Anotace: Skrze strach ze změny se odmítáme podívat pravdě do očí. Dochází nám energie a nechceme se vzdát svých zažitých civilizačních návyků. Za žádnou cezu.

Zmítáme se mezi minulostí a budoucností. Mezi výhrou a prohrou. Mezi stavy relativního štěstí i naprosto fatálního neštěstí.
Přešlapujeme na místě – motáme se v bludnym kruhu.
Zneklidněni strachem z buducnosti stagnujem.
Negativní zkušenost z minulosti je nám vmetena do tváře.
Sebenaplňující proroctví se rozrůstá v obludné monstrum a dostává konkrétní tvar. - STRACH.
Strach pohlcující veškerou naději v lepší dny, naprostou sounáležitost se vším živým na planetě i celým vesmírem jako takovým.
Skrze strach z budoucnosti tvoříme úplně stejnou novou budoucnost, která by nenastala – nebýt strachu. Strach z budoucnosti tento strach přiživuje.
Bojíme se samy přetnout pouta civilizace, ač víme že její budoucnost je temná, zkažená, prohnilá, a technologie kterou vládnem (nebo spíš ona námi?!) je jen bezcennou iluzí.
Jsme na hony vzdáleni představám ráje a blížíme se peklu. Peklu, kterému říkáme civilizace. Vybereme si tedy mezi naprostou a zaslepenou závislostí na civilizaci, kterou jsme si samy stvořily k obrazu svému, nebo zpátečnickým světem zhaslých strojů a počítačů? Ani jedno není výhra. Žádný z možných směrů se neubírá tou jedinou správnou cestou. Na místo jedné jediné cesty jsme vrženi do potemnělého labyrintu Goethem city plném nebezpečných ulic a temných zákoutí. Jsme zmítání jakousi iluzorní představou matrixu, která nás naplňuje. Již se z pout civilizačního sevření nedokážeme vymanit.
Zlá výčitka přírody, trestá v dávivých výbuších jádra hříšné lidstvo ničivou vlnou tsunami. Urychlovač zkázy pohltil Evropu a po té celý svět.
Je pozdě...

Publikoval(a): ZENITZERO666, 9.9.2014