Anotace: Prostá otázka, na kterou už dlouho hledám odpověď. Stále znovu a znovu. Bohužel, nějak se mi nedaří koncová definice proč. A tak uvažuji a píšu a píšu.....

Zkoušeli jste si někdy vzít do ruky tužku a usednout jen tak, před prázdnou stránku papíru? Nemusí to být samostatný list, může to být třebas jen čistý list v popsaném sešitě. I když mě osobně, ten zčásti popsaný sešit, nebo blok, tak trochu svádí k tomu, abych nahlédl na předcházející, popsané stránky. A podíval se o čemže by se eventuálně dalo psát. Zavání to malým podvůdcem i klamáním sebe sama. Někdy si rádi lžeme, či trochu něco málo namlouváme a omlouváme vlastní neschopnost.
Ale o tom jsem psát nechtěl. Vrátím se na začátek. Proč píšu? Vlastně ani sám nevím. Nejsem psavec, génius slova, nebo filosof, jenž se touží podělit o své vzácné ego s okolním světem. Celkem a upřímně vzato, netoužím ani sdělovat světu své "převratné myšlenky", které už zcela určitě byly mnohokrát a lépe sděleny autory povolanějšími, nežli jsem já. Ten prázdný kus papíru mě někdy trošku děsí i provokuje zároveň. Šeptá, popichuje, podbízí se vtírá i žadoní o to, aby byl popsán. Stejný, nebo podobný pocit mám u výtvarné činnosti. Ať už je to kresba, malba či zaměním-li prázdný list za kus beztvarého kamene a dřeva. Avšak, najednou ta tvůrčí chuť něco napsat, namalovat, prostě stvořit. Tváří v tvář té neopracované hmotě a čistému listu, začne úprkem mizet. Zmalomyslní, zeslábne a já se začnu ptát znovu sám sebe, tak jako na začátku.
Sakra........P R O Č.

Abych si alespoň zčásti dokázal odpovědět. Musím zpět, zpátky do sebe. Obrátit svou mysl k sobě samému. Jde to těžko v mysli nejsou zrcadla. Abychom se lépe viděli je třeba zrcadlo stvořit. Vlastní myslí, tím nejúžasnějším nástrojem tvoření, snadno stvoříme, co jen budeme chtít.
Ale - musíme chtít dostatečně. "Dostatečně" To je ošidné a trochu alibistické slovo, že. Není to hodně ani málo, nemá to míru ani cejch o velikosti.
Tu velikost a míru poznáme zcela bezpečně, zpětnou reflexí chtěného požadavku v momentě, kdy je "dostatečný" a ukáže nám to oč jsme žádali. Ale musíme chtít "dostatečně". Ne, ne nebojte se, nezačínám blbnout ani nepíšu nový text k známé písni "jak pes jitrničku sežral". Jenom si někdy rád hraji se slovy, zapomínám se a odbíhám od původního textu i myšlenky. To staříci někdy dělají. Podivíni rovněž. Snad nejsem jedno ani druhé. Možná od každého trochu.
Zpátky ke psaní.
Když o tom teď momentálně přemýšlím. Už dříve v mladším věku jsem měl touhu popsat kus papíru. Nebyla to ucelená a přesně definovaná myšlenka. Spíše mlhavá, neohraničená představa, která vyplula občas na povrch ve formě opisování moudrých textů a pasáží knih od některého z mých oblíbených autorů. Někdy se projevila zmatenými pokusy o pasní deníčku. Dlouho mi to nikdy nevydrželo, bohužel- nebo bohudík? Těžko říci.
Když s odstupem let nahlížím na své tehdejší snahy a činnosti. Nezbývá mi nic jiného nežli si říkat. Nikdy nelituj toho, co jsi v dobré víře udělal, spíše lituj to, co jsi mohl udělat a neudělal. Bla,bla,bla....
Myšlenky mi utíkají rychleji, nežli je tužka stačí zaznamenat. Dá to fušku pamatovat si zpětně, cože jste to chtěli napsat. Aha, už to mám.
Proč píšu.
Proč píšu, proč píšu. Hloupá otázka, asi zřejmě proto, abych to nezapomněl. He...he...he...ale dosti legrácek. Tak tedy....Tvůrčí invence u skutečných umělců je asi něco úplně jiného. Nesetkal jsem se ve svém životě s mnoha skutečnými umělci. Těch několik, které jsem měl tu čest poznat, mě utvrdilo v poznání, že z opravdového umělce jeho chuť tvořit, přímo vyzařuje. Je doslova cítit. A vůbec nezáleží na tom je-li slavný , nebo ne. Někteří umělci, lhostejno v jakém oboru, obohacují diváka už pouze svým přístupem k vlastní tvorbě a životu vůbec. Ve mně osobně vzbuzuje mentalita některých umělců a jejich přístup k tvořenému dílu, mírný pocit závisti. Ne ovšem té, dnes klasické závisti nepřející, ve stylu " když nemám kozu já, sousedovi ať chcípne", to opravdu ne. Je to pocit lítosti a drobné závisti zároveň. Lítosti nad tím, jak se někteří lidé dokáží dívat, radovat a hledat krásno tam, kde my ostatní nevidíme nic, jen obyčejnou šeď a všednost.
A to je myslím ten skutečný důvod proč píšu, mlátím perlíkem do kamene, nebo dřeva a tak podobně. Je to touha prostřednictvím tvořeného dílka, přiblížit se tomu krásnému pocitu tvoření. Nechat na sebe dopadnout něco z odlesku jeho záře, abych se v něm mohl na chvilku vyhřívat a vrnět jako starý kocour na slunci za oknem. A vůbec už nezáleží na tom jak dalece je to mé dílko krásné, dokonalé, nebo naopak. Ten krásný okamžik tvoření, vytvoření něčeho z nicoty beztvarosti a všednosti, my dává kousíček uspokojení a vnitřního klidu, ale zároveň mě provokuje k dalšímu hledání formy, tvaru a zasuté myšlenky, jež by stála za zformování do tvaru psaného slova. Toho nedokonalého byť velice rozšířeného prostředku lidské komunikace.
Lákají mne obrovské rozlohy a mnohotvárnost lidské fantazie. Jednoho z nejkrásnějších darů lidskému plemeni, se kterým většina z nás zachází tak, jako macecha s odloženým dítětem. Myslím, že je dobré ukazovat ostatním byť neuměle a laicky její nádheru a rozmanitost. Třeba i mnohdy nedokonalými pokusy o literární, výtvarné či jiné dílko. Obohacuje to a pootvírá zapomenutá dvířka do rozlehlých luk a plání fantazie. Po kterých jsme se jako děti bezstarostně proháněli.

Publikoval(a): Taren, 16.2.2015