Anotace: Stárnu, stárneme, stárnete, stárnou. Všichni stárneme , ale , co to vlastě je, to stárnutí......

Stárnu.....divné slovo že, alespoň pro mne zní trochu divně a nepříliš lichotivě s přibývajícím věkem.
Stárnutí je prý proces, stárnutí čehosi , ale čeho?
Dost dobře nechápu úplný význam tohoto slova, co skutečně znamená. Opotřebovanost těla, nebo úměrné množství vědomostí v mysli spojené s prožitými zkušenostmi? Či snad stáří duše, tedy mého údajně věčného já, pokud je tohle pravda , proč jiní tvrdí , že duše nestárne , když je věčná, nebo snad ano? Myslím , že konce téhle rozpravy bych se jen těžko dopátral. A stejně tak jako všichni na tomhle světě musím přijmout onen nepopiratelný fakt, že prostě stárnu. ALE? Stárnu plynule a mnohdy nepozorovaně, nebo na přeskáčku ve chvílích kdy si to uvědomuji a nebo podvědomě připouštím. Někdy vás potká nějaká příhoda při které jste prožili velký stres, úlek , psychickou újmu , šok atd. Zpravidla pak říkáme " za tu chvilku jsem zestárnul snad o ......x..let " a tak podobně. Jsou tohle ony "pravé" okamžiky a chvíle stárnutí , snad ano možná. Myslím , že v některých případech tomu tak je. Slyšel jsem a znám i z vlastního okolí, několik případů, kdy jedinec podlehl vnějšímu tlaku , nepřízni osudu , špatným okolnostem, zkrátka neunesl v určitý moment, tíhu jež se na něho řítila a vzdal svůj boj o další život. Pznenáhlu zcela evidentně a nelogicky začal stárnout rychleji a svůj konec přivolal v mnohem kratším čase, nežli mu byl skutečně vyměřen. V případě těžké nemoci lidé často umírají dříve nežli by okolí předpokládalo. Tyhle případy myslím zná většina z nás alespoň z doslechu. Je tedy stárnutí především psychický proces? Těžko říci a hodnotit z mého laického hlediska. Mám dojem , že způsobu a rychlosti stárnutí ( hloupý příměr že , ale momentálně mne jiný nenapadá)- , že tedy "rychlostí" stárnutí je daleko více a jejich rozmanitost , různorodost je nepřeberná. Samozřejmě hodně záleží na vnějších podmínkách a vlivech okolí , místa kde i s kým
a jak žijeme. Řekl bych však , že i tohle si nějakým způsobem vybíráme my sami , nebo lépe řečeno "cestou drobných rezignací se přizpůsobujeme onomu prostředí v němž jsem si postupně zvykli žít".
Jen málo z nás je natolik cílevědomých a ochotných obětovat své dočasné a relativní pohodlí i hmotné statky , pro svou představu či vidinu naděje na delší život v takovém rozsahu , aby to mělo zásadní dopad na náš život a zejména na jeho délku. Lát a kritizovat špatnost je mnohem pohodlnější , nežli něco proti ní podniknout, byť by se jednalo o naše vlastní zdraví. Což je asi další forma přístupu ke stárnutí a předčasnému opotřebení těla a mysli. Duch , naše nehmotné já , však zřejmě nestárne i když se nechává do jisté míry ovlivňovat momentálním stavem reality v níž se nachází.
Nevím nic , nebo jen velmi málo o procesech fyzického stárnutí organismu , míře a rychlosti s jakou průměrný jedinec stárne , ale během svého života jsem došel k poznání , že ne nepodstatnou roli v procesu stárnutí , hraje naše vůle a ochota či neochota stárnout. Při pozornějším pohledu nejdeme snad téměř všichni nějaký ten příklad kolem sebe , nebo ve své paměti. Naši přední "západní" vědci tvrdí, že stárnutí je nezvratný proces. Zřejmě ano , ale životnost toho , co nám bylo na tomto světě svěřeno k užívání je myslí, mnohem delší , nežli jsem si v současné době ochotni připustit.
Nechtěl jsem se o takovýchto směrech a zákoutích svých myšlenek původně vůbec rozepisovat a nejsem toho ani dlouhodobě schopen. Přesto mne tenhle , pro mé já v současnosti aktuální proces dění, nutí k zamyšlení a jakési soukromé analýze, ujasnění si pravidel i možností hry, kterou se tu s životem snažíme všichni hrát. Přemýšlení , hledání různých zákoutí ve své mysli v nějaké nadměrné podobě , prý není dobré a snad i škodí. Je častokráte zavádějící , snad i mnohdy zbytečné. Život se má žít a ne jen o něm přemýšlet. Pro mne samotného je tohle psaní a přemýšlení, mojí neoddělitelnou součástí. Nemohu sice upřímně a tak říkajíc "natvrdo" říci, že bych se bez něho nemohl či nedokázal obejít. Mohl bych dále žít , to ano , ale velice by mi tyhle moje " polemiky o ničem" scházely. Měl bych pocit , že sám sebe o něco důležitého ve svém životě ochuzuji a snad si jej tímto způsobem i poněkud zkrátím.
Není to poprvé kdy docházím ke stejnému závěru svého zamyšlení, byť z úplně jiného zorného úhlu i myšlenkového proudu. Mě samotného to jen utvrzuje ve správnosti mého počínání i názoru , který se může zdát mnohým divný , scestný , nebo přinejmenším zmatený. Pro mne je však důležitý stejně tak jako jakákoli jiná schopnost a možnost jež mi pomůže definovat svět kolem sebe. Zkušenost ze světa ve kterém žiju je věc velmi důležitá i když nedokážu ani zbla ohodnotit její praktický dopad na můj další vývoj o kterém jsem přesvědčen, že se nezastaví ani po mé fyzické smrti. Proto je důležité, nutné a prospěšné , snažit se žít a ,myslet i ve svém starším , nebo pokročilejším věku -
-jedno jak jej definujeme.

Přestat myslet , učit se , tvořit a vymýšlet je znak opravdového stárnutí a nejenom těla. Tohle nechci a nemohu připustit ani u své jednoduché a prosté mysli, stejně tak nehodlám nechat zbytečně stárnout své občas zmatené já. Snaha žít a alespoň trochu naplňovat svoje nejkrásnější představy o sobě samém , je prý to nejdůležitější, co máme na tomto světě vykonat.
Dost už jsem o tom četl, ještě více přemýšlel......a někdy tomu začínám .....i věřit .....a tudíž snad i pomaleji stárnu......

Publikoval(a): Taren, 14.9.2014