Básničky, Poezie, Verše

v

Přes práh dospělosti - 5. Seznamovací agentura Džína

Přes práh dospělosti - 5. Seznamovací agentura Džína

Kněžka Romány » ?nezařazené?

Anotace: Když se do toho vloží nejlepší kamarádka...

„Tak co, napadlo vás nějaké řešení, jak dostat Džínu na co nejdelší dobu z chaty, a přitom být docela nenápadný?“ zeptal se druhý den dopoledne Patrik mě a Slávka, když jsme zůstali na chvíli sami jen my tři.
„Nenápadně to asi nepůjde v žádném případě,“ pokrčila jsem smířeně rameny. „Džína není blbá, to je jasný.“
„O tom nepochybuju,“ pousmál se Patrik. „Ale nějak ji odsud dostat musíme, to uznej.“
„Tak jo, já bych riskla improvizaci, nějak už to dopadne, co říkáte?“ navrhla jsem, když se nám nepovedlo nalézt žádné východisko.
„A jak to chceš jako...“ zeptal se nedůvěřivě Slávek.
„Nech to na mně,“ uklidnila jsem ho. „Znám Džínu dost dobře a vím, že pochopí, věř mi.“
„Fajn, zkus to, už jde,“ vybídl mě Patrik, když se za dveřmi ozvaly kroky.
„Jasně, jen klid,“ ujistila jsem je ještě rychle, a pak už vstoupila Džína.
„Tak co dneska podniknem, lidi? Pořád přemýšlím, kam bych vás tak pozvala, abychom to mohli oslavit...“ začala hned Džína.
„No, možná odpoledne, Džíno... Hele, mluvili jsme tady tak nějak o tom, jestli bysme neměli pozvat vaše, co říkáš?“ plácla jsem první věc, co mě napadla. „Taky by přece měli oslavit tvoje narozeniny, ne?“
„Nedělejte si starosti, to už je domluvený, s nima to oslavím, až přijedu.“
„A není to blbý, že tě ani v den tvých narozenin neuvidí?“
„Je to poprvé, já si to tak neberu...“ zavrtěla Džína hlavou, ale už jí to moje vyptávání začínalo být podezřelé.
„A jak myslíš, že by se jim líbilo takový malý překvapení, kdyby ses tam u nich dneska najednou objevila? Myslím, že by měli radost, ne?“ zoufala jsem si už pomalu a modlila se, aby jí to došlo.
„Hmmm, možná... I když oni jsou vlastně od včerejška u babičky...“ zamyslela se a já nahodila ksicht vydeptaného zoufalce.
Pak ale přišlo vysvobození, protože teprve při pohledu na můj výraz ji to trklo.
„Ale páni, teď jsem si vzpomněla, že jsem chtěla ještě něco vzít s sebou a nechala to doma! Tak já tam po obědě zajedu a rovnou nachystám našim doma malý překvapeníčko, dobrý, ne?“
„To je boží nápad!“ vykřikl až příliš nadšeně Slávek.
„Jo, já vím, taky je můj,“ zachechtala se Džína. „V kolik bych tak měla vyrazit, abych byla včas zpátky a mohla vás ještě někam pozvat?“ zamyslela se schválně nad takovou banalitou.
„Co takhle ve tři, abys byla do šesti tady?“ chytil se toho hned docela nenápadně Patrik.
„Jo, to by šlo,“ souhlasila vážně Džína a já v duchu blahořečila její pohotovosti. Mně osobně by to asi tak rychle nedošlo, pokud vůbec někdy...

„Bylas vážně skvělá! Nikdy jsem neviděl nikoho tak dokonale nenápadnýho, jako seš ty,“ vychvaloval mě s ironií v hlase Slávek, když po třetí hodině odpoledne Džína konečně odjela na kole směr Náměšť.
„Jo, vy jste taky nebyli špatní,“ vrátila jsem mu to ve stejné tónině.
„Tak se zas nezačněte hádat! Hlavní je, že to Džína pochopila a dala nám možnost všechno připravit,“ vložil se do toho Patrik. „Ale stejně si musíme pohnout. Musí to být naprosto perfektně nachystaný, než se vrátí! Tak se do toho pustíme, rychle!“
„Jsem připraven, hlásí se Ferda mravenec – práce všeho druhu! Jdu obstarat výzdobu!“ výskl Slávek a hnal se do sklepa.
„Troji, připrav si plíce, budeš nafukovat balónky,“ oznámila jsem vesele Patrikovi.
„Proč já?“ bránil se.
„To máš tak, Troji, zvolila jsem jednoduchý vyřazovací postup,“ vysvětlovala jsem mu s úsměvem. “Slávek se, jak vidíš, doslova zdejchl a já nemůžu, protože byste mě museli za chvilku křísit a dávat umělý dýchání, chápeš?“
„Fajn, a co když budu potřebovat první pomoc dýchání z úst do úst já?“
„Jen se neboj, my se o tebe postaráme. Počkáme na Džínu a ta si tě oživí,“ ujišťovala jsem ho a do ruky mu vrazila první balonek. „A já budu věšet, abych tě už moc nezatěžovala, ty můj milovanej bratránku, jo?“
„Oh, díky, ty má zbožňovaná sestřenko!“ vrhl na mě pokorný pohled a hodil po mně první nafouknutý balonek, který stihl během mého kecání nafouknout.
„No vidíš, jak seš šikovnej!“ pochválila jsem ho s přihlouplým úsměvem. „Ty by ses tím mohl od hodiny živit!“
„Díky za nabídku, budu o tom přemýšlet,“ oplatil mi stejně uhozený úšklebek a začal si během nafukování sám pro sebe povídat: „Mám bejt právník... věčně čumět v soudní síni na blbý ksichty... umlátit si hubu kvůli nějakýmu klientovi a brát trapně moc prachů... nebo se mám dát radši na nafukovače balonků... měnit si vesele barvy jako chameleon... od fialový přes modrou až po červenou a zelenou... mučit všechny plíce, třeba i začít dejchat žábrama... a každou chvilku vidět před očima tisíc krásnejch hvězdiček... postupem času i nádherně vybarvený svatý ksichty a andílky....?“
„Ne, nemám o tebe strach, hochu. Já ti věřím, že se rozhodneš správně!“ poplácala jsem ho povzbudivě po zádech.

„Kruci, to je zase vedro,“ oddechla si Džína, když konečně dorazila do Náměště celá zmořená. První její myšlenka byla na to, že si prostě musí koupit zmrzlinu.
Spěšně vkročila do kavárny, samozřejmě právě do té, kam jsem zavítala před pár dny i já.
Přece se tady musí najít nějaké místo pro dehydratovaného poutníka, doslova vyhnance, mumlala si potichu, když se už pár minut snažila najít volný stolek, kde by si mohla v klidu vychutnat svou zmrzlinu.
Ha, to je teda náhodička! zaradovala se náhle v duchu, když až někde vzadu zahlédla docela povědomou postavu. Černé vlasy, zelené oči a choval se přesně divně jako... Nebyla si sice jistá, ale jak už byla od přírody průbojný typ, tak to riskla.
„Mohla bych si přisednout, prosím? Nerada ruším, jen bych si potřebovala na chvíli někde sednout a odpočinout po dlouhé cestě a trochu se osvěžit,“ zahrála Džína naprosto vyčerpanou madam a hodila na muže kouzelný, prosebný pohled.
„Jistě, jistě, pokud nebudu vadit já vám, tak si klidně přisedněte,“ usmál se na ni shovívavě muž.
To musí bejt on! rozhodla se okamžitě po tom přivítání.
„Děkuji, pane.“
Muž jen jemně pokrčil rameny a pousmál se, jakože je všechno v pořádku.
Za chvíli přišel číšník a zeptal se Džíny, co si chce objednat.
„Hm, dám si zmrzlinu...“
„A jakou byste si dala, slečno? Máme jahodovou, čokoládovou, oříškovou, vanilkovou...“ nabízel jí ochotně.
„Dám si třeba...“ vzpomínala Džína usilovně, jakouže jsem si dala tenkrát já.
„Co takhle oříškovou?“ zasmál se pobaveně muž u stolku.
„Jo, oříškovou, to je má oblíbená! Máte ji prosím?“ zaradovala se.
Číšník přikývl: „Jistě.“
„Tak oříškovou. Promiňte, vůbec jsem nezaregistrovala, jestli jste ji říkal,“ usmála se omluvně.
Číšník odešel a ona zase osaměla s tím mužem.
„Umíte číst myšlenky?“ zeptala se nenápadně. Už si byla naprosto jistá, že je to on.
„Proč se ptáte?“ podíval se na ni překvapeně.
„No, že jste uhodl, jakou zrmzlinu chci!“
„Ne, to jsem jen hádal,“ mávl vesele rukou.
„Aha,“ kývla.
Za pár minut se objevil číšník s její zmrzlinou. Pustila se do ní s chutí, a přitom nenápadně pozorovala, co dělá on. Párkrát po ní taky nenápadně koukl, ale pak se pohroužil do psaní do svého deníčku.
Spisovatel jako vyšitej, promlouvala k sobě v duchu. Bez zápisníku a tužky ani krok. No jo, vždyť skvělá inspirace může čekat za každým rohem, dokonce přece i v kavárně! A když vás tak najednou začne ocucávat madam Múza, nejde ji jen tak poslat někam!
Začala si pozorně prohlížet jeho zevnějšek.
Soustředěný výraz, husté, černé obočí zamyšleně svraštěné, zelené oči mírně přivřené, ústa legračně našpulená jako batole... Dost dobrý! A ty božsky upravené vlasy! Jakoby strčil prsty do elektrický zásuvky! Je prostě hrozně sympatickej, uznala nakonec a očima zabloudila na jeho tričko. Málem vyprskla smíchy.
No bomba, on má další tričko s Calvinem Kleinem! Ten musí mít pěknou sbírku. Někde jsem četla, že se pod touhle značkou prodává i spodní prádlo. Jestlipak...
„Děje se něco?“ vyrušil ji trochu udivenou otázkou.
„C...co? Ne, neděje! Proč?“ vzpamatovávala se rychle.
„No, já jen že jste se tak divně usmívala při pohledu na... můj hrudník! Když jste si prohlížela můj výraz a málem se přitom rozesmála, to mě ani tak neudivilo, ale teď...“
Okamžitě zrudla jako rajče.
„Ah, promiňte, snažila jsem se chovat trochu nenápadněji... Ale líbí se mi vaše tričko! Moje kamarádka má stejné, jenom je černé. Vlastně není její, dostala se k němu náhodou. Váže se k němu taková zvláštní historka... A bylo to právě tady před dvěma dny.To je náhoda!“ začala to na něho Džína chrlit, rozhodnutá, že je pravý čas zjistit, jak to s ním vlastně je.
„Aha... Tak co, prošel jsem? Poznala jste mě, slečno Džíno, nemám pravdu?“ rozesmál se.
„Takže jste vážně ten opěvovaný Tomáš Hort?“ ujišťovala se znova.
„No, nevím, jestli jsem opěvovaný, ale Tomáš Hort jsem,“ kývl s úsměvem a podával jí ruku.
„Skvěle, tak já jsem ta Regina Raušová, Shadyina nejlepší kamarádka Džína,“ přijala nadšeně jeho pravici a představila se.
„Shady?“ zarazil se Tomáš.
„To je přezdívka Lýdie,“ vysvětlovala rychle.
„Ale to znamená česky Temná nebo taky Podezřelá!“ nepřestával se divit.
„Jo, a to všechno na Lýdii sedí. I když dokáže být často i vrcholně legrační,“ přikývla.
„Nepřipadala mi nijak podezřelá nebo temná,“ zasmál se.
„No, víte, je taková hrozně filozofická a přemýšlivá, píše úvahy a básně... Vlastně jste si toho musel taky všimnout! Prý jste si cestou trochu povídali...“ naťukla nejistě.
„Ano, máte pravdu, ale mně to tak ani nepřišlo... Asi to bude tím, že jsem taky takový,“ zašklebil se vesele a sklopil oči.
„Ani se nedivím, že jste na ni tak zapůsobil. Konečně potkala někoho přesně jako je ona sama.“
„Teda, takovou kamarádku by jí mohl každý závidět,“ kroutil hlavou Tomáš. „Připadáte mi jako seznamovací agent, ale jde vám to dobře. Můžu se vás na něco zeptat?“
„Jasně! Naše agentura je vám stále k dispozici,“ zakřenila se Džína.
„Myslíte, drahá agentko, že by bylo možné se s Lýdií nějak... kontaktovat?“ optal se neobratně.
„Jasně! Není nic lehčího! Dneska večer kolem šesté pořádají mejdan... Teda já bych o tom vlastně neměla vědět, ale to je teď jedno. Klidně přijeďte už v pět, bude to příjemné překvápko. A řekněte dyštak, že vás posílám já - to bude pěkná sranda.“
„Ale to je trochu...“ bránil se Tomáš.
„Věřte naší agentuře, je nejlepší!“ skočila mu Džína do řeči a zvedla se od stolu. „Teď ještě musím ještě něco zařídit, ale večer se, doufám, uvidíme,“ loučila se.
„A nepotřebujete s něčím pomoct?“ zeptal se slušně.
„Kdepak, teď jdu ještě domů a v šest se sejdeme na chatě. Víte vůbec, kde to je?“
„No, moc ne. Jenom vím, že je to u vesnice Kozlany,“ zrozpačitěl.
„Tak hele, nakreslím vám plánek,“ nabídla se. „Máte tužku a papír?“ zeptala se a hned se tomu zasmála. „Že se ptám, co?“
„No jo, každej správnej spisovatel si s sebou všude tahá kus papíru a nějaké to pisátko,“ zasmál se a podal jí papír a propisku.
„To mi povídejte! Můžu vám ze zkušenosti říct, že tohle dělá i psycholog kombinovanej se spisovatelem,“ přisadila si a začala kreslit.
„Jo, Lýdie je takový psychologický typ, to už jsem si taky všiml.“
„A nejen to! Lýdii není lehké poznat do hloubky, vlastně to není vůbec možné, neřekne vám nikdy všechno. Má ta svá zadní vrátka, která ji chrání... Ale to uvidíte sám. - Tak, tady to je. Chatu určitě nepřehlédnete, stojí u ní nejspíš motorka a budou se z ní ozývat hádavé hlasy, z nichž jeden bude Lýdie a druhý jejího drahého kamaráda Slávka,“ neodpustila si pichlavou poznámku na závěr.
„Fajn, to snad najdu, popřípadě se zeptám. Díky moc, Džíno... A taky...“ podal jí znova ruku, „všechno nejlepší k sedmnáctým narozeninám!“
„Ah, díky! Vidím, že se před vámi Shady nějak rozpovídala!“ podivila se.
„Nebojte se, víc než vy určitě ne,“ ujistil ji, a pak dodal: „A můžeme si tykat? Já jsem Tomáš.“
„Jasně, já jsem Džína,“ souhlasila okamžitě, protože už jí to vykání začínalo lézt na nervy. „Tak čau večer!“ chystala se k odchodu.
„Počkej!“ zavolal na ni najednou. Otočila se. „Kontrolní otázka: Jakou máš ty doopravdy nejradši zmrzlinu?“
„Čokoládovou,“ zaculila se.
„Aha, takže večer bude na chatě zásilka čokoládové a oříškové zmrzliny. Čau!“ mrkl na ni a posadil se zpátky ke stolu. Džína se jen usmála, zavrtěla hlavou a vyšla z kavárny ven.
Možná bych se mohla vykašlat na medicínu a zkusit to jako seznamovací agent! Ale ne, radši zůstanu jen u seznamování mých blízkých a třeba i mých pacientů... Mohla bych to nazvat podle Lýdiiných psychologicko-léčebných metod: Léčba šokem!
Publikoval(a): Kněžka, 16.3.2016
Přečteno (73x)
Tipy (2) ... dát Tip/SuperTip
Poslední tipující: Lipová

Spodek

Stránka generována 19.11.2019 12:38
U nás jste dnes prohlídl(a) 1 stránek.
roboti