Básničky, Poezie, Verše

v

Barvy lásky - kapitola 7.

Barvy lásky - kapitola 7.

ArtiiS Romány » ?nezařazené?

Anotace: Kitty se dovídá šokující pravdu o Adrienových citech a historii ranče. Ne všechno bylo tak, jak si mysleli a navíc to vypadá, že je Kitty ve vážném nebezpečí.

Ten den už se nestalo nic zvláštního. Jelikož Monika s Adrienem strávili podstatnou část ve stáji, nemohla jsem ani jít za La Gatou. Ani trénink (během kterého nám dělala společnost Monika, která lonžovala Coffeho na druhé straně jízdárny) mi tentokrát nezlepšil moji nenadálou rozmrzelou náladu. Po celé odpoledne a večer se mnou nebyla řeč. V hlavě mi pořád vrtala ta situace ve výběhu. Ne ta událost s duchem, ale to předtím. Adrien se mi La Gatu očividně snažil rozmluvit. Ale proč? Je to kvůli tomu, že mu něco provedla? Nebo mu na mně opravdu ještě záleží?
Nedovedla jsem si představit, že by tomu tak mohlo být. Od toho vyslechnutého hovoru v sedlovně se na mě neusmál, ze začátku mu dělalo potíže i se na mě podívat. Ale i přesto jsem na jeho pohledu pokaždé našla něco zvláštního. Něco, co mě někde uvnitř znepokojovalo.
Vybavila jsem si, jak se rozčílil, když jsem řekla, že chci s černou klisnou trénovat. Otázka tedy byla: Opravdu ho to rozzlobilo, nebo spíš vyděsilo?
Nehodlala jsem se těmito otázkami zabývat déle, než bylo nezbytně nutné, a tak když udeřila půlnoc, vykradla jsem se ven. S Monikou a Sofií jsme ten večer koně znovu pustili ven, a tak jsem doufala, že se po emocionálně náročném dni budu moct se svou klisnou alespoň na chvíli vidět.
Dnes bylo chladněji, než včera v noci. Táta sice říkal něco o tom, že se má ochladit a že po následujících několik dní bude hodně pršet, ale doufala jsem, že hezké počasí vydrží ještě alespoň několik dní.
Přitáhla jsem si límec svetru ke krku a vydala se směrem k výběhům, ale v půli cesty jsem se s tlukoucím srdcem zastavila. Ve stodole se totiž svítilo.
Ve stodole nebylo světlo. Věděla jsem to, protože ještě nebyla kompletně zrekonstruovaná a táta tam musel světla teprve pořídit. Někdo tam musel mít baterku nebo lampu.
Baterku jsem vyloučila hned, protože světlo se nehýbalo. Skrz okno jsem neviděla ani žádný jiný pohyb. Světlo jen čas od času zablikalo, ale to bylo asi tak všechno.
Že by byl uvnitř zloděj? Co by ale dělal ve stodole? Jediná věc, kterou odtamtud šlo odnést, byly ty pytle s krmením. Musel tam hledat něco jiného – pokud tedy vůbec něco hledal.
Začínala mi být zima. Nedokázala jsem odhadnout, jak dlouho stojím na jednom místě a klepu se. Pět minut? Půl hodiny? Všechno bylo možné.
Otočila jsem se a přemýšlela, jestli bych se neměla vrátit a říct to ráno tátovi. Ale co bych mu řekla, když by se mě ptal, co jsem v noci dělala venku? Z toho se vymluvit by asi nebylo snadné. Polkla jsem a otočila se zpět ke stodole. Po chvíli rozvažování jsem se váhavě rozešla tím směrem.
Přede dveřmi jsem se zastavila a poslouchala. Neslyšela jsem ale nic podezřelého, co by mohlo znamenat přítomnost někoho cizího. Váhavě jsem posunula západku na vratech a pomalu je otevřela, jen tolik, abych viděla dovnitř.
Srdce mi divoce bušilo, když jsem pohledem zkoumala prostor osvícený měkkou, zlatavou září lampy stojící na jednom z balíků. Kromě sena, slámy a mihotavých stínů jsme neviděla nic. Pootevřela jsem dveře víc a udělala jeden tichý krok dovnitř. Dech mi zhrubl a musela jsem několikrát polknout, abych se zbavila toho nepříjemného tlaku v hrdle.
,,Je tu někdo?“ pípla jsem a udělala další krok. ,,Haló?“
Nic. Se srdcem až v krku jsem udělala několik dalších pomalých kroků. Stála jsem teď přesně uprostřed. Stále jsem ale nic neviděla ani neslyšela. Tep se mi pomalu uklidňoval.
Co sis to sakra myslela, Kitty? peskovala jsem se v duchu. Jasně, že tady nikdo není. Někdo večer jen nechal rozsvícenou lampu.
Najednou jsem ale úlekem celá ztuhla, zmražená chladem, s jakým kdosi za mnou pronesl: „Co tu děláš?“
Tep mi opět rapidně vzrostl. Zalapala jsem po dechu a na několik vteřin jsem nebyla schopná vnímat nic jiného, než svůj vlastní dech, tep srdce a vědomí toho, že někdo stojí přímo za mnou. Ztěžka jsem polkla a tupě zírala před sebe, neschopná pohybu.
„Co tu děláš?“ zopakoval ten hlas nevrle a já si matně uvědomila, že ho znám. Lépe, než bych si přála.
„Adriene?“
„Neodpověděla jsi,“ řekl úskočně. Ten prudký, ledový hlas mnou projížděl jako ostrý šíp a byl téměř tak hmatatelný, až to bolelo.
,,No?“ Uslyšela jsem tiché kroky, jak se ke mně zezadu blížil. Pořád jsem ale nebyla schopná najít odvahu k tomu, abych se k němu otočila. Ochromená strachem jsem zavřela oči, když jsem na krku ucítila jeho dech.
,,Zeptám se ještě jednou,“ zavrčel se rty těsně nad mou kůží. ,,Co. Tu. Děláš?“
Ani to neznělo jako otázka, spíš jako hrozba. Kolena se mi rozklepala a jen stěží jsem mohla zhluboka dýchat.
,,Nemusím se ti zpovídat.“
,,Ale uděláš to.“ Prsty mi odhrnul vlasy ze spánku. ,,No?“
,,Nebojím se tě, jestli ti jde o tohle,“ vydala jsem ze sebe rozechvěle.
,,Vážně?“
Ze sarkasmu, s jakým se na to zeptal, mi bylo jasné, že poznal, že lžu. Pevně jsem zaťala zuby, když mi přitiskl rty na krk.
,,Nech mě být!“ Prudce jsem se od něj odmrštila a chtěla proběhnout kolem něj ke dveřím, ale chytil mě za ruku a strhl zpátky.
,,Neutíkej!“
,,Dej mi pokoj!“ zaječela jsem na něj a volnou rukou mu dala facku, až otočil hlavu. Už v následující vteřině mě ale svým tělem přitlačil ke stěně a zvedl mi ruce nad hlavu tak, že jsem se nemohla ani pohnout.
,,Tohle,“ zavrčel. ,,už nikdy nedělej.“
,,Zasloužil sis to,“ odsekla jsem napůl rozzlobeně, napůl vyděšeně. Nějak jsem se nedokázala v duchu přesvědčit, že by nebyl schopný mi nějak ublížit. ,,Pusť mě!“
Zlomyslně se usmál. ,,To rozhodně nemám v úmyslu.“
,,Jsem ráda, že se bavíš, ale možná by sis mohl přestat hrát na machra a začít mě zase ignorovat. Vlastně mi to těch několik posledních dnů celkem vyhovovalo.“
,,A co to předtím?“ Naklonil se ke mně tak moc, až jsem se rtech ucítila jeho horký dech. ,,To ti snad nevyhovovalo?“
Oči se mi samy zavřely. ,,To sem laskavě nepleť.“
,,Neříkej, že se ti to nelíbilo.“
,,A tobě?“ prskla jsem a odvrátila od něj hlavu. ,,Tobě se to snad nelíbilo?“
Upřímně se na mě zadíval. ,,Nebudu ti lhát. Ano, líbilo se mi to.“ Znovu se ke mně naklonil. ,,Možná proto jsem tu hloupou hru hrál tak dlouho.“
Cítila jsem, jak se mi zaplavují oči slzami. ,,Kdybych to tušila…,tak…“
,,Kdybys tušila co?“ zeptal se tiše, i přesto ale ve mně jeho hlas vyvolával paniku.
Znovu jsem se pokusila se svobodit, ale podle očekávání marně. Rozechvěle jsem se nadechla.
,,Kdybych tušila, že si se mnou jen hraješ a…, že ti na mně vůbec nezáleží, nikdy bych se od tebe nenechala políbit, natož abych se do tebe zamilovala!“
Bolestivě mi sevřel zápěstí a přiblížil svá ústa k mým. ,,Nenechala?“
Rychle jsem se od něj odvrátila. ,,Ani to nezkoušej!“
,,Ale ty to chceš,“ zašeptal a zadíval se mi do očí. ,,Přiznej si to. Pořád doufáš, že to, co mezi námi bylo, byla pravda.“
Přesněji se snažím zapomenout, že to, co mezi námi bylo, byla lež. ,,Jsi idiot, jestli si tohle myslíš.“
,,Neslyšel jsem,“ zavrčel a přitiskl mě ke stěně takovou silou, až jsem musela zalapat po dechu. ,,Zopakuj to. Dělej!“
,,Jsi idiot!“ zařvala jsem, částečně proto, že jsem měla pocit, že mi zápěstí dřív nebo později rozdrtí. ,,Jestli si myslíš, že bych s tebou po té sviňárně ještě chtěla něco mít, tak se setsakra pleteš!“
Nějak se mi podařilo vymanit se z jeho sevření a odstrčit ho od sebe. Rychle jsem uskočila do strany a vrhla se ke dveřím. Kolem pasu jsem ucítila jeho ruce.
,,Kitty…“
,,Nech mě být!“ vykřikla jsem a otočila se, abych mu dala další facku, ale byl rychlejší. Hbitě mě popadl za ruce a znovu přimáčkl na stěnu. Než jsem se stačila vzpamatovat, přitáhl si mě k sobě a prudce políbil, až mi pohmoždil rty. Jednu ruku měl zabořenou v mých vlasech, drsně je svíral a tahal za ně, aby mě přinutil zvrátit hlavu a získal tak lepší přístup k mým ústům. Kousla jsem ho do spodního rtu tak silně, až jsem ucítila pachuť krve, ale nepřestával. Dál mě líbal, divoce a nemilosrdně, až mi do očí vhrkly slzy. Strkala jsem ho do ramen a hrudi ze všech sil, ale nedokázala jsem se ho zbavit. Byl příliš silný. A já byla bezbranná.
Jeho agresivní polibky začaly společně s mým odporem slábnout, až se mě po několika vteřinách rty jen něžně dotýkal.
,,Ne…“ hlesla jsem zoufale a odvrátila se od něj. Přitiskl mi čelo na spánek.
,,Nebraň se mi. To nesnesu.“
Zavřela jsem oči a snažila se potlačit vzlyky, které se mi draly z hrdla, ale už jsem na to neměla sílu. Rozplakala jsem se.
,,Nesnáším tě,“ vzlykala jsem. ,,Nesnáším!“
,,Já vím.“
,,Proč tohle děláš? Proč mě týráš?“
,,Ne…“ Přivinul si mě k sobě pevněji. ,,Kitty, to ne.“
,,Ale jo.“
Chvíli mě beze slova držel v náručí a hladil po zádech, ale pak mě od sebe jemně odstrčil. ,,Kitty, podívej se na mě.“
Pevně jsem zavřela oči a zavrtěla hlavou. Nechtěla jsem se na něj dívat. Nechtěla jsem vidět jeho tvář, ten pohled v jeho očích, který by mě určitě zničil. Chtěla jsem jediné. Být co nejdál od něho.
,,Kitty, podívej se na mě,“ naléhal tiše. Znovu jsem zavrtěla hlavou.
,,Kitty…“
,,Ne!“
,,Podívej se!“
Jedním prudkým pohybem mě vzal za bradu a zvedl mi hlavu k jeho tváři. Polekaně jsem otevřela oči – a ztuhla.
Nebyly to tmavé kruhy pod očima, pobledlá pleť ani rozcuchané vlasy, co mě šokovaly. Neschopná jakkoliv reagovat jsem zírala do jeho potemnělých, zarudlých a uslzených očí. Jedna slza už si našla cestu a lenivě mu stékala podél nosu.
,,Adriene, ne…“ zašeptala jsem a opatrně, jako by mě mohl popálit, jsem k němu vztáhla ruku a slzu mu otřela. Překryl mou ruku svou a políbil mě do dlaně.
,,To ty týráš mě,“ zasípal. ,,Copak to nevidíš?“
Chvějivě jsem vydechla a prsty pohladila zarudlý otisk mé dlaně a na jeho tváři. Kousla jsem se do rtu. ,,Já… Nerozumím tomu.“
,,Ničemu nerozumíš,“ hlesl tiše, sundal ze sebe mé ruce a o krok couvl. Ještě jsem ho chytila za ruku.
,,Tak…, mi pomoz.“ Přistoupila jsem k němu a prohrábla mu vlasy. ,,Pomoz mi to pochopit. Pomoz mi pochopit tebe.“
,,Nechtěl jsem, aby to takhle dopadlo,“ řekl roztřeseně, duchem nepřítomný. ,,Já… Já to tak nechtěl. Kitty…“
Očividně začínal panikařit. Vzala jsem jeho tvář do dlaní. ,,Adriene, já nechci omluvy. Chci pravdu.“
Dlouze mi hleděl do očí, pak zvedl ruku a pohladil mě po vlasech. Stále mlčel.
,,Adriene…“
,,Musíš odsud odjet,“ řekl nakonec. Zmateně jsem zamrkala.
,,Co? Proč?“
,,Všechno…“ Adrien zavrtěl hlavou a odstoupil o několik kroků. ,,Všechno jsem to dělal, abys odjela! Abys neměla důvod tu zůstat a abys…“ Odmlčel se a zvedl ke mně prázdné, zvlhlé oči. ,,Abys neměla důvod se vracet.“
,,Ale… proč?“
Adrien se ode mě odvrátil. Chvíli stál naprosto nehnutě, ale pak praštil vší silou do stěny. ,,Abych tě zachránil, krucinál.“
,,Zachránil?“
Pootočil hlavu tak, aby na mě viděl. ,,Nevěříš mi?“
Pokrčila jsem rameny. ,,Snažím se.“
Napřímil se a vyčítavě se na mě zadíval. ,,Vždycky jsi se jenom snažila?“
,,Jak to myslíš?“
S povzdechem se opřel čelem o stěnu. ,,Sice ses ode mě nechala políbit,“ řekl tiše. ,,ale nikdy jsi mi nevěřila. Ne doopravdy.“
,,Ale já ti chtěla věřit! Snažila jsem se, protože…“ Kousla jsem se do rtu a sklonila hlavu.
,,Milovala jsem tě, Adriene,“ zašeptala jsem. ,,Snažila jsem se tě chápat a rozumět ti, ale ty ses přede mnou uzavřel. Nikdy jsi mi o sobě nic neřekl. Vždyť já…, tě ani neznám. Nevím o tobě nic. Jak ti mám věřit, když se v tobě vůbec neorientuju?“
,,Kitty, nech toho,“ zasípal Adrien. Po tvářích mu znovu stékaly slzy a ramena se mu třásla, jak vzlykal. Předstírala jsem, že to nevidím.
,,Postavil sis kolem sebe zeď, za kterou jsi mě nepustil. Myslela jsem, že s tím dokážu žít, ale… Ničilo mě to.“ Váhavě jsem k němu přistoupila. ,,Nic z tvé minulosti nemá tu sílu mě zahnat. To můžeš udělat jenom ty, a tys to udělal. Odehnal jsi mě.“
,,Protože jsem musel!“ vykřikl zoufale a obrátil se na mě. Oči měl zaplavené slzami. ,,Já nevěděl, co jiného dělat! Mně to taky ublížilo, víc, než si myslíš. Pochop, já… Jsem…“ Hlas se mu zlomil a musel se několikrát zhluboka nedechnout, aby mohl pokračovat.
,,Já tě nechtěl ztratit, Kitty,“ zašeptal. ,,Ne navždy. Doufal jsem, že to venku…, že to jednou zmizí a my dva… Že tohle celé nebyl jen přelud uvnitř mé hlavy, chápeš?“
,,Počkej, co s tím má společného ten přízrak?“
Ztěžka polknul. ,,To ty jsi to celé spustila, Kitty.“ řekl tiše. ,,Ne La Gata, ale ty.“
Přistoupil ke mně a pohladil mě po tváři. Několikrát jsem rychle zamrkala. ,,Já? Ale to znamená…“
Nešťastně kývl. ,,Jo. Musíš…“
,,Neříkej to.“
Adrien si povzdechl. ,,Chápeš, proč jsem to dělal? Proč jsem tě chtěl odehnat?“
,,Abych odjela a…“ rychle jsem zavrtěla hlavou. ,,Ale proč já? Co s tím mám společného?“
Adrien si rukama vjel do vlasů a opřel se zády o stěnu. ,,Pamatuješ, jak ti paní Vlčková řekla Anno?“
Mlčky jsem kývla a stiskla spodní ret mezi zuby. Adrien se zhluboka nedechl.
,,A jak se jmenovala ta dívka, co ji hřebec zabil?“
,,Anna,“ vydechla jsem. Tohle mě vůbec nenapadlo. Sice jsem si myslela, že si mě paní Vlčková s někým spletla, ale tahle souvislost mi vůbec nedošla. Zoufale jsem pohlédla na Adriena.
,,Jsi jí podobná, Kitty,“ řekl tiše. ,,To stačí.
Zadívala jsem se do mihotavého světla lampy. ,,Ale to znamená, že… já…“
,,Musíš zemřít.“
,,Ne, přece…“ Hlava se mi zamotala, bylo mi, jako by mi v žaludku ležel obrovský kámen a já se přes jeho tíhu nemohla ani hnout. Přitiskla jsem si studenou ruku na čelo a zavřela oči. ,,Jak?“
,,La Gata,“ uslyšela jsem Adriena těsně vedle sebe. Objal mě pažemi. ,,Kitty,“
,,Ne, ona ne!“ přerušila jsem ho najednou, když mi došlo, co právě řekl. ,,Ona by mě nezabila! Věří mi!“
,,To ten hřebec Anně taky,“ podotkl tiše. Zavrtěla jsem hlavou.
,,Ne, La Gata… Ona není jako on. Je.., je jiná, není zlá. Možná je divoká, ale…“
,,Ne zlá,“ doplnil mě Adrien a odstoupil ode mě. ,,On ale taky nebyl zlý.“
,,Ale… přece ji zabil,“ namítla jsem šeptem. ,,Erik říkal, že…“
,,Erik nám hlavně neříkal pravdu, Kitty,“ přerušil mě Adrien a znovu se opřel o stěnu. ,,Ten příběh, co nám řekl prve v knihovně, byl pravdivý jen z části. Pravda je jiná.“
,,Chceš říct, že nám Erik lhal?“ zeptala jsem se váhavě. ,,To si nemyslím.“
,,Ne, nelhal. Řekl nám to, co věděl, nebo spíš, co si myslel. Pravou verzi příběhu nezná.“ Adrien přimhouřil oči. ,,Myslím.“
,,A ty tu pravou verzi znáš?“ pípla jsem a udělala krok k němu.
Chvíli napjatě mlčel, než přisvědčil. ,,Jo.“
Sklopila jsem oči. ,,A?“
,,Je to na dlouho,“ odvětil. Ani na vteřinu ze mě nespouštěl pohled. Napřímila jsem se. ,,Chci to vědět.“
,,Kitty…“
,,Právě jsi mi řekl, že mám umřít! Chci o tom vědět!“
Povzdechl si. ,,Asi nemám na výběr, co?“
Založila jsem si ruce na prsou a vyčkávavě se na něj zadívala. ,,Ne.“
Adrien se smutně usmál a otřel si oči. Posadil se a opřel se přitom o stěnu za ním. Pokynul mi, abych šla k němu. Chvíli jsem váhala, než jsem ho poslechla. Natáhl ke mně ruku. ,,Pojď sem.“
Opatrně jsem ho uchopila za ruku a posadila se vedle něj. Bylo zvláštní, být po tak dlouhé době tak blízko něj. Nějak jsem se nemohla rozhodnout, jestli mu mám věřit
nebo ne.
Adrien si mě přitáhl blíž k tělu a vzal mě za ruku. Začal si pohrávat s mými prsty. Stále měl úplně promrzlé ruce a prsty se mu třásly.
,,Pamatuješ, jak jsem celou cestu z knihovny mlčel?“ zeptal se, oči upírajíc kamsi do prázdna. Kývla jsem.
,,Na celém tom příběhu se mi něco nezdálo,“ pokračoval. ,,Nevěděl jsem, co mi na tom nesedí, protože na první pohled všechno dávalo smysl.“
,,Jo, to jo,“ přitakala jsem. ,,A?“
,,Došlo mi to při večeři. Přemýšlej:“ Otočil se na mě. Pokrčila jsem rameny.
,,Nic mě nenapadá.“
,,Fajn, tak jinak. Představ si toho hřebce. Je divoký a nezkrotný, nikdo s ním nic nezmůže. A pak Anna. Zkušená jezdkyně, dcera majitele a hlavního trenéra.“
,,Rozhodne se ho zachránit,“ přikývla jsem. ,,Zatím nechápu, co se ti na tom nezdá.“
,,Dvě věci. Zaprvé: Zachránit před čím? Proč se najednou rozhodla toho hřebce odvést ke stádu? Zvlášť, když několik dní v kuse pršelo?“
,,Musela mít opravdu dobrý důvod ho z ranče odvést,“ přemýšlela jsem nahlas. ,,Tak narychlo a riskantně.“
,,Její otec se rozhodl toho hřebce prodat. Prý se tam jednoho dne stavil nějaký chlápek, trenér z Německa, tuším. Rodinný přítel, vlastnil rozlehlý ranč někde za hranicemi. Projevil o toho hřebce zájem.“
,,A Annin otec souhlasil a rozhodl se ho prodat,“ doplnila jsem ho. ,,Když už nepředstavoval užitek pro ranč, měl by za něj alespoň dobré peníze.“
,,Ten trenér si o sobě myslel kdoví co,“ zabručel Adrien a na několik okamžiků zavřel oči. ,,A Anna se tomu rozhodla zabránit tím, že ho pustí zpět ke stádu. Proto nehleděla na počasí. Byla to její poslední šance.“
,,To ale na věcech nic nemění, ne?“ namítla jsem zmateně. ,,Je tu ještě něco.“
Kývl. ,,Ten hřebec jí koneckonců mohl být úplně ukradený. Hele,“ Adrien se napřímil. ,,Kdyby se Monika rozhodla prodat Coffeeho, a dejme tomu, že by pocházel z divokého stáda, a jediný způsob, jak ho zachránit by bylo pustit ho na svobodu, riskovala bys kvůli němu život?“
,,Ne. Je to fajn kůň, ale…“ Začínala jsem tušit, kam směřuje. ,,Anna k tomu hřebci musela něco cítit!“
,,Jo,“ přisvědčil Adrien. ,,Kdyby se v tvém případě jednalo o Bayonettu nebo La Gatu, udělala bys to. Ale Coffee?“
Jasně, že ne. Ke Coffeemu jsem nic necítila. Byl to pro mě ,,jen kůň“.
,,Myslíš, že jí ten hřebec věřil?“
,,Jo, věřil jí.“
Podívala jsem se na něj. Najednou se tvářil zarmouceně.
,,On… Měli spolu v podstatě to samé, co máš ty s La Gatou.“ Položil si dlaň na srdce. ,,Pouto.“
Anně na divokém hřebci záleželo. Dokonale jsem její počínání chápala. Kdybych se ocitla v její situaci a měla o La Gatu přijít, udělal bych to samé. Chtěla bych ji zachránit stůj co stůj.
,,Ale nepovedlo se,“ hlesla jsem smutně. ,,On ji zabil.“
,,Ne,“ promluvil Adrien tiše a nejistě se na mě podíval. ,,Svým způsobem ano, ale… Byla to nehoda.“
,,Jak můžeš vědět, že to byla nehoda?“ namítla jsem. ,,Přece ji shodil.“
,,Anna opravdu spadla a zlomila si vaz.“ Adrienovi potemněly oči. ,,Ale…, nespadla kvůli tomu hřebci. Když jeli podél řeky, tak… část břehu se zbortila. Toho hřebce s Annou to téměř pohřbilo. Hřebec to přežil, ona ne.“
Adrien zavřel oči, jeho tvář vypadala soustředěně a napjatě. Věděla jsem, že si to představuje.
,,Nemysli na to.“
,,On tam s ní zůstal,“ zašeptal. ,,Stál u jejího těla, dokud je nenašli.“
,,A nezabili ho,“ špitla jsem roztřeseně. ,,To je hrozné.“
Adrien skoro neznatelně pokýval hlavou. ,,Počkal si na smrt. Neutekl, jen… čekal.“
Naskočila mi husí kůže, když jsem si to představila. Mrtvá Anna a její divoký hřebec, truchlící nad jejím pokřiveným tělem pohřebeném v bahně. Otřásla jsem se.
,,Co se tím mění?“
Pokrčil rameny. ,,Vím jen, že jsi jí podobná. Viděl jsem fotku a… Je jako tvé dvojče. Jen má tmavší vlasy, ale…“
,,Kde jsi vzal fotku Anny?“ zeptala jsem se ho zaraženě. Otočil se na mě.
,,Paní Vlčková Annu znala. Byly to nejlepší kamarádky. Proto ti tak řekla, viděla její tvář.“
,,No a?“
,,Ona mi to pověděla,“ řekl s tichým povzdechem. ,,Má její fotku.“
Proboha. Kousla jsem se zevnitř do tváře. Jaké asi muselo pro paní Vlčkovou být, když mě uviděla na prahu svého domu? Znovu jsem se otřásla.
,,Kdy jsi za ní byl?“
,,Ten večer, co jsme byli v knihovně,“ odvětil zastřeným hlasem. ,,Celou noc jsem nespal a snažil jsem se najít nějaké řešení.“
Vzpomněla jsem si, že Adrien to ráno vypadal nevyspale. Stiskla jsem mu ruku.
,,Měl jsi mi to říct.“
Pokrčil rameny a bolestně se na mě podíval. ,,Možná jo. Ale… V tu chvíli jsem přemýšlel jenom nad tím, jak tě odsud dostat.“
,,Kdybys mi to řekl hned, víš, co všechno bychom si ušetřili?“ zeptala jsem se ho kapku vyčítavě. Rukama si zajel do vlasů.
,,Jo, vím, krucinál.“ Spustil ruce do klína. ,,Ale kdybych ti to řekl, tak bys neodjela. To bylo přesně to, co jsem nechtěl.“
,,A neděláš teď pravý opak?“
Povzdechl si. ,,Jo. Už jsem to nevydržel. Ty ses rozhodla proti mně bojovat, a to se nedalo snášet.“
,,Snažila jsem se zapomenout,“ zamumlala jsem. Adrien mě pohladil po tváři.
,,Já vím.“
Chvíli jsme oba beze slova seděli.
,,Můžu se tě na něco zeptat?“
Adrien mlčky kývl.
,,Jak jsi věděl, že tě v té sedlovně uslyším?“
Pevně zavřel oči a chraplavě vydechl. ,,Nevěděl. Vlastně jsem s tím nepočítal.“
,,Takže to nemělo být takhle?“ Předklonila jsem se vsedě a vzala jeho ruku do svých. Začala jsem si pohrávat s jeho dlouhými, štíhlými prsty.
,,Myslel jsem, že Sofie za tebou poletí a všechno to ještě nafoukne. Chápeš, já…“ Odmlčel se. ,,Myslel jsem, že se něco stane a ty zemřeš kvůli mně.“
,,Z lásky,“ vzdychla jsem. ,,A La Gata?“
,,Posel smrti.“ Adrien pokrčil rameny. ,,Klasika.“
,,Už někoho zabila?“ zeptala jsem se zděšeně. Rychle zavrtěl hlavou.
,,Ne, to ne. Jen málem.“
Vzal mě za ruku a zvedl si ji ke spánku. V místě nad jeho uchem mi zabořil prsty do vlasů a ukazováčkem mi přitiskl bříška prstů na kůži. S úlekem jsem si uvědomila, že to, co na jeho kůži cítím, je jizva.
,,Od čeho to máš?“ zeptala jsem se šokovaně. Přejížděla jsem po ní prsty a snažila se odhadnout její velikost.
,,Zeptej se svého anděla.“ Adrien se mdle usmál. ,,To mám od ní.“
,,Proboha.“ Když jsem se nad tím zamyslela, vlastně jsem mohla mít úplně stejnou. Přinejlepším.
,,Minulé léto jsem se snažil o to samé, o co teď ty. Jednou jsem ji šel nakrmit a ona se nešklebila. Myslel jsem si, že je to nějak mnou nebo tak něco, tak jsem ji vzal na lonž.“
Vytrhl mi ruku a opřel si ji o kolena. ,,Něco ji popadlo a začala vyšilovat. Lítala kolem mě, nedokázal jsem ji zklidnit. Dostal jsem se do blbé pozice, přímo za ni. Nestihl jsem uhnout, když vykopla.“
,,Ale netrefila tě přímo, ne?“ zkusila jsem to. Adrien pozvedl obočí.
,,Díky tomu jsem ještě pořád tady.“
,,Nebuď tak dramatický.“
,,Nejsem dramatický,“ zabručel. ,,Jen upřímný.“
Dala se do mě zima a ruce se mi začaly nekontrolovatelně třást. Přitulila jsem se k Adrienovi a opřela si hlavu o jeho rameno. Objal mě a přitiskl k sobě. Vsunula jsem mu ruce pod tričko a hladila jeho hřejivou kůži na břiše. Zavřela jsem oči a jen vnímala, jak dýchá a jak mu tluče srdce. Políbil mě do vlasů.
,,Proč tu vlastně jsi?“ zeptala jsem se ho po chvíli. Hruď se mu nádechem rozšířila.
,,No…“ Hlas se mu drhnul. ,,Sem chodím spát, když se mi nechce domů.“
,,Proč?“ Zvedla jsem hlavu a zadívala se na něj. Odvrátil se.
,,To se těžko vysvětluje a ještě hůř chápe.“
,,Zkus to.“
Povzdechl si. ,,Někdy jsou chvíle, kdy chci být sám. Prostě zmizet, chápeš? Ten pocit, že nikdo neví, kde vlastně jsem, je příjemný.“
,,Nikdy tě tu nikdo nenašel?“
,,Ne. Nikdy mě ani nikdo nehledal. Chodím sem od té doby, co máma umřela. Tehdy to všichni chápali.“
Vztáhla jsem k němu ruku a přejela mu prsty po linii obočí. ,,To ti vážně dělá takové potíže o tvojí mámě mluvit?“
Zavřel oči. ,,Kdyby jsi viděla svojí mámu umírat, taky by ti dělalo problém o ní mluvit.“
Tak o to tady jde. On byl očitým svědkem její smrti.
Rozpačitě jsem sklopila oči. ,,Jo, to asi jo. Ale…“ Vzala jsem ho za bradu a otočila jeho obličej k sobě. ,,Kdyby se mě na ni někdo zeptal, řekla bych, že to byla ta nejlepší máma na celém světě a že jsem ji měla hrozně moc ráda.“
,,Tady nejde jen o mluvení, Kitty. Když o ní mluvím, tak… si ji vybavím, jak umírala a…“ Hlas se mu zlomil a celý se roztřásl. Sevřel mi ruce ve svých.

Znovu jsem ho políbila, tentokrát na rty. Pootočil hlavu mým směrem a polibek mi opětoval, ale tak nějak opatrně a váhavě. Jako by na to neměl sílu. Odklonila jsem se a zadívala se mu do očí. Mluvili za něj a jako zvony na kostelní věži oznamující poledne hlásaly, že mi chce něco říct. Váhavě jsem ho hladila po tváři, když se najednou odvrátil
,,Adriene…“
,,Víš, táta na mě nikdy neměl čas,“ začal zdráhavě a mě ztuhla páteř, když mi došlo, o když mi došlo, kam tím směřuje.
,,Většinu času trávil v zahraničí, obchodoval s koňmi… Domů jezdil jen málokdy. Někdy jsem ho neviděl půl roku v kuse. A když pak máma umřela, tak…, jsem se cítil hrozně sám.“
Mluvil tiše, skoro šeptal. Z toho, jak se mu chvěl hlas, jsem poznala, že pro něj není lehké o tom mluvit. A tak jsem seděla tiše jako pěna a bála se cokoliv udělat, abych tu chvíli náhodou nepokazila. Další šanci vyslechnout si to už by mi totiž dát nemusel.
,,Táta se vzdal obchodu, aby se o mě postaral. Snažil se to skrývat, ale já viděl, jak ho to mrzí. Obchod byl celý jeho život. Připadal jsem si jako vetřelec. Uzavřel jsem se do sebe, s nikým nemluvil a snažil se nedávat nic najevo.“ S úšklebkem se zadíval na své sepnuté ruce. ,,Ale… Někdy už jsem to prostě neunesl. Trpěl jsem záchvaty vzteku a pláče, neovládal jsem se a nenáviděl všechny okolo. Od ostatních dětí ve škole jsem si toho kvůli tomu hodně zkusil.“
Na okamžik se zamyšleně odmlčel. ,,Vlastně to byl obranný mechanismus. Nechtěl jsem mít někoho rád, příliš jsem se bál, že bych o něj přišel. Táta mě tahal po psychiatrických léčebnách, ale všichni doktoři mu odpověděli stejně. Mohli mi dát něco na uklidnění, prášky na spaní nebo tak něco, ale to hlavní bylo na mě. Já se s tím musel vyrovnat.“
,,A tak jsi se uzavřel.“ Semkla jsem rty a tiše doufala, že bude pokračovat. Chvíli mlčel, ale pak zaklonil hlavu a zavřel oči.
,,Jednu dobu jsem chodil na statek k jednomu farmáři, co bydlel nedaleko od nás. Měl klisnu, takovou menší hnědku. Jmenovala se Hvězda. Čekala hříbě.“
,,Co se stalo?“
,,Zemřela při porodu,“ odvětil Adrien tiše. ,,Tomu hříběti nikdo nedával příliš velké šance na přežití, narodilo se předčasně. Byl hrozně slabý a malinký, s pokřivenýma nožičkama.“
Došlo mi, že zřejmě mluví o Dreamovi. Zatajila jsem dech a čekala, co bude dál. Na okamžik se odmlčel, pak pokračoval.
,,Začal jsem se o něj starat. Krmil jsem ho z láhve a trávil s ním veškerý svůj volný čas. Zesílil, nohy se mu srovnaly, a když mu byl rok, vypadal už skoro jako normální kůň. I když mě zezačátku všichni varovali, že to nepřežije a abych se k němu citově nevázal, vytvořilo se mezi námi opravdu silné pouto. Pojmenoval jsem ho Abbervail Dream a po nějaké době jsem přesvědčil tátu, aby mi ho koupil.“
Představila jsem si malé, popelavě šedé hříbátko s rezavou hlavou a nohama a usmála se. Při trénincích bylo jasné, že mezi Adrienem a Dreamem je něco opravdu silného. Teď už jsem věděla co – sdíleli spolu svůj osud.
,,Dream mi pomohl se z toho vyhrabat. Začali jsme trénovat na závody a to mě přimělo na všechno zapomenout. Nemyslel jsem na nic jiného, než na Dreama a závodění. A pak –„ Podíval se na mě a pousmál se. ,,jsi přišla ty.“
,,Já?“
,,Jo. Úplně… jsi mnou otřásla. Najednou jsem se nemohl soustředit, v hlavě jsem měl furt jenom tebe. Byl jsem k ničemu.“
Vzpomněla jsem si, jak jsem ho poprvé spatřila v hale. Na jeho pronikavé oči, které mě doslova položily na lopatky. Usmála jsem se při představě, že se tehdy cítil podobně.
,,Nechtěl jsem tě ztratit, sotva jsem tě našel, Kitty,“ zašeptal Adrien se ztraceným pohledem v očích. ,,Odehnat tě… Bylo to nejtěžší rozhodnutí, co jsem kdy udělal. Zvlášť, když to znamenalo, že tě v obou případech ztratím.“
Nevěděla jsem, co na to říct. Taky jsem o něj nechtěla přijít, ale bohužel jsem posledních několik dní žila v iluzi, že tomu tak skutečně bylo. Vzala jsem ho za bradu a otočila jeho krásný pobledlý obličej k sobě. Upíral na mě zarudlé, lesklé oči plné úzkosti a smutku. Prsty jsem sledovala jemnou linii jeho horního rtu.
,,Miluju tě, Adriene.“
,,Bože.“ Hleděl na mě ztracenýma očima. ,,Jak to můžeš říct?“
Přitiskla jsem mu prst na ústa. ,,Říkám to, protože je to pravda.“
,,Ale po tom všem… Po tom, co jsem ti provedl. Teď, když víš, jak moc to mám v sobě podělané a rozbité a…“
,,Je rozdíl milovat toho, kým se snažíš být a toho, kdo jsi,“ řekla jsem mu. ,,A já miluju tebe a s tím všechno, co jsi. Jak to dobré, tak to špatné.“
,,Nerozumím ti, Kitty.“ Hleděl na mě upřeně a ztraceně, očima plnýma stesku, který mě prosil o odpuštění, ale když jsem mu je chtěla poskytnout, nepřijal je.
,,My na to přijdeme,“ usmála jsem se. ,,Zvládneme to, protože musíme.“
Povzdech si. ,,Jak?“
Naklonila jsem se k jeho rtům. ,,Věř svému srdci a tomu, co ti říká.“
Rty se dotkl mých. ,,Snažím se.“
Opatrně mě políbil, ruce mi ovinul kolem pasu a přitáhl si mě na klín. Objala jsem ho kolem ramen a začala mu polibky obezřetně oplácet. Rukama mi neklidně přejížděl podél páteře, jako by to pro něj bylo stejně důležité jako dýchání, ale přesto byly jeho doteky víceméně zdrženlivé. Líbala jsem ho a dotýkala se ho stejně plaše. Přistupovali jsme k sobě, jako by se kterýkoliv z nás mohl polámat, pouto mezi námi bylo najednou křehké a zamžené nejistou budoucností a strachem ze zranění, která bychom si mohli navzájem způsobit.
Adrien mi chraplavě vydechl do úst. ,,Potřebuju tě, Kitty. Tebou žiju, tebou dýchám. Nedovol, abych tě odehnal. Prosím.“
,,Nedovolím,“ přislíbila jsem, oči jsem měla zvlhlé slzami. ,,Nikdy.“
Jeho paže se kolem mě sevřely jako svěrací kazajka. ,,Nikdy.“
Vtiskla jsem mu tvář do ohybu šíje a zhluboka oddychovala. Víčka mi ztěžkla a já si až teď uvědomila, jak moc jsem vlastně unavená. Neměla jsem ponětí o tom, jak dlouho tady jsme. Hodinu? Dvě?
Byla jsem příliš vyčerpaná, než abych o tom přemýšlela. Zavrtěla jsem se mu v náručí, prokřehlé ruce mu vsunula pod tričko a hladila jeho hladká, svalnatá záda. Vnímala jsem tep jeho srdce a jeho hřejivý dech, který mi vanul na krk. Teprve teď mi došlo, jaká je ve stodole vlastně zima.
,,Je ti zima?“ zašeptal Adrien, jako by mi četl myšlenky. ,,Jsi úplně zmrzlá.“
Kývla jsem. Ne, že bych si chtěla stěžovat, ale na žádnou lež jsem se nezmohla. Pevně mě sevřel v náručí.
,,Chytni se mě kolem krku.“
Poslechla jsem ho a omotala mu ruce kolem krku. Přitiskl si mě k hrudi a i se mnou v náručí se pomalu postavil na nohy. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a vnímala jeho ladné, vyrovnané pohyby, když mě jako nevěstu nesl přes stodolu k balíkům na druhé straně. Trochu se sklonil a opatrně mě na ně položil. Pod zády jsem ucítila měkkou, voňavou slámu.
Otevřela jsem oči a zadívala se na něj. Pohladil mě po tváři a pousmál se.
,,Počkej chvilku.“
Vzdálil se kamsi za balíky. Byla jsem příliš unavená na to, abych přemýšlela nad tím, kam nebo pro co jde, a tak jsem jednoduše zavřela oči a poslouchala jeho tiché kroky, když se blížil zpátky.
Přehodil přese mě teplou, měkkou deku a přitáhl mi ji ke krku. Podívala jsem se na něj a natáhla k němu ruku. Pochopil ihned, lehce mě za ni uchopil a jako stín vklouzl ke mně pod deku. Přitulila jsem se k němu, ruce mu znovu vsunula pod tričko a tiskla je k teplé pokožce. Objal mě rukama a jeho dech společně s tepem srdce mě ukolébaly ke spánku.



K vědomí mě probralo téměř nesnesitelné horko. Nespokojeně jsem se zavrtěla, a aniž bych otevřela oči, pokusila jsem se ze sebe nohama shodit tu huňatou deku. Zadrhla se pod tíhou Adrienova těla.
Až teď se mi v hlavě vrátili vzpomínky na dnešní noc a na to, že Adrien leží vedle mě. Pomalu, abych ho neprobudila (pokud se tak už nestalo) jsem se zvedla na loktech a podívala se na něj.
Ležel na zádech, úchvatnou tvář orámovanou vodopádem tmavých, rozvrkočených vlasů měl natočenou ke mně, oči zavřené a pravidelně oddychoval. Jeho levá paže ležela na slámě mezi námi a konečky prstů se téměř dotýkal mých loktů.
Pohledem jsem hltala jeho krásnou tvář. Nikde nebyly ani stopy po bolesti, smutku nebo slzách, které jsem tam v noci viděla. Vypadal tak bezstarostně…
Vztáhla jsem k němu ruku a začala si opatrně pohrávat s jeho vlasy. Pohnul hlavou, na tvář mu dopadlo trochu světla a zbarvilo jeho pokožku do lehkého odstínu bílé kávy. Ulevilo se mi, když jsem si všimla, že už není tak bledý jako v noci. I kruhy pod očima zmizely.
Několik minut jsem jen ležela a hladila ho po vlasech. Byla jsem si vědoma toho, že pozorovat ho, jak spí, bych dokázala celé dny i noci. Zároveň jsem ale věděla, že tohle je zřejmě poprvé a naposled za ty tři týdny, co ho takhle vidím.
Nálada mi klesla na bod mrazu. Nikdy jsem o tom, že bych odsud měla odjet, nepřemýšlela. Jenže dny plynuly a datum odjezdu se nebezpečně přibližovalo. Měla jsem sice ještě dva týdny, ale jednou ten den přijde, a co potom? Nebyla jsem si jistá, jestli dokážu bez Adriena žít. Nebo bez La Gaty. Bez Sofie, táty, Bayonetty… Skutečnost, že je budu muset opustit a neuvidím je kdovíjak dlouho, mi skoro vháněla slzy do očí. Najednou jsem si totiž život bez těch všech nedovedla představit. A když jsem se o to přece jen pokusila, přišel mi najednou prázdný a nezajímavý.
Nepřítomně jsem hladila Adriena po tváři a jako už tolikrát předtím vstřebávala každý měkký detail jeho obličeje. Jemné rty, dlouhé řasy, dominantní křivka nosu. Všechno na něm bylo zkrátka dokonalé. Představa, že bych měla strávit jen několik dní bez něho, mě děsila. Milovala jsem ho. A po dnešní noci jsem věděla, že i on miluje mě. Ale co se stane, až odjedu? Byl krásný, charismatický, přitažlivý a tajemný. Sen každé holky, jako jsem já.
Co když se jednou vrátím a zjistím, že už o mě nestojí? Dokázala bych se s tím vůbec někdy vyrovnat?
Adrien se zavrtěl a otevřel oči. Jeho pohled se setkal s mým a odstrčil všechny mé pochybnosti a chmurné myšlenky do pozadí.
,,Ahoj,“ usmála jsem se. Slabě mi úsměv opětoval.
,,Ahoj.“
Vzepřel se na loktu a jeho obličej se octl přímo nad mým. Zírala jsem mu do očí a přemítala, co se od noci změnilo. Jeho oči byly mimořádně barevné, zářily jako dva smaragdy odrážející sluneční světlo. Už jsem v jeho pohledu nenarážela na žádnou ledovou stěnu, za kterou jsem nemohla. Už jsem totiž přesně věděla, co skrývá. Nebo spíš: co skrýval dřív.
Adrien mi prsty přejel po líci až k uchu, kde si začal pohrávat s mými vlasy. Zvedl koutky v podmanivém úsměvu.
,,Vypadáš roztomile. S tou slámou ve vlasech.“ Jako důkaz vytáhl z mých neupravených kudrlin dlouhé stéblo slámy.
,,Kuš.“ Se smíchem jsem ho šťouchla do hrudi. Opřel se o ruce po obou stranách mojí hlavy a uvěznil mě pod sebou tíhou svého těla. Sklonil se k mému krku a přejel po něm rty. Ovanul mě jeho horky, mělký dech.
Objala jsem ho kolem ramen a políbila na tvář. Neubránila jsem se škodolibého úsměvu, když jsem pocítila jeho strniště. ,,Vážně by ses měl oholit.“
Zvedl hlavu. ,,Nelíbí se ti to?“
Vzala jsem jeho tvář do dlaní a prohlížela si ho. Musela jsem uznat, že to bylo svým zvláštním jedinečným způsobem sexy.
,,Jak si mám tenhle zkoumavý pohled vykládat?“ zeptal se Adrien měkce, v očích mu pobaveně jiskřilo. Zvláštní, jaká změna se s ním za těch několik hodin spánku udála.
,,Radši nijak. A slez ze mě, odumírají mi nohy.“
,,Hmm, mě se tady líbí,“ zaprotestoval s uličnickým úsměvem a políbil mě dřív, než jsem ho stihla odstrčit.
,,Je mi horko,“ stěžovala jsem si dál a rukama se zoufale snažila shodit z nás tu prokletou deku. Potlačovala jsem smích, když mě začal lechtat.
,,Jsi dneska nějaký neposedný,“ obvinila jsem ho a nepřestávala se chichotat. Vzhlédl.
,,To nemůžu mít dobrou náladu?“
,,To jsem neřekla.“ Políbila jsem ho na špičku nosu. ,,Líbí se mni, když máš dobrou náladu. Ovšem pouze do doby, než se to obrátí proti mně.“
,,Slečna Tomanová si stěžuje, ano?“ Přenesl váhu na pravou ruku a zrovna vážil další škodolibou poznámku, když jsem mu vší silou zatlačila do hrudi a shodila ho ze sebe. Triumfálně jsem se zasmála a stáhla ze sebe deku. Ovanul mě příjemně chladivý závan vzduchu.
,,A máš to.“ Rychle jsem mu chytla ruce a tlačila je do slámy pod ním. Věděla jsem, že kdyby se jen trochu snažil, vymanil by se z mého sevření jako nic. K mému štěstí se ale nesnažil. Jen se přihlouple usmíval.
,,Co to děláš?“
,,Hádej, můžeš jednou,“ ušklíbla jsem se na něj.
Tmavé, klenuté obočí vystřelilo vzhůru. ,,Nic mě nenapadá.“
,,Kecko.“ Pustila jsem mu ruce a opřela se o jeho hrudník. Položil mi ruce na lopatky a něžně mě hladil.
,,Jak dlouho jsi vzhůru?“
,,Dokonale? Od té doby, co ses probudil ty.“
,,Chceš probudit ještě dokonaleji?“
,,Ne díky,“ zamumlala jsem s vědomím, že nevím přesně, na co tím narážel. Jeho úsměv se rozšířil.
,,Vždycky mě zajímalo, co se ti honí hlavou, když se tváříš takhle.“
,,Jen reakce na tvoje zřejmé dvojmyslné narážky.“
Zamyšleně nakrčil čelo.
,,Netvař se jako neviňátko.“ Naklonila jsem se k němu blíž. ,,Vůbec ti to totiž nejde.“
,,Tak to budu muset trénovat.“ Obdařil mě dalším svým dokonalým úsměvem. Vyčítavě jsem se na něj podívala.
,,To už zase?“
,,Ne, co?“
,,Fajn, trénuj vesele dál,“ zasmála jsem se a posadila se. Adrien se posadil taky a zezadu se mi přitulil k zádům. Obě ruce mi ovinul kolem pasu. Opřela jsem se o něj a zavřela oči.
,,Kolik je hodin?“
,,Nemám tušení,“ zamumlal a znovu mě políbil na krk. Zadívala jsem se k oknu.
,,Už je světlo.“ Povzdechla jsem si. ,,Sofie už asi zjistila, že nejsem v pokoji, co?“
Zvedl hlavu a podíval se stejným směrem. ,,Jo, už asi jo. Měli bychom jít, než nás začnou hledat.“
,,Ups, pozdě,“ ucedila jsem při pohledu na tátovu siluetu na dvoře. Na několik okamžiků se otočil a někomu něco ukázal, a pak se znovu vydal ke stodole. Polekaně jsem se podívala na Adriena a než jsem oba stihli jakkoliv zareagovat, vrata se prudce otevřela.
,,Kitty?“ Tátův hlas proťal ticho a vzápětí na mě spočinul jeho hněvivý pohled – který se velmi rychle změnil na překvapený a podezíravý, když si všiml Adriena, který mě stále ještě držel kolem pasu a tiskl si mě k sobě. Ihned jsem zrudla.
,,Ehm, ahoj.“
,,Tady jsou,“ křikl táta za sebe a rázně k nám vykročil. ,,Co má tohle znamenat?“
Adrien mě pustil a odtáhl se. Rychle jsem se postavila na nohy a začala ze sebe sundávat všudypřítomnou slámu. Snažila jsem se přitom nedívat se do tátovy rozzlobené tváře.
,,Děláš si ze mě srandu, Kitty?“ křikl táta. Zachvěla jsem se.
,,Tati…“
,,Víš, jak jsi nás vyděsila, když jsi ráno nebyla v pokoji?“ pokračoval. ,,Mysleli jsme, že se ti něco stalo!“
,,Promiň,“ pípla jsem a sklopila oči. ,,Já, jen jsem nemohla spát a…“
,,Je to moje vina,“ ozval se Adrien a postavil se na mě. ,,Viděla, že tady svítím a přišla sem. Povídali jsme si a pak jsme usnuli.“
Přikrášlená pravda. Chytla jsem ho za ruku a jemně ji stiskla. Rychle stisk opětoval.
,,Co jsi dělala venku?“ zeptal se táta už mírněji. Vzdychla jsem.
,,Šla jsem se projít. Pomáhá to, když nemůžu usnout.“
Do stodoly vstoupila Sofie s Dianou. Obě se podívaly nejdřív na mě a pak na Adriena. Potlačila jsem utkání rozesmát se, když mi došlo, jak na ně to celé muselo působit.
,,Dobře, ale už to nikdy nedělej,“ řekl táta po chvíli a přistoupil ke mně a pohladil mě po paži. ,,Vážně jsi nás všechny vyděsila. A pokud jde o tebe,“ Otočil se na Adriena a podezíravě si ho měřil. ,,Jsi pod drobnohledem.“
Adrien mlčky kývl a znovu mi stiskl ruku. Podívala jsem se na tátu. ,,Vážně mě to mrzí, tati.“
Jeho pohled roztál. ,,To je dobrý.“
Usmála jsem se na něj a pak na Dianu se Sofií. Ta si překryla pusu rukou, abych neviděla, že nemá moc daleko k smíchu. Adrien ji probodl pohledem.
,,Dojdu dodělat tu snídani. Kitty, jdi se převléct a ty Adriene,“ Starostlivě se na něj zadívala. ,,Měl by sis promluvit s otcem.“
Adrienův pohled potemněl. ,,Dobře.“
Kousla jsem se do rtu. Adrienův vztah s otcem ve mě pořád vyvolával jistou úzkost. Zvlášť, když už jsem věděla, proč si od sebe navzájem udržují takový odstup.
Táta se otočil na Dianu a něco jí naznačil ústy. Mlčky kývla a pak vyšla ven.
Podívala jsem se na Adriena. ,,Jdeme?“
Mlčky kývl, jeho ranní dobrá nálada splaskla jako bublina. Povzdechla jsem si, vzala ho za ruku a zamířila ke dveřím. Táta mě ale zarazil.
,,Počkej Kitty, chci s tebou mluvit.“
,,Ehm…“ Jak nápadité.
,,To je dobrý, uvidíme se na snídani,“ zašeptal mi Adrien a zlehka políbil na tvář. Sledovala jsem ho, jak odchází a přemítala, jestli má vůbec v úmyslu se svým otcem promluvit.
,,Kitty, byla pravda, to cos mi tu řekla, že jo?“
Zmateně jsem se na něj podívala. V jeho šedých očích se odrážela starost.
,,Nelhala jsem ti, tati,“ prohlásila jsem. ,,Nemám proč.“
,,Já ti věřím,“ prohlásil a posadil se na jeden z balíků za ním. ,,Jen nevěřím Adrienovi.“
Polkla jsem. ,,Proč?“
,,Nemyslím to zle, Kitty,“ řekl táta mírně. ,,A rozhodně netvrdím, že je nedůvěryhodný nebo nespolehlivý. Nikdy jsem neměl problém s tím mu věřit, ať už okolo koní nebo ranče obecně. Je dospělý a taky se tak chová.“
Proměnila jsem se v uzlíček nervů. ,,Ale?“
,,Ale po emocionální stránce je to ještě dítě, Kitty,“ řekl táta už o něco tišeji. Tep se mi zrychlil.
,,Jeho největší problém je, že zkrátka neumí mít nikoho rád. Ani sebe. Toho už sis možná všimla.“
Váhavě jsem kývla. Věděla jsem, že má tendenci vyvozovat si ze všeho ten nejhorší možná závěr. Upřímně mě to ale nikdy nijak neznervózňovalo.
,,On má přirozený talent pro sebedestrukci. Často sabotuje vlastní štěstí, už jen tím, že si nehodlá přiznat, že by ho mohl mít někdo rád. A to je přesně důvod, proč mu nevěřím.“
Zamžikala jsem. Bylo mi, jako by mi část rozhovoru nějak unikla. ,,Teď ti nerozumím.“
,,Kitty, jeho emocionální svět ještě nestihl dozrát.“ Táta mě vzal za ruce a povzbudivě je stiskl. ,,Je to pochopitelné, když uvážíš, čím si prošel.“
,,Tak proč mu nevěříš?“ zeptala jsem se tiše. Nějak jsme se pořád nedostávali k jádru věci.
,,Nevěřím mu, co se týče tebe,“ promluvil táta po chvíli uvažování. ,,Jsi pro něj něco úplně nového, cizí těleso v jeho vesmíru. Možná se mýlím, ale myslím, že to, co k tobě cítí, nemá tak úplně pod kontrolou.“
,,Aha.“ Takže proto to celé. Táta měl jednoduše strach, že Adrien není na nějaký vztah připravený a mohl by mi ublížit. Ne vědomě, ale přece jen.
,,Chci ti jenom říct, abys ohledně citů k němu byla opatrná,“ řekl táta vážně. ,,Jsem opravdu rád, že tě tu mám a nechci, abys odjela jen kvůli němu.“
,,To nemám v úmyslu,“ usmála jsem se na něj. ,,Vím, do čeho jdu.“
,,Tak to jsem rád.“ Táta mě pevně objal. ,,A jen tak mimochodem, nechoď v noci ven.“
Ušklíbla jsem se. ,,Jasně.“
,,Přísahej.“
,,Přísahám,“ řekla jsem už méně ochotně. Nechodit v noci za La Gatou? No jasně…
,,Fajn. Tak se šupej převléct, ať stihneš snídani.“
Co nejrychleji jsem ho poslechla. Opravdu jsem po tomhle všem potřebovala probrat.
Když jsem se dostatečně vzpamatovala pod teplou vodou, vyčistila si zuby a převlékla se, zamířila jsem dolů do kuchyně. K mému štěstí ještě Sofie nestihla spořádat všechno.
,,To je dost,“ ušklíbla se na mě. ,,Kdepak jsi byla, co?“
,,Sprchovala jsem se,“ odvětila jsem jí a posadila se na vedlejší židli. Stále mě pobaveně pozorovala.
,,Jak ses vyspala?“
Probodla jsem ji pohledem. ,,Dobře. Díky.“
Zachechtala se, ale další kousavé poznámky si nechala pro sebe. Hladově jsem se pustila do chlebů se sýrem. Zrovna jsem začala druhý, když do místnosti vešel Adrien.
Měl na sobě své klasické šedé džíny a černý, upnutý rolák s rukávy vyhrnutými k loktům. Ta ostrá bezbarvost jen dávala vyniknout zářivé zeleni jeho duhovek a prostopášnému vodopádu tmavých ještě mokrých lesklých vlasů. I přes metrovou vzdálenost mezi námi jsem ucítila směsici vůně sprchového gelu a vody po holení, která mě doslova omámila.
,,Ahoj,“ usmál se na mě a přistoupil k mé židli. Z mého talíře si ukradl jeden chleba.
,,Hej!“ obořila jsem se na něj se smíchem a dloubla ho loktem do břicha. ,,Ten byl můj.“
,,Máš pravdu. Byl.“ Lišácky pozvedl obočí a i s uloupeným chlebem se uvelebil naproti mně. Znovu jsem zaměřila svou pozornost na snídani a přitom koutkem oka zahlédla, jak na nás Sofie nestydatě zírá.
,,Co se stalo?“ zeptala se a zaklonila se na židli s rukama založenýma na prsou. ,,Dneska nebude žádná přehlídka vražedných pohledů?“
,,Může být,“ zamračil se na ni Adrien. ,,Jestli máš zájem.“
Sofie s povzdechem zakroutila hlavou a znovu se zaměřila na svůj nedojedený chleba, když dovnitř vešla Diana s tátou. Ani jeden nevypadali zrovna nadšeně.
,,Co se děje?“ zeptala jsem se neklidně. Doufala jsem, že se nemračí kvůli tomu dnešnímu ránu. Diana se ochable usmála.
,,Skoro celý tenhle týden by mělo pršet,“ oznámila nám neochotně. ,,Bouřky by měly přijít dnes v noci a pršet by mělo následujících několik dní.“
Táta ještě něco dodal, ale to už jsem nevnímala. Mou plnou pozornost upoutal Adrien, který celý ztuhl a vrhl po mě vyděšený pohled.
,,Kruci,“ zaklela Sofie vedle mě. ,,A já chtěla se Zvonečkem skákat.“
,,Skákat můžete ještě dneska, pokud deště nepřijdou dřív,“ namítl táta. A pak máme taky ještě týden, kdy můžeme trénovat.“
,,Jo, to jo,“ přitakala Sofie bez jakéhokoliv nadšení. ,,Ale štve mě to. Kitty za necelé dva týdny odjíždí…“
Trhla jsem sebou při pomyšlení, že se ta doba nepříjemně rychle krátí. Zpod řas jsem se podívala na Adriena, který mě tiše pozoroval. Jeho nedojedený chleba ležel na talíři a vypadalo to, že neměl v úmyslu ho dojídat. Mě upřímně taky přešla chuť.
,,Takže to bysme měli dneska máknout a trochu si to vynahradit, ne?“ usmál se táta povzbudivě. ,,No tak, neseďte tady jak boží u mučení a trochu se hněte.“
Jediná Sofie do sebe ještě hodila zbytek svého chleba a zvedla se. Já s Adrienem jsme se taky zvedli a trochu zaraženě ji následovali do stájí. Jakmile jsme se octli v maštali, Sofie se na nás otočila.
,,Co se sakra děje?“ zeptala se zostra. Adrien se na mě podíval.
,,Nic.“
,,Nic?“
,,Nic, co by tě mělo zajímat!“ obořil se na ni naštvaně. Věděla jsem, že si na ní jen vybíjí hněv, který ona sama nezpůsobila. Vzala jsem ho za ruku a pevně ji stiskla. Upřel na mě zoufalý pohled.
,,Mohla bys nás chvíli nechat?“ otočila jsem se na Sofii. Povzdechla si.
,,Fajn.“
Když zmizela v sedlovně znovu jsem se podívala na Adriena. Oči upíral na nějaký bod v prostoru a soudě podle jeho výrazu si všechno pečlivě přehrával v hlavě.
,,Co teď?“ zeptal se tiše. ,,Všechno…, se opakuje.“
,,Jo,“ přitakala jsem s povzdechem. ,,Ale co se týče Sofie…“
,,Jo, omlouvám se.“
,,Proč se omlouváš mně?“ Vzala jsem ho za bradu a otočila ho k sobě. ,,Měl by ses omluvit jí.“
,,Asi jo,“ přiznal po chvíli uvažování. ,,Já jen nevím, co mám dělat.“
,,První, co uděláme, bude, že řekneme Sofii, o co tu jde,“ prohlásila jsem. Adrien rychle zavrtěl hlavou.
,,Proč bychom jí to měli říkat?“ obořil se na mě. ,,Tohle je mezi námi.“
,,To, co je mezi námi, jí říkat nemusíme. Ale jsou věci, které by měla vědět.“
,,Ona se bez toho obejde,“ zamručel Adrien. Založila jsem si ruce v bok.
,,Co ti zase přelítlo přes nos? Až doteď o všem věděla. Proč by se to teď mělo změnit?“
,,Protože se změnilo víc věcí! Nejen to mezi námi.“ Adrien si nervózně prohrábl vlasy. Bylo vidět, že ho tenhle rozhovor vyvádí z míry.
,,Hele, tady už nejde jen o to, jak se toho venku zbavit. Tady jde o tebe a tvůj život. Ničí mě pomyšlení na to, že by se ti mělo něco stát.“
,,Taky mě to děsí,“ přiznala jsem tiše. ,,Ale to moc věcí nezmění.“
Adrien mě pevně objal kolem ramen. ,,Ne, to ne.“
Přitiskla jsem se k němu celým svým tělem a zavřela oči. Na jeden kratičký okamžik jsem nechtěla vnímat nic jiného, než jeho. Jeho dech, jeho teplou pokožku na krku, tep jeho srdce, o kterém jsem věděla, že bije pro mě.
Adrien mi zabořil obličej do vlasů.
,,Mám hrozný strach, Kitty,“ zašeptal. ,,Nevím, co bude dál, ale mám z toho strach.“
Upřímnost v jeho hlase mě donutila zvednout hlavu a podívat se na něj. Od dnešní noci mi přišel jako vyměněný. Kdyby mi hned první někdo řekl, že mi jednou přizná, že má strach, nikdy bych mu nevěřila. Tohle totiž nebyl ten chladný, arogantní Adrien, kterého jsem poznala před týdnem. Byl teď něco víc.
S povzdechem mi odhrnul vlasy z tváře. ,,Co budeme dělat?“
,,No, myslím, že začít bychom měli u Sofie,“ řekla jsem. ,,Říct jí to. Já jí věřím a ty bys měl začít taky.“
Sklopil pohled. ,,Budu se o to snažit.“
,,Dobře. Tak…“ Pokynula jsem směrem k sedlovně. ,,Jdeme?“
,,Víš,“ řekl tiše a přistoupil ke mně. Něžně mě vzal za ruce. ,,Jsi hrozně odvážná.“
Zavrtěla jsem hlavou. ,,Ani bych neřekla.“
,,Myslím to vážně.“ Adrien na mě upřeně hleděl a v očích se mu zablýsklo. ,,Jsi mnohem odvážnější, než já.“
Usmála jsem se na něj, tváře mi rozpaky zrudly. Naklonil hlavu na stranu a pobaveně si mně měřil.
,,Zase se červenáš.“
,,Novinka,“ ucedila jsem a rychle se odvrátila, aby neviděl, že rudnu ještě víc. ,,Tak už pojď.“



S Adrienem jsme se shodli na tom, že Sofii o všem povíme až večer. Oba jsme si museli ještě spoustu věcí nechat projít hlavou a já chtěla alespoň tenhle den prožít normálně.
K mému štěstí se mi to celkem dařilo. Na ducha a mojí rádoby smrt jsem na téměř celé dopoledne zapomněla, jelikož jsme měli opravdu hodně práce. Kydání mám zabralo neobvykle mnoho času a když jsme skončili, museli jsme se Sofií jít vyměnit vodu v obou výbězích. Sice jsem nechápala proč, když má několik dalších dní pršet, ale pochopila jsem, jakmile jsme ke korytu dorazily.
,,No fuj,“ zašklebila jsem se znechuceně, když jsem pohledem sjela vanu v dolním výběhu. ,,Tak teď už to chápu.“
,,Docela děs, co?“ ušklíbla se Sofie. ,,Jak to dokážou takhle zasvinit, to teda fakt nevím.“
,,Ať to dělají jakkoliv, jejich způsob je celkem účinný,“ poznamenala jsem a držela si od vany odstup. ,,Spíš nechápu, jak z toho můžou pít.“
,,Na.“ Sofie mi podala houbičku. ,,Vyčistíme to.“
,,Jestli je to vtip, tak vážně ne moc zábavný,“ zamumlala jsem a prohlížela si zhnědlou vodu s prohnilými stébly slámy na hladině.
,,Nekecej a čisti,“ nakázala mi Sofie se smíchem. ,,Dělej, není to tak hrozný.“
,,Udělám cokoliv, jen ne tohle,“ ukázala jsem na vanu. ,,To je až moc hrozný!“
,,Nech toho, nebo to po tobě hodím,“ vyhrožovala Sofie, namočila svoji houbičku do vody a zamířila s ní ke mně. Rozesmála jsem se a začala couvat.
,,Jdi pryč!“
,,Tak mi s tím pomoz,“ ukázala Sofie na vodu a zlomila se smíchy v pase. ,,Kitty, dělej.“
Zavrtěla jsem hlavou. ,,Zapomeň.“
Sofie po mě hodila svou houbičku. Jen tak tak jsem stihla uhnout.
,,No tak.“ Teď už to myslela vážně. ,,Čím dřív to budeme mít hotové, tím líp.“
,,No jo,“ zamumlala jsem a znechuceně se podívala na vanu. ,,Ale špunt čistíš ty!“
Sofie vytáhla špunt a pak jsme obě chvíli čekaly, než všechna špinavá voda odteče. Mezitím jsme se usadily na trávu několik metrů stranou.
,,Vysvětlíš mi, co se s tebou a Adrienem děje?“ zeptala se Sofie tiše. Nijak se nesnažila skrývat zmatení v jejím hlase.
,,No… Je to složitý.“
,,Ale jste zase spolu, ne?“
,,No, jo,“ odvětila jsem váhavě. ,,Všechno je to hrozně moc zamotané.“
Sofie si povzdechla. ,,Adrien asi nechce, abych to věděla, že jo?“
,,To si nemyslím. Je jen opatrný.“
,,Proč?“
Otřásla jsem se, když jsem si na ten důvod vzpomněla. ,,Potom ti to vysvětlím.“
Mezi Sofiiným světlým obočím se objevila mrzutá vráska. ,,Proč ne teď?“
,,Adrien by u toho měl být. Slíbila jsem, že ti to pak řekneme spolu. Týká se to i jeho.“
Sofie zmlkla a prsty si pohrávala trávou. Bylo vidět, že je uražená, ale bylo mi to jedno. Neřekla jsem nic špatného, takže to byl její problém.
Společnými silami jsme vyčistily vanu a hadicí vedoucí ze studny v lese za ohradou jsme do ní napustili čerstvou vodu. Když jsme se zhruba o půl hodiny později vrátily na ranč, zrovna jsme potkaly Adrien, jak si vyvádí Dreama ven. Pokynul nám na pozdrav a pohledem se zarazil u Sofie, která kolem něj bez povšimnutí prošla.
,,Co jí je?“ naklonil se ke mně a jednou rukou přitom hladil Dreama po krku. Pokrčila jsem rameny.
,,Začala se vyptávat.“
,,A tys jí o tom neřekla?“ zeptal se téměř vyčítavě. Založila jsem si ruce na prsou.
,,To ty jsi jí to chtěl říct až večer, ne?“
,,To jo, ale…“
,,Žádný ale. Chtěl jsi, abychom jí to řekli společně. Jen jsem tě poslechla.“
,,No jo.“ Letmo mě políbil. ,,Musím si pospíšit, táta na mě čeká na jízdárně.“
,,Už jsi s ním mluvil?“
Zhluboka si povzdechl. ,,Ještě ne.“
Vzala jsem ho za ruce a prosebně se na něj zadívala. ,,Adriene, slib mi, že si s ním o tom všem promluvíš.“
,,Jo, promluvím.“
Naklonila jsem hlavu na stranu a pohledem ho žádala o přísahu. Zakroutil očima.
,,Slibuju, že si s ním o tom promluvím.“
Usmála jsem se na něj a dlouze ho políbila na rty. ,,Děkuju.“
,,Nemáš za co,“ vrátil mi úsměv. ,,Už vážně musím.“
Naposledy jsem mu stiskla ruku a vydala se za Sofií do stájí. Byla v sedlovně a zrovna něco hledala mezi policemi.
,,Chceš pomoct?“ zeptala jsem se a přistoupila k ní. Kývla.
,,Nevidělas tu někde desinfekci?“
,,Na co?“
,,Zvoneček se někde drbnul,“ zamumlala a pak roztáhla rty ve vítězném úsměvu. ,,Tady je, potvora.“
Vytáhla z poličky lahvičku a ukázala mi jí. Ušklíbla jsem se a mlčky ji následovala do Zvonečkova boxu, kde se sklonila k jeho přední noze.
,,Podržíš mi ho, prosím?“
,,Jasně.“ Přistoupila jsem Zvonečkovi k hlavě a vzala ji do dlaní. Konejšivě jsem ho hladila, když mu Sofie přestříkala škrábanec na spěnce. Několikrát sebou škubnul, ale jinak stál naprosto klidně. Sofie ho s úsměvem poplácala po šíji.
,,To je pašák.“
,,Kolik mu vlastně je?“ zeptala jsem se. Vyšla z boxu a podržela mi otevřené dveře.
,,Deset.“
Vlastně jsem čekala, že bude Zvoneček mladší, ale když jsem se nad tím zamyslela, celkem se to číslo k němu hodilo.
Sledovala jsem, jak Sofie uklízí sprej na své místo.
,,Jsi naštvaná?“
,,Ne. Proč?“
,,Vypadáš tak.“
Jen pokrčila rameny. ,,Ne, opravu nejsem naštvaná.“
,,Jen trochu.“
Otočila se na mě a založila si ruce v bok. ,,Proč si to myslíš?“
,,Já nevím.“ Začala jsem nervózně srovnávat uzdečky a popotahovat za otěže. ,,Myslela jsem, že kvůli tomu, že jsem ti to neřekla.“
,,To je v pohodě.“ Sofie se na mě upřímně usmála. ,,Vážně.“
,,Tak fajn.“ Posadila jsem se na zem a zády se opřela o zeď. ,,Neříkal táta, kdy budeme trénovat?“
,,Nevím,“ nakrčila Sofie zamyšleně čelo. ,,Ale doufám, že to stihneme dřív, než se něco přižene.“
,,Ochladilo se,“ podotkla jsem otráveně. ,,Nesnáším psí počasí.“
Chvíli jsme obě zíraly před sebe a nechaly myšlenky plynout, kam se jim zachtělo. Přitáhla jsem si mikinu těsněji k tělu, když se mi před očima znovu promítl ten ošklivý obrázek Anny a hřebce. Bylo mi těžko, když jsem si uvědomila, že pokud má Adrien pravdu, zřejmě skončím stejně.



Stačil jediný slabý dotyk holení a Bayonetta poslušně přešla do cvalu. Napřímila jsem se a splynula s jejími ladnými pohyby, zatímco pohledem jsem se zaměřila na nízký křížek před námi. Pomalým, plavým cvalem jsme se k němu blížily a já už odhadovala místo, kde bych měla Bayonettu pobídnout ke skoku.
Nebylo to poprvé, co jsem skákala, takže jsem přesně věděla, co mám dělat. Táta nám to ale předtím ještě jednou vysvětlil, aby si byl jistý, že víme, co kdy a jak. Jako výpomoc si k sobě zavolal Adriena, který ho sem tam doplnil a nakonec nám pár skoků předvedl, k čemuž si vypůjčil Bayonettu. Nikdy jsem ho na kaštanové hnědce jet neviděla, ale bylo vidět, že on už na ní jel mockrát. Jako hodinky reagovala na jeho neznatelné pobídky a předvedla pár ukázkových skoků. Jen jednou škobrtla, ale už následující kolečko to Adrienovi plně vynahradila.
Ucítila jsem, jak Bayonetta zpozorněla a nastražila uši k překážce. Zhluboka jsem vydechl a přinutila se uvolnit. Věděla jsem, že jestli budu napjatá, Bayoetta skok pokazí a nebo úplně odmítne. Zabodla jsem oči do místa, které jsem si vytyčila k odrazu a vnímala každý pohyb zvířete pode mnou. Ještě tři cvalové skoky. Dva, jedna…
Stiskla jsem Bayonettiny bok a současně se předklonila, abych následovala její pohyb. Bystře zareagovala, mohutně se odrazila a celá se natáhla dopředu. Abych neztratila rovnováhu, chytila jsem se jednou rukou za hrušku a druhou, ve které jsem držela otěže, jsem natáhla dopředu, abych jí uvolnila tah udidla.
V jednu chvíli jsem cítila tu ohromující sílu odrazu, která nás obě vznesla do vzduchu, a pak už jsme jen letěli. K mé veliké úlevě Bayonetta dopadla hladce a v následující vteřině už jsme energeticky cválali pryč. Vítězně jsem se usmála a popleskala ji po šíji.
,,Výborně holka,“ pochválila jsem ji a znovu se napřímila. „Výborně.“
Podívala jsem se na Adriena s tátou. Jelikož táta zrovna něco probíral se Sofií, Adrien se na mě stoprocentně soustředil. Rukou mi naznačil, že mám jet ještě jednou.
Kývla jsem a znovu se soustředila na Bayonettu. Cválala s hlavou hezky skloněnou a šíjí vyklenutou, uši natočené ke mně a já věděla, že mě pozorně poslouchá. Znovu jsem se zadívala na překážku a odpočítávala si kroky. Ještě jeden krok, pomyslela jsem si těsně před překážkou a připravovala se k pobídce. A pak odskok.
Než jsem se stačila vzpamatovat, Baonetta se před překážkou prudce zastavila a já měla co dělat, abych jí nepřeletěla přes hlavu. V sedle jsem se udržela jenom díky tomu, že jsem včas popadla hrušku a vší silou se o ní vzepřela a zatlačila zpět do posedlí. Pustila jsem se, až když jsme obě zase stoprocentně nabraly rovnováhu.
Podívala jsem se na Adriena, který zrovna posunky naznačoval tátovi, že to má pod kontrolou a vydal se ke mně.
,,Co jsem udělala špatně?“ zeptala jsem s, když ke mně Adrien došel.
,,Pobídla jsi ji ke skoku moc pozdě,“ řekl . ,,Věděla, že jste moc blízko.“
,,Sakra,“ zaklela jsem a popleskala těžce oddychující Bayonettu. ,,má to zkusit ještě jednou?“
,,Jo, obcválej s ní jedno kolečko bez skoku a pak to zkus znova.“
Kývla jsem a pobídla hnědku do kroku. Když jsme se znovu octly ve stopě, pobídla jsem ji do klusu a následně do cvalu. Oběhly jsme jedno kolečko a pak jsem svou pozornost znovu obrátila k překážce.
,,Tak holčičko,“ pošeptala jsem Bayonettě. ,,Připrav se.“
Nastražila uši a zvedla hlavu výš, když jsme se k překážce blížily. Znovu jsem začala v duchu počítat, a když jsme se octly v ideální vzdálenosti, rázně jsem Bayonettu pobídla ke skoku. Mocně se odrazila, natáhla se dopředu a jako nic zdolala překážku. Ladně dopadla na druhé straně a pyšně cválala pryč.
,,Dobrý!“ uslyšela jsem tátův hlas. Už zase se na mě soustředil. ,,Zpomal ji a nech ji vyklusat.“
,,Ok.“ Přitáhla jsem Bayonettě otěže a zpomalila ji do houpavého, plynulého klusu.
,,Moc hodná holka,“ chválila jsem ji. ,,Moc hodná.“
Začala jsem s ní opisovat klus na druhé straně kolbiště a přitom po očku sledovala Sofii se Zvonečkem. Několik koleček prostě cválali podél ohrady, než Sofie valacha obratně navedla na překážku. Zatajila jsem dech, když se oba vznesli do vzduchu a hladce křížek překonali. Usmála jsem se za Sofii.
,,Skloň jí trochu hlavu,“ uslyšela jsem z ohrady Adrienův hlas. Když jsem se podívala jeho směrem, zjistila jsem, že vedle něj za ohradou stojí i Monika a bedlivě mě pozoruje. Ani jsem nepostřehla, že tam je.
,,Jak?“
Hbitě seskočil z ohrady a vydal se doprostřed kruhu. ,,Zlehka jí přitáhni vnější otěž a vnitřní nohu přitiskni k bokům. Musíš ji srovnat.“
Kývla jsem a postupovala podle jeho rad. Několikrát jsem zatahala za vnější otěž a vnitřní holeň slabě přitiskla na Bayonettin bok. Ihned se srovnala, sklonila hlavu a ukázkově klusala vpřed.
,,Dobrý,“ uslyšela jsem od ohrady Moničin uznalý hlas. Když jsem se na ni podívala, zjistila jsem, že se usmívá.
,,Výborně,“ usmál se Adrien ze středu. Ještě jsme s Bayonettou obklusaly několik koleček, než mi řekl, abych ji zpomalila a nechala vydechnout.
,,Jsi den ode dne lepší,“ řekl mi s vážným výrazem. Trochu jsem se začervenala.
,,Díky.“
Můj rozpačitý úsměv ale společně s tím jeho zmizel. Oběma se nám hlavou honila jedna a ta samá myšlenka.
Naše společné dny totiž brzy skončí.
Publikoval(a): ArtiiS, 6.4.2014
Přečteno (71x)
Tipy (0) ... dát Tip/SuperTip

Spodek

Stránka generována 19.11.2019 12:40
U nás jste dnes prohlídl(a) 1 stránek.
roboti