Anotace: Malý korálek navlečený na koženém provázku s vytesanou značkou jí lehce vyklouzl z ruky, kuličky se rozkutálely, slzy stejně tak. Promnula si oči a nahmatala bajnogrip, otočila jej několikrát v dlani, než spatřila mezi znaky rytinu otcova jména.

Arulin vypadala klidně, přesto že se tak vůbec necítila. Po skráních jí stékal pot, kolena se málem podlamovala, ruce nechtěli již uposlechnout dalších pokynů. Byla tak hrozně vyčerpána z předchozího boje, až dostávala svalové křeče. Z krku ji kapku po kapce odkapávala krev, jak utržila téměř smrtelnou ránu od kornuse. Tenhle byl až nebývale silný, obvykle zvládne dva, možná tři korny. Ne každý elf by tohle zvládl, avšak Ghorunští elfové byli již od svých devíti let cvičeni k boji, ať už s korny, orky, zal zerety, či zlobry.
Sehnula se a prohledala korna, jestli nemá u sebe něco k jídlu nebo vak s vodou. V jedné z kapes na opasku měl jakýsi talisman. Ve vedlejší kapse nahmatala několik kuliček do praku a něco zvláštního. Vytáhla ruku i s celým obsahem z kapsy a rozevřela dlaň. Vzápětí se jí podlomila kolena tak silně, že klesla na chladné kameny na cestě.
"To ne. To ne. To ne.....ne, to nemůže být pravda." Koktala tiše do jemné vrstvičky prachu, jež cestu pokrývala. V rozevřených dlaních mezi kuličkami se jemně třpytil bajnogrip jejich rodiny. Malý korálek navlečený na koženém provázku s vytesanou značkou jí lehce vyklouzl z ruky, kuličky se rozkutálely, slzy stejně tak. Promnula si oči a nahmatala bajnogrip, otočila jej několikrátv dlani, než spatřila mezi znaky rytinu otcova jména.
"Oturin Varonsyk z Ghorunu. Oturin......Varonsyk.... z Ghorunu." opakovala nevěřícně stále znovu a znovu. Věděla, že právě zabila korna, který zabil jejího otce a jediné, čeho v tuhle chvíli litovala, bylo, že si tu jeho smrt nevychutnala víc.
Belhavě se sebrala ze země a schovala si bajnogrip do náprsní kapsičky. Vrhla poslední pohled na zavražděného vraha, vyrvala z jeho ramene svůj šíp a vydala se pokračovat ve své cestě do Tavedronu. Musela ještě projít přes Bloudivé vřesoví a neklidnou pastvinu. Udělala teprve několik málo kroků, když pocítila zemětřes. Pomalu se ohlédla svýma postupně tmavnoucíma očima za sebe.
"Překvapení! Arulin! Tak rád tě tady vidím, i když nevím co přesně tady hledáš, vím jistojistě, že po tentokráté z bloudivého vřesoví bez újmy nevyjdeš. A tomu věř!"lstivě na ni pohlédl a zasmál se hlubokým, děsivým hlasem.
"Dyrusi! Co tu pohledáváš ty jeden prašivý stíne! Neviděla jsem tě od doby, kdy byl Ghorun v plamenech. Nevím, co ode mne chceš, ale ať je to, co je to, zadarmo to nebude!"rozhořčeně se na něj zakřenila.
"Copak nemůžu 'navštívit' starou známou?! Potřebuju si jenom trochu oddychnout od těch průhledných, bolí mě z toho oči!" při posledních slovech udělal grimasu, jako by se ospravedlňoval z činu, který udělal, avšak nechtěl nést následky.
"Co chceš?! Nemám čas se vybavovat!" oči jí už ztmavly docela a získaly barvu hlubokého oceánu.
"Jak říkám, potřeboval bych dovolenou. Škoda, že tady to tak nefunguje."
"Tak naposledy. CO CHCEŠ?!"
"Ale no tak, nebuď zbytečně naštvaná." uklidňoval ji. "Tvá rodina, však víš, no jednoduše mě tvůj bratr poslal, abych ti nějak jemně a citlivě podal tu novinku."
"A tomu ty říkáš jemně?!! Proboha Dyrusi, málem jsem byla šťastná, že jsem zabila jeho vraha, ale ty? Ty prostě musíš zkazit každou radost!" odplivla hořce.
"Dobře. Tak co? Budem pokračovat?"
"MY?! V žádném případě. Tebe s sebou nevezmu!" otráveně na něj pohlédla již opět světlýma očima.
"Smůla. Ten, kdo zabil tvého otce, chce i tebe a celou tvou rodinu vyvraždit. Tvůj bratr mě neposlal přez celou Východní i Jižní zemi, jen abych ti řekl, že tvůj otec je ...no však víš...mrtvý. Mám tě chránit Arulin!" na poslední slova kladl opravdu velký důraz, aby byla z jeho stínového hlasu zřetelně slyšitelná.
"Ty?! Mě?!" vzhlédla na něj nevěřícně zpod závoje tmavých narezlých řas "Copak ty už si nevspomínáš, jak to bylo, když nás napadli orci?! Nebo cesta do Ulivurdu?! Kdo koho chránil tam, co?!" posměšně se na něj zašklebila a odvrátila se směrem k odchodu.
"Tehdy jsem ještě neměl plnou moc stínovlády. A navíc se nemůžu vrátit jen tak. Jdu s tebou, ať chceš nebo ne." obořil se proti ní.
"Dobře. Stejně bych tě nepřemluvila!" usmála se na něj již smířlivě.


Našlapovali opatrně bosými chodidly na trnité kořeny vorhovníku, jehož květy je obklopovali všude, kam se podívali, a vytvářely tak nádhernou scenérii, aby po sobě nenechali nikde ani kapičku krve pro Sierovy vlkodlaky nebo spíš pro jeho poslušné lidské pejsky. Slunce už pomalu zapadalo, noční ptáci započali lov i zpěv, nedaleko zahoukala sova a okouzlivě růžové květy se zavírali. To byla krása připravující se ku spánku, však to, co následovalo po ní, byl děs připravující se k lovu. Poslední sluneční paprsek se letmo dotkl koruny vysokého topolu, aby upozornil na svůj odchod. Jakoby se všechna ta nádhera, jež se před nimi ještě před malou chvílí naparovala v plné parádě, úplně přeměnila na tu temnotu, stín a zlo všude kolem. Dyruse začal bolet pravý kotník.
"Arulin musíme být více ostražití, nebezpečí je na dosah." Otočil se na ni ochromeně a sehnul se ke své noze.
"Vím to. Sice jen díki tobě, ale vím to." pohlédla na něj starostlivě, když si kotník masíroval mastí z černé lilie.
Dyrus vstal a pokynul arulin, aby si připravila luk a sám si připravil tubus z rohu taura. Rozešli se po pěšince obrostlé z obou stran ostružiním. Z ničeho nic se všichni ptáci vyplašili. Bylo slyšet sovu, jak houká, ale vzápětí jí přerušilo hlučné vřeštění dvou harpií.
"Arulin skrč se!" vykřikl hrubě dyrus. Arulin se však neskrčila a jen pátravě pozorovala, jak se na ní řítí pár harpií. Stála bez hnutí, dokud harpie nebyly tak blízko, aby mohly zareagovat. Jedním pohybem odhodila luk a vytáhla dva otrávené šípy z toulce, druhým je bodla harpiím do krku. Soustředěně je strhla k zemi a přišlápla křídla, aby se nemohly pohnout. Svázala je provazem, jež jí hodil Dyrus, a vytrhla své šípy.
"Dyrusi mám nápad." pohlédla na něj vyzývavě. "Dokážeš jim vysát duši jen tak, aby ještě žily, ale pozbyly všech svých špatných úmyslů? Ráda bych si jednu ochočila." kulišácky na něj zamrkala a on se zasmál.
"Jistě, že to dokážu. Nejsem upír, abych nedokázal přestat včas." ještě jednou se zasmál a přistoupil k ní blíž. "Ale tohle nemusíš vidět."
"Myslíš, že mi to vadí?! Deri, Dyrusi viděla jsem, jak mi jeden ze stínovrahů vysál tetu!" obořila se na něj.
"Dobře." ani se na ni nepodíval a klekl si k jedné z kvílejících harpií. "Ale pak mi nenadávej." uchopil ji za zobák, pohlédl jí do černých lesklých očí a vydechl jí duši. Harpie utichla. Jen se tiše rozhlížela kolem. Přistoupil ke druhé a zopakoval totéž. Tahle však utichla docela. "Jejda, to jsem neplánoval." ušklíbl se na Arulin. "Nevadí. Jedna postačí dostatečně dobře." řekla příkře a rozvázala je. Mrtvá tam jen tak ležela, ale ta živá se vztyčila v celé své velikosti. Její černé peří zářilo rudými odlesky a její oči žhnuly poklidným plamenem. "Když už jsi moje, budu ti říkat Finero." řekla Arulin a hleděla na ni s patřičným obdivem. Pak vyndala z brašny na zádech chomout na zlovlka. "Finero, co myslíš? Bude ti padnout?" uvázala jí ho kolem krku.
"Padne dokonale, paní." zachraptila harpie napůl lidským hlasem.

Publikoval(a): Arulin, 11.8.2014