do utěrky a zadívala se na mě. ,,Je všechno v pořádku?“
Ukázala jsem jí zdvižený palec a zamířila do svého pokoje.
Publikoval(a): ArtiiS, 9.2.2014
Přečteno (93x)
Tipy (0) ... dát Tip/SuperTip

Spodek

Stránka generována 19.11.2019 12:37
U nás jste dnes prohlídl(a) 1 stránek.
roboti