Básničky, Poezie, Verše

v

Přes práh dospělosti - 1. Spřízněné duše

Přes práh dospělosti - 1. Spřízněné duše

Kněžka Romány » ?nezařazené?

Anotace: Tenhle příběh jsem začala psát, když mi bylo asi šestnáct. A dopsala jsem ho až po patnácti letech... Je o lásce, mládí, smyslu života i v těch nejtěžších chvílích...

„Velkou oříškovou,“ usmála jsem se za pult na paní Blažkovou, která mě znala jako stálého, dobrého zákazníka.
Jakpak by taky ne, když si sem tu zmrzlinu chodím kupovat pravidelně už dva roky vždycky, když se vracím ze školy!? Ale teď jsou prázdniny a já nemám žádné hloupé problémy se školou a učením. Mohu si užívat se svými přáteli...
Mimovolně jsem se rozhlédla po kavárně.
Mám teď jen jeden problém, uvědomila jsem si naštvaně. Všichni lidi jakoby dostali ten stejnej nápad jako já – osvěžit se zmrzlinou nebo pohárem a to snad naschvál právě v téhle kavárně! No, a tak se naskýtá otázka: Jak se dostat přes ten dav lidí a udržet přitom zmrzlinu v kornoutku?
Jemně jsem se dotkla jazykem té báječné, osvěžující zmrzliny a rozhodně si v duchu rozkázala: Ne, já ji nedám!
Vykročila jsem tedy rázně do té tlačenice se zrmzlinou odvážně zdviženou nad hlavou.
Fajn, fajn, vedla jsem k sobě cestou spokojený monolog, právě jsi zdárně prošla zkouškou v podobě něčí otravně nastavené nohy, ten malej, rozvernej kluk tě naštěstí svým traktůrkem nesejmul, útoku té roztomilé holčičky s ulepeným lízátkem jsi se nakonec taky úspěšně vyhla, ten vypálenej loket tě sice minul jenom o vlásek...
A pak už jsem zahlédla svou „zemi zaslíbenou“ v podobě konce té spleti nebezpečných a zrádných částí těl a jejich majitelů. V domnění, že už jsem „v suchu“, vrátila jsem zvednutou ruku s kornoutem do původní polohy.
Můj pocit zažehnaného nebezpečí byl však příliš předčasný, jak jsem záhy zjistila. Stihla jsem jen koutkem oka zaregistrovat nějaký rychlý pohyb směrem ke mně a už jsem ležela rozpláclá jak tuhá žába na dlažbě se svojí pečlivě opatrovanou pochoutkou na bílém tričku. Při pohledu na tu spoušť se mi značně zvedla hladina adrenalinu.
Já jsem sice v podstatě mírumilovnej tvor, ale teď někdo pozná, jak řádí lítá saň Lýdie! To si někdo pěkně odnese..!
Náhle se přede mnou objevil vysoký černovlasý muž a silně v rozpacích mi pomáhal na nohy, přičemž se horlivě omlouval: „Moc se omlouvám, slečno... Já to neudělal schválně... Je tu tolik lidí a jeden druhému se plete pod nohy... Doufám, že jste si neublížila...“
Při pohledu na ten roztomile zoufalý výraz v jeho tváři se ve mně něco zlomilo. Vlna nepříčetného vzteku zmizela jako mávnutím kouzelného proutku. Pomalu jsem se nechala zvednout na nohy. Z hnědého trička, které bývalo ještě před několika okamžiky bílé, mi na zem kapala ta oříšková zmrzlina, na kterou mě rázem přešla chuť. K tomu lahodnému osvěžení už měla příliš daleko.
„Není vám nic?“ vyptával se ten muž stále stejně rozpačitě a starostlivě.
„Ne, jsem v pořádku,“ ujišťovala jsem ho o pravém opaku a třela si naraženou... zadnici.
„Omlouvám se za to tričko,“ ozval se opět. „Víte co? Posaďte se tady, jsem hned zpátky.“
Než jsem stačila něco namítnout, byl zpět a podával mi čisté černé tričko se slovy: „Skočte se na toaletu převléknout.“ Když uviděl můj nerozhodný výraz, dodal: „Berte to jako součást omluvy, prosím.“
"Takže vlastně nemůžu odmítnout. Díky,“ usmála jsem se, přijala trochu ostýchavě nabízené tričko a zaběhla na ´dámy´.
Z toalet jsem vycházela pomalým, nerozhodným krokem. Než jsem vešla do kavárenského prostoru, na chvíli jsem se váhavě zastavila a nenápadně nahlédla zpoza rohu do místnosti. Pořád tam stál, ruce ledabyle zastrčené v zadních kapsách kalhot, pohled nepřítomně zaměřený na cosi venku za okny...
Zamyslela jsem se: Zvláštní člověk. Můj první dojem byl, že je to zřejmě muž něco kolem třicítky... A přece v něm je něco z klukovské rozvernosti... Takového člověka jsem ještě nikdy nepoznala.
Možná by mohlo být zajímavé, dovědět se o něm něco víc...
Náhle pootočil hlavu a podíval se směrem ke mně. Rozpačitě jsem se usmála a vykročila k němu.
„No, asi jsem se zrovna netrefil do vaší velikosti,“ prohlásil, když jsem se mu předvedla v tom tričku. „Ještě že je dnešní móda tak tolerantní. Myslím, že i vaše zmrzlinové tričko by lidé považovali za docela povedený výkřik módy!“
„To by teda byl řev!“ prohlásila jsem a oba jsme se rozesmáli.
Chvíli jsme tam jen tak stáli a mlčeli. Pak se konečně odhodlal: „Nepotřebujete třeba někam odvézt?“
„Mám tady kolo, pojedu zpátky na chatu za přáteli. Asi bych už měla vyrazit...“
„Máte to hodně daleko?“
„Asi tak deset kilometrů, nic hrozného. Jezdím tuhle trasu v létě dost často a vždycky na kole...“
„Kdybyste snad chtěla porušit tradici...“ nabídl nesměle. „Mám tu auto.“
Znovu jsem se zamyslela: Znám se s ním sotva pár minut, a přesto je mi dost sympatický. Mám dojem, jako bych ho znala už dávno... Působí tak důvěryhodně a přátelsky... Sálá z něj jakási přirozená tajemnost a úplně vyzývá, abych tou záhadou prošla až k němu... Taková široká směs pocitů mě tenkrát zahrnula při pohledu na něj.
Ale vždyť ani neznám jeho jméno! namítla jsem si nakonec.
Jako by mou nejistotu vycítil...
„Ach, promiňte, zapomněl jsem se představit! To je tím rychlým sledem událostí... Já jsem Tomáš Hort,“ podával mi ruku.
„Lýdie Trojanová,“ kývla jsem.
„Tak co, přijmete mou nabídku, slečno Trojanová?“
„Pokud vás to nebude obtěžovat...“ pokrčila jsem rameny. Ve skutečnosti jsem mu za to byla vděčná. Venku bylo vedro, cesta k chatě samý kopec a navíc mě ještě pořád bolel ten naražený zadek.

Prvních pár kilometrů jsme oba mlčeli. Trapné ticho přerušil zase až on: „Co vás vlastně vedlo k cestě do Náměště nad Oslavou, smím-li se zeptat?“
„Já v Náměšti bydlím, jen teď o prázdninách jsem na chatě s přáteli. Potřebovala jsem si vzít něco doma a taky koupit dárek kamarádce Džíně. Pozítří pro ni pořádáme oslavu, má totiž sedmnácté narozeniny. Tedy, ona se nejmenuje Džína, je to jen její přezdívka, my máme všichni takový trochu uhozený přezdívky,“ rozpovídala jsem se ochotně. „Vlastně jen díky ní a mému staršímu bratranci, který s ní chodí, můžu být na chatě bez rodičů. Oni mě prostě v mých šestnácti letech stále považují za malou holku. Někdy si přeju být už dospělá... Vám to zřejmě přijde hloupé, ale...“
Náhle mi došla slova... Tomáš však na ta má vyslovená plynule navázal se zasněným výrazem ve tváři: „... vždyť já měl taky šestnáct, i když už je to... devět let.“
Jako by mi chtěl ´nenápadně´ prozradit, kolik mu je...
„Vám je teprve pětadvacet?“ vyhrkla jsem udiveně a hned se provinile plácla přes pusu.
Pomalu ke mně obrátil pohled. Nebyla v něm zlost, ani nenávist. Jen smutně přikývl: „Ano je mi pětadvacet.“
Cítila jsem se trapně: „Ah, promiňte, já to nemyslela nijak špatně...“
„Ne, já to chápu. Většina lidí si myslí, že jsem starší. Je mi to líto, ale zvykám si,“ vzdychl, jakoby smířen se svým osudem.
Po nekonečně dlouhé pauze jsem se odhodlala ozvat: „Můžu Vám něco říct?“
„Jistě,“ přikývl.
„Nemyslím si, že lidem připadáte starší podle toho, jak vypadáte, jde o to, že na svůj věk působíte možná až moc vyzrále a zkušeně. I na mě jste tak svým chováním zapůsobil... Ale připadá mi skvělé, že se chováte tak galantně, příjemně, a přitom nenuceně... Je to zvláštní kombinace svěží mladosti a vnitřní vyzrálosti...“
Náhle jsem se zarazila. Tomáš na mě zíral s překvapeným výrazem ve tváři. Začervenala jsem se a zadrmolila: „Pardon, moc filozofuju. Známí mě vždycky dokážou včas zastavit.“
Se zářivýma očima se na mě krásně usmál: „Vždycky jsem toužil, aby mi právě tohle někdo řekl...
Ale nikdy jsem nepoznal nikoho, kdo by se tolik přiblížil mému charakteru, jak někteří říkají – charakteru spisovatele-psychologa...“
„Vy jste spisovatel?“ vyhrkla jsem nadšeně.
„Hm,“ přisvědčil jednoduše. „Jezdím si takhle po republice a hledám inspiraci na různých krásných místech.“
„Páni, to musí být fajn...“ zasnila jsem se blaženě.
„Ano, je to vážně skvělé,“ uznal a otočil hlavu na druhou stranu, abych neviděla, jak se mu tvář zkřivila bolestí. Nemohl se mi tenkrát ještě svěřit se všemi důvody svého cestování. Teď už taky vím, že to nebyla jen fyzická bolest...
„Říkala jste Kozlany? To je ono?“ zeptal se mě, když jsme se blížili k malé vesničce s cedulí hlásající tento název.
„Jo, to je ono. Zastavte mi, prosím, tady u té zatáčky,“ nabádala jsem ho.
Tak zastavil.
„Díky za svezení...“ poděkovala jsem mu, když mi vytáhl kolo z kufru a ani jednomu z nás se nechtělo loučit. „Snad se ještě někdy uvidíme... a připijeme si na tykání... třebas jen limonádou...“
Smutně se pousmál, jako by uvnitř něj probíhala nějaká bitva.
„Určitě,“ slíbil a v jeho hlase jsem zaslechla trpký přízvuk se směsí... bolesti?
Ani mně nebylo do smíchu. Nerozhodně jsem nasedla na kolo.
„Nashledanou,“ pokynul mi a já se po prašné polní cestě vydala do blízkého lesa.

Ještě se uvidíme, pokýval Tomáš zasněně hlavou a jemně zvedl ze sedadla moje ´zmrzlinové´ tričko. Zhluboka nasál sladkou vůni parfému a v té chvíli si byl naprosto jistý: Naše cesty se musí znovu propojit, máme u sebe každý kus toho druhého...

Vím, že ho ještě někdy potkám, promlouvala jsem sama k sobě cestou a konečky prstů něžně přejela po písmenech na tričku. Tohle nemůže být konec toho našeho zvláštního, krásného sblížení...
Publikoval(a): Kněžka, 6.3.2016
Přečteno (65x)
Tipy (2) ... dát Tip/SuperTip
Poslední tipující: Lipová

Spodek

Stránka generována 19.11.2019 12:39
U nás jste dnes prohlídl(a) 1 stránek.
roboti