Básničky, Poezie, Verše

v

Přes práh dospělosti - 2. Obloha byla temná...

Přes práh dospělosti - 2. Obloha byla temná...

Pomalu jsem sjížděla po mírně klesající cestě, míjela kousek pole, řadu třešní, několik chat, louku... Všechny ty tolik známé věci, ke kterým se vázaly mé nejkrásnější vzpomínky už z raného dětství a místa, na kterých jsem dospívala a prožila tisíce krásných chvil. Tentokrát jsem však pramálo vnímala jejich tiché, přátelské pozdravy. Moje mysl byla příliš daleko – zůstala v jeho autě, v jeho přítomnosti, s ním...
S nepřítomných výrazem jsem dojela až k chatě a uklidila kolo do garáže. Pak jsem vstoupila do chaty a rozhlédla se. Nikde nikdo, jen ticho. Vystoupila jsem tedy nahoru po schodech k našim pokojům a zaklepala na dveře u kluků. Nikdo se neozval. Stiskla jsem kliku a nahlédla dovnitř. Pokoj byl prázdný. Ani jsem se tentokrát nezdržovala nadáváním, jaký mají v pokoji zase nepořádek, odkopla Patrikovu botu od dveří pod postel a vešla do protějšího pokoje. Narozdíl od předcházejícího pokoje zde bylo uklizeno, jen záclona u otevřených dveří na balkon byla ledabyle odhrnutá. Klekla jsem si ke svému nočnímu stolku a po krátkém přemýšlení z něj vyňala červený deník, malý modrý zápisník nadepsaný mou přezdívkou Shady (čti šeidy, česky temná, podezřelá) a tužku. S těmito věcmi jsem vyšla na balkon a zavřela za sebou dveře.
Chvíli jsem jen tak stála opřená o zábradlí a vychutnávala to ticho... Náhle jsem si uvědomila, že nebe se začíná zatahovat mraky. Vypadalo to na báječnou letní bouřku.
Posadila jsem se na zem, odložila sešity a vzala do ruky kus kůry, která se tam povalovala, a nůž.
Džína si zase něco vyřezávala, došlo mi, když mi zrak padl na o kousek dál pečlivě seřazené kůrové panáčky, lodičky, domečky a jiné výtvory.
Bratránek má stejně štěstí, že má někoho tak skvělého, jako je moje nejlepší kamarádka Regina, posteskla jsem si.
Zamyšleně jsem nožem vyryla do nepoužité kůry slova: Regina + Patrik = Džína + Troj = Láska.
Trochu dětinské, ale co.
Pak jsem konečně vzala do ruky červený deník a začala v něm listovat.
Třeba ze mě taky jednou bude spisovatelka a vydám knížku všech těchhle básní nebo... Kdepak, bude ze mě psycholožka, to je jasné. Ale stejně bych možná mohla... uvažovala jsem nad svými uměleckými pokusy.
S nadějí jsem vyměnila červený deník s básněmi za malý modrý zápisníček a v duchu četla: Láska se nedá vyjádřit slovy, ta se musí prožít!
A na další stránce: Každý člověk píše jednu velkou knihu – knihu svého života.
Anebo: To, že po životě přijde smrt, jsem ´věděla´ už při svém narození, proto mě její příchod nesmí nikdy překvapit. Budu ji čekat každou chvíli a na každém místě svého života... ale nikdy se jí nevzdám dobrovolně bez boje! - No, to jsem měla zase jednu ze svých tragických nálad, co?
… a trpká výčitka: Proč lidé berou drogy, pijí alkohol a kouří? Svět přece nepotřebuje trosky! Svět potřebuje cítící a myslící bytosti, které si uvědomují cenu života samotného!
Moje nálada byla docela na úrovni - ani smutná, ani veselá, taková akorát... Když jsem však obrátila list a přečetla si nejbolestivější vyjádření v celém zápisníku, tato docela příjemná nálada okamžitě zmizela. Objala mě stejná nenávist a vzdorná myšlenka jako právě tenkrát: Život je zrada, svět je zrada... zradili nejbližší!
Tento den jsem se rozhodla pomáhat lidem v jejich nejtěžších chvílích, kdy duše trpí víc než dokáže tělo. Protože já ten den zažila něco, co silně zranilo mou víru v život a nikdo mi tenkrát nepomohl...
Byla jsem tak sama... Ale jiní nemusí!
No, myslím, že na nic lepšího, než je psycholožka, nemám, a vlastně ani nechci mít, uzavřela jsem
to, a pak s útrpným úsměvem dodala: Vlastně možná mám na víc! Jsem šíleně zamilovanej psycholog...!
Po této krásné myšlence jsem odevzdaně zavřela oči, opřela hlavu o dřevěné zábradlí a nechala se
unášet sněním za zvuku šumícího deště a burácení hromu. Bouřka byla nade mnou v plné síle, a tak mou příjemnou, zamilovanou náladu skvěle doplnilo i mé nejoblíbenější počasí, které dokázalo nejlépe vyjádřit mou povahu.
Obloha byla TEMNÁ...

„Páni, tam je slejvák! Ještěže seš už zpátky! Představ si, kdyby tě to chytlo cestou na kole... Kdoví, jak dopadnou kluci,“ vpadla do pokoje Džína a začala ze sebe shazovat mokré svršky.
„Hej, Lýdie, jsi tu?“ zavolala, když nedostala odpověď.
Zase nic.
Tiše otevřela dveře na balkon a vykoukla ven.
„Na spaní je nejlepší postel, Lýdi,“ poznamenala při pohledu na mou osobu dřímající na dřevěné podlaze balkonu.
„Jo, ale jen když chceš opravdu spát a nejsi šíleně zblblá...“ povzdychla jsem si se stále zavřenýma očima. „Je tady krásně, když kolem padá déšť do toho svěžího zeleného lesa, hrom burácí a blesky se křižují, jakoby se za mě modlily...“
„Aha, takže momentálně mám tu čest se slečnou Shady, že?“ pochopila hned Džína, přisedla si ke mně a konejšivě objala kolem ramen. „Stalo se něco? Jak jsi to myslela s tím zblbnutím? Chceš se mi svěřit?“
Ano, chápavá Regina, moje starší ´dvojče´, jak jí říkali u nás na zdravce, jediná opravdová podpora v mém životě. Ta vždycky věděla, jak se mnou jednat a pochopit to, co se jiným často jevilo jako... nevím, snad naivní, prostě nepochopitelné.
„Džíno, když jsi se poprvé setkala s Patrikem, věděla jsi hned, že ho miluješ, že právě on je pro tebe ten pravý, nebo jsi musela dlouho přemýšlet a ...“
„Ne,“ zakroutila překvapivě rychle hlavou a rozhodně řekla, „myslím, že mě potkalo něco, čemu se říká ´láska na první pohled´. A, díky bohu, je to ta pravá. Nikdy jsem si nevyčítala, že jsem se unáhlila nebo něco podobného. A co ty cítíš? Proč o tom mluvíš?“
„Hm,“ pokrčila jsem s napolo zoufalým uchechtnutím, „to se právě snažím zjistit.“
„Chceš o tom mluvit?“ zeptala se starostlivě, ale nevtíravě.
„Asi jo, jestli jsi ochotna poslouchat divný filozofování jedné zpitomělé holky,“ zašeptala jsem nejistě a pevně doufala, že mě ani tentokrát nezklame.
Nezklamala.
„Blázníš? To mám nejradši! Jsem něco jako tvůj zpovědník. Jsem jím moc ráda a moc ráda jím i zůstanu, dokud mi budeš věřit,“ zašklebila se na mě vesele a já jí byla už nevím pokolikáté strašně moc vděčná za to, že je a je právě se mnou.
Vešly jsme do pokoje, dveře za sebou nechaly otevřené, aby do místnosti mohl proudit svěží vzduch. Džína si lehla na břicho na postel, rukama si podepřela hlavu a vrhla na mě zvědavý pohled. Sedla jsem si naproti ní, nohy skrčila pod sebe a začala vyprávět... O něm, o našem setkání, o mých pocitech.

„Do háje jsem promoklej na kost, kolo mám jako bych projel bažinou, o botách ani nemluvím!“ rozčiloval se Slávek, když se společně s Patrikem ocitli v suché garáži a vraceli svá zablácená kola na jejich místa.
„Jen klid, Sunny (čti Sany, česky slunečný), o to krásnější bude, až nás, zmoklé chudáčky, přivítají holky, budou nás litovat a starat se o nás,“ usmíval se provokativně Patrik.
„Jo, tebe Džína možná, ale co Lýdie? Ta na mě kašle,“ zašklebil se neutěšeně Slávek.
„Ale Sunny, víš, že stojí o tvé přátelství!“ hájil mě můj oddaný bratránek.
„Ale já chci prostě víc! A taky toho dosáhnu!“ rozhodl kategoricky Slávek, a aby se vyhnul další přednášce, vyběhl rychle po schodech z garáže do spodního pokoje chaty. „Pojď honem, musíme se
převlíct.“
„No jo, chápu, už jdu,“ vzdal to Patrik a připojil se k němu.
Kluci vylezli po schodech k našim pokojům, a pak se zastavili.
„Myslíš, že jsou tam?“ zašeptal Slávek a ukázal palcem na dveře našeho pokoje.
„Kde jinde by byly?!“ zakroutil hlavou Patrik.
Náhle k nim z místnosti dolehl smích a slova: „Jo, možná vypadal docela jako Tom Cruise, ale neměl upíří zuby a žlutý oči!“
„Páni, to musí bejt osobnost, takovej mladej, romantickej spisovatel...“
Patrik se Slávkem vpadli dovnitř.
„Jakej chlap, ty nevěrnice?! Na chvíli zmizím a už to kouká po jiným...!“
„Hej, vás nikdo neučil klepat, zvířata?!“ obořila se na ně Džína. „Co kdybychom byly zrovna jen ve spodním prádle?!“
„Ále, to by nám zase tak nevadilo... Zato by mě momentálně zajímalo, o kom tady mluvíte!“ prohlásil Patrik.
„Snad nežárlíš, Troji,“ zamrkala na něho nevinně Džína a vrhla se mu kolem krku.
„Mám snad na koho?“ zvýšil v legraci hlas.
„Ne, nemáš důvod, lásko. Jen jsme si s Shady povídali o Tomovi Cruiseovi, ale ten je v Americe a nemůže tvou pozici v mém životě nijak ovlivnit,“ utěšovala ho Džína a snažila se zamaskovat pravdu o předmětu hovoru naší soukromé debaty.
„Já jim to klidně řeknu, Džíno, nemám co skrývat,“ usmála jsem se na ni vděčně. „Mluvily jsme o jednom muži, který mě dneska v kavárně přebarvil tričko oříškovou zmrzlinou, a jelikož to byl džentlmen, půjčil mi svoje a odvezl sem, abych nemusela šlapat v tom vedru na kole. Měl černé vlasy, zelené oči... Džínu napadlo, že vypadal asi jako Tom Cruise, když hrál Lestata ve filmu Interview s upířem. A to je asi tak všechno.“
„Aha, všechno,“ protáhl nenávistně Slávek.
„Měla jsi ho sem pozvat,“ navrhl Patrik. „Říkalas, že to je spisovatel?“
„Jo, ale kromě toho, že se jmenuje Tomáš Hort a je mu pětadvacet, o něm nic nevím,“ kývla jsem trochu smutně.
„Třeba se tady někdy objeví a seznámíš nás s ním,“ prohlásil povzbudivě Patrik.
„Jo, s upírem bych se vážně rád poznal. Jen mi připadá trochu starej, ne?“ poznamenal jízlivě Slávek.
Chvíli bylo trapné ticho, které prolomil až Patrik slovy: „My se jdeme se Sunnym převlíct, pak si sedneme všichni ke krbu a usušíme se. A kdyby tady náhodou byly nějaké milé slečny, které by byly ochotny přichystat dvoum ubohým, hladovým chlapcům něco dobrého k večeři, tak že jim moc děkujem!“ zamrkal na mě a na Džínu a tlačil před sebou Slávka z pokoje.
„Jo, kdybychom někoho takovýho potkaly, o čemž silně pochybuju, tak jim to vzkážem,“ zachechtala se Džína a zabouchla za nimi dveře.
Asi jsem se tvářila dost zaraženě, protože mě začala chlácholit: „Kašli na Sunnyho, je někdy fakt dost pitomej. A ať tě ani nenapadne brát jeho hloupý narážky vážně nebo o nich jenom uvažovat! Prostě žárlí!“
„Já vím. Jen mě trápí, že nedokáže přijmout pravdu o tom, co k němu cítím...“ svěřila jsem se jí nešťastně, ale pak všechno zase obrátila v legraci: „Nebo myslíš, že je to proto, že má taky černý vlasy a zelený oči a my jsme mu nikdy neřekly, že je jako Tom Cruise?“
Rozesmály jsme se.
„No nic, jdem připravit něco na zub.“
Vyhrnuly jsme se z pokoje na schody, přičemž si Džína neodpustila pichlavou poznámku a to pěkně hlasitou: „I když, mezi náma, Sunny by si zasloužil na zub akorát tak plombu nebo rovnátka!“
Publikoval(a): Kněžka, 7.3.2016
Přečteno (48x)
Tipy (2) ... dát Tip/SuperTip
Poslední tipující: Lipová

Spodek

Stránka generována 19.11.2019 12:40
U nás jste dnes prohlídl(a) 1 stránek.
roboti