Anotace: Parodie na povinnou školní četbu.

I.

Poněkud zamaštěného,vyhublého mužíčka pomenší postavy,věku již úctyhodného ,bylo možno nezřídka spatřiti sedícího na lavičce před jakousi roubenou haluznou,kterážto byla chloubou uhuhlaného, mrzoutského kmeta.Chatrč,i při sebemenším větru, se opovážlivě chvěla,v roubení praštělo,došky odlétaly ze střechy,v komíně hučelo a tu a tam se i cihla s rachotem zřítila,aby skončila s pleskotem mezi směsicí bahna a slepičinců.
Vnitřek stavení byl odrazem jeho zevnějšku. Prkna podlahy byla
veskrze prohnilá,mezi okny letité,husté,zlověstné pavučiny,k tomu nahodile povalující se pozůstatky domácí havěti,někdy již značně zatvrdlé. Dávno tomu,co se ve stavení naposledy uklízelo.Vypráví se,že tomu bylo naposledy za života starcovy ženy Amálie,kterážto neblaze odešla ze světa,když život svůj ukončila v třiapadesátém,druhý den po měně,byť její hotovost stačila sotva na kosu. Od té doby,Amálií zkrátka držený bohém, karbaník a pijan Šproček pustl a pustl,co se dalo,
buď propil nebo prohrál v hromádkách. Co mu zbylo,to mu zbylo.

Občas chodil děděčka navštěvovat nějaký Vobtáhlo,podivná,výčouhlá,
vrásčitá figura,vzezření,dalo by se říci,kreténského. Tvdil o sobě,že býval listonoš,avšak v blízké nálevně se šuškalo,že je “lepenej”a jestli prý někdy nosil někam nějaký dopisy,tak to byla většinou udání všeho druhu,za všech režimů,které měl možnost zažít. Když mu ona skutečnost tu a tam byla ometena o hubu,tvrdil,že zprostředkovávání informací za úplatu,či naturálie potřebuje každej režim a že bez lidí,jako je on,by to každý systém,ať byl,je nebo bude jakýkoli, mohl brzo zabalit. “Vypadá
sice jako idiot,ale myslí mu to,jak se říká-politicky.” shodli se místní
vyznavači výčepní desítky a šedý kořalky.

Jednoho vlahého,jarního dopoledne,přikvačil Vobtáhlo poněkud rychleji,
než obvykle,mávaje jakýmsi lejstrem nad hlavou.
„Koho to chceš zase napráskat,figuro zlořečená?” otázal se dědeček.
„Není koho,všichni jsou dnes vzorný vopčani,každej je slušnej člověk a
navíc čistej jak boži slovo a ještě ke všemu nikdo nic neukrad. Co se to
děje nevim,ale všechno je to nějaký divný.“ rozesmutněn,s filozofickým
nádechem pravil Vobtáhlo.
„A abych tu tak nestál,to psaní je pro tebe a mám tu sebou “Tarase“,
uvařím magorák,jako kdysi v lígru. Indulona ti tu asi zbyla od minule a chleba na topinky mám sebou.” pravil hrdě Vobtáhlo.
„Tak to připrav a dej mi to psaní.” souhlasil děd. Starý Šproček usedl na lavici a jal se čísti,zatímco Vobtáhlo začal provádět svá osvědčená chemická kouzla.
V dpise stálo:

Milý otče!
Je tomu již mnoho let,co jsme se viděli naposled. Rád bych Tě příští týden navštívil a něco nabídl.
Přijel bych ve čtvrtek dopoledne.

Tvůj syn Jarda.

„To jsem zvědav,s jakou blbinou zase přijde.” pomyslil si stařík a pohroužil se do vzpomínek a myšlenek na časy minulé,když tu náhle před ním stanula připravená tabule.
„Chtělo by to trochu Ironu na zapití.” prohodil Vobtáhlo.
„Něco mám v kůlně v kanistru,dojdu pro to.” s našením hlásil děd.
Když bylo vše,jak má být,oba přátelé se pustili do hodování. Asi po hodině se oběma začaly motat myšlenky a jazyk a po hlášce Vobtáhla:
„Jo,jo,to když jsem tenkrát točil vosmičku na Borech….”,oba usnuli a spali a spali.



II.
Nadešel čtvrtek,když děd zaslechl blížící se s sílící popěvek: „….ti h.. tam našr…,škyt…ti…tm daááám….tarara..škyt.“
Bylo to neklamné znamení,že se známou cestičkou sune Jarda k léta zanedbávané domovině. Stařík dojat, vychází potomkovi v ústrety,když na málém kopečku za chaloupkou se zjevuje dědečkova mladší kopie,sic o něco zavalitější,s rozepnutým sakem a košilí,též oko kravaty má vůli více,než je v nejvyšších společenských kruzích žádoucí a tralalák „na facku“dokresluje návštěvníkův stav. Pravá ruka drží krabicové čůčo,s rohem napůl ustřiženým,značně udumlaným,zatímco levačka podporuje choulostivou rovnováhu.
„Zdravím vás,tatínku!“
„Dejž to pámbu,synu!“
„Pojd´ do stavení,pojez a popij,cesta byla asi těžká,vid´?“
„Bať,bať.“
Když se Jarda posílil,doškytal a trochu se sebral,podlehl nostalgii smíšenou s melancholií a trochou slz.
„Jak to tu bejvalo krásný. Pole,louky, les,rybník,všechno jedna pohádka. Kdyžjsem ted´ šel kolem,hrůza mně jala. Bahno,hnus,z lesa pahejly,v rybníce plave nějakej žlutej sajrajt a smrdí to jak tyfusárna.“
„Máš pravdu,le to tu jak v tom Janově zjevení,moří nás tu kdeco,nikdo neví odkud se to vzalo a navíc,nikdo neví,co s tím. Žiju tu už jen já a starej Vobtáhlo,žádnej sem nechce. A jak tu bejvávalo!“ a oba se na delší dobu odmlčeli.
„No a čemu tedy vděčím za tvou návštěvu,nezbedo?“ přerušil mlčení děd.
„Je to taková zašmodrchaná historie. Odjíždím na delší dobu ven,jako znalec obrazů na stáž…..takovou.“ lezlo to z Jardy.
Starý,zdálo se,že povyskočil a zároveň se ironicky uchechtl.
„To by mně vážně zajímalo,jak to s tim tvym znalectvim je. Když jsi chodil do školy,tak učitel kreslení spatřiv tvoje výtvory jal se houpat na lustru a přitom jmenoval vlámský mistry i pozpátku. Snad mi na starý kolena nechceš ještě lhát,radím ti s barvou ven,pacholku jeden!!“
„No dobrá,hlavně klid otče,ještě by se vám mohlo ještě něco přihodit.“ konejšil tátu Jarda.
„Je to asi takhle. Někdy před půldruhým rokem dostal Franta “Jepice“ tip na kvartýr jednoho moc známýho malíře. Šlo to přes nějakýho nažvejklýho fešáka ze Švýcar,kterej moc chtěl ty jeho malby do svý sbírky,s tím,když se nám povede čornout to,co chce,tak prej nebudem muset do konce života hrábnout na práci,což se nám moc líbilo. K tomu jsme museli ještě přibrat Lojzu “Kuřete“,všechno promyslet a jít na to. Vyšlo to dobře. Háček byl v tom,že hezoun všechno přes nějakýho svýho agenta všechno sbalil,prachy z toho byly mizerný a ještě ke všemu nás asi za měsíc měli. Bylo z toho vyšetřování,soud a výsledek je,že za šest tejdnů mám jít bručet. Přijel jsem za tebou s přáním,jestli by ses k nám na Mladé černidlo nechtěl přestěhovat. Místa je tam dost,mám roztomilá děcka a bylo by třeba na všechno dohlídnout. Tenhle bunkr a to,co k tomu patří,by šlo solidně bouchnout. Asiati by tu chtěli šlechtit nějaký léčivý kytky,prej by se jim to tu hodilo a že by tady měli klid na práci,jak se furt tak vznešeně povídá.“ Jarda se odmlčel a pohlédl na otce,který po chvíli odmlky prohlásil:
„Asi by to za to stálo. Stejně budu potřebovat lepší bydlení. Po další zimě by mi to tu zřejmě spadlo na makovici a když botanici z Asie by něco dali,pak by to docela šlo. A eště by mně zajímalo,kolik ti za tu tvoji lásku k plátnům napařili?“
„Jsem v tom za čtyřku.“
„Tvýho návratu bych se taky nemusel dočkat.“ pravil dědeček rozesmutněle.

Jarda zůstal ještě pár dní,prošel místa,tolik známá z dětství,též místní kořalnu poctil návštěvou,což ho stálo i noční bloudění a probuzení za úsvitu na milovaném paloučku,který ještě zůstal nedotčen.
Za tři týdny opouštěl dědeček s ešusem,ohnutou lžící,zaháknutou ve vysoké botě,trochou lovečáku a kapesním nožíkem,svou věkovitou chaloupku. Cestou se zastavil u Vobtáhla,kmeti si dlouze a pevně stiskli ruce,pohlédli do očí,to vše beze slov neboť věděli,že se už nikdy neuvidí.



III.
Cesta uběhla a dědeček všecek rozradostněn nad tím,že se mu podařilo po letech zas jet vlakem bez placení,náhle stanul za končícím lesem,když tu zřel Mladé černidlo. Mezitím děti byly zvědavé,lámaly si hlavu a přemítaly,jak asi bude vypadat společné soužití s dědečkem a jejich naděje se mísily s obavami. Tu z dálky již bylo dědečka vidět a Jarda se vydal přicházejícímu otci naproti.
„Přijměte pozdravení,tatínku.“
„Bud´ zdráv,galeristo!“
„Otče,prosím vás, o tamtom ticho,děti nic netušej.“
„No jasně,za co mně máš,snad ještě nejsem úplně blbej.“
Tu oba stanuli na dvorku,když vyšli ze stavení dva hoši s klátivou chůzí pubertálních pahejlů.
„Vypadaj jako když maj vodnatý hlavy. Ten můj blbec je určitě dělal v chlastu.“ pomyslil si dědeček.
„Brej den dědečku!“
„Nazdar zbrojnošové,prej to tu budem spolu řídit. Co vy na to?“
„To bude žůžo. Prej jste takovej srandista?“
„No jo, a kucí,jak se vlastně jmenujete?“
„Já jsem John.“ pravil jeden.
„ A já Willy.“ doplnil ho druhý.
Lehce zavrzaly dveře od stavení a na zápraží stanulo roztomilé,asi čtyřleté děvčátko,
„Tys mi ale hezká holčička!“ zahlaholil dědeček.
„To je moje nejmladší.“ upřesnil Jarda. „Jsou s ní potíže. Pedofilové si tu kolem dokola stavěj posedy a furt na ní čuměj dělostřeleckejma triedrama. Tůhle jsem se fakt nasral. Holka chcala u rybízu,když tam najednou přijel takovej frája v Hummeru a čumí na ní. Prej jestli by mu nedala kalhotky,že jí dá dva balíky karamel a čokoládu k tomu. Aedlin je sundala,prostrčila plotem,ten žloudek,jak na ní čuměl,začal se potit a slintat,přehodil jí to slíbený cukroví přes plot,pak se těma kalhotkama mudlal po ksichtě,funěl jak plejtvák a nakonec ty gatě sežral. Když jsem vylít z baráku,tak nased do tý svý pece na kolech a vodpálil. Ta holka musí k tetě Mařce,než se něco semele,už jsem s ní o tom mluvil. Kdyby nám Sultána a Tyrla neštípli Čongové a neudělali z nich ty svoje všelijaký kachny sedmi chutí,tak by to tu vypadalo taky trochu jinak.“ posteskl si Jarda.
„Tohle se asi nedá všechno vohlídat,prej ta pedufílie je nynčko dost moderní,říkali to chlapi v hospodě. No a co tvoje stará,dlouho jsem o ní neslyšel.“ přehodil téma dědeček.
„To je taky,jak praví klasik – příběh hoden slz. Je tomu asi dvě léta, jednou takhle ráno vstanu,na stole dopis,že jí to táhne za hlasem svýho srdce….prostě byla fuč. Za nějakou dobu přišel Pepa“ Fafrnoch“ se zprávou,že pláchla s nějakým krasavcem vod houpaček. Chtěl jsem jí jít hledat a ukecat,aby neblbla a vrátila se zpátky domů a k dětem,ale Pepa řikal,abych se na to vysral,že bych moh vod toho jejího namakance eště dostat přes držku. Tak jsem v tom nedělal nic. “
„Tady je každá rada drahá, ženská,když se zblázní,to je jak když rupne přehrada.“ shrnul věc dědeček.

Po uvítání se dědeček posilnil,hoši jej provedli po zahradě,stodole a ukázali ještě další hospodářské přístavky. Starý Šproček,již unaven mnoha dojmy si poté šel na chvíli zdřímnout. Když se vzbudil,byl již podvečer. Děti šly zanedlouho na kutě a když oba muži zůstali sami,vyprávěli dopodrobna jeden druhému,co se vše za ta léta událo a co se asi dít bude.
Bylo již k ránu,když okna prosvítily dálkové halogeny a v mžiku se již na dvorku smykem,za skřípotu a v oblaku prachu otočilo stříbrné Ferrari nejnovějšího provedení.
„To je Barbie s Megumbem.“ hlásil Jarda.
Od volantu vylézal černý maník ve žluté košili s divokými vzory,třemi tlustými,zlatými řetězy na krku,v bílých kalhotách a značkových botách.
„Co ti to sem proboha leze? Dyk to má pačesy jak kartáč na pucování laufu u Tlustý Berty.“ vzrušen hlásil děd.
„To nic otče,s Megumbem se budeš vídat čas od času. Je tu už dávno,co sem přicestoval. Jeho fotr prej bejval lidožroutskej náčelník,ale,jak se tak říká,měl to tržní myšlení. Občas se k nim zatoulal nějakej misionář a ještě před tim,než ho celá vesnice zchroupala,tak tomu náčelníkovi dával vzdělání. Možná,že ty misionáře měli nechat naživu,ale v tom kraji bylo jednak málo bílkovin a pak se věřilo,že požití takový osoby bude mít za následek přesun znalostí od sežranýho k tomu,kdo ho sežral. Ten náčelník pak viděl,že takhle už to dál nejde,nacpal jednoho dne klukovi plnej ruksak,po jednom misionářovi,diamantama a poslal ho světem. Megumbe se nějak dostal až sem,za pár kamenů koupil dva červený diplomy,jeden čestnej doktorát a věčně byl na mejdanech s všeljakejma celebrndama. Tady je ředitelem nadnárodní společnosti, říká se tomu - odbor péče o klientelu hodnou zvláštního zřetele. No a Barbie mu dělá sekretářku. Maj prej dost práce,někdy až takhle do rána.“ zakončil příběh Jarda.
Z vozu poté vystoupila děva kypré postavy, delších tmavých vlasů,oděna do černého koženého oděvu skládajícího se z krátké sukýnky,cvočky posázené vesty,to vše dokreslovaly síťované pučochy, páskové střevíce s vysokým podpadkem a četné modní doplňky. Její obličej nesl stopy únavy z pracovního nasazení a líčení již neslo znaky abstrakce. Něco si ještě se svým managerem sdělovala a po chvíli se na odebírala do stavení.
„Jde jak Achab,není jí něco?“ položil otázku starý.
„To je dobrý ,má to z toho věčnýho lítání,ráno bude běhat jak srna.“ zklidnil otce Jarda.
Barbie,nejstarší z potomstva,vstoupila do místnosti,pohlédla na oba muže,pozdravila,políbila otce a uvítala se s dědečkem,který byl též poctěn polibkem.
„Dobré ráno,dědečku! Slyšela jsem o vás. Je dobře,že tu budete,já tady nezvládám nic,mám prestižní zaměstnání,takže sotva vstanu,musim se hodit do gala,nalíčit a zas do práce. Táta za pár tejdnů odjíždí do zahraničí a bez chlapa by to tu nešlo.“
„Jsi hezké děvče Barbínko,ten čokoládový klučina musí být z tebe celý pryč. Snad si zítra pořádně popovídáme, jdu již spát. Dobrou noc.“
„ Jsem také unavena,dneska jsme s Kristlou dělaly servis pro dva švédský zájezdy,mám už toho opravdu dost. Dobrou noc!“


IV.
Během dalších dnů se dědeček seznamoval s okolím,sousedy,místní restaurací a nedalekým hypermarketem,při jehož průzkumu usoudil,že by se tam dalo dobře krást,a že je nutné,aby se hoši už začali něco pořádného učit.
Neděle byla tu a chlapci se začli svátečně oblékat.
„Kampak máte hoši namířeno?“ otázal se dědeček.
„Chceme jít do města,do kostela,na mši.“ odvětil John.
„Tam by vás ještě zkazili,mám jinej nápad. Do města by se sice šlo,ale do marketu a cestou vám vysvětlím,o co asi půjde.“ tajemným hlasem pravil dědeček.
Cestou bylo chlapcům trpělivě vysvětleno,co je to globalizovaný svět,jeho klady a zápory,a hlavně,jak si pomohou na nohy ti,kterým osud neumožnil slušně si nakrást a pak se stát váženými občany.
„Je to tak!“ pravil děd „Jsou lidi,pro který je možný všechno a lidi,pro který nejni možný nic,přičemž těch druhejch je víc než prvních. Lidi,pro který je možný všechno seděj na rancích peněz a když udělaj takovej několikamiliardovej podvod,kterej se náhodou provalí,tak maj za zadkem haldu přícmrdů a vejtrubů,kteří od rána do večera vyřvávaj,že se jedná o nezkušenost,snadnou přehédnutelnost problému,ne-li přepracovanost a galaktickou zodpovědnost toho,pro kterýho je možný všechno. No a když se přijde na podvod toho druhýho,a to za pár šlupek,tak se volá po exemplárních trestech. Naše familie patří do té druhé skupiny a chce-li přežít,tak musí krást tak,aby nikdo nic neviděl a když to uvidí,všechno zahodit a zdrhat pryč; vono se to povede příště.“
Po teorii následovala praxe. Hoši si napoprvé počínali velmi obratně,takže základní strava na týden byla zajištěna. Menší zádrhel spočíval v tom,že i šest dětí zdejšího,starého hippiesáka Kudrny se též vypravilo ke zdrojům.
Starý Kudrna tvrdil,že je dítě květin a práce je hnus,z který žijou kapitalistický prasata a že on nehrábne ani za nic. Všechno měl připojený na černo a z baráku se nepřetržitě nesl underground. Travky bylo pořád dost a v zahradě se slibně zelenaly makovice. Jeho dvě manželky se daly na nějakou mystiku,furt jenom dřepěly,čadily bramborovou nať zabalenou do novin,oči v sloup a věčně vyly nějaký hovadiny.
Když konkurenční skupiny na sebe narazily,začaly se navzájem zkoumat pohledy. Dědeček vida situaci,ujal se role vyjednavače. Oběma stranám vyložil nevhodnost konfliktu na tomto místě a v tomto čase,protože by všichni mohli o všechno přijít a bylo by z toho vyšetřovaní a,možná,polepšovna. Došlo k výměnnému obchodu ke spokojenosti všech a nakonec John,Willy s dědečekem obdrželi na pozítří od Kudrnových robátek pozvání na polívku z vrány a nadívané veverky na lysohlávkách.
„Rádi přijdeme!“ volal za mizející skupinou děcek John.

Cestou domů se chlapcům od děděčka dostalo ponaučení o zlodějské taktice a strategii,přičemž též vzpomněl Vobtáhla jako vzor.
Vše probíhalo za konstruktivní a věcné diskuze,když u dvaadvaceti- kilovoltového stožáru bylo možno spatřiti vyhublou figuru s čírem,jak se snaží házet řetězy do drátů. Ječel o stošest a po každém núspěsném pokusu řval přímo nelidsky.
„To je pankáč Viktor!“ hlásil Willy.
Pankáč Viktor pocházel z takzvaně lepší rodiny lokálního kalibru. Doma z něj chtěli mít advokáta,ale nějak se to zvrhlo. Nechal studií,začal vařit jedy,zanedlouho zblbl a někam zmizel. Hledala ho dokonce i televize. Pak se znovu objevil v okolí,ale domů už ho nikdo nedostal. Mísntí hajný Beyer tvrdil,že Viktor přebývá v rozsedlině u Starého lomu,kam se prý nechce ani profíkům..
„Ne aby vás napadlo za nim lézt,zůstanete tam navždy!“ varovával vždy zdrcené rodiče hajný.
Největším zážikem pro Viktora byla bouřka. To se vždy objevoval na rozlehlé,otevřené louce nebo u jezu,opásán řetězy a s třímetrovou lešenářskou trubkou drženou obouruč. Řičel,jak když ho na nože bere a notoval:
„běžím s tyčí proti mračnu,“ chvíli imitoval bicí,
„v mračnech tyčí zakvrdlám,“ solo kytara,
„až po tyči sjedou volty,“ bicí,
„s tou tyčí se vomrdám. Ůůúúáááh,jupíííí“. a znova……..

„Do tebe to jednou flákne,debile!“ říkávali štamgasti od “Voslizlý ropuchy“,když ho viděli na louce blbnout. Občas sešel Viktor k marketu nebo do městečka,projel koše a konejnery a zase na chvíli nějak bylo.

Když výprava dorazila domů a lup byl vyložen na stůl,prohlásil dědeček s uspokojením:
„Výborně chlapci,z vás by jednou mohlo něco být,ale hlavně,neusnout na vavřínech,toto řemeslo je vrtkavé!“


V.
Příštího dne si pro malou Aedlin přijela teta Mařka,vzdálená příbuzná.
Z dálky bylo vidět rotující,šedou hmotu,která se ve víru,jako tornádo, řítila k Mladému černidlu. S pleskotem usedla v kuchyni na dvou,již připravených židlích,přejela si rukou dragounský knír a zabasovala:
„Tak,kdepak máme to naše robátko.“ přičemž odfuněla a unikající vzduch odsunul vázu na stole asi o čtvrt metru.
„Je ještě nahoře,Barbína ji balí,za chvíli bude hotová. Zatím pojezte! Co by jste ráda k pití Maruško?“ otázal se dědeček.
„Jestli máte kafe s rumem,asi tak litr kafe a půllitr rumu.“ projevila přání Mařka.
„Za chvíli to tu je,dám si s vámi.“ ochotou se rozplýval dědeček.
Když vše bylo hotovo,děd si přisedl a Mařka se pustila do konzumace. Asi za půl hodiny se přibatolila Aedlin a za ní Barbie se zavazadlem.
„Dobrý den tetičko!“ pozdravila Barbie.
„Doblý den tetycko!“ opakovala Aedlin.
„No dobrý den holky!“ rozezvučela se Mařka a radostí plácla do stolu,až se jedna noha nalomila,ze stěny se památný obraz bohorodičky sunul k zemi,otvor Schwarzwaldek se otevřel,odtud vypadla kukačka a zůstala na pružině viset zobákem dolů. Malá Aedlin se dala do hysterického řevu.
Teta Mařka žila v krajském městě a již od mala holdovala obžerství,pročež v obdobích dalších,tak choulostivých nemohla najít velkou lásku,o níž vždy snila a po nocích kvůli tomu promáčela několik polštářů,dek,matrací a koberců. Kolikrát měla od dole bydlících partají ve schránce lístek se vzkazem,aby než jde spát,kontrolovala,zda má všude zavřenou vodu. Jednou se do jejího panenského budoiru odvážil předseda domovní správy Žižmula,který se hodlal podívat na stav rozvodu vody,těsnost vodovodních kohoutků,atd. Pomoci mu nebylo. Mařka ho věznila několik měsíců a když se jednoho dne povedlo činovníkovi pláchnout,nikdo z něj nic nedostal. Byl celý bledý,mumlal nesrozumitelnosti a hejkal jak osel. Nakonec skončil v ústavu pro choromyslné,kde tiše skonal. Mařka se pak po dalších neúspěšných pokusech navázat milostné kontakty začala cele věnovat studiu pedagogických věd. Časem to dotáhla až na ředitelku jakéhosi ústavu pro nenapravitelné případy. Dlužno podotknouti,že každý jedinec,i ten,se kterým si jinde nevěděli rady,byl pod jejím vedením a dohledem v krátkém čase napraven. Za mimořádné pracovní výsledky byla odměněna samotným ministrem a v odborných časopisech měla svou rubriku a navíc se stala čestnou členkou předsednictva jakési organizace pro ochranu práv dětí s mezinárodní působností.

„Co vřískáš spratku,žeru ti snad hlavu?“ zaburácela Mařka.
Aedlin se pustila do ještě většího řvaní,začala modrat a nemohla popadnout dech. Mařka k ní přiskočila,popadla za nohy,vyzdvihla do výšky a druhou rukou jí bacila do zad. Aedlin popadla dech,přestala řváta nechápavě koulala kolem.
„Však my si budem rozumět. Že už budeš hodná holčička a nebudeš plakat?“ odfrkla Mařka až se jí opět zavlnil vous.
Aedlin vyvalila oči a v doznívajícím vzlykotu přikývla.
Než se stačila Barbie s dědečkem vzpamatovat,přehodila Mařka Aedlin přes rameno,do druhé ruky vzala její zavazadlo a takto vykročila. Ještě na kopci se otočila a dunivým hlasem pravila:
„Až jí budeta chtít vidět,napište!“
Když zvuk dolehl až ke stavení,stará třešeň se zakymácela a ze střechy spadly dvě tašky.



VI.
Nazítří se dědeček,John a Willy odebrali ke Kudrnům,kde byli srdečně uvítáni. Tabule byla skvělá. Když bylo vše snědeno,děti si šly ven hrát a ve stavení zůstal dědeček,starý Kudrna a jeho dvě squaw.
„Prej si děti v marketu počínaly výborně.“ zahájil konverzaci Kudrna.
„To je pravda,ale chtělo by to pevnější velení a lepší koordinaci akcí.“pravil děd.
„Asi máte pravdu,jsou to ještě třeštiprdla,ve svý vyjančenosti a zmatkovitosti by mohly něco posrat nebo se prokecnout. Měli by dostat nějaký školení.“ zdůraznoval Kudrna.
Dědeček se na chvíli zamyslel a pak pravil:
„Já bych to moh vzít po tý teoretický stránce,ale jak to půjde na ostro,je to svízel. Už mně všechno bolí a zdrhat taky nemůžu,kdyby něco.“pravil dědeček.
„Terén nechte na mně.“ rozřešil problém Kudrna.

Pak oba muži probírali podrobnosti a když bylo vše potřebné promyšleno,byly děti zavolány do chalupy a vyzvány k tichosti a pozornosti.
„Dětičky!“ slavnostně pronesl dědeček a pokračoval „dnešní dnem byl slavnostně ustanoven vaš gang pod velením zde váženého pana Kudrny. Budete se jmenovat třeba… “Chrousti“. Já budu vaším školitelem a organizovat týl. Vaší hlavní činností bude odlehčování regálů marketu od zboží,který by se tam stejně zkazilo a vyhodilo. Pokud by vás někdo nazýval zloději,nevěřte mu. Vaše věc je spravedlivá! S panem Kudrnou jsme vypracovali výcvikový plán,který bude nutno dodržovat. Když vše bude zvládnuto,jak má být,naučím vás základům pytlačení. V lese je zvěře dost. My bojujem o žrádlo,kdežto nějakýmu nařvancovi bůhví odkud jde jen o kůži nebo trofej a ostatní pošle do kafilerky nebo to nechá hnít na místě.“ nastínil tak ideovou platformu dědeček. Poté se ujal slova hippie Kudrna a na dvorku začla první fáze výcviku. Dětem se to vše moc líblo,když tu se začlo schylovat k večeru a bylo třeba se rozloučit.
„Vy jste přímo učitel národů,pane Šproček!“ chválil Kudrna.
„To víte,co jsem tu mládeži předával,nespadlo z nebe. Taky jsem se nadělal spousty kravin a chtěl bych,aby se jim nastupující generace vyhnula. Takže zatím nashledanou!“
„Nashledanou!“



VII.
Děti zažívaly s dědečkem četná dobrodružství a radovánky o kterých by se jiným mohlo jen zdát. U Kudrnů se zvyšoval životní standart a starý Kudrna pojal nápad,že ta děcka,která alespoň trochu něco slyší,by mohla stát u zrození nové rockové kapely,která by byla jím vedena. Když vše potřebné bylo shromážděno podloudným způsobem,začalo se zkoušet. Asi za měsíc,když byly pracně slepeny dva kusy,založené na neměnném kvintovém intervalu a pěveckém rozsahu velké tercie,za paviánského řevu,starý Kudrna seznal,že je to “vono“,odhodil hippie ohoz,nechal si čornout vínové sako,černé kalhoty,k tomu docela solidní obuv. Doma si začal nacvičovat sebevědomé pózy,ve stoje i v sedě a všichni mu museli říkat: ”pane impresário.“
U Špročků bylo též dobře,avšak mračna Jardova odchodu na delší dobu se blížila. Den před Jardovým odchodem se konala rozlučka s přáteli,spojená s konzumací všeho možného.Jarda byl veleben a též mu byla předpovězena skvělá budoucnost s balíky peněz,spoustou luxusních limuzín,vdavekchtivých žen,poblázněných puberťaček,lukrativních pozvání,spolu s názorem,že takováto příležitost se nevyskytuje denně,což bylo provázeno úklonami a významným poklepáváním na rameno. Jen Jarda a dědeček věděli své a aniž by si cokoli řekli,pustili se do společné komedie. Vesničané byli velmi udiveni,jak se dědeček vyzná v rodokmenech evropské aristokracie a dokonce na neustálé žádosti a naléhání musel vypravovat,čím vším prošel a nakonec se pochlubit jednorublovou mincí,kterou kdysi dostal od Chruščova,jehož jednoho dne,potkal v kukuřici s dalekohledem.
Slavnost v noci skončila a dědeček zůstal s Jardou o samotě.
„Tak vidíš,za chvíli pomašíruješ.“ pravil dědeček.
Seděli dlouho sami a mlčeli. Padla mlha a Jarda v rozežraném kopřiváku z první světové a s dřevěným kufříkem pocházejícím z téhož období,mizel vstříc svému dalšímu osudu.

Barbie si žila svým životem. Tu a tam přijížděla k ránu s Megumbem s poněkud poškozeným oděvem,u boty ulomeným podpadkem a s obličejem upraveným po vzoru průzkumných jednotek. Megumbemu občas chyběl rukáv u košile,na zadnici běloskvoucích se kalhot měl obtisknutou černou šlápotu a jeho masité pysky byly obvykle opatřeny solidním zimním vzorkem. Dědečkovi bylo vysvětleno,že je to důsledek pracovních setkání s konkurenčními firmami,kde se dojednávají fůze,marketingové záměry a tak podobně,a když je vše dohonuto,tak se nekonvevčně všichni společně,obvykle na parkovišti u dálnice, veselí.
„To je dobře,že se mládí umí bavit.“ přijal s uspokojením starý Šproček vysvětlení.



VIII.
V městečku se blížil výroční jarmark. Měla zde být spousta stánků,atrakcí a v neposlední řadě zde měla dostat příležitost i kapela impresária Kudrny,která již nesla název “The Co and Drnass“. Zbytku, již dříve ustanoveného dětského sdružení,bylo určeno prozkoumávání kapes čumilů,zevlounů a zvláště osob ”pod vlivem“.
Nadešel dlouho očekávaný den. John a Willy se nemohli dočkat a již od rána vymýšleli všelijaká alotria.
„Že vás něčim přetáhnu,přestaňte blbnout,za chvíli jdeme!“důrazně upozorňoval hochy dědeček.
„Nejdřív se stavíme u Kudrnů,dohodne se operační plán a pak se jde na to.“ pokračoval.
Cesta ubíhala v pochodovém za zvuku bubnu pěšího pluku z dob turecký vojny neboť stařík požil k snídani větší množství fazolí a následkem biologických procesů v organizmu mohl udávat chůzi náležitý rytmus.
Když dorazili ke Kudrnům,konala se taktická porada. Kdo a kde bude stát,co bude dělat,v případě nouzového režimu,kam bude utíkat a kdyby náhodou někoho chytili,co má říkat.
„Jestli někoho lapnou,ať sem už neleze! Nikoho neznám a ten blbec ať si to maže klidně do pasťáku! Má někdo dotazy?.. Nikdo! Tak do terénu a hodně štěstí! Musim teď letět na náměstí,pomoct mladejm stavět bedny.“ ukončil briefing Kudrna.

Jarmark začal. Veselí a vše s tím spojené neznalo mezí. Dědeček si šel sednout ”mezi své“do hospody,kde se věnoval desítce,rumu,oku nebo hromádkám. Svou živnost zde měl i Megumbe,registrovaný jako ”Věštec z Tichomoří“. Barbína stála venku vlníc se a oděná tak,aby nedráždila ctitele místních mravů a vyhlášek,ale zas tak,aby vyvolávala jistou dráždivost a zvědavost. Její tanec byl dporovázen z chrchlajícího přehravače exotickými rytmy kmene,odkud Megumbe odvozoval svůj původ. Uvnitř stánku,v dýmu vonných přípravků seděl Megumbe,za sebou dva zkřížené oštěpy,ukradené z místní sokolovny,kýval se vpřed i vzad a vydával hluboké,až dunivé zvuky. Před sebou měl čtvercový kus vydělané,černé kůže, pomalovaný záhadnými vzory,kde uprostřed byla umístěna hromádka krokodýlích kostí. Jeho šamanské roucho,se skládalo z různobarevného peří,kousků kůží a všemu dominovala obrovská čelenka,která zaujala snad každého. Před věštírnou již stála slušná fronta a Barbie se mohla přervat. Megumbe,při každé věštbě rozhodil kosti na prostředek čtverce a nezávisle na jejich rozložení každému předpověděl skvělou kariéru,peníze,s nimi spojený blahobyt a v nekonečné řadě též vroucí citový život. Koulel u obřadu očima,měnil grimasy,lhal,až se prášilo,ale návštěvníci obou pohlaví,různorodé věkové škály,řemesel a povolání opouštěli jeho stánek s nejvyšší mírou spokojenosti, až peněz byla slušná hromada a mnohokrát za jeden úkon bylo inkasováno víc,než byl požadavek. Malý incident pouze způsobil Asiat Ťung-Ťing,kterému se zalíbila tančící Barbína. Aby si dodal odvahy,požil tři dvanáctistupňová piva a týž počet velkých rumů. Připlížil se zezadu k Barbíně a začal ji šťípat do zadnice. Ta začla vřeštět a jednu mu vlepila. Ve stánku se zavlnilo a Megumbe s oštěpem byl venku sápaje se na šikmookého milovníka. Ten,jak zahlédl něco,co nikdy předtím nespatřil,vzal nohy na ramena,a Megumbe za ním. U hospody byl Ťung dotižen,zbit a poropuštěn se slibem:
„Eště ty na ní kouknout a já tebe uvařit a sežrat!“ nezapřel své geny lidojedův potomek.
Parta kolem dědečka Špročka zanechala hazardu a sledovala zápas. Když byl tento skončen,dědečěk nadhodil myšlenku:
„To by mně zajímalo,kdo z nich je v tomhle případě rasista?“
„Rozsuď spor tento,převeliká vědmo Džamilo!“ prohlásil kdos a skácel se pod stůl. Chvíli bylo v lokále ticho,když tu se ozval advokát ve výslužbě,nějaký Srbinec,který začal věc sáhlodlouze objasňovat. Za jeho netradiční myšlenky a vývody mu štamgasti raději posílali jednoho panáka za druhým,takže během dvaceti minut byl právník zpit do němoty,odnesen na dvůr a uložen do necek,které zde byly již od nepaměti právě pro tyto účely.

The Co and Drnass spustili a před podiem se utvořil hlouček příznivců,který rostl. Repertoár se skládal z kusů jednak převzatých a ve větší míře zde byla zastoupena vlastní produkce,jejímž autorem byl sám impresário Kudrna. Skladby nesly název jako: “Lysohlávko,Satanův poklade.“,”Když makovička na poli se zelená.“nebo ”Iron je jak azur,indulona jako sníh.“ Do publika se vmísil i pankáč Viktor,kterému se to vše moc líbilo a byl jako nejvděčnější z publika leadrem Kudrnou vyzván ke vstupu na podium se slibem,že si s kapelou zazpívá. Byl dohodnuta píseň: “Herák a Megavolt“. Skladba začla kytarovým riffem,po pár taktech nastupovaly bicí,basa a nakonec synťák. Mezitím Viktor lítal po jevišti sem a tam,skákal do výšky,dělal roznožky a všelijak sebou trhal. Po předehře spustil:

„Herák a Megavolt,
to jsou moje agregáty,
když do sebe je dostanu,
pak se z toho zeseru,zeseru,uíhhh…heah….huh.“

Starý Kudrna měl dost práce s obsluhou mix-pultu a navíc musel podávat Viktorovi dráty vyvedené z centrály,aby ho dobil. Efekty,takto jednoduše vykonstruované se blížily světové úrovni. Viktor se elektrizoval,z číra mu šly výboje,které jezdily nahoru a dolu po protilehlých,svislých,čelních nosnících jevištní konstrukce. Do toho se zpěvák zmítal,ječel,skákal a dělal přemety. Z řetězů,které měl omotány kolem pasu,odletoval roj jisker. Dav burácel.

Členky místní náboženské obce letěly ke kostelu,lily na sebe svěcenou vodu po kýblech a pak dvě z nich běžěly do hospody pro faráře,aby ten učinil konec rejdům bezbožníků a ďáblových spřeženců. Farář Bacínek byl již náležitě ”upraven“,blábolivě zmateným bábám vysvětlil,že Janovo zjevení právě začíná,a ať klečej před vraty kostela se zapále- nými hromničkami v ruce a zpívaj:„Šup sem,šup tam,s náma už to nevyhrajou.“

Megumbe uslyšev sílící mumraj vykoukl ze stanu a běžel k podiu. Posluchačstvo mělo za to,že se jedná o součást scénáře,vyhodilo exota na scénu. Starý Kudrna neztratil kontrolu nad věcí,vrazil Megumbemu “majka“ a nechal hrát jen bicí. Megumbe se chyt a začal “tu svoji“,která v překadu nesla název:“Duše lidská,kdepak bloudíš,pod kotlem již voda vře.“ Postupně se přidávaly ostatní nástroje a nakonec se rozběsnil pankáč Viktor,který ve finále dělal veletoče na břevnu konstrukce,za řevu a sršení jisker. Posluchačstvo již bylo v extatickém stavu,muži bili pěstmi a hlavami do dlažby a ženy si rvaly oděvy z těla. Do toho si Chrousti,náležitě proškoleni, počínali se vší bravurou odborníků.

Když se jarmark navečer chýlil ke konci, sešlo se ve stanovenou hodinu a minutu vojsko a velení u Kudrnů.
„Jestli by náhodou chtěl někdo něco zatajit,dostane nakládačku.“
Varoval starý Kudrna a dědeček souhlasně přikyvoval.
Poté,veškeré,jednotlivci nashromážděné zisky byly rozděleny a John, Willy a dědeček již míříli s pocity vznešenosti a výlučnosti k Mladému černidlu.
Ke Kudrnům byl na druhý den pozván pankáč Viktor,který se značnou měrou zasloužil o velkolepý úspěch. Bylo dohodnuta další spolupráce s Viktorem na delší dobu. Došlo k přejmenování kapely na “The Codrnass and Wick Wuss.“



IX.
Hajný Beyer měl na starosti místní rozsáhlé polesí a přes veškeré majetkoprávní spory si svou funkci udržel. Lesy nyní patřily hraběti von
Kűbelhooven,jenž byl též majitelem nedalekého zámku. Pan hrabě jako mladík se zhlédl v jistém Konrádovi,učiteli tělocviku z Aše. Původ,rodinné peníze a zvláště frenetické nadšení pro věc Fűhrera se v jistých dobách stalo základem pro další,vzletnou karieru šlechtice. V pětačtyřicátém,když bylo po všem,se uchýlil do Kolumbie,kde si žil poměrně slušně. Další dějinné zvraty mu umožnily nejen podívat se na své rodiště,ale též navrácení veškerého možného majetku,o němž někdy neměl ani potuchy. Mladické nadšení a ideje dávno vzaly za své a pan hrabě,přímého dědice nemaje přemýšlel,co s tím vším do budoucna. Jistou nadějí v tomto směru byl mladý,osiřelý a poněkud komplikovaný vikomt Hortensius,který se kdysi stal hraběcím chráněncem. Hraběti svými kousky nadělal nemálo vrásek a starostí,což bylo předmětem mnohých chmurů a úvah,které se jevily jako neřešitelné.
Nicméně vraťme se k hajnému Beyerovi. Dlouhá léta žil se svým synem Orlíkem v poměrně vzdálené hájovně a na Mladé černidlo nebo do městečka docházíval tak jednou za šest neděl,aby nakoupil nejen věci potřebné,ale též navštívil místní hambinec. V širokém okolí o něm děvy vyprávěly jako o ouchylovi,starém čuňákovi a tak dál. Občas si nechal poslat buď pro Barbínu nebo pro Kristlu,případně pro obě. Po jedné takově návštěvě,se Barbína začala svěřovat Kristle:
„To,co jsem s dědkem včera zakusila,se mi ještě nestalo. Starej se připil a svlíknul se. Na palici si vzal svůj mysliveckej klobouk a ze stěny sundal kozlici. Mně řek,abych se taky svlíkla. Když jsem měla hadry dole,tak mně voblík do bílýho kožichu po svý nebožce,posadil na almaru,že prej mám dělat sovu pálenou. Dělala jsem hůůů…hůůů a von mi dával občas napít Šaratice s podmáslím. Za chvíli se to začalo ve mně vařit a dědek si vymyslel,že ho mám zesrat od hlavy k patě,což se taky stalo. Řval u toho jak pominutej a střílel do stropu. Když už jsem nemohla ze sebe nic vyždímat,tak padnul,jak podťatej do křesla a začal chrnět. Něco málo jsem na sebe hodila a letěla se nalokat čerstvýho luftu. Jak tak bloumám kolem myslivny,potkám mladýho Orlíka,a ten na mně,jestli bych ho mohla,jaksi uspokojit. Já mu řikám,že je mladej na tyhlety věci a já se nechci vláčet po advokátech,případně soudech. Furt škemral,žadonil,začal natahovat,a že mi dá tři bažanty a bůhví co ještě. Řekla jsem mu ať nedělá vyrvál a maže do kůlny,že to s nim zkusim “na tahačku“ a hlavně,ať pak drží hubu. Je fakt,že na jeho věk má klabana jak dospělej chlap. Párkrát jsem mu po něm přejela a dá se říct,že starýmu Beyerovi ten drevník docela slušně vymaloval. Pak přijel Megu všechno vyinkasoval a odvez mně domů. Dostávala jsem se z toho dva dny,ale na tři tejdny je co žrát.“ ukončila příběh Barbína.
Poté Kristla vyprávěla o nějakym Piccolovi z Itálie,který přijel s hrabětem na zámek,a že ten si nechá během deseti minut za pět litrů udělat z prdele trhací kalendář. Pak se chlubila,kam ji všude zve a co jí všechno kupuje a že včera ji dokonce požádal o ruku.
„A co ty na to?“ otázala se Barbína.
„Nic,asi by to nefungovalo,je divnej a prdlej.“ odtušila Kristla, „ale porád doráží,je to hotovej nezmar. Každou noc nám kvičí pod voknama něco vo zadnici a bejkovci,až to tůhle fotr nevydržel a vylil mu na palici všechno,co měl v nočníku. Piccolo letěl na zámek a měl si dokonce stěžovat. Tak jsem zvědavá,co z toho bude“ dodala Kristla.
Děvčata si dále povídala o svých dojmech a zážitcích a nelibě nesla,že Megumbe přijal do stavu další a ještě ke všemu mladší referentku.
„Je to eště kráva,ale von je do ní úplně blbej.“ rozhořčovala se Kristla.
„Však mu jí vyženeme z tý jeho kanibalský tykve.” razantně prohlasila
Barbie a hetéry začaly ihned kout smělé plány.

X.
Jednoho krásného,vlahého jarního dpoledne se šel dědeček poohlédnout
po okolí Mladého černidla. Procházeje místní hvozdy a mýtiny,spatřil,
na jedné z mnoha lesních cestiček,zavalitější postavičku v mysliveckém,
s “dvojkou” přes rameno. Ihned se dovtípil,že se jedná o pana hraběte.
Dědeček přišel blíže a jaksepatří pozdravil:
„Dobrý den, pane hrabě.“
„Ah,tobra den. Fy muset bejt ta po okoli znama dedecka, der alt Sprocka,nicht wahr?“
„Ano,ano,jsem to opravdu já.“
„Ja slysela o fašich pofedena kouscich,a musela se furt smat. Sie müssen aber der Filuta sein!“
„Nevim,jak mně zdejší lid hodnotí,ale dost místních jsem vytáh z malérů,případně z nejapných soudních sporů,které by,pro ty v právu,
zákonitě skončily fiaskem,jak jest obecně v těchto zemích zvykem.“ rozesmutněn odtušil dědeček.
„Das machts nichts,der Blb muset dycky trpět a nesalezet na tom,co je za rezim a jaky die Ohnegehim sou bei die Korytten.“ Shrnul filozoficko-historické poznání pan hrabě.
„V tom bude svatá pravda“ účastně přitakal kmet.
„Ah,fy prej mate na hrb nejaky ty punk,jak moderna šikat,pšitahnout je
tak sa tyden na samek a udelat se felky mejdlo mit chovnometmashine,spousta chlast,schweden Tisch und nachaty svine. Was sagen Sie dazu?“ nabídl hrabě velkoryse.
„Jsem nadšen vaší vznešenou nabídkou,pane hrabě“ s hlubokou úklonou a rypákem zabořeným do mechu,přijal dědeček vzácné pozvání,
„Ja poslat Stolba mit Brief,kty a f kolik und tesila se na fas.“ Heil!

„Děd,jakoby si vzpomněl na staré časy,kdy se v Kuratoriu učil hrát na pikolu a bubínek,vymrštil paži a pozdrav zřetelně opakoval.
„Schade ze to Adolfovi nefyslo,der Alte byla bejt gut Ariec,kurva,šajze.“
odplivl si hrabě, proklel historickou realitou a s vědomím nenaplněných ideálů a životních cílů,rozvážně se sunul na zámek.
Dědeček velmi potěšen nově navázanou,tak vysoce postavenou známostí bloumal lesem,hledaje tolik ceněné lysohlávky,aby chlapcům,kteří ráno odjeli něco vydělat na „Hlavák“a večer se měli vrátit,udělal radost.
Večerním vlakem se vrátili oba hoši s ne příliš vysokým obnosem a s pochybnostmi,zda v budoucnu se uživí takzvaně „per prdel“. Po
dohadech a výměně názorů,kdo z nich má za těch pár pěťáků „víc natržený kachle“,vstoupil opět do sporu moudrý dědeček.
„Pitomci!“ zvolal, „v dnešních novinách jsem se dočetl,že televize shání
nějaký lidi do takovýho narychlo postavenýho baráku,kde budou furt kamery a celej národ se na to prej bude po mnoho dní nábožně koukat. Má to bejt nějaká soutěž a ten, kdo to vyhraje má dostat kvartýr,ne tak ledajakej a slušný prachy k tomu. Tady máte adresu,tak se starejte,ať aspoň jeden z vás si v tom posranym životě pomůže na nohy a rodina má zas o starost míň. Začíná to tak asi za půldruhýho měsíce,podejte včas přihlášky a až tam budete s někym mluvit,nesnažte se ze
sebe dělat bůhvíjaký inteligenty,takový asi nebudou potřebovat.“
skončil tak dědeček proslov.
Hoši na sebe chvíli zírali,přečetli si článek a souhlasně pokyvovali.
„Jdem do toho dědečku,ať z nás máš radost.“ prohlásil John a Willy radostí udělal pár kotrmelců.
„ Jste hodní hoši,tak šup na kutě a dobrou noc.“
„Dobrou noc dědečku.“


XI.

Asi tak za týden si to na Mladě černidlo přihopsal Piccolo s nádherně provedenou pozvánkou na zámek. Zastihl před stavením dědečka,jak si pochutnává na magoráku acelý si rozechvěl spatře Barbínu,jak se opaluje na dece bez horního dílu bikin. Rázem zapomněl,proč přišel a začal se soukat na deku k Barbie,která ho okamžitě praštila po hlavě schovaným policejním obuškem,kdysi zapomenutým neznámým konstáblem v jednom chambre separéé z dob dívčiných začátků v humanitárních institucích.
„Bellissima mia,proc tak krutá na nebohá Piccolo,která ted zacala chožet jak panako slamako a nechtit sadna jina nez tebe. Jak ja nestastna,se te nemit moha. Ja skocit z magno most po hlava,lehy pod to selesny huhu,co mit kolej,capitula mia tlouct o sutr,rad se taky topit,když nemit tebe….. a taky vsechno si zašisnout,utrhnout,moc krev vsude a ty plakat a plakat.“ sténal ještě takto dlouho zámecký sluha.
„Přestaň už tu konečně skučet,blboune. Kdo to má poslouchat! Že tě s tim přetahnu přes prdel. Do hlavy by to bylo asi zbytečný.“ rozzuřeně,
s napřaženým donucovacím prostředkem ječela Barbie netušíc,o co si řekla.
Do služebníka jako když přiloží,začal se dožadovat nabídky. Barbie nezbylo nic jiného,než pomatenci z jihu vyhovět a vší silou jej praštila přes zadnici. Piccolo rotoval kolem své vlastní osy,pětkrát takto oběhl
Stavení,skuče výsostným blahem. Pak usedl ke stolu naproti vším zmatenému dědečkovi,kterému konečně předal pozvání,nespouštěje z polonahé Barbíny oči.
„Ja ji milovat,vzit ji do Italia,ona nic nemuset pracovat,ja vsechno delat,jen když ona mi rozsekat prdello na maděrro. Ja mít klenot,Afrodita,Venus tochromady,co fy na to,Padrino!“
„Přestaň bláznit,chlape a napij se!“ uklidňoval milovníka dědeček a nalil mu hrnek magoráku.
Zámeckému sluhovi,neznalému onoho produktu,se protočily oční bulvy,
cosi nesrozumitelného zamumlal a po chvíli usnul.
„Je nutný dostat ho nějak na zámek,asi bafnu starej trakař a pojedu. Ten magorák,Baruško, slej do lahvičky,kdyby se mi fešák začal budit,tak abych mu dal loka.“
Když se vše tak stalo,vydal se dědeček s trakařem a neobvyklým nákladem na cestu k zámku,přemítaje o neočekávaných zmatcích,které ženská dokáženěkdy,i nechtěně,způsobit. Když byl asi v půli cesty, zastavil vedle solidní bavorák,řízen advokátem pana hraběte. Po krátké domluvě byl Piccolo přemístěn do komfortu a s placaticí silného nápoje dopraven na zámek.
Celá záležitost měla pro vášnivého Itala dohru,na jedné straně nepříjemnou,na straně druhé uspokojivou. Jelikož na podivína Piccola
bylo za poslední dobu mnoho stížností,důchodkyněmi počínaje,rodiči nezletilých děvčátek konče a advokát pana hraběte nevěděl které
žalobě dříve čelit,byl hrabě nucen věc vyřešit ihned. Jestě téhož dne byl
sluha naložen do automobilu a odvezen za hranice do jistého utajeného
zařízení,kam měla přístup pouze uzavřená společnost,kde Piccolovi bylo určeno vykonávat údržbářské práce s tím,že nesmí opouštět objekt
a když bude hodný a dobře pracovat,bude se moci účastnit večerních předváděček v roli neposlušného otroka,který jest trestán svou vládkyní.

Čas od času psával nešťastník panu hraběti,vyjadřuje výsostnou spokojenost a vděčnost svému dobrodinci,kterého mu seslalo samo nebe, a že věčná nebesa s nekonečnou přítomností v boží blízkosti na pana hraběte,za jeho dobrotu,otevřena čekají.
„Kěž bys měla pravdu,duše zbloudilá.“ pomyslil si vždy pan hrabě a zavzpomínal na léta mladosti,kdy to s péčí o bližní rozhodně nepřeháněl.



XII.

Blížila se neděle,den návštěvy. Předchozího dne nařídil dědeček hochům,aby se řádně umyli a navzájem si zlikvidovali drobné parazity,
přičemž je odkázal na videosnímek o životě tlupy orangutanů kdesi na
Madagaskaru. I samotný dědeček dospěl k názoru,že je nutné,aby i on učinil něco sám se sebou,pokud se hygienické stránky týče. Nějakou chvíli se díval do zrcadla,aby dospěl k názoru,že zde pouhá voda už nepomůže a užití majzlíku a kladiva,za účelem odstranění letitých nánosů,by bylo spojeno s obtížnou manipulací. Rozhodl se tedy narychlo navštívit jistého akademického sochaře,nějakého Mžoura,aby ten provedl odbornou restauraci.
Akademik Mžour se po četná desetiletí živil modelováním bust osob,
které se v různých režimech těšily úřední oblibě. Jelikož obměn státních zřízení za ta léta bylo vcelku dost a střídání vůdců v rámci nějakého toho systému byla též častá,měl umělec opravdu co dělat. Jedinou nevýhodou bylo,že po výměně nějakého toho hegemona,se musel před různými nově ustanovenými komisemi zodpovídat, proč právě nedávno svrženého lumpa plácal z hlíny tak láskyplně,aby byl poté prohlášen za padoucha a servilní individuum. Po nějaké době byl naopak pozván na Hrad,za účelem udělení nově vyražených medailí za zásluhy,které mu pak další komise odejmula a sochaře doporučila k převýchově,nejlépe do kamenolomu,kde jest prý ke skulptůrám nejblíže. Jak často Mžour říkával: „Zas je všechno jinak.“,když ho během šichty v lomu nakládali do vládní limuzíny a odvezli k představitelům nových pořádků ,za účelem ideových očist a následných nabídek vládních zakázek.
„Tak zas brzy nashledanou,pane Mžour.“říkával vždy při těchto příležitostech vrchní střelmistr Prskavec.
Mžour byl naposledy spatřen v hlavním městě při jistých událostech,jak zmateně pobíhá s na klopě umístěnou plackou,na níž byl nakreslen poněkud otlemený panáček. V pravé ruce držel svazek klíčů,se kterým neustále zvonil a kterýžto byl zakrátko, z moci úřední,nucen odevzdat jisté osobě prokázavši se jako nový majitel domu,jenž se netajil se záměrem,že toho patlala a ty smradlavý báby ze svýho baráku v co nejkratší době vypráská. Tento fakt,rozbouřeným životem plující Mžour, poznal tak,že jednoho večera vraceje se z nedaleké nálevny,kde vedl ohnivou řeč o tom,jak: „ Teď bude všechno jinak!“,uviděl na chodníku před vchodovými dveřmi svůj nahromaděný majetek. Jeho pozornosti neušly polorozbité a otlučené busty,navzájem promíchané a chaoticky propojené,tak,že by erudovaní historici hořce zaplakali,a slabší z nich by rozervali své diplomy a zvolili ráznou sebedestrukci. Jak tak akademik postával nad střepy,dospíval k filozofickému poznání,že zde se jedná o viditelný a hmatatelný běh dějin,a že čas,kdy zas bude všechno jinak na sebe nedá dlouho čekat.
Nový domácí se představil jako Kořínek Hubert. Na Mžourův dotaz,zda kdysi nevedl v ČKD rudý koutek,pro který sochař kdysi stvořil busty Stalina a Berji,se zatvářil jako když jej bolí zuby. Akademik vzpomněl, jak kdysi díla donesl na místo určení a pak zas bylo všechno jinak neboť byl,nic netuše nakopán hned na hlavní vrátnici do zadku samotným panem Kořínkem se slovy: „Nic tu nerozbalujte,jděte s tím pryč,někde to rozbijte a do dvou dnů mi přineste Chruščova! Chlape,vy vůbec nevíte jaká je doba! Všechno je jinak!“
„Ano,byly různé časy,hlásalo se,že vlastnictví výrobních prostředků soukromými osobami jest největším zlem,avšak já na sobě nyní pozoruji,že to zas není nic tak hrozného.“ zrevidovával pan Kořínek svůj světonázor a pokračoval mírněji.
„A nyní k věci,milý příteli! Zde si přečtěte tuto listinu,poté podepište a můžete si jít kam jest vám libo.“
Starý Mžour se kroutil jak mohl,že nic nepodepíše a tak dál,avšak tu náhle spatře dva dekadentní zjevy,kteří se najednou objevili vedle Kořínka,z nichž jeden povzbudil akademika slovy:
„Dědku neser,chcem už jít na pivo!“,rychle podepsal,celý rozklepán a zachvácen náhlou ochotou se zeptal,zda nemá podepsat ještě něco.
Nebylo již co,ale zas bylo všechno jinak,když s haraburdím na vypůjčeném dvoukoláku si to šinul na svou chatku poblíž Mladého černidla.
Nyní akademik seděl u stolku před chatkou s krabicí červeného čůča a poloprázdnou skleničkou od hořčice vedle. Z dálky viděl přicházejícího dědečka a došel prozřetelně pro další sklenici.
„Vítám tě parťáku,přijmi posezení a nápoj Dionýzův.“ vyzval pateticky dědečka Mžour.
Dědeček nepohrdl a na dotaz umělce,co kmeta v tento čas přivádí,byla mu vyložena patálie s očistou před významnou návštěvou.
„No tak se na to podíváme. Shoď ze sebe nejdřív hadry!“
Když tak bylo učiněno,zůstal dědeček jen v trenýrkách.
„Jak tak koukám,chtělo by to asi tak na tři hodiny do sudu s louhem,a pak by to mělo jít odsekat.“ znalecky shrnul stav věcí Mžour.
„Ty trencle by bylo dobrý taky shodit.“ dodal.
„Už asi dolu nepudou,nosim je vod osumatřicátýho,ještě vod sletu.“ nostalgicky uvedl dědeček věc na pravou míru.
„Tak tam vlezeš takhle. Zatím seď a pij,jdu připravit lázeň. Chvíli to bude trvat.“ a sochař se pustil do příprav.
Jakmile skončila asi tříhodinová koupel,dědeček vylezl ze sudu a započalo se s odsekáváním. Práce šla dobře a rychle a vnímavý Mžour usoudil,že z odpadnuvších zbytků by se dala slepit nějaká ta abstrakce,o kterou by se jednou světová muzea moderního umění mohla porvat. Když bylo vše hotovo,akademik poodstoupil,zálibně si prohlížel svou práci a pronesl: „Jako římskej senátor,jen aby tě doma poznali,až dorazíš.“
Dědeček se Mžourem ještě popili a poseděli a když se loučili,kladl sochař dědečkovi na srdce,aby moc pozdravoval pana hraběte a aby mu vyřídil,že tu Henleinovu bustu už má skoro hotovou.
„To víš Špročku,už to nejde tak rychle jako dřív,ruce se mi stářím a chlastem klepou.“
Jak se dědeček vracel domů,potkal bábu Kadrabovou s nůší sena na zádech. Bába spatříc starého Špročka,nemohla uvěřit vlastním očím a šla,jak se říká,“do kolen“.
„Vy jste ale štramák pane Šproček.“,netajila údiv bába.
Dědův stav podpořen též silným slucem,stal se příčinou expanze jeho osudem potlačených básnických vloh a estetických představ. V bábě spatřil eterickou,nedostupnou bytost,neobyčejných půvabů a nezměrné moudrosti. U cesty urval bodlák,před Kadrabkou poklekl a veršovaně vyjádřil,že jeho láska konečně přišla,a že on po léta vše skrýval ze studu a pak dodal,že mu není třeba smrti,nýbrž lásky a věrnosti své jediné,milované. Když se s ní rozloučil,zapíchl bodlák bábě do nůše,cestou se několikrát otočil a posílal políbení.
Stará bába,chudák,ze všeho vyvalená,popošla asi tři sta metrů a pak sebou i s nůší řízla do strouhy. Asi za dvě hodiny se probudila,došla domů,kde několik dní bloudila po stavení jako ve snách,zatímco domácí havěť řvala hlady.
Dědeček se tedy navrátil domů a hoši jej zprvu vpravdě nepoznali a dědeček je také ne. Moudrý stařec hochy poučil,že jest žádoucí hygienu aplikovati pravidelně,nikoliv až s odstupem několika desítek let.





XIII.

Na druhý den po poledni bylo možno spatřiti šourajícího se přihrblého
stařečka celého ve svátečním a okolo něho dva poskakující nezbedy,
kteří tu a tam odběhli na palouček,či do lesíka,aby se pak dědečkovi
pochlubili, co za havěť pochytali,a zda dědeček ví,jak se tato jmenuje,
kde přebývá a tak podobně.
„Ne,aby jste tomu trhali nožičky nebo křidýlka. Může se stát,že jeden
z vás nebo dokonce oba se řízením osudu dostane do vysoký politiky
a pak by to moh' někdo na nějaký schůzi vytahnout.“ shrnul děd takto své letité zkušenosti s praktickou politikou.
„Však my dědečku zviřátkům neubližujeme.“ uvedl Willy věc na pravou
míru,zatímco John si právě pochutnával na hovniválech a vyprskával
nepozřetelná tykadla kolem sebe.
„Je vidět,že jste poslušní a rozumní chlapci.“ pochválil stařec obou.

Jak se tak výprava blížila k sídlu pana hraběte,bylo možno zaslechnouti
střelbu,kterážto se k delegaci povážlivě blížila. Dědeček poručil hochům,
aby se poschovávali mezi kameny a nevystrkovali makovice,dokud jim
on neřekne. Sám dědeček se ukryl tak,aby mohl pozorovat celý prostor. Zanedlouho mezi ukrytými hochy a děděčkem proletěl uřícený vikomt Hortensius,pronásledován vzteky brunátným hrabětem s pistolí v ruce a pálícím na všechny strany a provázejícím každou ránu řevem gorilího samce. Řičel na Hortensia,navzdory jeho aristokratickému rodokmenu,
že je židobolševická svině,karbonářskej zmetek a že doba,kdy mu z tý jeho idiotský tykve udělá cedník,právě nastala. Dvojice poletovala sem a tam,proběhla několikrát zámeckým parkem,přičemž bylo rozstříleno několik buclatých andělíčků zdobících kašny,což mělo za následek nekontrolovatelné výtrysky vodních gejzírů.

Celý incident započal tím,že vikomt Hortensius byl již dříve několikrát
léčen jakožto spreyer-maniak a jeho vášeň,jindy utlumená,jindy stěží
kontrolovatelná,právě propukla. S přiděleným sluhou,který měl nemoc-
ného na starost, kontrolovat a hlásit jeho nastupující tvůrčí aktivity a
jehož se Hortensiovi podařilo pro své nadšení obratně získat,se předcho-
zího dne podařilo vlámat do místní drogerie a odnést tak vše potřebné a
na druhý den pak s chutí pracovat,a to nejprve na zámecké zdi,kterou pan hrabě před pár dny nechal bíle nahodit. Jakmile hrabě spatřil něco,
pro což zřejmě teoretičtí výtvarní akademici sotva nalezli pojmenování,
začal brunátnět,bobtnat,funět a jeho výraz se začal blížiti výrazu samice blbouna nejapného laboratorně zkřížené s bizoním býkem.
Hrabě se po chvíli vzpamatoval,sáhl po pistoli,kterou měl vždy po ruce,párkrát vystřelil do vzduchu,poté se dal na zběsilý běh a za řevu
„Die Fähne hoch“, začal hledat Hortensia. Ten již znalý onoho rituálu
se též uchýlil ke zběsilému letu,čehož byla výsledkem již popsaná honitba,kterážto musela být zanedlouho ukončena neboť starý sluha pana hraběte James, se přískoky mezi zdemolovaným vybavením zámeckého parku a s bílým praporem v ruce,jímž občas zamával nad hlavou,hodlal domoci zastavení palby,čehož závažným důvodem byla skutečnost,že pozvaní hosté se začli sjíždět na zámek.
Hrabě,spatře sluhy seznal nebezpečnost situace,naposled vystřelil do vzduchu,něco zařval španělsky a šel se upravit do svých komnat,
zatímco dědeček zavelel hochům opustit úkryt a pochodovat na zámek.

To se již nádvoří zámku plnilo prvními hosty. Nepřehlédnutelnou figu-
rou byl zcela nepochybně generál SSSR ve výslužbě Michajl Porfirije-
vič Gumcev,který již jako devítiletý byl jako spojka přibrán k Čapaje-
vobě oddilu a od té doby se po celý život věnoval vojenské karieře. Ještě ve stádiu pokročilé senility v době afgánské záležitosti,se vehementně
zasazoval o využití ponorkové flotily. Když mu na schůzi generálního
štábu bylo vysvětleno, že Afganistán nemá moře,byl tímto faktem vysoce pobouřen,opustil schůzi,odjel do své pracovny,kde po dva dny
intenzivně zuřil. Na další schůzi prohlásil,že vydá moři rozkaz,aby
okamžitě nateklo tam,kam potřebuje přičemž rozvinul připravenou
mapu. To však bylo na ostatní trochu víc než snesitelné,následkem čehož byl Gumcev odvezen rovnou ze schůze do vojenského blázince,po několika měsících propuštěn z armády a po ukončení léčby mu bylo doporučeno jisté lázeňské středisko,kdesi na západě Čech,kde prý si najde spoustu kamarádů a že armáda za jeho letité zásluhy nemalou částku přihodí.

Jeho choť,Marfa Vyčurajevna Jebatěľna,kterou kdysi Gumcev objevil v
Charkově na vokzále během návratu z manevrů v nádražním bufetu a jež byla téměř o šedesát let mladší,projevila pro věc nebývalé nadšení.
Ihned jako praktická žena z lidu měla spočítáno,jakým způsobem by zaměstnala své mladší sestry a sestřenice a též několik bratranců. Aby si vše Michajl ještě vše nerozmyslel,celé dny kolem něj cupitala a vytvářela zdání vzorné,pozorné a poslušné ženušky.Jakmile se mnohočlenná rodina octla o několik tisíc kilometrů na západě,Marfa
vbrzku vše zařídila tak,aby její čestné dámy měly dostatek prostoru a
klidu na dostaveníčka se solventními kavalíry,zatímco přízeň mužská
měla za úkol zevlovat po městě,tipovat osobní automobily lepších zna-
ček a jinou skupinou od Kavkazu je nechat,pokud možno co nejdříve,
zmizet v politicky již rozpadlém imperiu,avšak po jistých stránkách fungujícim daleko lépe než během období jednoty všeho možného,a formátování nového člověka,jenž však ve svých hlubinách zůstal inter-
nacionálně starou,věčně nenažranou,sviní.

Dalšími hosty,trousícími se ze všech stran byli různí zástupci, předse-
dové všeho možného,starostové,přibyl konečně dědeček s chlapci,dosta-
vila se i nedávno opět vyznamenaná Mařka,která asi na rok odjela i s
Aedlin na rok někam do rovníkové Afriky v rámci programuOSN,týka-
jícího se pomoci dětem, prodchnutým ušlechtilostí samou,za intenziv-
ní podpory řvounů prestižních světových medií. Ve vesnici,kde působila,
si počínala již od počátku velmi dobře.Prostřednictvím tamtamů domo-
rodců se svět dovídal senzace o jejím působení. Kupříkladu Timesy vy-
daly zprávu o tom,jak pedagožka Marry,pocházající z jakéhosi státu,
který leží někde na Balkáně a kdysi byl součástí Osmanské říše,odehna-
la z okolí vesnice,v níž momentálně působí,lví smečku,kterážto působila
domorodcům mnoho útrap a škod. Pravda byla taková,že šelmy obklíči-
ly vesnici a několik dní,zvláště v noci,kvílely až hrůza. Černouškové se
tetelili strachy ve svých příbytcích,když Mařka prohlásila,že už na to
nemá nervy,vyletěla z chatrče ven,začla řvát,běžela do savany,kde čirou
náhodou narazila na vůdce smečky,jehož nakopala vší silou do zadnice,
což doprovázela ještě větším řevem. Nebohý lev si to vše neuměl řádně
srovnat v hlavě,protože takové zvíře ještě neviděl a jelikož ho zadnice
pořádně bolela,utekl s ostatními,kteří během exekuce mňoukali se sta-
ženými ocasy neznámo kam,aby se již více neobjevili.
Le Monde přinesl dojímavý příspěvek,jak slon-samotář narazil na onu
vesnici,kde počal též různým způsobem obtěžovat kmen. Mařka,jakmile
vešla v kontakt s mohutným chobotnatcem,tento zjihnul,počal zvese-
la tajtrdlíkovati a též zvuky nespokojenosti jím vyluzované,se náhle
změnily v radostnější tembr. Šaman znalý těchto zvuků,Mařce nazna-
čil,že kdysi nezbedný sloník je vážně zamilovaný a že si ji zvolil za životní družku. Ještě mnoho dní nebohý nápadník dojímavě troubil za
její chatrčí,kde posléze žalem uhynul,odezvy se nedočkav.
Světový bulvár dodal senzaci,týkající se rvačky mezi náčelníkem a šamanem o její srdce. Souboj o Mařku se odehrál na kmenové schůzi
za úplňku. Kolem ohniště se shromáždil celý kmen. Na vykázaném
místě seděl bubeník se svým nástrojem a na jiném,označeném místě
stáli dva nejvyšší z kmene proti sobě. Pravidla rituálu,jenžbyl domo-
rodci nazýván Facango-Pecango,byla velmi jednoduchá,pročež nikdy nedošlo ke stížnostem,případně ke svolávání různých výborů, komisí,či subkomisí,též sázení na vítěze neexistovalo. Vše probíhalo takto:

Právo udělení první facky dostal ten,kdo nasbírá od východu do západu slunce více zvláštních červů,v domorodé řeči zvaných,Žumžulala-Gumuqe. Během přepočítávání žumžul stáli,za zvuků rituálních bubnů již oba soupeři proti sobě. Po tomto dramatu bylo přikročeno k souboji s následujícím scénářem:

1/ Bubeník: bum!
2/ Duelant 1: facka duelantovi 2.
3/ Bubeník: bum!
4/ Duelant 2: facka duelantovi 1.

Takto se pokračovalo,dokud si jeden z duelantů neustlal na zemi. Ten,který zůstal na nohou si odváděl milovanou do své chatrče.
Souboje tyto netrvaly však nikdy dlouho a též k vážným zraněním nikdy nedošlo neboť oponenti velmi znaveni denním sběrem červů,za sálajícího slunce,stáli po jeho západu sotva na nohou a mnohokrát se stávalo,že upadli oba,aniž došlo k první facce. Došlo-li k tomuto patu,celá akce se buď opakovala znovu nebo se jeden ze soků vzdal, případně oba prohlásili,volně přeloženo: „ Ať si ta Nána pitomá najde na tydle blbiny jinýho moulu,když neví,co chce.“,a šli každý svou cestou,přičemž madame se stala předmětem všeobecného posměchu,
pročež ani v zájmu místních ebonitových krasavic nebylo žádoucí zále-
žitost hrotit,neboť kromě posměchu jim též hrozilo,že zůstanou navždy
na ocet.

Mařka též tento způsob souboje nepovažovala za účelný. Po několika
kolech přiskočila k nesmiřitelným sokům,popadla každého za ucho a
jejich palicema praštila o sebe. Skáceli se oba,Mařka každého z nich,
popadla za pásek,šamanovou hlavou otevřela dveře a než se ostatní mohli vzpamatovat,celá trojice se octla v Mařčině příbytku. Jakmile se oba muži vzpamatovali,bylo jim nekompromisně vysvětleno,jak to s denním řádem asi bude vypadat:
„Jeden den šaman,dvakrát,druhej den náčelník,taky dvakrát. Ať z toho
života taky něco mám,pacholkové! Budete si na baobab za vesnicí dělat zářezy a já to budu denně kontrolovat.“, prohlásila Mařka. A vše v dal- ších dnech a měsících pokračovalo v její režii. Dlužno podotknouti,že oba,kvůli Mařce kdysi nesmiřitelní jedinci,kteří časem poněkud ztráceli na váze a chřadli, vzali za vděk příletem těžkého transportního vrtulní- ku s výsostnými znaky OSN,který naložil Mařku,a po několika poku-
sech s námahou vzlétl,aby jí přepravil do hlavního města,odkud byla vyzvednuta malá Aedlin a v dalšíchn dnech obě čekal návrat do vlasti.

Celá Mařčina mise byla jedním z domorodých a k tomu pověřených umělců vyryta obrázkovým písmen do kůry jiného bobabu,který sloužil
po generace jakožto kronika kmene. Tímto okamžikem do zapomenu-
tých končin a k zapomenuté komunitě vkročila civilizace. Přijížděli
nejen vědci,novináři,fotografové, ale také skupiny pouhých čumilů a
dobrodruhů,kteří neměli v hlavě nic jiného,než zahájit velkolepý bussi-
ness,obdržet tučné dotace a s nimi zmizet kamsi do neznáma. Dokonce
jedno z prestižních amerických nakladatelství udělalo z celé události
bestseller,kterýžto byl podstoupen jistému scenáristovi,aby tento stvo-
řil stodvacetidílný seriál pro slovutný Holywood.
Důsledkem toho všeho komerčního blbnutí bylo,že během jedné noci se všichni domoodci sebrali a zmizeli do neznáma,aniž to kdokoli zazna-
menal.

Též dorazil ansámbl starého Kudrny,který se před pár dny vrátil z úspěšného ročního turné po Amazonii. Toliko smutnou zprávou o osudu pankáče Viktora byli všichni dojati a zarmouceni.

„Bylo to tak!“,začal zdrceně Kudrna a pokračoval:
„Přijeli jsme po řece do jedné vesnice v pralese,kde jsme podle smlouvy
napsaný na tabákovym lupenu,měli zůstat asi tejden,v čemž by nebyl
problém. Jediným zádrhelem byl Viktor a jeho šílení v bouřkách. Jelikož
v oněch končinách jsou bouřky mnohem kvalitnější než u nás,byl Viktor
nezvladatelnej. Vždycky,jakmile to spustilo a celej prales ztichnul,začal
Viktor lítat všude možně,chrastit řetězama a řvát tak,že přeřval i vichr. Všichni, včetně domorodců se tetelili strachy v chatrčích,jenom Viktor
blbnul s pološíleným ksichtem kolem dokola,čemuž nerozuměli ani místní šamani. Ti si pak na nějakym tom jejich posvátným místě udě-
lali takovou tu jejich schůzi,na který ho prohlásili kouzelným duchem
pralesa,pak ho posadili na takovou parádní židli,porád mu nosili
vybraný žrádlo,kořalky vypálený z různejch pralesních prevítů a cpali mu do pelechu jednu místní krasavici za druhou,aby si ho naklonili a usmířili.Nebohej Viktor neměl ani páru o tom,co se to kolem něj dějě,ale moc se mu to líbilo.
Až jednoho dne přišla buřina,jakou ani stařešinové nepamatovali. Viktor začal jančit jako obvykle,párkrát to do něj řízlo,ale von nic a hopsal vesele dál. Šaman vyšel k ohništi,začal si mlátit hlavou vo šutr,pak se v tom lijáku začal válet v bahně a vykřikoval cosi o duchu duchů. Viktor kolem něj udělal pár koleček,pak ze všech sil zařval a skočil do řeky. K ránu, když bylo po všem,tak v místě,kde zmizel v řece byl velkej aligátor,kterej měl v tlamě znak ducha pralesa. Ještěr,když spatřil blížící se lidské tvory,ještě více otevřel tlamu,rychle se otočil a zmizel v hlubinách.
Šaman prosil duchy o vysvětlení. Prostředníctvím různých úkonů a kou-
zel mu bylo zjeveno,že Viktor je nejen bohem pralesa a ohně,ale těž všech vod a může kdykoli měnit své podoby. My jsme však věděli svý
a nechtěli kazit šamanovi radost. Ke spokojenosti všech bylo rozhod-
nuto,že z kusu posvátnýho špalku se vydlabe Viktorova socha,která v tý
vesnici bude stát do skonání věků,což bylo odsouhlaseno a posvěceno náčelníky a šamany z okolí. No a dál jsme pokračovali bez Viktora,
šlo to těžce a už to nebylo vono. No a teď si dáme chvíli voraz a za dva měsíce zase razíme. Do tý doby musíme najít někoho za nebohého Vik-tora a všechno nazkoušet. Práce bude dost.“,uzavřel tak Kudrna své
vypravování.



XIV.
Pan hrabě seznal,že je nutno se poněkud upravit,předaje své sestře,která
s ním na zámku bydlela,potřebné instrukce spolu s žádostí,aby se ujala
hostitelské úlohy a dohlédla na vše,co je zapotřebí,letěl se do svých komnat převléci a zcivilizovat po divoké honičce svůj zevnějšek.
Jěště neopomněl dodati,aby mu ten „zdegenerovanaj trotl“,nelez aspoň
týden na oči,jinak že ho čeká pravý a nefalšovaný gestapácký výslech.

Poté započala úvodní hostina se vší parádou,hodnou hraběcí výsosti.
Když se hosté jaksepatří najedli a napili,byla navržena volná procházka
zámeckým parkem. Mezi hosty se vyskytoval též ředitel muzea,zaměře- ného zvláště na umělecké produkty místních obyvatel,který jakmile spatřil extravaganci na zámecké zdi a poněkud pošramocené sochy,zdo-
bící jednotlivé kašny,neskryl své nadšení,spěchal za panem hrabětem,
aby s poklonami ocenil jeho smysl pro modernu,nabídl spolupráci s mu-
zeem a možnost kvalifikovaných přednášek.
„Aber mein lieber,to je práce mého chráněnce Hortensia,není zde, je poněkud citlivý a sydlivý.“,uvedl věc na pravou míru pan hrabě,při-
čemž vnitřně s ním lomcoval dosud nevyprchaný vztek.
„Rád bych toho mladého genia poznal,bylo-li by možno.“,doprošoval
se nevtíravě ředitel.
„No dobrá! Jamesi přiveď vikomta!“

Jakmile byl pobledlý a strachy rozklepaný vikomt předeveden,byl si zce-
la jist,že ho hrabě nechá přede všemi pověsit hlavou dolů na jednu z vět-
ví zámeckého dubu a že on nešťastník,tam stráví tak dva dny.
„Nu pojď chlapče a nestyď se!“,dodával mládenci odvahu pan hrabě.
„Zde ti představuji ředitele zdejšího muzea umění,který nalezl pro tvé
výtvory pochopení a je přesvědčen o tvém velkém talentu. To víte,pane řediteli,“obraceje se k němu,“hocha mám velmi rád,i život bych za něho dal a pokud jde o výtvarné umění podporuji jej,jak je to jen možné.
Včera zde zkrášlil zámeckou zeď,pravda,mírně jsem jej za to pokáral,
avšak on mi citlivě vyložil své umělecké přístupy a mé chmury byly ty tam. No a na těch soškách,co se tyčí uprostřed kašen,jsme pracovali
společně téměř až do příchodu hostů,což vysvětluje i mé malé zdržení.
„Velkoplepé,vskutku velkolepé.“,zajíkal se v počínající extázi ředitel.
„Dobrá,dobrá,nechám vás o samotě,jistě si budete mít co povídat,je
mou povinností věnovat se všem,jsem na roztrhání.“,vzkroutil se hra-
bě z problému a šel pozdravit generála Gumceva.

Oba pánové,narozdíl od bujarého mládí,opatřeni již solidní historickou
pamětí,si měli opravdu co sdělovat. Probrali tak,jak bývá zvykem,udá-
losti minulé a současné,přes ženský,auta,víno a lihoviny,zkrátka,byla to
vpravdě plodná debata,když tu hraběti neušlo,že jeho sestra se prochází
s mladou paní generálovou a obě živě debatují. Všiml si,že paní generá-
lová v zápalu hovoru od sebe neustále přibližuje a oddaluje dlaně svých
paží,ohnutých v lokti,přičemž obě dámy se poněkud potutelně uchichtá-
vají. V jedné chvíli ukázala paní generálová své společnici píď levé ruky a lehce se začervenala.
„Ten musel být ale rozkošný,má drahá!“,decentně poznamenala sestra
pana hraběte a obě dámy se daly do hlasitého smíchu.
„Pří pohledu na vaši paní soudím,že se ráda věnuje rybolovu.“,oživil
již poněkud váznoucí konverzaci pan hrabě.
„Nevzpomínám si,že bych ji kdy viděl s rybářským prutem,i když její
gesta naznačují jistou příchylnost k této kratochvíli,avšk poslední do-
bou neustále něco poměřuje,baví s tím vesměs dámskou společnost a
veškerý výsledek takovýchto sedánků je neutuchající ženské řehnění. Když jsem se jí na to ptal,bylo mi řečeno,že se stala sponzorkou zdejšího dorosteneckého atletického klubu a řijala funkci dozoru nad problema- tikou štafetových kolíků,prý bdí zejména nad rozměry a zvlášť kluznými vlastnostmi oněch mně nepochopitelných předmětů.Je tam poslední dobou vařená,pečená,avšak domů se vrací ve velmi dobré náladě a neustále si prozpěvuje,labutěnka moje“,osvětlil tímto vše generál.
„Jsem rád,že se věnuje něčemu smysluplného,co má budoucnost,jinak
by se asi unudila.“,dodal.
„Je obdivuhodné,jak ji ta funkce pohltila,to víte,ženy vše tak intenziv-
ně prožívají,to je vlastnost,která nám chybí.“,uzavřel vše hrabě.
„A nyní generále,čeká nás večeře v hlavním sále. Je čas se tam odebrat.“

Společnost se odebrala k večernímu hodování,o jehož velkoleposti se
po kraji vyprávělo ještě několik následujícich let. Když byla hostina
u konce,společnost se roztrousila po zámku a zámeckém parku,utvo-
řily se živě debatující skupinky,jejichž obsazení se neustále obměňo-
valo,později se pánská společnost odebrala do kulečníkového a karet-
ního salonku,kde nekompromisně dominoval dědeček,který chvástavce
s utkvělou představou,že toho „starýho prďolu“ oberou tak,že bude muset prodat kromě střechy nad hlavou i trakař,brzy přesvědčil o jejich
omylu,takže mnozí z nich byli nuceni sepsat úpisy a ti hodně neopatrní
se octli jen tak ve spodním prádle a jejich hlavní starostí teď bylo,jak se
ze společnosti nepozorovaně vytratit,a to tak,aby nebyli spatřeni svými drahými polovičkami. Rovněž v kulečníku dědečkovi nebylo rovno a našlo se dost účastníků,podpořených alkoholem a žijících v domnění,že hru brilantně ovládají,kteří byli za vysokých sázek poraženi na hlavu. Pan hrabě se smál,až se za břicho popadal a musel uznat,že takový mejdan už dlouho nezažil a vzpomněl si na úsloví o tom,jak se nahý na svět přichází a nahý se z něho odchází a jak ho katecheta za snahy o do-
slovnou citaci mlátil rákoskou přes prsty.
„Už bych měl toho nechat,pane hrabě,podruhé by ti nerozumové už nepřišli.“,odtušil děděček.
„Ja wohl,máte recht. Postaral jste se o dobrou zábavu dědečku.“,uznale
pronesl hrabě.
„Mám takový dojem,že to hlavní ještě přijde. Nechte,prosím svolat všechny,co se v mé společnosti vyskytli.“,poprosil starý Šproček.
„Nu dobrá,jsem vpravdě zvědav,s čím ještě prijdete.“,s úsměvem pra-
vil hrabě.
Jamesovi bylo tedy uloženo,aby se pokud možno všichni sešli v hlav-
ním sále,dámy nyvyjímaje. Když se tak stalo,do čela stolu se postavil
dědeček s panem hrabětem po boku a expose mohlo začít.
„Prosím,účastníky,aby si řádně prohlédli své kapsy,podívali se,zda mají
hodinky,zda dámy mají své naušnice,náramky a tak dál.“,pravil stařík.
V sále to zahučelo a po chvíli vypukla ta správná panika. Téměř každé-
mu něco chybělo. Od peněženek přes klíče od automobilů,dámám obvyk-
le drahé zkrášlující doplňky a jiné cennosti. Děděček vše postupně pokládal na stůl a vlastníci si pro své věci po jednom docházeli. Pan
hrabě nemohl potlačit své pobavení,když seznal,že i jeho cibule po
pradědečkovi,které nosil vždy u sebe byly ty tam. Když mu kapesní
hodinky dědeček předával,projevil hrabě nejhlubší uznání jeho schop-
nostem. Též ředitel muzea byl produkcí nadšen a při té příležitosti po-
žádal pana hraběte,zda by Hortensius mohl bydlet u něho v muzeu a
nemusel tak denně dojíždět.
„Ať mi ten parch…,ach co to říkám! Samozřejmě pane řediteli,hochovi to jenom prospěje,bude v těch nejlepších rukách. Bednu s barvama nechám poslat zítra ráno. Po chlapci se mi bude stýskat. Ale nedá se
nic dělat,nehodlám mého chráněnce brzdit v uměleckém vývoji.“,schválil žádost ke své úlevě pan hrabě.
„A nyní,pojďme všichni do parku,je připraven ohňostroj.“,oznámil hrabě všem.
Společnost se odebrala k závěrečnému spektáklu a po jeho ukončení se hosté začali trousit ke svým domovům.
„Můžete zde přespat děděčku,již je tma a domů to máte celkem daleko.“
„S díky příjímám,ale ještě musim někde najít ty dva zmetky,co mám na
starost,celej večer jsem je neviděl.“
„S tím si nedělejte starost,jsou zde na seníku s děvčaty ze vsi.“
„No jo,tak už to s nima začíná. Věčně to asi malý a roztomilý chlapeč-
kové nebudou. Děkuji za poskytnutý nocleh a dobrou noc.“
„Dobrou noc,dědečku.“


XV.

Léta ubíhala a dědeček cítil úbytek sil a elánu. Též na Mladém černidle se toho dost zněnilo. John a Willy se někam vytratili a po čase přišel od
Johna dopis,že se nachází v Austrálii a že je generálním ředitelem jedné
počítačové společnosti.
„Dyk meuměl nikdy ani do deseti,tak jakýpak počítače,tohle mu teda nesežeru .“,zauvažoval bystře dědeček.
A měl správné tušení,neboť nebohý John žil z ruky do huby někde na předměstí většího města,celej špinavej,zamaštěnej a páchnoucí.
Po nějaké době dorazilo úřední psaní,že Willy je zašitej někde v Asii za pašování drog a že to vypadá na dlouho.

Barbie vstoupila do kláštera kdesi ve Španělsku,když ji tam odtáh Megumbe a ona mu utekla,aby se po nějaké době dozvěděla že“Megu“
je zabetonovanej v nějaký hrázi. Aedlin žila ve společné domácnosti s
tetou Mařkou a když ta byla povolána na věčnost,tak se malá celkem
dobře vdala. A konečně Kristla si nabalila starýho dědka a dávala mu
zabrat tak,že záhy duši vypustil a ona se stala dědičkou slušné hoto-
vosti i statků,pročež mohla začít ze sebe,ke vzteku sousedek,dělat místní madame.

Nadešel čas a Jarda se navracel z “dovolené“.
„Tak tě vítám,pacholku! Jsem rád,že jsem se tě dočkal. Poslední dobou
cejtim,že je to se mnou nějak nahnutý. Už tady asi dlouho nebudu.“,
shrnul vše děděeček a vyprávěl Jardovi,co se vše událo,zatímco on byl na “stáži“.
„Co se dá dělat otče,budem tu muset nějak hospodařit spolu.“,pravil Jarda poněkud s nádechem zármutku. A tak ponějaký čas bylo.

Nadešel podzim,zima a blížícího se jara se dědeček již nedočkal. Na pohřební průvod byla žalostná podívaná,když za dvoukolákem s rakví tlačeným pohuňkem se potácel pouze připitý Jarda. Pan hrabě spatře z okna své komnaty onu truchlivou podívanou,se neubránil slze dojetí,dal poslat věnec a pravil: „Ein glücklich Mann. Mimochodem, nevíte,kde se nachází má sestra Jamesi?“,otázal se poté hrabě.
„Je prosím s paní generálovou v atletickém klubu.“ ,odvětil James.
Hrabě ještě jednou pohlédl na již mizící dvoukolák a nostalgicky dodal: „ Sic transit gloria mundi.“

Publikoval(a): Los Alamos, 25.10.2014