Anotace: Výňatek ze sbírky " Zápisky z mládí".

Předmluva:
"Duše, co je to duše, takové to nic to je.
Nemůžete to změřit, zvážit, nezanechá vůně ani smradu, pane Kabát". Jak trefně říká ďábel, doktor Solfernus v pohádce Hrátky s čertem.
A přeci celá staletí pátrají lidé po její podstatě i existenci.


Když jsem byl ještě malý chlapec.....moment, počkat , stop, stop - takhle ne. Slovo chlapec mi připadá strojené a příliš učesané. Takže znovu.....

Když jsem byl ještě malej kluk, nosil jsem kudlu rybičku, šípy z olše a jasanový luk. Vše bylo krásné, jasné, zářivá budoucnost zela před námi. Věděli jsme předem, co je černé a co bílé. Rudá byla barva naše. Každý den nám říkali, kdo je dobrý a kdo je ten zlý. Na kohože si máme dávat pozor a proti komu máme bojovat. Vlastní názor se příliš nenosil, pokud ovšem nebyl v souladu s všeobecným trendem o zářné buducnosti s kopcem blahobytu. Dětská duše je čistý a bezelstný list nepopsaného pergamenu. A jestliže vám někdo neustále říká své polopravdy a lži aniž máte možnost poslouchat i jiné názory na tutéž věc, snadno jim uvěříte.
Nechápal jsem proto jemné odstíny dvojsmyslnosti v hlasech dospělých kolem mne , které zaznívali při pronášení stále dokola se opakujících, vládních sloganů
o blahobytu , jež nás určitě nemine. Stejně mi nešli na rozum narážky a hanlivé poznámky "o těch nahoře ". Ve škole nám přeci říkali vždy jen pravdu o tom jak svět kolem skutečně vypadá. Byl jsem o tom skálopevně přesvědčen. Jen někdy jsem cítil divné nutkání či určité spojitosti mezi něčím, co bylo všeobecně chápáno jako dvě rozdílné skutečnosti. Nerozuměl jsem svým pocitům , ale byly zajímavé, tajemné a krásné. Sepjatost přírody i tajuplného dění s mojí maličkostí s mým nepatrným já, mne udivovalo, lákalo svým neuchopitelnem, někdy i trochu děsilo a blažilo zároveň.
Cítil jsem v sobě zmatek i sílu. O duši a jejích zákoutích , nebylo v mém dětském myšlení ani potuchy.
Bůh a hlavně náboženství , byli pro mne nějakou přežitou ideologií, kterou nebylo třeba znát, natožpak se o ni zajímat. Leč podivné touhy ve mně probouzely myšlenky a city ze kterých jsem byl občas opravdu velice zmatený. Bál jsem se někomu svěřit s pocity , dojmy i okamžiky jakési sounáležitosti se vším i všeho kolem mne. Neustálé vymývání šedé kůry mozkové tehdejší vládní garniturou, působilo i na nás špunty razantní silou. Většině kolem to bylo jedno. Dospělí byli natolik zdeptáni ze svého stavu bezmoci a zoufalství (myslím ty, kteří si svůj stav uvědomovali), že už ani neměli sílu něco měnit. Snad ve skrytu duše doufali v radostnější budoucnost, která se z toho bahna, maloměšťáctví, korupce a vlády tupých hlav, nějakým zázrakem vylíhne.
Vždyť přeci "naděje umírá poslední"....byť je zcela nelogická a nesmyslná.
Nechápal jsem docela, cože se to kolem mne děje. Žil jsem ve svém vlastním světě. Byl to dětský svět kde mnohé nepřekonatelné skutečnosti ze světa dospělých byly naprostou samozřejmostí. Vzpomínám si na krásné chvíle polospánku v raném dětství, při nichž létat bylo tak snadné. Nevěděl jsem proč ostatní a zejména dospělí s tím mají takový problém. Vždyť já se už, už mohu odlepit od země, jen když budu opravdu trošičku více chtít. Měl jsem někdy i zcela reálný pocit a dojem, že se dokážu pohybovat několik centimetrů nad zemí. Nic to přeci nebylo, opravdu, naopak bylo to pro mou dětskou dušičku tak prosté jako dýchání, šlo to vlastně samo.
Ne nemylte se, nebyl jsem blázen , ani duševně narušené dítě, byť pocházím z neúplné rodiny ( v té době to byl na malém městě docela velký problém), ale o tom snad někdy příště.
Tak tedy, toto byly ony okamžiky spojení čistého a nezkaženého světa mé duše s mým domovem. S tím něčím odkud všichni pocházíme a kam se určitě opět vrátíme, ať už si myslíme cokoliv. Jsme-li věřící, nebo čistokrevní ateisté. Odejdeme do míst odkud jsme vlastně ani neodešli, jen jsme trochu pozapomněli odkud
pocházíme i co jsme zač. Zavaleni "realitou" kolem sebe, ohlušeni starostmi, radostmi i strázněmi každodenního života.
Duše dítěte však ještě nemá na sobě nabalenou onu slupku "civilizačního bahna", tak jako my dříve narození. Dítě je čistý , nový list nepopsaného papíru, jež si ještě pamatuje tiskárnu ze které vyšlo. Stále ještě cítí pach klihu a vůni tiskařské černi. Spojení se vším kolem považuje za zcela normální a přirozené, bohužel však jen do té doby, nežli ono jemné předivo odvane vítr každodennosti a zapomnění ve víru uspěchaného toku života plného zákazů, příkazů a mnohdy nesmyslných pravidel. Dítě sice a do důsledku nechápe pocity a chvíle vzácného spojení se svým Stvořitelem, ale cítí se tam být více doma, nežli ve svém současném okolí.
Stejně tak podobně jsem já cítil ono " spojení" přes všechna ponaučení o materiální podstatě svého bytí. Tušil jsem, že existuje ještě něco víc, nejen to co vidím, cítím a mohu si ohmatat. Občas jsem byl zmatený a smutný ze svých pocitů , nevěděl jsem , cože si mám o nich myslet, co znamenají i proč tu jsou. Podvědomá touha po něčem neznámém, záhadném čímsi, jež nemá konkrétní podoby, mne odváděla dost často do světa fantazie, který jsem si postupně stvořil. Leč nedokázal jsem ztvárnit a uvědomit si přesně, cože to vlastně cítím. Sám sobě jsem si někdy připadal jako vyvrhel, trpěl jsem pocity méněcennosti, měl jsem zlost sám na sebe. Často o mě říkali, že jsem snílek, asi měli pravdu, myslím , že jsem jím dodnes. Konfrontace "s reálnem" v mém okolí mne mnohdy přiváděla do rozpaků a pocitů odcizení, ústícího do méněcenných nálad. Přemýšlel jsem proč se odlišuji , jsem jiný nežli ti ostatní a... proč ? Co to všechno znamená a kam mne to " něco" vede.
Doma se nadalo hovořit o takovýchto věcech a myslím, že jsem toho ani nebyl schopen. S postupem času i přibývajícím věkem, jsem svoje snahy o pochopení " toho něčeho" ve mně i záhadného tajemna kolem, přenesl do světa Sci-fi, jehož jsem se stal vášnivým čtenářem. Ten svět byl podobný tomu mému , byl to prostor kde je vše možné ale to nestačilo. Hledal a nacházel jsem určité podvědomé naplnění v pověstech , mýtech a záhadách našich předků. Cítil jsem tam něco mimo rozměr společnosti ve které jsem žil. Něco , co ani ona nedokázala popsat, zařadit, zaškatulkovat s nápisem dobré či zlé, dle toho jak by se to či ono hodilo současným mocným "do krámu". Podvědomý pocit , že tam až moc a vláda, někdejších i současných mocipánů nesahá, mne lákal byť mě při něm někdy lehce mrazilo v zátylku.
Tohle všechno si uvědomuji až při zpětném pohledu z dnešní doby z vrcholu svých "sáti let", poznatků i zkušeností, jež se mi občas dostali do cesty. Přesto si dál vážím snah svého mládí o pochopení toho , jak funguje svět kolem i jakou úlohu v něm hraji já sám. Už tehdy si myslím, že na mne tvrdě dopadla nesmyslnost a bezvýchodnost názoru či lépe ideje o ryze materiální podstatě tohoto světa a jeho zákonitostech. Nevím zdali někdejší ideový vůdci, sami věřili tomu, co tak zapáleně hlásali. Ale skutečnost, že touhle nesmyslnou a krátkozrakou fikcí, zničili mládí , touhu po naplnění života, tisíců, možná miliónů mladých lidí, mě ještě dnes po letech dokáže "rozpálit do běla". Tuhle skutečnost jim nemohu a nechci nikdy odpustit. Kolik geniálních myšlenek, tvůrčích sil i uměleckého nadání , bylo promarněno a zničeno, aniž by mělo sebemenší šanci nějak se projevit.
Ne nemohu se nadále ubírat tímto myšlenkovým proudem. Dostal bych zlost a napsal něco o čem nechci zatím ani přemýšlet. Vrátím se raději nazpět ve vzpomínkách ke své "cestě za duší". Možná to bude mnohým připadat jako banální plkání postaršího trouby. V tom případě nemusí číst dál. Knihu mohu zavřít, rádio či televizi lze vypnout, ano ale touha po spojení s tím "něčím" a snaha o pochopení toho všeho v nás přesto zůstává.
Snad někde v skrytu nevyřčena, přesto přese všechno dále aktuální, jsoucí, lehce dráždivá i mrazivě tajemná. Pro někoho možná, snad momentálně nezajímavá a zbytečná. Myslím však, ba jsem o tom přesvědčen, že v životě většiny z nás, přijde okamžik, byť možná jediný, kdy poznáme přítomnost něčeho zvláštního a tajemného. Pak třeba ucítíme dech oné tajemnosti a spojitosti s čímsi neznámým a přitom zvláštně blízkým.
Neuchopitelnost, nemožnost změřit, zvážit a jakkoli prozkoumat ono "cosi". Někoho dráždí, jiného odpuzuje u dalšího vzbuzuje nepříjemný pocit i důvod k posměchu či povýšenému nadhledu a urážlivým poznámkám na adresu těch, kteří jsou poněkud vnímavější, citlivější na přítomnost toho, co je neustále kolem nás, nebo v nás a mi v něm ? Nevím. Ne není to přednost, nebo naopak vada vnímat to něco za hranicemi "reálna". Někteří tvrdí, že je to věcí víry a touhy po poznání skutečného stavu věcí i naší úlohy, kterou momentálně ztvárňujeme ať už jsme účinkující, nebo diváci. Snad je to tak, mohu se jen nesměle domnívat i domýšlet a různých alternativách, avšak pravdou zůstává fakt, že celým mým životem mne provází touha po poznání toho, co jsme zač i touha po poznání podstaty skutečnosti "kterak věci fungují".
Běh tohoto světa zřejmě neprozkoumám ze své současné pozice, chápu, vždyť vrcholky hor také nejsou vidět z každého údolí. Teprve až mi bude poskytnuta možnost vidět věci z jiného zorného úhlu, možná pochopím. Dnes však mohu jen věřit a doufat, že vše je alespoň z části takové jak se ve své troufalosti domnívám i jak je mi z různých pramenů předkládáno. Ona "touha po duši", touha po poznání sebe sama, svého skutečného já, toho někoho ve mě v mém současném i budoucím těle, nás provází stále.
Jak dlouho ještě a kolik času tímto hledáním strávím? Nevím, nevím ani je-li vůbec nějaký čas. Už pan Werich říkával, že čas si vymysleli lidi, aby věděli od kdy do kdy a co za to.
Myslím, že nepřestanu pátrat po celý zbytek svého života po tom, co jsem i kam jdu, byť tuším nevalný výsledek svého pátrání. Sama podstata, skutečnost, že jsem toho schopen, je pro mne důležitá, stejně tak, jako ono "něco" po čem pátrám, tuším, přemýšlím, čemu nevěřím, pochybuji i v co doufám. Tuším pravdu starých mystiků, že život je v podstatě kruh. Stále se opakuji ve svých myšlenkách ale momentálně mi na mysl přichází znovu a opět tatáž, jediná a stále se opakující věta, myšlenka i hluboká pravda. " I cesta je cíl".
Ano asi je to tak, jen se musím o téhle skutečnosti občas přesvědčit a utvrdit i usměrnit své hledání a touhy po naplnění té prázdné nádoby, kterou si občas připadám být. A do níž ve skutečnosti přichází stále to stejné a opakující se. Proč, zřejmě proto, abychom se měli možnost poučit ze svých chyb, napravit je i uskutečnit představy o sobě samém a světě kolem nás.

Tohle krátké a na první pohled zcela neplodné zamyšlení, nepřináší do mé duše žádné nové a převratné skutečnosti. Stejně tak neukojí moji touhu po poznání "onoho". Jen mne trochu popostrčí po cestě mých myšlenek a tužeb. Pofouká bolístku zklamání z neúspěchu pátrání po "reálném základu nereálna". Doufám a věřím, že i případnému čtenáři poskytne něco prostoru k zamyšlení nad věcmi i v běžném, každodenním životě ne tak zcela zřetelnými, byť stejně krásnými a důležitými , jako ranní probuzení, ptačí trylek či bezelstný úsměv dítěte.
To, co cítíme , nad čím přemýšlíme i co si myslíme o sobě samém. Se dříve či později projeví navenek. Na našem chování, gestech, tváři, výrazu očí, zkrátka na nás samých. A myslím, že to je odlesk naší duše, tedy toho po čem mnozí z nás tak usilovně pátrají.
Možná, že se tedy stačí pozorně dívat kolem sebe a občas také ( zejména po ránu ) sebekriticky do zrcadla.
Budeme-li opravdu chtít, máme šanci, Byť jen na krátký okamžik, zahlédnout tam kousek vlastní duše......

Publikoval(a): Taren, 24.1.2016