Anotace: Další pokračování příběhu Stelly, poutnice po novém světě.

Byla jsem s dědečkem. Šli jsme lesem a sbírali houby. Slunce probleskovalo korunami stromů a sem tam mně šimralo na nose.Pod jedním stromem si hrála malá veverka. Byla stejná jako ta co mi dědeček nakreslil do památníku. A dokonce měla i ten duhový nafukovací míč. Počkat. Cože?
Opravdu měla v těch malých předních tlapkách duhový balón? Podívala jsem se do jejích korálkových očiček, ona zamrskala fousky a řekla, - Pravdu hledej ve svém nitru.- Mrkla korálkem. - Pravdu hledej v sobě.- Pravdu? Ale jakou pravdu?
Najednou jsem byla po krk ponořená ve vodě a kolem nebyl žádný břeh. Jen klidná, tmavá, nekonečná hladina. Bála jsem se pohnout. Měla jsem z té tmavé vody hrůzu.Stála jsem na špičkách prstů, ale cítila jsem jak mi začínají beznadějně podklouzávat na slizkém kameni a padala jsem dozadu.
Škubla jsem sebou a to mně probralo. Hlava mně bolela jako střep a v krku mi tepalo. Všude byla tma. Zkusila jsem se pomalu posadit a šlo to překvapivě dobře. Jen hlava mi říkala ať si určitě zase lehnu. Točila se a nějaký zlomyslný trpaslík mi klepal zezadu do čela. Něco se pohnulo přede mnou. Mžourala jsem do tmy a snažila se rozeznat aspoň nějaký obrys. - Neboj se. Už jsou pryč. Jsou mrtví.- Podle hlasu to byl nějaký mladý muž možná kluk. - Tys je zabil?- Slova mi nešla z krku. Byl celý oteklý a pálil jako čert. - Ne e. Když jsem šel dole po ulici uslyšel jsem střelbu.Viděl jsem v okně světlo tak jsem se sem šel kouknout. Když jsem šel nahoru proběhl kolem mně nějaký chlapík v kapuci. Měl pistoli a batoh.- To snad ne. Zašátrala jsem kolem sebe a batoh jsem nikde necítila.
- Kde to jsme?- Nějak jsem se nedokázala zorientovat. -Na chodbě. Ti mrtví chlapi zůstali v tom bytě.- Aha tak jsem jen pár metrů od místa kde jsem omdlela. - A nějaký batoh jsi tam neviděl? Máš baterku?- - Mám, ale šetřím baterie. A jediný batoh co jsem viděl měl ten muž.- Tak sbohem můj batohu. - Ach jo... tak dobře. Pomoz mi prosím na nohy.- Chlapec vstal a podal mi ruce. Vyškrábala jsem se na nohy a ohmatala si celé tělo. Zdálo se mi, že mám na sobě snad tisíc boulí.Na obličeji jsem cítila zaschlou krev. Pánové se vyřádili.
- Díky, kámo.- natáhla jsem k němu ruku. - Já jsem Stella a děkuju ti, že jsi tu se mnou zůstal.- Kupodivu si mojí ruky všiml a natáhl ke mně znovu tu svou. - Já jsem David.- jeho ruka byla velká a zpocená. Byla to ruka dítěte. Zaostřila jsem na obrys jeho hlavy a zdálo se, že má světlé vlasy. - Mohl bys na pár vteřin rozsvítit?- A bylo světlo. Ukázalo se, že můj druhý zachránce je ještě chlapec. Mohlo mu být asi čtrnáct let.Byl o hlavu vyšší než já, trošku pucek. Světlé, rozcuchané vlasy mu překrývaly uši.Měl krásné modré oči a ústa hezky vykrojená. Skoro jako dívčí. Byl to moc hezký chlapec. Blik a zase byla tma.
Chvíli jsme stáli a mžourali do tmy. - Chceš jít se mnou. Bydlíme se sestrou v malém domku kousek odtud.- - Jste sami?- Dlouho bylo ticho, slyšela jsem jak párkrát šoupl nohou po zemi a pak řekl, - Naše rodiče zabili ti chlapi co teď leží mrtví vedle.- Ach bože. Chtělo se mi ho obejmou, ale ještě jsme k sobě neměli tak blízko abych si to dovolila. - To mně fakt mrzí. Všichni jsme o někoho přišli, ale takhle by se to už nemělo stávat.- A pak řekl něco co už do konce života nezapomenu. - Lidi jsou horší než ta nákaza.- Zježily se mi vlasy na zátylku. - Nechápu jak se takhle můžou chovat, po tom co se stalo ostatním?- Spíš jsem vytušila než viděla, že sklonil hlavu. - No kamaráde to už jsou lidi. Od věků ničí a zabíjejí sami sebe. I tahle nákaza beztak pochází z nějaké laboratoře, kde se jim něco ošklivě nepovedlo. - Položila jsem mu ruku na rameno, ale lekl se a škubl sebou a moje ruka odletěla stranou.- Promiň, - omlouval se. - V pohodě, Dejve.- Pak mě něco napadlo. - Poznal bys toho chlapa? Toho co ,- zarazila jsem se. Vždyť vlastně nevím co udělal a co se opravdu stalo, ale, - mě nejspíš zachránil?- Prohrábl si vlasy. Později jsem si všimla, že to dělá často, když si neví s něčím rady.
- Nevím, možná, že jo. Nejsem si jistý. Měl kapuci. Já mu zasvítil do obličeje, jen krátce a pak si ho hned zakryl dlaní.- Ruka zase šmejdila ve vlasech a já si třela krk, protože mě pálil čím dál víc, ale vůbec se mi nechtělo jít do bytu k těm mrtvým chlápkům a hledat nějakou vodu.
- Počkej, myslím, že měl na ruce takový velký, hranatý prsten. Asi byl zlatý, ale to opravdu nevím jistě.- Ruka klesla dolů. - Blýskl mi s ním do očí.-
To nebylo špatné poznávací znamení. Mohl to být jeden z těch masivních prstenů, které si muži nechávají dělat na zakázku. Většinou je na něm jejich monogram. - Hele, nevadilo by ti kdybychom odsud vypadli? Musím se vrátit za sestrou. - - Jasně. Je tam sama? Musí to být asi hodně statečná holčička.- Vydali jsme se po schodech dolů. David rozsvítil baterku, vždy jen na pár vteřin, ale stačilo to. - Ani ne. Ona je dost zbabělá, ale je to jen malá holka. Nedávno jí bylo pět.- Dlouze si povzdechl. - Chybí jí naši. Hlavně máma.- Slyšela jsem, že zadržuje pláč. Ten knedlík v krku byl na jeho hlasu znát. - Jsou to těžké časy, ale bude líp,- řekla jsem a chtěla jsem aby to znělo povzbudivě. Bohužel se to moc nepovedlo. Hlas mě zradil a vyznělo to .... falešně? Ani nevím.
*
Procházeli jsme prázdnými ulicemi. Chlapec mlčel a nervózně se rozhlížel kolem sebe. V dálce svítalo a začínala se ukazovat pravá tvář našeho nového světa. Téměř všechna okna byla slepá. Ta v nižších patrech byla skoro všechna rozbitá. Jen sem tam visela v nějakém ze zbylých oken záclona. Některé domy byly doslova průhledné. Jen skelety zdí bez oken a dveří. David se zastavil a díval se směrem k hustému křoví. Naskočila mi husí kůže. Ještě pořád jsem byla docela vystrašená z předchozí zkušenosti a můj bolavý krk a celé tělo mi ji docela rázně připomínali. Poulila jsem oči na keře až mě začaly pálit. David se celou dobu ani nepohnul. Vypadal jako nějaký lovecký pes co zavětřil kořist.
- Co když mají ti muži nějaké kamarády co je budou hledat?- - No jo, to mně ani nenapadlo.- V krku jsem měla nesnesitelně vyschlo. Málem jsem nemohla ani polykat. Panebože, proč mi to děláš?
Z keře úplně napravo vyšla vycházkovým krokem špinavá vypelichaná kočka zahleděla se na nás. Olízla si čumák a líně zívla. Ten kámen co mi spadl ze srdce byl slyšet až v sousedním městě. Podívali jsme se s chlapcem na sebe a začali jsme se smát. Šťouchla jsem ho do ramene a on do mně narazil bokem. - Do prdele tys mě vystrašil !- - Vystrašil jsem i sám sebe.- zazubil se na mně. Když se takhle smál vypadal roztomile jako malý kluk.
Zalovil v kapse a vytáhl lentilky. - Dáš si? Na uklidnění.- Pořád se hezky usmíval. - Jasně. Díky.- Natáhla jsem ruku, ale pak jsem ji stáhla zpět. - Nech je radši pro sestru.- - To ne. Klidně si vezmi, máme jich dost. Našel jsem plnou krabici za obchodem. Asi si to tam někdo schoval.- Povzdechla jsem si. - Tak dej vezmu si žlutou a červenou.- Usmála jsem se na něho. - Díky.-
- Jak dlouho myslíš, že bude tohle trvat?- Zeptal se. Pomalu jsme šli dál a kolem bylo už úplně jasno. Dokonce se zdálo, že bude svítit slunce. Krásné jarní ráno. Vzduch byl voňavý. - Co?- - No tohle všechno co se teď děje.- - Myslím, že dlouho. Ale možná jsou někde lidi a žijou si normálně dál.- - Budeš je hledat?- - Asi ano, už dlouho o tom uvažuju.-
Mířili jsme do části města, ve které stály téměř výlučně rodinné domy. Často jsem tudy chodila do práce. - Myslíš, že bychom mohli jít s Laurou s tebou?- - To nevím. Možná ano. Mohli bychom si o tom promluvit později? Potřebuju se ještě trochu vzpamatovat a najít nějakou vodu pokud je to k vám ještě daleko.- - Ještě tak půl hodiny. Maximálně tři čtvrtě.- Rozhodil ruce a podíval se na mně. Přikývla jsem. - Dobře. Tak pojďme ať jsme tam.- - Cestou k nám je malý obchod. Je už sice dávno vyrabovaný, ale možná tam ještě nějakou vodu najdeme.- - A není to velká zacházka?- - Ani ne. Je to opravdu cestou.- - Super.- Zastavila jsem se a položila mu ruku na rameno aby zůstal stát. - Jsem moc ráda, že jsem Tě potkala Davide a myslím si, že jsi moc fajn kluk.- Cítila jsem jak z jeho ramene proudí do mojí ruky zoufalství a bezmoc. Stál ke mně zády, hlavu a ramena svěšené. Najednou se otočil, objal mně a hlavu zabořil do mého krku. Musel se sklonit aby to mohl udělat, ale stejně byl jako malý chlapeček a já si v tu chvíli připadala jako .... jeho matka? Plakal tak moc až se celý třásl .
- Já- vyrážel ze sebe mezi vzlyky, - jsem tak rád, že jsem Tě našel. Už jsem to sám s Laurou nedával. Ona furt jenom brečí a něco chce. Vůbec nechápe co se stalo a že naši už nikdy nebudou s námi.- tiskl mně k sobě medvědím objetím a já ho hladila po těch velkých zádech a konejšivě se houpala ze strany na stranu. Nevěděla jsem co říct. Nevěděla jsem jestli je dobře, že mně našel, ale co jsem věděla bylo, že ho nemůžu opustit. Už jen proto, že jsem momentálně byla jediná kdo jim může aspoň trochu pomoci.
*

Publikoval(a): Polux Troy, 26.8.2016