Anotace: ...

I po tolika letech lze stále vidět jakousi pomyslnou hranici mezi východem a západem. Stále ji můžeme brát jako přechod mezi dvěma naprosto odlišnými světy. Stále tu vidíme nějakou hrozbu války, která by mohla být pro lidstvo tou poslední.
V roce 1989 byla zbořena zeď. Taková, kterou mezi lid staví nenávist a mocichtivost - dvě nejhorší nemoci. Tehdy člověk dokázal, že chce žít ve svobodě. Že svoboda je nejdůležitějším lidským právem. Že to není něco, co bychom si měli vybojovat nebo zasloužit, ale něco do čeho by se měl každý narodit.
Je jenom na nás jestli budeme chtít žít jako svobodní lidé s možnostmi poznat svět a zamilovat si jej jako naše největší bohatství. Každý jsme strůjcem štěstí svého, každý zodpovídáme za sebe. Minulý režim nás krmil až příliš dlouho představami o jednoduchosti bytí - „Dělej co ti bude řečeno a stroj bude pracovat.“ Každý člověk na světě trpí až do chvíle než se naučí milovat. Ten režim chtěl lásku lidem vzít, ale nepodařilo se mu to úplně. Věřím a věřit budu, že nenávist nezvítězí. A proto si myslím, že není zbytečné zahazovat příležitosti, které se nám dostávají teď. Naopak zbytečné mi příjde odevzdávat svůj život do rukou Ďábla, který si z něj může vzít vše co chce. Být kolečkem ve stroji, který nestačí vyprodukovat více než je jeho spotřeba. Ve stroji, který se zasekl a byl odevzdaný té nejčernější temnotě. Útlaku duše, srdce i těla.
Bojím se dne, kdy se nebudu moci znovu nadechnout, kdy mě mé oči zradí a já už lásku nespatřím. Kdy lidstvo upadne a zaprodá se násilí a zlobě. Kdy přijde nový režim, který nás oslepí znovu. Bojím se, ale stále věřím. Nesmíme nikdy zapomenout, že taková slepota je nevědomost a nevědomost nás dělá slabými. Nesmíme zapomenout, že my v ní žili až příliš dlouho. Nesmíme zapomenout, že už dvacet pět let jsme svobodní. A nesmíme o to přijít, znovu.

Publikoval(a): Jakub Straka, 19.11.2014