Anotace: ... nevím, jestli je to úvaha, ale nebylo to kam zařadit....napsáno v r.2008 ( kdyby bolest byla hmatatelná, jako co by asi bolela )

Nedávno mému kamarádovi zemřela žena a já si najednou uvědomila, že když jsem já přišla o starší sestru, neměla jsem možnost ji oplakat, protože plakali všichni ostatní .
Nemohla jsem jí být ani na pohřbu, jelikož bylo nutné pohlídat jejího šestiletého syna, který vůbec netušil, že už nemá maminku.
Já sama jsem byla těsně před termínem porodu svého prvního dítěte a luxus psychického zhroucení jsem si nemohla dovolit. Pomohla jsem připravit pohřeb mé sestry, držela maminku i tatínka za ruku, malému klučíkovi úzkostlivě tajila, že jeho táta mu zabil mámu. Stále připravená utišit ho až se to dozví od psychologa.
Teď, téměř po dvanácti letech, jsem měla potřebu se rozplakat a nešlo to.
Avšak vzpomínání opravdu bolelo, cítila jsem to ve všech kloubech,dokonce i vlasy bolely, o srdci a hlavě nemluvě.
Není to tak, že bolesti duše jsou stejné jako bolesti těla, ale pravděpodobně jsou spojeny v jednu BOLEST.
Nepopsatelnou bolest duše je někdy lepší zaměnit za bolest tělesnou, se kterou se každý dokáže NĚJAK vyrovnat, léčit ji, vnímat a nepropadnout jí. Psychické bolesti se však člověk nesnadno zbavuje a snadno jí propadne až na dno.
Jsem ráda, že jsem pomohla rodičům a synovci se s bolestí vyrovnat a pochopila jsem, že ta starost o ně i mně pomohla.


...


Nechtějme víc za všechnu bolest a ani méně.
Mezi rty podržme růži.
Štěstí je tu jen pro mrtvé a pro děti.

( Jan Skácel )

Publikoval(a): Kleopatra7xyz, 27.11.2012