Anotace: Krátké zamyšlení a pátrání po původu a smyslu onoho divného a něpříjemného pocitu , kterému říkáme strach.

Jestliže se budete cítit jako zbabělec, budete jím skutečně? Pokud si to o sobě myslíte , bude to pravda? Nejsem o tom až tak dalece přesvědčen. Je pravdou , že strach poznala snad většina z nás. Říká se , že se nebojí jenom blázni a malé děti. Asi jsou tím myšleny hodně malé děti.V obou případech jde zřejmě o absenci poznání něčeho , co už ostatní "dospělí i rozumní" , měli možnost poznat. Obava , strachování o něco, nebo někoho , to je pravý strach? Nevím, co je to "pravý strach", snad je tohle jedna s forem a zabarvení strachu.Největším nepřítelem člověka je prý strach. Jeho definice a popsání samotné podstaty asi nejde do důsledku provést. Já sám se na tento úkol necítím být vůbec vybaven. Jen se tu snažím zamýšlet nad skutkovou podstatou tohoto stavu mysli a duše. Strach se dá velmi dobře využívat. Na principu strachu z něčeho , čehokoli mocného a neznámého , vydělávali celé zástupy modloslužebníků. Představitelé různých druhů náboženství , sekt a různých dalších podivných institucí a společenských skupin, to je všeobecně známo. Je to jedna z dalších forem strachu. Chtěl bych se zamyslet nad docela jinou formou, jiným druhem strachu, jenž přichází náhle a bez varování. V denní a zejména v noční hodiny, kdy se naše mysl ubírá cestami ,kam ji nedokážeme vědomě sledovat.Náhle nás vzbudí pocit strachu - strachu divného a těžko definovatelného. Strachu a obavy z čehosi o čem nevíme jak to srozumitelně popsat i sami sobě natožpak druhým.Náhle a bez varování přichází hrůza z konečného času bytí,našeho i všeho kolem.Strach z něčeho , co přichází a vy nevíte , co to je. Není to hmota, nedá se to popsat, nakreslit. Snad jen neuměle vyjádřit slovy ten neodbytný a někdy až hrůzný pocit " mám strach".
"Já mám stach" - ano tato slova používáme k různým příměrům a vyjádřením našeho momentálního stavu a názoru na některé věci a děje každodenního života.Ale já nemám na mysli tenhle význam používání této definice čehosi. Mám na mysli podtatnou složku, kmen, základ, významovou podstatu vyjádření "mám strach".Abych se přestal bát toho něčeho, zkouším o něm psát. Snažím se pochopit a poznat tímto způsobem oč tady vlastně běží.Běží o to , že mám někdy strach? Ano, ovšem , to má přeci každý - někdy , že. Ale já mám strach iracionální ,nedefinovatelný , nelogický a nepopsatelný. Pramenící z něčeho o čem nedokážu vlastně říci skoro nic.Ať se snažím zamýšlet sebevíc,nepřicházím na žádnou srozumitelnou formu vyjádření. Proč nám byl dán do vínku?Co je za tímto poznáním, co tím kdo sleduje, je-li tam vůbec někdo.
A jsem u dalšího aspektu strachu. Podvědomí pocit strachu, že tam nikdo není , jsme sami - každý sám za sebe. Tenhle "strach" v nás doutná asi od nepaměti. Snažíme se doutnající jiskérky uhasit galony alkoholu, sudy falešné bezstarostnosti a občasnými doušky optimismu typu "nějak bylo, nějak bude", jenže proužek dýmu z hromádky doutnajícího strachu, pluje oblohou jako indiánské signály a nedá se ničím rozehnat. Vím , že se tu zmateně zamýšlím nad něčím , co se nedá dost dobře ani vyjádřit.Snažím se definovat cosi nedefinovatelného a hledám podstatu čehosi i když dopředu vím, že ji nenaleznu. To všechno , co vím a cítím o tomto divném stavu , jemuž říkáme strach, mě stejně nepřinutí , abych o něm přestal přemýšlet a nesnažil se ho pochopit. Tím, že problém ignoruji - nezmizí, nebo snad ano? Četl jsem literaturu a názory moudrých i odkazy a vzkazy "těch" neb "toho nad námi", které nám dává. Mají logiku i jakousi iracionálně racionální podobu a podstatu. Bohužel odlišnou od našeho "reálného " světa , alespoň to někdy tak vypadá. Nebo to snad "Jeho" pravdy potvrzuje a vše je dáno naší svobodnou vůlí prožít všechno, tedy i pocit strachu?Co nechci , neprožívám. Něco na tom asi bude ale dokáži to neustále chápat? Byť se snažím věřit, věřit tomu , co je obsaženo v každém z nás.
Myslím , že jsem se dostal daleko od prvotního záměru o popsání a hledání podstaty toho čemu říkáme strach. V převážné většině případů se ukáže, že náš pocit strachu je neopodstatněný a zbytečný. Říkáme si potom " já hlupák , z čeho jsem to měl takový strach", nebo se situace vyhrotí do takové roviny kdy poznáme sami na sobě , že strach už není , je zbytečný , obtěžuje nás a náhle ho vystřídá něco úplně jiného - poznání, poznání odstaty věcí - života i naší skutečné existence tady na zemi.
Je těžké říkat někomu "neměj strach", když se sami bojíte. Bojí se , nebo se báli - někdy něčeho, snad všichni. Říká se , že je to přirozené, ale stejně tak je přirozené strach překonávat, přestat se bát právě v tom okamžiku, kdy je strach největší.Nalézt v sobě sílu a odhodlání , víru i oporu v sobě , ve svém já, jeho jedinečnosti a dokonalosti.Důvod , proč překonat strach se vždy najde a určitě stojí a bude stát za to , aby ho člověk překonal. K tomuto poznání a porozumění , proč a jak překonat tuto překážku či zkušenost, kterou si sami sobě stavíme do cesty , musíme zřejmě dospět každý svou vlastní cestou. Cest je mnoho a mě osobně pomáhá překonat občas tuto překážku strachu , víra, víra v sebe ve spojení se vším , co existuje. Víra v konečné poznání toho , kdo skutečně jsem a kdo jsme my všichni. Nemyslím, že bych byl ve své podstatě špatný a neschopný a nemyslím si to ani o všech ostatních lidech i když skutečnost , ta momentální vypadá zcela jinak . Jestliže jsme všichni takoví jak se snažím tady popsat, pak ani náš život , naše existence ve své konečné podobě nemůže být špatná ani zlá a proto při závěrečném zhodnocení přestávám mít stach.
A...a..a.a.a.. ano ..a..a.nebo jenom trochu.....trošičku...?

Publikoval(a): Taren, 17.3.2014