Anotace: Zamyšlení nad tvůrčí, rukodělnou prací a duševním otiskem svého stvořitele , jež každé takovéto dílo v sobě nese.

Kdo kdy ocení osobní a duševní vklad obyčejného dělníka do výrobku , který vytváří svým umem a zručností.Psychická stopa ulpívající na každém rukodělném výtvoru, napohled zcela běžném a obyčejném, není patrná každému spotřebiteli. Jen velmi citlivý a vnímavý jedinec ocení ten kousek člověčího já, přibalený do každého výrobku, který projde laskavýma rukama svého stvořitele.
Snad pro tento zvláštní nehmotný obsah, roste poptávka po rukodělných výrobcích a pracích takto tvořených. Zcela zvláštní místo v této sortě , mají výrobky uměleckého řemesla, kde ona duše stvořitele je daleko patrnější nežli u běžných spotřebních výrobků. V dnešním přetechnizovaném a zautomatizovaném světě , proto mají i ručně vydlabané lžíce své nezadatelné místo a účel.Nemyslím to ovšem tak,že bychom se měli vzdát všech vymožeností vědy a techniky.Vrátit se zpět k manufakturní výrobě a podomácku zhotovovanému nářadí, to opravdu ne.Chci tím poze naznačit fakt, že každý z nás cítí , byť jenom podvědomě potřebu spolupodílet se na koloběhu tvoření v jakémsi souznění duší už jenom tím, že bude používat a těšit se pohledem na originálně vyrobené předměty a trochu vnímat ono tajemné a teplé kouzlo tvoření, které z nich vyzařuje.
Myslím, že mnozí znají ten pocit a náklonost k předmětům, které si sami v potu tváře vyrobili. Váží si jich nejenom proto vědomí vlastního úsilí a práce, kterou do onoho tvoření vložili. Ten vztah je v mnoha případech silnější a zvláště povede-li se nám onen předmět k naší celkové spokojenosti. Cítíme k němu náklonost a zálibu.Tento pocit má mnoho umělců a v několika případech tato náklonost přeroste až v jakousi lakomost i když termín není zdaleka přesný a vystihující ten prazvláštní pocit touhy, náklonosti se směsí lakomství dohromady.Ten vztah se dá jen velmi těžko definovat. Je to zamilovanost otce k vlastnímu dítěti i stvořitele k výtvoru, mísící se s potřebou sdílnosti vlastních myšlenek a dojmů, zprostředkovaných oním dílkem či výtvorem.Naše touha po sdělení se tu potýká z vlastnickým pocitem rodiče k potomstvu. Z touhou definovat se v okolním světě jako něco , nebo někdo o kterém si myslíme, že opravdu jsme.
Celkový pocit a vztah k tvořenému dílu či výtvoru je nedílnou součástí nás samých i když se mnohdy snažíme o pragmatičtější a odtažitější přístup. Nevím je-li to způsobeno dobou ve které žijeme, nemám byť zprostředkované názory či dojmy z dob minulých i budoucích. Tlumočím tu pouze vlastní dojmy a pocity a snažím se vcítit do myšlenek svých vrstevníků a spoluobčanů. Zkrátka lidí žijících kolem mne v mé době (nebo je to doba jejich?), co na tom jaký je prapůvodní a přesný vztah stvořitele k tvořenému, přesná definice myslím není až tek důležitá. Důležitější je obsah a samotná snaha po sdílnosti a následná snaha ostatních po porozumění sdělenému.
Celý tento kolotoč tvořeného, sděleného , pochopeného a snažícího se o obojí, je dalším střípečkem do mozaiky , jež se skládá v celkový obraz nazývající se život, alespoň myslím , že to tak je.
Nebo je snad dalším střípečkem toho něčeho , co vnímáme jako to, co přetrvává naši pozemskou existenci a přejde ve svůj prapůvodní a konečný smysl. Tvůrce a dílo , jedno jsou.Čas smaže rozdíly a spojí nespojitelné v jeden celek. V otisk nás samých na zrcadle věčnosti a stejně tak i toho , čím jsme se snažili být.

Publikoval(a): Taren, 16.4.2014