Básničky, Poezie, Verše

v

Přes práh dospělosti - 3. Konečná diagnóza: Smíření

Přes práh dospělosti - 3. Konečná diagnóza: Smíření

Kněžka Romány » ?nezařazené?

Anotace: Lýdie řeší svůj vztah se Slávkem... Dokážou zůstat přátelé?

Ticho a šero, místnost osvětlená jen slabým plamenem v kamenném krbu a jednou velkou petrolejovou lampou... Chata celá ze dřeva, žádná elektřina, žádný luxus... A právě tím mě tohle místo vždycky uchvacovalo – svou jednoduchostí, nenápadnou krásou a lehkým kouzlem přirozenosti.
„Jako ve středověku,“ prohlásil před dvěma dny Slávek, když sem společně s námi poprvé vkročil. Ale zřejmě má tahle chata opravdu něco do sebe, když nakonec dokázala okouzlit i někoho takového, jako je náš tvrďácký, skeptický, kritický a téměř neemotivní pan Slávek ´Sunny´ Pospíchal. Ne, nedal nám to znát slovy, a kdybych se ho na to zeptala, nejspíš by to popřel. Ale z jeho občasných, pro jeho povahu tak netypických, melancholických nálad, jsem poznala, že ho tohle místo chytlo za srdce. Ta čistá nevinnost přírody v člověku probouzí ty nejskrytější lidské city, zvlášť ten nejstarší a nejušlechtilejší...
Tady by měl Tomáš inspirace na desítky krásných povídek, příběhů, básní a románů, vetřela se mi zcela bez mého vědomí do mysli toužebná myšlenka, která jen potvrdila mou podvědomou touhu po jeho přítomnosti a tolik potlačovanou pravdu o mých citech... Zoufale jsem se zasmála a vybavila si jeden rozhovor mezi mnou a Džínou, který se odehrál asi před dvěma měsíci.
„Džíno, jaké je to být zamilovaná?“
„To je, když se nemůžeš na nic pořádně soustředit, pořád se ti vrací nějaká vzpomínka na to, co jsi s ním prožila, na slova, která vyslovil... A když o něčem přemýšlíš, ať je to třeba věc úplně banální nebo naopak strašně důležitá, náhle si docela nečekaně uvědomíš, že uvažuješ o tom, co by řekl nebo udělal on. Kdekoliv a kdykoliv si představuješ právě jeho ve své situaci, na stejném místě, ve stejném čase...“
„Snad to jednou pochopím...“
„Život ti sám ukáže a záhy se pro tebe všechno stane naprosto jasným, Lýdi.“
Právě se stalo, drahá Džíno. Čekala jsem život jako takový, ale přišel v podobě jeho... Miluju ho, to on je můj život, který mě nechal pochopit a vytvořil mou existenci v nové, světlejší a jasnější podobě... Ano, už chápu i to, že nic člověku nespadne jen tak do klína a nechá ho pak šťastně žít... Vnesl do mého života světlo, a pak odešel, jakoby to bylo jen jedno z tisíce jeho poslání na tomhle světě, které prostě splní, a pak odejde a zapomene...
„Shady, nechceš si jít sednout jako ostatní normální, obyčejní lidé do křesla? Nebo snad jsi pevně rozhodnutá nabrat stejných tvarů jako to schodiště, na kterém tak pohodlně ležíš?!“ vytrhl mě z myšlenek Patrik.
„Troji, zkus to ještě jednou, ale bez těch slov ´normální´ a ´obyčejní´!“ navrhl mu posměšně Slávek.
„Díky za péči, ale já to chápu i tak, Sunny,“ usmála jsem se na něho kysele a slézala ze schodů.
„Já jen, že ty přece nejsi obyčejná holka...“ rozvíjel Slávek dál svoje otravné myšlenky.
„A nejsem normální, viď? To víš, všichni nemají to štěstí jako ty,“ snažila jsem se ho uzemnit.
„Ale já to nemyslel, jako že jsi nenormální! Jsi prostě jiná než ostatní, což nemusí znamenat, že je to špatné! Není přece špatné být jedinečný,“ nenechal se odbýt.
„To mám brát jako urážku nebo poctu?“ zašklebila jsem se.
„Ano, to má být kompliment, broučku,“ usmál se přesládle.
Musela jsem se v té chvíli hodně přemáhat, abych ho taky netitulovala nějakým tvorem ze světa zvířat, který by jistě nebyl tak jemného rázu jako ´brouček´, ale spíš typu otravného hmyzu či roztoče.
„Teda řeknu vám, poslouchat ty vaše výměny názorů je vážně zábava, ale znám lepší předměty hovoru, než je dumání o normálnosti a nenormálnosti některých lidí,“ ohrnula Džína znuděně nos.
Aspoň že ta se mě zastane, když už ne Patrik, který sem toho otravu dotáhl, napadlo mě.
„Náhodou, tohle téma mi připadá aktuální,“ odporoval jí tvrdohlavě Slávek. „Víš přece, že Shady je nesporně filozofický typ a budoucí psycholožka, proto polemizování se slovy ´normální´ a ´abnormální´ není vůbec od věci! Já tedy říkám, že být odlišný a jedinečný není špatné a chci vědět,
jaký má na to názor Lýdie.“
„Tak hele, Sunny,“ snažila jsem se mu (ne zrovna úspěšně) s klidem vysvětlit svůj přístup. „Já použiji tvé oblíbené slovo – normálně k tomuto názoru nemám žádné připomínky a souhlasím s ním, ale u tebe to právě není to ´normálně´, jestli mi rozumíš. Tvoje připomínka zní příliš dvojsmyslně a to vytváří pochybnosti o vážnosti toho názoru a zavání to odpornou ironií!“
„Aha, takže já prostě nejsem na takové úrovni, aby se mohl můj názor považovat za reálný a brát se vážně, doktorko?“ provokoval se smrtelně vážným výrazem ve tváři.
„Ne, to ne, Sunny, ale i obyčený a normální člověk, jako jsem i já, pozná, kdy má tu čest s upřímností, a kdy si z něho prostě někdo jenom dělá srandu,“ zachovala jsem si stále alespoň vnější vyrovnanost a klid.
„Fajn!“ rozohnil se Slávek. „A jakou diagnózu bys stanovila pacientovi s těmito symptomy: žena potká docela neznámého muže, který je tak o deset let starší, pár minut se s ním baví, a pak mu nechá ´omylem´ své tričko a též ´náhodou´ mu zapomene vrátit to jeho. Pak o tom muži nadšeně vypráví někomu blízkému, pořád na něj myslí, nosí to jeho tričko na sobě celý den, chová se k němu, jakoby to byla svátost oltářní, dokonce se raději ani nenavoní svým oblíbeným dámským parfémem, aby se nemusela vzdát vůně jeho deodorantu, který zůstal v tom tričku a voní teď tedy jako muž! Nevím, jaká je vaše diagnóza, doktorko, ale podle mě je to posedlost! Samozřejmě, je to jen vymyšlený případ, nic víc...“
„Ano, je to opravdu zajímavý, důmyslný, vymyšlený, teoretický příklad, na který se dá docela lehce odpovědět: ona žena má silný citový vztah k onomu muži a rozhodně bych to nenazvala posedlostí, nýbrž obyčejným lidským citem, speciálně kvůli tobě bych použila slovo ´slabost´, která se mezi normálními, emotivními lidmi nazývá ´láska na první pohled´,“ snažila jsem se zatím ještě docela úspěšně zakrýt skutečnost, jak mě ta jeho otázka rozhodila. Nebyla jsem v tu chvíli schopná pochopit, že tak přesně vystihl pravdu. Tedy až na tu posedlost...
„Tak teď jsi mě dostala, Lýdie, všechna čest,“ přikývl uznale Slávek, a pak mi to vpálil do tváře: „Jsi na tohle opravdu dobrá, Shady, ale co když prostě řeknu narovinu: ta dívka jsi ty a urči si svou vlastní diagnózu!!“
„Tos přehnal, Sunny! Jo, vystihls mě dobře, tak jsi snad dosáhl svého, ale já nejsem posedlá, trvám na tom, co jsem ti odpověděla a musím ještě dodat, že mám tu tvou ´diagnózu´ i pro toho, kdo si s onou ženou dělá takové starosti! Je to totiž opovrženíhodný žárlivec, který se prostě nedokáže podívat pravdě do očí a přijmout fakt, že není středem vesmíru a není to on, kdo určuje pravidla životů jiných, jen aby udělal dobře svému egu a sobeckosti!“ vychrlila jsem na něho na oplátku už naprosto bez zábran.
„A co ty, skvělá psycholožko?! Proč ty se nepodíváš pravdě do očí a nepřiznáš si, že to, o co se snažíš, je jen naivní sen malý holky!?“ nevzdával se Slávek.
„Proč? Ty chceš vědět proč? Tak já ti to teda řeknu! Je to proto, že já nejsem takový zatvrzelý pesimista, co je přesvědčený, že život je tak špatný, že člověk musí každý den bojovat o to, aby vůbec žil! A nikdy taky nechci být tak tvrdě realistická, nevěřit v lepší budoucnost, kašlat na slovo ´naděje´, chápeš?! Člověk, který dokáže být jen realistický a pesimistický, žije jen z donucení a jeho život se skládá jen z části narození a smrti, mezi tím pro něj existuje jen přetrpění nepříjemného osudu, který si většinou jen sám vsugeroval! Já se chci podívat pravdě do očí, ale ona mi v téhle chvíli neříká: Vzdej to! Říká mi: Věř a pomoz si k lepšímu osudu! Nečekej, až se někdo rozhodne za tebe! A tím já se hodlám řídit, dokud si nebudu naprosto jistá, že už nemám žádnou naději! Už chápeš, o co mi jde?“
„Jasně, čili se té naděje vzdáš teprve po své smrti,“ zaculil se Slávek.
„Nač zacházet do extrémů,“ zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou.
„Fajn, v tom případě...“ nadechl se, ale pak se zarazil. „Chci s tebou mluvit mezi čtyřma očima.“
Džína a Patrik se na mě tázavě podívali.
„Jistě,“ přikývla jsem a následovala ho ven.
Chytil mě za ruku a vedl dál do lesa za chatu. Pak zastavil a otočil se ke mně obličejem. Byla už sice hluboká noc, ale měsíc v úplňku prokukoval mezi korunami starých stromů a vytvářel tak v lese romanticky laděné šero.
Chvíli jsme jen tak stáli, já s nejistným pohledem zabodnutým do země a Slávek někam nahoru do nebe. Uvědomila jsem si, jak rychle nás opustila ta bojovná atmosféra, která ještě před chvílí mezi námi dvěma panovala – tak smířlivě na nás působila mírumilovná důstojnost přírody.
„Chci mít taky svou naději, Lýdie,“ ozval se konečně tichým hlasem a podíval se na mě.
„Slávku, to, co je mezi námi, nedává naději k tomu, co po mně chceš... My dva jsme příliš odlišní, než aby... Ano, naději může mít člověk až do smrti, ale je lepší se jí vzdát, když ti ten druhý řekne, že to prostě... nemá cenu. Život je vývoj, nezůstávej na místě kvůli lpění na někom nebo něčem...“ pokoušela jsem se mu vysvětlit celou situaci a slova mi tak nějak sama plynula z úst.
„Jsem opravdu takový, jak jsi řekla? Myslíš si to?“
„Ne,“ zašeptala jsem upřímně. „Ne, nejsi takový, ale někdy to vypadá, jakobys takový chtěl být, snažíš se tak působit a často se ti prostě povede ostatní přesvědčit, že to tak je. A snad i sebe...“
„Lýdie, ať si o mně myslíš, co chceš, teď ti TO řeknu, protože to tak cítím a potřebuju to vyjasnit – nám oboum,“ zašeptal neobyčejně něžným hlasem. „Já tě miluju!“
Nikdy jsem necítila takový zmatek jako tenkrát, když vyslovil ta slova. Sunny, ten muž se svou věčnou pózou necitlivého, ironického člověka, se teď choval jako nejjemnější bytost na světě.
Lýdie, on tě opravdu miluje a ať už je tvůj názor na něho jakýkoliv, nesmíš mu ublížit. Že tobě někdo ublížil, znamená, že ty tu stejnou chybu nesmíš nikdy vědomě udělat! Tak jsem si v duchu opakovala své hluboké předsevzetí.
„Slávku, věř mi, že tě nechci nijak ranit, ale víc by ti ublížilo, nám oboum, kdybych předstírala něco, co k tobě prostě necítím... Moc toužím po tom, aby mezi námi bylo opravdu krásné přátelství, ale...“ Na chvíli jsem musela zavřít oči a zhluboka se nadechnout. Pak jem přiznala poprvé nahlas, jasně a rozhodně jemu i sobě onu pravdu: „Možná to zní naprosto naivně, ale já opravdu miluju Tomáše.“
Mlčel. Mlčel a hleděl mi pevně do očí. Snažila jsem se neuhnout pohledem, chvíli jsem odolávala. Ale pak ve mně cosi začalo strašně křičet, abych okamžitě přestala a já musela poslechnout... Ustrašeně jsem uhnula pohledem a zavřela pevně oči. Stále jsem viděla jeho zelené oči... Jeho? Jeho nebo Tomášovy?
„Dobře, chci, abychom byli přátelé, Lýdie!“ prolomil konečně to ticho rozhodně. „Ale slib mi, že vždycky, když se budu chovat hloupě jako dneska, nenecháš mě, abych všechno pokazil.“
Stál přede mnou náhle docela jiný člověk. Podvědomě jsem věděla, jak se může zase chovat zítra, pozítří, za týden, ale taky jsem konečně věděla, že pod tou jeho tvrdou maskou se skrývá zranitelná a nerozhodná osobnost, která se zmítá na hranici mezi dobrem a zlem...
„Slibuju,“ usmála jsem se na něho šťastně a věděla, že mi v tom nikdy nic nezabrání.
„Raději se už vrátíme do chaty,“ navrhl, vzal mě nejistě kolem ramen a vedl zpátky.
Vešli jsme do místnosti a Patrik s Džínou se okamžitě rychle zvedli. Při pohledu na mě a Slávka v přátelském rozpoložení se zatvářili udiveně.
„Představuji vám svoji novou...“ protahoval napjatě Slávek „...kamarádku!“

„No páni, Vodnář a Štír uzavřeli přátelství!“ chechtala se ještě druhý den ráno při snídani Džína, když jsme se hned při první příležitosti se Slávkem kupodivu nepohádali.
„To víš, Džíno, všechno jde, když je dobrá vůle a navíc oboustranná,“ pokrčila jsem s úsměvem rameny.
„To jo, ale vy jste se jevili jako dokonalý příklad naprosto ztraceného případu...“ souhlasil s Reginou Patrik.
„Hele, Troji, nefilozofuj nám tady, od toho je tu Shady!“ zarazil ho Slávek.
„Snad to přece jen s váma dvěma nebude tak hrozný,“ prohodila ironicky Regina.
„Máš pravdu, já jsem tu na filozofování, on zas na otravování,“ shrnula jsem to s provokativním úsměškem.
„A nejsme tady my náhodou navíc?“ zašklebil se Patrik.
„Né, každý má přece v naší malé společnosti své místo a svou podstatu,“ poučoval s hranou vážností Slávek. „Já bych to rozdělil asi takhle – naše temná Shady je duše našeho malého spolku,
já jsem takové vaše slunce, co vám ukazuje správný směr cesty, Troj je náš mezimozek a Džína takovej mozeček, co hlídá naši rovnováhu. Bez ní bysme se tu zřejmě v docela slušným čase navzájem poslali pod kytičky.“
„Fajn, souhlasím, takže všichni kromě tebe jsme tu vlastně taková anatomická sebranka,“ vyložila jsem si to po svém.
„Ále, radši neodporuj, nebo nás ještě strčí do lihu,“ mávl rukou vesele Patrik.
„Teda, lidi, kdybych neviděla ty vaše smíchem rozšklebený ksichty, myslela bych si, že si zase jdete po krku,“ konstatovala Regina s rukama založenýma na hrudi a s pohledem říkajícím: Já jsem tu jediná nad věcí. „Ale aby to teda bylo opravdu všechno fifty fifty, tak Sunny není žádné sluníčko, nýbrž docela otravnej přívěsek mozkovej.“
„Myslím, že jsme právě vytvořili nový druh humoru – to jest patologický humor,“ prohlásil Patrik.
„Ale miláčku, ten já už dávno dobře znám,“ vyvedla ho rychle z omylu Regina.
„Snad nechceš říct, že budeš taky nějakej doktorskej exprt!“ zhrozil se Slávek.
„Hm, hm, už to tak nějak bude.“
„No fajn, aspoň že s tebou se bude moct kecat na úrovni, Troji,“ ohrnul Slávek nos.
„No, nechci tě zklamat, Sunny...“ začal nevinně Patrik.
„Ha ha, ještě řekni, že ses teď na starý kolena rozhodl přejít z právníka třeba na nějakýho řezníka-chirurga,“ odbyl ho Slávek.
„To ne, ale bude ze mě doktor práv,“ zamrkal na něho vesele Patrik.
„Zrádče!“ zasupěl Slávek. „Tak to tu máme trojici doktorů značky JuDr., MuDr, PhDr., co?“
„Vždyť si to zas tak neber,“ vzala jsem ho chlácholivě kolem ramen. „Možná sice nebudeš Dr., ale zkratku pro tebe určitě taky najdem.“
„Máš pravdu, Sunny,“ přidal se Patrik. Se smrtelně vážným pohledem obrátil obličej ke stropu, důležitě si odkašlal, a pak vyřkl jeho titul: „Ty přece budeš náš Mgr.“
„Jo, Troji,“ poplácal ho se stejně hranou smrtelnou vážností Slávek po zádech, „je vidět, že jsi opravdu kamarád. Hned se cítím líp!“
Publikoval(a): Kněžka, 9.3.2016
Přečteno (52x)
Tipy (2) ... dát Tip/SuperTip
Poslední tipující: Lipová

Spodek

Stránka generována 19.11.2019 12:39
U nás jste dnes prohlídl(a) 1 stránek.
roboti