Básničky, Poezie, Verše

v

Písečníci a bludný asteroid 1.2

Písečníci a bludný asteroid 1.2

vaclav-dvorak Romány » Sci-fi, fantasy

Anotace: Pokračování - 2. část

Konečně byl konec. Tomáš vyrazil ze školy rychlostí pouštního sviště, ale pozornosti Lucky neunikl. Přes rameno viděl, jak za ním odhodlaně cupitá na svých malých nožkách, ale s příliš velkým batohem na zádech neměla šanci. Kdyby chtěl, mohl by jí lehce utéct. Zastavil a počkal, až ho dožene.

„Máš ještě ten můj oběd?“ zeptal se a snažil se, aby to neznělo ani trochu smířlivě.

Přikývla a ještě udýchaná tahala pomačkaný pytlík z tašky. Tomáš se zakousl do ztvrdlé kaktusové housky.

Lucka ho napjatě pozorovala.

„Hned večer řeknu, aby si tě vzal na starost někdo jiný,“ mumlal s plnou pusou. „Nějaká holka. A běž až kousek za mnou!“

Mlčky nakrčila nos.

Vydali se jinou cestou než ráno. Opět procházeli úzkými uličkami Zaprášené Lhoty a kaktusovými políčky, ale mířili více na východ, až dorazili k okraji kráteru.

Obří prohlubeň lemovaná rozeklanými skalami vznikla před několika milióny let dopadem planetky. Byla široká přes pět kilometrů a vzdálenější, severní okraj kráteru se teď mihotal, jak se do svahu pod ním opíralo odpolední slunce. Vlevo od nich čněla nad planinou hlavní budova sirotčince, tam ale půjdou až večer. Teď měli namířeno dolů, do kráteru.

Sestupovali po úzké pěšině. Odtud seshora měli dno kráteru jako na dlani. V dálce byly jasně patrné cesty vyjeté nákladními vozy i budovy jednotlivých dolů. Úplně vzadu to byl Velký důl založený a vyhloubený lidmi. Pracovala tam spousta dělníků ze Zaprášené Lhoty a také tam odcházela pracovat většina dětí ze sirotčince po tom, co dospěla. Blíže k nim byly budovy Nového dolu, kde pracovaly děti a někde stranou byl již dávno uzavřený Starý důl.

Před vstupem do hlavní budovy Nového dolu Tomáš ještě zadoufal, že dnes zůstane v hale třídit vytěžený materiál a nebude tak muset dostát své role průvodce. Sotva ale vešli dovnitř, už se k nim hnal důlní mistr. Starší muž rozložitých ramen a dlouhého prošedivělého kníru, který mluvil chraplavým, ale dobráckým hlasem. Děti mu tajně říkali Starouš.

„Dobře, že jsi tady. Před chvílí se zase přetrhl kabel. Nevím, co tam s tím pořád dělají. Vezmi si vercajk a seběhni tam,“ vychrlil ze sebe a založil ruce v bok.

Zpoza Tomáše váhavě vykoukla Lucka a tázavě pokrčila rameny.

Důlní mistr si zamyšleně pohladil knír, pak pokýval hlavou.

„Vezmi svoji malou kamarádku s sebou, zkusí si cestu.“

„Ona není… Teda, jenom ji hlídám,“ poznamenal dotčeně Tomáš. „Dneska,“ dodal rychle.

Lucka byla všude dva kroky za ním. Vydali se nejdříve do skladu, kde do batohu naskládal sadu nářadí, dva příděly s vodou a tyčinkami ze sušených kaktusů. Pro každého ještě vzal helmu se svítilnou.

Důlní mistr mezitím pro Lucku vyrobil značky. Byly to kovové destičky s vyraženým jménem. Tu na řetízku si vezme s sebou dolů, zatímco ta druhá zůstane viset na desce před vchodem do podzemí. Tomáš si navlékl svůj přívěšek, nasadil helmu a zapnul svítilnu, Lucka ho ve všem napodobila.

Sestoupili po schodech a Tomáš se nadechl vzduchu z podzemí. Chloupky za krkem se mu zježily a nebylo to jen proto, že v dole bylo chladněji nebo snad proto, že by se byl bál. To vůbec ne. Ale ze všech těch skal, které si uvědomoval kolem sebe, na něj padala taková zvláštní tíseň. Podivný pocit, jako by se ho ty skály snad dotýkaly. Bylo mu to nepříjemné, i když věděl, že si po chvíli zvykne. Povzdychl si.

„Tak pojď,“ pokynul Lucce.

Chodbám v dolech se říká štoly. Jednou takovou, širokou a docela rovnou právě šli. Světlo vrhané lampami pohupujícími se na čelech jejich helem spolu s ozvěnou kroků vytvářelo ponurou atmosféru.

„Tady začíná zkratka, je to docela sešup,“ řekl, když zastavil u tmavého koutu ve skále, kde obvykle začínal svůj sestup do podzemí. A v první chvíli ho vůbec nenapadlo, že by to dnes nebyla úplně nejvhodnější cesta. Lucka tam stála, pusu pevně sevřenou a s vytřeštěnýma očima zírala do díry před sebou. Bojí se, blesklo mu hlavou a lekl se, že začne brečet.

„Hm, půjdeme lehčí cestou,“ řekl rychle. Asi by ji neměl strašit více, než je nutné.

Pokračovali dál a Tomáš vyprávěl, dokud nedošli k další odbočce.

„Dříve hlavní štola propojovala Nový důl se Starým. Ale před mnoha tisíciletími se Starý důl propadl a tunel se přerušil.“

Namířil svítilnu tak, aby světlo dopadlo nad vchod do boční štoly. Do skály tam byl vytesán nápis složený z podivných znaků plných koleček, trojúhelníčků a prazvláštně uspořádaných čárek.

„Většina chodí tudy,“ řekl a snažil se, aby to znělo ledabyle.

Lucka zalapala po dechu.

„Ty umíš ufonsky?“ hlesla ohromeně.

Tomáš se skoro zasmál, ale pak si vzpomněl, že chce být na Lucku naštvaný. Posvítil k podlaze, kde byly neuměle vyškrábané šipky.

„V dole se orientujeme pomocí značek,“ vysvětloval. „Tahle ukazuje směr k místu, kde se těží. A tahle s kolmou čárkou, co je otočená na druhou stranu, zase směřuje k východu.“ Zvedl svítilnu a otáčel s ní tak, aby na stropě osvětlil jakýsi tlustý černý provaz, který v daném místě opouštěl širokou štolu a mířil do boční chodby.

„Nováčci chodí hlavně podél kabelu. Je to jistější.“

Odbočili a vstoupili do mnohem užší štoly. Po několika zatáčkách začali prudce klesat dolů, až se jim nohy smekaly na drobném písku. Tomáš pokračoval ve výkladu a ani si neuvědomoval, že ho to vyprávění vlastně docela baví.

„Tady nahoře se skoro nemáš kde ztratit. Ale jakmile se dostaneme níž, začne to být to pravé bludiště. Sejdeš z cesty a už tě nikdo živou nenajde.“

Sestupovali níž a níž, Tomáš průběžně ukazoval na okolní stěny a povídal.

„Tady končí ta zkratka, co jsem ukazoval nahoře. A tady začíná jiná zkratka, teda, vlastně to není zkratka, ale později se zase spojí s hlavní cestou. A tudy se dá dostat taky nahoru, ale musí se šplhat komínem. Sem nechoď, po pár metrech to vede přímo dolů, úplná propast!“

„Ztrácejí se děti v podzemí často?“ zeptala se Lucka zastřeným hláskem.

Vzpomněl si na hrůzostrašné příhody o ztracených a nikdy nenalezených dětech a také na to, že Lucku nechtěl strašit.

„Už dlouho ne,“ zavrtěl hlavou a pro povzbuzení dodal:

„Ve Starém dole to prý bylo mnohem horší. Tady se nemáš čeho bát, stačí sledovat kabel.“

Lucka snaživě přikývla. Mlčky sestupovali dál a začali mnohem častěji měnit směr. Štoly byly čím dál více pokroucené, navzájem se křížily v nejrůznějších směrech a úhlech. Tomáš směřoval bez zaváhání vpřed a jen občas zkontroloval kabel připevněný ke stěně. Tak se dostali až do místa, kde byla kolem dokola štoly patrná puklina široká jako dlaň ruky.

Byl to zlom, za kterým začínala malá oblast dolu ležící mezi Starým a Novým dolem, které se už od pradávna říkalo Peklo. Kdysi v minulosti se zde skalní masiv roztrhal na spoustu částí a Starý důl se propadl dolů. Tím se veškeré chodby mezi Starým a Novým dolem uzavřely. Ale to bylo dávno předtím, než na Písečnici přiletěli lidé.

Tomášovi přejel mráz po zádech. Jestli byl vstup do dolu pro něho nepříjemný, tak Peklo přímo děsivé, měl pocit, že se mu z něj rozskočí hlava. Bylo to, jako by se skrz všechny ty pukliny ve skále po něm něco temného natahovalo a chtělo ho vtáhnout dovnitř Starého dolu.

Lucka se otřásla, jako by jí byla zima, ale jinak nevypadala, že by pociťovala něco tak intenzivního jako on. Přidal do kroku, aby měl pobyt v Pekle co nejdříve za sebou.

Pokračování později nebo již teď na www.vaclav-dvorak.cz
Publikoval(a): vaclav-dvorak, 20.1.2018
Přečteno (21x)
Tipy (0) ... dát Tip/SuperTip

Spodek

Stránka generována 14.11.2019 13:39
U nás jste dnes prohlídl(a) 1 stránek.
roboti